, ,

Fantasy svět? Žádný problém!

Zdroj: jez92.deviantart.com/

Někdo by si možná řekl, že vymyslet si svůj vlastní svět není nic těžkého. Vždyť tam, kde je vše dílem autorovy fantasie, nemůže být přeci něco špatně. Jenže to je OMYL. Vystavět fantasy svět bez určitých znalostí je, jako kdybyste se snažili postavit dům a nevěděli, jak vlastně mají vypadat základy.

Pokud jste na hodinách zeměpisu, dějepisu, biologie a jiných předmětů zaháleli a říkali jste si: To stejně nikdy nevyužiju, pravděpodobně jste netušili, že jednou budete psát, nebo jste si neuměli představit, co vše to vlastně doopravdy obnáší.

Nebojte se, nic vám nevyčítám. Nebyla jsem jiná a teď toho hořce lituju a doháním, jak se dá, to, co jsem ve škole tak úspěšně zaspala. Je to velká dřina, ale dá se to.

Pořád nevidíte, v čem je to vlastně tak moc důležité?

Fantasy svět, i když je vymyšlený, stále musí působit věrohodně, aby se v něm čtenář neztrácel nebo aby vás brzy nepřechytračil (stejně se tak stane, rejpalů je všude plno :D, ale proč jim to usnadňovat, že?).

Dějepis

1346 – bitva u Kresčaku. Tohle je příklad jednoho z roků, na kterém náš dějepisář trval, že ho musíme umět. V životě jsem to ale nijak nepoužila.
Když píšete, není důležité, kdy se daná historická událost stala, nebo její název – vždyť beztak dostane nové jméno, to, které jí sami dáte. To, co si potřebujete odnést, jsou souvislosti. Proč se vlastně bitva odehrála, co to pak znamenalo pro náš stát? Protože věřte, že pokud se ve vašem fantasy světě přihodí něco podobného, bude to mít rovněž velice podobné následky, jaké to mělo ve skutečnosti v historii. Můžete se to snažit vymyslet po svém, jenže… Nechci vás podceňovat, ale pokud nejste žádný vojenský generál, tak vám už dopředu mohu říct, že s tím budete mít velký problém.

Zeměpis

Kde je které hlavní město, určitě také nebudete muset nutně vědět. Ale přesto zeměpis potřebovat budete, a to hlavně ten, který je spojený s fyzikou (také jste ji na střední tak nesnášeli?). Nemusíte mít ale strach. Spíš než složité vzorečky budete potřebovat znát obecné principy. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo se tak snaží dostat ten studený. Vznikají pasáty a jiné stálé větry, které ovlivňují podnebí. Při tvorbě světa si prostě nemůžete dovolit strčit poušť někam, kde by logicky muselo často pršet.
Totéž platí i o mořských proudech. Nemůžete říct: Tak a tady ten stát bude živ z mořeplavby, když je umístěn tak, že hlavní obchodní tepna by byla proti přírodnímu proudu. Tak to prostě dřív nefungovalo (zase je tu potřeba trocha toho dějepisu). Námořnictví v době, kdy ještě neexistovaly motory, zkrátka nebylo totéž, co dnes.

Biologie

Říše rostlin a živočichů. Pro lidi, kteří jsou stejně jako já rádi, že od sebe rozeznají kočku a psa, je tohle doslova peklo. Snad každému dojde, že asi nemůže do džungle vrazit polární lišku, ale i tak je potřeba dávat na některé věci pozor!
Dovolím si být konkrétní a dát vám příklad z mé vlastní zkušenosti. Psala jsem o útěku džunglí a napadení tygrem. Původní záměr byl takový, že měl zaútočit v noci a hlavní hrdina se ho snažil nalákat, aby se na něj vrhnul z toho směru, ze kterého to pro něj bylo nejvýhodnější, tudíž zepředu. No a to už byl problém a nebýt toho, že jsem si půjčila chytré knihy a měla k nim navíc ještě chytřejší přátele, už bych byla nenávratně ztracena.
Tygr útočí zásadně skokem zezadu na krk své oběti, které prokousne hrdlo. Navíc se nevydává na lov v noci, ale nejraději má večerní a ranní šero. Taková jsou fakta. Že to málokdo ví a skoro nikdo se v tom nevyzná? Ano. Přesto však každý svět dělají realistický právě drobné detaily. To, kvůli čemu pak doopravdy věříte, že nějaké takové místo existuje.
Další úskalí biologie je to, že některé pojmy z ní nám jsou naopak známé až moc a v době, v níž se většina fantasy odehrává, něco takového prostě vědět ještě nemohli. Takže koukejte rychle zapomenout na výrazy jako je třeba testosteron nebo adrenalin. Vypustit něco takového z úst, tak na vás ve středověku koukají jako na někoho, kdo právě spadl někde ze stromu a ošklivě se praštil do hlavy.
Svůj důvod, proč dávám jako příklad právě adrenalin, jistě mám. Vám, co nervové synapse (když už jsme u té biologie, že 😀 ) fungují trochu rychleji než ostatním, došlo, že tento příklad mám opět ze své vlastní praxe.
Text, ve kterém jsem to použila, už četlo hodně lidí. Dokonce jsem ho i s touto chybou odeslala do soutěže, i když jsem o ní věděla. Lenost vymýšlet tomu synonymum vyhrála. V soutěži zatím nevím, jak si povídka stojí, nicméně nikdo z těch, kterým jsem to dávala k nahlédnutí a ke kritice, si toho ještě nevšiml. Jednoho čtenáře jsem na to dokonce upozornila a jeho reakce zněla: Vidíš, kdybys to neřekla, tak to normálně přejdu.
Přesto však to beru jako něco, co do fantasy nepatří a čemu by se mělo v rámci možností vyhýbat. Z malých chyb pak vznikají velké a, co si budeme povídat, čtenář je tvor chytrý.

Tak to by byly mé praktické postřehy a zkušenosti. Jaké jsou ty vaše? Setkáváte se s podobnými problémy? Jak tvoříte své světy? Nebo patříte mezi ty rejpaly, kteří takovéhle věci hledají a rádi si na autorech sem tam smlsnete?

37 Odpovědi
  1. Martin
    Martin says:

    I když se oficiálně už přímým fantasy stylem nezabývám, je to asi rok, co jsem ve své tvorbě proklouzl do světa starých dobrých Vikingů… Proto musím s autorkou článku na sto procent souhlasit, v tomto případě ve všech bodech. Středověk, bitvy muže proti muži, mořeplavba, zeměpis… to vše souvisí s článkem autorky blogu, a vše bylo nutné si nastudovat, a to mnohem více, než nám byli učitelé ochotni prozradit na školách!
    Můj osobní názor na fantasy je tedy takový – žánr fantasy je dnes sice dosti oblíbený, ale zároveň ze strany kritiků podceňovaný a častým terčem posměchu, což si rozhodně nezaslouží. Samozřemě záleží na jednotlivém díle, přesto, ať už je určitý fantasy příběh oblíbený více či méně, projeví se tak autor ve svém pravém světle – jako pravý spisovatel, nebo alespoň jako snaživý “fantasta fanoušek”. Obojí se cení 😉

    Odpovědět
  2. Markéta Růžičková
    Markéta Růžičková says:

    A proto radši nepíšu o středověku. 🙂 I když tím se člověk problémům taky nevyhne. Ten, kdo píše, se musí neustále vzdělávat a ověřovat si, jestli se mu čtenáři nevysmějí – ať už píše čistokrevnou fantasy nebo něco úplně jiného. 😉

    Odpovědět
    • Martin
      Martin says:

      Ano, spisovatel, respektive pisálek, to se svou tvorbou nikdy nemá lehké 😀 Ovšem znalec alespoň některé etapy středověku, se ve svém fantasy psaní vyžívá a občas zapomíná i na jisté meze, které pak některým čtenářům mhou přijít až přehnané.

      Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Souhlasím. U každého žánru to chce mít trochu přehled zaměřený především na to, co se v té tvorbě pak může uplatnit.
      P.S. Lituju ty, co píší z dnešní doby a musí mít přehled o tom, co se děje v soudobé politice 😀

      Odpovědět
  3. Fabulátor
    Fabulátor says:

    K zamyšlení: Nemá se psát realita, ale pouze iluze reality. Pokud vyšťouráte nějaký historický fakt o tom, jak to chodilo a použijete ho, tak těch pár odborníků na dané téma zajásá, že je to správně, ale většina lidí bude akorát zmatená.

    Takže otázka jestli podávat lidem servírovat pravdu nebo to, co za pravdu považují. A kolik z nich to vůbec pozná.

    Odpovědět
    • Elinor
      Elinor says:

      Ano, psaní je ILUZE reality a tato iluze musí být věrohodná. V zásadě je mi jedno, jak jí autor dosáhne, ale dosáhnout jí musí. A nic nenaruší iluzi věrohodnosti tak dokonale, jako krpy – zvláště pak některé druhy krpů.

      Vcelku adekvátním a akceptovatelným způsobem, jak tvořit iluzi reality a zároveň “jet proti realitě”, je to, co provedl Dumas ve Třech mušketýrech – prakticky po všech směrech (prostříhání časové osy, interpretace jistého kardinála…) nebo jak Karl May pracuje s rozmístěním jednotlivých indiánských kmenů a jejich vzájemnými vztahy.

      Ovšem pokud nechá Viléma Tella chodit po horách, s párem čerstvě ulovených kamzíků u pasu, nebo nechá křehký kvítek vychovaný v harému jezdit na koni, šermovat šavlí a klít hůř než zpustlého námořníka… opravdu to tu iluzi reality nenaruší?

      Odpovědět
    • Johnak
      Johnak says:

      Autor by měl servírovat fakta, jak jsou správná, pokud je on správně zná. Takový ten argument, že “většině čtenářů je to stejně jedno” mi nepřijde dobrý. Když autor ví, jak je to správně, proč to správně nenapsat? Pokud většina lidí považuje za správná jiná fakta, je to pro autora ideální možnost napsat vysvětlující pasáž, kde se o tom baví dvě postavy a uvádějí to na pravou míru. Hned má děj větší hloubku a autor zaujme.

      Odpovědět
      • Elinor
        Elinor says:

        Tak tohle se dá zpochybnit třeba u historických interpretací: autor ví, že čtenář chce Boblinga jako fanatického inkvizitora, tak proč mu ho tak nenaservírovat, že. Protože jak by asi čtenář zkousl smutnou pravdu, že šlo o nedostudovaného právníka, který za studií “brigádničil” jako zapisovatel u čarodějnického procesu a pak se o tom rozkecával při své kariéře hospodského, až si vybájil autoritu lovce čarodějnic… xD Zvlášť když mu ta drsná realita kazí tak úúúžasnou zápletku. xD xD xD

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Tak tohle je asi úplně normální a člověk to vidí běžně. Já to teda pozoruju hlavně u populárních historických filmů a seriálů alá Tudorovci. Myslím si, že to je něco, co je na fantasy fajn – já to nepodávám jako příběh toho a toho, kterému se událo přesně to a to. Vezmu si kostru a s tou pak pracuju. A čtenáři to pak působí věrohodně, protože vzhledem k tomu, že to má reálný základ, tak to v něm tu “iluzi reality” taky zanechává.

      • Jitka
        Jitka says:

        Jo jo, to je hodně dobré. Autor coby bořič mýtů 😀 Já osobně mám tyhle rozhovory postav ráda. A nemusí to být jen o vysvětlování faktů. Líbí se mi pomocí nich rozvádět i zajímavé myšlenky a zapojování různých názorů na ně.

        Odpovědět
        • Elinor
          Elinor says:

          Tak fakta a studium faktů je úžasná legrace. Horší je, že některá fakta prostě příběh silně nabourávají a posílají do háje zeleného. xD

        • Jitka
          Jitka says:

          Asi je to vždy na zvážení. Zkušený autor už dokáže zrale posoudit, co si tam může dovolit použít a co ne. Nejde to takhle generalizovat, záleží to na tom textu a i na jeho schopnostech.

        • Johnak
          Johnak says:

          Ano, mne se treba libilo Ringovo Za zrcadlem, kde postavy mluvi o Gallileovi a ze vatikan nebyl proti nemu ani tak proto, ze by rekl, ze se Zeme toci, ale ze to tvrdil a nedokazal vysvetlit proc. Protoze duvody se tehdy neznali, s tema prisel az Newton. Jak Ringo pise “a druhy duvod proc byl Vatikan proti nemu byl ten, ze Gallileo byl zasrany zkurvenec.” Coz nevim, co myslel tim. To bych si mel dohledat 🙂

          Autor by taky podle me mel asi byt zodpovedny a kontrolovat si fakta, protoze az jeho vec vyjde, spousta lidi byde historicke narazky brat na bernou minci, protoze “to je v knize”. A potom by pro autora bylo spatne, kdyby se provalilo, ze pise blbosti. Tom Clancy je povazovan za autoritu v Military Thrillerech a ma nastudovano uplne vsechno o zapadnich armadach a ma to v knize hodne presne. Stejne detailne ale popisoval i sovetskou organizaci a technologii a tam dobre maskuje, ze si to z velke casti cuca z prstu.

        • Jitka
          Jitka says:

          Tak jestli to psal za nějakou postavu, tak to nemusí mít nutně nějaký dohledatelný důvod, respektive ne v historických faktech. Třeba zrovna ten charakter, co to vyslovil, nemá rád muže s dlouhými vousy, a tak si na Galilea “zasedl” a nazval ho tak, jak ho nazval 😀 Neznám detaily, ale vím, jak přemýšlí občas mé postavy. Některé jsou dost malicherné a klidně by dokázaly člověka odsoudit na základě vzhledu. (A přesně to mě baví vymýšlet :D, ať žijí charaktery postav – lidí)

        • Johnak
          Johnak says:

          Tak samozrejme, ja mluvil o tom, kdyz se prezentuje neco jako historicka fakta. Nazory postav mohou byt samozrejme jakekoliv. Jinak by sel tezko napsat dialog dvou postav, kde se hadaji napriklad o politice nebo nabozenstvi 🙂

        • Jitka
          Jitka says:

          Nečetla jsem to a tak, jak jsi to napsal, jsem to nepochopila jako prezentaci nějakého historického faktu. Podle toho jsem na to taky reagovala. Asi nemá cenu to rozpitvávat, protože pokud to tedy bylo podáno jako fakt, tak jsme v názoru na to takříkajíc na stejné vlně 🙂

  4. Storycollector
    Storycollector says:

    Ano, je určitě důležité se zamyslet nad tím, co píšu, aby z toho nebyl nesmyslný paskvil. Každý žánr si žádá svoje, ale nejdůležitější obor je podle mě medicína. Přece jenom knižní postavy jednou za čas dostanou přes tlamu a i následné hojení, případně umírání na následky zranění je nutné napsat věrohodně. Ale zase se z knihy nesmí stát učebnice deseti oborů najednou. Čtenář chce být vcucnut do příběhu a příliš mnoho faktů ho sice může intelektuálně obohatit, ale taky ho bohužel ruší. Proto podporuji rešerši a uplatňování vědomostí, kde se hodí, ale taky aplikování umělecké licence. Ostatně fantasy je i o tom, že si autor tu a tam svoji vysněnou realitu přizpůsobí.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Už jsem na tu medicínu reagovala ve zkratce na facebooku, ale nedovolím si opomenout se k tomu vyjádřit i tady a možná se i trochu víc rozepsat.
      Určitě máš pravdu, mě osobně tohle ještě čeká. Plánuju vážné zranění hrdiny (protože je prostě blbost, aby se vyhnul všem ranám a nebyl nikdy poraněn :D), ale zatím je to pouze u toho plánu, protože jsem se k tomu ještě nedostala. Jsem sama na sebe zvědavá, protože přeci jen ještě ta středověká medicína byla úplně o něčem jiném, než je ta dnešní.
      Mohu se zeptat, ty s tím máš nějaké už zkušenosti? Nemáš nějakou literaturu, kterou bys mohla mně i ostatním doporučit?

      Odpovědět
  5. Johnak
    Johnak says:

    Souhlasím ve všech bodech.

    Moje osobní zkušenost: Dodneška si pamatuju jak jsem ve své první knize popisoval složení atmosféry jedné planety (teď jsme u sci-fi) a jeden čtenář znalejší než já poznamenal “dobrý, ale fakt by mě zajímalo, jak se to povedlo zplynovat sodík.” Chemie nebyla mojí silnou stránkou.

    S inspirací historií souhlasím úplně se vším. To je moje oblíbené téma. Je otázka, jestli člověk má dělat historické narážky okatě nebo ne. Např. Fabianova povídka Palubní střelec byla o skupině vojáků ve válce na jedné planetě, co jdou chytit nepřátelskho pohlavára, má jít o “rychlou a snadnou misi” a letí do zdevastovaného města skupinou vznášeden, které mají volací znaky např. Super Šest Dva a Super Šest Čtyři a heslo k zahájení operace je Irena. Kdo se chytá? 🙂

    O historii bych ještě poznamenal důležitou věc: Inspirace historií je fajn, ale autor musí mít na paměti, že fikce narozdíl od historie musí dávat smysl. V historii se stala spousta událostí tak nepravděpodobných a šílených, že kdyby je nějaký autor použil v knize, tak mu to omlátí o hlavu jako nereálnou blbost. Můj oblíbený příklad je bitva o Midway. Tomu by jako fikci neuvěřil nikdo.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Tak musím přiznat, že já se Palubního střelce nechytám.
      Tu bitvu o Midway mám díky tobě na paměti. Je to vážně moc hezký příklad. Na druhou stranu podobných takových (vzhledem k počtu bitev, které se v historii udály) zase tolik není. Nebo o nich nevím, protože (co si budeme povídat) to ještě není tak dlouho, co jsem to začala brát takto zodpovědně a dohánět prospané hodiny dějepisu.
      (poznámka: prospané nechápej doslova, spíš duchem nepřítomné a jen tak odsezené)

      Odpovědět
      • Johnak
        Johnak says:

        Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down) – mise OSN v Somálsku roku 1993, která se moc nevyvedla. Mark Bowden podle toho napsal knihu, podle které zase Ridley Scott natočil film.

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Jo, ten název mi něco říká, ale patří to do kategorie filmů, na které nekoukám (o knihách ani nemluvě). Nicméně díky za doplnění a osvětlení 😉

  6. Tereza Matoušková
    Tereza Matoušková says:

    Nečetla jsem diskuzi pod článkem, takže nevím, zdalipak se někdo vyjadřoval zrovna k tomuto – ale – dost mi vadí ta utkvělá představa, že se fantasy musí odehrávat “ve středověku”.

    Ono totiž klidně může být postavené různě a myslím, že do městské fantasy, která kopíruje cca 20.století a hlavními hrdiny jsou dva doktoři přírodních věd, si zas můžeme dovolit ledacos.

    Podle mě záleží na struktuře konkrétního světa a jeho zákonitostech. Vlastně s tebou jinak zcela souhlasím, jen prostě z toho modelu nutně středověkých fantasy světů se mi už dělá už vyrážka i na ponožkách.

    Autor by prostě měl mít v hlavě minimálně ten “gymplácký” objem všeobecných informací… Je jasné, že nikdy nepokryjeme vše, ale nemusíme být vedle jako ta jedle do té míry, aby hrdinové chlastali H2SO4 a voda tekla bez hlubšího zdůvodnění do kopce.

    Odpovědět
    • Johnak
      Johnak says:

      Temnařka – myslím, že nikdo netvrdil, že se fantasy MUSÍ odehrávat ve středověku (nebo ve světě ala středověk). Ale nedivím se Jitce, že to použila jako příměr, protože to je přesně taková ta klasická vizi “Tolkienovské fantasy” nebo chceš-li “meč a magie” fantasy. Těchle fantasy příběhů je v povědomí lidí nejvíc, už jen díky Dračáku. Samozřejmě, že Fantasy může být ale kterékoliv obdoví, vzpomeňme na Renčínovy Urban fantasy romány. Urban fantasy je teď hodně v módě. Nicméně souhlasím s Jitkou, že použít středověk jako příklad fantasy světa je ten nejpřesnější příměr.

      Já fantasy moc nečtu, ale moc rád bych někdy viděl fantasy ve světě na technologické úrovni 18. století. Nebo naopak fantasy ala doba římská. Ale nic takového jsem nenašel, takže minimálně v tom prvním případě to vidím na metodu “udělej si sám” 🙂

      Odpovědět
      • Elinor
        Elinor says:

        Hele, nejsi jediný, kdo to “udělej si sm” aplikuje… xD Jen bych ocenila, kdyby mi někteří jedinci přestali omílat, že cokoli od technologické úrovně 19. století vejš je přinejlepším science fantasy, ale mnohem spíš sci-fi.

        Odpovědět
      • Jitka
        Jitka says:

        Však já si ji taky dělám. Království, kde se odehrává hlavní děj, mám spíš v tom pojetí starověkého Řecka a Říma, ten příběh se opírá o otroka – gladiátora (i když já jim tak neříkám). Na druhou stranu je to pořád království, v jehož čele stojí král… takže je to na pováženou.

        Odpovědět
  7. Markéta
    Markéta says:

    Tak já naštěstí píšu v naprosto alternativních světech 🙂
    To znamená, že bych klidně napsala o tygrovi, který útočí v noci, protože to není “náš” tygr, ale “jejich.”
    Minimálně bych se na to “vymlouvala” 🙂
    V každém případě i když píšu o “jejich” tygrovi, v každém případě bych takovouhle znalost využila.
    A ignorovat základní zákonitosti se rozhodně nevyplácí. Člověk může psát wibly-wobly-time-wimey věc a stejně pokud je tam nějaký zásadní nesmysl, tak to ten zážitek divákovi/čtenáři pokazí.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Souhlasím s tím, že se na to můžeš vymlouvat a odvolávat. Je to takový ne moc košér způsob, ale jde to. Otázka je, jak si to omluvíš sama před sebou. Navíc tím můžeš dost čtenářů odradit. Ale to je vždy otázka co píšeš a pro koho. Kdybych kupříkladu psala jen pro sebe do šuplíku, tak to asi taky moc řešit nebudu.
      Největší problém mám s tím, že někdy mě některé věci ani nenapadne ověřovat. Třeba jsem psala povídku, kde vyšel o půlnoci měsíc a byl to Sikar, který ověřoval, jestli je tomu tak skutečně možné v době kolem úplňku. Je to prostě fakt detail (aspoň pro mě) a nějak jsem necítila potřebu se po tom pídit. Možná i proto, že jsem podvědomě cítila, že je to úplně v pohodě možné, jak mi Sikar řekl, když to ověřil 😀 Nicméně jde o princip!

      Odpovědět
      • Markéta
        Markéta says:

        To záleží na tom světě, každopádně když už chce člověk porušovat pravidla, tak by je v první řadě měl znát 🙂

        Ale zase pokud se to odehrává na světě, kde mají tygři šest nohou, tak už by to bylo jen rýpaní ze strany kritiků 🙂

        A co se toho adrenalinu týká, to jsi použila v přímé řeči? Jestli ne, tak je to podle mě v pořádku 🙂

        To je pravda, třeba i ten tygr je taková maličkost, o které člověk nepřemýšlí.

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Nebylo to v přímé řeči, ale já to vyprávím očima postav, první osoba, přítomný čas. Ta postava to popisovala ze svého pohledu, to jest je jedno, jestli to byla přímá řeč nebo ne. Nemělo to tam být. Stává se mi to často. Ne třeba u tak okatých případů jako adrenalin, ale někteří čtenáři se nad tím pozastaví. Třeba nedávno mi vytýkali slovo evidentně, že se do fantasy světa moc nehodí. No zkrátka je toho víc. Jenže zrovna těmto výrazům se těžko brání. Mně samotné to ani nepřijde, takže je to těžké podchytit a uhlídat.

  8. Ondra
    Ondra says:

    Zdravím, když si to teď tak pročítám, stále si nedokážu odpovědět na otázku, proč jsem na základní škole dokázal vymyslet nějaký svět a teď, když chci začít psát fantasy, tak mi to dělá problém. Jinak, to co Jste popsala, neznáme se, takže budu vykat, je na 1000% ne na 100% pravda. 🙂

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Krásný večer 🙂
      Sice se opravdu neznáme, ale já bych ráda navrhla spíš tykání – přijde mi to takové přátelštější a pojí nás společný zájem 🙂
      K problému ohledně dřívějších nápadů – myslím si, že s odstupem času to může být trochu zkreslené. Máš víc zkušeností se psaním než na základce. Tam psaní slohovek a oblíbeného útvaru vyprávění vypadalo úplně jinak. Navíc si člověk nekladl tolik otázek a neřešil právě tu reálnou funkčnost. To pak nápady chodí. Je to jako přepsat sen – když se nám zdá, je vše správné a na místě, kde to má být. Ale když o tom začneme po probuzení přemýšlet, najednou zase tolik věcí smysl nedává. Podle mě ten problém může být v tomto, i když samozřejmě nejlépe to jistě víš sám podle svých pocitů. Jen nad tím tak přemýšlím a nabízím možnosti 🙂

      Odpovědět

Trackbacks & Pingbacks

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář: Markéta Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *