,

Sledování komentářů

Zdroj: after-the-party.deviantart.com/

Dobrá zpráva pro všechny, co rádi komentují příspěvky.

Vím, že Vás není mnoho a někteří dokonce tvrdí, že neexistujete, ale přesto se mezi Vámi najdou tací, kteří svůj názor či postřeh pod povídku nebo článek přidají.

Rozhodla jsem se Vás proto odměnit a na stránky přidat sledování reakcí na Vaše komentáře.

Nyní tady když napíšete komentář, tak se už nebudete muset koukat na stránky a sledovat, jestli se Vám na něj dostalo nějaké odpovědi. Jednuše Vám přijde e-mail i s odkazem.

No a teď zbývá jen jediné – komentovat 😉

 

,

Blogový agregátor Sleduju.cz

Zdroj:

O co tedy vlastně jde?

Sleduju.cz si za krátkou dobu své existence získalo řadu věrných návštěvníků. Není se čemu divit. Projíždět nepřeberné množství nejrůznějších blogů zabere spoustu času, a proto každý uvítá něco, co mu tuto drahocennou veličinu ušetří.

Na Sleduju.cz najdete všechno hezky na jednom místě a navíc si můžete udělat své vlastní nastavení, takže se Vám budou zobrazovat ve výpisu článků pouze ty příspěvky, které opravdu chcete číst. K tomu stačí jediné – přihlásit se.

To by leckoho mohlo odradit, ale autor Sleduju to vyřešil velice pohodlně pro všechny své návštěvníky. Přihlásit se dá pomocí loginu přes Facebook, Twitter či Google, takže se nemusíte ničeho bát, žádné starosti a vyplňování osobních údajů Vás rozhodně nečeká.

Vyberte si, je z čeho!

Jako blogový agregátor je Sleduju zcela nestranné. Najdete zde širokou škálu toho, co by Vás mohla zajímat. Nejvíce blogů čítá kategorie „Osobní“, přesto však tu najdete nabídku mnoha dalších okruhů. Potřebujete-li nějaké šikovný recept, stačí se jen podívat pod položku „Vaření“, zajímáte se o internetové prostředí? Pak je tu pro vás kategorie „Internet“.

Pro volnočasové čtení jsou tu pak blogy o cestování, filmech, focení, hrách a nechybí ani něco z toho literárního světa.

Sleduju versus jiné blogové agregátky

Blogových agregátoru není moc, přesto však Sleduju.cz není jediné. Co já osobně považuji za jeho největší výhodu oproti ostatním je propojení se sociálními sítěmi Facebookem, Googlem+ a Twitterem. Navíc za dobu jeho existence jsem ještě nezaznamenala nějaký výpadek. Autor stránce věnuje hodně času a stále přidává nová vylepšení. Jako jednu z nejpovedenějších přídavných funkcí bych pak vyzdvihla tzv. Tržiště.

Tržiště aneb Kdo hledá, skutečně najde

Tržiště je místo na Sleduju, které slouží k nabídkám a poptávkám. Můžete si tak s někým domluvit výměnu odkazů, guestposting(což je buď jednostranné či oboustranné vyměňování článků) či jakkoliv jinak spolupracovat s Vašimi blogem.

Záložka „Tržiště“ je určena spíš pro blogery, než pro samotné čtenáře. Najdete v horní liště vpravo od názvu blogového agregátoru. Zatím se teprve rozjíždí, nicméně má skvělý potenciál do budoucna, takže pokud přemýšlíte, jak zpestřit a vylepšit právě Váš blog, neváhejte ji se na tržiště vypravit! Zcela jistě dobře pořídíte.

Zapojte se na Sleduju.cz

Sleduju vzniklo pro všechny lidi z internetové blogosféry. Ať už sami vedete svůj blog, nebo patříte „pouze“ k jejich pravidelným čtenářům, neváhejte se zapojit. Nejdete tu nejen své oblíbené blogy (jako třeba Blog Textařky 😀 ), ale i mnoho dalších zajímavých informací, které se vám budou hodit. Zkrátka není nad to mít vše hezky přehledně na jednom místě.

,

Facebook, jak ho neznáte

Zdroj:

Facebook je výborné místo pro šíření informací. A šíření informací to je základ, na kterém je vystavěn dnešní svět. V době informačních technologií není nic cennějšího, než informace a z nich následně nabyté znalosti.

Virální dosah aneb Jak to funguje?

Virální dosah (nebo také virální efekt) je pojem, který možná jako běžný uživatel slyšíte poprvé. Je skloňován především mezi těmi, kteří Facebook užívají jako místo pro obchod a kteří ho bedlivě sledují. Virální dosah by se dal považovat za jakési měřítko úspěšnosti. Měřítko toho, jak se výše zmíněné informace šíří.

Virální efekt ze širšího pohledu

Virální efekt je výraz, který vzešel z marketingu. Když se podíváme trochu na teorii, zjistíme, že jde o to, jak se informace samovolně šíří mezi lidmi. K tomu je potřeba dobrý nápad a přiměřená počáteční propagace. Pak, pokud jste udělali vše správně, se efekt dostaví bez jakékoliv další práce, šíří se doslova jako virus, od toho také název virální efekt.

Nejznámější a asi nejlepší příklad vzhledem k provedení je, co nám ukázala Kofola a její posílání vánočních přáníček. Aniž by museli cokoliv víc dělat, tak povědomí o značce se zvýšilo, protože lidem se líbilo, že mohou poslat pozdrav šitý na míru a udělat svým blízkým radost. Z hlediska marketingu to bylo zahráno na výbornou a všichni ostatní by si z nich měli brát jen příklad.

Postoj vůči virálnímu dosahu

Virální efekt je něco, o co se snaží více méně všichni, co poskytují informace. Když bych to vzala z pohledu autora, tak je to ta největší odměna, která se umělecky tvořícímu člověku může dostat. Věřte nebo ne, ale pocit, že se Vaše dílo líbí, je velice uspokojující. Čtenáře to stojí jedno kliknutí a článek se dostane k očím dalších lidí, kterým se bude líbit také, nebo jim přinese zajímavé informace, na které by jinak nenarazili.

Ať se na to tedy díváte jakkoliv, přináší to jen samá pozitiva, kterých je v dnešním světě pramálo. Proto se rozhodně nebojte sdílet, likovat a komentovat. Autoři ty články nepíší proto, že by neměli co jiného na práci. Píší je pro Vás, tak je odměňte!

No a co říct závěrem? Vy, kteří jste obsah článku pochopili, tak víte, co máte nyní zmáčknout, abyste mně jako autorce udělali radost. Díky Vám všem 😉

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola (komplet)

Zdroj:

SMUTNÉ ZRCADLO

Přípravy na složení slibu lásky dvou mladých lidí započaly hned následující ráno. Vše se muselo stihnout velice rychle. Hrálo se tu o čas s dalšími osadami, které dříve či později proroctví Bohů dostanou do ruky též. S osadami, které pak vyšlou zase své muže, aby se o stejný úkol pokusili. Každý si tu byl jistý, že Irmon vyvolený je. Jenže co kdyby ho někdo jiný předběhl a jeho místo po boku Bohů by mu ukradl?

Něco takového se přeci nesmí stát. Ještě dnes večer bude obřad a hned zítra se oba novomanželé vypraví na svou podivnou svatební cestu do neznáma.

„Moc ti to sluší, Saril,“ řekl muž, který právě vešel do dveří, dívce v dlouhých bílých šatech. Stála na stupínku vprostřed místnosti a kolem ní se motalo několik starších žen z vesnice. Připravovaly ji na její velký den, kdy se měla stát jednou z nich. Už to nebude dítě poslušné otci, ale žena oddaná svému muži.

„Děkuji ti, tatínku,“ sestoupila z vyvýšené stoličky, přistoupila ke svému otci a vřele ho objala.

„Jdu právě od náčelníka. Zmínil se mi, že se tu u tebe před obřadem také ještě staví,“ oznámil jí.

„Jaká pocta pro mě. Moc jsi mě tou zprávou potěšil. Máš ještě nějaké takové?“ zeptala se ho s výrazem nadšení. Hlavou se jí ale honilo, co jí asi Giléus může chtít.

„Takové ne,“ odpověděl jí otec poněkud posmutněle.

„Tatínku,“ řekla mu s laskavým tónem v hlase a pohladila ho jemně po tváři. „Není přeci proč smutnit. Budu se vdávat.“

„Omluvte nás, prosím, na okamžik,“ pokynul rozhodně ženám v místnosti.

Ty se beze slůvka sebraly a komnatu opustily.

„Saril, dceruško moje,“ láskyplně ji oslovil a oba usedli na pohovku u stěny. Jen co tak učinili, otec pokračoval v tom, co jí chtěl říct:„Vím, že to má být pro tebe největší den tvého života, a vím také, že si to bereš jako velkou čest stát se ženou náčelníkova syna. Ale nemusíš to dělat. Přeju si jen, aby sis byla opravdu v hloubi srdce jistá, že to je to, co chceš na světě ze všeho nejvíc,“ pověděl jí potichu s naprostou otevřeností.

Neustále se kolem sebe rozhlížel a ujišťoval se, že jsou v místnosti skutečně sami a že je nikdo neposlouchá. Byla to slova proti náčelníkovu rozhodnutí a ta by rozhodně bez trestu ponechána nebyla.

„Od doby, co nás před lety s Irmonem zaslíbili, jsem k tomu vychovávaná. A já se učila pilně a svědomitě. Vím, že větší odměny se mi jako ženě dostat nemůže. Každá dívka by se mnou okamžitě měnila. Není důvod, proč bych to neměla chtít,“ odpověděla starostlivému muži sedícímu vedle ní.

Každé slovo pečlivě uvážila, než ho vyslovila nahlas. Mluvila pomalu, přesně tak jak se sluší a patří na dívku hodnou stát se manželkou budoucího nejmocnějšího náčelníka na Alvi.

„Život, dcero, se neskládá jen z povinností. Velice často jde hlavně o dobrý pocit. Ve škole jsi byla vedena k tomu, že jako žena nemáš právo starat se sama o sebe. Po tom, co si tě Giléus tak oblíbil a oznámil Irmonovo a tvé zasnoubení, sis vzala do hlavy, že je to víc, než v co může jakákoliv jiná žena doufat. Tvrdě jsi na sobě pracovala a dělala jsi vše proto, aby se tomu tak skutečně stalo. Ale já v tvém počínání pořád cosi postrádám. Považ dítě, chystáš se složit slib věčné lásky. Jsi si jistá, že Irmona opravdu miluješ?“

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

„Tatínku, teď už to nelze vzít zpátky,“ odvětila mu velice krátce. Možná do této chvíle působila trochu naivně. Byla si ale plně vědoma dopadu svého rozhodnutí.

„Vše jde. Učil jsem tě přeci, že nikdy tomu nemusí být tak, jak za tebe rozhodne někdo jiný. Že je to jen na tobě a na tom, co pro to sama uděláš,“ oponoval jí.

„Zahráváš si s velezradou svého pána,“ připomněla mu. Přála si opustit od tohoto tématu a odvést řeč někam jinam. Muž jí to ale učinit nenechal.

„To je mi jedno. Jsem otec milující svou dceru a jako takový bych pro tebe udělal cokoliv. Třeba si tu šibenici i postavil. Naučili tě… Ne,“ odmlčel se a pak vyřkl mnohem ošklivější výraz, leč daleko lépe vystihující tlak společnosti na jeho dceru: „Giléus tě vycvičil, že na tvém štěstí nikomu nezáleží. Ale nenech se zmýlit. Vždy na tomto světě bude člověk, kterému na něm záležet bude. Člověk, který tě vychoval, foukal ti bolístky a pomáhal ti stavět se ze země znovu na nohy. Který udělá cokoliv, aby jeho dcera byla šťastná.“

„Nesmírně si toho vážím a oceňuji to. Ale nevíš, o čem mluvíš.“

„Takže ty se ho ještě po tom všem budeš zastávat?“ neudržel se a zvýšil na ni hlas. Nedělával to moc často, ale vyvedlo ho z míry, že Saril náčelníka v tuhle chvíli brání. Jako by vůbec neposlouchala, co se jí tu snaží říct. Nebo to snad jen nechce slyšet?

„Tohle není o našem pánovi, ale o mně. Už jsem se rozhodla. Možná i proto, že mně zase záleží na tom tvém štěstí. Vím, že jsi to po tom, co nás maminka opustila, se mnou neměl jednoduché. Neoženil ses znovu s nikým a vychovával jsi mě sám. Oba víme, že nejsi úplně zdravý. Nemohli bychom žít jako divoká zvěř pořád na útěku. Obětoval jsi mi už dost. Teď je řada zase na mně. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ řekla a potěšila ho svým úsměvem.

Otec ale cítil, že ho na rtech vykouzlila jen, aby ho ukonejšila. Nebyl opravdový.

Objal svou dceru, aby se nemusel dívat do jejích utrápených očí. Byl vděčný za to, co mu řekla, nicméně špatný pocit z nadcházejícího obřadu ho neopouštěl. Ani nemohl. Dát útěchu bohužel neznamená totéž, co uklidnit duši.

„Dojemný okamžik,“ ozvalo se od muže stojícího ve dveřích, když dívku objímající svého otce zahlédl.

Byl to Giléues, kdo právě vešel do komnaty. Naštěstí nezaslechl nic z rozhovoru, který tu měli před tím.

„Náčelníku,“ oslovil ho dívčin otec.

„Můj pane,“ poklonila se mu hned na to Saril.

„Musíš být pyšný, Taberio. Tvá dcera je vskutku nádherná. Můj syn by si nemohl přát mít lepší nevěstu.“

Muž se na ta slova jen zdvořile usmál a pohlédl na svou dceru. Ta stále čekala na pánův pokyn, že může vstát poté, co se mu uklonila. Její hlava byla skloněná k zemi, takže jí už neviděl do očí. I tak ale měl jasnou představu o tom, co by v nich mohl právě v tento okamžik vyčíst. Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

„Nechám Vás s mou dcerou o samotě, zajisté si chcete promluvit v soukromí,“ řekl Taberio náčelníkovi a místnost opustil.

„Můžeš vstát, Saril,“ pokynul dívce.

„Děkuji, můj pane,“ řekla mu poté, co se zvedla, a udělala krok zpět. Dávala tím najevo svou poslušnost a dobré vychování, protože stát v těsné blízkosti náčelníka se nikomu nesluší. Ten ji ale překvapivě v jejím počínání zarazil:

„Máš ty nejlepší mravy. Ale není zapotřebí tak formálního chování. Budeš přeci patřit do rodiny.“

„Uvádíte mě do rozpaků, pane. Nejsem přeci hodna stát ve Vaší blízkosti.“

„Jsi více než hodna. Většina dívek svou roli ve společnosti těžko snáší, některé jsou dokonce tak zhýralé, že tomu vzdorují. Ty ale vše, co konáš, činíš opravdu od srdce a s neobvyklou pokorou. To je taky důvod, proč jsem si po boku svého syna přál právě tebe, a to i vzhledem k tvé minulosti,“ složil dívce poklonu, kterou jen tak nějaká žena z úst muže neuslyší. Navíc ještě od muže náčelníkova postavení.

„Náš pán je ke mně tak laskavý. Nezasloužím si tak milá slova,“ řekla Saril a sklonila opět svou hlavu k zemi jako výraz pocty.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit. Po obřadu už nebudu mít příležitost. Čeká tě zpečetění posvátného svazku, první noc se svým mužem, a hned ráno se musíte vydat na cestu. Možná bys v tuto chvíli ode mě čekala mé požehnání vašeho sňatku. To jsem ti ale dal tím, že jsem tě svému synovi vybral. Dnes ti nesu něco jiného. Mám pro tebe rozkazy ohledně výpravy,“ oznámil stroze Giléus.

„Chápu, můj pane. Jen jsem si nemyslela, že je budete dávat i mně. Předpokládala jsem, že Vaše příkazy předáte Irmonovi. Vzhledem k mému postavení vůči němu jako svému muži si nejsem jistá, zda bude v mých silách je vyplnit. Na naší pouti budu odpovědna jemu. Nemyslím si, že se bude řídit mým názorem, i kdyby si ho třeba vyslechl,“ odvětila mu na to s veškerou úctou.

„K těmto pochybnostem máš jistě své důvody. Ale dostala jsi nejlepší školu. Předpokládám, že budeš schopna si najít způsob, jak ho přesvědčit.“

„Zrovna tohle nás bohužel ve škole nenaučili. Nejspíš narážíte na fakt, že většina žen má v sobě ten dar ovlivnit muže, aniž by to v něm vzbudilo nějaké podezření. Máme k tomu jisté vlohy, to popřít nemohu. Ale jako každá vloha, musí se i tato rozvíjet, aby se mohla stát ženinou schopností.
Každá matka to svou dceru učí. Jenže já tu svou nepoznala. Je mi to moc líto, ale nedostala jsem příležitost to od ní pochytit,“ řekla mu na to co nejopatrněji. Ve výsledku vlastně odporovala náčelníkovi, i když věcně a zcela pravdivě. Musela si dávat obrovský pozor, aby ho něčím neurazila. Pohybovala se po nesmírně tenkém ledě.

„Nejsi už dítě, Saril. Víš, že já sám se tě naučil mnohému, co jsem nabyl léty zkušeností a co by ses nikde jinde nedozvěděla. Věnoval jsem se ti. Byla jsi výborná žákyně a posluchačka. Často jsi mě překvapovala svým přístupem a samostatností. Jsem si jistý, že se i tohle dokážeš rychle naučit sama.
Žádná jiná vesnice nepošle svého favorita s dívkou. Odporuje to všem přesvědčením, která na Alvi panují. Víš moc dobře, že já osobně je velice striktně dodržuji a hlídám, aby se ctila i v celém mém panství. Bylo to velice riskantní rozhodnutí poslat tě na výpravu s Irmonem. Věřím ale, že se mi tento krok vyplatí a že jen spolu dojdete až k cíli,“ svěřil jí náčelník. Nebyl zvyklý mluvit takto otevřeně. Z jeho chování se to dalo snadno poznat. Neustále nervózně přecházel z jedné strany místnosti na druhou a zase zpět.

Konečně se na chvíli zastavil a pohlédl na Saril očekávaje nějakou zpětnou reakci na tato svá slova. Jenže ta nic neříkala.

„Nic mi na to nepovíš?“ zeptal se jí.

„Vážím si toho, co jste pro mě udělal. Vynasnažím se, abych Vás nezklamala. Zatím Vám ale na to nemám co říct, můj pane. Počítám s tím, že budete pokračovat dál. Dokud nevím, co mám konkrétně udělat, mohu Vám jen těžko něco slibovat.“

„Jsi velice chytrá dívka, Saril. Utvrzuješ mě tím jen v tom, že jsem opravdu rozhodl správně,“ odvětil jí na to. Dívka se na něj usmála a náčelník hned spustil dál:

„Říkáš tedy konkrétně. Znám dobře svého syna. Najít cestu do Areje nebude jen otázka udatnosti a statečnosti. Ta cesta je zkouškou i emocionální a intelektuální vyspělosti jedince. Jsi mladší než můj syn, nicméně objektivně musím říct, že v tomto ohledu jsi vyzrálejší. Nejspíš se během vaší cesty naskytne okamžik, kdy bude potřebovat nejen podpořit, ale také navést tím správným směrem,“ vysvětlil jí náčelník.

„Předpokládám, že tohle by snad neměl být problém.“

„Doufám v to. Ale jistý si nejsem. Irmon nebyl nadšený z toho, že se má ženit, i když podle mého na to má už dostatečný věk. Asi ti zabere nějaký čas najít k němu tu správnou cestu,“ vyjádřil Giléus své obavy.

„Nechce se ještě ženit, nebo nechce pojmout za ženu mě?“ zeptala se poněkud sklesle dívka.

„Oboje,“ odvětil rychle a bez okolků náčelník. Nezaobíral se tím, že chladnou odpovědí na tak pro dívku závažnou otázku, může ranit její křehké city. Nebylo to předmětem jeho zájmů. Člověk, se kterým mluvila do té doby, jako by se z ničeho nic někam ztratil. Znovu stála v místnosti s nekompromisním mužem, který jde za svým cílem tvrdě, hlava nehlava.

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.

Ulita

Zdroj:

Ukrýt se v ulitě

perlotvorka mořská

Kam pak se poděla

síla tvá božská?

 

Schovaná před světem

perlorodka říční

Slzy se rodí v ní

O zem se tříští

,

Krev poslední naděje (rozšířená verze)

Zdroj:

Ucelená a rozšířená verze povídky publikované dříve na části. Ať se Vám líbí ještě víc, než ta původní.

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.

 

„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.

Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to na nejvýš citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam:  „Jsem unavený, půjdu domů. Na stole máš seznam úkolů. A nezapal tu nic těmi svícemi!“

Ještě se na mě jednou přísně podíval a pak odešel. Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.

 

 

„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to musel udělat. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“

 

„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, i když to ve skutečnosti zase tak triviální záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát, nebyla.

Valná většina lidí tu neumí číst ani psát. Ve škole je to pouze jako nepovinný předmět. Nepřikládá se tomu, navzdory námitkám učenců, velká váha. Pouze vzdělaný poslouchá vzdělaného, a to ještě žádný náčelník nebyl.

Mohl jsem hovořit o štěstí, že zrovna já k té hrstce vybraných patřil, nemluvě o té ojedinělé možnosti, že jsem měl ke knihám, a to i k těm nejvzácnějším, volný přístup. Někdy není ani tak důležité vědět co hledat, ale hlavně kde. A z toho jsem právě v tuto chvíli nejvíc těžil.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl též.

„Takže východní branou a pak po severním okraji poloostrova až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozžehnat se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.

 

„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“ zajímal se, aniž by se předem snažil zjistit, jak se na tu energii napojit. Nicméně to spolu beztak dost úzce souviselo, takže jsem mu odpověděl  s dobrou vůlí k tomu malé vysvětlení přidat.

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

Má snaha vysvětlit mu něco navíc byla ta tam. Nesnáším, když mi někdo takhle skáče do řeči a nenechá mě dokončit myšlenku.

„Ty tomu fakt věříš, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.

 

Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už by ta mlha být neměla,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.

 

Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát se také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu to, co jsem chtěl sdělit Krastovi na lodi. „Pátral jsem po tom, odkud ta energie pramení a jak se na ni napojit, aby se dala převést na nějakou hmatatelnou podobu.“

„Tak povídej,“ řekl se zájmem.

Považoval jsem to za jakousi zkoušku, takže jsem bez váhání spustil.Chtěl jsem udělat dobrý dojem.

„Vzal jsem si k ruce nějaké filosofické spisy a taky knihy popisující magii čarodějek. V jejich kořenech stojí hodně. Technicky vzato využívají jako strážkyně dědictví Matky Alvi její sílu. Cítí ji a žijí v souladu s ní. Jen ale málokteré se na ni dokáží skutečně napojit, aby ji využily v podobě nějaké konkrétní nadpřirozené moci.

Přesto však byly v některých knihách popsány případy, kdy ji takto použily. Z nich jsem vycházel. Dlouho jsem přemýšlel, jak to dokázaly. Moc kolem pocházela z emocí. Nedělaly nic jiného, než že se na ně napojily a nechaly je sebou prostupovat. Bylo jich neuvěřitelné množství. Tolik, že jejich tělo už té síle nestačilo a začaly se šířit v podobě světelných vln do okolí. Čarodějky se staly středem, domovem té neskutečné, nehynoucí energie.

Ovládnutí a zkrocení těchto emocí jim pak umožnilo s nimi pracovat, jak zrovna potřebovaly. Chtělo to jen čas a trpělivost, aby nad něčím tak velkým mohly převzít kontrolu.

Je to možné. Jde to. Ony to dokázaly. Vy také.Proto nevidím důvod, proč bych toho nebyl schopen já s Krastem,“ uzavřel jsem myšlenku a pak Alvanovi sdělil, kterými Bohy bychom se rádi stali a z kterých konkrétních emocí bychom sílu čerpali.

Z Boha Alvi byla cítit značná míra entusiasmu. To, co ale vyslovil, mému pocitu z něho právě dvakrát neodpovídalo.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích měl ale jasně obtisklého něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.

 

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vyvést z rovnováhy. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z  touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen do konce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.

Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás Alvan, „dnes utváříme dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastus, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.

Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kde se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc, než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Svou moc jsem plně ovládl, scházela poslední část zpečetění mého nového postavení – přijetí božské nesmrtelnosti. Od tohoto okamžiku mě dělilo už jen několik málo dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

 

„Co tu děláš, Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že s tebou něco je. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co se děje?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s ohledem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Nejednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají  nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musí být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá nesmrtelná stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám v krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz. Za normálních okolností se nic nestane. Oči nám slzí i bez naší vůle a je to přirozená reakce na některé podněty. Je to právě naše moc, co jim zabraňuje tělo takto opustit.

Člověk pláče, když si sáhne na své dno. Božská moc vychází z emocí. Proto když nás něco vnitřně položí, nedokážeme se na ně v ten okamžik napojit. Jsme oslabeni a nic nebrání tomu, aby se tato vzácná přísada vyplavila z našeho těla.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

 

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvává. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

 

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

 

„Je-li ti život milý,

Dej na moc pradávné síly.

Získej sklo s obsahem vzácným,

Nechť je ti tento okamžik spásným.

Máš umřít? Nic se neděje.

Ber! Zde je má krev poslední naděje.“

 

 

Paulo Coelho

Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Paulo_Coelho

Je zajímavé, že když se mi prvně dostalo do rukou Paulovo nejznámější dílo, vůbec mě nelákalo pustit se do něj a začít ho číst. Alchymista, říkala jsem si, to zavání nějakým děláním lektvarů a chemií, kterou jsem nikdy příliš v lásce neměla.

Knihu mi ale půjčil kamarád, a když nám ji doporučila ještě naše přednášející Sociální psychologie, Eva Velechovská, konečně jsem se přiměla ji otevřít.

Velmi čtivý příběh, působící pohádkově a velice (dovolila bych si říct) jednoduše. Hledání pokladu pastevcem, zamilování se v poušti… To vše je ale prokládáno krásnými myšlenkami. Děj pak vrcholí naprosto brilantní pointou, kterou, pokud jste knihu nečetli, Vám nechci prozrazovat.

Jinými slovy – Paulo Coelho si mě tím získal. Už jsem od něj četla mnoho dalších knih, přičemž mou asi nejoblíbenější se stala Čarodějka z Portobella. Přesto však samotné dílo Paula není to, proč je pro mě tak velkým vzorem.

Obdivuji ho hlavně proto, jakým je člověkem. To, jakým způsobem se prosadil. Ta cesta rozhodně nebyla jednoduchá a on to přesto přese vše dokázal.

Živit se jako spisovatel byl v Brazílii, kde se Paulo narodil a začínal, zcela bláznovský sen. Dokonce ho jeho rodina kvůli tomu poslala třikrát do psychiatrické léčebny, aby mu to elektrošoky vyhnali z hlavy. Přesto však Paulo u psaní zůstal alespoň okrajově. Začínal jako písňový textař, novinář a televizní scénárista.

Možná právě toto stálo nakonec za tím, že dosáhl takových úspěchů, jako dosáhl. V hudebním showbiznisu získal hodně vlivných přátel, kteří (pokud chcete úspěšně prorazit s vlastním dílem) jsou potřeba. V dnešní době a zvlášť v zemi, jakou je Brazílie, to už není jen o talentu a umění psát.

I sám Paulo Coelho si toho je dobře vědom. Hodně o své spisovatelské kariéře prozrazuje v autobiografickém díle Záhir. Zde také používá termín “Protekční banka”, kterou si můžete představit jako institut, kam vkládáte svou laskavost pro to, aby vám ji někdo zase při další příležitosti vrátil.

Pro úspěch musíte vždy vědět, jak věci fungují. A je jedno v jakém oboru. Protekční banka funguje kdekoliv. Je důležité ale také nezapomínat, že tím to nekončí. Vždy je potřeba trocha talentu, dobrá myšlenka a hlavně nepřeberné množství práce.

Poskládat různé věci v konzistentní celek je asi to největší umění dnešní doby. Paulo Coelho dokázal skombinovat všechno dohromady a svým dílem zaujal lidi natolik, že je dnes jedním z nejpřekládanějších autorů. Jeho dílo spatřilo už na 160 zemí a bylo přeloženo do 69 jazyků, což jsou úctyhodná čísla.

Rovněž se mu musí nechat, že ve svých necelých 65 letech zvládá vynikajícím způsobem propagaci moderními technologiemi. Jeho stránka na Facebooku patří k jedněm z nejčtenějších a každý status je hned záhy po zveřejnění sdílen a likován stovkami lidí.

Navíc Paulo nezaostává ani v politickém dění. Velmi se mi líbil jeho postoj k mezinárodní protipirátské dohodě ACTA, kdy dal všechna svá díla k dispozici na internet. Jasně tak dokázal všem, co jsou proti volnému sdílení dat, že se ve svém tvrzení, že internet snižuje zisky umělců, mýlí. Tržby z prodejů jeho knih se tímto krokem nejenže nesnížily, ale dokonce ještě vzrostly.

Tímto se Paulo Coelho ukázal nejen jako skvělý spisovatel, ale i vynikající marketingový stratég. Jeho knihy se dostaly k novým čtenářům, a to je to, co si ostatně každý autor přeje ze všeho nejvíc.

A co Vy? Rozhodli jste se už, jakou knihu si od něj přečtete?