Projekt “Literární deníček” aneb Trocha statistik

Zdroj:

Nejspíš jste si už všimli, že jsem ten typ, který pracuje více méně v takových vlnách. I proto (i když literární deníček jsem vážně chtěla vést pravidelně) vám další informace o tom, jak to vypadá s mým psaním, přináším poněkud, řekněme, nárazově.

Takže, na čem jsem pracovala…

Všechny počty znaků níže (mimo článku uvedeného v závorce) se týkaly příprav na soutěž Cena Karla Čapka, do níž jsem se rozhodla, že odešlu dílo do kategorie novela.

Název díla výsledné novely bohužel vzhledem k pravidlům soutěže zveřejnit nemohu, nicméně jedná se o příběh zasazený do mého světa pro román s pracovním názvem Přežít.

Plánovaný rozsah příběhu byl cca 150 tisíc znaků, což jsem samozřejmě nedodržela. Nakonec má novela zhruba o 100 tisíc znaků víc, zaokrouhleně 267 000 znaků (pro představu – tištěná verze má plných 67 stran + titulní stranu a dvě mapy)


A kdy jsem v uplynulých měsících na novele pracovala a jak usilovně?

21.8. – 7680 znaků

22.8. – 8991 znak

23.8. – 5475 znaků

25.8. – 2058 znaků

26.8. – 2326 znaků

27.8. – 4129 znaků

28.8. – 2110 znaků

29.8. – 583 znaky (+ článek o 4909 znacích)

30.8. – 5506 znaků

malá (no spíš velká) tvůrčí krize

26.9. – 1453 znaky

27.9. – 2105 znaků

28.9. – 1069 znaků

1.10. – 598 znaků

4.10. – 898 znaků

17.10 – 2764 znaky

18.10. – 1391 znak

19.10. – 31.10. – 15 139 znaků

(zvrat zvaný blížící se uzávěrka 😀 )

1.11. – 26.11. – 203 543 znaky

27.11. konečné úpravy

28.11. tisk práce

29.11. vázání a předání novely Jiřině Vorlové, organizátorce soutěže


Co mě od tvorby rozptylovalo?

Předně soukromý život. I blázen, který se v této době rozhodne psát, ho má 🙂

Na druhém místě to pak byla práce, respektive praxe. Když sedíte devět hodin denně za pracovním notebookem, tak to poslední, na co máte chuť, když se vrátíte domů, je zapnout znovu počítač a začít psát. V pátek byste ho pak nejraději prohodili oknem, takže ani o víkendu se žádným slavný pokrok nekoná.

Na třetím místě – no něco by se našlo; výmluv, proč jsem nedělala, já mám vždycky plno :D, ale asi bych to více nerozebírala.

 

Pár statistik závěrem

celkový průměrný denní počet znaků: 2830

průměrný denní počet znaků napsaných v listopadu před uzávěrkou: 7828

nejvyšší počet znaků za jeden den: necelých 20 000

celková doba strávená psaním novely (odvozeno výpočtem dle průměrné doby psaní jedné kapitoly, tedy cca 6000 znaků): 90 hodin*

* Reálně to bylo ještě o něco víc, po započtení času stráveném na opravách bychom se dostali na číslo kolem 120 hodin.
Kdybychom k tomu připočetli činnosti jako promýšlení mapy a časových os a podobně, byli bychom na čísle kolem 130 hodin.
V konečném důsledku pak, pokud by se připočetl čas vynaložený na samotné vymyšlení příběhu, tvorbu postav atd., skončili bychom na zhruba 150 hodinách čisté práce, což jsou téměř 4 týdny běžné pracovní doby.

, ,

Podivný revizor

Zdroj: past1978.deviantart.com

Koleje. Odmalička mě fascinovaly. Pravidelnost. Kontinuita. Ten pohled na to, jak ubíhají, se mi asi nikdy neokouká. Uklidňuje mě to.

Stojím opřená u zadního okýnka tramvaje a jen pozoruji, jak mi železné kolejnice mizí v dáli a znovu se objevují pode mnou. Jako kdyby je někdo těsně před vozem stavěl a pak zase rozkládal.

„Kontrola jízdenek,“ vytrhne mě z mého světa mužský hlas.

Otočím se.

„Jistě,“ nepatrně se ušklíbnu. Revizor. Mladý a pohledný. Samý sval. Nevypadá moc jako člověk od dopravního podniku, pomyslím si sama pro sebe a začnu prohrabovat kabelku.

Jeden foch, druhý. Nic. Zadní kapsa. Také nic. „Někde tu určitě bude,“ řeknu poněkud nejistě. Cítím na své kůži jeho nedočkavý a hamižný pohled. Je jako lovec, který zažene zvíře do kouta a pak si s ním vítězoslavně pohrává. Vyžívá se ve své moci.

Ještě chvíli se snažím odvrátit nevyhnutelné, ale pak to vzdám.

„Nejspíš jsem ho musela někde ztratit,“ sklopím nevinně oči a začnu se červenat. Je to až nečekaně vzrušující pocit. Vždy jsem byla z těch, co striktně dodržují pravidla, jenže teď? Srdce mi pulzuje napětím. Probouzí se ve mně něco, co jsem doposud neznala. Nějaké části mě se líbí být zlobivá holka. „Nemohli bychom se nějak domluvit?“ vyrukuju s flirtováním.

„Tohle na mě neplatí, slečinko,“ odvětí přísně, ale neubrání se nepatrnému úsměvu.

„Co kdybyste mě to nechal aspoň vyzkoušet?“

„Budu hádat, díky hezký tvářičce vám asi leccos u chlapů prochází, nemám pravdu?“

„Přísahám, že to zkouším prvně,“ kousnu se lehce do rtů a pak se usměju.

Nic mi na to už neřekne. Pouze vyndá bloček s propiskou a vypíše mi pokutu. „Příště si dávejte lepší pozor, kam si schováváte lístky,“ předá mi papírek a na nejbližší zastávce vystoupí, aniž by zkontroloval kohokoliv jiného ve voze.

„Co to bylo za revizora?“ podiví se paní, která stála kousek ode mě a celé to bedlivě pozorovala.

„Nemám zdání,“ pokrčím rameny. Nijak to nerozvádím, jen se otočím zpátky k okýnku. Kdyby tak ta žena tušila… pomyslím si. Podívám se na pokutu a pak ji schovám do kabelky.

Znovu se zahledím na ubíhající koleje a v duchu si opakuju slova, co byla na lístku napsaná. Držitel je povinen vystaviteli udělat taneční vystoupení se striptýzem, směju se a kroutím tiše hlavou nad tím, co vše je přítel schopen vymyslet, abychom si okořenili náš vztah.

Jak on to dělá, že ho tak hrozně moc miluju? pomyslím si a úplně se ztratím ve svých myšlenkách, ze kterých mě probouzí až podivné deja vu.

„Připravte si prosím své cestovní doklady, kontrola jízdenek!“ ozve se od muže, co právě přistoupil.

A kruciš, probleskne mi hlavou.

O pár minut později stojím venku před tramvají a dívám se, jak odjíždí dál beze mě. Na tváři mám úsměv a v ruce lísteček s pravou pokutou. To nás ta hra přišla pěkně draho.

,

Odpočítávání

Zdroj: indigodeep.deviantart.com

Přivřela jsem víčka a spatřila před sebou velké hodiny. Ručičky ve velikosti dospělého člověka, římsky psané číslice. Zvuk zvonu odbíjející půlnoc.

Rozbušilo se mi srdce. Otevřela jsem znovu oči a podívala se na muže stojícího po mé levici. Ve tváři jsem měla napsáno: Je čas.

 

Rozběhl se bludištěm z vysokých antických sloupů a já se vydala za ním. Utíkali jsme směrem k východu z opuštěné honosné budovy, která se tyčila vysoko na kopci jako chrám zasvěcený bohům starého světa.

Po schodech dolů kol loučemi ozářených zdí. Pravidelný rytmus kroků. Jeden pohyb střídal druhý. Bok po boku.

Běželi jsme. Běželi jsme níž a níž po širokém schodišti. Stále dál až se ráz prostranství změnil a my se dostali ven.

V mysli mi znovu odbily velké hodiny. Spustilo se odpočítávání.

Deset…

Devět…

…pronesl do chladného vzduchu můj společník.

Pocítila jsem v sobě jeho poslání; úkol, který mu byl nějakou neviditelnou silou svěřen.

Doběhnout až na konec, než vyprší čas a dostane se k nule.

Jak snadně to znělo.

Osm.

Sedm.

Šest…

…kopec se zdál být nekonečný.

Pět.

Čtyři.

Tři…

…bušila nám srdce a ke mně z ničeho nic dolehlo jeho zoufalství. Najednou si uvědomil, že to nemůže stihnout. Začal zpomalovat pod tíhou beznaděje.

Dva…

…předběhla jsem ho a řekla číslo nahlas místo něj.

Cesta se dál svažovala. Chvílemi obyčejný kopec dolů, čas od času pár schodů, které jako by dělily naši pouť na menší úseky.

Zaslechla jsem zvuk lámajících se vln. Blížili jsme se k pobřeží.

Je-den a tři čtvr-tě…

…pronesla jsem s úsměvem na tváři a utíkala dál. Zpomalila jsem to odpočítávání, neříkala jsem čísla tak rychle za sebou jako on. Zmenšila jsem intervaly mezi nimi.

Je-den a půůůůl…

…zašeptala jsem. Slabiku po slabice zaznělo ono číslo. Tempo běhu však zůstalo stejné.

Jeden a čtvrt…

…předběhl mě. Zahnuli jsme prudce doleva a vydali se podél pobřeží po osvětlené cestě.

Žádná celá sedmdesát pět…

…začal odpočítávat znovu on.

Nula celá pět…

Nula celá dvacet pět…

…rozhlédl se kolem. Okolního světla ubývalo. Známky civilizace se vytrácely, jenže cesta stále pokračovala.

Znovu zpomalil, když mu došlo, že to stejně nemůže stihnout…

„NULA…“ řekla jsem mu, když jsem ho předběhla a zastavila se před ním.

„Nestihl jsem to,“ zapochyboval o sobě.

„To říká kdo? Když se rozhodnu tvrdit, že konec tvé cesty byl právě tady, tak jsi to stihl…“ nadnesla jsem, aby se nad tím zamyslel a pak jsem pokračovala: „Nelze doběhnout až do cíle, když si ten cíl nestanovíš. Je to něco nemožného. Vždy musíš vědět, kam utíkáš!“ usmála jsem se na něj a pak se ohlédla s úlevou zpátky na dlouhou rovinu, po které jsme přiběhli. Dívala jsem se do dálky na světla, co zářila teď už pěkný kus od nás, a na vysoko položený chrám na kopci.

Přistoupil ke mně a já se na něj otočila.

Nastala chvíle ticha. Ani jeden z nás nebyl zadýchaný. Jako by ono poznání mělo vliv i na tohle.

Ještě několik okamžiků jsme tam stáli naproti sobě a mlčky si hleděli do očí.

Moře utichlo. Přestalo běžet nejen odpočítávání, ale i čas.

„Ty jsi můj cíl,“ zašeptal a přivinul si mě na svou hruď.

,

Morituri te salutant

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Krátká povídka z dob gladiátorů napsaná pro literární workshop Míly Lince.

Byli cvičeni pro slavnou smrt v aréně. Gladiátoři. Jen malá hrstka z těch,

co tu teď sedí a čeká na svou velkou chvíli, se jimi ale doopravdy stane.

Noc před prvním velkým soubojem. Mříže a mezi nimi ticho. Napětí. Znám ho

moc dobře. Nejsem poprvé svědkem tohoto okamžiku.

Synové písku a krve. I ti nejstatečnější mají někdy strach. Hrdě si to nepřiznají.

Já do nich ale vidím. Jsem jejich doctores, prošli mýma rukama. Dřel jsem je

a připravoval, aby nedali svou kůži za žádnou cenu lacino.

„Ke komu se modlíš?“ prolomí jeden z mých mužů to úzkostlivé mlčení.

„K našemu Spasiteli.“

„Kdo to má jako být?“

„Dítě, které je živoucím obrazem Boha. Narozené neposkvrněné ženě. Zachrání

náš lid,“ podívá se na něj přes mříže své cely s neobvyklou pokorou v tváři.

„Vážně si myslíš, že tě před smrtí v aréně zachrání nějaké mimino v

plenkách, jehož matka ani neměla tu čest přiznat svému muži, že šukala s

jiným a porodila parchanta?“

„Neměl bys mu brát jeho víru, Gale,“ vložím se do toho. „Možná pocházíte z

jiných krajů, ale pojí vás víc, než si myslíš. Oba potřebujete mít něco, co

vám pomůže, až budete vcházet do arény a obracet svůj zrak k caesarovi,

abyste ho pozdravili a pak čelili nevyhnutelnému.“

„Ave, Caesar, morituri te salutant,“ pronesou oba šeptem jako bratři. Jako

správní gladiátoři z jednoho ludu. Každý z nás zná ta slova velice dobře:

Sláva, caesare, jdoucí na smrt tě zdraví.