,

Přežít – třetí část

Zdroj: buttercupsaiyan.deviantart.com

Předání strážným je pro mě něco jako vysvobození. Zvláštní skloňovat toto slovo, když mě znovu spoutávají do okovů a poté zavírají za mříže. Chovají se ke mně ale, na rozdíl od maender, jako k člověku.

Sedím ve vězení. Opět se smiřuji se smrtí. Nedávám si velké naděje. Král, který dovolí, aby se na jeho panství konaly podobné rituály, jistě nebude mít slitování s nějakým otrokem.

Přemýšlím. Nic moc jiného se tu ostatně ani dělat nedá.

Kolik času člověk promarní čekáním. Nemám tušení, jak dlouho tu budu jen tak nečinně sedět. Ta pasivita mě ubíjí. Je to hrozný nezvyk.

Vstanu z nepohodlné země. Přecházím z místa na místo. Cela je poměrně velká. Běžně tu nejspíš bývá daleko víc lidí. Jenže její obyvatelé z ní dnes byli vyhnáni a stáli v řadě na slunečném nádvoří přede mnou. Už se nevrátí. Mám ji jen pro sebe.

„Tak mladej,“ zvolá na mě strážný, „král se právě vydává na diplomatickou cestu. Máš smůlu. Nejsi pro něj důležitej, takže si tu nějakou dobu pobudeš.“

„Jak dlouho?“ zeptám se.

„Nějakej moc zvědavej, ne?“ významně se na mě podívá. Tvářím se zkroušeně. Musí to být vidět, jak hodně mi na té odpovědi záleží. Strážného, ač vypadá jako relativně neoblomný muž, to evidentně obměkčuje a slituje se nade mnou.

„To nikdo neví, cizinče. V plánu je nějakých čtrnáct dnů, ale většinou se zdrží déle,“ promluví ke mně až nečekaně přívětivým hlasem.

„Děkuji,“ oceňuji to, i když se vlastně nic nedozvídám.

Rozpovídáme se o všem možném. Je to postarší zkušený muž. Nejspíš potkal hodně takových, jako jsem já. Nemusel to dělat, mohl mě ignorovat a pouze tiše konat svou práci. Ale noc, jež nadešla, bude dlouhá a mně i jemu tak čas alespoň lépe uteče.

 

Dny za mřížemi ubíhají a každý z nich vypadá úplně stejně. Noc probdělá pravidelnými rozhovory se strážným, ráno a dopoledne prospané na tvrdé kamenné dlažbě, odpoledne strávené čekáním na večer, přemýšlením a cvičením. Konečně jsem si to přestal pouze slibovat a doopravdy jsem začal na sobě pracovat.

Nikdy bych nevěřil, jakou budu mít za to sám ze sebe radost. Naplňuje mě to energií a již po několika dnech mě přestávají bolet záda, a to i když spím na té zdejší nepohodlné podlaze.

Nadávám si, že jsem s tím nezačal mnohem dřív, když teď vidím, jaké blahodárné účinky to na mě má.

Jeden den, druhý, třetí. Každý další mi splývá spolu s těmi uplynulými. Jediné, co se mění, jsou témata rozhovorů se strážným Brolem. Když nad tím teď tak přemýšlím, uvědomuji si, že jsem s ním probral už spoustu věcí, ale nevím nic o něm samotném. Vyprávěl mi hodně o zdejší kultuře, zvycích, naučil mě pár slov z jejich jazyka, abych byl schopen alespoň nějakým způsobem komunikovat se strážnými, co mě tu hlídají přes den, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si popovídali o našich osudech.

Jsem hrozný sobec, že jsem se o jeho život nezajímal už dřív. Tak moc mi tu pomáhá a já mohu jen hádat, kdo vlastně je ten muž, co má tu trochu soucitu, že mě tu nenechává v mučivém tichu samotného.

Osm hodin večer. Čas ke střídání stráží. Vidina této chvíle mě držela celý den.

„Tak jak se vede, mladej?“ usměju se, když konečně slyším jeho otázkou. Pokaždé začíná stejně. O to víc v tom ale slyším tu vidinu dobře strávené noci.

„Tak jak se dá předpokládat v mé situaci,“ odvětím a rychle se nadechnu, abych mohl pokračovat o tom, o čem chci mluvit. „Povězte mi něco o sobě, Brole!“

„A co bys chtěl vědět?“

„Třeba jak to, že jako jediný umíte hovořit mým jazykem. Kde jste se to naučil?“ napadne mě jako první. Nic konkrétního jsem připravené neměl.

„Běžně nehlídám vězně, ale cvičím otroky k vzájemným střetům v arénách. Vždy mi přivedou rekruty, abych je naučil umění boje s mečem. Pak se pořádají hry k pobavení široké veřejnosti. Jsou postaveni proti zkušeným ve zbroji oděným válečníkům a umírají pro pobavení davu. Ti slabších z nich spatří zdi tohoto vězení a jsou předhozeni maenderám. Většinou to jsou otroci koupení cestou z diplomatických výprav, a proto jen málokterý umí náš jazyk. Abych je vycvičil, potřebuju, aby mi rozuměli. Musel jsem se jazyku severních království naučit, protože jejich jediná starost je přežít. Přežít tak dlouho, jak jen to půjde, aby se ti mocní nad nimi pobavili a viděli krev.“

„Až se král vrátí, přiveze vám zase nové muže a začnete s nimi výcvik od znovu, mám pravdu?“

„Dá se to předpokládat, že jeho služebníci někoho najdou a nepřijedou s prázdnou. Proč?“ zajímá se pro změnu zase on.

„Král mě bude chtít nejspíš beztak odsoudit k smrti. Tak mě teď napadlo…“

„Že by ses tím zachránil?” dokončí větu místo mě.

Zakroutím hlavou.

„To ne,” vydechnu, „žil bych zase o něco déle. Možná to zní bláznivě, ale baví mě to.”

„Co tě baví?” nechápavě na mě pohlédne. Nedivím se. Na jeho místě bych reagoval asi stejně.

„To balancování mezi životem a smrtí. Nikdy jsem se necítil víc na živu než teď. Asi to nejde vysvětlit. Je to něco, co jsem pocítil mezi stromy a křovím v té obětní džungli maender. Byl jsem smířený s tím, co se stane, a o to silněji jsem prožíval každý okamžik.”

Jediné, co vidím, je odlesk jeho očí. Kouká se jimi udiveně na mě. Vyčíst něco víc z jeho tváře je nemožné. Louče planoucí na zdech za mřížemi vpouští do prostoru jen málo světla.

„Asi rozumím, co tím myslíš, hochu. Ale něco takového nejde do nekonečna. Ta hranice, po které se chodí někde mezi životem a smrtí, je velmi vratká. Nesmírně tenká. Nelze se po ní pohybovat věčně. Mám pocit, že očekáváš víc, než se ti může splnit.”

„Možná a možná ne. Nemám ve zvyku si dělat plané naděje. Ale na druhou stranu už nemám co ztratit.”

„Je to dril. Poslední týdny a měsíce strávíš bolestivým tréninkem. Ti otroci, které přivezou, jsou zvířata,” nadnese zcela bez obalu.

„Horší než maendery být nemohou,” zasmějeme se společně.

„Jak se ti vůbec podařilo přežít?” zeptá se z ničeho nic. Nejspíš tu otázku chtěl položit už delší dobu, ale až doposavad se mu nenaskytla vhodná příležitost.

„Zachránila mě Nefeí.”

Ztratím se na okamžik v myšlenkách o ní.

„To vím. Jen nechápu, proč to udělala. V lecčem není jako ostatní její sestry. Stojí v hierarchii nad nimi. Jsou živy z krve jejich obětí. Z krve, jež v sobě obsahuje látky, které do ní vyplavuje vzrušení a strach. Proto pořádají tyto hony. Vysát muže na dřeň není to, o co jim jde v prvé řadě. Bez těch vzácných přísad by se pro ně nijak nelišila od běžné vody.”

„Proč je nad nimi?” probouzí tím ve mně zvědavost.

„Dávní démoni měli také mezi sebou jisté uspořádání. Pochází z linie těch nejvyšších. A podle toho s ní také nakládají. Slouží jí. Ona zásadně neloví. Nezahazuje se s otroky jako ostatní. Pouze po milostném aktu přijde k oběti a napije se její krve. Saje ji, když ještě srdce bije. Teprve až ona odstoupí, tak mají právo nasytit se i ostatní. Říká se o ní, že jako jediná z nich je ještě panna a že krev z jejího lůna může oživit její již dávno v zemi pohřbené mocné předky.”

Zní to tajemně, ale i přes sebevážnější Brolovo podání se musím v duchu smát. Kdyby tak věděl. Nesmím ale ji ani sebe prozradit. Zvlášť když je to evidentně pro ni a její sestry tak podstatné.

„Takže zpátky k tématu, chci to slyšet i od tebe. Proč tě zachránila?”

Zpozorním. I? I od tebe?

„Vy jste s ní o tom mluvil?” je okamžitě to první, co mě teď zajímá.

„Nějak moc ti na ní záleží,” podotkne.

Nevím co mu na to říct. Naštěstí ale pokračuje, aniž bych ze sebe cokoliv vyloudil.

„Jak jsem říkal, je jiná. O mnoho krvelačnější, bez sebemenšího náznaku soucitu s někým druhým. Ale s velkým zájmem o věci kolem. Často pozoruje výcvik rekrutů. Je to už dávno, co za mnou přišla, že by se chtěla naučit jazyk, kterým se mluví na sever od nás. Nedovolil jsem si říct ne. V rámci výuky si povídáme o hodně věcech, i o těch důvěrných.”

Cože? Jak moc důvěrných? Řekla mu snad o tom, co se mezi námi stalo? Byl to jen trik zmínit naschvál slovo panna, aby mě vyvedl z míry a pak pozoroval, jak budu reagovat? znejistím.

Hlavně klid, honí se mi hlavou. Neřekla by mu to. Tohle ne. Mlč. Jen mlč! nabádám sám sebe.

„Možná se v ní mýlíte. Má city,” vyloudím ze sebe konečně něco kloudného.

„Spíš si jen přeješ, aby je měla. Znám ji mnohem déle, než ty. Věř mi. Ani ostatní toho nejsou schopny, natož ona,” vyvrací mi něco, čím jsem si byl až do teď naprosto jistý.

Ač to nechci za nic na světě slyšet, zní to logicky. Možná to doopravdy je jen mé toužebné přání a chci si ji sám pro sebe idealizovat. Udělat z ní něco, co není, abych našel ospravedlnění pro to, že mě to k ní tak hrozně moc táhne.

Milovat bezcitnou bestii nechce přeci nikdo.

Na chvíli se oba odmlčíme. Zamyslím se. Něco mi na tom celém nesedí.

Záhy mě napadne, co za tím nejspíš je.

„Přikázala vám to. Chce vědět, co si o tom myslím. Poslala vás, abyste se mě na to zeptal, že ano?” vystřelím naslepo, ale pevně věřím v to, že nanejvýš přesně. Brol je možná zkušený ve výcviku mužů, ale nesedí mi k němu, že by přemýšlel takto. Je to tělem i duší voják. Muži jako on nehledají více pohledů. Stačilo by mu jedno vysvětlení.

Přivře oči a přikývne.

„Myslím, že by nechtěla, abys věděl, že za tímhle stojí ona.”

Tak proč tedy? začne mi ihned vrtat hlavou, ale Brola se na to ptát nechci. Beztak mi vzápětí odpovídá sám.

„Brala to jako otázku cti zachránit ti život, když jsi to samé udělal ty. Nechtěla ti být za nic vděčná. Na to je až příliš hrdá.”

Znovu se zamyslím. Zní to rozumně. Ale pořád to neodpovídá na to, proč ji zajímá zpětně, co si o tom celém myslím. Přeju si vymazat to z paměti. Jenže to nejde. Hlodá mě to. Nedává to žádný smysl. Co mi uniká? Co nevidím?

Snažím se to nechat být. Je krátce po půlnoci. Zbytek noci trávíme nad méně náročnými tématy.

„Na,” podává mi mezi železnými pruhy mříží knihu, „ať se máš čím zabavit přes den.”

Bylo to místo slov na rozloučenou. Hned vzápětí přichází strážný, který ho ve službě každé ráno pravidelně střídá. Brol očividně nechce, aby ho viděl, že se se mnou baví, takže bez čehokoliv dalšího v tichosti odchází. Ani svého nástupce pořádně nepozdraví. Jen tak symbolicky mávne rukou na znamení, že ho registruje.

Usnu. Zdá se mi o Nefeí, jak příznačné. Probudím se. O čem ten sen byl, se rozplývá stejně rychle jako on sám. Jediné, co mi zůstává, je pocit, který ve mně vyvolal, a vědomí, že byl o ní.

Slunce právě dosáhlo svého vrcholu a do podzemního prostoru přichází strážný na odpolední službu. Z těch tří, co se u mě střídají, je tento nejméně přívětivý. Čiší z něj vysoké ambice a s nimi spojená nesmlouvavost. Zběžně, ale zdvořile ho pozdravím a sáhnu po knize od Brola.

Nikdy jsem moc nečetl. Většinu znalostí jsem nabyl tím, že jsem poslouchal lidi a učil se od nich. Vždy jsem se snažil nebrat si poučení z vlastních chyb, ale z těch, co dělají ostatní. Přijde mi to chytřejší, než činit ty vlastní. Člověk tak aspoň neztrácí tolik času a energie potřebné na jejich nápravu.

Nyní je ale kniha nejlepší kamarádka, které se mi mohlo dostat. Učebnice gramatiky ginejlinštiny, přečtu název bichle. Zní to nudně, ale i tak to oceňuju. Nebudu aspoň myslet na hlouposti, jichž mám normálně plnou hlavu.

Pomalu se tím prokousávám. Večer pak všechny případné nejasnosti probírám s Brolem. Postupem času se to stává naším pravidelným zvykem. Není to těžký jazyk. Učí se hodně rychle.

„Dneska se vrátil král,“ oznámí mi po jedné z našich hodin ginejlinštiny, „zítra bude tvůj soud.“

„Půjdete na něj také?“ sevře se mi žaludek.

„Ano, i kdybych nechtěl, tak musím. Králův překladatel na jejich cestě vážně onemocněl a zemřel. Nikdo jiný teď není schopen mu tlumočit. Takže to zbylo na mně.“

Je to dobrá zpráva, moc dobrá. Představa, že tam Brol bude se mnou, mě uklidňuje. Alespoň do té míry, do níž to daná chvíle dovoluje.

„Pořád chceš ke mně do výcviku? Nerozmyslel sis to?“ ujišťuje se, „Dneska jsem už viděl ty nové, co přivezli. Tvrdí hoši. Při první příležitosti tě zmlátí. Mám strach, abys nelitoval.“

„Ještě toho o mně hodně nevíte. Podceňujete mě. Chápu to. Na vašem místě bych udělal to samé. Ale než jsem skončil jako otrok, dělal jsem u kováře. V dílně mistra Taranela.“

Taranelovo jméno mělo dobrý zvuk. V celém Středohorském království není lepšího kováře.

„Proč jsi pro něj přestal pracovat?“

„Obvinil mě, že jsem přijal velkou zakázku bez jeho vědomí a chtěl si tím zajistit vstupní kapitál na to, abych si otevřel vlastní kovárnu. Má hodně známých a hlavně hodně vlivných přátel. Zařídil, aby mě za trest zbavili svobody a prodali mě do otroctví.“

„Je těžké trpět za něco, co jsi neudělal,“ snaží se mě utěšit, když se na chvíli odmlčím.

„Neřekl jsem, že to bylo nespravedlivě. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo. Nebylo to tak černobílé, jak to možná vypadá. Přijal jsem objednávku, ale přijal jsem ji svým jménem.

Neměl jsem vlastní prostor, kde bych na ní mohl pracovat. Pořídil jsem materiál a chtěl jsem na tom pracovat u něj po pracovní době. Dlužil mi za hodně. Dělal jsem věci, na které on už nestačil. A přesně to byl problém. Bál se, že když bych se od něj odtrhl, přetáhnu mu zákazníky a budu mu konkurovat.“

„Překvapuješ mě, chlapče. Nic takového bych do tebe neřekl. Nikdo neví tak dobře, jak se správně drží zbraň jako ten, kdo ji vyrábí.“

„Ne vždy je to pravda, bohužel. Ale já se díky tomu, že jsem je nejen vyráběl, ale i s nimi poctivě cvičil, ve svém řemesle zlepšil za krátkou dobu tak, jak jen málokdo.“

„No, mám takový pocit, že je jen v našem zájmu, abys ještě neumřel. Můžeš nám evidentně dát mnohem víc, než se na začátku zdálo. Asi jsem se měl zajímat mnohem dřív, jak ses mezi tyhle zdi vlastně dostal. Promiň, že jsem tě hodil do stejného pytle jako ostatní.“

Neoddělovat nás mříže, objal bych ho. To, co mi pověděl, byla pro mě obrovská poklona. Snad ještě nikdy před tím mi nikdo neprojevil tak velkou důvěru, jako Brol v tuhle chvíli.

Rád bych mu na to něco řekl, ale nevím co. Cokoliv, co bych vyřkl, tak by ani zpola nevyjádřilo to, jak jsem mu vděčný.

Ozve se zaskřípání dveří do sklepení, jež předchozí debatu zcela uzavírá.

„Ještě nebyla ani půlnoc. Kdo sem v tuhle chvíli může jít?“ zeptám se Brola.

„To věru nevím,“ odvětí, i když z jeho překvapení ve tváři je jasně patrné, že nemá tušení, komu patří přibližující se tajemné kroky.

 

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *