,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 4. část

pokoj
Zdroj: raphael-lacoste.deviantart.com/

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

 

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

 

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *