,

Krev poslední naděje – 1. část

autorka Sheblackdragon - devianArt
Zdroj:

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.

„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.
Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

2 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *