Jiří Sivok – Věřím ve vůni jasmínu

Zdroj: http://andelske-obrazy.blog.cz/

 

Nešlo o lásku na první pohled. Nebylo to žádné vzplanutí neutichajícího hlasu lásky, jak by to napsal básník. Zamiloval jsem si na ní docela prosté věci. Jako třeba když vítr rozfoukal její vlasy a ty povlávaly jako řasy v moři. Nebo když postávala sama na zastávce autobusu. Kdokoliv jiný se tam tvářil zachmuřeně či klopil oči k zemi, ona jediná tam stála s neodolatelným úsměvem. Nenuceným, upřímným a krásným.

A ještě něco vám o Erice povím. Nikdy nelhala. Ani jednou jedinkrát. S Erikou neexistovala nejistota. Kdykoliv řekla Miluji tě, myslela tím Miluji tě. S každým mluvila na rovinu, a to se hodně lidem nezamlouvalo. Jenže ona byla taková. Přímá, bez kompromisní. Vzpomínám si na den, kdy jsem ji požádal o ruku. 30. března 2012. jaro se chovalo jako řádný absentér a nechalo zimu svými vlezlými prsty útočit na naše bundy. Šli jsme po naší obvyklé procházkové trase, kterou jsem já už toho dne jednou prošel.

„Co to je?“ přehrával jsem. „Vidíš, blýská se tam něco!“

Myslím, že moc dobře věděla, o co mi šlo. Ale nic neřekla. Kdyby promluvila, musela by lhát, aby mi nezkazila překvapení. A to bylo pro ni nepřijatelné.

„Ano,“ šeptla a pak další: „Ano, ano, ano.“ Dokud se všechna ano neztratila v dlouhém polibku lásky. Voněla jako jasmín. Klišé říkáte? No a co. Nechte staříka vzpomínat a uznejte, že některá klišé jsou nádherná. I na svatbě voněla jako jasmín. Pamatuji si tu vůni, jako by tu v těch sněhobílých šatech stála včera. Dokonce ji cítím i teď. Nejčastěji ráno, před probuzením. Bývám v polospánku a moje podvědomí mě upozorňuje, že se každým okamžikem vzbudím, a tehdy mě ta vůně obejme jako matka svou ratolest. Všude panuje ticho, ale já jsem si jistý, že kdybych se zaposlouchal, uslyším zvuk jejích nahých chodidel odlepujících se od linolea.

Když jsme tančily snad stý tanec, naklonila se k mému uchu a zašeptala, že nás ani smrt nás nerozdělí. Pohlédl jsem na ní pln euforie, lásky a alkoholu a políbil jí.

Nepřekáželo nám nic ve štěstí. Vlastně jsme měli nejspíš štěstěnu na naší straně. Našli jsme krásný byt v Českých Budějovicích na klidném místě. Nestál tolik, kolik jsem čekal, a tak bylo rozhodnuto. Panelový dům prošel rekonstrukcí v roce 2011, měli jsme tedy nová okna a všechno ostatní, co k tomu patří.

A ta koupelna! Páni, kolik hodin jsme se v ní naleželi, ať už každý zvlášť, nebo spolu. Náš byt se během pár týdnů změnil na náš domov a my byli v sedmém nebi.

Dva roky nato, jsme se pokusili o dítě. Hodně jsme o těhotenství mluvili, zda je na to pravý čas. Jednoho dne jsme se probudili a nemuseli jsme nic říkat. Prostě jsme poznali, že je pravý čas.

Nemuseli jsme se bát, že jsme všechno štěstí vyplýtvali na začátku našeho manželství. Oba jsme věděli, že to vyjde. Narodil se nám Filip. Chtěl jsem být u porodu, ale Erice se to nelíbilo. Vysvětlila mi, že porod je ženská záležitost a že mě tam nechce. Vlastně, jak o tom teď přemýšlím, uzavřela tuhle debatu větou: „Prostě tam nebudeš!“ Už jsem vám říkal, že Erika nikdy nelhala.

Nebyl jsem tam. Ne, že by mě to přešlo, ale prostě jsem v tu dobu byl pracovně mimo město. A voda jí praskla na preventivní prohlídce v nemocnici. Když mi zavolali její rodiče, nacházel jsem se dvě stě kilometrů od Eriky. Bylo to necelý měsíc před prvním termínem.

Čas plynul a my jsme naši vzájemnou lásku předávali Filipovi. Přibylo nám hodně starostí, ale také radostí. Vše šlo pořád skvěle. Každá idylka ale jednou končí. A já s hořkou pachutí v ústech musím připustit, že náš případ není výjimka.

Po Filipových čtrnáctých narozeninách se to stalo. Erika si hodně často stěžovala na mravenčení v prstech. Nevěnovala tomu moc pozornost, protože to brnění rychle odeznělo a neukázalo se třeba týden.

Myla zrovna nádobí po oslavě narozenin, kterou si Filip vynutil, a když se ohýbala, aby uklidila kastroly, vykřikla. Byl jsem v kuchyni, jak nejrychleji to šlo. Viděl jsem ji svíjet se na zemi a rukama se chytat za záda.

„Zastav to!“

 

* * *

 

RS, tak to doktor nazval. Nejprve jsem nepochopil, co nám doktor Král vysvětluje. Když ale namísto zkratky použil slova roztroušená skleróza, byl jsem chytřejší.

„Nejčastějšími příznaky je mravenčení a snížení citlivosti a poruchy koordinace pohybů nebo snížená pohyblivost. Dalšími příznaky mohou být poruchy vidění…“ mluvil a mně se zdálo, jako kdyby byl podomní prodavač, který se snaží vychválit svůj produkt do nebes.

„Je to jisté?“ přerušila ho Erika. Tvářila se jako vždy. Nenechala na sobě znát svou křehkost a zranitelnost.

„Bohužel, testy to potvrzují.“

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal jsem se pro změnu já. Doktor se na mě obrátil, ale odpověděla Erika: „Na to léky nejsou, Honzo.“ Při vyslovení mého jména se jí hlas zlomil a ta její síla jako by vyprchávala. Vypadala tak unaveně.

„Ne tak docela,“ vzal si slovo doktor Král. „I když je RS nemoc zatím nevyléčitelná, lze ji minimálně v počátečních stádiích léky dobře kontrolovat.“

Naše pohádka touto událostí končila a pozvolna přecházela do hlubin hororu. Štěstěna se k nám obrátila zády. Pamatuji si, že už jsem neposlouchal, o čem se Erika s doktorem baví. Dobrovolně jsem skočil do pavučin deprese a nechal jsem toho černého pavouka jménem Co když kousat svými kusadly.

Co když Erika umře? Co když zůstanu sám? Co když zůstane Filip bez matky? Co když se tohle všechno stane?

Uvědomil jsem si včas, jak sobecky uvažuji. Samé já, já, já a kde je Erika? Rozhovor s doktorem postoupil dál a já s rukama mnoucíma si obličej poslouchal, jak se Erika ptá na Filipa.

„Je možnost, že náš syn…“ nedokončila větu, ale doktor se dovtípil.

„Pokud je v rodině člen s RS, jeho blízcí příbuzní nesou riziko asi tak jedna ku stu, že se u nich roztroušená skleróza vyvine. Dá se, ale říci, že genetická výbava není jediným faktorem ovlivňujícím rozvoj RS, tudíž nejde striktně o dědičnou nemoc.“

Pavouk v mé mysli znovu a znovu útočil. Jeho cílem byla citlivá místa. Co když onemocní Filip? Co když se stane právě tohle, Honzíku? Co když?

 

* * *

 

Někdo by mohl tvrdit, že z hororu pohádku neuděláš. Ale Erika byla mistryní v mnoha oborech. Doktor nám vysvětlil, že roztroušená skleróza, kterou trpěla Erika, patří do první skupiny, která se dá léky poměrně dobře regulovat. Regulovat, ne vyléčit. Také nám objasnil, co bylo příčinou onoho záchvatu po narozeninové oslavě Filipa.

Vzpomínky řežou jako hrany prasklé sklenice. A stále i po té hrozně dlouhé době si uvědomuji, jak moc mě tón doktorova hlasu znepokojoval. Byl to formálně vyrovnaný hlas, klidný a bez emocí.

„U osob s RS je to častý jev. Odborně jej nazýváme Lhermittův příznakjedná se o pocit elektrických výbojů v páteři, který je často vyvolaný předkloněním hlavy.“ Nepřipadalo mi možné, že tak obyčejný úkon jako dát hrnec do skříňky pod dřezem by mohl vyvolat něco takového.

Všechno se začalo vracet do starých kolejí. Filip o ničem nevěděl, ačkoli určitě tušil, že mu neříkáme vše. Je to chytrý kluk. Erika na sobě nedala nic znát. Občas jí upadla sklenka s vodou nebo zakopla, ale oba jsme se tvářili jakoby nic. Doufali jsme, že to takhle zůstane. Věřili jsme lékům a čekali, zda udrží zákeřnou nemoc na uzdě. Jediný, kdo se nespokojil s tímto stavem, byl můj osminohý přítel Co když. Ten mě probouzel ze spaní a snášel se z pavučiny bolesti nad mou hlavu.

Co když, Honzíku? Co když se to všechno stane?

 

* * *

 

Roky utíkaly dál a nezajímaly se o mne, ani o Eriku. Nezajímaly se o nikoho. Utíkaly jako krajina za oknem jedoucího auta. Moc se toho u nás nezměnilo, ale něco přece.

Erika odložila knihy od Bertrice Smallové, Barbary Erskinové a začala číst Thomase Harrise, Stephena Kinga a Raye Bradburyho. Zeptal jsem se jí, co že se jí takhle změnil vkus. No, a víte, co ona odpověděla?

„Ty příběhy jsou mnohem víc reálné. A lidé? Ti se tam zamýšlejí nad skutečnými problémy.“ Vzal jsem zrovna do rukou knihu, kterou četla. Jmenovala se Prokletí Salemu a autorem byl zmiňovaný Stephen King. Na obalu se jako morový sloup tyčila bledá žena s krvavýma očima. Shlížela na dva náhrobky a hořící kříž. Daleko za hroby na kopci stál starý dům.

Otevřel jsem knihu a z přebalu jsem četl stručný výtah z obsahu. Pamatuji si tohle:

Ben Mearse se vracel do města, které měl rád a kde, jak doufal, se zbaví svých nočních můr. Ale místo toho se vše změní. Do Salemu pronikne cizinec. Cizinec, s tajemstvím nebezpečnějším než sám ďábel.

„Vypadá to jako jeden z těch hororů z devadesátých let,“ uchechtl jsem se. „Co ti na cizinci, s tajemstvím nebezpečnějším než sám ďábel, přijde tak realistického?“

Neurazila se, ani nezačala láteřit, že tomu nerozumím. Vzala mi knihu z ruky a promluvila: „Stephen King sice pracuje s hororovými rekvizitami, ale taky se skutečnými lidmi. Přečti si něco od něj a pochopíš. “

„To by mě asi nebavilo. Já nevěřím na duchy, upíry a tajemné cizince.“

„Zvláštní, zrovna na jednoho cizince s nebezpečným tajemstvím už jsi narazil, a přesto na něj nevěříš?“ odpověděla chvatně a já jí skočil na špek jako ta nejhloupější myš.

„Nepovídej a kdypak?“

„No, když jsem onemocněla. RS je cizinec a to nebezpečné tajemství je smrt.“

Samozřejmě vznikla hádka. Nikdy jsme se moc nepřeli, ale tohle mě rozlítilo. Bušilo mi ve spáncích a celý jsem vzteky zčervenal. Měl jsem sto chutí ten brak posbírat a vyházet do popelnice. Nakonec jsme se usmířili. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že Erika má pravdu. Měla vždycky pravdu.

 

* * *

 

Je to hrozné, když se ohlédnu, jak jsme se měli a jak to nakonec skončilo. Někde jsem četl, že smrt je jako děvka, které musíme zaplatit. A někdy je ta cena sakra vysoká.

Erice bylo čtyřicet jedna, když ji srazilo to auto. Nejhorší na tom je, že to nebyla vina řidiče. Dokonce to nebyla vina ani její. Mohla za to roztroušená skleróza. Vtipné je, že i před tímhle nás doktor kdysi varoval.

Dávejte si pozor při přecházení silnice, paní Prouzová.  Mohlo by se vám stát, že sice uvidíte jedoucí auto, ale nedojde vám, co to znamená, takže v klidu vejdete na vozovku.“

Je to vůbec možné? ptal jsem se zdí nemocničního pokoje. Nešlo o žádná lehká zranění. Prodělala několik operací s výsledkem, který by doktoři u zdravého člověka označili za vynikající. Bohužel, cizinec s nebezpečným tajemstvím opět vystoupil na jeviště a tentokrát v plné síle. Navíc jsem se pohádal s Filipem. Už dávno nebyl malým hochem, ale dospělým mužským, který se cítil podvedený. Nikdy jsme s ním o tom nemluvili a teď to na mě dopadlo všechno naráz.

„Druhé stádium,“ nechal se slyšet jeden z doktorů. Léky tu už nejsou tak platné, to jsem věděl dobře. Nemoc jako by ovládla posádku lodi jménem Erika Prouzová a převzala velení. Lékaři v čele s Josefem Králem mě ujistili, že má žena už zůstane na lůžku. Ležela tam a já nad ní stál a čekal, až se vzbudí. Nechtěl jsem tomu věřit. Proč se to stalo nám? Jenže stejně tak se mohla ptát růže, proč ji někdo utrhl.

Proklínal jsem Boha, doktory, sebe a nejvíce pak toho cizince, který přišel, aby mi pomalým a krutým způsobem vzal mou lásku. Nejhorší na tom bylo, že můj temný společník Co když si změnil jméno. Jméno, kterým mě děsil. Stal se z něj Co až.

 

* * *

 

Pak už to šlo rychle. Poslední rok jejího života byl ukázkou toho, jak je čas neúprosný. Každý měsíc se vpisoval do tváře mé manželky. Začala hůř vidět i mluvit. Nejprve se jen zadrhávala, nakonec začala mluvit téměř nesrozumitelně. Ne, to není správné slovo, protože já jí stále rozuměl. Bylo to stejné, jako když byl Filip ještě hodně malý. Mumlal si pro sebe a my, jako rodiče, jsme mu jediní rozuměli. Vždy jsem seděl u postele a četl nahlas knihy, které měla tak ráda. Náš čtenářský kroužek začal tím, že se Erika snažila dočíst rozečtený sborník povídek Raye Bradburyho. Nakonec se čtení stalo naším útočištěm před realitou. Dost jsem si opravil názor na spisovatele, které Erika tolik hájila.

V té desítce knih, které jsem stihl přečíst své ženě předtím, než přišlo nevyhnutelné, jsem se seznámil s lidmi, jejichž pocity a bolesti jsem zažíval. Zdálo se mi až neuvěřitelné, jak někteří autoři vystihli mé vlastní běsy. Ano, v těchto knihách šlo o skutečné lidi, ne o pouhé knižní postavy. Najednou už mi nedělalo problémy věřit na démony, vlkodlaky nebo upíry.

Nebyl to snad upír, kdo zabíjí mou ženu? Upír převlečený za RS? Je jedno, jak tu nemoc nazvete. Tak jako tak vysávala z Eriky život. A jak vás upír jednou kousne, už není návratu.

 

* * *

 

Co až se zahryznul.

 

* * *

 

„Nepotřebujete s tím poradit?“ Mladá žena s hlasem, který překypoval pochopením.

„Ne, chtěla by, abych to udělal sám,“ řekl jsem tiše a v duchu jsem dodal: Protože já vím, jakou hudbu měla ráda.

Nikdy předtím jsem nepomyslel na to, co takový pohřeb obnáší. Připadalo mi to masochistické. Vybírat šaty, rozhodovat o obřadu a v neposlední řadě i o hudbě. Nakonec jsem zaškrtl v seznamu skladeb J. S. Bach – Preludium a fuga c moll. Vzpomněl jsem si, jak Erika bosky přecházela po koberci v obýváku a poslouchala vážnou hudbu, než se začetla do svých knih. Říkávala, že Bach ji nejlépe naladí na žánrovou literaturu. Je v nich žár a děs! Ano, takhle to řekla.

Žár a děs.

 

* * *

 

Proč to tu vlastně všechno píšu? Víte, nikdy jsem nevěřil na duchy, upíry a jiné příšery. Dokud jedno z těch monster nenapadlo mou lásku. To ona mě naučila věřit. Jen díky ní jsem byl schopen vyrovnat se se vším, co mi osud připravil.

Navíc, pamatujete na naši svatbu? Erika mi slíbila, že nás ani smrt nerozdělí. Pokud jste to přečetli a dávali pozor, tak jste o mé ženě věděli jednu věc. Ona nikdy nelhala. Jistě si myslíte, že starému sedmdesátiletému dědkovi nejspíš přeskočilo, ale to je mi jedno.

Víte, téměř každý den Erika vstávala dřív než já. Nikdy mě nevzbudila, protože, než odešla do práce, chodila po bytě bosa. Byla ženou, která milovala chlad na nahé pokožce. Vždy předtím, než se počala oblékat, mi věnovala jeden ze svých polibků. Probudil jsem se a v nose mě příjemně šimrala vůně jejího pleťového mléka. Byl to jasmín a já ho cítil i dlouho potom, co odešla.

Je to téměř třicet let od chvíle, kdy má žena zemřela, a já po ránu stále cítím jasmín. Slíbila, že mě bude milovat i po své vlastní smrti a taky to dělá. Každé ráno se ke mně skloní a políbí mě a na památku mi tu nechá vůni jasmínu.

Můžete tvrdit, že jsem blázen, ale já vím své. Já totiž věřím, že upíři existují. Věřím také, že jeden z nich zahubil mou manželku, a také věřím, že mě Erika každé ráno políbí.

Potom sundám své artritické nohy z postele a svýma holýma nohama vychutnám chlad linolea. Je to osvobozující, řekla by Erika. Vstanu a v kloubech mi zapraská. Nevnímám to. Věnuji se jen tomu vjemu.

Vůně jasmínu…

Věřím ve vůni jasmínu…
Velice děkuji Jiřímu za účast v soutěži. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo podobně jako mně.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran

1 Odpověď

Trackbacks & Pingbacks

  1. […] ale autor s nimi umí pracovat, takže dílo jako celek stojí za pozornost Odkaz naleznete –zde– 5. Zář 2015 | Rubriky: Ostatní | Štítky: bosonoh, Bosý muž, rozhovor, soutěž […]

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *