,

Krev poslední naděje – 3. část

Zdroj:

„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, a i když jsem zatím vlastně nic nedokázal, mému sebevědomí to pomohlo už teď.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl na něj též.

„Takže východní branou a pak po severním pobřeží až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozloučit se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.

 

„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

„Ty fakt věříš tomu, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.

 

Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už ta mlha nebude,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil, jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.

 

Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu totéž, co Krastovi na lodi.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích se mu ale jasně tisklo něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *