,

Přežít – druhá část

Zdroj: Maenderské ostří od Lucie Füchsové

Fakt, že se otrokovi podařilo svést polodémonku, která ho měla zabít, ještě neznamená, že se mu podaří doopavdy přežít…
Pokračování povídky na části.

Ležíme vedle sebe. Srdce se nám pomalu vrací do svého obvyklého rytmu.
Nechci vstát, ale cítím, že bych měl. Adrenalin se postupně odplavuje a do žil se mi znovu vrací strach a pocit nejistoty. Co přijde teď?

Upravím si kalhoty a zapnu pásek. Odhozenou košili jí beze slov podávám, aby se měla do čeho obléknout, když jsem jí její oblečení zničil.

Rozhlížím se po noži. Nikde ho ale nevidím. Vůbec si nevzpomínám, kam jsem ho v té rychlosti odhodil.

Nechám to být a podívám se na ni. Vypadá stejně nejistě jako já. Zvedá se a přehazuje si košili přes sebe. Všimnu si krve na místě, kde ležela. Existuje nejspíš spousta vysvětlení, odkud se tam mohla vzít, mě ale instinktivně napadá jen jedno. Byla panna.

„Pojď ke mně,“ rozevřu náruč a nechám ji, ať mi do ní sama vejde. Neoblomná a silná dívka je ta tam. Stojí přede mnou plachá laň. Nesmím k ní přistoupit, abych jí nevystrašil. Musím počkat, až za mnou přijde z vlastní vůle.

Obejmu ji.

Snažím se nemyslet na to, co bude dál, ale nejde to. Bude to její ruka, kdo ukončí můj život, nebo to raději nechá udělat nějakou jinou sestru maenderu?

Zpozorním. Slyším blížící se kroky. Přitisknu ji k sobě ještě pevněji. Maendery se blíží…
Nejsou to ony. Ne. Je to Seveřan, kdo se právě vynořil z křovisek. Zakrvácený, ale stále živý stejně jako já. Kráčí rázně a s vítězoslavným výrazem k nám.

„Díky, bratře, za tu zbraň,“ osloví mě velice osobně a přátelsky. Musí si myslet, že jsem mu ji tu nechal ležet úmyslně.

Maendera pozvedá mírně hlavu z mé hrudi a dívá se na ostří. Ihned poznává svou dýku. Cukne sebou. Chce se vymanit z mého objetí, ale nemůže. Nabodla by se totiž na zbraň, jež znovu míří na ni samotnou.

„Kde jsou ostatní?“ zmůže se přes děs v očích na vyslovení otázky. Jiný na jejím místě by asi nechtěl slyšet odpověď. Jenže, jak mi sama řekla, ona není jen tak někdo. Ten strach v ní opět probouzí temnou sílu, jíž v sobě jako potomek nejmocnějších ukrývá.

„Jsou mrtvé,“ odpoví jí chladně Seveřan, „zabity tvým vlastním ostřím. Jaká ironie, nemyslíš? Ale neboj. Nebudeš dlouho živa, aby sis to musela vyčítat. Prokážu ti službu a nechám tě je následovat.“

„Neblázni, …“ chci ho oslovit, ale uvědomuji si, že jeho skutečné jméno vlastně neznám. Jsem si jist jen jedním. Musím se do toho nějak vložit, než bude příliš pozdě. „Přemýšlej. Jak se odtud chceš dostat? Jako živá ti bude víc platná. Zná to tu.“

Skloním hlavu k ní do své náruče.

„Dokázala bys nás odsud dostat?“

Váhá. Neví co říct, ale musí se rozhodnout rychle. Moc na výběr ale nemá, jestli chce přežít alespoň ona. Nakonec jí beztak nezbude nic jiného než se zaprodat někomu, kdo ukončil život tolika z jejích lidí. Těžko hádat, jaké mezi nimi jsou vztahy či hierarchie. Ale city rozhodně má. To jsem během intimní chvíle s ní poznal s maximální možnou jistotou.

„Je tu tajný východ. Vede do svatyně maender.“

„Jsou tam stráže?“ reaguje Seveřan bez otálení.

„Ne. Je to naše posvátné místo. Žádný člověk tam nesmí. Tudíž ani stráže ne.“

„Fajn, ukaž nám tedy cestu,“ přikazuje jí.

Vede nás mezi stromy a hustý travní porost. Odhrne ho stranou a otevře poklop, jež tím odkryla.

„Bratře, ty první,“ pobídne mě.

Vstoupím a ocitám se v dlouhé temné chodbě, na jejímž konci je vidět tlumené světlo nějakého většího sálu. Z kamenných stěn plyne do prostoru chlad. Nedýchá se tu nejlépe. Vzduch je těžký a vlhký.

Ohlédnu se. Muž s maenderou stojí už za mnou.

„Tak na co čekáš, jdi,“ popohání mě Seveřanův nedočkavý hlas.

Projdeme chodbou a pohled na sál, který se nám otevírá, je doslova velkolepý. Světla svící, vysoké sloupy ženoucí se nahoru ke klenutému malovanému stropu, východním oknem pronikající zář vycházejícího měsíce. Impozantní.

„Východ je támhle,“ ukáže na dveře a nešťastně skloní hlavu k zemi.

Zaslechneme ženský křik.

„Co to je?“ vyslovíme se Seveřanem takřka nastejno otázku.

„Pláč maender, které nebyly v obětní zahradě. Nejspíš vycítily, co se stalo.“

„Zradila jsi nás. Dovedla jsi nás do pasti,“ nařkne ji a přiloží jí zbraň znovu ke krku, „se mnou si takhle, holčičko, zahrávat nebudeš. Je mi jedno, kdo jsi. Situaci vládne ten, kdo má zbraň v ruce, a to jsem já.“

„Ty dveře jsou otevřené. Máš možnost utéct a místo toho ztrácíš čas tím, že mě obviňuješ z něčeho, co jsem neudělala. Ptal ses na stráže, ne na mé sestry.“

Dusot maender běžících do svatyně se nemilosrdně blíží. Není čas na to otálet.

„Pojď, Seveřane,“ nabádám ho.

„Musí zemřít. Prozradila by nás. A ty její sestry divošky by nás pak pronásledovaly za ty dveře. Zajatce ani svědky neberu.“

„Nebýt jí, tak jsme oba mrtví,“ připomínám mu důrazně, bezpečně ji poodstrčím od blyštící se oceli u jejího krku a stoupnu si před ní sám.

„Zbláznil ses?“ nechápe mé počínání.

„Ne,“ odvětím, i když si v duchu pokládám stejnou otázku. Nevím, co mě přinutilo něco takového udělat, ale i přesto jsem to učinil a nehodlám se pohnout ani o píď.

„Nefeí,“ otočím se za vysokým tónem ozývajícím se z druhé strany místnosti a pak hned zpátky na Seveřana. Ten už ale na svém místě nestojí. Vidím jen, jak se za ním zaklapávají dveře.
Během vteřiny mám zbraň znovu u hlavy, tentokrát ji ale v ruce svírá rozzuřená maendera.

„Nedělej to, prosím,“ zastaví ji.

„Zneuctil tě, Nefeí. Proč se ho zastáváš?“ vrhne na ni maendera držící nůž zlostný pohled. Je v něm napsáno: Chci mstu.

„To ten druhý. Tenhle se mě zastal a pak mi dal svou košili, abych tam poníženě nestála nahá,“ lže kvůli mně své sestře do očí.

Přejdou do svého jazyka a dohadují se o mém osudu. Možná bylo lepší být smířen se svou budoucností, než tohle podivné martyrium. Už jsem se jednou s životem rozžehnal. Vše, co jsem dělal, bylo s vědomím, že je to naposledy, že nebude žádné příště. A teď najednou dívka, jež měla mou cestu ukončit, se mě snaží zachránit.

Po chvíli, co jsem jen tak nečinně a bezmocně přihlížel tomu, co se děje přede mnou, ke mně Nefeí přichází.

„Sestry tě odvedou ven a budeš předán strážným. Určí ti datum soudu a staneš před samotným panovníkem Deštného království, aby ses mohl hájit. Víc pro tebe udělat nemohu. Tvůj osud bohužel neleží v mých rukou,“ omlouvá se mi svým způsobem za to vše.

Vrtí lehce hlavou ze strany na stranu a poodchází ode mě po nepatrných krůčcích. Vážím si toho, co pro mě udělala. A také toho, že jí, na rozdíl od všech ostatních maender, není lhostejné, co se mnou bude. Znovu mě má svázaného svým pohledem. Díváme se jeden druhému do očí. Mlčky ode mě ustupuje, zatímco se její sestry na mě bez nějakého dlouhého čekání vrhají.

Utvoří kolem mě hlouček. S radostí a vítězoslavným výrazem si mě mezi sebou přehazují. Jako kdybych byl nějaká trofej, kterou ukořistily v honbě za pomstou svých přítelkyň. Až teprve teď doceňuji štěstí, jež jsem v té jejich obětní zahradě, nebo jak že tomu říkají, měl. Padnout do jejich spárů, zemřel bych krutou a bolestivou smrtí.

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *