,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 6. část

Zdroj:

„Pane?“ ozval se tichý, leč zřetelný hlas náčelníkova pobočníka.

„Ano, Jerabe?“ oslovil ho Giléus.

„Váš syn je tu, jak jste si přál,“ oznámil mu.

„Uveďte ho,“ pokynul náčelník a pohlédl na sebe do zrcadla, aby v něm zkontroloval vážnost svého výrazu.

„Můžete jít dovnitř,“ oznámil Irmonovi pobočník. Syn vešel do komnaty svého otce, zatímco náčelníkův sluha se šel ujistit, jestli přípravy sálu na slavnostní projev pokračují podle plánu.

„Otče,“ uklonil se Irmon muži ve zdobeném rouchu.

„Pojď ke mně blíž, synu,“ promluvil na chlapce stojícího s největší úctou před ním a hned, co tak Irmon učinil, pokračoval:

„Včera pozdě v noci konečně přišel pergamen s poselstvím Bohů. Celou noc jsem nespal a vymýšlel plán co učinit, abychom z toho mohli vytěžit co nejvíc. Jen ve stručnosti, abys byl v obraze, píše se tam, že Bohové hledají člověka hodného jich samotných, který se stane třináctým Bohem. Nemusím ti vysvětlovat, jak je důležité, aby to byl někdo právě z naší osady. Znamenalo by to další výsady pro Bonateu. Bylo by to něco jako završení mé práce pro vesnici.

Nemyslím si, že je to třeba říkat nahlas, přesto si ale přeji, abys to z mých úst slyšel. Právě proto, že je ten úkol tak moc důležitý, tak jím chci pověřit někoho, kdo je tomu skutečně hoden. Chci, aby ses za naši osadu vydal chrám Bohů hledat ty.“

„Byl bych nesmírně poctěn, otče, ale nemyslím si, že bych zrovna já byl pro to tím nejlepším. Pořád mi říkáš, jak jsem mladý a nezkušený. Vyprávíš mi příběhy o sobě, co všechno jsi měl v mém věku už za sebou. Určitě by se ve vesnici našel někdo vhodnější, kdo třeba na nějaké podobné výpravě byl.“

„Myslím, že se toho vůbec bát nemusíš. Měl jsem dost času si to promyslet. To i další možnosti. Tahle mi pořád přijde jako ta ze všech nejreálnější a nejlépe proveditelná. Jako můj syn máš na to ostatně i nárok. Navíc hledá se někdo „vyvolený“. A u někoho takového zkušenosti ani věk roli nehrají. Naopak se domnívám, že někdo mladý, s novými názory a kuráží, má větší šanci obstát než někdo svázaný naučenými a vštěpovanými hodnotami.“

Svázaný hodnotami? Irmonovi se tato slova moc nezamlouvala, nedovolil si však vzdorovat. Mezitím, co otec stále dokola omílal, jak je to důležitý úkol a jak moc si přeje, aby se ho zúčastnil právě on, přemýšlel v duchu dál nad tím zvláštním spojením.

Hodnoty jsou přece něco, co člověka tvoří v každém věku. Jak by ho mohly svazovat? Naopak, je to něco, co mu umožňuje se dál vyvíjet.

Život je jako dům. Hodnoty jsou jeho základy. Teprve pokud jsou skutečně pevné, pokud v nich máme jasno, tak na nich můžeme stavět něco dalšího.

Neustále si tuto myšlenku přehrával v hlavě. Už neměl nejmenší tušení, o čem otec mluví.

„… proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se…“ zaslechl najednou Irmon od svého otce. Ani ho to nenechal doříct a vyděšeně mu skočil do řeči:

„Slib věčné lásky? Ale já…“

„Neskákej mi do řeči,“ oplatil mu jeho nevychovanost náčelník a začal znovu svou poslední větou, aby ji tentokrát mohl doříct: „Proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se Saril.“

Když Giléus dořekl jméno dívky, tak byl Irmon vyděšený ještě víc. Byl s ní zaslíben už od patnáctých narozenin, jak jinak než na rozkaz svého otce, ale stále doufal, že s ní nikdy nakonec slibem věčné lásky oddán nebude.

„Nechápu, proč si to přeješ právě teď? Jak to s tím vůbec souvisí?“ snažil se syn nějak takticky vycouvat.

„Chci, aby tě doprovázela na cestě. Bude to psychicky náročná výprava. Emocionální vypětí. Stres. Kvůli tomu si myslím, že by bylo více než vhodné, aby tě někdo doprovázel. Kamarád, nebo prostě řečeno jakýkoliv jiný muž, je vyloučen. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by vyvstal spor, který z vás je skutečně tím vyvoleným. Ale když s tebou pošlu dívku, ještě ke všemu tvou ženu, tak nikdo nebude moc říct ani slovo. Je to ideální řešení,“ podal mu otec vysvětlení.

„Navíc,“ pokračoval z ničeho nic dál, než se mu na to syn zmohl cokoliv říct: „je to lidová slavnost, tudíž perfektní příležitost, jak zpečetit tebe jako Bonateou vyvoleného. Chlapec se stává mužem a je následně vyslán na svou životní pouť se svou manželkou. Výborné. Toho se lidé chytnou. Bude se jim to náramně líbit.“

Giléus měl pravdu. Líbilo. Po tom, co dav dojásal po proslovu Irmonovo jméno, tak tuto radostnou novinu oficiálně oznámil. Všichni muži začali jako jeden provolávat jeho jméno znovu:

„Irmon! Irmon! Sláva Irmonovi!“

1 Odpověď

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *