,

Rozhovor pro Temnářku

Zdroj: morguefile.com

Jak to vlastně probíhalo?

Každému nám bylo položeno deset otázek a nyní jsou postupně publikovány na Temnářčině blogu jako jedna otázka a k ní vždy odpověď všech těch, co ji poslali.

Cílem těchto “výslechů” je získat ucelený pohled na komunitu pisálků.

Souhrn všech mých odpovědí vám nyní přináším tu! 

1. otázka: V kolika letech jsi začal tvořit? Jak se jmenovala tvá první povídka/báseň a kolik si nad dílkem strávil času?

Musím po pravdě přiznat, že netuším, kolik mi bylo. Odhaduju tak cca třetí až pátá třída základní školy. Tehdy vyhlásili nějakou soutěž s názvem „Kam vedou cesty“. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a tak vznikla má vůbec první povídka.

Přesný název ani kolik času mi to vlastně zabralo si už nevybavím, ale vím, že již tenkrát se v tom odrážel můj oblíbený filosofický náhled, takže mi pak ze soutěže přišlo, že ta povídka byla dobrá, ale že nechtěli, aby rodiče svým dětem pomáhali.

Cítila jsem se dost ukřivděně, protože to bylo každým slovem moje, takže se tato zkušenost stala první a taky poslední soutěží, které jsem se až do minulého roku zúčastnila. Trvalo mi to od té doby hodně dlouho, dokonce jsem na nějaký čas na psaní úplně zanevřela. Nyní jsem toto „trauma z dětství“ už překonala a čekám, jak dopadnu v Žoldnéřích fantasie a také v soutěži O nejlepší fantasy 2012, kam jsem svá nejnovější díla posílala.

 

2. otázka: Co pro tebe psaní znamená a jak často tvoříš?

Mám své občasné výkyvy, ale obecně pro mě psaní znamená už nedělitelnou součást mého života. Tvořím, jak se dá. Teď před uzávěrkou soutěže jsem potřebovala prostě dokončit dílo, takže jsem během necelých třech týdnů napsala 70 tisíc znaků, s tím, že jeden den to bylo dokonce 19 tisíc.

Takovým tempem se ale nedá psát dlouhodobě. Fakt jsem pak byla z toho psychicky unavená a měla jsem pocit, že už vůbec nežiju svůj život, ale jsem mými postavami. Chyběla jsem si. Takže teď mám takový malý odpočinek a třídím si v hlavě nové nápady.

 

3. otázka: Jakému žánru se věnuješ? Proč zrovna tohle?

Tak tady není o čem dlouho přemýšlet. Alfou a omegou mé tvorby je fantasy. Dostala jsem se na to tak nějak přes tátu, který byl a je velkým fanouškem Tolkiena. Tak nějak jsem na tom vyrostla, nicméně si troufám říct, že to podobu mé fantasy moc neovlivnilo. Elfy, hobity, trpaslíky ani jiné nadpřirozené netolkienovské stvoření typu upíři u mě nenajdete. Zásadně si tvořím své vlastní světy s mými vlastními nadpřirozenými bytostmi. To je to, co mě na tom tak baví a proč to dělám.

 

4. otázka: Kde bereš inspiraci? Co tě naopak dokáže od psaní odradit?

Inspiraci beru hlavně v lidech. I když píšu fantasy a mám tam tím pádem i jiné rasy, tak lidé v mých příbězích hrají tu nejpodstatnější roli. Je to primárně o nich.

Teď v novém díle, na kterém jsem díky soutěžím začala pracovat, se ale stále více setkávám s tím, že mě inspirují samotné postavy. Jejich osobnosti jsou už natolik rozvinuté, že mi nedělá problém stát se jimi a tím, že jednám prostřednictvím nich, tak se příběh vlastně píše skoro sám.

Od psaní mě v současné době nedokáže odradit už asi nic. Je jasné, že ne každý den má člověk chuť psát. Ale to neberu jako něco, co by mě odrazovalo, nýbrž jako zdravý, nutný odpočinek.

 

5. otázka: Co považuješ za svůj největší úspěch?

Přemýšlela jsem, jestli tady vypíchnout nějaké dílo, nebo podobně. Nicméně z hlediska psaní jako samotného považuju za svůj největší úspěch to, že už dokážu sama vidět chyby, kvůli kterým jsem se dřív byla schopná hádat, proč že mi něco takového vůbec ten dotyčný vlastně vytýká. Vytvořila jsem si již cit pro to, co funguje a co, i kdybych se stavěla na hlavu a chtěla tam tu či onu část mít sebevíc, v textu prostě být nemůže. Je to podle mě něco, co mi nejvíc pomáhá posouvat se dál a zlepšovat se. A to je přeci snad pro každého to nejlepší, co může být.

 

6. otázka: Kolik lidí tě čte? Jaké jsou jejich reakce?

S potěšením mohu říct, že čím dál tím víc. I když je fakt, že teď jak jsem hodně psala a nemohla nová díla kvůli pravidlům soutěže věci publikovat, tak jsem příspěvků na blog moc nedávala, a tudíž návštěvnost lehce poklesla.

Reakce, musím říct, jsou vesměs pozitivní. Je to více méně asi kvůli tomu, že ten, koho to nezajímá, tak tu stránku prostě nenavštíví, nebo ji opustí dřív, než by nějakou kritiku napsal. Zkrátka rozhodně to, že tam nemám žádné komentáře s výtkami, nepřičítám své „geniální“ tvorbě J. Můj největší kritik jsem asi já sama.

 

7. otázka: Jak na tvé výtvory reagují tvoji nejbližší? Čtou tě?

Nejvíc mě čte asi babička. Té dávám každé své dílo a pevně věřím, že se jí to líbí nejenom proto, že jsem její vnučka (naivní představa, že 🙂 ?). Hodně dávám dílka číst i taťuldovi, který má k tomu žánru fantasy asi nejblíže. Naopak moje máma mi s oblibou říká: „Proč tím vůbec marníš čas?“ nebo když už teda se smíří s tím, že místo chození po barech po večerech píšu tak pronese něco ve smyslu: „Piš aspoň něco pořádnýho, vždyť tyhle blbosti nikoho nezajmaj.“ Tolik vzácná podpora z její strany. Teď jí ale pouštím seriál Hra o trůny, a to se jí docela líbí a dokonce se i ptá, kdy jí promítnu další díl. Takže třeba ji na to ještě převychovám a nakonec se jí zalíbí i tvorba její dcery.

 

8. otázka: Čeho bys chtěl dosáhnout?

Spousta lidí chce být v něčem nejlepší. Odlišit se od ostatních. Jenže po čase narazí. Nejlepší je vždy jen jeden. Nemůže se to prostě z čisté logiky věci podařit všem. Dlouho jsem se s tímhle prala a byl to asi i důvod, proč jsem na psaní na nějaký čas zanevřela. Chtěla jsem být nejlepší a zjistila jsem, že nejsem a nebudu. Přesto mě to k tomu psaní vždy táhlo a po maturitě jsem se k tomu vrátila.

Teď se snažím dohnat to, co jsem za tu dobu tvůrčí nečinnosti zameškala. Nejvíc jsem však dosáhla už tím, že jsem si uvědomila, že není potřeba být nejlepší. Našla jsem své čtenáře, kterým se líbí mí hrdinové a jejich příběhy. Teď to, co dělám, tak dělám více méně pro ně. Chci vydat svou prvotinu a po té i další díla, která mám v hlavě, protože mi lidé jako reakce na ukázkové kapitoly na blogu píšou: „Tak kdy už si tu tvou knížku budu moct konečně koupit? Chci vědět, jak to je dál.“ Můj cíl je tedy jednoduchý – splnit jim jejich přání!

 

9. otázka: Máš nějaký literární vzor? Pokud ano, proč zrovna on/ona/oni?

Mým asi největším literárním vzorem je Paulo Coelho. Nepíše sice literaturu nikterak podobnou tomu, kterou já sama tvořím či běžně čtu, přesto však se mi líbí jeho myšlenky a za jeho knihy své skromné výdělky z doučování matiky ráda utratím. Navíc obdivuju i to, jak se dokázal prosadit. Neanglicky píšící autoři to mají vždy do značné míry ztížené a on i přes to ukázal celému světu, že mu má co nabídnout.

 

10. otázka: 100 znaků z práce, kterou považuješ za svou nejzdařilejší.

Pláč bezejmenné, 2. kapitola

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

 

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *