,

Rozhovor s Janem Kotoučem

Zdroj: morguefile.com

Jak se dělají v dnešní době rozhovory? To se tak domluvíte se spisovatelem na přijatelném termínu a pak se sejdete (namísto nějaké útulné kavárny) na chatu na facebooku.
Takto jsem se pro dnešek dohodla s nadějným autorem scifi knih Honzou Kotoučem, abych ho vyzpovídala a dozvěděla se víc nejen o něm, ale také o jeho nejnovější knize, která již v dohledné době spatří pulty našich knihkupectví.

Ahoj, Honzo!

Ahoj, Jitko, díky za pozvání.

Pročítala jsem si tvé stránky a musím ti pochválit, jak vtipně a osobitě jsi pro čtenáře popsal svůj život. Můžeš nám na úvod prozradit něco, co jsi tam třeba neuvedl, nebo zdůraznit něco, co by lidé, kteří to třeba nečetli, měli o tobě vědět?

No, jak jsi už řekla, jmenuji se Jan Kotouč. Předpokládám, že hodně čtenářů tohoto rozhovoru moje stránky nenavštívilo, takže bych o sobě něco měl říct. Narodil jsem se v Praze, kde jsem i začal studovat, což je činnost, která mi vydržela až dodneška. Vždycky jsem měl rád sci-fi a fantastiku obecně, byl jsem zažraným fanouškem Star Wars – kterým asi ještě jsem – a moje první literární tvorba byla psaním fanfikcí právě z tohoto světa. Ze Star Wars jsem pak trochu plynule přesedlal na tvorbu vlastních literárních světů, ze kterých píšu svou současnou tvorbu.

Hodně začínajících autorů pracně shání nakladatele pro svou prvotinu. Přečetla jsem si, že ty ses k vydání své první knihy dostal poněkud jinak. Možná bys mohl pro jakousi inspiraci zmínit čtenářům i tuhle zajímavost.

Myslím, že odborný termín pro to, jak jsem se dostal na trh, je “z prdele klika”. Na konci roku 2006 mě tak nějak přestalo bavit psát větší věci ze světa Star Wars a zjistil jsem, že si ve volných chvílích víc a víc promýšlím střípky k vlastnímu světu. Tak jsem si začal psát poznámky, historii světa, popisy technologií, chronologii, detaily některých postav, politické uspořádání a taky pár námětů na příběhy. Jeden z těch příběhů jsem potom začal psát v květnu 2007. Byl to příběh, ze kterého se stala novela Příliš blízké setkání.

Dopsal jsem ji začátkem září 2007 a na návrh kamarádky ji poslal do literární soutěže Cena Karla Čapka. Nic jsem si od toho nesliboval, ale měl jsem za to, že za zkouško to stojí. Nic jsem tedy moc neřešil a začal jsem si psát další příběh. No a po půl roce mi napsala administrátorka soutěže, že moje novela se umístila na prvním místě ve své kategorii a bude otištěna ve sborníku Mlok 2008.

Z toho jsem byl samozřejmě nadšený, ale tak nějak jsem to dál moc neřešil. Větší šok přišel až o pár dnů později, kdy mi administrátorka napsala znovu s tím, že “pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník byl v porotě CKČ, moje práce ho zaujala a chce se mnou mluvit.” Egon Čierny mi za pár dnů opravdu napsal, že “byl zaujat mou prací a chce se zeptat, jestli bych neměl zájem o spolupráci.” Překvapivě jsem řekl, že ano a ten večer jsem se poprvé v životě opil. Ne že bych oslavoval, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a příští den ráno jsem měl zkoušku, takže jsem potřeboval něco, aby mi to pomohlo spát 🙂

S Egonem jsme se sešli, ptal se mě, jestli bych nechtěl třeba Příliš blízké setkání roztáhnout na román a já řekl, že zrovna mám napsanou polovinu románu ze stejného světa. Egon mi řekl, ať mu to pošlu, že se na to podívá a potom mi řekl, ať to dopíšu, že se mu to líbí. Po několika připomínkách a vyžádaných úpravách, které provázejí vydání asi každé knihy (a obzvlášť prvotiny) padlo rozhodnutí, že román chce opravdu vydat. To bylo Pokračování diplomacie (vyšlo v červnu 2009, moje oficiální prvotina).

Vyhrát jednu z kategorií Ceny Karla Čapka je opravdu velký úspěch. Čím si myslíš, žes je tenkrát zaujal, nebo raději trochu všeobecněji, v čem si myslíš, že se tvá tvorba odlišuje? Proč se tvé již vyšlé knihy v tom velkém množství jim podobných tak dobře prodávají?

No, čím jsem zaujal v Čapkovi a co můj román odlišuje (jestli vůbec něco) jsou dvě odlišné věci. U Čapka jde hodně na to, jak to zrovna cítí porotce. Většina z nich, se kterými jsem mluvil, mi řekla něco úplně jiného (včetně toho, že jsem znásilnil všechnu dobrou literaturu, kterou moje práce svou přítomností v soutěži pohřbila a že jsem debil apod. 🙂 ).
Co se prodejů týče, tak co vím od nakladatele, tak jsou sice úctyhodné, ale nemám dojem, že bych měl nějaké “úžasné kouzlo”. Možná prodejnost trochu tkví i v tom, že čtenáři mají poslední dobou zase v oblibě military sci-fi a space operu a toho na českém trhu moc není. Pokud se nemýlím, tak jsme v ČR snad jen tři autoři, co se zaměřují na military sci-fi. Je tu bez debat nejprodávanější a nejlepší česky military SF autor Robert Fabian, potom myslím Tomáš Bartoš se svými Žoldnéry, ale další si z hlavy nevybavuju (což neznamená, že neexistují). A americké military SF se obecně prodávají dobře, takže čtenáři mohou chtít zkusit něco od domácího autora. To je jen moje teorie, která nemusí být pravdivá, ale zeptala jsi se  🙂 Ovšem rozhodně to není tak, že bych si sedl a řekl si “čeho je na trhu málo? Co bych mohl využít?” Tak to nefunguje. Prostě jsem si začal psát něco, co mě bavilo psát (z žánru, který mě baví číst) a měl jsem štěstí, že se nakladatel domníval, že by se to mohlo líbit i někomu jinému.

V úvodu jsem naznačila, že ti v nejbližší době vyjde další kniha. Mohl bys nám ji trochu přiblížit? Na co se můžeme tentokrát těšit?

Román se jmenuje Volání do zbraně a volně navazuje na všechny předchozí knížky z mého světa sektoru Hirano. Po potyčce vzniklé z nedorozumění v Pokračování diplomacie a lokálním konfliktu v Tristanské občanské válce se tentokrát celý sektor žene do války. Admirál Tyler, který byl po svých činech v Tristanu odvolán ze služby, se na domovské planetě zaplete do špionážní hry zatímco jiní hrdinové z předšlích knih letí na hlídku podpořit spojeneckou planetu Tarnów. Knihu otevírám svým oblíbeným citátem, který je připisován britkému ministrovi zahraničí siru Edwardu Greyovi v předvečer 1. světové války – „Po celé Evropě zhasínají světla. Za našeho života se už nerozsvítí.“ Je to metafora, co symbolizuje konec jedné éry. Přesně takový dojem jsem měl ve Volání do zbraně. Začínáme v křehkém příměří a hrozba války je pro lidi jen něco, co slyší v televizi. A potom se to rozhoří. Ať už to dopadne jakkoliv, nic už nebude stejné.
A abych dostál své pověsti cynického hajzlíka, tak do toho občas utrousím nějaký svůj laciný vtípek.

Kniha, to je běh na dlouhou trať. Jak dlouho jsi na “Volání do zbraně” pracoval? A jak se ti daří skloubit normální život a psaní dohromady?

Na Volání do Zbraně jsem pracoval téměř přesně rok. Stejně jako na předchozím románu. Nijak extrémně rychlý tedy asi nejsem. Rozhodně si tak nepřipadám. Skloubit psaní s normálním životem je těžké, zvlášť když jsem nedávno začal ještě v nové práci a k tomu ještě dálkově studuji. Ale snažím se si vytvořit jistý řád pro psaní. I když se psaním nemůžu živit, chci k němu přistupovat profesionálně a psát pravidelně. Taky jsem si vypěstoval schopnost psát i když se mi nechce a většinou funguje (ne vždycky 🙂 ). Pomáhá i deadline. Jsem asi jediný autor, který nakladatele prosil, aby mu dal deadline a nakonec mi vyhověl, takže román, který teď píšu, už má oficiální deadline. A už dnes oficiálně vím, že nestíhám, ale snažím se 🙂

Uklidním tě, určitě nejsi jediný, komu deadline pomáhá.. Já (a myslím, že i další lidé, co si tento rozhovor přečtou) tě v tom zajisté samotného nenecháme. No to byla malá odbočka, ale zpátky ke knížce. Samotným napsáním práce autora zdaleka nekončí. Ty se aktivně zapojuješ do nejrůznějších akcí a přednášíš na nich. Mohl bys nám prozradit něco víc o tomhle?

Psaním určitě práce nekončí, jenom začíná ta nudnější část zvaná korektury. Na knihu čekají beta čtenáři, redaktor, korektorka, potom autor musí do knihy zavést jejich připomínky a poslat do znovu na připomínkování a tak to jede, dokud autor nebude připraven udělat cokoliv, jen aby to už měl z krku 🙂
Ale ty ses ptala i na akce, což je pro mě trochu samostatná věc. Na cony – srazy fanoušků – jezdím od svých patnácti let, ještě než jsem se stal vydaným autorem a i přednášení jsem se věnoval i předtím. Přednášel jsem o věcech ze světa Star Wars, Star Treku, i o historických věcech. S přáteli jsme také založili fanklub HMS Phantom (www.hmsphantom.cz), což je združení fanoušků tvorby Davida Webera, jehož romány asi nejvíce ovlivnily moje vlastní psaní. S lidmy z Phantoma vedeme programové linie na conech zaměřené na Davidovy romány a když všechno klapne, tak Davida Webera osobně přivítáme na letním Festivalu fantazie v Chotěboři (www.festivalfantazie.cz), kde budeme více než týden jeho hostiteli.

Páni, tak to je opravdu bomba. A mimo to, plánuješ i nějaké soukromé akce? Mám teď konkrétně na mysli autorská čtení spojená s možností získat podepsaný výtisk tvé nové knihy, až vyjde?

No, určitě bude křest, až kniha vyjde. Kdy a kde určitě upřesním na facebooku i na mých stránkách. Tam podepisuju, předčítám i říkám “veselé historky z natáčení”. Jinak ryze soukromé akce jsem moc nedělal, ale dlouho plánujeme, že něco podnikneme v Brně ve spolupráci s knihkupectvím Arrakis. Jinak většinou na conech mám nějaké čistě svoje přednášky o světě sektoru Hirano, o nových knihách nebo se účastním besed spolu s dalšími autory. Takové akce zahrnují již zmíněný Festival fantazie, Starcon, Storycon, Advík, PragoFFest nebo Starcon. Mezi fanoušky jsem hodně aktivní, takže mě většinou není problém na nějaké akci přepadnout.  Letos i přemýšlím, že se poprvé podívám na Istrocon – Comics Salón v Bratislavě, ale ještě nevím, jestli mi to ten víkend (začátek září) vyjde.

No myslím, že to bylo doslova vyčerpávající. Máš ještě něco, Honzo, co bys chtěl říct závěrem, než se společně rozloučíme?

No, jsem rád, že jsme si tu mohli popovídat a doufám, že jsem tebe – a případné čtenáře – svými plky zas tak moc nenudil 🙂

Jsem si jistá, že ne. Já ti moc děkuji a budu se těšit na další rozhovor s tebou. Příště doufejme v nějaké té kavárně 🙂

Užitečné odkazy:
Honzova osobní stránka – http://www.jan-kotouc.cz/
Další rozhovory s autory sci-fi a fantasy – http://spisovatele.blog.cz/

, ,

Přežít

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Rozhlédnu se. Doprava a pak hned doleva. Stojím v řadě na sluncem zalitém čtvercovém nádvoří před robustními dřevěnými dveřmi. Jsem jeden z mnoha. Jeden z mnoha otroků čekajících na smrt. Nemyslel jsem si, že umřu tak brzy. Tak mladý. Takhle.

Na druhou stranu, když tak přemýšlím, odejít z tohoto světa se dá i horšími způsoby. Pouze člověk nesmí mít utkvělou představu, že když je muž, tak zemře jako válečník – hrdina. Kdepak. Mám na vybranou. Buď se smrti vzpírat, nebo si ji užít.

Jsem na jihu. Mají tu zvláštní zvyky. Ne jako u nás ve Středohorském království. Nechápu je a divím se, jak taková společnost může vůbec přežít. Jsou to divoši. Nemají úroveň. Provádí nejrůznější rituály, které často doprovází oběti. A to zjevně nemalé, když se znovu podívám kolem sebe. Nebýt lidí, co se dostali do otroctví jako já, tak by se Jižané brzy vyvraždili navzájem.

Vím, co mě čeká. Odborník na zdejší kulturu nejsem, ale tento zvyk vešel ve všeobecnou známost.

Ukájení divoženských šamanek. Ve vyspělé společnosti něco nemyslitelného, ale tady? Váží si jich, věří v jejich kouzla. Pravidelně jim předhazují muže, aby si s nimi užily a pak je následně po milostném aktu zabily.
„Co ty mrchy udělaj, když se mi nepostaví?“ vznáší dotaz do okolí muž stojící po mé levici. Nečekal, že mu někdo odpoví. Ta otázka vyznívala dost zoufale.

Pohlédnu na něj. Tentokrát si ho ale prohlédnu pořádně, ne jen tak letmo jako předtím. Ač možná jeho poznámka opravdu zoufale zněla, on tak rozhodně nevypadá.

Statný, vypracovaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeden z těch, kteří kdyby si mohli vybírat, nikdy by nezvolil slastnou smrt po sexuálním uspokojení, nýbrž někde na bojišti, jako hrdina z dávných dob. Zkrátka tvrdý muž Severu.

„Neblázni,“ odpovídám mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu, „prej jsou to krásný ženský. Můžeš si tisíckrát říkat, že se ti to nestane, ale přírodě prostě neporučíš.“

„Co na nich může být krásnýho, prosim tě. Se podívej na ty lidi. Vypadaj, jako kdyby se několik týdnů ani nemyli. Pochybuju, že ty divoženky na tom budou líp. To není jako voňavá, sněhově bílá kůže a hebké zlaté vlasy žen od nás.“

Seveřanky. Krásné a vždy nanejvýš elegantní dámy. Navenek ale působí stejně chladně jako země, z níž pocházejí. Někomu se to evidentně líbí. Ale já jsem ten typ, kterého musí dívka pořádně rozpálit. A to by očividně žádná z těch ledových královen zimních krajin nedokázala.

Jindy bych se na tohle téma i pohádal, ale teď? Nemá cenu vést spory.

Spoután v řetězech, čekám na svou poslední hodinu a s každou další odbitou lidí kolem mě ubývá. Připozdívá se a slunce zrovna mizí za střechou domu.

Svírá se mi srdce.  Do dveří bez návratu, mezi ty nenasytné krky vlků hladovějících po našem mase,  nás vpouští postupně po menších skupinkách. Pokaždé, když zapějí tím uši rvoucím tónem, vzbudí se ve mně pocit nejistoty a strachu. Ani ne tak ze smrti, ale spíš z toho, že nevím co čekat.

Protáhnu se. Křupne mi pár obratlů. Bolí mě záda. Několik dnů jsem spolu s několika dalšími, se kterými mě vezli, spal pouze na dřevěné podlaze vozu. Cítil jsem každý kámen, na nějž kola najela. Ale ani z normální postele jsem ne pokaždé vstával bez té palčivé bolesti. Snad tisíckrát jsem si říkal, že začnu posilovat, aby se mi nevracela. Nikdy jsem nezačal. A teď už ani nezačnu.

Co by kdyby. Je toho tolik, co bych zrovna nyní chtěl udělat, ale k ničemu z toho se mi již nenaskytne příležitost. Lituju, kolik drahocenného času jsem promarnil.

Dveře se znovu otevírají a strážní, co dohlížejí na hladký průběh celého rituálu, vláčí ven další čtyři zakrvácená těla.

Odvracím se. Není to příjemný pohled. V tichosti pozorovat, co mě čeká. Svou blízkou budoucnost.

Zbývá nás šest. Vpustí nás už všechny najednou, nebo mě a Seveřana, se kterým jsem se předtím dal do řeči, nechají dál v naší nejistotě?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Nechávají. Ještě jednou budu muset přihlížet tomu úděsnému pohledu.

Můj čas se nachyluje. Pozitivní pocit a nadhled, se kterým jsem se celou situaci snažil brát, se vytrácí. Cítím něco zvláštního. Roste ve mně pud přežití. Chci toho ještě tolik stihnout. Tolik toho dokázat.

Znovu ten strašidelný zvuk. Dveře zaskřípaly a pomalu se začínají otevírat směrem k nám. Jako by nás vábily dovnitř vstříc nevyhnutelnému. Proč? Jak jsem se vlastně dostal až sem? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím umřít? Nezeptá se mě nikdo na mé poslední přání? Co bych si vlastně přál?

Ani nevím. Jediné, co doopravdy chci, je žít. A to mi beztak nikdo nedá.

Strážní k nám přicházejí a konečně po několika dnech nám sundávají okovy. Mám chuť z ničeho nic jen tak utíkat, jak jsou mé nohy najednou lehké, ale zároveň se nechci pohnout ani o píď.

Přesto však není zbytí. Vydáváme se do dveří. Pobízet či přímo natlačit se nenechá ani jeden z nás. Nemělo by to cenu, stráže mají jednoznačnou převahu. Jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Alespoň si tak zachováme nějakou důstojnost.

Konečně vcházíme dovnitř. Nebo by se možná dalo říct ven, protože se ocitáme v něčem, čemu by se dalo říkat džungle.

„To nás tu budou štvát jako nějakou divou zvěř?“ ptá se mě Seveřan.

Asi by to pro ně jinak nebyla taková zábava, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím.

Seveřan na nic nečeká. Ohlédne se zpátky ke dveřím, nejspíš ve snaze ujistit se, že jimi se opravdu vrátit nepůjde, a poté se rozběhne mezi keře a stromy do pomyslného středu džungle. Prošel jistě dobrým výcvikem přežití a nejspíš se díky němu umí orientovat v neznámém prostoru lépe než já.

Hned jeho první krok spouští vlnu šumu. Dívky schované v křoviskách na to jistě čekaly. Dá se jen stěží hádat, kolik jich tu je ukrytých.

Cítím na kůži oči nějaké z nich. Probodávají mě. Otáčím se kolem dokola a snažím se je najít. Nikde je ale nevidím. Nedokážu rozpoznat, kde ta jejich zvláštní síla pramení.
Na chvíli ustanu. Všechny otázky, které mě trápily před vstupem sem, jsou náhle ty tam. Při uvědomění si, kolik času jsem promarnil, už nechci ztratit ani vteřinu. Chci si užít každý moment, který mám ještě prožít. Bavit se hledáním očí, jež mě sledují.

Tep, který mi vyletěl až do nebeských výšin, se začíná postupně uklidňovat. Zavřu oči a vnímám zvuky džungle. Třeba mi napoví, kde mám hledat. Nádech…

Cítím ji. Prudce se otočím. Stojí přímo přede mnou. Nemám tušení, kde se tam tak znenadání vzala. Musí se pohybovat jako ten nejjemnější jitřní vánek.

Při pohledu na ni mě napadá, jestli umí oči mluvit. Tak rád bych to věděl. Přál bych si jí skrze ně povědět tolik věcí. Jinak to totiž asi možné není. Nemyslím si, že existuje nějaký jiný jazyk, co by nás spojoval.

„Nemusí to skončit krvavou lázní,“ šeptám jí do jejích tmavých hlubokých propastí a propadám se do nich.

Umřu a možná to vypadá, že už je vše jedno. To je ale jen zdání. Mně na jedné věci stále ještě záleží. Není mi jedno jak.

„Proč neutíkáš jako všichni ostatní? Nezáleží ti snad na tvém životě?“ zeptá se mě.

Spletl jsem se. Rozumím jí. Mluví stejně jako já.

„Pomohlo by mi to snad?“ neodpovídám jí.

„Ne. Měl bys akorát delší naději.“

„K čemu je jen marně doufat? Lepší je přiznat si pravdu,“ podotknu a stále se jí dívám přímo do očí. Neuhnu z jejího pohledu, kterým mě pevně svazuje, ani na okamžik. Beru to jako součást hry.

Napadá mě, že na ni možná mluvím moc v hádankách. Seveřan měl pravdu. Třebaže mluví jazykem Středohorského království a severních městských států, civilizovaně rozhodně nevypadá. Ještě než jsem svým zrakem ustrnul v jejích očích, rychle jsem si ji prohlédl. Těsně uvázaný kus látky jí jen tak tak zakrýval ňadra a o něco volnější pak oblast boků do půlky stehen. Toho jsem si samozřejmě všiml jako první. Žádná z žen u nás by si něco takového nikdy na sebe nevzala, bylo to bráno jako oblečení lidí nízkých mravů.

Je to škoda, protože to rozhodně nebyl marný pohled…

…nad čím to krucinál přemýšlím? Asi jsem fakt hodně prohnilý, když se mi v takovouhle chvíli honí hlavou podobné věci.

„Lidé většinou tahle nepřemýšlí,“ vytrhne mě najednou z mého hloubání nad zbytečnostmi, „raději obelhávají sami sebe. Je to o mnoho snazší.“

„Mluvíš, jako bys mezi ně nepatřila,“ zaujme mě tím, co řekla. Evidentně jsem ji již po druhé za tak krátkou chvíli podcenil.

„Také nepatřím.“

„Jižanské šamanky nejsou lidmi?“ nenápadně vyzvídám, jako by mi ta informace mohla ještě k něčemu být.

„Jsem jedna z maender,“ nemusí říkat nic víc, abych pochopil.

Maendery. Míšenky pradávných démonů a nejlepších válečníků své doby. Nezkrotné a krvelačné bestie zrozené z ohně sopek a zemského magmatu. Nebezpečné. Nepředvídatelné.
Čest a prokletí zároveň setkat se s nimi tváří v tvář. Nebo tedy s jednou z nich. Těm ostatním je konec kdovíkde.

Stále jí koukám přímo do očí, v mysli si ale přehrávám pohled na její rituálními ornamenty pomalované tělo. Mladé. Pevné. Bronzově opálené.

Normálně bych v takovouhle chvíli asi váhal co dělat. Přemýšlel bych, jestli je to vhodné či ne. Teď se ale zaposlouchám do jiného hlasu, než je ten, kterým na mě promlouvá rozum. Neohlížím se na nic kolem. Jednám.

Přitáhnu si ji pevně k sobě a políbím. Je vidět, že něco takového ani v nejmenším nečekala. Maendery budí v lidech strach a obavy. Vyvolávají na povrch temná zákoutí duše a opanovávají je. Těší se z lidské bezradnosti.

Asi jsem blázen. Ale přesně tohle mě na ní přitahuje ještě víc. Mám strach. Jen hlupák by ho neměl. Děsivá kombinace stimulující mé primitivní pudy.

Kontakt tělo na tělo. Intimní objetí. Pevné. Poddajné. Sjíždím rukou z jejích zad k bokům. Na opasku držícím sukni má přidělanou delší lehce zahnutou dýku.

Chvíli se brání a snaží se získat převahu, jíž tady mezi stromy normálně mívá. Pak ale podléhá mým dotykům a na vteřinu přestává být ostražitá. A tahle krátká chvíle patří jen mně. Zmocním se její zbraně a tím i její osoby.

Přikládám jí ostří k obličeji. Na to, že se postupně stmívá, se ocel až neuvěřitelně leskne.

Přestává téměř dýchat. Poprvé je v roli své oběti. Neucukne ale ani o milimetr. Hledí mi do očí, tak jako já jí do chvíle, než jsem se dotkl jejích rtů. Pokorně čeká, co bude dál.

Otočím ji zády k sobě a dýku držím u její šíje.

„Jen zbabělec nedokáže hledět do tváře své kořisti, když jí zasazuje poslední ránu,“ zašeptá chladným tónem. Už dávno mohla volat o pomoc. Další maendery by ji v tom dozajista nenechaly. Ona to ale neudělala.

Sjíždím ostřím po její páteři pomalu dolů. Zastavím se u uzlu látky zakrývající jí ňadra. Jeden rychlý přesně cílený pohyb a druhý vedený o něco níž a je to. Bez sebemenšího šrámu na kůži tu najednou přede mnou stojí úplně nahá.

Odhodím nůž a v mžiku za ním letí i moje košile. Znovu si ji přitáhnu k sobě a otočím tak, abych jí viděl do obličeje.

Být to možné, tak kolem nás tančí jiskřivé paprsky vášně. Takový náboj, jako má tahle předehra, jsem ještě nezažil. Nečekanost situace a vzduch přesycený nebezpečím střídá něžnost. Nechci jí ublížit. Je to hra. Pokus o to užít si zbývající chvíle života naplno. Něco, o čem jsem do té doby pouze snil.

Položím ji jemně do travního porostu, povolím si pásek u kalhot a stáhnu je o kousek níž. Ví, co přijde. A já ji rozhodně čekat nenechám…

,

Normostrana

Zdroj:

Normostrana. Pojem, který mnozí skloňují denně. Pokud jste se s ním ještě nikdy nesetkali, je na čase to napravit. Čekají tu na Vás užitečné informace, a to i pro ty z Vás „z branže“.

Co je to normostrana

Začněme hezky od začátku. Ujasněme si, co to tedy ta zmíněná normostrana je.

Normostrana (zkráceně NS), jak z názvu vyplývá, je jednotná veličina, v níž se uvádí délka psaného textu. Konkrétně se pak jedná o 1800 znaků, a to počítaných včetně mezer.

Normované stránkování je trend posledních let. V době psacích strojů něco podobného vzniknout nemohlo. To až počítače umožnily díky automatickému počítání znaků téměř bezpracné a rychlé zjištění jejich počtu. Přesto však jisté spojení s dobou mechanických psacích strojů normostrana má.

Zavedení normostrany

Zavedení měrné jednotky pro psaní nenastalo ze dne na den. Byl to postupný proces, proto ani nelze přesně napsat: Normostrana byla zavedena od roku XXYY.

Formulace délky normostrany, jak již bylo naznačeno, vycházela z počtu znaků, jež obsahovala právě jedna strana textu psaného na stroji. Normostrana je tedy jednotka, co pochází přímo z praxe.

Seznamte se – normostrana aneb Význam a použití normostránkování

Otázka, kterou si teď někdo z vás může pokládat, je: K čemu normostrana jako jednotka tedy je? Proč ji zavedli?

Pokud jste normostranu dosud nepoužili, tak je tato otázka zcela na místě. Ti, co píší a žijí ve světě, kde se na normální A4 už nepočítá, by vám odpověděli asi takto:

Normostrana je jednotná veličina, takže nevznikají žádné spory o délce textu. Když se dřív mluvilo o jedné straně, tak vše bylo jasné. Na stroji byla plus minus vždy stejná. Ale na počítači, ať už používáte placený či open-sourcový program na psaní, v každém najdete nesčetně druhů písem a jejich velikost si můžete zvolit jednoduchým klikem do příslušného rámečku a vybráním vámi chtěné velikosti.
Díky tomu vznikaly problémy s určením délky textu. Pokud vám někdo řekl: Napiš mi jednu stránku na to a to téma; dala se výsledná práce uměle natáhnout dvojnásobným řádkováním, většími mezerami za odstavci a větším fontem.

Největší problém normostrany

Jako každá věc, má i normostrana svá jistá úskalí. Tím největším asi je, že zcela selhává při vytištění napsaného dokumentu. Proto pokud po vás někdo chce tištěnou normostranu, ustálilo se pravidlo, jak mu v rámci zachování nějaké určité přesnosti vyhovět. Jedna strana takového textu by měla mít strukturu přibližně 30 řádků po 60 znacích včetně mezer.

Toto pravidlo je hodně obecné, proto jsem pro vás připravila dva konkrétní příklady, jak se k danému ideálu přiblížit:

  1.  písmo Times New Roman, velikost 12, řádkování 1,5, mezery za odstavcem 12 bodů
    · tímto způsobem se konkrétně u tohoto článku dostaneme na 27 řádků s celkovým počtem znaků 1811
  2. písmo opět Times New Roman, velikost 14, řádkování ručně nastavené na 1,15 násobky, mezery za odstavcem 10 bodů, odsazení prvního řádku standardně o 1,25 cm
    · tímto stylem se pak dostáváme na 31 řádků o celkovém počtu znaku 1776

Konečný výběr pak závisí na tom, jestli máme minimální rozsah, nebo maximální, který nesmíme přesáhnout.

Jsme-li limitováni minimálním množstvím normostran, použijeme první způsob, abychom měli jistotu, že rozsah dodržíme. V případě maximálního počtu použije naopak ten druhý, abychom limit nepřekročili.

Proč začít normostrany používat také?

Ač se vám možná tohle celé může zdát zbytečné, tak je tu jedna věc, pro kterou musí každý pisálek normostranu milovat a pro níž si ji určitě zamilujete i vy, kteří ji ještě nepoužíváte. Na stránky psané na stroji se vešlo zpravidla méně textu, než na stránku napsanou v editoru na PC. Díky počítačům je normostrana textu kratší než obvyklá stránka neformátovaného textu, takže pokud počítáte podle nich, bude vám daný text daleko rychleji „utíkat“. A mít méně práce (i když třeba jen zdánlivě) to je pocit, který potěší snad každého.

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 4. část

Zdroj: raphael-lacoste.deviantart.com/

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

 

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

 

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.