,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 1. část

nevěsta
Zdroj: grinch7.deviantart.com

Kapitola druhá: Smutné zrcadlo

Přípravy na složení slibu lásky dvou mladých lidí započaly hned následující ráno. Vše se muselo stihnout velice rychle. Hrálo se tu o čas s dalšími osadami, které dříve či později proroctví Bohů dostanou do ruky též. S osadami, které pak vyšlou zase své muže, aby se o stejný úkol pokusili. Každý si tu byl jistý, že Irmon vyvolený je. Jenže co kdyby ho někdo jiný předběhl a jeho místo po boku Bohů by mu ukradl?

Něco takového se přeci nesmí stát. Ještě dnes večer bude obřad a hned zítra se oba novomanželé vypraví na svou podivnou svatební cestu do neznáma.

„Moc ti to sluší, Saril,“ řekl muž, který právě vešel do dveří, dívce v dlouhých bílých šatech. Stála na stupínku vprostřed místnosti a kolem ní se motalo několik starších žen z vesnice. Připravovaly ji na její velký den, kdy se měla stát jednou z nich. Už to nebude dítě poslušné otci, ale žena oddaná svému muži.

„Děkuji ti, tatínku,“ sestoupila z vyvýšené stoličky, přistoupila ke svému otci a vřele ho objala.

„Jdu právě od náčelníka. Zmínil se mi, že se tu u tebe před obřadem také ještě staví,“ oznámil jí.

„Jaká pocta pro mě. Moc jsi mě tou zprávou potěšil. Máš ještě nějaké takové?“ zeptala se ho s výrazem nadšení. Hlavou se jí ale honilo, co jí asi Giléus může chtít.

„Takové ne,“ odpověděl jí otec poněkud posmutněle.

„Tatínku,“ řekla mu s laskavým tónem v hlase a pohladila ho jemně po tváři. „Není přeci proč smutnit. Budu se vdávat.“

„Omluvte nás, prosím, na okamžik,“ pokynul rozhodně ženám v místnosti.

Ty se beze slůvka sebraly a komnatu opustily.

„Saril, dceruško moje,“ láskyplně ji oslovil a oba usedli na pohovku u stěny. Jen co tak učinili, otec pokračoval v tom, co jí chtěl říct:„Vím, že to má být pro tebe největší den tvého života, a vím také, že si to bereš jako velkou čest stát se ženou náčelníkova syna. Ale nemusíš to dělat. Přeju si jen, aby sis byla opravdu v hloubi srdce jistá, že to je to, co chceš na světě ze všeho nejvíc,“ pověděl jí potichu s naprostou otevřeností.

Neustále se kolem sebe rozhlížel a ujišťoval se, že jsou v místnosti skutečně sami a že je nikdo neposlouchá. Byla to slova proti náčelníkovu rozhodnutí a ta by rozhodně bez trestu ponechána nebyla.

„Od doby, co nás před lety s Irmonem zaslíbili, jsem k tomu vychovávaná. A já se učila pilně a svědomitě. Vím, že větší odměny se mi jako ženě dostat nemůže. Každá dívka by se mnou okamžitě měnila. Není důvod, proč bych to neměla chtít,“ odpověděla starostlivému muži sedícímu vedle ní.

Každé slovo pečlivě uvážila, než ho vyslovila nahlas. Mluvila pomalu, přesně tak jak se sluší a patří na dívku hodnou stát se manželkou budoucího nejmocnějšího náčelníka na Alvi.

„Život, dcero, se neskládá jen z povinností. Velice často jde hlavně o dobrý pocit. Ve škole jsi byla vedena k tomu, že jako žena nemáš právo starat se sama o sebe. Po tom, co si tě Giléus tak oblíbil a oznámil Irmonovo a tvé zasnoubení, sis vzala do hlavy, že je to víc, než v co může jakákoliv jiná žena doufat. Tvrdě jsi na sobě pracovala a dělala jsi vše proto, aby se tomu tak skutečně stalo. Ale já v tvém počínání pořád cosi postrádám. Považ dítě, chystáš se složit slib věčné lásky. Jsi si jistá, že Irmona opravdu miluješ?“

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *