,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 2. část

Zdroj: ondskapens.deviantart.com

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

„Tatínku, teď už to nelze vzít zpátky,“ odvětila mu velice krátce. Možná do této chvíle působila trochu naivně. Byla si ale plně vědoma dopadu svého rozhodnutí.

„Vše jde. Učil jsem tě přeci, že nikdy tomu nemusí být tak, jak za tebe rozhodne někdo jiný. Že je to jen na tobě a na tom, co pro to sama uděláš,“ oponoval jí.

„Zahráváš si s velezradou svého pána,“ připomněla mu. Přála si opustit od tohoto tématu a odvést řeč někam jinam. Muž jí to ale učinit nenechal.

„To je mi jedno. Jsem otec milující svou dceru a jako takový bych pro tebe udělal cokoliv. Třeba si tu šibenici i postavil. Naučili tě… Ne,“ odmlčel se a pak vyřkl mnohem ošklivější výraz, leč daleko lépe vystihující tlak společnosti na jeho dceru: „Giléus tě vycvičil, že na tvém štěstí nikomu nezáleží. Ale nenech se zmýlit. Vždy na tomto světě bude člověk, kterému na něm záležet bude. Člověk, který tě vychoval, foukal ti bolístky a pomáhal ti stavět se ze země znovu na nohy. Který udělá cokoliv, aby jeho dcera byla šťastná.“

„Nesmírně si toho vážím a oceňuji to. Ale nevíš, o čem mluvíš.“

„Takže ty se ho ještě po tom všem budeš zastávat?“ neudržel se a zvýšil na ni hlas. Nedělával to moc často, ale vyvedlo ho z míry, že Saril náčelníka v tuhle chvíli brání. Jako by vůbec neposlouchala, co se jí tu snaží říct. Nebo to snad jen nechce slyšet?

„Tohle není o našem pánovi, ale o mně. Už jsem se rozhodla. Možná i proto, že mně zase záleží na tom tvém štěstí. Vím, že jsi to po tom, co nás maminka opustila, se mnou neměl jednoduché. Neoženil ses znovu s nikým a vychovával jsi mě sám. Oba víme, že nejsi úplně zdravý. Nemohli bychom žít jako divoká zvěř pořád na útěku. Obětoval jsi mi už dost. Teď je řada zase na mně. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ řekla a potěšila ho svým úsměvem.

Otec ale cítil, že ho na rtech vykouzlila jen, aby ho ukonejšila. Nebyl opravdový.

Objal svou dceru, aby se nemusel dívat do jejích utrápených očí. Byl vděčný za to, co mu řekla, nicméně špatný pocit z nadcházejícího obřadu ho neopouštěl. Ani nemohl. Dát útěchu bohužel neznamená totéž, co uklidnit duši.

 

„Dojemný okamžik,“ ozvalo se od muže stojícího ve dveřích, když dívku objímající svého otce zahlédl.

Byl to Giléues, kdo právě vešel do komnaty. Naštěstí nezaslechl nic z rozhovoru, který tu měli před tím.

„Náčelníku,“ oslovil ho dívčin otec.

„Můj pane,“ poklonila se mu hned na to Saril.

„Musíš být pyšný, Taberio. Tvá dcera je vskutku nádherná. Můj syn by si nemohl přát mít lepší nevěstu.“

Muž se na ta slova jen zdvořile usmál a pohlédl na svou dceru. Ta stále čekala na pánův pokyn, že může vstát poté, co se mu uklonila. Její hlava byla skloněná k zemi, takže jí už neviděl do očí. I tak ale měl jasnou představu o tom, co by v nich mohl právě v tento okamžik vyčíst. Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *