,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 6. část

Zdroj:

„Pane?“ ozval se tichý, leč zřetelný hlas náčelníkova pobočníka.

„Ano, Jerabe?“ oslovil ho Giléus.

„Váš syn je tu, jak jste si přál,“ oznámil mu.

„Uveďte ho,“ pokynul náčelník a pohlédl na sebe do zrcadla, aby v něm zkontroloval vážnost svého výrazu.

„Můžete jít dovnitř,“ oznámil Irmonovi pobočník. Syn vešel do komnaty svého otce, zatímco náčelníkův sluha se šel ujistit, jestli přípravy sálu na slavnostní projev pokračují podle plánu.

„Otče,“ uklonil se Irmon muži ve zdobeném rouchu.

„Pojď ke mně blíž, synu,“ promluvil na chlapce stojícího s největší úctou před ním a hned, co tak Irmon učinil, pokračoval:

„Včera pozdě v noci konečně přišel pergamen s poselstvím Bohů. Celou noc jsem nespal a vymýšlel plán co učinit, abychom z toho mohli vytěžit co nejvíc. Jen ve stručnosti, abys byl v obraze, píše se tam, že Bohové hledají člověka hodného jich samotných, který se stane třináctým Bohem. Nemusím ti vysvětlovat, jak je důležité, aby to byl někdo právě z naší osady. Znamenalo by to další výsady pro Bonateu. Bylo by to něco jako završení mé práce pro vesnici.

Nemyslím si, že je to třeba říkat nahlas, přesto si ale přeji, abys to z mých úst slyšel. Právě proto, že je ten úkol tak moc důležitý, tak jím chci pověřit někoho, kdo je tomu skutečně hoden. Chci, aby ses za naši osadu vydal chrám Bohů hledat ty.“

„Byl bych nesmírně poctěn, otče, ale nemyslím si, že bych zrovna já byl pro to tím nejlepším. Pořád mi říkáš, jak jsem mladý a nezkušený. Vyprávíš mi příběhy o sobě, co všechno jsi měl v mém věku už za sebou. Určitě by se ve vesnici našel někdo vhodnější, kdo třeba na nějaké podobné výpravě byl.“

„Myslím, že se toho vůbec bát nemusíš. Měl jsem dost času si to promyslet. To i další možnosti. Tahle mi pořád přijde jako ta ze všech nejreálnější a nejlépe proveditelná. Jako můj syn máš na to ostatně i nárok. Navíc hledá se někdo „vyvolený“. A u někoho takového zkušenosti ani věk roli nehrají. Naopak se domnívám, že někdo mladý, s novými názory a kuráží, má větší šanci obstát než někdo svázaný naučenými a vštěpovanými hodnotami.“

Svázaný hodnotami? Irmonovi se tato slova moc nezamlouvala, nedovolil si však vzdorovat. Mezitím, co otec stále dokola omílal, jak je to důležitý úkol a jak moc si přeje, aby se ho zúčastnil právě on, přemýšlel v duchu dál nad tím zvláštním spojením.

Hodnoty jsou přece něco, co člověka tvoří v každém věku. Jak by ho mohly svazovat? Naopak, je to něco, co mu umožňuje se dál vyvíjet.

Život je jako dům. Hodnoty jsou jeho základy. Teprve pokud jsou skutečně pevné, pokud v nich máme jasno, tak na nich můžeme stavět něco dalšího.

Neustále si tuto myšlenku přehrával v hlavě. Už neměl nejmenší tušení, o čem otec mluví.

„… proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se…“ zaslechl najednou Irmon od svého otce. Ani ho to nenechal doříct a vyděšeně mu skočil do řeči:

„Slib věčné lásky? Ale já…“

„Neskákej mi do řeči,“ oplatil mu jeho nevychovanost náčelník a začal znovu svou poslední větou, aby ji tentokrát mohl doříct: „Proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se Saril.“

Když Giléus dořekl jméno dívky, tak byl Irmon vyděšený ještě víc. Byl s ní zaslíben už od patnáctých narozenin, jak jinak než na rozkaz svého otce, ale stále doufal, že s ní nikdy nakonec slibem věčné lásky oddán nebude.

„Nechápu, proč si to přeješ právě teď? Jak to s tím vůbec souvisí?“ snažil se syn nějak takticky vycouvat.

„Chci, aby tě doprovázela na cestě. Bude to psychicky náročná výprava. Emocionální vypětí. Stres. Kvůli tomu si myslím, že by bylo více než vhodné, aby tě někdo doprovázel. Kamarád, nebo prostě řečeno jakýkoliv jiný muž, je vyloučen. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by vyvstal spor, který z vás je skutečně tím vyvoleným. Ale když s tebou pošlu dívku, ještě ke všemu tvou ženu, tak nikdo nebude moc říct ani slovo. Je to ideální řešení,“ podal mu otec vysvětlení.

„Navíc,“ pokračoval z ničeho nic dál, než se mu na to syn zmohl cokoliv říct: „je to lidová slavnost, tudíž perfektní příležitost, jak zpečetit tebe jako Bonateou vyvoleného. Chlapec se stává mužem a je následně vyslán na svou životní pouť se svou manželkou. Výborné. Toho se lidé chytnou. Bude se jim to náramně líbit.“

Giléus měl pravdu. Líbilo. Po tom, co dav dojásal po proslovu Irmonovo jméno, tak tuto radostnou novinu oficiálně oznámil. Všichni muži začali jako jeden provolávat jeho jméno znovu:

„Irmon! Irmon! Sláva Irmonovi!“

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 5. část

Zdroj:

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

Za ním stál muž s rukavicí, který se ve vesnici staral o zvířata. Na ruce mu seděl kříženec malého draka a dravce. Jeho červenozlaté šupiny jako by zářily. Nebyl moc velký, ale působil vznešeně. Na jedné noze měl kroužek Bohů z Areje a na té druhé měl připevněný svitek pergamenu s jejich pečetním znakem.

Náčelník k němu přišel a zprávu mu z nohy sundal. Na všechno měl své lidi, ale zpráva, co dračulák přinášel, byla natolik důležitá, že každý z jeho sluhů věděl, že si nesmí dovolit na ni ani sáhnout. Giléus si to chtěl udělat sám. Poté, co ji už držel v ruce, poslal oba poddané zase pryč:

„Jděte, a nikoho mi sem teď nepouštějte, dokud k tomu nedám příkaz!“

Giléus tušil, co bude na listu od Bohů, ale nemohl si být jistý. A právě ta nejistota ho přiváděla k šílenství. Nyní se ale konečně mohl sám na vlastní oči přesvědčit.

***

Náčelník nikdy nedělal ukvapená rozhodnutí. Zpráva se k němu dostala pozdě v noci. Celý její zbytek strávil nejmožnějšími spekulacemi a hned ráno pak nechal svolat na další večer schůzi osady, které se měli účastnit všichni muži odpovídajícího postavení starší dvaceti let.

„Klid!“ zahřměl davem shromážděným v největším sále osady hlas náčelníkova pobočníka, „Váš pán, mocný Giléus přichází.“

Všichni muži do jednoho ihned ztichli, postavili se a pozorně sledovali příchod svého náčelníka. Když došel a pohodlně se usadil na své místo, všichni se mu poklonili a poté se posadili také. Schůze mohla začít.

„Každý z vás ví, proč jsme dnes tady. Dlouhý čas jsme na tento den čekali a teď konečně nastal,“ pronesl Giléus svá první slova. Jako řečník byl výborný, uměl to s davem. Muži dychtivě naslouchali každému jeho slovu.

„Proroctví!“ zvolal.

„Proroctví!“ zopakoval s jásotem celý sál po něm.

Náčelník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„V dopise psaným samotným Alvanem jsem byl ujištěn, že jako největší a nejmocnější osada jsme první, kdo toto poselství od nich obdrželi. Budeme tak mít oproti jiným vesnicím jedinečnou výhodu!“

Dav jen užasl. Alvan. Alvan, nejvyšší z Bohů Areje. Bůh samotné planety Alvi udělil jejich vesnici takovou čest a povýšil ji nad všechny ostatní.

Šepot, který tato náčelníkova věta vyvolala, po chvíli zeslábnul a Giléus tak mohl pokračovat ve své řeči. Mluvil pomalu, uváženě, dával sálu prostor pro reakci na svá slova. Moc dobře věděl, jak s lidmi pracovat.

„Poslouchejte nyní svého náčelníka! Až vám přečtu proroctví samotné, musíme být jednotní. Kdybychom nebyli, tak naše osada o svou výhodu náskoku před ostatními přijde. To přeci nikdo z nás nechce. Nebo ano?“

„Ne! To nechceme!“ ozval se znovu dav.

Náčelník se usmál. Přesně to chtěl od mužů slyšet. Dostal je tam, kam potřeboval. Vytáhl tedy list pergamenu a rozvinul jej. Aby proroctví náležitě podtrhl, tak se těsně předtím, než začal číst, ještě postavil. Hluboký, důkladně promyšlený nádech …

„Lide Alvi, My, Bohové Ziinu, vám věštíme člověka, který bude hoden usednout po našem boku. Dokáže to, co nikdo jiný. Překoná tajnou, nebezpečnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci se mu naskytne ten všemi kýžený pohled na Ziin, náš chrám. Jeho průvodcem nechť je mu naše Hvězda umění Arsil. Bude-li se držet jejího mocného světla, dojde až ke svému cíli a změní tím osudy nás všech.“

Naplnit proroctví. Úkol, který se možná na první pohled nezdál být nikterak složitý. Opak byl ale pravdou.

Z davu byly znát četné rozpaky. Náčelník to ale tušil a měl svou následující řeč připravenou právě pro tento okamžik.

„Vím, není to lehký úkol, ale my se nevzdáme. Jak jsme se již dohodli, zůstaneme jednotní. Proto je třeba, aby byl za naši osadu na tuto nebezpečnou výpravu vyslán pouze jeden jediný muž. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že za nás za všechny vyrazí Irmon, můj syn a nástupce. Je to mladý, odvážný muž, který má celou svou budoucnost před sebou. Nebojí se riskovat. Ovládá umění boje s mečem.

Hodně jsem váhal. Chtěl jsem jen jednu věc. A to, aby má volba byla opravdu tou nejlepší pro Bonateu. Pevně věřím, že se skutečně ukáže správnou. Jsem si jist, že ho i vy podpoříte a dáte mu své požehnání tak jako já.“

Náčelník domluvil. Davem se ozývalo jednohlasné:

„Irmon! Irmon! Irmon!“

Giléus mohl být se svým proslovem spokojený. Podařilo se mu přesvědčit lid pro jeho věc. Měl absolutní moc, jejich souhlas nepotřeboval. Ale každé jeho rozhodnutí, které mělo podporu poddaných, bylo o to silnější. Dělalo ho to o to mocnějším vládcem.

Dav i nadále provolával Irmonovo jméno. Ten stál ale kupodivu tiše v rohu a vůbec si sílu daného okamžiku neužíval. Pořád myslel na rozhovor, který měl se svým otcem, než tento projev uskutečnil.

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 4. část

Zdroj:

Mít dobrou myšlenku je k ničemu, když ji nemůžete uskutečnit. Peníze. Podivuhodný kousek kovu, který proměňuje skvělé nápady ve skutečnost. Jak je ale získat a nenadělat si při tom nepřátelé? A kde jsou postaveny hranice našeho počínání?

Aby náčelník přivedl Bonateu až tam, kde je dnes, potřeboval peníze, které měli nejvlivnější muži vesnice nashromážděné. Peníze, které jim jen tak ležely na bezpečně ukrytých místech a jež vlastně ve skutečnosti ani nepotřebovali. Ty mocné cinkající kovové slitky, jež by někde jinde našly své uplatnění. Jak se k nim dostat, aniž by si je nepostavil proti sobě?

Velké věci dělají detaily. Mít skvělý plán, který ale nelze reálně provést, mu bylo na nic, dokud nenašel odpověď právě na zmíněnou otázku.

Vzal všechny peníze svého otce. Na pokladnici města se sáhnout neodvážil. Investice. Věc, o které četl v knihách chytrých filosofů. Vše to byly jen teorie, i když s velmi dobrým základem. Stavět na nich ale s něčím, co nepatřilo jemu, si netroufl.

Chtěl dodržet svá slova, že povede Bonateu v míru. To ale znamenalo zamezit neustálým útokům na osadu. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo vytvořit silnou armádu. Tak velkou, aby zastrašila kohokoliv, kdo by snad jen pomyslel na výboje směrem k nejsevernějšímu cípu poloostrova.

Zajistit takové vojsko ale stojí spoustu peněz. I když Bonatee plynuly nemalé finanční prostředky z lodního obchodu, nemohl si dovolit je všechny přesunout na výdaje armády. Potřeboval proto stálý a pravidelný zdroj peněz, jakým byly právě výnosy z investic.

Odkoupil z majetku osady pozemky těsně za hradbami města. Nikdo jiný o ně nestál, a ty proto chátraly.
Věnoval je lidem, kteří neměli žádný domov. Měl jen jedinou podmínku – o půdu se budou starat. Co potřebují k životu, si ponechají a zbytek mu odvedou za to jeho pomoc.

Bylo to velice riskantní, ale brzy to začalo plnit svůj účel. Když ostatní viděli, jak Giléus bohatne, přidávali se k němu a investovali stejně jako on.

Kdyby jim řekl: „Neshromažďujte peníze, ale věnujte je těm, co nic nemají,“ asi by se velké slávy nedočkal. Takhle ale docílil toho, že získal velkou oblibu nejen u těch chudých, ale i u bohatých. Tohle bylo tajemství jeho úspěchu.

Takto si mohl dovolit téměř zdvojnásobit počet vojáků a věnovat jim náležitý výcvik. Bonatea se díky jeho vládě velice rychle rozrůstala. To s sebou neslo nutnost udržet mezi lidmi pořádek, který tu většina nově příchozích hledala. Bylo třeba nechat vstoupit v platnost řadu zákonů. Ty vedly k jistému omezení lidí, přesto však se objevovaly stále další rodiny, které jistá práva a svobody za klid a mír rády vyměnily. Bonatea jim dávala pocit jistoty a ochrany.

Jak čas běžel, Giléa si oblíbili dokonce i samotní Bohové. Ten dohlížel ze své funkce na to, aby jim lidé pravidelně obětovávali zvěř, zemědělské plodiny a další jiné předměty, co šikovní řemeslníci vyrobili.

Po určité době už ani nebylo nutné, aby náčelník musel uplatňovat své diplomatické dovednosti. Sice bylo hodně jiných náčelníků, kteří prahli a stále prahnou po tom, aby Bonatee ukradli její prvenství. Nikdo si ale proti nim do války vytáhnout neodváží.

Giléus si nemohl na nic stěžovat. Po Bozích byl on tím nejmocnějším mužem planety. To se jen tak někomu nepoštěstí. Jemu ale jako by to pořád nebylo dost. Vždy chtěl od sebe víc než ostatní. To také stálo za jeho grandiózním úspěchem ve funkci náčelníka.

Existují ale určité hranice. On však měl pocit, že pro něj neplatí. Rád je boural a dokazoval sobě i ostatním kolem, čeho všeho lze snahou a pílí dosáhnout. Někdy však ve své slepé touze zapomínal, co ho to stojí. Jako by mu bylo jedno, že za sebou zanechává trosky a neopravitelné sutiny. Neviděl nic okolo sebe. Limity se staly nekonečnými.

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 3. část

Zdroj:

Každý, kdo hledá recept na úspěch, by si mohl z Giléa brát příklad. Jsme stále pohlceni v náčelníkově vzpomínání na to, jak se mu podařilo pokořit osud, jež mu předurčil jeho otec. Jeho příběh nám odpoví, jak se mu povedlo získat moc a věhlas přes všechny překážky, které mu život postavil do cesty…

Giléus stál stále za stěnou. Plakal, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Děti přirozeně takové traumatické zážitky vytěsní. Ale on si to pamatoval moc dobře. Bylo to totiž naposled, co viděl svou matku. Nebylo jednoduché bez ní vyrůstat, zvlášť když mu jeho otec od té doby nevěnoval žádnou svou pozornost. Staral se jen o Fródia. Giléus nevěděl, co se s matkou stalo, pouze tušil. Neuměl si to moc vysvětlit, proto na ni byl dokonce mnohokrát naštvaný za to, že ho opustila.

„Nechala mě samotného,“ říkal si nejednou sám pro sebe, když potřeboval zastání a od nikoho se ho nedočkal.

Přesto však nezapomněl na to, co ho naučila. Meč nechal i nadále ležet a nesnažil se svému otci zavděčit. Knihy mu dávaly pocit útěchy, již se mu nikde jinde nedostávalo.Našel v nich ale daleko více, než původně hledal.
„Náčelník umřel,“ neslo se vesnicí.

Bylo to náhlé. Nikdo to nečekal. Večer ulehl a ráno se už neprobral. Mohlo se jen hádat, co se mu vlastně stalo.

Celá osada byla na nohou. Muselo se zabránit útokům, které najednou Bonatee bez vůdce hrozily. Na nic se proto nečekalo a přípravy na dosazení nového náčelníka ihned započaly.

Netrvalo to ani den. Lidé tu byli pohotoví a nechtěli riskovat žádné nebezpečí. Ještě toho večera bylo vše nachystané ke slavnostnímu složení slibu. Při té příležitosti se sešli nejvýznamnější muži vesnice, před nimiž měl Frodius svou přísahu složit.

„Fródie,“ oslovil ho otcův poradce a druhý nejmocnější člověk osady, „slibuješ tu slavnostně přede všemi, že budeš řádně zastávat úřad svého otce a konat tak v nejlepším zájmu Bonatey?“

Než Fródius však stihl odpovědět své „Ano, slibuji,“ rozlehl se sálem hlas mladičkého Giléa. Přicházel ode dveří, které po tom, co do nich vrazil, zůstaly dokořán. V ruce pevně držel knihu, na jejíž vazbě se silně projevil vliv času.

„Být vámi, nedělal bych to,“ řekl velice klidně, avšak více než důrazně.

Došel k poradci vedoucímu obřad, ukázal mu titul knihy, kterou přinesl. Poté ji položil na stolek, kde měl Fródius svým podpisem ztvrdit svou přísahu, a otevřel ji na příslušné straně. Poradce začal v knize pročítat řádky, na něž mu Giléus ukázal. On sám se mezitím obrátil k lidu:

„Otec, i když byl nejlepším náčelníkem, jakého kdy Bonatea měla, udělal chybu. Já jsem za ni už pykal. Nedovolím však, abyste za to stejně zaplatili i vy. V tomto politickém spise z počátku druhé éry Alvi se píše, že funkce náčelníka se dědí z otce na syna, a to zplozeným v manželské lóži. Výtisk této knihy pochází z Areje, od samotných Bohů naší planety,“ dořekl a pohlédl k poradci, který právě dočetl slova spisu, která přesně potvrzovala to, co Giléus mužům pověděl. Tomu nezbývalo než mu dát za pravdu a prohlásit:

„Ctění muži a občané osady Bonatey. Málem jsme se dopustili obrovského omylu, jenž by bez pochyby vedl k rozhněvání našich Bohů. Giléus nás před tímto osudem zachránil. To jemu právem náleží úřad jeho otce.“

„To nemůžete,“ ohradil se Fródius, „je to ještě dítě. V první bitvě ho zabijí a Bonatea tak přijde o pokrevní linii náčelnického rodu úplně.“

Giléus se ale jeho slovy nenechal zastrašit a ostře mu oponoval:

„Přednosti vůdce nejsou v boji samotném, ale v jeho rozkazech. S mečem bys mě beze všeho porazil, ale jak všichni dobře víme, to není vše. Náčelník má vést vojsko. Nemusí se s ním nutně bít proti nepříteli na bojišti sám. Od toho má své lidi. Muže, které si do těchto funkcí volí. A v tomto se mi nemůžeš rovnat ani v nejmenším. V moudrých knihách jsem se naučil umění diplomacie a dají-li Bohové své požehnání, nebudeme díky tomu muset bojovat už nikdy.“

Giléus to říkal Fródiovi, ale jeho slova zapůsobila více než na něj spíš na muže v sále. Nemuset už bojovat a umírat? Žít v míru? To se jim zamlouvalo.

Tuto bitvu se tak podařilo Giléovi vyhrát. Stal se novým náčelníkem. Otcovi bývalí poradci z toho měli původně radost. Mysleli si, že jejich nový vůdce vzhledem k jeho mládí nebude tak silný. Viděli v tom šanci sami pro sebe, jak si upevnit své pozice a stát se ještě mocnějšími. To se ale spletli.

Giléus jim v tomto ohledu do noty příliš nehrál. Netrvalo to dlouho a začal s velkými reformami. Dlouho zvažoval, jak je provést nejlépe. Měl jasný cíl. Věděl však, že kdyby se ho rozhodl prosadit svou mocí, tak si nadělá tolik nepřátel, že své postavení nebude sto obhájit.


,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 2. část

Zdroj:

Potom, co ho jeho sluha zanechal v komnatách samotného, nedalo mu to a začal znovu nad sebou přemýšlet. Nad svými činy a úspěchy. Byla to dlouhá cesta, kterou ušel až sem. Dokázal mnohé navzdory tomu, že nikdo nevěřil, že by toho byl schopen.

 

„Tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec a běžel za mužem stojícím u velkého stolu se zmenšeninou celé osady.

Ten byl ale zrovna zcela zaměstnán přípravou vojenských strategií, které by se daly použít, kdyby vesnici napadla nepřátelská vojska.

„Tatínku,“ oslovil ho znovu jeho synek, „koukni, co za knížku jsem právě dočetl,“ chlubil se mu a očekával, že z něho bude mít otec radost.

„Kdyby ses raději místo čtení hloupostí cvičil v umění boje s mečem,“ řekl chlapci a poté se obrátil na ženu stojící ve dveřích, jež přišla společně s chlapcem: „Takhle ty ho vychováváš?“

Na chvíli se odmlčel. Žena mezitím přešla k synovi a snažila se ho utišit, protože začal plakat. Věděla, že pokud se jí to nepodaří, bude se její muž rozčilovat ještě víc.

„To ho neumíš ani uklidnit?“ začal na ni křičet a surově ji uhodil.

Rozrazil ji ret.

Syn stál kousíček od ní, div, že náčelníkova tvrdá rána nepadla i na něj. Velice se polekal. Chtělo se mu brečet ještě víc, ale netroufl si. Zadržel to v sobě.

„Jdi, synáčku,“ vyzvala ho matka a on rychle odcupital pryč.

 

Giléus měl obraz toho okamžiku v živé paměti. Byla to jeho první vzpomínka vůbec. Mohlo mu být tak pět, ale i přesto si i nyní vybavil každičký detail toho osudového dne.

Neodešel úplně, jak ho matka žádala. Schoval se v předpokoji komnaty, kde obvykle stávala náčelníkova stráž. Teď tam ale byl sám a vyslechl i zbytek rozhovoru, který mezi sebou rodiče měli.

 

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ utrhl se manžel na svou ženu, která tiše vzlykala a třásla se. Nezmohla se na žádnou odpověď. Náčelník ostatně ani žádnou nečekal a ihned pokračoval: „Co ode mě vlastně chceš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě pojal za svou ženu, za to, že se mnou můžeš každý večer ulehat v mojí přepychové lóži, že se mnou sdílíš stůl, na kterém máš denně jídla, o kterých by si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát?“

„Dělám, co je v mých silách, můj pane,“ špitla tenkým hláskem a rukama si zakryla obličej. Očekávala, že ji její muž znovu uhodí.

Také tak učinil. Byla slyšet rána, jak s ženou praštil o zeď. Ta se pak sesypala k zemi a ležela mu bezbranně u nohou.

„Jsem náčelník jedné z nejváženějších osad. Jediným tvým úkolem je vychovat mi řádného nástupce, jenž jednoho dne bude schopen mou funkci po mně převzít. Ty z něj ale děláš holku. Necháváš ho vysedávat nad knížkami, místo aby se učil dovednostem pravého muže. Vše, co potřebuji, abych si udělal sám. Neschopnější ženu jsem opravdu ještě neviděl,“ řekl jí pohrdavě a dlouze na ni pohlédl, jak se na podlaze třese.

„Anebo víš co?“ obrátil se na ni ještě jednou, „už mi to je jedno. Dělej si s Giléem, co chceš. Učiním svým nástupcem Fródia. Je sice nemanželský harant, ale aspoň ví, jak se drží meč v ruce.“

Tahle jeho slova zabolela ženu ještě víc, než rány, které jí násilný manžel způsobil na těle. Trestal ji tím za to, že mu kdysi dlouhou dobu nebyla schopná syna porodit. Tehdy místo jejího lóže navštěvoval raději jiné ženy. S jednou z nich počal syna jménem Fródius. Poté si jako jeho choť musela vyslechnout další jeho výčitky. Neustále jí předhazoval, že je to jen její chyba, že nemůže otěhotnět a že je jako žena k ničemu.

Pak se stal zázrak a ona po necelých třech letech přišla do jiného stavu. Denně se modlila, aby porodila zdravého syna. Když se tak stalo, náčelník se na nějakou dobu uklidnil. Bohužel, jak se ale časem ukázalo, nebyl schopný ocenit to, jak jeho následníka vychovává. Místo, aby ji pochválil, že ho naučila číst ještě, než začal chodit do školy, vyčítal jí, že ho nevede k tomu, co považuje on sám za to nejdůležitější.

„To nemůžeš udělat, Fródia ne,“ bránila s vypětím posledních sil svého chlapce.

„Já můžu vše,“ řekl jí. Povýšeně na ni pohlédl a pak se vrátil zpátky ke stolu se zmenšeninou osady. Nechal ji tam ležet bez pomoci, bez zájmu.

 

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 1. část

Zdroj:

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

,

Internet volá běžného občana

Zdroj: vlastní fotografie z demonstrace

Internetová komunita volá po nápravě. Chceme, aby se zprávy šířily necenzurovaně a dostaly se i k nezasvěcené veřejnosti, která žije v domnění, že se jich něco takového netýká. Proč? Protože se jí to totiž týká víc, než si myslí.

Není to rozhodně jen boj internetových nadšenců a lidí, co sedí u počítače dnes a denně. Problém tkví v tom, že ACTA vystupuje navenek pozitivně. Lidé se rádi chytnou toho přízviska „protipirátská“. Převládá v nich to stanovisko, že pirátství je vlastně krádež, a jako takové by se tudíž nemělo tolerovat. Svět se ale mění a společnost s ním. To, co jedni nazývají zlodějnou, pojmenovává člověk s trochou znalosti marketingu jako tou nejlepší reklamou.

Kdo je vlastně pro ACTA

Možná by články měly být nezaujaté. Na druhou stranu si ale myslím, že vyjádřit jím svůj názor není špatné.

Mé jméno je Jitka Ládrová. Studuji Manažerskou informatiku na vysoké škole a ve svém volném čase usilovně pracuji na vlastní knize. Jsem P R O T I smlouvě ACTA.

Ptáte se cože? Někdo, kdo píše a rád by se živil jako spisovatel, je proti něčemu, co ho má chránit. Kde je ten háček?

Ten, kdo nejvíc vystupuje pro dohodu, jsou distributoři. Chcete-li slyšet smutnou pravdu, tak autor samotného díla (ať už je to kniha, hudba, či jiné) má nejmenší podíl na zisku ze všech zúčastněných článků procesu vydávání a následného prodeje. Je to docela nespravedlivé, když uvážíte, že s tím má spojeno nejvíce práce.

Protagonisty ACTA jsou vesměs lidé, kteří mají velký vliv, jsou hodně slyšet a kteří zbohatli na talentu jiných. Dřív neexistovalo moc jiných způsobů, jak se k dílům umělců dostat. Dnes ale ano. Oni ale svou mocí brání, aby pokrok mohl jít dál. Z jejich strany je to pochopitelné, omezí to jejich zisky. Asi bych se na jejich místě bouřila také. Je to ale menšina. A hlavní zásadou demokracie je, že menšina se musí podřídit většině.

O co tedy mně a lidem stejně smýšlejícím jde?

Pointa celého článku je, že lidé by se měli dozvědět pravdu. Aby se mohli svobodně rozhodnout, na čí straně barikády budou stát. Internet volá po osvětě běžného občana. Mocná ostatní média, dejte mu šanci! Nebavme se o problémech potají v časech, kdy většina lidí už spí. Chceme mluvit. Máme o čem.

,

Beta-reader

Zdroj:

Odpověď je jednoduchá. Často se stává, že spisovateli z jeho pohledu leccos unikne. Pouští vás do svého světa, ale rozhodně vám o něm nepodává 100% všech informací. Jeho základy má propracované ve své hlavě a pouze na nich staví a popisuje. Není proto výjimkou, že o knize jako celku pak přemýšlí poněkud v jiné dimenzi, hodně vzdálené od té, kterou pak máte před sebou na papíře. Zkušební čtenář je pro něj tedy něco jako taková spojka s realitou.

Otázka ale je, jak si někoho takového vybrat. Asi na to neexistuje žádná exaktní metoda. Svou volbu musíte přizpůsobit především tomu, aby byla nejlepší pro knížku samotnou. Vy sami ji znáte nejlépe a také jste si dobře vědomi svých slabin. Proto je potřeba se řídit podle toho.

Abych vám to lépe přiblížila, ukážu vám to na svém vlastním příkladu. Má kniha spadá do žánru fantasy a jako u takové musí svět v ní stvořený působit realisticky. Čtenář si musí připadat, že tam doopravdy je a odpoutat se od toho běžného, ve kterém žije.

V knize používám různé věci, které běžně znáte a se kterými se setkáváte. Občas se mi ale stane, že použiji a popíši něco, co by vlastně v reálu takovou podobu nikdy mít nemohlo. Na příklad jsem psala, že se všichni muži sešli na jakémsi zasedání osady. Jo, jenže pozor na to. Osada nese jméno osada pouze ze zvyku. Ve skutečnosti je to velké město rozlohy cca jako Praha. Dovedete si představit, že by se třetina Pražanů dostavila na jedno místo?

Co si budeme povídat, tohle by nefungovalo. Jenže ve chvíli, kdy jsem tuto faktickou chybu udělala, tak mi to nedošlo, nebýt toho, že mě na to upozornil můj přítel, který si právě takovýchto věcí všímá. Proto jsem při vybírání mých beta-readerů myslela na tuto stránku a na místo rýpala (myšleno opravdu v dobrém), člověka s věčnými otázkami, jsem obsadila právě jeho.

Další osoba, kterou jsem potřebovala, byl někdo, kdo by mi pomohl přiblížit i starší generaci a podíval by se mi na nějaké ty překlepy a chybky, které v textu přehlédnu. Sice si docela zakládám na gramatice, ale moc dobře vím o češtinářských jevech, které mi vždy dělaly problémy, a i když si na ně dávám velký pozor, stále je dělám. Pro tuto pozici jsem vybrala svou babičku. Je hodně sečtělá, odpovídá mnou požadované věkové kategorii a (co si budeme povídat) má hodně času.

Poslední a nejdůležitějším beta-readerem je pro mě člověk, co mě usměrní po té, řekněme, ženské stránce. I přestože ráda píši z pohledu kluků, tak jsem pořád jen holka a některé jejich skrytá zákoutí a pohnutky jsou mi stále vzdálené. Můj třetí zkušební čtenář je můj nejlepší kamarád. Nevybrala jsem si ho ale jen kvůli našemu vztahu. Je to pro mě osoba, která se dokáže do mých postav vžít a říct mi: “Ale takhle by přeci normálně nikdo neuvažoval. Proč ten a ten udělal to a to?” Osoba, která hlavně umí skvěle popsat, co jí nesedí, či vadí. A dobře vysvětlit problém, to je základ úspěchu.

To by byli mí beta-readeři. Asi jste si všimli, že to jsou lidé mně hodně blízcí. Přesto ale vím, že když se jim něco nebude líbit, budou upřímní a nenechají na mně nit suchou.

Píšete a sháníte se také po někom takovém a říkáte si: “Já ale u sebe nikoho takového nemám” ? Mýlíte se. Zkuste se pořádně kolem sebe rozhlídnout. Já jsem je taky dlouho neviděla a nyní jim i touto cestou moc děkuji.