Adriana Gombalová – Muž boso

Zdroj: http://themominmemd.com/

Adriana zaslala do soutěže Muž, který chodil bosý velice jednoduchý, pohádkový příběh, který ovšem dokázal na náš tým porotců opravdu zapůsobit. Jsem si jistá, že si po dočtení této krátké povídky odnesete silné dojmy jako my ?

Moje palce na nohou si pamatují mnoho. Pamatují si měkký mech, drsné hrbolaté kořeny stromů, hřejivou letní louku plnou mravenců, bodající zmrzlé jehličí, vlhkost oroseného čerstvě posekaného trávníku, teplo nahřátých kamenů od slunce. Co si však nepamatují je pobyt ve vězení – totiž v botách.

Pocházím z chudé rodiny a moji rodiče zkrátka neměli na boty. Sourozenci se prali o každý oškubaný pár s dírami a prošlapanými podrážkami avšak já stál opodál bos a smál se jim. Oni se potom smáli mě, celí zvědaví, jak vydržím celou zimu bez bot (minulou zimu jsem ještě lozil po čtyřech). Jakmile se na krajinu snesl první bílý poprašek, vytáhli mě ven a měřili, jak dlouho to vydržím. Prsty mi červenaly, potom modraly, ale já se zaťatými zuby vydržel až do večera. A tak probíhalo každý den. Přestože mráz štípal a bolel, zanedlouho bolest pozvolna vymizela a já měl nohy zahřáté i v těch nejkrutějších mrazech a ani ty nejostřejší kameny mi nevadily. Člověk se taky naučil při chůzi pozorovat cestu a neustále sledovat okolí, takže moje kolna se nikdy nezbarvila domodra.

Zajímavé bylo, že jsem se také zdárně vyhnul všem dětským chorobám a můj zdravotní strav byl přímo ukázkový, načež matka usoudila, že za to může můj zvyk chodit boso. Nakázala všem svým potomkům, ať se okamžitě vyzují, ale ti našli podporu v otci, který můj způsob života jednoho dne na sklonku podzimu vyzkoušel a zakrátko ulehl do postele s kašlem (ten rok jsme potom šetřili na jídle, zato všichni nafasovali novou obuv – kromě mě). Přemlouval jsem všechny okolo, aby se zbavili těch zbytečností na nohou, ale ani v rodinném kruhu ani u sousedů jsem nepochodil.

Mí sourozenci pomalu opouštěli velké stavení a zakládali si vlastní rodiny. Nakonec jsem zůstal já. Měl jsem vyhlédnuté nápadnice, avšak ty si ze mě utahovaly kvůli mému zvyku nenosit boty ani na tancovačky (sic jsem si před tím vždy nohy řádně umyl a ostříhal nehty) a odmítaly se mnou tancovat, protože: „Mohla bych ti stoupnout podpatkem omylem na nohu, což nechci.“

Avšak na svatbě mé sestry Amélie byly já a moje bosé nohy za hrdinu. Byla pozvána celá mnohočetná rodina a ještě celá vesnice. Když se slunce stmívalo, dav se začal stěhovat do hodovní síně u rybníka. Pár sklenek vína a nemotornost líbezné Kateřiny způsobily, že jí tlačenice dohnala na břeh, až skončila ve vodě. Kateřina neuměla plavat (v těch dobách uměli plavat jenom kluci, holky raději na břehu pletly věnce), začala ječet a plácala rukama jako by odháněla mouchy. Nikdo se do vody za ní okamžitě nevrhnul, protože si nechtěl zničit vyšnořené šaty a nablýskané boty, které navíc překážely při plavání. Mladíci se sehnuli ke svým načančaným šněrovacím botám – to ještě byly v módě – a tahali zuřivě za tkaničky, avšak boty jim na nohách držely jako přikované. Zato já jsem v mžiku přiskočil ke Káče, vzal ji pěkně pod lopatky a udržoval jí hlavu nad hladinou. Káča vykašlávala vodu celý večer, ale po celou tu dobu ze mě nespustila oči. Každý prorokoval, že příští svatba bude moje s Káčou. A nemýlili se.

Ten den jsem nezískal pouze ruku krásné dívky, ale i práci: byl jsem jmenován vrchním záchranářem.

S Káčou jsem po svatbě den co den chodil na dlouhé procházky: já bos, ona ve střevíčkách. Čas plynul a zanedlouho se k nám připojil pár malinkých nohou (v papučkách). Potom další (bez papuček). A pak ještě další (v papučkách). A potom dva páry najednou (obě bez papuček). Měli jsme stanovenou mezi sebou jednoduchou dohodu: kluci boso, holky v botách. Postupně páry nohou ubývaly, až zůstalo původní složení: moje bosé a Katčiné v babičkovských škrpálech. Úplně nakonec jsem chodil jenom já s dřevěnou holí a úsměvem na rtech.

 

Adrianě moc děkuji za účast v soutěži. Doufám, že si od ní v nějaké z dalších soutěží přečteme i delší dílo 🙂

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *