Projekt “Literární deníček”

Zdroj: after-the-party.deviantart.com

Komu chyběly informace z mého literárního soukromí, tak jistě ocení další díl literárního deníčku… Po třech týdnech odmlky tu pro vás mám čerstvé novinky!

Možná jste si všimli, že pravidelnost mého psaní literárního deníčku se poněkud vytratila.

Důvod je celkem jednoduchý – uzávěrka literární soutěže O nejlepší fantasy 2012 se blíží a bylo třeba rozsáhlejší “povídku” Přežít – Ostří maendery rychle dopsat, aby se mohla dostat ještě před tiskem k bete-readerům.

Za poslední tři týdny jsem tedy usilovně psala, psala, psala. Přesné znaky vám nepovím. Po určitém počtu to už přestanete prostě počítat. Nicméně za tu dobu jsem přidala něco málo přes 70 000 znaků.

Jak jsem již na facebookovských stránkách avizovala, povídka je dokončená, včera jsem ji četla celou nahlas pro opravení chyb. Přetlumočit ji takto mi trvalo těžko představitelné dvě hodiny a dvacet minut.

Ve čtvrtek se bude povídka tisknout i s ilustrací, na které teď má šikovná kamarádka Lucka pracuje.

No, co ještě dodat… Hodiny psaním strávené raději ani nepočítám. Toho čísla se bojím, protože to vypadalo stylem, že jsem přišla unavená z práce po devíti hodinách u počítače, načež jsem si vzala k notebooku jídlo, zapla ho a pokračovala v práci cca další čtyři hodiny. Nejvyšší počet znaků za jeden den bylo čistých 19 tisíc.

 

, , ,

Tajemný rytíř

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Erotika je součástí našeho života, a tudíž není nic špatného, že se odráží i v příbězích. Vždy je to ale otázkou vkusu a zvážení vhodnosti. Erotická povídka Tajemný rytíř je toho důkazem! Ostatně posuďte sami. Šarmantní Sebastian a otrokyně Marika na Vás již čekají…

Ozve se zaklepání na dveře. Zvednu se a jdu otevřít.

„Buď vítána,“ řeknu dívce potom, co jí vpustím.Očekával jsem ji. Objednal jsem ji. Je součástí služeb poněkud zvláštního hotelu, v němž jsem se rozhodl strávit svou dovolenou. Nabízí tu něco jako sexuální otrokyně, krásné ženy, co bez výhrad splní každé hostovo přání.

„Jak ti mohu říkat?“ zeptám se přátelsky.

„Jsem Marika, můj pane,“ odpoví uctivě.

„Těší mě, Mariko. Já jsem Sebastian.“

Usměju se na ni. Je vidět, že je lehce nervózní. Jsem tu prvně a neví, co ode mě čekat. V duchu je ale smířená s tím nejhorším. Musí být. Lidé, co si najímají pro potěšení otrokyně, nepatří k těm, co zacházejí s dívkou jako s dámou.

„Čím Vám mohu posloužit, pane?“ zeptá se nesměle a přeruší tak to tichem umocněné napětí.

„Přivezl jsem si několik pomůcek, které bych chtěl vyzkoušet. Pomůžeš mi je otestovat, Mariko?“

Ví, že i kdyby sebevíc nechtěla, tak musí říct ano.

„Zajisté. Ráda objevuji nové,“ odpoví přívětivě a zdvořile, ale v očích má ukrytý strach. Jsem obchodník. Zkušený a zralý muž. Za ta léta jsem se naučil číst v lidské tváři. Mám ji před sebou jako otevřenou knihu. Stačí mi jen začít listovat a prokousat se zvědavě jejím nitrem.

„To rád slyším. Ale nečekej nic převratného. Jsou to, jak bych to nejlépe řekl, …staré osvědčené klasiky. Přesto však mají své kouzlo a to nové, co s sebou přinášejí, závisí hlavně na tom, s kým jsou využívány,“ podám to tak, aby to vyznělo jako kompliment. Těším se a Marika ve mně svou nesmělostí vzbuzuje touhu si hrát. Je jako nějaké vystrašené zvíře, čekající v pasti, co s ním lovec udělá. Plachá laň zahnaná do kouta. Já se ale netoužím stát tím, kdo jí zasadí poslední ránu, nýbrž jejím zachráncem. Mužem, co tiché, bezbranné dívce dokáže, že rytíři ještě nevymřeli, ale že pouze jen na čas zmizeli, aby si vyléčili své vlastní rány.

Je vidět, že jsem jí tím trochu uklidnil. Už se tolik nebojí, co že to z mého dosud nevybaleného kufru vytáhnu.

„Mám tu tři věci, hračky… jedno, jak to budeš nazývat. Nechám tě vybrat, jakou z nich budeš chtít použít nejvíc,“ řeknu, protože nic se nesmí přehánět. Budu tu dost dlouho na to, aby jiný večer přišel čas i na ty ostatní.

„Vibrátor na klitoris Funny Orange,“vytáhnu první. „Má šikovně řešené oddělitelné násady, takže se s ním dá opravdu vyhrát,“ dodám ještě a sahám pro další pomůcku.

„Jako druhý tu máme, nech se překvapit, zase ten chvějící se vynález,“ zasměju se. „Tohle je ale DeLuxe verze perličkového vibrátoru. Umí přirážet a rotovat.“ Kdybych neslíbil, že nechám vybrat ji, tohle by byla má volba. Mám rád kolem sebe přepych – dobré a kvalitní věci – a cokoliv, co nese označení DeLuxe si mě velice rychle získá. Navíc mě vzrušuje představa půjčit jí ho a jen v tichosti přihlížet, jak si s ním dělá potěšení sama.

„Připadáte mi, Sebastiane, jako nějaký kouzelník, co vytahuje ze svého klobouku samá překvapení,“ mile se na mě usměje.

„Tak to tě asi zklamu,“ lehce zvážním, „protože králíka s sebou fakt nemám.“

Začneme se oba hlasitě smát.

„Tak co je tedy tím známým nejlepším na konec?“ je zvědavá.

„Swede Massage meruňka/pomeranč.“

„Masážní olej?“ vezme ho do ruky, otevře a přičichne. „Voní vážně jako pravé ovoce.“ Ještě chvíli je opojená jemným meruňkovým aroma s příměsí pomeranče a pak řekne: „Pokud si vážně mohu vybrat, tak volím tohle.“

Čekal jsem, že skončíme právě u oleje. Proto jsem ho z toho mého magického kufru vytáhl až jako poslední. Vyznat se v ženách není až tak těžké, jak se říká.

Rozváže si uzel šatů za krkem a nechá je ze sebe ladně sklouznout na zem. Přijde ke mně a začne mě rovněž svlékat.

Cítím, jak se mi v její blízkosti začíná zrychlovat tep. Jsem na sebe pyšný, jak jsem jí úspěšně navnadil tak, že sama převzala iniciativu.

Když jsem i já v rouše Adamově, vezme mě za ruku a vede k posteli. „Připravte se na masáž, můj pane.“

Zastavím se a rukou, za níž mě drží, si ji k sobě přitáhnu.

„Vlastně to mám v plánu jinak, krásná Mariko,“ řeknu a políbím ji. „Tu masáž udělám já tobě, a ne ty mně.“

V očích se jí zaleskne překvapení. Tohle ani v nejmenším nečekala. Položím si jí na postel a vezmu do ruky masážní olej. Naliju si trochu do dlaně a pak ho v nich zahřeju, aby jí byl příjemný.

Začnu jí masírovat. Vnímám pravidelnost jejího dechu a přizpůsobím se mu. Základem dobré masáže je především vzájemné splynutí. Pak je každý pohyb pro tělo přirozený, a tudíž i příjemný.

Když trochu zatlačím, povzdechne. Užívám si to spolu s ní.

„Povězte mi, prosím, něco o sobě, pane,“ požádá mě. „Odkud jste? Kde jste byl ukrytý, kde mám hledat tak vzácné muže, jako jste Vy?“

„Je známo z pověstí, že rytíři odpočívají v hoře Blaník. Začal bych hledat tam.“

Zasměje se mému vtipu.

„Když tedy nechcete říct, odkud jste, tak mi prozraďte něco jiného o sobě. Chci Vás poznat lépe.“

„Dobrá,“ řeknu a zamyslím se, co bych jí mohl povědět. „Nuže, prozradím ti proč mi jako malému říkali Růžový slon. Je to legrační historka.“

Už teď vidím úsměv na její tváři, a to jsem ještě ani s líčením nezačal.

„Když jsem byl ještě hodně malý, často jsem plakával. Sourozenci mi vždy říkali, trochu posměšně: Nebreč, maminka ti koupí slona. A bude růžovej! K čtvrtým narozeninám jsem ho pak opravdu od maminky dostal. Nosil jsem ho všude s sebou, a proto mi tak začali říkat. Nevím, čím to bylo, ale s ním jsem skutečně už nikdy nebrečel. Ta přezdívka mi vydržela, až do první třídy. Tam jsem šel bez něj. Už jsem ho nepotřeboval.“

„To je moc pěkný příběh,“ poví a s úsměvem si dál užívá mé dotyky.

„Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Sám si na to už nevzpomínám a znám to jen z maminčiných vyprávění a z fotek z té doby,“ dodám ještě.

Olej se začíná pomalu, ale jistě postupně vstřebávat. Začínám méně používat ruce a zapojuji do hry další části svého těla.

Jazykem jí přejedu po páteři. K mému překvapení olej po ovoci nejenom voní, ale i tak skutečně chutná.

„Páni, jak se to smíchalo se slinami, tak to moc příjemně hřeje,“ zamumlá a dál v klidu leží a užívá si hřejivého pocitu blaha.

Napadne mě pustit hudbu. Vstanu a zapnu přehrávač s meditačními skladbami. Pak beru do ruky znovu olej a přecházím k masáži jejích dokonalých nohou. Je to pohled jako pro bohy.

„Je čas, aby ses otočila,“ pošeptám jí, když si dovyhraju s posledními prstíky jemného chodidla.

Žádné reakce se mi ale nedostává. Usnula. S úsměvem na tváři přešla do světa snů.

Nechávám jí spát a s obdivem pozoruju její krásu. Měl jsem sice původně s olejem víc úmyslů, protože se dá použít zároveň jako lubrikant, ale nechci jí budit. To počká a ten sladký pohled na ni by to bez tak nevynahradilo.

Mám slabost pro nevinnost a půvab. A ženy, ač si to za nic na světě nechtějí přiznat a maskují se za silnou a hrdou tvář, tak jsou křehké duše, o které je třeba s láskou a citem pečovat. Stojí to za to. Mám o tom důkaz. Leží přede mnou.

 

Povídka psaná pro internetový obchod s pomůckami, které tu byly zmíněné. Více na stránkách Růžového slona.

, ,

Festival fantasie

Zdroj: festivalfantazie.cz/

Abych pravdu řekla, nebylo jich mnoho. Bohatě by mi na to vystačily prsty jedné ruky, a to přesně dva.  Ne že by nebylo o co stát, ale možnost, která se mi vyskytla, byla lepší, než v co jsem mohla doufat.

Do Chotěboře jsem dorazila vlakem v půl jedné odpoledne. Ta cesta byla úděsná. To vedro ve vlaku bylo nesnesitelné a po vystoupení z něho jsem se setkala s nepříjemným faktem, a sice že akce nebyla nijak značená. Pro člověka, který se účastní poprvé a město nezná, to bylo nepříjemné zjištění.

Proto jsem se rozhodla řídit heslem: Když nevíš, ptej se milých důchodců. Vím, že s nimi velká většina mladých lidí nemá dobré zkušenosti (zvláště z dopravních prostředků 🙂 ), ale mně přijde, že jsou rádi, že se jich někdo na něco zeptá a vždy mile odpoví a pomohou.

S jejich pomocí jsem se tedy dostala úspěšně až na místo, kde jsem se poctivě zaregistrovala (i když to, jak jsem později zjistila, nikdo nekontroloval), a pak jsem šla rovnou na přednášku Honzy Kotouče, která byla hlavní položkou v mém plánu.

Hodina vyhrazená pro jeho novou knihu „Volání do zbraně“ se nesla v česko-anglickém duchu, neboť mezi posluchači byl i David Weber, americký sci-fi spisovatel. Atmosféra byla uvolněná a řeč se nakonec stočila k „veselým historkám z natáčení“ a projektu tzv. červených triček.

Po skončení jsem měla tu čest přesunout se spolu s Johnakem (jak zní Honzova přezdívka) a panem Weberem do VIP salonku. Připadala jsem jako v nebi, něco takového jsem ani v nejmenším nečekala.  I když sama jeho tvorbu moc neznám, protože k velkým fandům scifi nepatřím, tak musím říct, že mě David Weber velice svými názory a postoji zaujal.

Skupinka, čítající ze začátku mě a Johnaka, se postupně rozšiřovala a ke konci rozhovoru nás bylo už asi osm. Aniž bych si všimla, tak tímto způsobem utekly tři hodiny, a nastal čas přesunu do velkého přednáškového sálu, kde měl pan Weber odpovídat na otázky svých fanoušků a širokého publika. K tomu všemu se přidala i jeho milovaná žena Sharon, která ho pravidelně na nejrůznější cony doprovází.

Dotazy byly různorodé. Od jeho knih, hrdinů a světů přes otázky na jeho soukromí a rodinný život.  Některé odpovědi si dokonce od posluchačů odnesly okamžitý potlesk, ať už proto, že pobavily, či dojaly svou upřímností.

Vzhledem k tomu, že mi cesta tam opravdu neudělala dobře, rozhodla jsem se po této přednášce odjet zpátky, i když se mi vůbec nechtělo. Nicméně i to, jak se ukázalo, mělo nakonec svá pro, protože jsem se na nádraží seznámila s dalšími fanoušky fantasy a skvěle se s nimi cestou domů pobavila.

Děkuji všem za super zážitky. Příště si určitě na Festival fantasie udělám víc času. Opravdu to stojí za to a bylo to dobrá zkušenost.

Projekt „Literární deníček“

Zdroj:

Uplynul další týden, a tudíž tu pro Vás mám další díl mého literárního deničku.

Pondělí 25.6.

Článek pro blog, Literární deník – 1946 znaků.

 

Úterý 26.6.

Ostří maendery, cca 30 minut, 740 znaků.

Autorské čtení povídky Na okraji smrti, 6O minut.

 

Středa 27.6.

Rozpracování Welova dětství/mládí 30 minut, 1233 znaků.

 

Čtvrtek 28.6.

Autorské čtení pro spolužáky z kruhu povídky Na okraji smrti, následná diskuze o vzniku povídky, o soutěži Žoldnéři fantasie, kam byla na konci května odeslána, a o možném pokračování příběhu.

 

Pátek 29.6.

Povinnosti mimo psaní.

 

Sobota 30.6.

Balení se a příprava na stěhování do Prahy

 

Neděle 1.7.

Úvaha nazvaná Životní milníky, přestěhování do hlavního města naší vlasti, 40 minut, 1499 znaků.

 

Celkem znaků: necelých 2000 znaků použitelných do příběhu.

Životní milníky

Zdroj: jez92.deviantart.com/

Na té dlouhé cestě potkají takovéto okamžiky všechny z nás. Někdy si to ani neuvědomuje a prostě se stanou.

Ty důležité životní kroky, které očekáváte, byste si často rádi zapamatovali. Mysl je ale nestálá, a tak se po čase detaily vytrácí. Přesto však se proti tomuto bojovat dá…

1. července 2012. Dneska jsem zavřela dveře za svým dětstvím. Od zítřka nastupuji na řízenou praxi a během tohoto nedělního parného odpoledne jsem se stěhovala za novým začátkem do Prahy.

Nikdy bych netušila, jak bude těžké za sebou zavřít ty dveře, protože i když vím, že je zase brzy otevřu, až si přijedu pro další věci ze skříně, tak už nikdy do nich znovu nevstoupím, jako že jdu domů.

Kufry připravené v předsíni. Poslední projití se po prázdných pokojích. Pohled do odlehčené šatní skříně…

Koukala jsem, co tam po mně vlastně zbývá. Kladla jsem si otázku, jestli skutečně nic z toho nebudu v Praze potřebovat. Nic takového jsem nenašla. Přesto však jsem nachystané zavazadlo ještě otevřela a přidala do něj plyšového přítele, kterého jsem tam v tu chvíli prostě nějak nedokázala nechat.

Batoh na záda, tašku přes rameno, do jedné ruky kufr a do druhé klíče. Zbývalo jen projít a zavřít za sebou. V tu chvíli ale jak se štěrbina mezi nimi a rámem zužovala a bytem proudil vzduch z otevřených oken, vznikl podtlak. Dveře se bránily a vzpouzely svému osudu. Přesto však jejich snaha byla marná.

Musela jsem jít. Protože pokud máme tu možnost, tak vždy kráčíme vstříc lepším zítřkům. A právě k nim taky jdu.