,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?

26 Odpovědi
  1. Markéta Růžičková
    Markéta Růžičková says:

    Přiznám se, že jsem se nikdy nezamýšlela nad ideálním počtem postav. Když píšu, každá z postav má nějaký účel, takže je jich v příběhu přesně tolik, jak je třeba.
    Jinak souhlasím s názorem,že čím víc postav, tím těžší je příběh ukočírovat. Osobně nemám ponětí, jak to George R. R. Martin zvládá. 😀 Dávám přednost co nejmenšímu počtu postav, protože, přesně jak píšeš, si je můžu hezky vypiplat. 😀

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      No já nechci hanit mistra, ale podle mě to Martin moc nezvládá. Sama jsem to nečetla, zatím to mám na seznamu k přečtení, ale sleduju seriál a dle něho si jistý obrázek udělat lze. Navíc se k tomu připojují stále častější kritiky ze stran lidí, které znám a kteří to četli. Čili to nejspíš nebude jen můj názor.
      Přijde mi, že Martinovi se ten svět hrozně moc rozbíhá. Těch postav je tam tolik, že než se něco stane a všechny je projede, skoro zapomeneš, u čeho skončil jejich příběh před tím. A to já nazývám nezvládat. Jediné, co ho drží, že ty postavy celkově jsou zajímavé jako jedinci. Ale příběh se stále víc a víc utápí na jejich pozadí. On zkrátka piplá moc postav a pak to dopadá, že slyšíš slova jako “Pátý díl? No tam se vlastně nic moc nestane.” Na víc jak 1000 stranách? No docela smutné. Přesto ale si to přečíst chci. Vzhledem k tomu, že píšu politickou fantasy, je to asi nejlepší způsob, jak se zdokonalit. A poučit z jeho chyb, abych je neopakovala 🙂

      Odpovědět
      • Markéta Růžičková
        Markéta Růžičková says:

        Já teď dočítám druhý díl a musím říct, že těch postav je opravdu mraky. Ale nemyslím si, že se tam nic neděje, pořád se něco děje a navíc ten svět je tak neuvěřitelně propracovaný, že nestačím zírat. I když některé pasáže taky přeskakuju, přece jen jsou to hrozné bichle. 😀 Taky se mi dost líbí, jak Martin píše – už jsem od něj přečetla pár povídek a je to radost číst. 😉

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          No uvidíš pak dál. Zmiňovala jsem v příkladu ten pátý díl, protože to na něj jsem zatím zaslechla nejvíc kritiky. (V tom seriálu mi to ale přijde už od té třetí série – nevím, nakolik se v tom drží právě knihy, ale scény s Theonem? No to je pořád to samé dokola. Putování mladého Starka, to je prostě taky nezáživné. A pak tu máme Deanerys. Tam se na to sice hezky kouká, ale je to Mary-Sue jako vyšitá. Mladá, krásná, nedělá chyby, vše se jí podaří. Je to strašně předvídatelné. Když jsem pouštěla poslední díl série, říkala jsem si, čím to asi zakončí a pak mě napadlo, no Deany, nějaká hromadná, velkolepá scéna. A bumho! Je to tam. Stylem, že mě u toho mrazí, i když to předpokládám, ale prostě čitelné.)
          Na ten jeho svět se nicméně taky těším. Myslím, že to bude inspirativní v neustálé tvorbě toho mého. Jinak na jeho styl psaní jsem slyšela hlavně pochvaly v originále.

        • Markéta Růžičková
          Markéta Růžičková says:

          No, bude to “chvíli” trvat, než se k pátému dílu prokoušu. 😀
          Jinak scény s Theonem jsem taky moc ráda neměla, říkala jsem si: tak už ho konečně zabte, ať se na řadu dostane třeba Arya, což je moje oblíbená postava.
          Velký George je ale dost nevyzpytatelný. Třeba to jak zabil dvě (docela) sympatické postavy jen tak lusknutím prstu. 😀
          Dany mám ráda, teď se jí možná daří, ale beztak přijde nějaká rána osudu. To by pak nebyl Martin. 😀

        • Jitka
          Jitka says:

          No víc bych to brala, kdyby tam pak Cathelyn necpal zpátky jako vytuněného ducha 😀
          Mimochodem k tomu jeho vraždění jsem taky slyšela dost zajímavou kritiku aneb Není nejlepší zavraždit si všechny zajímavé postavy jen tak kvůli překvapivým zvratům. Chce to dobrý důvod k tomu něco takového udělat. (I když zrovna v tomto případě to považuju za jeden z těch lepších.)
          Nicméně jestli to pak ty lidi opravdu přestává bavit, není to nejlepší… ale čím víc čtenářů, tím víc kritiků; autor se zkrátka nikdy nemůže zavděčit všem. Nicméně baví mě nad tím polemizovat 🙂

        • Markéta Růžičková
          Markéta Růžičková says:

          Catelyn jako vytuněnej duch – zajímavá představa. Třeba se dočkáme. 😀
          No, byl to docela šok. Asi už toho počtu postav má taky po krk, tak je postupně jednoho po druhém odkrouhne. 😀
          Jinak já se paradoxně čtenářem po té scéně stala. Nechtěla jsem už, aby mě v seriálu takhle zaskočili, tak dočítám knížky a snažím se seriál předhonit. 😀

        • Jitka
          Jitka says:

          No to není představa. To je realita, aspoň co jsem zaslechla. Promiň za další spoilery 😀
          Co se vraždění týče, už jsem taky slyšela názor, ať je zabije klidně všechny, stejně to jsou takoví hnusáci, že jim nic jiného ten dotyčný nepřeje. K tomuto se ale nepřidávám. Pár oblíbenců tam mám.
          Jsem zvědavá, jak se to obecně bude dál vyvíjet. Kdy třeba autor vydá další díl, když se na něj tolik čeká? Jestli dodrží ten plánovaný rozsah sedm a podobně…

        • Tomáš Sochor
          Tomáš Sochor says:

          Opravdu se to mistrovi ve čtvrté a hlavně v páte knize docela rozpadá. Takže v šestém díle to snad zase začne dávat dohromady a popravdě, o to víc se na něj těším.

        • Jitka
          Jitka says:

          Tomáš: Za všechny fanoušky doufám, že Martin nezklame a opravdu to nějak spojí. I když pokud se bude držet v podobných kolejích jako seriálová verze, tak spíš zase všechny povraždí a s nějakým spojováním si nebude muset lámat hlavu 😀

  2. Markéta
    Markéta says:

    Jitka: V knihách Theon vůbec není – až v pátém díle se o tom jeho mučení jen zmíní.

    Deanerys v knihách nedělá nic jiného než knihy – ta ze seriálu s tou knižní nemá společného vůbec nic.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Aspoň že tak 🙂 Kdyby ano, bylo by to moc smutné.
      Divím se, že zrovna v tomhle jim do toho autor nějak nezasáhne, když se u některých dílů podílel i na scénáři a zjevně s ním spolupracují. Jistě by se v té knize našly lepší věci, které by tam šly použít, než vymýšlet dějovou linku, která tam není.
      Někdy si říkám, že je dobře, že má díla nikdy nebudou zfilmována. Asi bych to nevydržela jako autor 😀

      Odpovědět
  3. Ferocetis
    Ferocetis says:

    aSoLaF nelze hodnotit podle seriálu. Seriál je zkrácený, jalový a popularizovaný. Ale musím přiznat, že jsem první a druho sérii zhltal a doteď ji považuji za nejlepší počin poslední doby.

    Třetí série mě už vyloženě nebavila. Mírně proto, že jsem ji během sledování předběhl knihami (při posledním dílu série už jsem měl dočteno). Ale první dvě série jsem taky knihy nečetl, a i přesto je teď vnímám pozivitně

    Ve třetí sérii totiž začali sklízet to, co (ne)zaseli. Chybí postavy, osobnosti a nátura charakterů, kteří zařizovali kontinuitu světa. Ne příběhu! Celé velkodílo popisuje osud jednoho světa. Postavy se objevují pouze jako aktéři a jako oběti osudu, který buď nechápou, nebo se jím nechávají ovlivňovat. Mnohé postavy nepřežili, protože nebyli dost silní, bystří, či vlivní.

    Seriál těžíl z Martinova génia, s nímž dokázal porodit a vychovat osobnosti (ve skutečnsoti je vychovávali postavy, které se mnohdy ani v knihách neobjevili, ale mi přesto víme, že jsou podstatné pro celý osud toho světa), jež pak museli sami přežít jeho krutý, nelítostný svět. Zamilovali jsme se do Petyra, Tyriona, Cerseii či Stannise, protože jsme všichni obdivovali jejich osobnost. A jak plynul čas, tak jsme se dozvídali i proč jsou takoví. Přečetli jsme si, jak se s vlastním osudem vypořádali, jak je vztahy s ostatními postavami ovlivnily. Díky tomu jsem nejednou začal určitou postavu vnímat úplnině jinak. Nevraživost se obrátila v náklonosti a pochopení.

    Množství postav nehraje roli, pokud nejste povrchní a netvoříte postavy z ingrediencí(prchlivý, nezdvořilý, závistivý). Podstatnější je si uvědomit, zda postava je skutečný charakter, nebo pouze metafora na určité chování.

    My favourite House: Nymeros Martell of Sunspear
    My favourite charakter: lord Davos Seaworth

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Já jsem zaslechla, že se knihy drží docela přesně. Je fakt, že to bylo ale u první řady. Od té doby se to pravděpodobně dost změnilo.
      Je obecně známo, že film (seriál) nikdy nemůže být tak obsáhlý jako kniha. Nicméně zase dává jiné pohledy. Na Festivalu fantasie jsem se bavila s jedním fanouškem a ten mi oznámil, že Margaery nemá v knize vůbec vypravěčskou pozici a že ani přinejmenším nepůsobí tak jako v seriálu. A zrovna u ní mě to fakt mrzí. Je to má nejoblíbenější postava v seriálu vůbec. Strašně mi připomíná jednu mou postavu, a proto pro ni mám logicky slabost.
      Rozhodně ale díky moc za rozsáhlý náhled a zajímavé srovnání. Snad než začnou vysílat další sérii, se k těm knihám konečně dostanu 😀 Cítím, že by to chtělo stále víc, protože ten svět jako celek mě opravdu zajímá.

      Odpovědět
  4. Karel Čížex
    Karel Čížex says:

    Nikdy jsem nepřemýšlel, kolik postav by mělo být. Vždycky začnu přemýšlet o příběhu a tom, co chci sdělit a všechny potřebné postavy se objeví sami v potřebném množství. Nikdy jsem mě ani nenapadlo, že jedno by mělo být odděleného od druhého a vznikat nějak odděleně. Je to jako kdyby děj barvou překryl všechny místa příběhu a to co zbude jsou siluety protagonistů.

    Možná v tom má taky prsty to, že postavy recykluji a tak už jsou zažité a stabilní a není je potřeba vytvářet. Stačí jenom vybrat množinu kandidátů kolem, kterých to které vypravování postavit.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Tak obecně neříkám, že nad tím neuvažuju stejně. Nicméně teď jsem například psala jednu povídku, kde tam byla celá skupinka lidí. Hodně autorů z řad těch začínajících by nejspíš udělalo to, že by o nich normálně psali – vždyť jsou to členové toho a toho gangu (nemohu kvůli soutěži blíže specifikovat). Proto, i když v povídce hráli důležitou roli kvůli skupině jako celku, byli zmíněni pouze asi na čtyřech místech. Neměli jména, nic. Hlavním cílem článku bylo přivést autory k tomu, aby se trochu zamysleli. Necpali do povídek zbytečně moc postav, které tam nemusí být.
      Často, když se nad některými věcmi u předchozích děl zamyslím, zjišťuju, že řada událostí by šla kupříkladu přesunout na jinou postavu. Ta by se pak trochu víc rozrostla, nebylo by tam co do počtu tak přeplněno, děj by se pročistil. A o to jde. Je to jedna ze zkušeností, kterou jsem si odnesla ze semináře Míly Lince, tedy od člověka, který pak sedí v porotě Žoldnéřů a hodnotí, co jsem napsala.
      Postavy jsou zkrátka základ díla. Je důležité, aby vynikly. Proto je potřeba na to myslet už od začátku a nepřeplácat jejich okolí. Rozhodně tím nebylo myšleno, aby vznikaly odděleně od příběhu. Konec konců tento článek navazuje na „návod“ jak vytvořit poutavého hlavního hrdinu a tam je jasně napsáno, že se mi jako ideální stav osvědčilo, když hlavní hrdina slouží příběhu a ne naopak. Pak jsou totiž spolu daleko víc spjati. A to zase souvisí s tímto – můžeš si dovolit naložit mu o něco víc, co by ti jinak museli dělat další postavy. Miluju, jak je na psaní všechno tak krásně provázané 🙂 Pouze se tyto souvislosti v rámci článku špatně popisují. Buď je v tom ten člověk najde nebo ne.

      Odpovědět
  5. Le fille Ash
    Le fille Ash says:

    Tady bych se asi odkázala na předešlý článek. Tak trochu. Mám takový dojem, že nové postavy se sami objeví, když je třeba. Říci se hned na začátku: “A tenhle příběh bude o tolika a tolika hlavních hrdinech” je dle mého hloupost. Během vývoje děje se stejně zrodí třeba nějaká nová.. Ale je pravdou, že by se to nemělo v žádném případě s tím počtem přehánět..

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Já to psala jako návaznost na něj. Přeci jen s těmi postavami se dají dělat divy. Ale tady mi šlo hlavně o počet HLAVNÍCH postav (vedlejší ani tolik ne) a nejvíc v těch kratších dílech. Tam autoři nejvíc chybují. U těch delších už je to o dost volnější.
      K samovolnému vzniku postavy – mám za to, že při psaní ti může vzniknout postava, úplně v pohodě. Ale neměla by být hlavní. Může se v ní rozvinout, jak ji jako vedlejší postavu formuješ a pak jí můžeš dát daleko víc prostoru. Dle mého by se ti ale hlavní postava neměla objevit jen tak náhodou a z ničeho nic. Pokud se tak přeci jen stane, měla by ses v textu vrátit kousek zpět a dát tam už předtím nějaký náznak, že existuje. Jinak by to mohlo působit jako zjevení stylem deus ex machina, a to (minimálně na mě) v příbězích nepůsobí moc dobře. Je tam pak moc cítit autorova nezkušenost a je vidět, že mu postava vznikla náhodou. To by si zkušenější autor neměl dovolit, to ho odlišuje od začínajího pisálka.

      Odpovědět
  6. Le fille Ash
    Le fille Ash says:

    Neměla? Hmm.. tak jinak, neměla by se objevit bez nějakého důvodu. Jak jsi sama psala o Tvém Boháči, potřebovala jsi někoho, kdo by financoval válku.. a hle, námět na nový charakter je na světě. Ale když tak nad tím přemýšlím, máš pravdu. Nová postava se může vynořit pokud k tomu má příběh, abych tak řekla, správné “podhoubí” (nebo podpostaví?) a ano. Neměla by být hlavní, protože o té (těch) hlavní to celé je. Proto by se tam měla vyskytovat od začátku a ne se jen tak z ničeho nic, mírnix týrnix zjevit..

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Boháč je naprosto jiný případ 😀 . Ano. Objevil se náhodou, protože jsem ho v jedné linii potřebovala, aby platil válku. A tam byl jen jako vedlejší postava. Jenže díky jeho osobnosti, jak jsem přemýšlela o jeho motivech a minulost, začala vznikat celá druhá linie příběhu (těžko říct, jestli nějaká z nic je hlavní, dle mého ne) a tyto dvě linie se pak právě onou válkou spojují. Čili jelikož dílo do CKČ jsem psala pouze v rámci té jedné linie, tam dominuje už jako hlavní postava, kolem které se vše točí. Nebo spíš, která točí vším kolem sebe 🙂 Takový prostě můj Boháč už je. Navíc nevznikl při psaní. Já mám tu první linii (až na začátek v podobě povídky Přežít) jen v hlavě. Jen jsem nad tím přemýšlela a tvořila svět, aniž bych dávala slova na papír.

      Odpovědět
  7. Vlach
    Vlach says:

    Jen tak pro radost si píšu vlastní fantasy knihu. A mám trochu problém s počtem postav, zejména těch záporných. Vytvořil jsem jich poněkud moc a někdy se mi stává, že do kapitoly, kterou zrovna píšu, je zapomenu prostě zasadit, nebo zmínit. Myslím, že počet postav (záporných i kladných) by měl být takový, aby v tom neměl autor a čtenář zmatek.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Myslím, že záleží, jak ten text koncipuješ. Já ve svém nejdelším díle mám ze začátku postavy hodně daleko od sebe a v jedné kapitole se vždy věnuji jednomu, v další druhému atd. Ale chápu, že ne vždy jde tenhle systém použít a kolikrát je těžké psát o všech najednou, zvlášť když třeba ta postava nedělá nic vyloženě čtenářsky zajímavého. To se pak na ni lehce zapomene z pozice autora (i čtenáře) 😀

      Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *