, ,

Přežít

Přežít
Zdroj: ferme1.deviantart.com

Rozhlédnu se. Doprava a pak hned doleva. Stojím v řadě na sluncem zalitém čtvercovém nádvoří před robustními dřevěnými dveřmi. Jsem jeden z mnoha. Jeden z mnoha otroků čekajících na smrt. Nemyslel jsem si, že umřu tak brzy. Tak mladý. Takhle.

Na druhou stranu, když tak přemýšlím, odejít z tohoto světa se dá i horšími způsoby. Pouze člověk nesmí mít utkvělou představu, že když je muž, tak zemře jako válečník – hrdina. Kdepak. Mám na vybranou. Buď se smrti vzpírat, nebo si ji užít.

Jsem na jihu. Mají tu zvláštní zvyky. Ne jako u nás ve Středohorském království. Nechápu je a divím se, jak taková společnost může vůbec přežít. Jsou to divoši. Nemají úroveň. Provádí nejrůznější rituály, které často doprovází oběti. A to zjevně nemalé, když se znovu podívám kolem sebe. Nebýt lidí, co se dostali do otroctví jako já, tak by se Jižané brzy vyvraždili navzájem.

Vím, co mě čeká. Odborník na zdejší kulturu nejsem, ale tento zvyk vešel ve všeobecnou známost.

Ukájení divoženských šamanek. Ve vyspělé společnosti něco nemyslitelného, ale tady? Váží si jich, věří v jejich kouzla. Pravidelně jim předhazují muže, aby si s nimi užily a pak je následně po milostném aktu zabily.
„Co ty mrchy udělaj, když se mi nepostaví?“ vznáší dotaz do okolí muž stojící po mé levici. Nečekal, že mu někdo odpoví. Ta otázka vyznívala dost zoufale.

Pohlédnu na něj. Tentokrát si ho ale prohlédnu pořádně, ne jen tak letmo jako předtím. Ač možná jeho poznámka opravdu zoufale zněla, on tak rozhodně nevypadá.

Statný, vypracovaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeden z těch, kteří kdyby si mohli vybírat, nikdy by nezvolil slastnou smrt po sexuálním uspokojení, nýbrž někde na bojišti, jako hrdina z dávných dob. Zkrátka tvrdý muž Severu.

„Neblázni,“ odpovídám mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu, „prej jsou to krásný ženský. Můžeš si tisíckrát říkat, že se ti to nestane, ale přírodě prostě neporučíš.“

„Co na nich může být krásnýho, prosim tě. Se podívej na ty lidi. Vypadaj, jako kdyby se několik týdnů ani nemyli. Pochybuju, že ty divoženky na tom budou líp. To není jako voňavá, sněhově bílá kůže a hebké zlaté vlasy žen od nás.“

Seveřanky. Krásné a vždy nanejvýš elegantní dámy. Navenek ale působí stejně chladně jako země, z níž pocházejí. Někomu se to evidentně líbí. Ale já jsem ten typ, kterého musí dívka pořádně rozpálit. A to by očividně žádná z těch ledových královen zimních krajin nedokázala.

Jindy bych se na tohle téma i pohádal, ale teď? Nemá cenu vést spory.

Spoután v řetězech, čekám na svou poslední hodinu a s každou další odbitou lidí kolem mě ubývá. Připozdívá se a slunce zrovna mizí za střechou domu.

Svírá se mi srdce.  Do dveří bez návratu, mezi ty nenasytné krky vlků hladovějících po našem mase,  nás vpouští postupně po menších skupinkách. Pokaždé, když zapějí tím uši rvoucím tónem, vzbudí se ve mně pocit nejistoty a strachu. Ani ne tak ze smrti, ale spíš z toho, že nevím co čekat.

Protáhnu se. Křupne mi pár obratlů. Bolí mě záda. Několik dnů jsem spolu s několika dalšími, se kterými mě vezli, spal pouze na dřevěné podlaze vozu. Cítil jsem každý kámen, na nějž kola najela. Ale ani z normální postele jsem ne pokaždé vstával bez té palčivé bolesti. Snad tisíckrát jsem si říkal, že začnu posilovat, aby se mi nevracela. Nikdy jsem nezačal. A teď už ani nezačnu.

Co by kdyby. Je toho tolik, co bych zrovna nyní chtěl udělat, ale k ničemu z toho se mi již nenaskytne příležitost. Lituju, kolik drahocenného času jsem promarnil.

Dveře se znovu otevírají a strážní, co dohlížejí na hladký průběh celého rituálu, vláčí ven další čtyři zakrvácená těla.

Odvracím se. Není to příjemný pohled. V tichosti pozorovat, co mě čeká. Svou blízkou budoucnost.

Zbývá nás šest. Vpustí nás už všechny najednou, nebo mě a Seveřana, se kterým jsem se předtím dal do řeči, nechají dál v naší nejistotě?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Nechávají. Ještě jednou budu muset přihlížet tomu úděsnému pohledu.

Můj čas se nachyluje. Pozitivní pocit a nadhled, se kterým jsem se celou situaci snažil brát, se vytrácí. Cítím něco zvláštního. Roste ve mně pud přežití. Chci toho ještě tolik stihnout. Tolik toho dokázat.

Znovu ten strašidelný zvuk. Dveře zaskřípaly a pomalu se začínají otevírat směrem k nám. Jako by nás vábily dovnitř vstříc nevyhnutelnému. Proč? Jak jsem se vlastně dostal až sem? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím umřít? Nezeptá se mě nikdo na mé poslední přání? Co bych si vlastně přál?

Ani nevím. Jediné, co doopravdy chci, je žít. A to mi beztak nikdo nedá.

Strážní k nám přicházejí a konečně po několika dnech nám sundávají okovy. Mám chuť z ničeho nic jen tak utíkat, jak jsou mé nohy najednou lehké, ale zároveň se nechci pohnout ani o píď.

Přesto však není zbytí. Vydáváme se do dveří. Pobízet či přímo natlačit se nenechá ani jeden z nás. Nemělo by to cenu, stráže mají jednoznačnou převahu. Jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Alespoň si tak zachováme nějakou důstojnost.

Konečně vcházíme dovnitř. Nebo by se možná dalo říct ven, protože se ocitáme v něčem, čemu by se dalo říkat džungle.

„To nás tu budou štvát jako nějakou divou zvěř?“ ptá se mě Seveřan.

Asi by to pro ně jinak nebyla taková zábava, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím.

Seveřan na nic nečeká. Ohlédne se zpátky ke dveřím, nejspíš ve snaze ujistit se, že jimi se opravdu vrátit nepůjde, a poté se rozběhne mezi keře a stromy do pomyslného středu džungle. Prošel jistě dobrým výcvikem přežití a nejspíš se díky němu umí orientovat v neznámém prostoru lépe než já.

Hned jeho první krok spouští vlnu šumu. Dívky schované v křoviskách na to jistě čekaly. Dá se jen stěží hádat, kolik jich tu je ukrytých.

Cítím na kůži oči nějaké z nich. Probodávají mě. Otáčím se kolem dokola a snažím se je najít. Nikde je ale nevidím. Nedokážu rozpoznat, kde ta jejich zvláštní síla pramení.
Na chvíli ustanu. Všechny otázky, které mě trápily před vstupem sem, jsou náhle ty tam. Při uvědomění si, kolik času jsem promarnil, už nechci ztratit ani vteřinu. Chci si užít každý moment, který mám ještě prožít. Bavit se hledáním očí, jež mě sledují.

Tep, který mi vyletěl až do nebeských výšin, se začíná postupně uklidňovat. Zavřu oči a vnímám zvuky džungle. Třeba mi napoví, kde mám hledat. Nádech…

Cítím ji. Prudce se otočím. Stojí přímo přede mnou. Nemám tušení, kde se tam tak znenadání vzala. Musí se pohybovat jako ten nejjemnější jitřní vánek.

Při pohledu na ni mě napadá, jestli umí oči mluvit. Tak rád bych to věděl. Přál bych si jí skrze ně povědět tolik věcí. Jinak to totiž asi možné není. Nemyslím si, že existuje nějaký jiný jazyk, co by nás spojoval.

„Nemusí to skončit krvavou lázní,“ šeptám jí do jejích tmavých hlubokých propastí a propadám se do nich.

Umřu a možná to vypadá, že už je vše jedno. To je ale jen zdání. Mně na jedné věci stále ještě záleží. Není mi jedno jak.

„Proč neutíkáš jako všichni ostatní? Nezáleží ti snad na tvém životě?“ zeptá se mě.

Spletl jsem se. Rozumím jí. Mluví stejně jako já.

„Pomohlo by mi to snad?“ neodpovídám jí.

„Ne. Měl bys akorát delší naději.“

„K čemu je jen marně doufat? Lepší je přiznat si pravdu,“ podotknu a stále se jí dívám přímo do očí. Neuhnu z jejího pohledu, kterým mě pevně svazuje, ani na okamžik. Beru to jako součást hry.

Napadá mě, že na ni možná mluvím moc v hádankách. Seveřan měl pravdu. Třebaže mluví jazykem Středohorského království a severních městských států, civilizovaně rozhodně nevypadá. Ještě než jsem svým zrakem ustrnul v jejích očích, rychle jsem si ji prohlédl. Těsně uvázaný kus látky jí jen tak tak zakrýval ňadra a o něco volnější pak oblast boků do půlky stehen. Toho jsem si samozřejmě všiml jako první. Žádná z žen u nás by si něco takového nikdy na sebe nevzala, bylo to bráno jako oblečení lidí nízkých mravů.

Je to škoda, protože to rozhodně nebyl marný pohled…

…nad čím to krucinál přemýšlím? Asi jsem fakt hodně prohnilý, když se mi v takovouhle chvíli honí hlavou podobné věci.

„Lidé většinou tahle nepřemýšlí,“ vytrhne mě najednou z mého hloubání nad zbytečnostmi, „raději obelhávají sami sebe. Je to o mnoho snazší.“

„Mluvíš, jako bys mezi ně nepatřila,“ zaujme mě tím, co řekla. Evidentně jsem ji již po druhé za tak krátkou chvíli podcenil.

„Také nepatřím.“

„Jižanské šamanky nejsou lidmi?“ nenápadně vyzvídám, jako by mi ta informace mohla ještě k něčemu být.

„Jsem jedna z maender,“ nemusí říkat nic víc, abych pochopil.

Maendery. Míšenky pradávných démonů a nejlepších válečníků své doby. Nezkrotné a krvelačné bestie zrozené z ohně sopek a zemského magmatu. Nebezpečné. Nepředvídatelné.
Čest a prokletí zároveň setkat se s nimi tváří v tvář. Nebo tedy s jednou z nich. Těm ostatním je konec kdovíkde.

Stále jí koukám přímo do očí, v mysli si ale přehrávám pohled na její rituálními ornamenty pomalované tělo. Mladé. Pevné. Bronzově opálené.

Normálně bych v takovouhle chvíli asi váhal co dělat. Přemýšlel bych, jestli je to vhodné či ne. Teď se ale zaposlouchám do jiného hlasu, než je ten, kterým na mě promlouvá rozum. Neohlížím se na nic kolem. Jednám.

Přitáhnu si ji pevně k sobě a políbím. Je vidět, že něco takového ani v nejmenším nečekala. Maendery budí v lidech strach a obavy. Vyvolávají na povrch temná zákoutí duše a opanovávají je. Těší se z lidské bezradnosti.

Asi jsem blázen. Ale přesně tohle mě na ní přitahuje ještě víc. Mám strach. Jen hlupák by ho neměl. Děsivá kombinace stimulující mé primitivní pudy.

Kontakt tělo na tělo. Intimní objetí. Pevné. Poddajné. Sjíždím rukou z jejích zad k bokům. Na opasku držícím sukni má přidělanou delší lehce zahnutou dýku.

Chvíli se brání a snaží se získat převahu, jíž tady mezi stromy normálně mívá. Pak ale podléhá mým dotykům a na vteřinu přestává být ostražitá. A tahle krátká chvíle patří jen mně. Zmocním se její zbraně a tím i její osoby.

Přikládám jí ostří k obličeji. Na to, že se postupně stmívá, se ocel až neuvěřitelně leskne.

Přestává téměř dýchat. Poprvé je v roli své oběti. Neucukne ale ani o milimetr. Hledí mi do očí, tak jako já jí do chvíle, než jsem se dotkl jejích rtů. Pokorně čeká, co bude dál.

Otočím ji zády k sobě a dýku držím u její šíje.

„Jen zbabělec nedokáže hledět do tváře své kořisti, když jí zasazuje poslední ránu,“ zašeptá chladným tónem. Už dávno mohla volat o pomoc. Další maendery by ji v tom dozajista nenechaly. Ona to ale neudělala.

Sjíždím ostřím po její páteři pomalu dolů. Zastavím se u uzlu látky zakrývající jí ňadra. Jeden rychlý přesně cílený pohyb a druhý vedený o něco níž a je to. Bez sebemenšího šrámu na kůži tu najednou přede mnou stojí úplně nahá.

Odhodím nůž a v mžiku za ním letí i moje košile. Znovu si ji přitáhnu k sobě a otočím tak, abych jí viděl do obličeje.

Být to možné, tak kolem nás tančí jiskřivé paprsky vášně. Takový náboj, jako má tahle předehra, jsem ještě nezažil. Nečekanost situace a vzduch přesycený nebezpečím střídá něžnost. Nechci jí ublížit. Je to hra. Pokus o to užít si zbývající chvíle života naplno. Něco, o čem jsem do té doby pouze snil.

Položím ji jemně do travního porostu, povolím si pásek u kalhot a stáhnu je o kousek níž. Ví, co přijde. A já ji rozhodně čekat nenechám…