Deník vypravuje

Zdroj:

Zamilovaný příběh plný naděje. Jeho konec se datuje do stále rychleji se blížící budoucnosti. Ta se ale jen těžko naplní.

1.1.2007
„Milý deníčku, nikdy jsem deník neměla a tak nevím, jak začít, takže se ti asi představím, abys věděl, kdo do tebe vlastně píše. Jsem Jíťa a v lednu mi bylo 16. Tobě chci svěřovat své myšlenky a svá přání, protože nemám moc přátel. Jsem takový snílek, kterého málokdo chápe, mám svůj vnitřní svět, kterému jen málo lidí rozumí. Snad aspoň ty mě pochopíš. Ještě bych ti mohla napsat, co mě baví. Mám moc ráda focení. Nejraději fotím přírodu a zvířata. Zajímám se o vesmír a taky docela o počítače. Ráda chodím na chat. Vyhovuje mi, že tam zůstávám v anonymitě. Mohu říkat to, co si myslím a přitom se za to ani nestydím, protože mě nikdo nezná a nikomu to neřekne.“ Tak tohle je první zápis mojí malé Jíti, o které vám budu vyprávět. Má zajímavou povahu, neopakovatelnou. Má v sobě hrozně moc lásky, o kterou ale nikdo dlouhou dobu nestál. Má v sobě velkou vůli, kterou by mohla rozdávat a třeba tím, že vám povím tenhle příběh, tak ji předám za ni dál.

(…)

2.3.2007

„Ahoj deníčku. Dneska byl na chatu jeden super kluk. Jmenuje se Lukáš Veverka a je z Ústí. Bezvadně jsem si s ním rozuměla. Je podobný snílek jako já. Povídali jsme si o vlkodlacích – úžasní tvorové. Pak mi poslal jednu fotku vlka, kterou sám fotil. Potěšilo mě, že i jeho zajímá focení tak jako mě. Jestli ho tam zase příště uvidím, tak ti o něm určitě napíšu dál. Zatím se měj krásně, papá.“ Zajímavý ten osud…kdo by řekl, že právě takováhle chvíle tak hodně ovlivní celý její život, ale už je to tak. Zajímá vás jak, tak poslouchejte.

10.3.2007

„Tak si deníčku představ, že Lukáš za mnou příští týden přijede až do Jablonce.. Chtěl sem jet fotit a já se mu nabídla, že mu budu dělat průvodce. Už se na něj moc těším a v duchu už pomalu přemýšlím, kam všude ho vezmu a co mu vše ukážu.“

17.3.2007

„Jééé, dnešek byl tak nádherný. Nevím, co se stalo, ale české dráhy výjimečně neměly zpoždění a Lukáš přijel přesně na čas. Vyrazili jsme na cestu. Nejprve jsem mu ukázala svou školu, která je kousek od nádraží a poté jsme se vydali přes park směrem do města. Místy se tu povalovaly ještě zbytky sněhu. Lukáš se tomu smál a já se smála jemu, protože tohle je tu úplně normální, v Ústí evidentně ne. Po tom, co jsme si centrum prohlédli, šli jsme se podívat k přehradě. Tu jsme obešli a on na mě, že si dáme svačinu. Vytáhl čokoládu, kterou mi přivezl. Jen jsem se mu zmínila, když jsme si spolu psali, že ji mám ráda a on si to pamatoval a moc mile mě tím překvapil. Dojedli jsme. No a aby poznal trochu ty naše jablonecké kopce, tak jsme pomalu vyrazili a začali stoupat k Petřínu. Povídali jsme si a blbnuli. Pak mě vzal do náručí, že mě na ten kopec vyhodí. On mě držel a já jsem se držela jeho. Pak mě pustil a skončili jsme v objetí. Deníčku….já se asi zamilovala. Nikdy jsem předtím nepoznala kluka, který by mi tolik rozuměl. Škoda jen, že se blížil čas odjezdu. Z Petřína jsme šli zpátky přes Dobrou Vodu. Tam jsme se ještě hodně zasmáli při koulování, pak jsme seběhli dolů a pospíchali na vlak, protože jsme kuličkovou válkou hodně zdrželi… No a pak mi odjel. Je mi smutno, ale moc hezky, Jdu spát a jdu si o něm nechat snít, dobrou noc deníčku.“ Znělo to moc hezky, aby to byla pravda, bohužel. Zamilování jako z pohádky. Ale život není pohádka a to princezna Jíťa ještě nevěděla, nebo si to alespoň nechtěla připustit.
Časem její zápisy ubývaly. Byla moc smutná, ale už o tom nepsala. Je hrozné vědět, že člověk, kterého milujete, vás miluje taky a moc by s vámi chtěl být, ale nemůže. Dělily je desítky kilometrů a jak tomu ten lišák osud chtěl, mělo ještě víc.

Ubíhal čas. Lukáš dostudoval fotografickou školu a čekala ho cesta za oceán. Dostal nabídku fotit pro National Geographic, a takové nabídky se neodmítají. Moje malá Jíťa se za tu dobu, která uběhla, velice změnila. Dospěla. Dospěla dřív než ostatní její vrstevníci, protože člověk dospívá v člověka zkušenostmi a tím, že ho osud prostě odnaučí snít a tvrdě ho vrazí do reality s heslem – Bij se, jak umíš. Zůstaly jí už jen ty sny, které se zdají lidem v noci a s kterými se trápí naše podvědomí. Právě v nich zůstávala pořád se svou pravou láskou. Jednou mi dokonce po dlouhé době zase o jednom z nich napsala:

29.1.2010

„Deníčku. Zdál se mi krásný sen. Byla jsem v budoucnosti. Byla jsem moc šťastná a smála jsem se. Najednou se objevil někdo, kdo byl strašně podobný Lukášovi. Jmenoval se Péťa a on…nevěřil bys tomu. Řekl mi: „Mami!“ I když v tom snu Lukáš vůbec nebyl, já nemám žádné pochyby – Péťa byl jeho synem, cítila jsem to. Proč jen tomu tak nemůže opravdu být?“

Když tohle dopisovala, brečela. Po dlouhé době se zase ukázal před světem ukrytý smutek. Smutek, který byl skrytý, ale který byl velmi dobře pozorovatelný na jejím chování. Od doby, co poznala Lukáše, měla hodně krátkých vztahů. Všechny končila ona. Nedokázala ho totiž přestat milovat i přes to, že jí láska k němu způsobila tolik bolesti a smutku.

Její poslední zápis byl ten o jejím snu. Nepsala do mě skoro dva roky. I když do mě má malá fotografka nepíše, pořád jí sleduji a jsem s ní. Dnes je 17.3.2012, je opět sobota, přesně jako před 5 lety. Jíťa se šla projít kolem přehrady a jen tak zavzpomínat a zasnít se na sluníčku. Už od jejího domu však nešla sama, někdo jí sledoval. Někdo, kdo se po těch letech ani neodvážil zazvonit. Sedla si na lavičku a zavřela oči. Snila. Najednou jí někdo zezadu oči zakryje. Chvíli na nich má své ruce a pak jemně pouští. Jíťa se otočila.

„Lukáši.“…. začala brečet. „Nezdá se mi to jen, že ne? Protože tohle se mi zdálo už tisíckrát a pak jsem se vždy jen probudila, sama, bez tebe…“ „Nezdá.“ řekl Lukáš a políbil ji. Zdálo se jako by se zastavil čas. Pravá láska překoná vše. Musíte jen chtít, toužit a hlavně věřit. Moje malá spisovatelka věřila a teď už bude jen šťastná, s Lukášem a jednou třeba i s Péťou a dalšími jejich dětmi. Hodně štěstí Jíťo!

6 Odpovědi
  1. Chillies
    Chillies says:

    protože jsme (SE) kuličkovou válkou
    Musel jsem se několikrát vracet, než jsem pochopil, že se k zápisům vyjadřuje i sám deníček. Chtělo by to nějak oddělit od zápisů Jíti. Jinak asi autobiografie ?

    Odpovědět
  2. Jitka
    Jitka says:

    Jjo, je to Deník vypravuje. Celé je to psáno, jako že to říká on sám. To formátování není úplně nejlepší, to máte pravdu. Ale to, co tam dívka píše, tak je vždy jako přímá řeč. Co skončí, tak už povídá deníček.
    A autobiografie? Lehce. Do jisté doby ano. Jsem to já a Lukáš existuje. Ale psala jsem to už hodně dávno, tenkrát to šlo hodně do budoucnosti. Nic z toho se ale pak nestalo. On stále fotí, ale ne nikde v zahraničí.
    17.3.2012 již brzy bude, ale pochybuji o tom, že se setkáme. Je to jen pohádka, co jsem si jako malá holka vysnila.

    Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *