Kam zmizelo to dětství

ghilky
Zdroj:

Úsměv….Usmívám se a tančím. Divadlo je plné a já vystupuju. Stepuju. Kroky jsou už automatické. Nesmí na mě být vidět jediné zaváhání a já už můžu myslet jen na ten úsměv, který chci, aby zůstal po skončení představení na rtech diváků. Chci ho předat, protože sama se už z nějakého důvodu nemám chuť smát. Život je tvrdý a se mnou se nikdy nemazlil. Mám vlastně vše a nemám nic. Brzy mi bude devatenáct. Od deseti let tančím a od jedenácti let vystupuju před lidmi.

Začalo to vše nenápadně, nikdo by netušil, jakou chybu jsem tenkrát udělala. Byli jsme se školou na divadelním vystoupení irského stepu. Chtěli nějaké dobrovolníky a já, jelikož jsem byla dost ztřeštěná a měla jsem dost odvahy, jsem se přihlásila. Šla jsem tedy na pódium, kde několik z nás učili kroky, já to vše bez problému zopakovala. Oni mi poděkovali, řekli že jsem šikovná a já si šla zase sednout mezi ostatní. Myslela jsem, že chválí takhle všechny dobrovolníky. V klidu jsem shlédla zbytek představení. Moc se mi líbilo. Pak jsem normálně chtěla jít do školy, no nechtěla, ale znáte to, říká se to tak, ale u dveří mě zastavili pořadatelé. „Prosím tě, jak se jmenuješ?“ zeptali se mě.

„Monika Králová.“

„Podívej se Moniko, připravuje se nová hra a hledáme děti, které by tam tančily a vystupovaly. Máme už nějaké, které se tomu věnují, ale je jich málo, a tak hledáme talenty. Ty ho máš. Jestli bys o vystupování měla zájem, tak nám dej číslo na své rodiče a my bychom se s nimi pokusili domluvit.“řekl za oba jeden z těch mužů.

Bylo mi deset a asi jako každá holka v tomhle věku jsem zájem měla a tak jsem jim číslo dala. Když jsem přišla domů a oznámila vše, co se stalo rodičům a že bych s nimi ráda tančila, strašně jsme se pohádali. Já jsem je ale přesvědčila, že bych to určitě zvládla a že na školu, na kterou si velmi zakládali, by to žádný vliv nemělo. Proto když pořadatelé zavolali, rodiče si s nimi domluvili schůzku. Zřejmě na ně udělali dojem, protože mamča i taťka s podmínkami souhlasili a konečný verdikt zněl:

„Jo, můžeš, je to domluvené. Bal kufry!“

Celý rok jsem strávila v Praze denním trénováním. Ať byl všední den, víkend, či svátek, každý den pro mě znamenal dvou až tří hodinovou dřinu. Ale za ten rok jsem se toho naučila hodně. Kromě tance také to, jak se postarat sama o sebe a jak si uspořádat povinnosti, abych vše stíhala. Bydlela jsem v Praze na ubytovně a každý můj den vypadal stejně. Škola, trénování, příprava do školy, spaní. Přišla jsem o veškerý volný čas. Rodiče jsem viděla jen jednou týdně o víkendu, kdy se na mě přijeli podívat. Oba pracovali od rána do noci, tak jsem jim zase moc nechyběla. Když jsem bývala doma, měla jsem opatrovatelku, takže fakt, že žiju v Praze bez nich na našem společně stráveném čase vůbec nic nezměnil.

Po tomto náročném roce přišla změna. Začali se definitivně obsazovat role. Já jsem se svým talentem dostala hlavní dětskou holčičí roli a mohla jsem tak tančit po boku dospělých českých špiček a také po boku kluka, který se mi líbil a který tančil hlavní dětskou klučičí roli. Všichni říkali, že nám to spolu na jevišti moc sluší.

Byla jsem na sebe pyšná. Do půl roku jsme napilovali všechny sestavy a objížděli jsme s vystoupením Českou republiku. Pořádající společnost nám dětem zajistila soukromého učitele, který jezdil všude s námi. Učivo se po čase zaměřilo hlavně na angličtinu, chystalo se totiž turné po Evropě. Práce mě bavila, docela jsem si i vydělala hodně peněz. Rodiče jsem už ale znala jen z fotek z mailů, které jsme si posílali. V Americe jsme se stali s partnerem hvězdami, no spíše bych měla říkat stars. Dospělé znali už tančit z jiných světových představení. My jsme byli novinka. Proto pro nás napsali novou show, o lásce dvou mladých lidí a o tom, jak jim v tom rodiče brání. Byly to naše první čistě sólová představení, ve kterých už vystupujeme čtyři roky.

Právě skončilo představení a my máme autogramiádu. Zase vidím ty úsměvy lidí, kteří nám říkají, jak jsme byli dobří. Ale tahle autogramiáda nebyla jako všechny ostatní. Díky zcela zdánlivě bezvýznamnému rozhovoru jsem pochopila, proč se usmívám už jen na jevišti a ne i v normálním životě. Pro můj podpis si přišel jeden malý klučina. Byl už poslední a tak jsem se s ním dala do řeči.

„Máš hezké tričko,“ řekla jsem mu, „kdo to na něm je?“

Vykulil na mě oči a řekl: „To je přeci Harry Potter, ty ho neznáš???“

„ Kubo, pojď už a neotravuj!“ křikla na něj asi maminka a on za ní odběhl.

Já jsem ale odpověděla na jeho otázku. Odpověděla jsem sobě a ne jemu. „Ne, neznám.“ Musím teď myslet jen na jedno. Proč já neznám, tak známou postavu jako je pro něj Harry Potter? Proč já jsem si nehrála s jinými dětmi? Kam mi vlastně zmizel ten čas dětství?

5 Odpovědi
  1. Chillies
    Chillies says:

    Role se začalY obsazovat.
    Vtipný konec, ale strašně dlouhý děj. Rozvláčný a dlouhý popis začátků, krátké a rychlé zahraniční angažmá a … procitnutí.
    A malá nelogičnost – děj se přenesl do Ameriky, ale procitnutí nastává asi doma – jinak by musel být Kuba nahrazen Johnem, ne?
    PS: Neprudím moc?

    Odpovědět
  2. Jitka
    Jitka says:

    Vůbec ne, nemusíte se bát.
    Chyby. Já o nich vím, i jak jste to psal jinde. Ale je to prvotina. Takhle jsem to napsala před těmi roky. Jistě, mohla bych to opravit. Ale to bych to rovnou mohla celé přepsat, protože s odstupem času vidím, co tenkrát ne.
    Neudělala jsem to, protože každý jsme měli nějaké začátky, něco, od čeho jsme se odráželi. Taková jsem byla a tohle ze mě udělalo to, co jsem nyní. Proto se za ty chyby nestydím.
    Naopak si říkám, že na to, že mi bylo nějakých necelých 15, tak těch chyb tam zase není až tolik :D.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Už si ani nepamatuju, co mě motivovalo tohle napsat. Nicméně to téma mi je hodně blízké tím, že jsem tancovala. Snila jsem o podobném úspěchu, ale nedostavil se… asi jsem sama sobě potřebovala nějak odůvodnit, proč je to dobře, že se to nestalo 🙂

      Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *