Hned na úvod musím říct, že pokud píšete a rádi byste ve světě literatury našli své místo, jsou pro vás cony ideálním prostorem pro proniknutí do této sféry. Na Festivalu fantazie (FF) jsem byla pouhé dva dny z těch celkových deseti, ale i za tu dobu jsem byla schopna toho pro své psaní pochytit dost.

Jako v kterékoliv jiné oblasti, i ve psaní platí, vše je především o lidech. Naslouchání a diskuze jsou daleko přínosnější pro práci spisovatele, než pročítání knih o tvůrčím psaní. Aspoň tedy pro mě.

 

Takže kdo všechno na FF obohatil mé psaní?

 

Literární workshop Michaela A. Stackpola

Jako první po příjezdu na FF jsem zamířila na literární workshop vedený americkým spisovatelem Michaelem A. Stackpolem. Po tom, co jsem přes rok v práci nemluvila a až na pár seriálu ani neslyšela angličtinu, to byl docela šok. Zvlášť když Jan Johnak Kotouč hned na úvod prohlásil, že i když přednáška měla být tlumočena, nebude.

S potěšením musím říct, že to nebylo vůbec tak hrozné jako mé nejčernější obavy. Nebudu si hrát na to, že jsem rozuměla úplně všemu, ale podstatné části ano, z čehož jsem měla patřičnou radost.

Pak přišla ovšem řada na to, abych anglicky něco i sama řekla, neb jsem se spolu s Michaelem Stackpolem a Johnakem přesunula do salonku pro VIP hosty. Tam přeci nešlo jen tak sedět a hezky se usmívat, i když dokud tam byli i jiní, kteří se ptali, tak jsem tuto taktiku úspěšně praktikovala. Ostatně i v češtině v takovýchto chvílích spíš poslouchám, než abych se zapojila aktivně do diskuze. (Ano, kdo mě znáte, asi tomu právě nevěříte, ale v podobných situacích se tak opravdu chovám 😀 )

Řeč se nakonec, před přesunem na jídlo, stočila ke psaní o minulosti postav. Respektive psaní ve velkých sériích o tom, co se stalo, než byl kupříkladu první díl. K tomu už měla co říct, a proto jsem se zapojila trochu víc také.

Možná se to na první pohled nezdát, ale napsat něco takového není vůbec jednoduché. Vy jako autor danou postavu nějak znáte a už máte v hlavě všechny její budoucí kroky. Jenže samotný hrdina o své budoucnosti nic neví. A přesně tento rozpor vám při psaní může malinko komplikovat život.

 

Diskuze s porotci soutěže O Dračí řád

Po šestihodinovém intenzivním kurzu angličtiny jsem se přesunula na vyhlášení výsledků soutěže O Dračí řád a následnou diskuzi s jejími porotci.

Na tuto část jsem se hodně těšila, protože již delší dobu tady na internetu sleduju Karla Doležala, známého spíš jako Sikara. I když je z Prahy jako já, kde jinde bychom se měli poprvé setkat než v Chotěboři, že?

Po vyhlášení výsledků a křtu sborníku, který jsem si nakonec i odvezla, porotci soutěže komentovali nejčastější chyby a jiné jevy, které se v povídkách vyskytovaly. Vážně jsem se podivila, kolik autorů si po sobě text, který pošle do soutěže, ani nepřečte. Docela smutné zjištění.

Všeobecně musím říct, že práci poroty obdivuji. Celkem všechny povídky měly něco přes 1, 7 milionu znaků, tj. rozsah přibližně čtyř až pěti tištěných knih cca o 250 stranách. Ke všem povídkám bylo navíc ještě připojeno slovní hodnocení, což také zabere porotcům hodně času. Proto velká poklona. Musí to být určitě skvělá výzva. I když bych asi litovala, někdy bych si něco podobného chtěla vyzkoušet, když už hodnotím lidem různé texty.

 

Noční program

Po získání sborníku povídek následovala už volná zábava. V programu sice bylo ještě několik zajímavých položek, ale popíjet se přeci musí. Zvlášť když Sikarovi dlužíte pozvání za zhodnocení povídky, kterou mám nyní v soutěži Daidalos.

Nakonec jsem ale u jednoho stolu nepovídala ani moc s ním, jak jsem měla původně v plánu, ale s dalšími lidmi. Dostali jsme se všeobecně k tvorbě světa a důležitosti beta čtenářů. Od toho jsme se přenesli k maličkostem, které ve svém světě neustále řeším. Mile mě překvapilo, jak i neznámí lidé, kteří nic ode mě nikdy nečetli, se do diskuze ochotně zapojili. A dokonce, aniž by to možná věděli, mi vnukli několik zajímavých nápadů, které by mohly vést k řešení těchto drobností, do kterých se lze z pozice čtenáře skvěle strefovat. Takže díky vám všem za pomoc!

Po této diskuzi jsem se vydala s jedním autorem ven probírat pro změnu jeho svět a příběhy. Všeobecně mě historická fantasy, kterou píše, zajímá. Proto jsem chtěla vědět víc. Pak ale nastal problém – jak mezi tolika lidmi najít Mílu Lince a Dariona, se kterými jsem taky chtěla prohodit pár slov. Naštěstí se opět mé obavy ukázaly jako liché. Míla seděl na židličkách uprostřed chodníku a spíš by bylo těžší ho přehlédnout, případně o něj třeba nezakopnout 😀

Aneb je krásné když věci zapadají pěkně do sebe. Zbytek noci jsem tedy trávila v této společnosti, v ruce kolu s rumem, pohoda. Více asi nemá cenu rozepisovat aneb Jsem si vědoma, že tohle vždy zajímá všechny nejvíc, co se řeší při chlastání, takže se na to jistě zvědavě doptáte v komentářích 😉 😀

 

Slet spisovatelů

V sobotu se vstávalo brzy, alespoň tedy v poměru s tím, v kolik se šlo spát. Důvodů pro to bylo hned několik. Předně to, že mi byla hrozná zima, a když je mi zima, prostě neusnu (aneb když víte, že budete spát na zemi, nebuďte líní s sebou tahat o něco víc zavazadel jako já a vezměte si karimatku). Druhým důvodem pak bylo, že se ve velkém sále konal slet spisovatelů a spisovatelek. Na tom jsem přeci nesměla chybět. A díky důvodu č. 1 jsem se před touto událostí stihla alespoň ještě nasnídat 🙂

Samotný slet spisovatelů se nesl v takovém komornějším duchu. Myslím, že to bylo i tím, že většina lidí ještě vyspávala, a to včetně některých autorů (nebudu jmenovat, protože minimálně jednoho dotyčného to pak opravdu mrzelo a vyčítal nám, že jsme ho měli vzbudit).

Jak to ale bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Díky skromnější účasti byla lepší možnost popovídat si s přítomnými spisovateli a také, i když jsem si slibovala, že do přeplněné knihovničky nějakou dobu nic nepřidám, koupit si nějakou tu knihu a nechat si ji autorem podepsat. Této příležitosti jsem využila hlavně u Michaela A. Stackpola. Přeci jen šance opatřit si knihu podepsanou autorem až z Ameriky, to se zase jen tak nepovede. Navíc den předem mě na svém semináři opravdu několika myšlenkami zaujal natolik, že jsem zvědavá, jak teorie v jeho případě funguje v praxi.

Další, s kým jsem si na sletu popovídala trochu víc, byl spisovatel Jaroslav Mostecký. S ním jsem diskutovala už kdysi na křtu knihy Miroslava Žambocha a je opravdu hezké, že si mě pamatoval a hned se mě ptal, jak pokračuje moje dílo. Velice mě tím potěšil, zvlášť když jsem přišla původně vyzvídat, jak je na tom on se svou knihou Pod úplňkem hada. Nebyla to ale jediná věc, čím mi vyrazil dech. Než jsme se rozloučili, chtěl se se mnou dokonce i vyfotit! Připadala jsem si jako veledůležitá persóna, bylo to od něj vážně moc milé.

 

Hrdina musí trpět

Po sletu jsem sice měla v plánu navštívit ještě jinou přednášku (čti jako prošvihla jsem dvě další), ale nakonec jsem se natolik zapovídala s nejrůznějšími lidmi, které jsem potkala, že jsem ji (je) vynechala a šla jsem si poslechnout až povídání na téma Hrdina musí trpět.

Přednáška byla pojatá vcelku vtipně, ale bohužel musím říct, že i když byla kvalitní, moc nového mi nepřinesla. Spíš to bylo zaměřeno pro začínající psavce. Navíc mám ve zvyku si valnou většinu informací promítat na své postavy a nějak mi to na ně vůbec nepasovalo, a to ne že by trpěli málo.

 

Jak se stát mušketýrem snadno a rychle

Dalším bodem programu, který mě zaujal, bylo povídání Míly Lince o mušketýrech. Míla je takový přirozený řečník, dobře se poslouchá, člověk se u toho vždy pobaví, takže zkrátka samá pozitiva. A ani tentokrát nezklamal, i když se večer před tím přiznal, že přípravě moc nevěnoval (nebo to bylo ráno u snídaně? Už nevím 😀 ).

Nicméně nehrálo to žádnou roli. Když člověk ví, o čem mluví, nepotřebuje kdovíjakou přípravu. A takovým mužem Míla je. Takže rozhodně palec nahoru a těším se na další jeho přednášky.

 

Nepište blbě jako JWP

Poslední, na co jsem se vážně těšila, byla přednáška Jiřího Walkera Procházky. Ten patří také mezi přirozené řečníky, kteří vědí, o čem mluví. A na uvolněnosti jeho přednesu to rozhodně bylo vidět. Člověk to z něho cítí a mnohem lépe si to jako posluchač užije. Navíc téma, o kterém mluvil, mi bylo hodně blízké. Proto jsem si dokonce dovolila mu tam s jednou myšlenkou skočit, a to když mluvil o zbytečném vkládání uvozovacích vět.

Já sama patřím k autorům, kteří v tomto chybují. Pořádám ovšem často autorská čtení a nebudete věřit, jak právě naprosto zbytečnými uvozovacími větami umím naštvat sama sebe. Když člověk čte někomu nahlas svá díla, naprosto přesně dokáže poznat, kdy mu tam uvozovací věta přetrhává nit plynulosti a kdy se naopak uvozovací věta hodí, jelikož se už sám autor mezi řádkami ztrácí, kdo co vlastně říká. I proto jsem se chtěla s ostatními o tuto zkušenost podělit. Je to dobrý způsob, jak vidět vlastní chyby.   

 

Odjezd z Chotěboře

Všechno musí jednou skončit. I můj odjezd z Festivalu fantazie se nachýlil. Po přednášce Jiřího Procházky se mi ho podařilo vytáhnout ještě na chvíli ven a posedět s ním. Dokonce mě pozval i na klobásu. Grilovanou, jak jinak 😀

Taky jsem měla tu možnost seznámit se s jeho přítelkyní Klárou. Je pěkné, když je z lidí cítit jejich partnerské štěstí i navenek, čehož jsou oni dva tím nejlepším příkladem. Posezení s nimi byl skvělý způsob, jak pobyt na této akci náležitě zakončit.

 

Tím bych ráda poděkovala všem zúčastněným a taky Randalfovi, jehož fotky naleznete na konci článku v galerii. Bylo to s vámi fajn! Moc jsem si to užila a těším se na příští rok.

 

A teď otázečka pro účastníky, kteří na FFku byli – kdo z vás měl taky na letošní průkazce hologram z minulého roku?

 

 

 

Festival fantazie v obraze