,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 1. část

opevnění
Zdroj:

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *