,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola (komplet)

Zdroj:

SMUTNÉ ZRCADLO

Přípravy na složení slibu lásky dvou mladých lidí započaly hned následující ráno. Vše se muselo stihnout velice rychle. Hrálo se tu o čas s dalšími osadami, které dříve či později proroctví Bohů dostanou do ruky též. S osadami, které pak vyšlou zase své muže, aby se o stejný úkol pokusili. Každý si tu byl jistý, že Irmon vyvolený je. Jenže co kdyby ho někdo jiný předběhl a jeho místo po boku Bohů by mu ukradl?

Něco takového se přeci nesmí stát. Ještě dnes večer bude obřad a hned zítra se oba novomanželé vypraví na svou podivnou svatební cestu do neznáma.

„Moc ti to sluší, Saril,“ řekl muž, který právě vešel do dveří, dívce v dlouhých bílých šatech. Stála na stupínku vprostřed místnosti a kolem ní se motalo několik starších žen z vesnice. Připravovaly ji na její velký den, kdy se měla stát jednou z nich. Už to nebude dítě poslušné otci, ale žena oddaná svému muži.

„Děkuji ti, tatínku,“ sestoupila z vyvýšené stoličky, přistoupila ke svému otci a vřele ho objala.

„Jdu právě od náčelníka. Zmínil se mi, že se tu u tebe před obřadem také ještě staví,“ oznámil jí.

„Jaká pocta pro mě. Moc jsi mě tou zprávou potěšil. Máš ještě nějaké takové?“ zeptala se ho s výrazem nadšení. Hlavou se jí ale honilo, co jí asi Giléus může chtít.

„Takové ne,“ odpověděl jí otec poněkud posmutněle.

„Tatínku,“ řekla mu s laskavým tónem v hlase a pohladila ho jemně po tváři. „Není přeci proč smutnit. Budu se vdávat.“

„Omluvte nás, prosím, na okamžik,“ pokynul rozhodně ženám v místnosti.

Ty se beze slůvka sebraly a komnatu opustily.

„Saril, dceruško moje,“ láskyplně ji oslovil a oba usedli na pohovku u stěny. Jen co tak učinili, otec pokračoval v tom, co jí chtěl říct:„Vím, že to má být pro tebe největší den tvého života, a vím také, že si to bereš jako velkou čest stát se ženou náčelníkova syna. Ale nemusíš to dělat. Přeju si jen, aby sis byla opravdu v hloubi srdce jistá, že to je to, co chceš na světě ze všeho nejvíc,“ pověděl jí potichu s naprostou otevřeností.

Neustále se kolem sebe rozhlížel a ujišťoval se, že jsou v místnosti skutečně sami a že je nikdo neposlouchá. Byla to slova proti náčelníkovu rozhodnutí a ta by rozhodně bez trestu ponechána nebyla.

„Od doby, co nás před lety s Irmonem zaslíbili, jsem k tomu vychovávaná. A já se učila pilně a svědomitě. Vím, že větší odměny se mi jako ženě dostat nemůže. Každá dívka by se mnou okamžitě měnila. Není důvod, proč bych to neměla chtít,“ odpověděla starostlivému muži sedícímu vedle ní.

Každé slovo pečlivě uvážila, než ho vyslovila nahlas. Mluvila pomalu, přesně tak jak se sluší a patří na dívku hodnou stát se manželkou budoucího nejmocnějšího náčelníka na Alvi.

„Život, dcero, se neskládá jen z povinností. Velice často jde hlavně o dobrý pocit. Ve škole jsi byla vedena k tomu, že jako žena nemáš právo starat se sama o sebe. Po tom, co si tě Giléus tak oblíbil a oznámil Irmonovo a tvé zasnoubení, sis vzala do hlavy, že je to víc, než v co může jakákoliv jiná žena doufat. Tvrdě jsi na sobě pracovala a dělala jsi vše proto, aby se tomu tak skutečně stalo. Ale já v tvém počínání pořád cosi postrádám. Považ dítě, chystáš se složit slib věčné lásky. Jsi si jistá, že Irmona opravdu miluješ?“

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

„Tatínku, teď už to nelze vzít zpátky,“ odvětila mu velice krátce. Možná do této chvíle působila trochu naivně. Byla si ale plně vědoma dopadu svého rozhodnutí.

„Vše jde. Učil jsem tě přeci, že nikdy tomu nemusí být tak, jak za tebe rozhodne někdo jiný. Že je to jen na tobě a na tom, co pro to sama uděláš,“ oponoval jí.

„Zahráváš si s velezradou svého pána,“ připomněla mu. Přála si opustit od tohoto tématu a odvést řeč někam jinam. Muž jí to ale učinit nenechal.

„To je mi jedno. Jsem otec milující svou dceru a jako takový bych pro tebe udělal cokoliv. Třeba si tu šibenici i postavil. Naučili tě… Ne,“ odmlčel se a pak vyřkl mnohem ošklivější výraz, leč daleko lépe vystihující tlak společnosti na jeho dceru: „Giléus tě vycvičil, že na tvém štěstí nikomu nezáleží. Ale nenech se zmýlit. Vždy na tomto světě bude člověk, kterému na něm záležet bude. Člověk, který tě vychoval, foukal ti bolístky a pomáhal ti stavět se ze země znovu na nohy. Který udělá cokoliv, aby jeho dcera byla šťastná.“

„Nesmírně si toho vážím a oceňuji to. Ale nevíš, o čem mluvíš.“

„Takže ty se ho ještě po tom všem budeš zastávat?“ neudržel se a zvýšil na ni hlas. Nedělával to moc často, ale vyvedlo ho z míry, že Saril náčelníka v tuhle chvíli brání. Jako by vůbec neposlouchala, co se jí tu snaží říct. Nebo to snad jen nechce slyšet?

„Tohle není o našem pánovi, ale o mně. Už jsem se rozhodla. Možná i proto, že mně zase záleží na tom tvém štěstí. Vím, že jsi to po tom, co nás maminka opustila, se mnou neměl jednoduché. Neoženil ses znovu s nikým a vychovával jsi mě sám. Oba víme, že nejsi úplně zdravý. Nemohli bychom žít jako divoká zvěř pořád na útěku. Obětoval jsi mi už dost. Teď je řada zase na mně. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ řekla a potěšila ho svým úsměvem.

Otec ale cítil, že ho na rtech vykouzlila jen, aby ho ukonejšila. Nebyl opravdový.

Objal svou dceru, aby se nemusel dívat do jejích utrápených očí. Byl vděčný za to, co mu řekla, nicméně špatný pocit z nadcházejícího obřadu ho neopouštěl. Ani nemohl. Dát útěchu bohužel neznamená totéž, co uklidnit duši.

„Dojemný okamžik,“ ozvalo se od muže stojícího ve dveřích, když dívku objímající svého otce zahlédl.

Byl to Giléues, kdo právě vešel do komnaty. Naštěstí nezaslechl nic z rozhovoru, který tu měli před tím.

„Náčelníku,“ oslovil ho dívčin otec.

„Můj pane,“ poklonila se mu hned na to Saril.

„Musíš být pyšný, Taberio. Tvá dcera je vskutku nádherná. Můj syn by si nemohl přát mít lepší nevěstu.“

Muž se na ta slova jen zdvořile usmál a pohlédl na svou dceru. Ta stále čekala na pánův pokyn, že může vstát poté, co se mu uklonila. Její hlava byla skloněná k zemi, takže jí už neviděl do očí. I tak ale měl jasnou představu o tom, co by v nich mohl právě v tento okamžik vyčíst. Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

„Nechám Vás s mou dcerou o samotě, zajisté si chcete promluvit v soukromí,“ řekl Taberio náčelníkovi a místnost opustil.

„Můžeš vstát, Saril,“ pokynul dívce.

„Děkuji, můj pane,“ řekla mu poté, co se zvedla, a udělala krok zpět. Dávala tím najevo svou poslušnost a dobré vychování, protože stát v těsné blízkosti náčelníka se nikomu nesluší. Ten ji ale překvapivě v jejím počínání zarazil:

„Máš ty nejlepší mravy. Ale není zapotřebí tak formálního chování. Budeš přeci patřit do rodiny.“

„Uvádíte mě do rozpaků, pane. Nejsem přeci hodna stát ve Vaší blízkosti.“

„Jsi více než hodna. Většina dívek svou roli ve společnosti těžko snáší, některé jsou dokonce tak zhýralé, že tomu vzdorují. Ty ale vše, co konáš, činíš opravdu od srdce a s neobvyklou pokorou. To je taky důvod, proč jsem si po boku svého syna přál právě tebe, a to i vzhledem k tvé minulosti,“ složil dívce poklonu, kterou jen tak nějaká žena z úst muže neuslyší. Navíc ještě od muže náčelníkova postavení.

„Náš pán je ke mně tak laskavý. Nezasloužím si tak milá slova,“ řekla Saril a sklonila opět svou hlavu k zemi jako výraz pocty.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit. Po obřadu už nebudu mít příležitost. Čeká tě zpečetění posvátného svazku, první noc se svým mužem, a hned ráno se musíte vydat na cestu. Možná bys v tuto chvíli ode mě čekala mé požehnání vašeho sňatku. To jsem ti ale dal tím, že jsem tě svému synovi vybral. Dnes ti nesu něco jiného. Mám pro tebe rozkazy ohledně výpravy,“ oznámil stroze Giléus.

„Chápu, můj pane. Jen jsem si nemyslela, že je budete dávat i mně. Předpokládala jsem, že Vaše příkazy předáte Irmonovi. Vzhledem k mému postavení vůči němu jako svému muži si nejsem jistá, zda bude v mých silách je vyplnit. Na naší pouti budu odpovědna jemu. Nemyslím si, že se bude řídit mým názorem, i kdyby si ho třeba vyslechl,“ odvětila mu na to s veškerou úctou.

„K těmto pochybnostem máš jistě své důvody. Ale dostala jsi nejlepší školu. Předpokládám, že budeš schopna si najít způsob, jak ho přesvědčit.“

„Zrovna tohle nás bohužel ve škole nenaučili. Nejspíš narážíte na fakt, že většina žen má v sobě ten dar ovlivnit muže, aniž by to v něm vzbudilo nějaké podezření. Máme k tomu jisté vlohy, to popřít nemohu. Ale jako každá vloha, musí se i tato rozvíjet, aby se mohla stát ženinou schopností.
Každá matka to svou dceru učí. Jenže já tu svou nepoznala. Je mi to moc líto, ale nedostala jsem příležitost to od ní pochytit,“ řekla mu na to co nejopatrněji. Ve výsledku vlastně odporovala náčelníkovi, i když věcně a zcela pravdivě. Musela si dávat obrovský pozor, aby ho něčím neurazila. Pohybovala se po nesmírně tenkém ledě.

„Nejsi už dítě, Saril. Víš, že já sám se tě naučil mnohému, co jsem nabyl léty zkušeností a co by ses nikde jinde nedozvěděla. Věnoval jsem se ti. Byla jsi výborná žákyně a posluchačka. Často jsi mě překvapovala svým přístupem a samostatností. Jsem si jistý, že se i tohle dokážeš rychle naučit sama.
Žádná jiná vesnice nepošle svého favorita s dívkou. Odporuje to všem přesvědčením, která na Alvi panují. Víš moc dobře, že já osobně je velice striktně dodržuji a hlídám, aby se ctila i v celém mém panství. Bylo to velice riskantní rozhodnutí poslat tě na výpravu s Irmonem. Věřím ale, že se mi tento krok vyplatí a že jen spolu dojdete až k cíli,“ svěřil jí náčelník. Nebyl zvyklý mluvit takto otevřeně. Z jeho chování se to dalo snadno poznat. Neustále nervózně přecházel z jedné strany místnosti na druhou a zase zpět.

Konečně se na chvíli zastavil a pohlédl na Saril očekávaje nějakou zpětnou reakci na tato svá slova. Jenže ta nic neříkala.

„Nic mi na to nepovíš?“ zeptal se jí.

„Vážím si toho, co jste pro mě udělal. Vynasnažím se, abych Vás nezklamala. Zatím Vám ale na to nemám co říct, můj pane. Počítám s tím, že budete pokračovat dál. Dokud nevím, co mám konkrétně udělat, mohu Vám jen těžko něco slibovat.“

„Jsi velice chytrá dívka, Saril. Utvrzuješ mě tím jen v tom, že jsem opravdu rozhodl správně,“ odvětil jí na to. Dívka se na něj usmála a náčelník hned spustil dál:

„Říkáš tedy konkrétně. Znám dobře svého syna. Najít cestu do Areje nebude jen otázka udatnosti a statečnosti. Ta cesta je zkouškou i emocionální a intelektuální vyspělosti jedince. Jsi mladší než můj syn, nicméně objektivně musím říct, že v tomto ohledu jsi vyzrálejší. Nejspíš se během vaší cesty naskytne okamžik, kdy bude potřebovat nejen podpořit, ale také navést tím správným směrem,“ vysvětlil jí náčelník.

„Předpokládám, že tohle by snad neměl být problém.“

„Doufám v to. Ale jistý si nejsem. Irmon nebyl nadšený z toho, že se má ženit, i když podle mého na to má už dostatečný věk. Asi ti zabere nějaký čas najít k němu tu správnou cestu,“ vyjádřil Giléus své obavy.

„Nechce se ještě ženit, nebo nechce pojmout za ženu mě?“ zeptala se poněkud sklesle dívka.

„Oboje,“ odvětil rychle a bez okolků náčelník. Nezaobíral se tím, že chladnou odpovědí na tak pro dívku závažnou otázku, může ranit její křehké city. Nebylo to předmětem jeho zájmů. Člověk, se kterým mluvila do té doby, jako by se z ničeho nic někam ztratil. Znovu stála v místnosti s nekompromisním mužem, který jde za svým cílem tvrdě, hlava nehlava.

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.

2 Odpovědi
  1. J. Pittbull B.
    J. Pittbull B. says:

    Celkem bych si tu knihu chtěl přečíst, tím že jsi začala ne hlavní postavou, ale svým unikátním způsobem (popisem načelníkova vzestupu na vrchol své slávy), jsi mě velice zaujala. V druhé kapitole jsi pak bezvadně a de-fakto nepozorovaně přešla plynule na svou hlavní postavu, možná pro někoho nezvyklé, ale mě se to líbilo, za tento úryvek z knihy bych ti dal 85/100, s tím že bych si jí chtěl přečíst celou a dozvědět se tak víc co vlastně plánuješ za prvé s Irmonem, neboť bude velice zajímavá postava v ději, vč. toho jaký vztah se vlastně mezi ním a Saril vyvine a zároveň kdy a jakým způsobem obrátíš role “hrdinů” na této výpravě (nebo-li kdy z Irmona bude jen společník Saril, zatím co ona je vlastně tou vyvolenou, jestli jsem tedy počáteční děj pochopil), celkem by mě taky zajímalo, co se vlastně stane s Irmonem, po tom co se Saril stane bohyní, jestli během děje zemře, nebo najde svou cestu popř. zdali se vrátí zpět, což by bylo celkem zajímavé, vč. reakce Giléuse. Předpokládám, že tam bude zakomponováno – jestli si tedy nakonec Saril najde cestu k Irmonovi – i lehce lechtivé prostředí jejich vztahu, celkem bych to viděl jako takové dobré odlehčení hlavního děje. jinak je to prozatím velice dobře čtivé, takže jsem se trošku zažil do postav a ten komentář jsem psal jak jsem cítil. Je jen na tobě, jak se k tomuto komentáři postavíš. S pozdravem a přáním hodně čtenářů a velký náklad této knihy ať budoucí nebo již stojící na pultech obchodů, ti přeje tvůj J. Pittbull B.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Ahoj,
      jsem ráda, že to zaujalo. Začínat od vedlejší postavy asi není moc obvyklé, to máš pravdu. Přesto k uvození do toho děje a do atmosféry celého toho fantasy světa mi to přišlo jako takové čtenářsky nejpoutavější.
      Líbí se mi, jak přemýšlíš nad tím, co bude dál. Je pro mě zajímavé, když si to srovnám s tím, co doopravdy nastane. Nerada bych to tu předem prozrazovala či nějak naznačovala. Přeci jen na pár řádcích by to ani dost dobře nešlo popsat. Ale myslím, že jistě pár věcmi budeš překvapen…

      Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *