,

Přežít – čtvrtá část

Přežít
Zdroj: ferme1.deviantart.com

Zpoza dveří vchází do chodby drobná postava v černé kápi.

Brol ihned, jak ji zří, pokleká k zemi.

„Jak ti mohu posloužit v tuto pozdní hodinu, má paní?“

„Odemkni mříže a vpusť mě do žaláře.“

Mluví mezi sebou ginejlinsky, ale už jim jsem bez větších problémů schopen rozumět každé slovo. Pozorně naslouchám. Ten sametový hlas smíchaný se smrtelným jedem. Poznávám ho. Je to Nefeí.

„Víte, že bych neměl. Kdyby se to dozvěděl náš král, tak…“

Přeruší ho.

„Ten se to nikdy nedozví. Pusť mě, dones nám vědro s vodou, co strážní, kteří mě doprovázeli, nechali stát za dveřmi, a pak nás nech o samotě.“

Brol na ni pohlíží dost nedůvěřivě. Jsou to zřejmě dost neobvyklé rozkazy.

K čemu voda? napadá mě první. Vůbec nevím proč zrovna tohle, když bych mohl mít spoustu daleko podstatnějších otázek.

„Klidně mě k němu zamkni, jestli mi snad nevěříš, ale žádám tě, otevři mi tu celu.“

Brol už nic neříká. Nefeí si stojí pevně za svým. Udělá, co mu tak neúprosně nařídila. Donese vědro, kolem jehož okraje se tetelí vodní pára a směrem nahoru se neviditelně vytrácí. Postaví ho na zem a odemkne mé vězení. Nefeí ke mně vchází, přičemž Brol pouze staví vodu dovnitř a pak hned znovu zamyká a odchází, jak mu přikázala.

Z ničeho nic se tak znovu ocitáme v těsné blízkosti. Je to tak nečekané. Cítím, jak se mi zrychluje tep, stejně jako onoho dne v džungli. Tentokrát ale už nemám ani zdaleka tak velký strach jako minule.

Vím, že nepřišla, aby mi ublížila. Snad tu je, abych jí odpověděl na něco, co jí Brol neřekl. Možná kvůli něčemu úplně jinému. Nemám ponětí, ale tuším, že mi to sama brzy prozradí.

„Je tu něco, co ti od minula dlužím,“ pronese tajemně.

„Nenechala jsi mě zabít svými sestrami. Není tu nic, co bys mi snad měla vracet,“ zdvořile odvětím.

Není to ta samá maendera jako v obětní zahradě. Mám najednou pocit, že znám dívku stojící u mě daleko lépe, i když pouze z Brolových vyprávění a ne od ní samotné.

Nebo snad ne? vyráží mi dech, tím co dělá hned vzápětí.

Sundává si dlouhou kápi a drže ji na konečku prstu pouští ji velice efektně a smyslně na zem.

„Stále mám tvou košili, kterou jsi mi půjčil,“ usmívá se na mě.

Kroutím údivem hlavou a musím se taky smát. Má ji na sobě. Jen ji a nic jiného.

Udělám krok k ní a začnu postupně rozepínat knoflíčky. Je jí volná. Klidně bych jí mohl ten bílý kus ručně tkaného oděvu lehce podhrnout u ramen a sklouzl by z ní sám. Mám ale pocit, že bych tím vše pokazil. Tohle není okamžik plný vášně a napětí jako napoprvé v džungli. Ne. Tohle je čirý doušek romantiky.

Mám na paměti, co mi o ní říkal Brol. Nejspíš to muselo vykouzlit nějaké jiné její já. Takové, které on neznal. Tak křehká duše přeci nemůže být bez citů.

Přistrčí si k sobě vědro s vodou a svlékne mě do naha. Smočí houbu a něžně mi ji přiloží na hruď.

Doteky horkých kapek jsou po těch necelých čtyřech týdnech bez mytí jako extáze.

„Možná se o nás v tvé zemi říká, že jsme divoši, ale král si potrpí na čistotu a upravený zevnějšek. Když před něj zítra nepředvedou špinavého a nepěkně vypadajícího člověka, tak to na něj třeba udělá dojem a ušetří tvůj život.“

„Budeš u toho soudu svědčit?“ zajímám se.

„Ne, sestry rozhodly, že život otroka nestojí za to, abych se obtěžovala dostavit. Tak to odpoledne řekly královým sluhům, když to přišli zjistit.“

„To takhle za tebe vždycky rozhodují?“

„Zachovávají odpovídající dekorum. Nelíbí se mi to, ale každý z nás máme nějaké místo. Tohle je to moje,“ podívá se na mě výrazem zbloudilé duše. Nakloní se ke mně a do ucha mi ještě pošeptá:

„Ale že jsem teď tu, to nevědí. Nedovolily by to.“

Přitiskne se ke mně, a když pocítí, co to se mnou v mých nejintimnějších partiích dělá, přivine se ještě o to blíž.

Chci ji políbit.

„Ještě ne,“ špitne tichým hláskem a vytáhne proti mně nůž, jako jsem to udělal já proti ní. Usměje se na mě. „Ještě jsem neskončila s tvou proměnou zpátky v civilizovaného člověka.“

Bere z vědra rozmočené mýdlo, namydlí mi tváře a přiloží mi ostrý kus oceli k tváři.

„Zrcadlo s sebou nemám. Budeš mi muset věřit, že tě nepořežu.“

Ještě nikdy jsem se neholil jinak než sám. Někteří muži chodili k mistru holiči, ale obnažená dívka s nožem o hodně nebezpečněji vypadajícím než normální břitva? Myslím, že i ti nejotrlejší by v mé situaci lehce znervózněli.

Neubráním se pohledu níž než na zbraň, jíž mi šermuje kolem hlavy. Nemohu se dočkat chvíle, kdy dokončí, co započala, a přejdeme k tomu, co v tak příhodnou dobu utnula. „Jsi připraven,“ prohlásí po chvíli a konečně pohladí mé rty těmi svými.

Vím, že to myslela jinak, ale jsem víc než připraven. Jsem vzrušený tak jako snad nikdy před tím. Chci bez žádného dalšího otálení přejít na věc, Nefeí mě však znovu zastavuje.

„Minule jsi mi odhalil své fantazie. Dnes bych ti ráda ukázala, o čem sním já…“


Čekal jsem nejrůznější věci po tom, co mi řekla. Ale ani v nejmenším to, co se skutečně stalo. Nebyla to žádná divoká kočka lačnící po mé krvi. Ne. Proměnila se do tělem i duší oddané ženy, jež splnila všechny skryté touhy, které muž vůbec může mít.

„Nechápu to,“ vydechnu.

Neležíme pouze vedle sebe jako v zahradě. Tentokrát je přitisknutá těsně ke mně jako nějaké bezbranné zvíře snažící se najít v mém náručí bezpečný úkryt před predátorem, který jej pronásleduje.

„Co nechápeš?“ pohlédne na mě.

„Tebe. Přál bych si alespoň trochu se v tobě vyznat. Jenže…máš tolik tváří. Něco v tvé přítomnosti cítím, Brol mi to ale následně tím, co říká, vyvrací. Nevím, co si mám myslet.“

„Co ti o mně pověděl?“

„Že nemůžeš nic cítit. Že ze všech maender jsi ty ta nejkrvelačnější…já ale…není přeci možné, abys nic necítila. Když jsem s tebou, mám pocit, jako kdybych byl s normální dívkou. Jsi tak něžná, a…nevím. Mám v tom zmatek.“

„Je to tím, že se o to snažím. Brol ti ale řekl pravdu. Těžko se to vysvětluje. Víš, četla jsem hodně knih. V tolika z nich je psáno o lásce, o souznění duší a těl. O tom, jaké to je někoho doopravdy milovat. Patřit mu a přitom cítit bezednou svobodu,“ zarazí se. Jako kdyby váhala, jestli má pokračovat nebo ne. „Neznám to. Je to něco, co asi nejde jen tak vysvětlit, když nevíš, jaké to je nic necítit. Ale… zkrátka jediné, co kolem sebe vidím, je chtíč a nemilosrdné ukájení pudů končící vždy stejně – smrtí.

Díky tomu, že nemáme city, tak nemáme ani žádné zábrany. Kdybychom je měly, tak brzy vymřeme. Buď bychom umřely hlady, nebo se zbláznily z toho, jaké oběti naše přežití stojí.“

„Rozumím, chrání vás to. Ale ty jednáš… prostě jinak.“

„Nemohu to cítit, ale chtěla jsem to zažít. Vědět jaké to je, abych si to alespoň mohla představit, když už to nejde jinak. Ani nevíš, jak moc si toho vážím, že jsem to díky tobě poznala. Byl sis dobře vědom, s kým máš tu čest, a přesto ses na mě nekoukal přes prsty, jako bych byla nějaké monstrum, za které nás všichni lidé mají. Asi to bude znít divně, ale něco ve mně si přeje být milována,“ pohlédne na mě a pak lehce přivře víčka.

Hlasitě vydechne.

„Já vím, je to sobecké a nefér, protože ač bych třeba chtěla, nikdy to nebudu schopna opětovat, ale takové už naše sny a touhy bývají. Vzdálené. Nereálné.“

„Mělo by to nějakou šanci? Myslím ty a já? Spolu. Poprosil jsem Brola, aby si mě vzal k sobě do výcviku. Když to král odsouhlasí, tak…“

„Tak umřeš v krvi pro pobavení lidí. U všech démonů, jaks o něco takového mohl požádat?“

„Nevidím v tom zase takový rozdíl. Nefeí, jsem mrtvý tak jako tak. A jestli budu moct žít o něco déle s nadějí, že mě zase někdy potěšíš svou návštěvou, tak se mi to zdá jako dobrá nabídka, kterou velice rád přijmu.“

„Promiň,“ pošeptá.

Vím, že to nemyslela špatně.

„Neodpověděla jsi,“ vracím ji zpátky k otázce.

„Já vím. Neodpověděla jsem ti, protože nemohu. Jen ty sám tomu můžeš tu šanci dát. Ne já. Je ale dost možné, že to ani nebudeš moct zjistit. Byla-li by ti udělena milost, odešel bys zpátky domů a už bychom se nikdy víc neviděli. Problém vyřešen, otázky smeteny ze stolu…“

Vrátit se domů. Zní to krásně. Ale jen na chvíli. Hned vzápětí mi dochází, že není kam. Žádné místo, které bych mohl nazývat domovem, už neexistuje. Nejblíže mu mají tyhle tři zdi a věčně zamčené mříže.

Ale to je jedno, nemá cenu o tom uvažovat. „Víš dobře, že to se nestane,“ namítám namísto toho, co se mi honí hlavou.

„Modlím se ke svým předkům, aby ano. Nepodceňuj jejich moc. Vědí stejně tak jako já, že by sis to zasloužil. Jsi dobrý muž.“

Odmlčím se. Na poklony nejsem zvyklý. Nevím co říct.

„Brzy bude svítat, Nefeí,“ měním raději téma.

„Já vím. Mohla bych tě, ještě než odejdu, poprosit o jednu věc?“

„Nechť je tvé přání předem splněno, má paní,“ odpovědím jí jako její věrný služebník.

„Pověz mi své jméno, tajemný cizinče.“

„Brol ti ho nepověděl?“ jsem překvapen.

„Neptala jsem se ho. Chtěla jsem ho slyšet od tebe.“

Vstanu, natáhnu si kalhoty a zvednu ze země dlouhou kápi, ve které přišla. Nefeí se v tichosti postaví také. Přehodím jí oděv přes ramena a zapnu u krku.

„Jmenuji se Welgred,“ pošeptám jí a zabouchám na mříže na Brola. Jistě už musí být nervózní, protože se velice rychle blíží doba střídání stráží.

Jeho výraz, když sešel do podzemních prostor, mou domněnku potvrzuje. Bez jakéhokoliv otálení odemkne, bere vědro opět do ruky, nechává Nefeí vyjít a znovu otáčí klíčem, aby zase zamknul.

„Děkuji ti, Brole. Jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekne mu.

Chytím ji ještě zpoza mříže za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Je mi jedno, že to Brol vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ skloním se k ní a políbím ji na rozloučenou.

Brol ji doprovází ven. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a uvědomit si, co se vlastně stalo, a už se vrací.

„Zbláznil ses? Ty ses dočista pomátl, Welgrede. Co si sakra myslíš?“ hubuje mě z plných plic.

„Nevím, Brole. Sám nevím. Jen je těžké se tomu ubránit. Nikdy jsem ještě k žádné dívce neměl tak blízko.“

„Probuď se. Je to maendera. Nesmíš na ni myslet jako na dívku. Je to polodémon.“

„Jistě, hladová stvůra, která zabíjí muže pro jejich krev. Měl jsem její nůž těsně u krku a podívejte se, i přes to ještě stále žiju.“

„Propašovala do vězení zbraň?“ zhrozí se.

„Ano, jak si myslíte, že by mě jinak oholila?“

Je vidět, že až teď si uvědomuje, že mám hladkou tvář bez vousů. Před tím si toho asi přes své rozhořčení nevšiml, i když to bilo do očí.

„Chceš říct, že sem přišla jen proto, aby tě oholila a umyla?“

Přikývnu.

„Taky mi ještě vrátila košili, již jsem jí v obětní zahradě půjčil,“ ukážu mu ji a rovnou si ji i oblékám. Je krásně bílá, čistá, ne jako když jsem jí ji dával. Voní po ní.

Konečně se trochu uklidní.

„Musím uznat, že Nefeí svou práci odvedla dokonale. Vůbec nevypadáš jako vězeň čekající skoro měsíc na soud. Král to jistě…“

„…ocení,“ dořeknu spolu s ním. „Přesně to mi řekla i ona.“

„Cítíš k ní víc, že ano?“ zeptá se, ale to už zase zaskřípají dveře a přichází strážný na jeho vystřídání.

Pozdraví se mezi sebou a Brol se ještě na mě otočí.

„Tak se uvidíme v deset hodin u soudu.“

Lehce přivřu oči a přikývnu. Ano, uvidíme, říkám si u toho v duchu.

Jsem předvlečen před panovníka. Brol už stojí po jeho boku.

„Chci to mít rychle z krku,“ povídá a Brol to překládá, i když ví, že jsem králi rozuměl též. Oba jsme připraveni na vyřčení smrtelného ortele a Brol má už na jazyku prosbu o mé převedení k rekrutům.

„Po tom, co mi bylo řečeno, jsem se rozhodl udělit ti milost. Dostaneš odměnu za záchranu Nefeí v takové výši, aby ti vystačila na cestu do tvé vlasti,“ šokuje nás ale panovník.

Brol ustrne, aniž by se mi snažil rozsudek přeložit.

„Vaše milosti,“ spustím tak nějak automaticky ginejlinsky, „já nemám kam jít. Vrátit se do Středohorského království tak je na mě hned vzápětí vypsaná odměna. Vlastně jsem Vás chtěl prostřednictvím tady Brola požádat, jestli bych nemohl nastoupit jako rekrut k němu do výcviku. Se zbraní mám už zkušenosti…“

„Aby ne, když jsi v té obětní zahradě spolu s tím, co utekl, zabil tolik maender,“ skočí mi do řeči. Má poněkud zkreslené informace, ale nedovolím si ho opravovat.

Brol tomu celému jen nečinně přihlíží a nechápe mé počínání.

„Brole?“ otočí se na něj král, „Vezmeš si tohoto bojovníka tedy pod sebe?“

„Souhlasí-li s tím Vaše výsost, tak se jeho výcviku zajisté ujmu,“ říká, ale je na něm vidět, že se mu to z hloubi duše příčí. Už s tím ale nic nenadělá. O mé budoucnosti je tak rozhodnuto.

Stojím na slunném čtvercovém nádvoří obklopen takovými jako já. Jsem v řadě otroků, kteří byli vybráni k výcviku. Za několik málo okamžiků nás čeká zkouška, abychom ukázali, co umíme a co v nás je.

Ač se to snad může v mnohém podobat atmosféře, jež panovala prvně, kdy jsem tu stál, tak to s ní má jen pramálo společného. Nic není stejné.

Když jsem tehdy vstupoval za dveře, neměl jsem jimi už nikdy vyjít ven. Žádná šance neexistovala, ale i přesto tu nyní stojím. Stojím tu s nadějí, že konečně budu moct dokázat, co ve mně skutečně je. Zatím jsem to totiž ukázat nemohl.

Rád bych prohlásil, že jsem obstál u zkoušky na život a na smrt. Jenže to bych lhal. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem ve vězení hodně přemýšlel. Co stálo za tím, že jsem unikl ze spárů, jež mě stahovaly kamsi do temnot?

Někdo by to možná nazval osudem. Já to ale nazval jinak. Náhoda. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do těch dveří až po soud u krále, to byla jen jedna velká náhoda. Stačilo tak málo a vše mohlo být jinak. Navíc nic z té urputné smršti jsem nemohl nijak ovlivnit.

Jak málo rozhoduje o našich dalších krocích. Je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Hodně mě to změnilo. Všechno staré zmizelo v nenávratnu. Dalo mi to ale pochopit a hlavně pocítit něco, co se poštěstí jen málokomu. Poznal, co je opravdový život. Tady. Na pokraji smrti.

12 Odpovědi
  1. Gondies
    Gondies says:

    Povídka super, jen se mě zdá, že trochu často hlavně v té první části používáš takové krátké věty. Trochu mě to trhalo čtení a nemohl sem se do toho dostat. Ale to je můj pocit, který se postupně změnil, že sem povídku nakonec přečetl “na jeden zátah”. Určitě si rád přečtu někdy něco dalšího. Měj se krásně
    Zb. brněnská krčma 🙂

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Nejprve ke značce – myslela jsem si to, ještě než jsem ten komentář dočetla a viděla to. Simča říkala, že ti posílala fotky a odkaz, takže jsem čekala nějakou odezvu.
      Krátké věty nejsi první, kdo to zmiňuje, nicméně ten začátek je takový akční, uklidní se to až v tom vězení, kdy je na vše dost času. Je to otázka vkusu a nějaké přiměřenosti. Možná by některé věty šly trochu rozvinout, aby to nepůsobilo až přehnaně.
      Jinak pokud bys měl zájem o něco dalšího, doporučila bych http://blog.ladrova.cz/krev-posledni-nadeje-rozsireni/. Je to ucelené, kratší než toto. Nicméně se Simčou si myslíme, že bys měl stejně nejraději postavu Sabastina. Ta tady ale žel vodě všech moří (jak on sám vždy říkává) není, neboť vystupuje v delších povídkách a dílech.
      Díky za reakci.
      Jíťa =o)

      Odpovědět
  2. Gondies
    Gondies says:

    Jo a k tvému mottu o sprintu a zdárném doběhnutí k cíli: Jelikož dráhu a délku života si neurčujeme sami, radši budu sprintovat od začátku. Nikdy nevíš, za kterým rohem tě čeká cíl 😉

    Odpovědět
  3. Pavel
    Pavel says:

    Ahoj Jitko,

    dnes jsem byl na Miniconu, dala jsi mi vizitku. 🙂 Pak přijdu domů a přečtu si čtyři díly téhle nádhery… 😀 napnutej jak kšandy až do konce. Kéž bych to také tak uměl :).

    Zdravím a přeji nejlepší den :),
    Pavel.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Ahoj 🙂
      Je skvělé, že ses ozval. Těší mě, že se ti dílo líbilo, i když je to jedno z těch prvních a nějaké úpravy by mu prospěly 🙂 Novější obvykle posílám přes majly, protože jsou většinou v nějaké soutěži 🙂

      Odpovědět
  4. Pavel
    Pavel says:

    Já si naopak myslím, že krátké věty jsou fajn. 🙂 Je to snadno pochopitelné, žádné složité čtení. A dostaneš tím čtenáře bezvadně do děje… :)Vlastně to leze do hlavy úplně samo. Trochu jako televize 😀

    Odpovědět
  5. Kevin
    Kevin says:

    Právě jsem přečetl všechny části najednou a musím říct, že je to opravdu super. Takový druh fantasy mám nejraději. Je to moc dobře napsaný. Mimochodem, v druhé části se JEJÍ sestry zmiňují o tom, že jí ON zneuctil, tak jsem nepochopil, proč v další části říká, že by se o TOM neměly dovědět?
    Ale jinak bez váhání 5 hvězdiček 🙂

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Ahoj 🙂 Díky za pochvalu, jsem ráda, že se povídka líbila, i když od jejího napsání uběhlo pět let. Kdybys chtěl nějaké další čtení ze stejného světa, stačí říct 🙂 Ráda zašlu emailem, mám toho dost 🙂
      Za upozornění na logickou nepřesnost rovněž děkuji. Jak jsem napsala, je to starší dílo, ale jeho úpravy do budoucna plánuji, takže se to bude hodit 🙂

      Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *