,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 5. část

Zdroj:

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

Za ním stál muž s rukavicí, který se ve vesnici staral o zvířata. Na ruce mu seděl kříženec malého draka a dravce. Jeho červenozlaté šupiny jako by zářily. Nebyl moc velký, ale působil vznešeně. Na jedné noze měl kroužek Bohů z Areje a na té druhé měl připevněný svitek pergamenu s jejich pečetním znakem.

Náčelník k němu přišel a zprávu mu z nohy sundal. Na všechno měl své lidi, ale zpráva, co dračulák přinášel, byla natolik důležitá, že každý z jeho sluhů věděl, že si nesmí dovolit na ni ani sáhnout. Giléus si to chtěl udělat sám. Poté, co ji už držel v ruce, poslal oba poddané zase pryč:

„Jděte, a nikoho mi sem teď nepouštějte, dokud k tomu nedám příkaz!“

Giléus tušil, co bude na listu od Bohů, ale nemohl si být jistý. A právě ta nejistota ho přiváděla k šílenství. Nyní se ale konečně mohl sám na vlastní oči přesvědčit.

***

Náčelník nikdy nedělal ukvapená rozhodnutí. Zpráva se k němu dostala pozdě v noci. Celý její zbytek strávil nejmožnějšími spekulacemi a hned ráno pak nechal svolat na další večer schůzi osady, které se měli účastnit všichni muži odpovídajícího postavení starší dvaceti let.

„Klid!“ zahřměl davem shromážděným v největším sále osady hlas náčelníkova pobočníka, „Váš pán, mocný Giléus přichází.“

Všichni muži do jednoho ihned ztichli, postavili se a pozorně sledovali příchod svého náčelníka. Když došel a pohodlně se usadil na své místo, všichni se mu poklonili a poté se posadili také. Schůze mohla začít.

„Každý z vás ví, proč jsme dnes tady. Dlouhý čas jsme na tento den čekali a teď konečně nastal,“ pronesl Giléus svá první slova. Jako řečník byl výborný, uměl to s davem. Muži dychtivě naslouchali každému jeho slovu.

„Proroctví!“ zvolal.

„Proroctví!“ zopakoval s jásotem celý sál po něm.

Náčelník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„V dopise psaným samotným Alvanem jsem byl ujištěn, že jako největší a nejmocnější osada jsme první, kdo toto poselství od nich obdrželi. Budeme tak mít oproti jiným vesnicím jedinečnou výhodu!“

Dav jen užasl. Alvan. Alvan, nejvyšší z Bohů Areje. Bůh samotné planety Alvi udělil jejich vesnici takovou čest a povýšil ji nad všechny ostatní.

Šepot, který tato náčelníkova věta vyvolala, po chvíli zeslábnul a Giléus tak mohl pokračovat ve své řeči. Mluvil pomalu, uváženě, dával sálu prostor pro reakci na svá slova. Moc dobře věděl, jak s lidmi pracovat.

„Poslouchejte nyní svého náčelníka! Až vám přečtu proroctví samotné, musíme být jednotní. Kdybychom nebyli, tak naše osada o svou výhodu náskoku před ostatními přijde. To přeci nikdo z nás nechce. Nebo ano?“

„Ne! To nechceme!“ ozval se znovu dav.

Náčelník se usmál. Přesně to chtěl od mužů slyšet. Dostal je tam, kam potřeboval. Vytáhl tedy list pergamenu a rozvinul jej. Aby proroctví náležitě podtrhl, tak se těsně předtím, než začal číst, ještě postavil. Hluboký, důkladně promyšlený nádech …

„Lide Alvi, My, Bohové Ziinu, vám věštíme člověka, který bude hoden usednout po našem boku. Dokáže to, co nikdo jiný. Překoná tajnou, nebezpečnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci se mu naskytne ten všemi kýžený pohled na Ziin, náš chrám. Jeho průvodcem nechť je mu naše Hvězda umění Arsil. Bude-li se držet jejího mocného světla, dojde až ke svému cíli a změní tím osudy nás všech.“

Naplnit proroctví. Úkol, který se možná na první pohled nezdál být nikterak složitý. Opak byl ale pravdou.

Z davu byly znát četné rozpaky. Náčelník to ale tušil a měl svou následující řeč připravenou právě pro tento okamžik.

„Vím, není to lehký úkol, ale my se nevzdáme. Jak jsme se již dohodli, zůstaneme jednotní. Proto je třeba, aby byl za naši osadu na tuto nebezpečnou výpravu vyslán pouze jeden jediný muž. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že za nás za všechny vyrazí Irmon, můj syn a nástupce. Je to mladý, odvážný muž, který má celou svou budoucnost před sebou. Nebojí se riskovat. Ovládá umění boje s mečem.

Hodně jsem váhal. Chtěl jsem jen jednu věc. A to, aby má volba byla opravdu tou nejlepší pro Bonateu. Pevně věřím, že se skutečně ukáže správnou. Jsem si jist, že ho i vy podpoříte a dáte mu své požehnání tak jako já.“

Náčelník domluvil. Davem se ozývalo jednohlasné:

„Irmon! Irmon! Irmon!“

Giléus mohl být se svým proslovem spokojený. Podařilo se mu přesvědčit lid pro jeho věc. Měl absolutní moc, jejich souhlas nepotřeboval. Ale každé jeho rozhodnutí, které mělo podporu poddaných, bylo o to silnější. Dělalo ho to o to mocnějším vládcem.

Dav i nadále provolával Irmonovo jméno. Ten stál ale kupodivu tiše v rohu a vůbec si sílu daného okamžiku neužíval. Pořád myslel na rozhovor, který měl se svým otcem, než tento projev uskutečnil.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *