,

Rozhovor s Julií Novákovou

rozhovor
Zdroj:

Julie Nováková, mladá, ale rozhodně ne začínající spisovatelka, která se věnuje především scifi a detektivním románům.

 

Ahoj, Julie. Než tě začnu zpovídat, mohla bys prosím prozradit těm, kteří tě zatím neznají, něco málo o sobě?

Na tohle se dá odpovědět buď dlouhým nudným výčtem, nebo zkusit odvyprávět příběh. A kdo by si nezvolil druhou možnost? Náš příběh začíná za sedmero sídlišti a sedmero křižovatkami, u malého děvčátka, které rádo psalo povídky. Tady by tento příběh mohl snadno skončit, tak jako většina z nich, ale naštěstí se stal zajímavějším, když dívka skutečně začala své práce publikovat – a pak, ve svých sedmnácti letech, vydala první román: Zločin na Poseidon City. Od té doby byla docela produktivní a vydala dva další vlastní romány (Nikdy nevěř ničemu a Tichou planetu), jednu knihu se čtyřmi spoluautorkami (Tajná kniha Šerosvitu) a přes dvacet povídek v časopisech a sbírkách. Skoro to vypadalo, jako by ji kousl radioaktivní workoholik. A kdo ví? Třeba to tak bylo a následky jen byly méně nápadné než u Spidermana. Je také člověkem sta a jednoho povolání (aktuálně recepční, redaktorkou a korektorkou, dříve i mnoha jinými klasickými pohádkovými rolemi), studentkou biologie, která nedávno dokončila svou bakalářskou práci, napsala první odborný článek a doufá v další, protože tento příběh je teprve na samém začátku. Malé děvčátko vyrostlo, ale většina dobrodružství stále čeká; výzkum, cestování, další knihy… Pravda, také další věci v životě. Ale skutečný workoholik, nebo dokonce širokému okolí nebezpečný workoholikodlak, by se o nich ani nezmiňoval.

 

Čtyři publikované knihy, více než dvacet otištěných povídek – to je už úctyhodný počet. Co ty osobně považuješ za svůj největší spisovatelský úspěch?

To je každou chvíli jiné. Někdy Zločin na Poseidon City jako první vydaný román, někdy Tajnou knihu Šerosvitu jako úspěšnou spolupráci s dalšími autorkami pro známé nakladatelství Albatros, někdy zapojení do série JFK, do níž právě píšu svůj díl, a v poslední době také přijetí anglicky psané povídky do americké steampunkové antologie Penny Dread Tales 3: In Darkness Clockwork Shine. Jde sice o malonákladovou antologii „vlakového čtiva“ – ale i tak to potěší. E-mail s příznivou odpovědí a návrhem smlouvy ve mně vyvolal nefalšovanou radost, neboť v angličtině jsem zatím nic nepublikovala; pokud tedy bude vše v pořádku a antologie v avizovaném termínu na přelomu března a dubna skutečně vyjde, bude povídka The Brass City mou první prací vydanou v zahraničí (pakliže ji nepředběhne čerstvě přijatý odborný článek). Český ekvivalent povídka nemá, psala jsem ji rovnou v angličtině, ale uvažuji o jejím přeložení do češtiny. Do jejího světa, lidské kolonie na planetě Jadhia, bych se ráda někdy vrátila – a tak možná budou následovat i další povídky odtamtud, ať už v jakémkoli jazyce (ehm, což v tomto případě znamená česky či anglicky, protože žádným jiným jazykem rozhodně nevládnu dostatečně na psaní, ostatně ani na nic jiného kromě pasivního porozumění).

 

Myslím, že psát beletrii v nerodném jazyce je hodně odvážný krok, ke kterému by se asi odhodlal jen málokdo. Jak ses k tomu vůbec dostala a jak se ti na něčem takovém pracovalo? Byla to velká změna, či nenarazila jsi třeba na nějaké problémy, se kterými jsi původně nepočítala?

Odvážné mi to tehdy nepřipadalo, spíš jsem si to chtěla zkusit. Vždycky jsem chtěla publikovat i mimo ČR, a toho člověk nejsnáze docílí, když ovládá nějaký cizí jazyk. Zaplatit si překlad povídky by bylo neúnosně drahé, i kdyby překladatel nasadil nižší než obvyklou sazbu. Už dříve jsem si sama přeložila do angličtiny dvě česky vydané povídky, ale jejich překlady nikde nevyšly; když se na ně dívám zpětně, nebyly moc dobré. Ve snaze přeložit povídku tak, jak jsem ji napsala, jsem sklouzávala k formulacím a výrazům, které anglicky zněly podivně – a celkový text pak asi působil jako takový kočkopes, sice psaný anglicky, ale rozhodně tak moc neznějící. Tohohle problému se člověk ale snadno zbaví tím, když začne psát přímo v angličtině. Vyhne se spíše české větné stavbě, nesnaží se dohledávat co nejpřesnější anglický ekvivalent použitého českého slova – prostě myslí i píše v angličtině. A šlo to. Snad to problém vyřešilo, když editor psal, že v povídce nebudou provedeny žádné stylistické zásahy, pouze drobnější korektury. Povídka se mi sice psala trochu obtížněji než česky, ale ne o mnoho – překládat bylo mnohem obtížnější. Psaní v angličtině byla příjemná zkušenost a rozhodně se do něj chci pustit zase. Mám už trochu přehled o anglických žánrových periodikách a o tom, jaký typ prací hledají (z hlediska žánru, stylu, rozsahu), a tak není problém najít uplatnění pro práci víceméně jakéhokoli fantastického žánru a rozsahu od pár set do desítek tisíc slov. Obecně ale platí, že pro delší práce je uplatnění méně – většina online i tištěných časopisů preferuje povídky do osmi až deseti tisíc slov, takže skutečně povídky. Nebula a Hugo pak od sedmi a půl do sedmnácti a půl tisíce slov označují texty jako novelety. Ty už vydává méně periodik – a u rozsahu novely (zpravidla patnáct či sedmnáct a půl až čtyřicet tisíc slov) je tu skoro vakuum. Potom už tu jsou romány, a tam je zase možností mnoho – ale šance pro běžně neanglicky píšícího a v angličtině nevypsaného a neznámého autora poměrně mizivé. Krátké věci se ale v cizím jazyce i píšou nejlépe. A má-li člověk povídku na pár tisíc slov, může si celkem vesele vybírat, kam ji pošle.

 

Zmínila ses, že nyní píšeš do známé série JFK. Jak ses k této příležitosti dostala a jak se ti pracuje ve světě, který má jisté mantinely, kterých se musíš jako autorka držet? Je to pro tebe velká změna?

K JFK jsem se dostala na podzim 2011, kdy se mě Jirka Procházka zeptal, jestli bych se k autorům série nechtěla přidat. Nadšeně jsem souhlasila. Prvních pár měsíců jsem se spíše seznamovala s pravidly série a dočítala některé díly, které jsem do té doby ještě nečetla, pak jsem si začala rozmýšlet vlastní příběh, postupně jsme ho prodiskutovali s Jirkou i s Mirkem Žambochem a také autory, na něž budu navazovat a kteří navážou na mě, po odsouhlasení námětu jsem si připravovala podrobnější synopsi – a pak už jsem začala psát. Zatím jsem relativně na začátku a zároveň dokončuji ještě jeden SF román a povídku, ale očekávám, že na sklonku jara budu mít knihu už hotovou – což by se také hodilo, aby se nijak nezdrželo vydávání série. Ve fázi plánování jsem párkrát na mantinely narazila a nemohla jsem směřovat příběh úplně tam, kam bych ho jinak vedla, ale nikdy nešlo o vážnou věc; vždy se dal najít způsob, jak příběh trochu změnit tak, aby byl stále dobrý a uvěřitelný i aby zároveň odpovídal pravidlům světa JFK. Je to docela zajímavá zkušenost, skutečně jde o změnu oproti psaní samostatných románů, a určitě bych se nebránila zapojení i do jiných sérií. Psát v určitých mezích je pro mě výzva a dané mantinely nepovažuji za překážky, spíše za síť vytyčených cest – a baví mě právě zkoušet jít po některé z nich.

 

Říkáš, že jsi na začátku, ale že na sklonku jara už bys měla knihu ráda hotovou. Přijde mi to jako neskutečné tempo, pokud chce člověk mít nějaký život i mimo psaní. Jak dlouho obvykle vůbec pracuješ na jedné knize? Je tohle tvá normální tvůrčí rychlost, nebo spěcháš hlavně kvůli tomu, že na tebe navazují právě ostatní autoři?

Je to tempo, kterým jsem začínala a ke kterému se obloukem zase vracím. Zločin na Poseidon City jsem měla hotový asi za tři měsíce, další romány Nikdy nevěř ničemu i Tichou planetu za velmi podobnou dobu. Všechny tři knihy jsem ale napsala ještě na gymnáziu. Nepravidelný rozvrh univerzity a téměř skokově větší množství jiné práce (kdy jsem porůznu dělala průvodkyni, uvaděčku, recepční, copywriterku, redaktorku, autorku PPC kampaní, korektorku…) si vybraly svou daň na tom, že další knihu jsem psala skoro rok, následující déle než rok – a na třetí, posledním dílu SF trilogie, pracuji už deset měsíců. Teď už je snad přibližně měsíc a půl před dokončením, po němž by postupně měla trilogie začít vycházet. Tím pádem mi potom na samotného JFK, aby se série nezdržela, zbývají asi tři měsíce – doba, jíž jsem začínala! Díky těm zkušenostem vím, že se to dá stihnout, zvlášť když má jít rozsahem spíše o novelu než román. Je otázka, zda se to dá stihnout i při dočasné práci a před obhajobami a státnicemi, ale budu optimistická… a především budu psát, psát a psát. Abych zodpověděla všechny tvé otázky: V průměru by má tvůrčí rychlost byla půl roku, de facto mám ale dvě různé – čtvrt roku a rok… Jak kvůli sobě, tak kvůli ostatním autorům tentokrát nasadím tempo číslo jedna.

 

Vydat knihu ještě na střední škole, to se jen tak nějakému autorovi nepoštěstí. Měla jsi napsaný rukopis a nabízela ho nakladatelstvím, nebo ses k tomu dostala jiným způsobem?

Ano, Zločin na Poseidon City jsem nabízela nakladatelstvím až po dopsání. Po odmítnutí (jak rovnou, tak po zvažování vydání) u několika jiných nakladatelů ho přijali v nakladatelství Triton. Následující romány Nikdy nevěř ničemu i Tichá planeta už byly přijaty napoprvé a na vydání sci-fi trilogie, na jejímž závěrečném dílu pracuji, jsem se dohodla s nakladatelem už v době psaní prvního dílu, zcela jisté to ale bude teprve po dodání celé trilogie. První dva díly se líbily, teď záleží ještě na posledním.

 

Tak to ti určitě já i čtenáři budeme držet palce.

Vzhledem k tomu, že jsme se docela rozpovídaly, položím ti už jen poslední otázku, aby rozhovor měli šanci dočíst i ti, řekněme, ne tak vytrvalí čtenáři :D.

Budu těžce „originální“ a zeptám se tě, jestli máš něco, co bys chtěla jak čtenářům, tak i třeba začínajícím autorům vzkázat či doporučit?

Čtenářům jednoduše – dál čtěte! A případným nečtenářům, kteří sem zavítali (pokud tací jsou): Kdyby vás ke čtení nezlákalo to, že je to skvělá zábava, leccos nového se dozvíte a ponoříte se do úžasných světů, tak pamatujte, že čtení je sexy! (Vážně. Nevěříte mi? Vygooglete si to.) A začínajícím spisovatelům: Nenechte se odradit, ale zároveň buďte i sebekritičtí. Zkuste najít zlatou střední cestu mezi vzýváním vlastního génia a zahanbeným strkáním svých výtvorů do šuplíku, kde je pokud možno nikdo neuvidí. Až budete se svým dílem alespoň relativně spokojeni, pošlete ho do nějaké literární soutěže – a třeba právě tam začne vaše kariéra (nebo ne, ale něco se tím přiučíte a pobavíte se). Chce to odvahu, jasnou mysl… ehm, promiňte, to zní jako nějaký americký vlastenecký film. Však vy už víte.

No myslím, že já jdu googlit 😀 Pokud byste i vy ostatní měli na Julii nějaké další otázky, neváhejte se zeptat v komentářích. Myslím, že Julie vám mile ráda odpoví.
Já ti, Julie, děkuji moc za čas a za tvůj osobitý pohled, který jsi tu nastínila. Přeji ti za sebe i za čtenáře blogu hodně štěští a nových nápadů!

 

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *