,

Jsem

Zdroj:

Jsem anděl, kterému zlámali křídla a řekli:  “Leť!”
A já letěla pomáhat lidem v nouzi.

Jsem pohádka, které nenapsali šťastný konec a řekli:  “Vyčaruj úsměv!”
A já ho na tvářích dětí vykouzlila.

Jsem ruka, které sebrali cit a řekli:  “Hlaď!”
A já přítele pohladila.

Jsem světluška, které ukradli její lucerničku a řekli:  “Sviť!”
A já i přesto dobrým lidem na cestu svítila.

Jsi?
Ano, já jsem!

Jsem srdce, kterému neudělali vůbec nic a řekli:  “Bij!”
Jenže já přestala tlouct, protože nebylo pro koho.

,

Krev poslední naděje – 4. část

Zdroj:

Závěrečná část příběhu na pokračování. Jak moc se liší cíl od našich představ? Je to, co si přejeme, vždy to správné?

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vykolejit. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen dokonce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.
Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás, „dnes utváříme nové dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastut, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Mohl žít věčně, ale zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě nikdy pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kdy se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Od okamžiku přijetí božské nesmrtelnosti mě dělilo už jen několik dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové, jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

„Co tu děláš Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že se s tebou něco děje. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co je s tebou?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s určitým odstupem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Najednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musíme být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám a krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz, a proto může být vyplavena pouze v případě, že dotyčný Bůh začne brečet.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvalo. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

„Je-li ti život milý,
Dej na moc pradávné síly.
Získej sklo s obsahem vzácným,
Nechť je ti tento okamžik spásným.
Máš umřít? Nic se neděje.
Ber! Zde je má krev poslední naděje.“

,

Krev poslední naděje – 3. část

Zdroj:

„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, a i když jsem zatím vlastně nic nedokázal, mému sebevědomí to pomohlo už teď.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl na něj též.

„Takže východní branou a pak po severním pobřeží až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozloučit se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.

 

„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

„Ty fakt věříš tomu, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.

 

Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už ta mlha nebude,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil, jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.

 

Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu totéž, co Krastovi na lodi.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích se mu ale jasně tisklo něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.

,

Krev poslední naděje – 2. část

Zdroj:

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi hodně volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe hodně obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to hodně citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam:  „Jsem unavený, půjdu domů. Seznam věcí k udělání máš na stole. Hlavně tu nic nezapal těmi svícemi, když jimi budeš svítit!“

 

Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.

 

„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to ale udělal. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“

,

Krev poslední naděje – 1. část

Zdroj:

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.

„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.
Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

,

Vlkouš

Zdroj:
  • Tělo a stavba svalů většího koně, hlava vlka, vlčí nohy => tichy krok, nenápadný
  • Výška v kohoutku 160 – 170 cm
  • Délka těla cca 230 – 250 cm
  • Dlouhý ocas, který si smotává, aby mu nepřekážel při pohybu
    -Používá ho v boji, a to buď jako laso, když si chce při útoku vybraného jedince podmanit, nebo při obraně jako bič, kterým od sebe protivníka odhání
  • Srst krátká i dlouhá, náznak hřívy, ale pouze velmi krátká
  • Barva nejčastěji šedá, hnědá a černá
  • Vynikající sluch a čich, pudy lovce
  • Velice inteligentní zvíře, vzpurné proti snaze být někým podmaněn
    -Proto je velice obtížně ochočitelný a nedá se prakticky chovat v zajetí, pokus o to je roven smrti (nicméně dá se využít jeho inteligence, a pokud se s ním jedná jako s rovnocenným partnerem, tak je s ním výborná spolupráce)
    -Dobře a rychle chápe a je velice intuitivní
  • Samotář (dáno geneticky, tento mechanismu jim zabudoval Bestol při křížení, jsou to moc chytrá zvířata na to, aby jim dovolil družit se, jako samotáři ho neohrožují)
  • Hierarchie na oko neviditelná, ale funguje mezi nimi díky vzájemnému respektu a prostoru pro život, který si jeden druhému poskytují
  • Uvědomělá zvířata, nikdy nebojují mezi sebou, protože si jsou vědomi, že vnitřní boj oslabuje
  • Délka života se odhaduje až na 50 let, ale není prokázáno, protože s věkem je pro ně obtížné se o sebe postarat a umírají proto dříve, sami a opuštění
  • Masožravec, loví drobné až středně velké savce
  • Dorozumívají se pomocí telepatického přenášení myšlenek

 

Samice VLKOUŠICE

  • Rozmnožují se značně obtížně díky samotářskému způsobu života
  • Samice ve vrhu rodí 2-7 mláďat (většinou více najednou, ale velice často pouze jednou za svůj život, není výjimkou, že některé samice dokonce nejsou v březí nikdy)
  • Mláďata jsou poměrně rychle soběstačná a od matky se osamostatňují docela brzy
  • Většinou nepoznají svého otce, protože málokteří vlkouši dokáží žít jako rodina
,

Osobní zpověď Irmona

Zdroj:

Je domluvený sňatek opravdu tak špatný, jak se na první dojem zdá?
Poznejte názor Irmona, jenž našel způsob, jak vzdorovat rozhodnutí otce a vzít si tu, kterou miluje.

Říkají mi Irmon. Narodil jsem se v nejmocnější osadě, ve vesnici Bonatea. Můj otec je jejím náčelníkem. Od malička jsem žil v přepychu, který si on tak rád kolem sebe dopřával.

Neměl jsem díky tomu moc skutečných přátel. Buď jsem se setkával s kluky, co mi to záviděli (zejména pak v pubertě, kdy se kolem mě kvůli postavení mého otce točilo hodně holek), nebo pak s jejich přesnými opaky – kluky, kteří si kousek z toho, co mám, chtěli ukrást sami pro sebe.

Jedinou oporou mi byla maminka, jež ale v mých deseti od otce utekla, protože ji bil. Nebylo to lehké období, ale brzy přišla puberta a s ní i první opravdová láska.

Bylo mi nějakých čtrnáct a svět měl najednou úplně jiné barvy. Léta vzdoru a rebelie s dívkou, jež otec z hloubi duše nesnášel. Felis. Tajně jsem s ní trávil víc a víc času, obzvláště po tom, co mě otec v den mých patnáctých narozenin oficiálně zasnoubil se Saril. Se Saril, s tou tichou a ušlápnutou holkou, co akorát uměla dobře papouškovat jeho názory.

Zprvu jsem tím byl nad míru vytočený, ale časem, jak jsem dospíval a období mého největšího odporu vůči autoritám pominulo, začínalo mě to bolet. Ne snad ani tak, že mě otec tlačí do něčeho, co nechci. Věděl jsem totiž, že si nakonec stejně najdu způsob, jak se oženit s Felis namísto Saril. Ne, ten důvod byl jinde. Mrzelo mě především to, co asi každé dítě, byť už skoro dospělé, v mé situaci. Žárlil jsem, že otec tráví víc času s ní, než se mnou.

To, že já bych ho s ním trávit nechtěl, byla věc druhá. Šlo mi o princip. Měla přece vlastního otce. Tak proč si musí přivlastňovat i toho mého?

Docela dlouhou dobu se mi dařilo nalhávat si, že mi to nevadí a je mi to jedno. Nakonec mi ale nezbylo nic jiného, než si to připustit a postavit se tomu čelem.

Podařilo se mi najít vlastní cestu. Pomohlo mi to naučit se rozhodovat sám za sebe a nést za to i odpovědnost. Musím ale uznat, že v hodně případech mé počínání a konečné stanovisko bylo ovlivněno otcem, a sice tak, že jsem vždy udělal pravý opak toho, k čemu by on dal své požehnání.

Takhle jsem se i oženil tajně s Felis. Saril jsem prostě kategoricky odmítl, už jen proto, že ji vybral otec.
S odstupem času nyní lituji, že jsem šel tak tvrdě za svým a alespoň jednou ho neposlechl.

O mé svatbě s Felis nikdo kromě nás dvou nevěděl. Na oko jsem tak mohl splnit otcovu vůli a byl jsem ještě týž den oddán se Saril. Tím, že jsem už ženatý byl, tak to bylo neplatné. Nikdo to ale nevěděl, a dokud proroctví nebude naplněno, nikdo další to nesměl vědět.

Hned další ráno jsem se s ní proto vydal hledat cestu do Areje. Vyvolený lidmi z naší vesnice a s družkou, jež byla otcem vycvičená, aby mi dělala společnost.

Párkrát jsme se před oním dnem se Saril viděl, ale až při našem společném putování jsem měl tu šanci, abych ji skutečně poznal. To, co jsem považoval za nedostatek odvahy a papouškování, byla diplomacie. Měla přesně uspořádané hodnoty a byla si dobře vědoma, co chce.

Felis jsem miloval proto, že v její přítomnosti jsem vždy cítil jistou dávku vzrušení. Nejlepší na ní bylo právě to, že představovala to pověstné tak chutné zakázané ovoce. Jenže to se jakoby se složením našeho posvátného slibu lásky zkazilo a už zdaleka nebylo tak dobré a šťavnaté. A to i přes výhody, jež z našeho sňatku plynuly.
Většinu času, co jsme spolu po nocích tajně trávili, jsme se akorát hádali. Hrozně na Saril žárlila. Odehrávala se ve mně zásadní změna. Bojoval jsem sám se sebou a se svými rostoucími city k Saril. Potřeboval jsem ji jako svou manželku na své straně, aby mě podpořila a ujistila mě o správnosti mého rozhodnutí.

Tak potřebný klid ducha jsem ale namísto u Felis našel právě u Saril. Když jsem s ní procházel branou Areje, byl jsem pevně rozhodnut, že až se stanu Bohem, chci, aby po mém boku zůstala Saril a ne Felis.

Osud měl ale jiné plány, jak se záhy ukázalo. Tím vyvoleným člověkem jsem totiž nebyl já, ale ona. Trhalo mi to srdce, protože jsem ji opravdu miloval, ale věděl jsem, že bych nedokázal pro ni být tím, kým ona byla pro mě. Navíc kdybych zůstal, zranil bych její city tím, že by se ukázalo, jak jsem ji podvedl. Moje láska k ní byla založena na lži.

Musel jsem proto přijmout následky a zodpovědnost za své činy.

Odešel jsem.

Odešel jsem navzdory tomu, co mi říkalo srdce.

Všechno je jednou poprvé

Zdroj:

 

Jsem anděl osudu. Píšu osudy vás všech do mé knihy. Co v ní stojí, to se stane. Nikdo to nemá šanci změnit. Učím lidi, že vše je jednou poprvé. Někteří se s tím vyrovnávají hůř, někteří lépe. Já sám se občas na ně v těchto situacích chodím koukat. Zajímá mě jejich chování a postoje. Nemohu pozorovat všechny, proto si vždycky někoho vyberu. Náhodně. Neřeším koho.

 

Tak třeba tady malý Lukášek. Před nedávnem nastoupil do školy. Právě dostal svou první pětku a brečí. Sedí na schodech ve škole a bojí se domů. Přijdu k němu a začnu si s ním povídat. Zeptám se ho, co se stalo, i když to moc dobře vím. On mi se zalykáním odpoví. Kdybych nevěděl, o co jde, tak bych mu asi nerozuměl.

 

„Neplakej, to ti za to nestojí.“řekl jsem mu a on na mě upřel svůj zrak a začal poslouchat. „Tolik známek ještě bude a kdyby si měl nad každou ronit slzy, tak bys musel brečet pořád. V životě je mnoho důležitějších věcí než jsou známky. Jednou to uvidíš sám, ale teď mi prostě musíš věřit.“ Usmál jsem se na něj a jemu zazářila očka. V hlavě se mi pořád jen honil fakt, že já jsem ho do téhle situace dostal a teď ho tu i utěšuju. Možná by vám mohlo přijít, že jsem cynický a že nemám srdce, když tohle mohu lidem, i takhle malým dětem, dělat. Ale já to dělám pro něj. Každý člověk se musí za svůj život hodně naučit.  A já jsem akorát učitelem toho všeho. Proto byste si na mě neměli stěžovat. Až lépe poznáte svůj osud, tak poznáte i mě samotného a pak mě třeba přestanete takhle soudit. Třeba právě Lukášek mě teďka pozná jinak a právě on už mě soudit dál nebude. Proto jsem k němu pokračoval dál: „Jdi hezky domů a neboj se to mamince říct. Ona to pochopí. I ona dostala ve škole za svůj život hodně pětek. Tak utíkej domů, hm???“ „Když já musím ještě počkat na sestřičku, ona mě má dneska vyzvednout.“ „Jo aha, tak to já na ní počkám s tebou, bereš?“ řekl jsem mu a on zakýval hlavou. Ještě jsme se spolu bavili. Seděli jsme pořád na schodech a najednou se za námi ozval dívčí hlas: „Co vy dva spiklenci tady?“  Koukl jsem se za sebe. Viděl jsem nohy a pomalu jsem jel očima nahoru….svůj pohled jsem nakonec upřel na úsměv a rozzářená očka té dívky.

 

„Čau ségra! My nic, nejsme spiklenci, jen si povídáme.“ řekl dívce Lukášek. „To je Linda.“ představil mi ji. Podal jsem jí ruku, oplatil jí její úsměv a řekl: „Já jsem Samuel.“  Ještě jsme prohodili pár slov a pak jsem se nabídl, že je doprovodím domů. Bylo to super. Lukášek se jí svěřil, že dostal tu pětku a ona mu řekla přesně to, co já, že jich bude ještě hodně a pak ho pohladila po vlasech. Většinou sourozenci k sobě nemají takovýhle vztah, docela mě to překvapilo i vzhledem k tomu, že jsem jim ho přisoudil nejspíš já, mohl to být sice i můj otec, ale to by vzhledem k jejich věku moc neodpovídalo, Lukášovi bylo asi 6, když byl v první třídě a Lindě jsem tipoval tak kolem 20.  Když jsme se rozloučili, šel jsem zpátky k sobě domů.

 

Sedl jsem si ke své knize a našel si je tam. Lindu i Lukáška. Začal jsem si číst jejich příběh. Lindě bylo už 22 let. Její osud psal můj otec a nebyl k ní moc štědrý. Musela toho zvládnout hodně. Její matka umřela a ona žila s otcem. Starala se o něj a otec se později znovu oženil. Se svou novou ženou měl syna, Lukáše. Toho jsem jim přisoudil už já. Nedělám anděla osudu dlouho, jsem na své “povolání“ docela mladý. Ještě mi nebylo ani 25. Můj otec odešel, ale neumřel jako normální lidé, prostě se jen rozplynul, když mě bylo 18. Byl jsem jeho syn vlastně jen technicky, stvořil mě. Až se jednou budu cítit starý a unavený já, stvořím si svého nástupce, a až jemu bude 18, tak se zase rozplynu já. Takový je zase náš úděl, náš osud.

Čas běžel, já jsem mezitím hlídal a psal další osudy. Už jsem ale nechodil mezi různé lidi. Chodil jsem jen k Lukáškovi a Lindě. Trávil jsem u nich pořád víc času. Jednou si tak zase listuju svou knihou a najednou co nevidím. U Lindy je napsáno, že změní osud. To přeci není možné. Žádný člověk nemá sílu na to, aby osud změnil. A ještě divnější bylo, že to tam dopsala sama kniha osudu, protože já jsem to tam nepsal. Dopisuje tam občas jen věci, na které třeba já zapomenu nebo věci, které mě unikly při sledování, ale tohle? Nechápal jsem to.

 

Nechal jsem tomu čas a pozoroval vše, celou situaci. Nic jsem nechápal pořád. Její osud jsem nechal jen na knize, aby ho psala ona a ne já. Jednoho dne, když jsem knihu zase otevřel a nalistoval Lindino jméno, bylo u něj napsáno, že umře. Měla jít po chodníku a někdo do ní měl strčit a ona měla spadnout do silnice pod kola jedoucího kamionu. Mělo se to stát už zítra ráno.

 

Celou noc jsem nespal a dokonce jsem i brečel. Poprvé ve svém životě. Ráno když vycházela z domu, byl jsem tam a šel jsem za ní. Šla do školy stejnou cestou jako vždycky. Lukášek byl nemocný, takže šla sama. Já jsem jí jen tiše následoval, tak aby si mě nevšimla. Najednou kolem mě někdo proběhl a slyšel jsem zvuk těžkého auta. Byl to kamion. Blížil se. Ten muž, co kolem mě proběhl, byl už u Lindy. Strčil do ní a ona ztratila rovnováhu. Kamion byl skoro u ní. Spadla před něj na silnici.

 

Najednou byl zastavený čas. Zastavil jsem ho já. Nemohl jsem jí nechat umřít. Prostě nemohl. Teprve teď jsem pochopil, jak to kniha myslela, že Linda změní osud. Ona totiž nezměnila jen svůj osud, ale změnila mě jako osobu – Osud. Porušil jsem pro ní všechna pravidla, ale nešlo to jinak, prostě jsem musel, pro ní. Mé srdce to tak chtělo. Zamiloval jsem se do ní.

 

Vše bylo znehybněné, jen já a ona ne. Zvedla se a koukla se na mě. Prošla kolem zastaveného kamionu, prošla kolem muže, který jí srazil, prošla kolem hodně lidí, až došla ke mně. Neřekla ani slovo. Objala mě.  Otočili jsme se, já jsem zase pustil čas, vzal jsem jí za ruku a odvedl jsem jí ke mně. (Neřeknu kam, nebo byste ještě všichni ke mně chodili, abyste jste se mohli kouknout na knihu osudu☺. ) Jí, jako jediné, jsem knihu  však ukázal a vše vysvětlil.

 

Pověděl jsem jí vše o sobě a o tom, co dělám. Normálně by asi nevěřila, ale potom, co se stalo na silnici, věřila všemu a chápala mě dobře. Byla první člověk, kterému jsem řekl o sobě vše. Řekl jsem jí taky, že jsem se do ní zamiloval a že se mi tohle ještě nikdy nestalo. Zvlášť ještě aby to nějak ovlivnilo mou práci. Po celou dobu, co jsem jí tohle vše říkal, seděla. Potom, co jsem domluvil, však vstala a přistoupila ke mně. Políbila mě a jen mi řekla: „No to víš. Všechno je jednou poprvé.“