,

Jména postav

Zdroj: sidath.deviantart.com




Po odpovědi na otázku, kolik by mělo mít dílo hlavních postav, se dnes budeme zabývat jmény hrdinů. Jak je správně pojmenovat?

 

Česká, zahraniční nebo smyšlená?

Základní otázka, kterou si hodně autorů pokládá, je, v jakém jazyce by jména měla být. Nevím, čím to je, ale většina začínajících pisálků se brání českým jménům. Podle všeho nejsou v jejich očích dostatečně cool jako třeba Kate nebo K´hatee. Kačka zní asi moc obyčejně.

Nicméně na druhou stranu to nechci nijak hanit. Sama si jména pro své postavy vymýšlím. Vím ale, proč to dělám. A to je asi základ. Položit si otázku: Co píšete? Co se pro vaše prostředí nejvíce hodí?

Pokud píšu obyčejnou povídku, kde není místo blíže specifikováno, jsou česká jména nejlepší. Čtenářovi jsou blízké, a proto si je snadno zapamatuje.

Pokud jsem se rozhodla psát westernovou povídku, je logické, že naopak zvolím jména z divokého západu. Pro dané prostředí zní zkrátka Joe daleko lépe a věrohodněji než Pepík. O tom žádná.

Základním předpokladem pro vymyšlená jména, je analogicky dle předešlých příkladů vymyšlený svět. Pokud máte propracovaný život někde na jiné planetě s vlastními zákony, bylo by jako pěst na oko cpát tam ať už česká, nebo zahraniční jména (v nejděsivějším a nejvíc odstrašujícím případě dokonce mix obou kategorií; brrr).

 

Jak vymyslet postavě dobré jméno

Tak. To by byla obecná podstata používání jmen. V následující části se nyní zaměříme na úskalí spojená s posledním zmiňovaným případem. Na co si tedy dávat pozor, když se rozhodneme vymýšlet jména?

 

1. Krkolomná jména

Tento problém se řeší často v různých článcích, ale asi to není stále dost. Vždy se najde někdo, komu se líbí Diasha-Alaa´Fianala. Protože používání pomlček a apostrofů je přeci strašně skvělé a čím delší jméno, tím lepší, že? Stejně jako fantasy světy asi neznají čárky nad samohláskami a musí si nutně vypomáhat zdvojováním písmen.

Takže, prosím za všechny čtenáře, s rozumem! Zkuste si to po sobě přečíst nahlas. Jestli vám to jméno, lidově řečeno, nepůjde do huby, pak je něco špatně. Vyzkoušejte si sami pro sebe na tu postavu zakřičet. Říct její jméno ve vzteku a rychle. Bez dlouhého přemýšlení. Ulevíte tím hodně lidem i sobě!

 

2. Národnosti

Pokud máte hezky propracovaný svět, stojí se zamyslet i nad tím, jaké mají jednotlivé jeho části kulturu. Čím jsou jejich jména typická, co vyjadřují?

Sama jsem na toto narazila ve své prvotině a nevěříte, kolik lidí mi vytklo, že ta jména jsou nekonzistentní. Jedna země, ale z některých jmen bylo jasně patrné odvozování od latinských slov, jiná zase úplně vymyšlená. Nevěřila bych, jak jsou na to čtenáři citliví, kdybych tuhle připomínku neměla přímo od nich.

Pokuste se tedy zamyslet nad různými částmi vašeho vymyšleného světa. Inspirovat se jmény z různých zemí není na škodu. Ale dejte tomu pevný řád.

Jako příklad mohu uvést svůj svět – Středohorské království, inspirace Slovany. Jména jako Welgred (v “překladu” velký hrad). Pak tu máme Království meče. V jejich jménech třeba nenajdete písmeno „r“. Nebo by tu byli obyvatele jednoho ostrovního státu. Ti dost často mají jména odvozená od našich – Paolína (Pavlína). Zkrátka podle jména pak čtenář může hádat, kde má daná postava kořeny, nebo že jeden z rodičů hlavního hrdiny nepochází z té samé země, ve které se váš oblíbenec narodil. Často si s tím pohrávám tak, že je to třeba součástí zápletky. Takové vodítko pro pozorné čtenáře.

 

3. Každá postava nemusí mít nutně jméno

U vedlejších postav často vyvstává otázka, jestli je pojmenovávat či nikoliv. Odpověď v drtivé většině případů ani neleží v tom, jestli ta postava je natolik důležitá, aby jméno měla, ale jestli se to hodí a čili jestli je nutné ji pojmenovávat. Víc než od role postavy v příběhu bych se odrazila od sociální skupiny, do níž spadá.

Ve fantasy jsou častí vojáci. Já si zkrátka nedovedu představit, že ti by se mezi sebou oslovovali jinak než jmény (až na velitele). Proto, i když postava vojáka není nijak významná, zpravidla má v mém světě jméno.

Pak tu jsou ale postavy, jejichž jméno není potřeba. Nemusíte čtenáře zatěžovat se jménem krále a rodu, z něhož pochází, když mu všichni říkají Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti). Podobně je to třeba s rodiči. Své postavy mám hodně promyšlené, ale když mluví o své minulosti a skloňují slovo matka, otec, nikdy nejmenují. Nejsme v Simpsonech, kde Bart říká Homerovi Homere. Vy snad rodiče pojmenováváte jménem? Proč by tedy měly postavy?

Při volbě, která postava bude mít jméno a která ne, to chce zkrátka používat zdravý rozum. Opět. Cílem díla je přeci, aby působilo věrohodně. A i takovéhle detaily mu mohou v konečném důsledku pomoci nebo naopak uškodit.

 

A jaká jména pro své postavy používáte vy?

,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?

, ,

Festival fantazie spisovatelskýma očima

Zdroj:

Hned na úvod musím říct, že pokud píšete a rádi byste ve světě literatury našli své místo, jsou pro vás cony ideálním prostorem pro proniknutí do této sféry. Na Festivalu fantazie (FF) jsem byla pouhé dva dny z těch celkových deseti, ale i za tu dobu jsem byla schopna toho pro své psaní pochytit dost.

Jako v kterékoliv jiné oblasti, i ve psaní platí, vše je především o lidech. Naslouchání a diskuze jsou daleko přínosnější pro práci spisovatele, než pročítání knih o tvůrčím psaní. Aspoň tedy pro mě.

 

Takže kdo všechno na FF obohatil mé psaní?

 

Literární workshop Michaela A. Stackpola

Jako první po příjezdu na FF jsem zamířila na literární workshop vedený americkým spisovatelem Michaelem A. Stackpolem. Po tom, co jsem přes rok v práci nemluvila a až na pár seriálu ani neslyšela angličtinu, to byl docela šok. Zvlášť když Jan Johnak Kotouč hned na úvod prohlásil, že i když přednáška měla být tlumočena, nebude.

S potěšením musím říct, že to nebylo vůbec tak hrozné jako mé nejčernější obavy. Nebudu si hrát na to, že jsem rozuměla úplně všemu, ale podstatné části ano, z čehož jsem měla patřičnou radost.

Pak přišla ovšem řada na to, abych anglicky něco i sama řekla, neb jsem se spolu s Michaelem Stackpolem a Johnakem přesunula do salonku pro VIP hosty. Tam přeci nešlo jen tak sedět a hezky se usmívat, i když dokud tam byli i jiní, kteří se ptali, tak jsem tuto taktiku úspěšně praktikovala. Ostatně i v češtině v takovýchto chvílích spíš poslouchám, než abych se zapojila aktivně do diskuze. (Ano, kdo mě znáte, asi tomu právě nevěříte, ale v podobných situacích se tak opravdu chovám 😀 )

Řeč se nakonec, před přesunem na jídlo, stočila ke psaní o minulosti postav. Respektive psaní ve velkých sériích o tom, co se stalo, než byl kupříkladu první díl. K tomu už měla co říct, a proto jsem se zapojila trochu víc také.

Možná se to na první pohled nezdát, ale napsat něco takového není vůbec jednoduché. Vy jako autor danou postavu nějak znáte a už máte v hlavě všechny její budoucí kroky. Jenže samotný hrdina o své budoucnosti nic neví. A přesně tento rozpor vám při psaní může malinko komplikovat život.

 

Diskuze s porotci soutěže O Dračí řád

Po šestihodinovém intenzivním kurzu angličtiny jsem se přesunula na vyhlášení výsledků soutěže O Dračí řád a následnou diskuzi s jejími porotci.

Na tuto část jsem se hodně těšila, protože již delší dobu tady na internetu sleduju Karla Doležala, známého spíš jako Sikara. I když je z Prahy jako já, kde jinde bychom se měli poprvé setkat než v Chotěboři, že?

Po vyhlášení výsledků a křtu sborníku, který jsem si nakonec i odvezla, porotci soutěže komentovali nejčastější chyby a jiné jevy, které se v povídkách vyskytovaly. Vážně jsem se podivila, kolik autorů si po sobě text, který pošle do soutěže, ani nepřečte. Docela smutné zjištění.

Všeobecně musím říct, že práci poroty obdivuji. Celkem všechny povídky měly něco přes 1, 7 milionu znaků, tj. rozsah přibližně čtyř až pěti tištěných knih cca o 250 stranách. Ke všem povídkám bylo navíc ještě připojeno slovní hodnocení, což také zabere porotcům hodně času. Proto velká poklona. Musí to být určitě skvělá výzva. I když bych asi litovala, někdy bych si něco podobného chtěla vyzkoušet, když už hodnotím lidem různé texty.

 

Noční program

Po získání sborníku povídek následovala už volná zábava. V programu sice bylo ještě několik zajímavých položek, ale popíjet se přeci musí. Zvlášť když Sikarovi dlužíte pozvání za zhodnocení povídky, kterou mám nyní v soutěži Daidalos.

Nakonec jsem ale u jednoho stolu nepovídala ani moc s ním, jak jsem měla původně v plánu, ale s dalšími lidmi. Dostali jsme se všeobecně k tvorbě světa a důležitosti beta čtenářů. Od toho jsme se přenesli k maličkostem, které ve svém světě neustále řeším. Mile mě překvapilo, jak i neznámí lidé, kteří nic ode mě nikdy nečetli, se do diskuze ochotně zapojili. A dokonce, aniž by to možná věděli, mi vnukli několik zajímavých nápadů, které by mohly vést k řešení těchto drobností, do kterých se lze z pozice čtenáře skvěle strefovat. Takže díky vám všem za pomoc!

Po této diskuzi jsem se vydala s jedním autorem ven probírat pro změnu jeho svět a příběhy. Všeobecně mě historická fantasy, kterou píše, zajímá. Proto jsem chtěla vědět víc. Pak ale nastal problém – jak mezi tolika lidmi najít Mílu Lince a Dariona, se kterými jsem taky chtěla prohodit pár slov. Naštěstí se opět mé obavy ukázaly jako liché. Míla seděl na židličkách uprostřed chodníku a spíš by bylo těžší ho přehlédnout, případně o něj třeba nezakopnout 😀

Aneb je krásné když věci zapadají pěkně do sebe. Zbytek noci jsem tedy trávila v této společnosti, v ruce kolu s rumem, pohoda. Více asi nemá cenu rozepisovat aneb Jsem si vědoma, že tohle vždy zajímá všechny nejvíc, co se řeší při chlastání, takže se na to jistě zvědavě doptáte v komentářích 😉 😀

 

Slet spisovatelů

V sobotu se vstávalo brzy, alespoň tedy v poměru s tím, v kolik se šlo spát. Důvodů pro to bylo hned několik. Předně to, že mi byla hrozná zima, a když je mi zima, prostě neusnu (aneb když víte, že budete spát na zemi, nebuďte líní s sebou tahat o něco víc zavazadel jako já a vezměte si karimatku). Druhým důvodem pak bylo, že se ve velkém sále konal slet spisovatelů a spisovatelek. Na tom jsem přeci nesměla chybět. A díky důvodu č. 1 jsem se před touto událostí stihla alespoň ještě nasnídat 🙂

Samotný slet spisovatelů se nesl v takovém komornějším duchu. Myslím, že to bylo i tím, že většina lidí ještě vyspávala, a to včetně některých autorů (nebudu jmenovat, protože minimálně jednoho dotyčného to pak opravdu mrzelo a vyčítal nám, že jsme ho měli vzbudit).

Jak to ale bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Díky skromnější účasti byla lepší možnost popovídat si s přítomnými spisovateli a také, i když jsem si slibovala, že do přeplněné knihovničky nějakou dobu nic nepřidám, koupit si nějakou tu knihu a nechat si ji autorem podepsat. Této příležitosti jsem využila hlavně u Michaela A. Stackpola. Přeci jen šance opatřit si knihu podepsanou autorem až z Ameriky, to se zase jen tak nepovede. Navíc den předem mě na svém semináři opravdu několika myšlenkami zaujal natolik, že jsem zvědavá, jak teorie v jeho případě funguje v praxi.

Další, s kým jsem si na sletu popovídala trochu víc, byl spisovatel Jaroslav Mostecký. S ním jsem diskutovala už kdysi na křtu knihy Miroslava Žambocha a je opravdu hezké, že si mě pamatoval a hned se mě ptal, jak pokračuje moje dílo. Velice mě tím potěšil, zvlášť když jsem přišla původně vyzvídat, jak je na tom on se svou knihou Pod úplňkem hada. Nebyla to ale jediná věc, čím mi vyrazil dech. Než jsme se rozloučili, chtěl se se mnou dokonce i vyfotit! Připadala jsem si jako veledůležitá persóna, bylo to od něj vážně moc milé.

 

Hrdina musí trpět

Po sletu jsem sice měla v plánu navštívit ještě jinou přednášku (čti jako prošvihla jsem dvě další), ale nakonec jsem se natolik zapovídala s nejrůznějšími lidmi, které jsem potkala, že jsem ji (je) vynechala a šla jsem si poslechnout až povídání na téma Hrdina musí trpět.

Přednáška byla pojatá vcelku vtipně, ale bohužel musím říct, že i když byla kvalitní, moc nového mi nepřinesla. Spíš to bylo zaměřeno pro začínající psavce. Navíc mám ve zvyku si valnou většinu informací promítat na své postavy a nějak mi to na ně vůbec nepasovalo, a to ne že by trpěli málo.

 

Jak se stát mušketýrem snadno a rychle

Dalším bodem programu, který mě zaujal, bylo povídání Míly Lince o mušketýrech. Míla je takový přirozený řečník, dobře se poslouchá, člověk se u toho vždy pobaví, takže zkrátka samá pozitiva. A ani tentokrát nezklamal, i když se večer před tím přiznal, že přípravě moc nevěnoval (nebo to bylo ráno u snídaně? Už nevím 😀 ).

Nicméně nehrálo to žádnou roli. Když člověk ví, o čem mluví, nepotřebuje kdovíjakou přípravu. A takovým mužem Míla je. Takže rozhodně palec nahoru a těším se na další jeho přednášky.

 

Nepište blbě jako JWP

Poslední, na co jsem se vážně těšila, byla přednáška Jiřího Walkera Procházky. Ten patří také mezi přirozené řečníky, kteří vědí, o čem mluví. A na uvolněnosti jeho přednesu to rozhodně bylo vidět. Člověk to z něho cítí a mnohem lépe si to jako posluchač užije. Navíc téma, o kterém mluvil, mi bylo hodně blízké. Proto jsem si dokonce dovolila mu tam s jednou myšlenkou skočit, a to když mluvil o zbytečném vkládání uvozovacích vět.

Já sama patřím k autorům, kteří v tomto chybují. Pořádám ovšem často autorská čtení a nebudete věřit, jak právě naprosto zbytečnými uvozovacími větami umím naštvat sama sebe. Když člověk čte někomu nahlas svá díla, naprosto přesně dokáže poznat, kdy mu tam uvozovací věta přetrhává nit plynulosti a kdy se naopak uvozovací věta hodí, jelikož se už sám autor mezi řádkami ztrácí, kdo co vlastně říká. I proto jsem se chtěla s ostatními o tuto zkušenost podělit. Je to dobrý způsob, jak vidět vlastní chyby.   

 

Odjezd z Chotěboře

Všechno musí jednou skončit. I můj odjezd z Festivalu fantazie se nachýlil. Po přednášce Jiřího Procházky se mi ho podařilo vytáhnout ještě na chvíli ven a posedět s ním. Dokonce mě pozval i na klobásu. Grilovanou, jak jinak 😀

Taky jsem měla tu možnost seznámit se s jeho přítelkyní Klárou. Je pěkné, když je z lidí cítit jejich partnerské štěstí i navenek, čehož jsou oni dva tím nejlepším příkladem. Posezení s nimi byl skvělý způsob, jak pobyt na této akci náležitě zakončit.

 

Tím bych ráda poděkovala všem zúčastněným a taky Randalfovi, jehož fotky naleznete na konci článku v galerii. Bylo to s vámi fajn! Moc jsem si to užila a těším se na příští rok.

 

A teď otázečka pro účastníky, kteří na FFku byli – kdo z vás měl taky na letošní průkazce hologram z minulého roku?

 

 

 

Festival fantazie v obraze