Barbora Zouharová – Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo

Zdroj: http://www.z-zahady.cz/

Příběh, který ve mně vyvolal plno naděje a víry v dobré konce, do soutěže poslala Barbora Zouharová. Začtěte se do povídky plné kouzel a lechtivého napětí i vy, jistě nebudete zklamáni.

Je hluboká noc. Na nebi osamoceně svítí jen pár hvězd. Měsíc dávno skryly mraky. Každý spořádaný člověk již ulehl a bloudí pouze ve svých snech. Jenže já, já nikdy nebyla považována za spořádaného člověka. To bych se nesměla narodit jako parchant. A ne jen tak obyčejný parchant. Ale parchant se zašpičatělýma ušima. Je jasné, že se každý nemůže chlubit rodokmenem sahajícím několik set let hluboko do historie. Nicméně tak výstavní původ jako já, ten má skutečně málokdo. Elf, alf, alp či elbe… říkejme mu, jak chceme. V každém případě byl to právě ten hajzl, se kterým se má matka jednou vyspala, a výsledek na sebe nechal čekat přesně devět měsíců.
Pak už to šlo ráz na ráz. Potulní komedianti, jeden z těch lepších bordelů, banda vybírající výkupné, žalář a veřejný výprask… za těch zhruba sedmnáct let, co se toulám světem, jsem stihla ochutnat snad od všeho trochu. Vyjma luxusu a nadbytku, samozřejmě.

Choulím se u jednoho z táborových ohňů. Už dva měsíce táhnu s armádou a připadám si tak nějak… zvalchovaná? O zákazníky skutečně nouzi nemám, každý si chce užít s děvkou se špičatýma ušima, ale už je to unavující. Možná bych i uvažovala o změně povolání a aspoň na chvíli se stala žebračkou u městských bran, jenže tento můj plán měl jeden poměrně zásadní nedostatek. V blízkém i dalekém okolí se nacházela jenom travnatá pustina. Asi jsem si to měla rozmyslet dřív. Teď už je pozdě, a pokud nechci umírat hlady a žízní, nezbývá než držet a vydržet.
Spíš jen pro formu jsem si urovnala lem šatů, ze kterých vykukovaly na svět všechny mé vnady. Ani bych nemusela mít červený čepeček, který mne přesně dle nařízení odlišoval od počestných žen. Každý na první pohled pozná, co jsem zač. Posoudí mne, odsoudí, uplivne si, ale nepomůže. Jenže co můžu čekat? Každý má svých starostí dost a jedna děvka nikomu velké starosti nedělá.
Už jsem přemýšlela, že je na čase, abych se zvedla a šla se projít mezi vojáky, protože jsem potřebovala mít nějaké peníze na snídani, když tu si ke mne přisedl opravdu dobře oblečený muž. Velitel? Možná… poručík minimálně. I když neměl uniformu, mohl být zvěd, nebo tak něco. V mihotavé záři ohně se to houby pozná.
„Matka?“ zeptal se a otočil ke mně hlavu. Nebyl škaredý, i přes to, že rysy v obličeji měl poměrně ostré. Nejvíc mne však upoutaly oči. Připomínaly mi šelmu, která se chystá ke skoku. Mimoděk jsem se zatřásla.
„Otec, pane,“ odpověděla jsem. Uctivé oslovení jsem připojila bez rozmýšlení. Někteří chlapi bijí, pokud si myslí, že s nimi nejednám s respektem. Takto si ušetřím úplně zbytečnou bolest. Také jsem sklopila oči. I pohled může provokovat.
„Světlý nebo tmavý?“ vyptával se dál, zatímco jsem zkoumala taje udupané trávy v blízkosti ohniště.
„Nevím, pane,“ chápala jsem, že se ptá na mou elfí polovinu. Zákazníci se o to občas zajímají, ale spokojí se většinou s konstatováním, že dárcem nelidské krve byl otec. Nezajímá je přesné zařazení.
„Byl vysoký a žil v lese, nebo byl malý a žil v podzemí?“ neznámý se sice snažil upřesnit otázku, ale já pořád trochu tápala. Matka mi o otci neřekla nic jiného, než to, že to byl vysoký ďáběl.
„Možná světlý? Pane?“ po krátkém váhání jsem zvolila jednu z možností. Vysoký ďábel sice nebyl kdoví jak dokonalý popis, ale k základnímu rozlišení by to možná stačilo.
„Co umíš, děvče?“ položil další otázku. Což o to, mohla bych odpovědět tady a teď… ale jedním z mála zákonů v ležení bylo, že na veřejnosti se sex neprovozuje. Nebo provozuje, pokud vám nevadí deset ran bičem.
„Ukážu vám to, pane. Půjdete ke mně do stanu, prosím?“ vstala jsem. Nemusela jsem se ani rozhlížet. Cestu jsem znala. Mezi pár omšelými stany, dohořívajícími ohništi, vyhnout se plácku, kam si chodíme ulevovat… ne, v části vyhrazené pro kurtizány není nic, co by stálo za pohled. Tedy kromě strhaných ženštin, na kterých občas visí víc parchantů, než vůbec mohou uživit. Ale to není můj případ. Má dvojčata se narodila příliš brzy a zemřela těsně po porodu. Naštěstí.

Ke mně jsme dorazili poměrně rychle. No, dobrá… to, co vlastním není tak úplně stan, jako spíš nepromokavá plachta upevněná na čtyřech kolících. Ale co se vybavení týče, tak to už je na mnohem lepší úrovni. Mám tři deky a dokonce i jeden polštář! Jo, blbě se to přenáší, ale můžu si počítat příplatek v rámci dvou až deseti měďáků.
Opatrně jsem se podívala na neznámého. Vypadal trošku zaraženě. Snad si nemyslel, že ho zde čeká lázeň s mydlinkami? Nebo ho zarazila přítomnost mého polštáře? Pravda, to obvykle děvky nemívají… ale za pár měsíců třeba budu luxusní děvka jenom pro velitele. Nebo taky ne, protože mi někdo propíchne břicho. I to se stává.
„Pane?“ oslovila jsem ho. „Chcete pomoct?“ rozhodla jsem se trochu převzít iniciativu. I to někteří mají rádi, když kolem nich holka běhá. A i to je, přirozeně, za příplatek. Už teď jsem v duchu zdvojnásobila cenu za všechno, protože vypadal, že si to prostě může dovolit.
„Já… cože? S čím?“ teď jsem ho zřejmě zmátla úplně. Byla bych se tomu usmála, ale bála jsem se rány, která by mohla přijít. Takže jsem opět sklopila oči.
„Se svlékáním, pane,“ objasnila jsem to, ale rozhodně jsem na neznámého ani nesáhla. Když párkrát dostanete přes hubu, hned příště víte, kam až smíte zajít.
„Nechci s tebou spát. Tohle je omyl,“ ustoupil ode mne. A tentokrát jsem byla zmatená já. Absolutně jsem nechápala, o co tady vlastně jde.
„Podívej, děvče, jsi napůl elf. Myslel jsem, že znáš alespoň nějaká kouzla, nebo něco, co by nám mohlo pomoci,“ osvětlil mi vlastně smysl celého našeho setkání. Kdybych to považovala za moudré, začala bych se smát. Kéž bych uměla kouzlit! To bych pak neroztahovala nohy před každým, kdo má na dně váčku alespoň pár měďáků.
„Je mi to líto, pane. Nic neumím,“ pokusila jsem se o kousek ustoupit. Kdyby byl naštvaný a chtěl si na mne vylít svou zlost, ať mám alespoň větší šanci na únik.
Můj společník však odpovědět nestihl. Tmavé nebe ozářilo snad tisíce ohnivých koulí. Se sykotem dopadaly na naše ležení. Holky začaly křičet. Divá Běta vyběhla, ale daleko neutekla. Jedna koule ji zasáhla přímo do hlavy. Až její řev mne probral. Začala jsem ječet taky.
Pokusila jsem se utéct, ale opackla jsem o natažené lano. Spadla jsem přímo na svou plachtu. Kolíky nápor mého těla nevydržely a já se začala válet na zemi. Chtěla jsem vstát a utéct… utéct od té hrůzy, od lidských pochodní, se kterými jsem se ještě před pár hodinami hádala či smála… a ten pach spáleného masa byl k nevydržení. Jenže nemohla jsem uvolnit levou nohu, která se mi zamotala do provazu. Škubala jsem sebou, válela se a ječela. Můj majetek mne už nezajímal.
Netuším, jak dlouho jsem si tu nohu uvolňovala, ale připadalo mi to jak sto let. Zápas s lanem mne sice trochu vyčerpal, ale před sebou jsem viděla jen jeden cíl. Útěk z tohoto pekla. Postavila jsem se a konečně jsem se chtěla dát do běhu.
„Nikam!“ pokusil se mne kdosi zarazit, jenže já ten hlas ignorovala. Já chci žít! I když je můj život mizerný, plný hladu, bídy a bití, tak pořád jsem na světě ráda.
Uhnout jsem nestačila. Kdosi se mi postavil do cesty. Narazila jsem do něj.
„Neslyšelas, co jsem ti říkal?“ každé slovo bylo zdůrazněno pořádnou fackou. Tu poslední jsem neustála. Spadla jsem na zem. Z prokousnutého rtu mi začala téct krev.
„Jsi už schopna mne vnímat?“ teprve teď jsem poznala muže, se kterým jsem mluvila před vypuknutím této hrůzy. A teprve teď jsem si všimla, že jediné místo v okolí, které více méně zůstalo ušetřeno před dopady toho ohně z nebes, bylo mé okolí. Nebo přesněji řečeno, okolí kolem toho chlapa.
Místo odpovědi jsem jen přikývla hlavou.
„Dobrá, tak vstávej. A už žádné ječení,“ vybídl mne muž.
Opět jsem přikývla. Bez váhání jsem poslechla.
„Co… co to bylo?“ spíše jsem vykoktala, než abych se zeptala. Sice táhnu s armádou, to jo, ale nic takového jsem ještě nezažila.
„Útok,“ vysvětlil.
„Útok? Ale vždyť k tomu jsou potřeba koně a vojáci,“ namítla jsem. Pokud jsem před tím litovala, že jsem se přidala k armádě, teď jsem se za to proklínala. Jistě, nějaký útok se přece dal dřív nebo později očekávat. Proč mne to jenom nenapadlo? Viděla jsem jen možný výdělek. A ani ten nakonec neodpovídal mé původní představě.
„Magický útok,“ dostalo se mi přesnějšího vysvětlení, než jsem tedy byla popadnuta za paži.
„Jdeme,“ chlap mne začal táhnout směrem k těm lepším, skutečným stanům, ve kterých bydlí honorace. A já se rozhodně nebránila. Ještě teď mi hořela pusa od těch facek a další jsem dostat rozhodně nechtěla.

Cestou se za námi moc lidí neotáčelo. Každý měl svých starostí dost. Ženské většinou řvaly, když narazily na zbytky něčeho, co považovaly za tělíčko svého potomka. Haranti řvali taky, když brali do rukou pozůstatky ze své matky. Vojáci se jako spráskaní psi vraceli ke svým jednotkám. Asi se styděli, nebo kdo ví, co vlastně dělali. Seběhlo se to tak rychle…
V každém případě, stanula jsem před jedním z těch velkých, velitelských stanů.
„Prošku?“ zavolal můj, jak to jen říct, věznitel? Jo, to je vhodné slovo. Věznitel a únosce. „Prošku!“ zapakoval stejně hlasitě, ale nikdo se neobjevil.
„Možná je… ááách!“ znovu jsem se rozječela, neboť na nebi se opět zhmotnily ohnivé koule ještě dřív, než se ležení vypořádalo s tou první várkou. Znovu jsem chtěla utíkat, jenže než jsem vůbec stačila udělat nějaké ty kroky směrem od chlápka, který mi pořád neřekl svý jméno (zatímco kožich mi naklepal), ocitla jsem se ve vzduchu. A troufám si tvrdit, že za to opět mohl ten muž. Udělal jakési gesto rukou. Normálně člověk přece nelítá, že. V každým případě dopadla jsem zhruba tři metry od něj. A pěkně tvrdě. Bolel mne zadek.
„Zůstaň tam!“ křikl na mne. A vzhledem k tomu, že tentokrát kolem mne nic nedopadalo, poslechla jsem. Bylo to totiž zvláštní. Když jsem se podívala nad sebe, ohnivé koule jsem tam sice viděla… ale také jsem viděla něco jako bariéru, do které narazily a rozprskly se. Zamračila jsem se a chvíli jsem se nad sebe fascinovaně dívala. Ty koule po rozprsknutí totiž tvořily takové malé, červené hvězdičky. Bylo to strašlivé, mráz mi běhal po zádech, ale zároveň to také bylo krásné.
Teprve po pěkně dlouhé chvíli jsem stočila pohled i na muže. Stál tam s rozpaženýma rukama, cosi si mumlal. Nerozuměla jsem ani slovu. Ale na čele mu naběhla žilka a kapky potu mu stékaly po tváři.
Kouzelník! Napadlo mne. Kouzelník! Tak proto se zajímal o mou poloviční krev, proto chtěl vidět, co umím. Tohle by vysvětlovalo úplně všechno. Elfové jsou prý silnými mágy. Škoda jen, že se ta magie nestihla nějak projevit i u mne.
Pohled jsem stočila také k nohám kouzelníka. Tentokrát jsem ale pootevřela pusu. Nějaké souvislosti mi zcela evidentně unikaly. Měla jsem tu mága, kterého každý král zasypává zlatem. Takový člověk si může dovolit honosné oblečení, nejlepšího koně i meč ze vzácné oceli. Ale jedno mi vysvětlete. Proč takový člověk chodí bos a asi mu to ani nevadí, vzhledem k tomu, jak ryje nohama do země?
Jeho nohy mne začaly fascinovat snad ještě více, než ten roj jisker nad mou hlavou. Dokonce se mi totiž zdálo, jakoby se snad snažil ty drny, které takto vyryl, žmoulat mezi prsty. Bylo to fakt divné.
Ale všechno jednou skončí, stejně jako ten druhý magický útok. Vím, že to byl druhý magický útok. Umím totiž počítat. Až do sta. To neuměla ani Divá Běta. Mezi děvkami jsem svým počtářským uměním byla poměrně známá.

Seděla jsem u stolu a nejedla jsem. Já se totiž doslova cpala. Chleba se slaninou jsem zajídala kuřetem v rosolu. Občas jsem to prokládala kousky sýra a zeleniny. Jen když jsem si chtěla nalít víno, schytala jsem pohlavek a musela jsem se spokojit s ovocnou šťávou, ale to už byl vlastně jen takový detail.
Také mne vykoupali. Proti mé vůli. Ale jak jsem se mohla ubránit dvěma silným vojákům? I přes mé kousání a škrábání mne doslova hodili do sudu s dešťovkou, vydrhli mne mýdlem a hlavně kartáčem. Celé tělo mám poškrábané. Na druhou stranu, vyfasovala jsem kouzelníkovu košili místo svých starých věcí. Je mi sice dlouhá, ale tak jemnou látku jsem na sobě nikdy neměla.
Kouzelník sám seděl v křesle a sledoval mne. Vypadal dost unaveně, přesto se však nohama dotýkal země a občas mezi prsty promnul trochu hlíny. Moc dobře jsem si všimla, že v tomto stanu někdo pozapomněl dodělat podlahu. Zbytek stanu mi ale připomínal spíš palác. Byla zde postel. Opravdová postel s polštářem a ovčími houněmi. Také jsem si všimla tří zdobených truhlic. A vsadila bych zbytky od večeře na to, že na nich byly zlatí plíšky. Dvě truhlice byly zamčené. Z té jedné, otevřené, čouhaly nějaká lejstra. Ale zrovna nějaká lejstra mne nezajímala. Neuměla jsem totiž číst.
„Proč chodíte bos, pane?“ otázala jsem se nakonec, protože jsem svou zvědavost už nedokázala udržet na uzdě. Navíc mne tu hostil jako královnu, takže jsem nepředpokládala, že dostanu.
„Jsem kouzelník,“ dočkala jsem se vysvětlení, které vlastně ani vysvětlení nebylo. To jsem už věděla taky.
„Aha,“ kývla jsem hlavou a snažila se tvářit, že se to tím všechno vysvětluje, ale asi sejm až zas tak dobrá lhářka, jak jsem si myslela.
„Každý kouzelník ke svým kouzlům potřebuje energii, kterou musí odněkud čerpat. Někdo to dokáže ze zvířat, jiný ze vzduchu, další z vody. Jde to dokonce i z lidí, ale to bychom se už bavili o černé magii a ta je zakázaná. A já energii čerpám ze země. Proto chodím bos, a proto mi to nevadí. Ba naopak, uklidňuje mne to,“ toto už bylo pochopitelnější. Sice obtížněji, ale skutečně jsem měla pocit, že to chápu.
„A neříkej mi pane. Jmenuji se Neklan. Ty mne však budeš oslovovat mistře,“ asi jsem se nezatvářila příliš chytře, protože vzápětí dodal: „Vezmu tě do učení. Jsi poloviční elfka a jednou z tebe bude mocná kouzelnice. Bohové ví, že náš klan potřebuje mladou krev jako sůl.“
Usmála jsem se. Kdybych neměla trochu strach, začala bych křičet a výskat. Budu kouzelnice! Už žádné výdělky v mědi! Jednoho dne budou ve zlatě!
„Ale žádné pelešení ti trpět nebudu. Jestli tě nachytám, že se s někým držíš třeba jenom za ruku, vezmu na tebe řemen a tři dny se neposadíš, jasné?“ můj mistr se na mne podíval takovým pohledem, že jsem bez váhání přikývla. Ostatně, co si budeme povídat, poslední dva měsíce jsem se pelešila tolik, že mi to prozatím rozhodně chybět nebude.
„Ano, mistře,“ přikývnutí jsem potvrdila i slovně. Ale spíš jen proto, abych slyšela, jak to zní. Byla jsem šťastná. Můj život se obrátil vzhůru nohama. Muž, který chodil bos a vůbec mu to nevadilo, mne zachránil. Můj nový mistr.

 

Tímto bych Barboře ráda poděkovala za účast v soutěži a doufám, že se vám její dílo líbilo stejně jako mně. Na práce dalších účastníků soutěže se můžete těšit již brzy, stejně tak jako na rozhovor, který mi Bára po skončení soutěže poskytla 🙂

A co mě k vyhlášení soutěže s poetickým názvem Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na toto téma. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

Autor obrázku Roland Havran