,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola (komplet)

Zdroj:

SMUTNÉ ZRCADLO

Přípravy na složení slibu lásky dvou mladých lidí započaly hned následující ráno. Vše se muselo stihnout velice rychle. Hrálo se tu o čas s dalšími osadami, které dříve či později proroctví Bohů dostanou do ruky též. S osadami, které pak vyšlou zase své muže, aby se o stejný úkol pokusili. Každý si tu byl jistý, že Irmon vyvolený je. Jenže co kdyby ho někdo jiný předběhl a jeho místo po boku Bohů by mu ukradl?

Něco takového se přeci nesmí stát. Ještě dnes večer bude obřad a hned zítra se oba novomanželé vypraví na svou podivnou svatební cestu do neznáma.

„Moc ti to sluší, Saril,“ řekl muž, který právě vešel do dveří, dívce v dlouhých bílých šatech. Stála na stupínku vprostřed místnosti a kolem ní se motalo několik starších žen z vesnice. Připravovaly ji na její velký den, kdy se měla stát jednou z nich. Už to nebude dítě poslušné otci, ale žena oddaná svému muži.

„Děkuji ti, tatínku,“ sestoupila z vyvýšené stoličky, přistoupila ke svému otci a vřele ho objala.

„Jdu právě od náčelníka. Zmínil se mi, že se tu u tebe před obřadem také ještě staví,“ oznámil jí.

„Jaká pocta pro mě. Moc jsi mě tou zprávou potěšil. Máš ještě nějaké takové?“ zeptala se ho s výrazem nadšení. Hlavou se jí ale honilo, co jí asi Giléus může chtít.

„Takové ne,“ odpověděl jí otec poněkud posmutněle.

„Tatínku,“ řekla mu s laskavým tónem v hlase a pohladila ho jemně po tváři. „Není přeci proč smutnit. Budu se vdávat.“

„Omluvte nás, prosím, na okamžik,“ pokynul rozhodně ženám v místnosti.

Ty se beze slůvka sebraly a komnatu opustily.

„Saril, dceruško moje,“ láskyplně ji oslovil a oba usedli na pohovku u stěny. Jen co tak učinili, otec pokračoval v tom, co jí chtěl říct:„Vím, že to má být pro tebe největší den tvého života, a vím také, že si to bereš jako velkou čest stát se ženou náčelníkova syna. Ale nemusíš to dělat. Přeju si jen, aby sis byla opravdu v hloubi srdce jistá, že to je to, co chceš na světě ze všeho nejvíc,“ pověděl jí potichu s naprostou otevřeností.

Neustále se kolem sebe rozhlížel a ujišťoval se, že jsou v místnosti skutečně sami a že je nikdo neposlouchá. Byla to slova proti náčelníkovu rozhodnutí a ta by rozhodně bez trestu ponechána nebyla.

„Od doby, co nás před lety s Irmonem zaslíbili, jsem k tomu vychovávaná. A já se učila pilně a svědomitě. Vím, že větší odměny se mi jako ženě dostat nemůže. Každá dívka by se mnou okamžitě měnila. Není důvod, proč bych to neměla chtít,“ odpověděla starostlivému muži sedícímu vedle ní.

Každé slovo pečlivě uvážila, než ho vyslovila nahlas. Mluvila pomalu, přesně tak jak se sluší a patří na dívku hodnou stát se manželkou budoucího nejmocnějšího náčelníka na Alvi.

„Život, dcero, se neskládá jen z povinností. Velice často jde hlavně o dobrý pocit. Ve škole jsi byla vedena k tomu, že jako žena nemáš právo starat se sama o sebe. Po tom, co si tě Giléus tak oblíbil a oznámil Irmonovo a tvé zasnoubení, sis vzala do hlavy, že je to víc, než v co může jakákoliv jiná žena doufat. Tvrdě jsi na sobě pracovala a dělala jsi vše proto, aby se tomu tak skutečně stalo. Ale já v tvém počínání pořád cosi postrádám. Považ dítě, chystáš se složit slib věčné lásky. Jsi si jistá, že Irmona opravdu miluješ?“

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

„Tatínku, teď už to nelze vzít zpátky,“ odvětila mu velice krátce. Možná do této chvíle působila trochu naivně. Byla si ale plně vědoma dopadu svého rozhodnutí.

„Vše jde. Učil jsem tě přeci, že nikdy tomu nemusí být tak, jak za tebe rozhodne někdo jiný. Že je to jen na tobě a na tom, co pro to sama uděláš,“ oponoval jí.

„Zahráváš si s velezradou svého pána,“ připomněla mu. Přála si opustit od tohoto tématu a odvést řeč někam jinam. Muž jí to ale učinit nenechal.

„To je mi jedno. Jsem otec milující svou dceru a jako takový bych pro tebe udělal cokoliv. Třeba si tu šibenici i postavil. Naučili tě… Ne,“ odmlčel se a pak vyřkl mnohem ošklivější výraz, leč daleko lépe vystihující tlak společnosti na jeho dceru: „Giléus tě vycvičil, že na tvém štěstí nikomu nezáleží. Ale nenech se zmýlit. Vždy na tomto světě bude člověk, kterému na něm záležet bude. Člověk, který tě vychoval, foukal ti bolístky a pomáhal ti stavět se ze země znovu na nohy. Který udělá cokoliv, aby jeho dcera byla šťastná.“

„Nesmírně si toho vážím a oceňuji to. Ale nevíš, o čem mluvíš.“

„Takže ty se ho ještě po tom všem budeš zastávat?“ neudržel se a zvýšil na ni hlas. Nedělával to moc často, ale vyvedlo ho z míry, že Saril náčelníka v tuhle chvíli brání. Jako by vůbec neposlouchala, co se jí tu snaží říct. Nebo to snad jen nechce slyšet?

„Tohle není o našem pánovi, ale o mně. Už jsem se rozhodla. Možná i proto, že mně zase záleží na tom tvém štěstí. Vím, že jsi to po tom, co nás maminka opustila, se mnou neměl jednoduché. Neoženil ses znovu s nikým a vychovával jsi mě sám. Oba víme, že nejsi úplně zdravý. Nemohli bychom žít jako divoká zvěř pořád na útěku. Obětoval jsi mi už dost. Teď je řada zase na mně. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ řekla a potěšila ho svým úsměvem.

Otec ale cítil, že ho na rtech vykouzlila jen, aby ho ukonejšila. Nebyl opravdový.

Objal svou dceru, aby se nemusel dívat do jejích utrápených očí. Byl vděčný za to, co mu řekla, nicméně špatný pocit z nadcházejícího obřadu ho neopouštěl. Ani nemohl. Dát útěchu bohužel neznamená totéž, co uklidnit duši.

„Dojemný okamžik,“ ozvalo se od muže stojícího ve dveřích, když dívku objímající svého otce zahlédl.

Byl to Giléues, kdo právě vešel do komnaty. Naštěstí nezaslechl nic z rozhovoru, který tu měli před tím.

„Náčelníku,“ oslovil ho dívčin otec.

„Můj pane,“ poklonila se mu hned na to Saril.

„Musíš být pyšný, Taberio. Tvá dcera je vskutku nádherná. Můj syn by si nemohl přát mít lepší nevěstu.“

Muž se na ta slova jen zdvořile usmál a pohlédl na svou dceru. Ta stále čekala na pánův pokyn, že může vstát poté, co se mu uklonila. Její hlava byla skloněná k zemi, takže jí už neviděl do očí. I tak ale měl jasnou představu o tom, co by v nich mohl právě v tento okamžik vyčíst. Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

„Nechám Vás s mou dcerou o samotě, zajisté si chcete promluvit v soukromí,“ řekl Taberio náčelníkovi a místnost opustil.

„Můžeš vstát, Saril,“ pokynul dívce.

„Děkuji, můj pane,“ řekla mu poté, co se zvedla, a udělala krok zpět. Dávala tím najevo svou poslušnost a dobré vychování, protože stát v těsné blízkosti náčelníka se nikomu nesluší. Ten ji ale překvapivě v jejím počínání zarazil:

„Máš ty nejlepší mravy. Ale není zapotřebí tak formálního chování. Budeš přeci patřit do rodiny.“

„Uvádíte mě do rozpaků, pane. Nejsem přeci hodna stát ve Vaší blízkosti.“

„Jsi více než hodna. Většina dívek svou roli ve společnosti těžko snáší, některé jsou dokonce tak zhýralé, že tomu vzdorují. Ty ale vše, co konáš, činíš opravdu od srdce a s neobvyklou pokorou. To je taky důvod, proč jsem si po boku svého syna přál právě tebe, a to i vzhledem k tvé minulosti,“ složil dívce poklonu, kterou jen tak nějaká žena z úst muže neuslyší. Navíc ještě od muže náčelníkova postavení.

„Náš pán je ke mně tak laskavý. Nezasloužím si tak milá slova,“ řekla Saril a sklonila opět svou hlavu k zemi jako výraz pocty.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit. Po obřadu už nebudu mít příležitost. Čeká tě zpečetění posvátného svazku, první noc se svým mužem, a hned ráno se musíte vydat na cestu. Možná bys v tuto chvíli ode mě čekala mé požehnání vašeho sňatku. To jsem ti ale dal tím, že jsem tě svému synovi vybral. Dnes ti nesu něco jiného. Mám pro tebe rozkazy ohledně výpravy,“ oznámil stroze Giléus.

„Chápu, můj pane. Jen jsem si nemyslela, že je budete dávat i mně. Předpokládala jsem, že Vaše příkazy předáte Irmonovi. Vzhledem k mému postavení vůči němu jako svému muži si nejsem jistá, zda bude v mých silách je vyplnit. Na naší pouti budu odpovědna jemu. Nemyslím si, že se bude řídit mým názorem, i kdyby si ho třeba vyslechl,“ odvětila mu na to s veškerou úctou.

„K těmto pochybnostem máš jistě své důvody. Ale dostala jsi nejlepší školu. Předpokládám, že budeš schopna si najít způsob, jak ho přesvědčit.“

„Zrovna tohle nás bohužel ve škole nenaučili. Nejspíš narážíte na fakt, že většina žen má v sobě ten dar ovlivnit muže, aniž by to v něm vzbudilo nějaké podezření. Máme k tomu jisté vlohy, to popřít nemohu. Ale jako každá vloha, musí se i tato rozvíjet, aby se mohla stát ženinou schopností.
Každá matka to svou dceru učí. Jenže já tu svou nepoznala. Je mi to moc líto, ale nedostala jsem příležitost to od ní pochytit,“ řekla mu na to co nejopatrněji. Ve výsledku vlastně odporovala náčelníkovi, i když věcně a zcela pravdivě. Musela si dávat obrovský pozor, aby ho něčím neurazila. Pohybovala se po nesmírně tenkém ledě.

„Nejsi už dítě, Saril. Víš, že já sám se tě naučil mnohému, co jsem nabyl léty zkušeností a co by ses nikde jinde nedozvěděla. Věnoval jsem se ti. Byla jsi výborná žákyně a posluchačka. Často jsi mě překvapovala svým přístupem a samostatností. Jsem si jistý, že se i tohle dokážeš rychle naučit sama.
Žádná jiná vesnice nepošle svého favorita s dívkou. Odporuje to všem přesvědčením, která na Alvi panují. Víš moc dobře, že já osobně je velice striktně dodržuji a hlídám, aby se ctila i v celém mém panství. Bylo to velice riskantní rozhodnutí poslat tě na výpravu s Irmonem. Věřím ale, že se mi tento krok vyplatí a že jen spolu dojdete až k cíli,“ svěřil jí náčelník. Nebyl zvyklý mluvit takto otevřeně. Z jeho chování se to dalo snadno poznat. Neustále nervózně přecházel z jedné strany místnosti na druhou a zase zpět.

Konečně se na chvíli zastavil a pohlédl na Saril očekávaje nějakou zpětnou reakci na tato svá slova. Jenže ta nic neříkala.

„Nic mi na to nepovíš?“ zeptal se jí.

„Vážím si toho, co jste pro mě udělal. Vynasnažím se, abych Vás nezklamala. Zatím Vám ale na to nemám co říct, můj pane. Počítám s tím, že budete pokračovat dál. Dokud nevím, co mám konkrétně udělat, mohu Vám jen těžko něco slibovat.“

„Jsi velice chytrá dívka, Saril. Utvrzuješ mě tím jen v tom, že jsem opravdu rozhodl správně,“ odvětil jí na to. Dívka se na něj usmála a náčelník hned spustil dál:

„Říkáš tedy konkrétně. Znám dobře svého syna. Najít cestu do Areje nebude jen otázka udatnosti a statečnosti. Ta cesta je zkouškou i emocionální a intelektuální vyspělosti jedince. Jsi mladší než můj syn, nicméně objektivně musím říct, že v tomto ohledu jsi vyzrálejší. Nejspíš se během vaší cesty naskytne okamžik, kdy bude potřebovat nejen podpořit, ale také navést tím správným směrem,“ vysvětlil jí náčelník.

„Předpokládám, že tohle by snad neměl být problém.“

„Doufám v to. Ale jistý si nejsem. Irmon nebyl nadšený z toho, že se má ženit, i když podle mého na to má už dostatečný věk. Asi ti zabere nějaký čas najít k němu tu správnou cestu,“ vyjádřil Giléus své obavy.

„Nechce se ještě ženit, nebo nechce pojmout za ženu mě?“ zeptala se poněkud sklesle dívka.

„Oboje,“ odvětil rychle a bez okolků náčelník. Nezaobíral se tím, že chladnou odpovědí na tak pro dívku závažnou otázku, může ranit její křehké city. Nebylo to předmětem jeho zájmů. Člověk, se kterým mluvila do té doby, jako by se z ničeho nic někam ztratil. Znovu stála v místnosti s nekompromisním mužem, který jde za svým cílem tvrdě, hlava nehlava.

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.

,

Krev poslední naděje (rozšířená verze)

Zdroj:

Ucelená a rozšířená verze povídky publikované dříve na části. Ať se Vám líbí ještě víc, než ta původní.

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.

 

„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.

Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to na nejvýš citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam:  „Jsem unavený, půjdu domů. Na stole máš seznam úkolů. A nezapal tu nic těmi svícemi!“

Ještě se na mě jednou přísně podíval a pak odešel. Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.

 

 

„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to musel udělat. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“

 

„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, i když to ve skutečnosti zase tak triviální záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát, nebyla.

Valná většina lidí tu neumí číst ani psát. Ve škole je to pouze jako nepovinný předmět. Nepřikládá se tomu, navzdory námitkám učenců, velká váha. Pouze vzdělaný poslouchá vzdělaného, a to ještě žádný náčelník nebyl.

Mohl jsem hovořit o štěstí, že zrovna já k té hrstce vybraných patřil, nemluvě o té ojedinělé možnosti, že jsem měl ke knihám, a to i k těm nejvzácnějším, volný přístup. Někdy není ani tak důležité vědět co hledat, ale hlavně kde. A z toho jsem právě v tuto chvíli nejvíc těžil.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl též.

„Takže východní branou a pak po severním okraji poloostrova až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozžehnat se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.

 

„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“ zajímal se, aniž by se předem snažil zjistit, jak se na tu energii napojit. Nicméně to spolu beztak dost úzce souviselo, takže jsem mu odpověděl  s dobrou vůlí k tomu malé vysvětlení přidat.

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

Má snaha vysvětlit mu něco navíc byla ta tam. Nesnáším, když mi někdo takhle skáče do řeči a nenechá mě dokončit myšlenku.

„Ty tomu fakt věříš, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.

 

Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už by ta mlha být neměla,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.

 

Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát se také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu to, co jsem chtěl sdělit Krastovi na lodi. „Pátral jsem po tom, odkud ta energie pramení a jak se na ni napojit, aby se dala převést na nějakou hmatatelnou podobu.“

„Tak povídej,“ řekl se zájmem.

Považoval jsem to za jakousi zkoušku, takže jsem bez váhání spustil.Chtěl jsem udělat dobrý dojem.

„Vzal jsem si k ruce nějaké filosofické spisy a taky knihy popisující magii čarodějek. V jejich kořenech stojí hodně. Technicky vzato využívají jako strážkyně dědictví Matky Alvi její sílu. Cítí ji a žijí v souladu s ní. Jen ale málokteré se na ni dokáží skutečně napojit, aby ji využily v podobě nějaké konkrétní nadpřirozené moci.

Přesto však byly v některých knihách popsány případy, kdy ji takto použily. Z nich jsem vycházel. Dlouho jsem přemýšlel, jak to dokázaly. Moc kolem pocházela z emocí. Nedělaly nic jiného, než že se na ně napojily a nechaly je sebou prostupovat. Bylo jich neuvěřitelné množství. Tolik, že jejich tělo už té síle nestačilo a začaly se šířit v podobě světelných vln do okolí. Čarodějky se staly středem, domovem té neskutečné, nehynoucí energie.

Ovládnutí a zkrocení těchto emocí jim pak umožnilo s nimi pracovat, jak zrovna potřebovaly. Chtělo to jen čas a trpělivost, aby nad něčím tak velkým mohly převzít kontrolu.

Je to možné. Jde to. Ony to dokázaly. Vy také.Proto nevidím důvod, proč bych toho nebyl schopen já s Krastem,“ uzavřel jsem myšlenku a pak Alvanovi sdělil, kterými Bohy bychom se rádi stali a z kterých konkrétních emocí bychom sílu čerpali.

Z Boha Alvi byla cítit značná míra entusiasmu. To, co ale vyslovil, mému pocitu z něho právě dvakrát neodpovídalo.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích měl ale jasně obtisklého něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.

 

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vyvést z rovnováhy. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z  touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen do konce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.

Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás Alvan, „dnes utváříme dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastus, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.

Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kde se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc, než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Svou moc jsem plně ovládl, scházela poslední část zpečetění mého nového postavení – přijetí božské nesmrtelnosti. Od tohoto okamžiku mě dělilo už jen několik málo dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

 

„Co tu děláš, Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že s tebou něco je. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co se děje?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s ohledem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Nejednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají  nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musí být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá nesmrtelná stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám v krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz. Za normálních okolností se nic nestane. Oči nám slzí i bez naší vůle a je to přirozená reakce na některé podněty. Je to právě naše moc, co jim zabraňuje tělo takto opustit.

Člověk pláče, když si sáhne na své dno. Božská moc vychází z emocí. Proto když nás něco vnitřně položí, nedokážeme se na ně v ten okamžik napojit. Jsme oslabeni a nic nebrání tomu, aby se tato vzácná přísada vyplavila z našeho těla.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

 

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvává. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

 

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

 

„Je-li ti život milý,

Dej na moc pradávné síly.

Získej sklo s obsahem vzácným,

Nechť je ti tento okamžik spásným.

Máš umřít? Nic se neděje.

Ber! Zde je má krev poslední naděje.“

 

 

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 4. část

Zdroj: raphael-lacoste.deviantart.com/

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

Giléus si ničeho z toho nevšímal a dál si pokračoval ve svém:

„Pamatuj, že to děláš pro svou vesnici. Něco jako selhat nepřichází v úvahu,“ řekl důrazně. Tělem naznačil, že je to vše, co chtěl dívce sdělit, a že se chystá k odchodu, aby měla dostatek času na to dokončit svatební přípravy a nachystat se na večer.

„Budu na to myslet, můj pane. Děkuji za Vaši důvěru.“ S těmito slovy se mu uklonila a náčelník zase odešel.

 

Ihned, co ho viděly ženy čekající venku odcházet, rozhodly se vrátit do komnaty zpět.

„Bude tak hodné a necháte mě ještě chviličku o samotě?“ požádala je laskavě Saril po tom, co první z nich vkročila do místnosti.

„Jak si přeješ,“ řekla jí nejstarší z nich a znovu i s ostatními odešla.

 

Saril si potřebovala vše promyslet. „Oboje,“ zněla jí v hlavě náčelníkova odpověď. Takže ani Irmon si ji vzít nechce. Byla z toho zklamaná. Oba dva to dělali jen na příkaz Giléa.

V hloubi duše doufala, že její nastávající ji milovat bude. Nestrávili spolu zatím moc času, ale v tom, který jim byl společně dán, se mu snažila ukázat své přednosti. Usilovala o to, aby si ji Irmon zamiloval ještě před tím, než ji pojme za manželku. Netušila, v čem udělala chybu, když učinila vše, jak nejlépe mohla. Zdálo se, že celé její snažení bylo k ničemu.

Ač se jí hlavou honily tyto černé myšlenky, stále měla na paměti důležitost svého úkolu. Emocionálně si klesla na své dno už při jejím rozhovoru s otcem. Teď ale měla pocit, že ji na tom dně ještě zašlápli do špinavého bláta a připevnili jí k noze závaží. Přesto však vypadala silně a odhodlaně. Sama nevěděla, kde tu sílu bere. Chtělo se jí plakat. Neuronila ale ani slzičku.

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

Usmívala se na ni ve snaze utěšit ji v její samotě a neštěstí. Chtěla jí dát naději, že vše bude lepší. Dívka v rámu, přestože jí slzy netekly, i přes úsměv na tváři plakala. Plakala uvnitř své duše, protože věděla, že nemá sebemenšího smyslu si něco nalhávat.

***

Giléus se vracel zpátky domů. Spolu s ním ho na koních doprovázeli Caleri a Jerab. Bez nich se náčelník nevypravoval takřka nikam. Věděl proč. V jeho postavení si nemohl dovolit nic riskovat.

Vešel i s nimi do svého domu.

„Irmone?“ zavolal na svého syna. Chtěl si s ním také ještě promluvit, než obřad začne.

Nikdo mu ale neodpověděl. Ženu ztratil už před dlouhou dobou, takže až na oddané sluhy byl ve velkém příbytku sám.

„Mám ho najít, pane?“ zeptal se Jerab.

„Ne, jistě brzy přijde sám,“ odmítl náčelník a vešel do své pracovny, zatímco oba jeho služebníci zůstali v předpokoji.

Udělal si pohodlí. Přehodil plášť přes židli a položil zbraně, jež s sebou nosil u pasu, na své místo. Pokojně se chystal zasednout ke stolu, jenže to se zpoza převlékací zástěny objevil někdo, kdo ho svou přítomností překvapil a koho tam rozhodně nečekal.

Skočil po něm rozzuřený muž a srazil ho k zemi.

„Ty parchante jeden,“ křičel na něj a bil ho pěstmi.

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 3. část

Zdroj: rawen616.deviantart.com/

Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

„Nechám Vás s mou dcerou o samotě, zajisté si chcete promluvit v soukromí,“ řekl Taberio náčelníkovi a místnost opustil.

„Můžeš vstát, Saril,“ pokynul dívce.

„Děkuji, můj pane,“ řekla mu poté, co se zvedla, a udělala krok zpět. Dávala tím najevo svou poslušnost a dobré vychování, protože stát v těsné blízkosti náčelníka se nikomu nesluší. Ten ji ale překvapivě v jejím počínání zarazil:

„Máš ty nejlepší mravy. Ale není zapotřebí tak formálního chování. Budeš přeci patřit do rodiny.“

„Uvádíte mě do rozpaků, pane. Nejsem přeci hodna stát ve Vaší blízkosti.“

„Jsi více než hodna. Většina dívek svou roli ve společnosti těžko snáší, některé jsou dokonce tak zhýralé, že tomu vzdorují. Ty ale vše, co konáš, činíš opravdu od srdce a s neobvyklou pokorou. To je taky důvod, proč jsem si po boku svého syna přál právě tebe, a to i vzhledem k tvé minulosti,“ složil dívce poklonu, kterou jen tak nějaká žena z úst muže neuslyší. Navíc ještě od muže náčelníkova postavení.

„Náš pán je ke mně tak laskavý. Nezasloužím si tak milá slova,“ řekla Saril a sklonila opět svou hlavu k zemi jako výraz pocty.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit. Po obřadu už nebudu mít příležitost. Čeká tě zpečetění posvátného svazku, první noc se svým mužem, a hned ráno se musíte vydat na cestu. Možná bys v tuto chvíli ode mě čekala mé požehnání vašeho sňatku. To jsem ti ale dal tím, že jsem tě svému synovi vybral. Dnes ti nesu něco jiného. Mám pro tebe rozkazy ohledně výpravy,“ oznámil stroze Giléus.

„Chápu, můj pane. Jen jsem si nemyslela, že je budete dávat i mně. Předpokládala jsem, že Vaše příkazy předáte Irmonovi. Vzhledem k mému postavení vůči němu jako svému muži si nejsem jistá, zda bude v mých silách je vyplnit. Na naší pouti budu odpovědna jemu. Nemyslím si, že se bude řídit mým názorem, i kdyby si ho třeba vyslechl,“ odvětila mu na to s veškerou úctou.

„K těmto pochybnostem máš jistě své důvody. Ale dostala jsi nejlepší školu. Předpokládám, že budeš schopna si najít způsob, jak ho přesvědčit.“

„Zrovna tohle nás bohužel ve škole nenaučili. Nejspíš narážíte na fakt, že většina žen má v sobě ten dar ovlivnit muže, aniž by to v něm vzbudilo nějaké podezření. Máme k tomu jisté vlohy, to popřít nemohu. Ale jako každá vloha, musí se i tato rozvíjet, aby se mohla stát ženinou schopností.
Každá matka to svou dceru učí. Jenže já tu svou nepoznala. Je mi to moc líto, ale nedostala jsem příležitost to od ní pochytit,“ řekla mu na to co nejopatrněji. Ve výsledku vlastně odporovala náčelníkovi, i když věcně a zcela pravdivě. Musela si dávat obrovský pozor, aby ho něčím neurazila. Pohybovala se po nesmírně tenkém ledě.

„Nejsi už dítě, Saril. Víš, že já sám se tě naučil mnohému, co jsem nabyl léty zkušeností a co by ses nikde jinde nedozvěděla. Věnoval jsem se ti. Byla jsi výborná žákyně a posluchačka. Často jsi mě překvapovala svým přístupem a samostatností. Jsem si jistý, že se i tohle dokážeš rychle naučit sama.
Žádná jiná vesnice nepošle svého favorita s dívkou. Odporuje to všem přesvědčením, která na Alvi panují. Víš moc dobře, že já osobně je velice striktně dodržuji a hlídám, aby se ctila i v celém mém panství. Bylo to velice riskantní rozhodnutí poslat tě na výpravu s Irmonem. Věřím ale, že se mi tento krok vyplatí a že jen spolu dojdete až k cíli,“ svěřil jí náčelník. Nebyl zvyklý mluvit takto otevřeně. Z jeho chování se to dalo snadno poznat. Neustále nervózně přecházel z jedné strany místnosti na druhou a zase zpět.

Konečně se na chvíli zastavil a pohlédl na Saril očekávaje nějakou zpětnou reakci na tato svá slova. Jenže ta nic neříkala.

„Nic mi na to nepovíš?“ zeptal se jí.

„Vážím si toho, co jste pro mě udělal. Vynasnažím se, abych Vás nezklamala. Zatím Vám ale na to nemám co říct, můj pane. Počítám s tím, že budete pokračovat dál. Dokud nevím, co mám konkrétně udělat, mohu Vám jen těžko něco slibovat.“

„Jsi velice chytrá dívka, Saril. Utvrzuješ mě tím jen v tom, že jsem opravdu rozhodl správně,“ odvětil jí na to. Dívka se na něj usmála a náčelník hned spustil dál:

„Říkáš tedy konkrétně. Znám dobře svého syna. Najít cestu do Areje nebude jen otázka udatnosti a statečnosti. Ta cesta je zkouškou i emocionální a intelektuální vyspělosti jedince. Jsi mladší než můj syn, nicméně objektivně musím říct, že v tomto ohledu jsi vyzrálejší. Nejspíš se během vaší cesty naskytne okamžik, kdy bude potřebovat nejen podpořit, ale také navést tím správným směrem,“ vysvětlil jí náčelník.

„Předpokládám, že tohle by snad neměl být problém.“

„Doufám v to. Ale jistý si nejsem. Irmon nebyl nadšený z toho, že se má ženit, i když podle mého na to má už dostatečný věk. Asi ti zabere nějaký čas najít k němu tu správnou cestu,“ vyjádřil Giléus své obavy.

„Nechce se ještě ženit, nebo nechce pojmout za ženu mě?“ zeptala se poněkud sklesle dívka.

„Oboje,“ odvětil rychle a bez okolků náčelník. Nezaobíral se tím, že chladnou odpovědí na tak pro dívku závažnou otázku, může ranit její křehké city. Nebylo to předmětem jeho zájmů. Člověk, se kterým mluvila do té doby, jako by se z ničeho nic někam ztratil. Znovu stála v místnosti s nekompromisním mužem, který jde za svým cílem tvrdě, hlava nehlava.

Saril na tohle jeho chování byla zvyklá. Nikdy ale nechápala, jak se někdo může ve vteřině tak zásadně změnit.

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 2. část

Zdroj: ondskapens.deviantart.com

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

„Tatínku, teď už to nelze vzít zpátky,“ odvětila mu velice krátce. Možná do této chvíle působila trochu naivně. Byla si ale plně vědoma dopadu svého rozhodnutí.

„Vše jde. Učil jsem tě přeci, že nikdy tomu nemusí být tak, jak za tebe rozhodne někdo jiný. Že je to jen na tobě a na tom, co pro to sama uděláš,“ oponoval jí.

„Zahráváš si s velezradou svého pána,“ připomněla mu. Přála si opustit od tohoto tématu a odvést řeč někam jinam. Muž jí to ale učinit nenechal.

„To je mi jedno. Jsem otec milující svou dceru a jako takový bych pro tebe udělal cokoliv. Třeba si tu šibenici i postavil. Naučili tě… Ne,“ odmlčel se a pak vyřkl mnohem ošklivější výraz, leč daleko lépe vystihující tlak společnosti na jeho dceru: „Giléus tě vycvičil, že na tvém štěstí nikomu nezáleží. Ale nenech se zmýlit. Vždy na tomto světě bude člověk, kterému na něm záležet bude. Člověk, který tě vychoval, foukal ti bolístky a pomáhal ti stavět se ze země znovu na nohy. Který udělá cokoliv, aby jeho dcera byla šťastná.“

„Nesmírně si toho vážím a oceňuji to. Ale nevíš, o čem mluvíš.“

„Takže ty se ho ještě po tom všem budeš zastávat?“ neudržel se a zvýšil na ni hlas. Nedělával to moc často, ale vyvedlo ho z míry, že Saril náčelníka v tuhle chvíli brání. Jako by vůbec neposlouchala, co se jí tu snaží říct. Nebo to snad jen nechce slyšet?

„Tohle není o našem pánovi, ale o mně. Už jsem se rozhodla. Možná i proto, že mně zase záleží na tom tvém štěstí. Vím, že jsi to po tom, co nás maminka opustila, se mnou neměl jednoduché. Neoženil ses znovu s nikým a vychovával jsi mě sám. Oba víme, že nejsi úplně zdravý. Nemohli bychom žít jako divoká zvěř pořád na útěku. Obětoval jsi mi už dost. Teď je řada zase na mně. Všechno bude v pořádku, slibuju,“ řekla a potěšila ho svým úsměvem.

Otec ale cítil, že ho na rtech vykouzlila jen, aby ho ukonejšila. Nebyl opravdový.

Objal svou dceru, aby se nemusel dívat do jejích utrápených očí. Byl vděčný za to, co mu řekla, nicméně špatný pocit z nadcházejícího obřadu ho neopouštěl. Ani nemohl. Dát útěchu bohužel neznamená totéž, co uklidnit duši.

 

„Dojemný okamžik,“ ozvalo se od muže stojícího ve dveřích, když dívku objímající svého otce zahlédl.

Byl to Giléues, kdo právě vešel do komnaty. Naštěstí nezaslechl nic z rozhovoru, který tu měli před tím.

„Náčelníku,“ oslovil ho dívčin otec.

„Můj pane,“ poklonila se mu hned na to Saril.

„Musíš být pyšný, Taberio. Tvá dcera je vskutku nádherná. Můj syn by si nemohl přát mít lepší nevěstu.“

Muž se na ta slova jen zdvořile usmál a pohlédl na svou dceru. Ta stále čekala na pánův pokyn, že může vstát poté, co se mu uklonila. Její hlava byla skloněná k zemi, takže jí už neviděl do očí. I tak ale měl jasnou představu o tom, co by v nich mohl právě v tento okamžik vyčíst. Možná měla strach z toho, co se chystá udělat, ale uměla to před náčelníkem na sobě nedat znát. Věděla, co se od ní čeká, a jednala přesně podle toho.

,

Pláč bezejmenné – 2. kapitola, 1. část

Zdroj: grinch7.deviantart.com

Kapitola druhá: Smutné zrcadlo

Přípravy na složení slibu lásky dvou mladých lidí započaly hned následující ráno. Vše se muselo stihnout velice rychle. Hrálo se tu o čas s dalšími osadami, které dříve či později proroctví Bohů dostanou do ruky též. S osadami, které pak vyšlou zase své muže, aby se o stejný úkol pokusili. Každý si tu byl jistý, že Irmon vyvolený je. Jenže co kdyby ho někdo jiný předběhl a jeho místo po boku Bohů by mu ukradl?

Něco takového se přeci nesmí stát. Ještě dnes večer bude obřad a hned zítra se oba novomanželé vypraví na svou podivnou svatební cestu do neznáma.

„Moc ti to sluší, Saril,“ řekl muž, který právě vešel do dveří, dívce v dlouhých bílých šatech. Stála na stupínku vprostřed místnosti a kolem ní se motalo několik starších žen z vesnice. Připravovaly ji na její velký den, kdy se měla stát jednou z nich. Už to nebude dítě poslušné otci, ale žena oddaná svému muži.

„Děkuji ti, tatínku,“ sestoupila z vyvýšené stoličky, přistoupila ke svému otci a vřele ho objala.

„Jdu právě od náčelníka. Zmínil se mi, že se tu u tebe před obřadem také ještě staví,“ oznámil jí.

„Jaká pocta pro mě. Moc jsi mě tou zprávou potěšil. Máš ještě nějaké takové?“ zeptala se ho s výrazem nadšení. Hlavou se jí ale honilo, co jí asi Giléus může chtít.

„Takové ne,“ odpověděl jí otec poněkud posmutněle.

„Tatínku,“ řekla mu s laskavým tónem v hlase a pohladila ho jemně po tváři. „Není přeci proč smutnit. Budu se vdávat.“

„Omluvte nás, prosím, na okamžik,“ pokynul rozhodně ženám v místnosti.

Ty se beze slůvka sebraly a komnatu opustily.

„Saril, dceruško moje,“ láskyplně ji oslovil a oba usedli na pohovku u stěny. Jen co tak učinili, otec pokračoval v tom, co jí chtěl říct:„Vím, že to má být pro tebe největší den tvého života, a vím také, že si to bereš jako velkou čest stát se ženou náčelníkova syna. Ale nemusíš to dělat. Přeju si jen, aby sis byla opravdu v hloubi srdce jistá, že to je to, co chceš na světě ze všeho nejvíc,“ pověděl jí potichu s naprostou otevřeností.

Neustále se kolem sebe rozhlížel a ujišťoval se, že jsou v místnosti skutečně sami a že je nikdo neposlouchá. Byla to slova proti náčelníkovu rozhodnutí a ta by rozhodně bez trestu ponechána nebyla.

„Od doby, co nás před lety s Irmonem zaslíbili, jsem k tomu vychovávaná. A já se učila pilně a svědomitě. Vím, že větší odměny se mi jako ženě dostat nemůže. Každá dívka by se mnou okamžitě měnila. Není důvod, proč bych to neměla chtít,“ odpověděla starostlivému muži sedícímu vedle ní.

Každé slovo pečlivě uvážila, než ho vyslovila nahlas. Mluvila pomalu, přesně tak jak se sluší a patří na dívku hodnou stát se manželkou budoucího nejmocnějšího náčelníka na Alvi.

„Život, dcero, se neskládá jen z povinností. Velice často jde hlavně o dobrý pocit. Ve škole jsi byla vedena k tomu, že jako žena nemáš právo starat se sama o sebe. Po tom, co si tě Giléus tak oblíbil a oznámil Irmonovo a tvé zasnoubení, sis vzala do hlavy, že je to víc, než v co může jakákoliv jiná žena doufat. Tvrdě jsi na sobě pracovala a dělala jsi vše proto, aby se tomu tak skutečně stalo. Ale já v tvém počínání pořád cosi postrádám. Považ dítě, chystáš se složit slib věčné lásky. Jsi si jistá, že Irmona opravdu miluješ?“

Dívka se celá rozechvěla. Vstala z pohovky. Nebyla schopna otci po těchto slovech pohlédnout do očí. Prozradily by, jak moc se bojí budoucnosti, k níž si tak zaslepeně prošlapala cestu.

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola (komplet)

Zdroj: vlastní foto

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

Potom, co ho jeho sluha zanechal v komnatách samotného, nedalo mu to a začal znovu nad sebou přemýšlet. Nad svými činy a úspěchy. Byla to dlouhá cesta, kterou ušel až sem. Dokázal mnohé navzdory tomu, že nikdo nevěřil, že by toho byl schopen.

„Tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec a běžel za mužem stojícím u velkého stolu se zmenšeninou celé osady.

Ten byl ale zrovna zcela zaměstnán přípravou vojenských strategií, které by se daly použít, kdyby vesnici napadla nepřátelská vojska.

„Tatínku,“ oslovil ho znovu jeho synek, „koukni, co za knížku jsem právě dočetl,“ chlubil se mu a očekával, že z něho bude mít otec radost.

„Kdyby ses raději místo čtení hloupostí cvičil v umění boje s mečem,“ řekl chlapci a poté se obrátil na ženu stojící ve dveřích, jež přišla společně s chlapcem: „Takhle ty ho vychováváš?“

Na chvíli se odmlčel. Žena mezitím přešla k synovi a snažila se ho utišit, protože začal plakat. Věděla, že pokud se jí to nepodaří, bude se její muž rozčilovat ještě víc.

„To ho neumíš ani uklidnit?“ začal na ni křičet a surově ji uhodil.

Rozrazil ji ret.

Syn stál kousíček od ní, div, že náčelníkova tvrdá rána nepadla i na něj. Velice se polekal. Chtělo se mu brečet ještě víc, ale netroufl si. Zadržel to v sobě.

„Jdi, synáčku,“ vyzvala ho matka a on rychle odcupital pryč.

Giléus měl obraz toho okamžiku v živé paměti. Byla to jeho první vzpomínka vůbec. Mohlo mu být tak pět, ale i přesto si i nyní vybavil každičký detail toho osudového dne.

Neodešel úplně, jak ho matka žádala. Schoval se v předpokoji komnaty, kde obvykle stávala náčelníkova stráž. Teď tam ale byl sám a vyslechl i zbytek rozhovoru, který mezi sebou rodiče měli.

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ utrhl se manžel na svou ženu, která tiše vzlykala a třásla se. Nezmohla se na žádnou odpověď. Náčelník ostatně ani žádnou nečekal a ihned pokračoval: „Co ode mě vlastně chceš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě pojal za svou ženu, za to, že se mnou můžeš každý večer ulehat v mojí přepychové lóži, že se mnou sdílíš stůl, na kterém máš denně jídla, o kterých by si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát?“

„Dělám, co je v mých silách, můj pane,“ špitla tenkým hláskem a rukama si zakryla obličej. Očekávala, že ji její muž znovu uhodí.

Také tak učinil. Byla slyšet rána, jak s ženou praštil o zeď. Ta se pak sesypala k zemi a ležela mu bezbranně u nohou.

„Jsem náčelník jedné z nejváženějších osad. Jediným tvým úkolem je vychovat mi řádného nástupce, jenž jednoho dne bude schopen mou funkci po mně převzít. Ty z něj ale děláš holku. Necháváš ho vysedávat nad knížkami, místo aby se učil dovednostem pravého muže. Vše, co potřebuji, abych si udělal sám. Neschopnější ženu jsem opravdu ještě neviděl,“ řekl jí pohrdavě a dlouze na ni pohlédl, jak se na podlaze třese.

„Anebo víš co?“ obrátil se na ni ještě jednou, „už mi to je jedno. Dělej si s Giléem, co chceš. Učiním svým nástupcem Fródia. Je sice nemanželský harant, ale aspoň ví, jak se drží meč v ruce.“

Tahle jeho slova zabolela ženu ještě víc, než rány, které jí násilný manžel způsobil na těle. Trestal ji tím za to, že mu kdysi dlouhou dobu nebyla schopná syna porodit. Tehdy místo jejího lóže navštěvoval raději jiné ženy. S jednou z nich počal syna jménem Fródius. Poté si jako jeho choť musela vyslechnout další jeho výčitky. Neustále jí předhazoval, že je to jen její chyba, že nemůže otěhotnět a že je jako žena k ničemu.

Pak se stal zázrak a ona po necelých třech letech přišla do jiného stavu. Denně se modlila, aby porodila zdravého syna. Když se tak stalo, náčelník se na nějakou dobu uklidnil. Bohužel, jak se ale časem ukázalo, nebyl schopný ocenit to, jak jeho následníka vychovává. Místo, aby ji pochválil, že ho naučila číst ještě, než začal chodit do školy, vyčítal jí, že ho nevede k tomu, co považuje on sám za to nejdůležitější.

„To nemůžeš udělat, Fródia ne,“ bránila s vypětím posledních sil svého chlapce.

„Já můžu vše,“ řekl jí. Povýšeně na ni pohlédl a pak se vrátil zpátky ke stolu se zmenšeninou osady. Nechal ji tam ležet bez pomoci, bez zájmu.

Giléus stál stále za stěnou. Plakal, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Děti přirozeně takové traumatické zážitky vytěsní. Ale on si to pamatoval moc dobře. Bylo to totiž naposled, co viděl svou matku. Nebylo jednoduché bez ní vyrůstat, zvlášť když mu jeho otec od té doby nevěnoval žádnou svou pozornost. Staral se jen o Fródia. Giléus nevěděl, co se s matkou stalo, pouze tušil. Neuměl si to moc vysvětlit, proto na ni byl dokonce mnohokrát naštvaný za to, že ho opustila.

„Nechala mě samotného,“ říkal si nejednou sám pro sebe, když potřeboval zastání a od nikoho se ho nedočkal.

Přesto však nezapomněl na to, co ho naučila. Meč nechal i nadále ležet a nesnažil se svému otci zavděčit. Knihy mu dávaly pocit útěchy, již se mu nikde jinde nedostávalo.Našel v nich ale daleko více, než původně hledal.
„Náčelník umřel,“ neslo se vesnicí.

Bylo to náhlé. Nikdo to nečekal. Večer ulehl a ráno se už neprobral. Mohlo se jen hádat, co se mu vlastně stalo.

Celá osada byla na nohou. Muselo se zabránit útokům, které najednou Bonatee bez vůdce hrozily. Na nic se proto nečekalo a přípravy na dosazení nového náčelníka ihned započaly.

Netrvalo to ani den. Lidé tu byli pohotoví a nechtěli riskovat žádné nebezpečí. Ještě toho večera bylo vše nachystané ke slavnostnímu složení slibu. Při té příležitosti se sešli nejvýznamnější muži vesnice, před nimiž měl Frodius svou přísahu složit.

„Fródie,“ oslovil ho otcův poradce a druhý nejmocnější člověk osady, „slibuješ tu slavnostně přede všemi, že budeš řádně zastávat úřad svého otce a konat tak v nejlepším zájmu Bonatey?“

Než Fródius však stihl odpovědět své „Ano, slibuji,“ rozlehl se sálem hlas mladičkého Giléa. Přicházel ode dveří, které po tom, co do nich vrazil, zůstaly dokořán. V ruce pevně držel knihu, na jejíž vazbě se silně projevil vliv času.

„Být vámi, nedělal bych to,“ řekl velice klidně, avšak více než důrazně.

Došel k poradci vedoucímu obřad, ukázal mu titul knihy, kterou přinesl. Poté ji položil na stolek, kde měl Fródius svým podpisem ztvrdit svou přísahu, a otevřel ji na příslušné straně. Poradce začal v knize pročítat řádky, na něž mu Giléus ukázal. On sám se mezitím obrátil k lidu:

„Otec, i když byl nejlepším náčelníkem, jakého kdy Bonatea měla, udělal chybu. Já jsem za ni už pykal. Nedovolím však, abyste za to stejně zaplatili i vy. V tomto politickém spise z počátku druhé éry Alvi se píše, že funkce náčelníka se dědí z otce na syna, a to zplozeným v manželské lóži. Výtisk této knihy pochází z Areje, od samotných Bohů naší planety,“ dořekl a pohlédl k poradci, který právě dočetl slova spisu, která přesně potvrzovala to, co Giléus mužům pověděl. Tomu nezbývalo než mu dát za pravdu a prohlásit:

„Ctění muži a občané osady Bonatey. Málem jsme se dopustili obrovského omylu, jenž by bez pochyby vedl k rozhněvání našich Bohů. Giléus nás před tímto osudem zachránil. To jemu právem náleží úřad jeho otce.“

„To nemůžete,“ ohradil se Fródius, „je to ještě dítě. V první bitvě ho zabijí a Bonatea tak přijde o pokrevní linii náčelnického rodu úplně.“

Giléus se ale jeho slovy nenechal zastrašit a ostře mu oponoval:

„Přednosti vůdce nejsou v boji samotném, ale v jeho rozkazech. S mečem bys mě beze všeho porazil, ale jak všichni dobře víme, to není vše. Náčelník má vést vojsko. Nemusí se s ním nutně bít proti nepříteli na bojišti sám. Od toho má své lidi. Muže, které si do těchto funkcí volí. A v tomto se mi nemůžeš rovnat ani v nejmenším. V moudrých knihách jsem se naučil umění diplomacie a dají-li Bohové své požehnání, nebudeme díky tomu muset bojovat už nikdy.“

Giléus to říkal Fródiovi, ale jeho slova zapůsobila více než na něj spíš na muže v sále. Nemuset už bojovat a umírat? Žít v míru? To se jim zamlouvalo.

Tuto bitvu se tak podařilo Giléovi vyhrát. Stal se novým náčelníkem. Otcovi bývalí poradci z toho měli původně radost. Mysleli si, že jejich nový vůdce vzhledem k jeho mládí nebude tak silný. Viděli v tom šanci sami pro sebe, jak si upevnit své pozice a stát se ještě mocnějšími. To se ale spletli.

Giléus jim v tomto ohledu do noty příliš nehrál. Netrvalo to dlouho a začal s velkými reformami. Dlouho zvažoval, jak je provést nejlépe. Měl jasný cíl. Věděl však, že kdyby se ho rozhodl prosadit svou mocí, tak si nadělá tolik nepřátel, že své postavení nebude sto obhájit.

Aby náčelník přivedl Bonateu až tam, kde je dnes, potřeboval peníze, které měli nejvlivnější muži vesnice nashromážděné. Peníze, které jim jen tak ležely na bezpečně ukrytých místech a jež vlastně ve skutečnosti ani nepotřebovali. Ty mocné cinkající kovové slitky, jež by někde jinde našly své uplatnění. Jak se k nim dostat, aniž by si je nepostavil proti sobě?

Velké věci dělají detaily. Mít skvělý plán, který ale nelze reálně provést, mu bylo na nic, dokud nenašel odpověď právě na zmíněnou otázku.

Vzal všechny peníze svého otce. Na pokladnici města se sáhnout neodvážil. Investice. Věc, o které četl v knihách chytrých filosofů. Vše to byly jen teorie, i když s velmi dobrým základem. Stavět na nich ale s něčím, co nepatřilo jemu, si netroufl.

Chtěl dodržet svá slova, že povede Bonateu v míru. To ale znamenalo zamezit neustálým útokům na osadu. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo vytvořit silnou armádu. Tak velkou, aby zastrašila kohokoliv, kdo by snad jen pomyslel na výboje směrem k nejsevernějšímu cípu poloostrova.

Zajistit takové vojsko ale stojí spoustu peněz. I když Bonatee plynuly nemalé finanční prostředky z lodního obchodu, nemohl si dovolit je všechny přesunout na výdaje armády. Potřeboval proto stálý a pravidelný zdroj peněz, jakým byly právě výnosy z investic.

Odkoupil z majetku osady pozemky těsně za hradbami města. Nikdo jiný o ně nestál, a ty proto chátraly.
Věnoval je lidem, kteří neměli žádný domov. Měl jen jedinou podmínku – o půdu se budou starat. Co potřebují k životu, si ponechají a zbytek mu odvedou za to jeho pomoc.

Bylo to velice riskantní, ale brzy to začalo plnit svůj účel. Když ostatní viděli, jak Giléus bohatne, přidávali se k němu a investovali stejně jako on.

Kdyby jim řekl: „Neshromažďujte peníze, ale věnujte je těm, co nic nemají,“ asi by se velké slávy nedočkal. Takhle ale docílil toho, že získal velkou oblibu nejen u těch chudých, ale i u bohatých. Tohle bylo tajemství jeho úspěchu.

Takto si mohl dovolit téměř zdvojnásobit počet vojáků a věnovat jim náležitý výcvik. Bonatea se díky jeho vládě velice rychle rozrůstala. To s sebou neslo nutnost udržet mezi lidmi pořádek, který tu většina nově příchozích hledala. Bylo třeba nechat vstoupit v platnost řadu zákonů. Ty vedly k jistému omezení lidí, přesto však se objevovaly stále další rodiny, které jistá práva a svobody za klid a mír rády vyměnily. Bonatea jim dávala pocit jistoty a ochrany.

Jak čas běžel, Giléa si oblíbili dokonce i samotní Bohové. Ten dohlížel ze své funkce na to, aby jim lidé pravidelně obětovávali zvěř, zemědělské plodiny a další jiné předměty, co šikovní řemeslníci vyrobili.

Po určité době už ani nebylo nutné, aby náčelník musel uplatňovat své diplomatické dovednosti. Sice bylo hodně jiných náčelníků, kteří prahli a stále prahnou po tom, aby Bonatee ukradli její prvenství. Nikdo si ale proti nim do války vytáhnout neodváží.

Giléus si nemohl na nic stěžovat. Po Bozích byl on tím nejmocnějším mužem planety. To se jen tak někomu nepoštěstí. Jemu ale jako by to pořád nebylo dost. Vždy chtěl od sebe víc než ostatní. To také stálo za jeho grandiózním úspěchem ve funkci náčelníka.

Existují ale určité hranice. On však měl pocit, že pro něj neplatí. Rád je boural a dokazoval sobě i ostatním kolem, čeho všeho lze snahou a pílí dosáhnout. Někdy však ve své slepé touze zapomínal, co ho to stojí. Jako by mu bylo jedno, že za sebou zanechává trosky a neopravitelné sutiny. Neviděl nic okolo sebe. Limity se staly nekonečnými.

 

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

 Za ním stál muž s rukavicí, který se ve vesnici staral o zvířata. Na ruce mu seděl kříženec malého draka a dravce. Jeho červenozlaté šupiny jako by zářily. Nebyl moc velký, ale působil vznešeně. Na jedné noze měl kroužek Bohů z Areje a na té druhé měl připevněný svitek pergamenu s jejich pečetním znakem.

Náčelník k němu přišel a zprávu mu z nohy sundal. Na všechno měl své lidi, ale zpráva, co dračulák přinášel, byla natolik důležitá, že každý z jeho sluhů věděl, že si nesmí dovolit na ni ani sáhnout. Věci tak delikátního charakteru Giléus zásadně dělal sám. Poté, co srolovaný pergamen držel v ruce, poslal oba poddané zase pryč:

„Jděte, a nikoho mi sem teď nepouštějte, dokud k tomu nedám příkaz!“

Giléus tušil, co bude na listu od Bohů, ale nemohl si být jistý. A právě ta nejistota ho přiváděla k šílenství. Nyní se ale konečně mohl sám na vlastní oči přesvědčit.

***

Náčelník nikdy nedělal ukvapená rozhodnutí. Zpráva se k němu dostala pozdě v noci. Celý její zbytek strávil nejmožnějšími spekulacemi a hned ráno pak nechal svolat na další večer schůzi osady, které se měli účastnit všichni muži odpovídajícího postavení starší dvaceti let.

„Klid!“ zahřměl davem shromážděným v největším sále osady hlas náčelníkova pobočníka, „Váš pán, mocný Giléus přichází.“

Všichni muži do jednoho ihned ztichli, postavili se a pozorně sledovali příchod svého náčelníka. Když došel a pohodlně se usadil na své místo, všichni se mu poklonili a poté se posadili také. Schůze mohla začít.

„Každý z vás ví, proč jsme dnes tady. Dlouhý čas jsme na tento den čekali a teď konečně nastal,“ pronesl Giléus svá první slova. Jako řečník byl výborný, uměl to s davem. Muži dychtivě naslouchali každému jeho slovu.

„Proroctví!“ zvolal.

„Proroctví!“ zopakoval s jásotem celý sál po něm.

Náčelník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„V dopise psaným samotným Alvanem jsem byl ujištěn, že jako největší a nejmocnější osada jsme první, kdo toto poselství od nich obdržel. Budeme tak mít oproti jiným vesnicím jedinečnou výhodu!“

Dav jen užasl. Alvan. Alvan, nejvyšší z Bohů Areje. Bůh samotné planety Alvi udělil jejich vesnici takovou čest a povýšil ji nad všechny ostatní.

Šepot, který tato náčelníkova věta vyvolala, po chvíli zeslábnul a Giléus tak mohl pokračovat ve své řeči. Mluvil pomalu, uváženě, dával sálu prostor pro reakci na svá slova. Moc dobře věděl, jak s lidmi pracovat.

„Poslouchejte nyní svého náčelníka! Až vám přečtu proroctví samotné, musíme být jednotní. Kdybychom nebyli, tak naše osada o svou výhodu náskoku před ostatními přijde. To přeci nikdo z nás nechce. Nebo ano?“

„Ne! To nechceme!“ ozval se znovu dav.

Náčelník se usmál. Přesně to chtěl od mužů slyšet. Dostal je tam, kam potřeboval. Vytáhl tedy list pergamenu a rozvinul jej. Aby proroctví náležitě podtrhl, tak se těsně předtím, než začal číst, ještě postavil. Hluboký, důkladně promyšlený nádech …

„Lide Alvi, My, Bohové Ziinu, vám věštíme člověka, který bude hoden usednout po našem boku. Dokáže to, co nikdo jiný. Překoná tajnou, nebezpečnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci se mu naskytne ten všemi kýžený pohled na Ziin, náš chrám. Jeho průvodcem nechť je mu naše Hvězda umění Arsil. Bude-li se držet jejího mocného světla, dojde až ke svému cíli a změní tím osudy nás všech.“

Naplnit proroctví. Úkol, který se možná na první pohled nezdál být nikterak složitý. Opak byl ale pravdou.

Z davu byly znát četné rozpaky. Náčelník to ale tušil a měl svou následující řeč připravenou právě pro tento okamžik.

„Vím, není to lehký úkol, ale my se nevzdáme. Jak jsme se již dohodli, zůstaneme jednotní. Proto je třeba, aby byl za naši osadu na tuto nebezpečnou výpravu vyslán pouze jeden jediný muž. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že za nás za všechny vyrazí Irmon, můj syn a nástupce. Je to mladý, odvážný muž, který má celou svou budoucnost před sebou. Nebojí se riskovat. Ovládá umění boje s mečem.

Hodně jsem váhal. Chtěl jsem jen jednu věc. A to, aby má volba byla opravdu tou nejlepší pro Bonateu. Pevně věřím, že se skutečně ukáže správnou. Jsem si jist, že ho i vy podpoříte a dáte mu své požehnání tak jako já.“

Náčelník domluvil. Davem se ozývalo jednohlasné:

„Irmon! Irmon! Irmon!“

Giléus mohl být se svým proslovem spokojený. Podařilo se mu přesvědčit lid pro jeho věc. Měl absolutní moc, jejich souhlas nepotřeboval. Ale každé jeho rozhodnutí, které mělo podporu poddaných, bylo o to silnější. Dělalo ho to o to mocnějším vládcem.

Dav i nadále provolával Irmonovo jméno. Ten stál ale kupodivu tiše v rohu a vůbec si sílu daného okamžiku neužíval. Pořád myslel na rozhovor, který měl se svým otcem, než tento projev uskutečnil.

„Pane?“ ozval se tichý, leč zřetelný hlas náčelníkova pobočníka.

„Ano, Jerabe?“ oslovil ho Giléus.

„Váš syn je tu, jak jste si přál,“ oznámil mu.

„Uveďte ho,“ pokynul náčelník a pohlédl na sebe do zrcadla, aby v něm zkontroloval vážnost svého výrazu.

„Můžete jít dovnitř,“ oznámil Irmonovi pobočník. Syn vešel do komnaty svého otce, zatímco náčelníkův sluha se šel ujistit, jestli přípravy sálu na slavnostní projev pokračují podle plánu.

„Otče,“ uklonil se Irmon muži ve zdobeném rouchu.

„Pojď ke mně blíž, synu,“ promluvil na chlapce stojícího s největší úctou před ním a hned, co tak Irmon učinil, pokračoval:

„Včera pozdě v noci konečně přišel pergamen s poselstvím Bohů. Celou noc jsem nespal a vymýšlel plán co učinit, abychom z toho mohli vytěžit co nejvíc. Jen ve stručnosti, abys byl v obraze, píše se tam, že Bohové hledají člověka hodného jich samotných, který se stane třináctým Bohem. Nemusím ti vysvětlovat, jak je důležité, aby to byl někdo právě z naší osady. Znamenalo by to další výsady pro Bonateu. Bylo by to něco jako završení mé práce pro vesnici.

Nemyslím si, že je to třeba říkat nahlas, přesto si ale přeji, abys to z mých úst slyšel. Právě proto, že je ten úkol tak moc důležitý, tak jím chci pověřit někoho, kdo je tomu skutečně hoden. Chci, aby ses za naši osadu vydal chrám Bohů hledat ty.“

„Byl bych nesmírně poctěn, otče, ale nemyslím si, že bych zrovna já byl pro to tím nejlepším. Pořád mi říkáš, jak jsem mladý a nezkušený. Vyprávíš mi příběhy o sobě, co všechno jsi měl v mém věku už za sebou. Určitě by se ve vesnici našel někdo vhodnější, kdo třeba na nějaké podobné výpravě byl.“

„Myslím, že se toho vůbec bát nemusíš. Měl jsem dost času si to promyslet. To i další možnosti. Tahle mi pořád přijde jako ta ze všech nejreálnější a nejlépe proveditelná. Jako můj syn máš na to ostatně i nárok. Navíc hledá se někdo „vyvolený“. A u někoho takového zkušenosti ani věk roli nehrají. Naopak se domnívám, že někdo mladý, s novými názory a kuráží, má větší šanci obstát než někdo svázaný naučenými a vštěpovanými hodnotami.“

Svázaný hodnotami? Irmonovi se tato slova moc nezamlouvala, nedovolil si však vzdorovat. Mezitím, co otec stále dokola omílal, jak je to důležitý úkol a jak moc si přeje, aby se ho zúčastnil právě on, přemýšlel v duchu dál nad tím zvláštním spojením.

Hodnoty jsou přece něco, co člověka tvoří v každém věku. Jak by ho mohly svazovat? Naopak, je to něco, co mu umožňuje se dál vyvíjet.

Život je jako dům. Hodnoty jsou jeho základy. Teprve pokud jsou skutečně pevné, pokud v nich máme jasno, tak na nich můžeme stavět něco dalšího.

Neustále si tuto myšlenku přehrával v hlavě. Už neměl nejmenší tušení, o čem otec mluví.

„… proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se…“ zaslechl najednou Irmon od svého otce. Ani ho to nenechal doříct a vyděšeně mu skočil do řeči:

„Slib věčné lásky? Ale já…“

„Neskákej mi do řeči,“ oplatil mu jeho nevychovanost náčelník a začal znovu svou poslední větou, aby ji tentokrát mohl doříct: „Proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se Saril.“

Když Giléus dořekl jméno dívky, tak byl Irmon vyděšený ještě víc. Byl s ní zaslíben už od patnáctých narozenin, jak jinak než na rozkaz svého otce, ale stále doufal, že s ní nikdy nakonec slibem věčné lásky oddán nebude.

„Nechápu, proč si to přeješ právě teď? Jak to s tím vůbec souvisí?“ snažil se syn nějak takticky vycouvat.

„Chci, aby tě doprovázela na cestě. Bude to psychicky náročná výprava. Emocionální vypětí. Stres. Kvůli tomu si myslím, že by bylo více než vhodné, aby tě někdo doprovázel. Kamarád, nebo prostě řečeno jakýkoliv jiný muž, je vyloučen. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by vyvstal spor, který z vás je skutečně tím vyvoleným. Ale když s tebou pošlu dívku, ještě ke všemu tvou ženu, tak nikdo nebude moc říct ani slovo. Je to ideální řešení,“ podal mu otec vysvětlení.

„Navíc,“ pokračoval z ničeho nic dál, než se mu na to syn zmohl cokoliv říct: „je to lidová slavnost, tudíž perfektní příležitost, jak zpečetit tebe jako Bonateou vyvoleného. Chlapec se stává mužem a je následně vyslán na svou životní pouť se svou manželkou. Výborné. Toho se lidé chytnou. Bude se jim to náramně líbit.“

Giléus měl pravdu. Líbilo. Po tom, co dav dojásal po proslovu Irmonovo jméno, tak tuto radostnou novinu oficiálně oznámil. Všichni muži začali jako jeden provolávat jeho jméno znovu:

„Irmon! Irmon! Sláva Irmonovi!“

 

 

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 6. část

Zdroj:

„Pane?“ ozval se tichý, leč zřetelný hlas náčelníkova pobočníka.

„Ano, Jerabe?“ oslovil ho Giléus.

„Váš syn je tu, jak jste si přál,“ oznámil mu.

„Uveďte ho,“ pokynul náčelník a pohlédl na sebe do zrcadla, aby v něm zkontroloval vážnost svého výrazu.

„Můžete jít dovnitř,“ oznámil Irmonovi pobočník. Syn vešel do komnaty svého otce, zatímco náčelníkův sluha se šel ujistit, jestli přípravy sálu na slavnostní projev pokračují podle plánu.

„Otče,“ uklonil se Irmon muži ve zdobeném rouchu.

„Pojď ke mně blíž, synu,“ promluvil na chlapce stojícího s největší úctou před ním a hned, co tak Irmon učinil, pokračoval:

„Včera pozdě v noci konečně přišel pergamen s poselstvím Bohů. Celou noc jsem nespal a vymýšlel plán co učinit, abychom z toho mohli vytěžit co nejvíc. Jen ve stručnosti, abys byl v obraze, píše se tam, že Bohové hledají člověka hodného jich samotných, který se stane třináctým Bohem. Nemusím ti vysvětlovat, jak je důležité, aby to byl někdo právě z naší osady. Znamenalo by to další výsady pro Bonateu. Bylo by to něco jako završení mé práce pro vesnici.

Nemyslím si, že je to třeba říkat nahlas, přesto si ale přeji, abys to z mých úst slyšel. Právě proto, že je ten úkol tak moc důležitý, tak jím chci pověřit někoho, kdo je tomu skutečně hoden. Chci, aby ses za naši osadu vydal chrám Bohů hledat ty.“

„Byl bych nesmírně poctěn, otče, ale nemyslím si, že bych zrovna já byl pro to tím nejlepším. Pořád mi říkáš, jak jsem mladý a nezkušený. Vyprávíš mi příběhy o sobě, co všechno jsi měl v mém věku už za sebou. Určitě by se ve vesnici našel někdo vhodnější, kdo třeba na nějaké podobné výpravě byl.“

„Myslím, že se toho vůbec bát nemusíš. Měl jsem dost času si to promyslet. To i další možnosti. Tahle mi pořád přijde jako ta ze všech nejreálnější a nejlépe proveditelná. Jako můj syn máš na to ostatně i nárok. Navíc hledá se někdo „vyvolený“. A u někoho takového zkušenosti ani věk roli nehrají. Naopak se domnívám, že někdo mladý, s novými názory a kuráží, má větší šanci obstát než někdo svázaný naučenými a vštěpovanými hodnotami.“

Svázaný hodnotami? Irmonovi se tato slova moc nezamlouvala, nedovolil si však vzdorovat. Mezitím, co otec stále dokola omílal, jak je to důležitý úkol a jak moc si přeje, aby se ho zúčastnil právě on, přemýšlel v duchu dál nad tím zvláštním spojením.

Hodnoty jsou přece něco, co člověka tvoří v každém věku. Jak by ho mohly svazovat? Naopak, je to něco, co mu umožňuje se dál vyvíjet.

Život je jako dům. Hodnoty jsou jeho základy. Teprve pokud jsou skutečně pevné, pokud v nich máme jasno, tak na nich můžeme stavět něco dalšího.

Neustále si tuto myšlenku přehrával v hlavě. Už neměl nejmenší tušení, o čem otec mluví.

„… proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se…“ zaslechl najednou Irmon od svého otce. Ani ho to nenechal doříct a vyděšeně mu skočil do řeči:

„Slib věčné lásky? Ale já…“

„Neskákej mi do řeči,“ oplatil mu jeho nevychovanost náčelník a začal znovu svou poslední větou, aby ji tentokrát mohl doříct: „Proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se Saril.“

Když Giléus dořekl jméno dívky, tak byl Irmon vyděšený ještě víc. Byl s ní zaslíben už od patnáctých narozenin, jak jinak než na rozkaz svého otce, ale stále doufal, že s ní nikdy nakonec slibem věčné lásky oddán nebude.

„Nechápu, proč si to přeješ právě teď? Jak to s tím vůbec souvisí?“ snažil se syn nějak takticky vycouvat.

„Chci, aby tě doprovázela na cestě. Bude to psychicky náročná výprava. Emocionální vypětí. Stres. Kvůli tomu si myslím, že by bylo více než vhodné, aby tě někdo doprovázel. Kamarád, nebo prostě řečeno jakýkoliv jiný muž, je vyloučen. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by vyvstal spor, který z vás je skutečně tím vyvoleným. Ale když s tebou pošlu dívku, ještě ke všemu tvou ženu, tak nikdo nebude moc říct ani slovo. Je to ideální řešení,“ podal mu otec vysvětlení.

„Navíc,“ pokračoval z ničeho nic dál, než se mu na to syn zmohl cokoliv říct: „je to lidová slavnost, tudíž perfektní příležitost, jak zpečetit tebe jako Bonateou vyvoleného. Chlapec se stává mužem a je následně vyslán na svou životní pouť se svou manželkou. Výborné. Toho se lidé chytnou. Bude se jim to náramně líbit.“

Giléus měl pravdu. Líbilo. Po tom, co dav dojásal po proslovu Irmonovo jméno, tak tuto radostnou novinu oficiálně oznámil. Všichni muži začali jako jeden provolávat jeho jméno znovu:

„Irmon! Irmon! Sláva Irmonovi!“