,

Jitka musí trpět!

Zdroj:

Víte, jak se říká, že každý správný hrdina musí trpět? Čtenář by si ho totiž jinak neoblíbil. Chce zažívat to špatné spolu s ním. No, a aby byl takový hrdina dobře popsán a jeho útrapy vylíčené do detailů, řekla jsem si, že autor musí trpět také, muhaha ? A do čeho, že jsem se to vlastně pustila?

Cesta do středověku

Poslední tropický víkend tohoto léta, 15. a 16. srpna, jsem strávila v historickém kostýmu na akci s názvem Cesta do středověku. Výprava měla jediný cíl – seznámit autory fantasy s tím, jak se kdysi cestovalo a co vše mohlo poutníky potkat. Takhle to ještě nezní jako takové utrpení, ale věřte – bylo.

Horko, horko, horko

Ano, první poznatek byl, že když na sebe v pětatřiceti stupních navlečete kostým z doby husitské, které se jinak přezdívalo také malá doba ledová, budete se péct.

cesta-do-stredoveku-prvni

Celý den začínal ráno v osm příjezdem do obce Svatý Hubert, kde jsme dostali zmíněné historické oblečení. Dámských kostýmů bylo méně, takže jsem si dobrovolně vzala pánský svršek. Ten čítal bruchy (dnešní trenýrky), spodní košili, vrchní tuniku a nohavice, které se vázaly k bruchům. Do výbavičky nám přibyla ale ještě kapuce a pak něco málo na cestu – opasek, měšec a žebračka, která byla krátce na to zatěžkána zásobami. Jídlo je zkrátka alfa a omega všech cestovatelů 😀

Hurá na cestu

Jediné, co nám po převlečení zůstalo našeho, byly boty. Zajistit každému účastníkovi takové historické, aby v nich vydržel cestu dlouhou 20 kilometrů, zkrátka nebylo v silách organizátorů. Navíc minimálně já jsem za svou obuv byla vděčná. Z každých druhých bot se mi dělají puchýře, takže by se putování také rychle mohlo změnit v peklo.

 cesta-do-stredoveku-treti

Pro některé to ale bylo utrpení i tak. Musím se přiznat, že i já měla strachu plné oči. Jsem zvyklá všude chodit pěšky, ale také jsem měla na paměti jedno: tak dlouhou trasu jsem šla naposledy asi před deseti lety. Nakonec jsem to ale zvládla a byla jsem jedna z mála, kdo si na délku trasy nestěžoval. Ono se sice na první pohled zdá, že dvacet kilometrů není zase tolik, ale když toho s sebou hodně nesete a pečete se v těch neprodyšných látkách, rychle změníte názor. Teorie o izolantech zkrátka nefunguje tak dobře, jak tvrdí fyzika 😀

 cesta-do-stredoveku-ctvrta

cesta-do-stredoveku-pata

Ať žijí spisovatelé

Naše cesta končila na hradě Krakovec, který je známý tím, že byl posledním místem pobytu mistra Jana Husa před odjezdem do Kostnice. Milovníci pohádek pak také vědí, že se zde natáčel film „Ať žijí duchové“. Střecha ale stále postavená není 🙂

Přímo na hradě jsme nespali, nýbrž nás čekalo přenocování pod mostem, který ke Krakovci vede. Zde měl také postaven stan pán z Gryfu, ke kterému naše „obchodnická“ výprava měla namířeno. Čekalo nás uvítání, jídlo a také názorná ukázka toho, jak je těžké dostat se do plátové zbroje (častá chyba autorů, kteří si myslí, že je to záležitost chvíle a jednoho člověka).

Noční prohlídka hradu

S nocí jsme spatřili nespočet hvězd. Dlouho si nepamatuju tak krásnou oblohu. Nemohli jsme sice kvůli suchům a hrozbě požáru rozdělávat oheň, ale večer jsme si užili i tak. Poblíž byl dětský tábor a zrovna pořádali bojovku na hrad. Bylo tak super strašit ty nebohé děti s mečem 😀

Za odměnu za poctivé strašení nás vzali na noční prohlídku Krakovce. Přiznám se, že tak působivou atmosféru jsem už dlouho nezažila. Stáli jsme uprostřed zřícených zdí, vše osvětlovaly jen hvězdy a občas člověk zahlédl i nějakou padat. Nezapomenutelný zážitek 🙂

 

Zákaz vstupu do stanu!

Každá správná výprava končí medovinou a já jsem u této tradice samozřejmě nemohla chybět. Co nás ale hodně překvapilo, bylo, když nám organizátor Míla sdělil, že ten pěkný stan, před kterým nás vítal pán z Gryfu, je jen pro našeho hostitele a my tam nesmíme. Chudí prý spí vždy venku.

Ihned se vznesla vlna nevole a námitky umocněné bouřkou, která byla vidět na západ od nás. Kdo zná mé texty, pochopí i argument, kterým jsem se bránila. Postavy mých povídek jsou všechno výše postavené osoby. Ty by přeci také venku za bouřky nespaly!

Shrnu to krátce. Neuspěla jsem. Nicméně jedna výhoda hovořila v můj prospěch. Vydržela jsem s pánem z Gryfu popíjet nejdéle. A když náš „dozorce“ Míla spal… domyslete si to sami. Navíc jsem měla ještě jednu parádní výmluvu: pes, který nás na cestě doprovázel, byl v tom stanu první, když poblíž zahřmělo 😀 No, co dodat? Jituška zase nemusí trpět tak moc.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *