,

Osobní zpověď Irmona

Zdroj:

Je domluvený sňatek opravdu tak špatný, jak se na první dojem zdá?
Poznejte názor Irmona, jenž našel způsob, jak vzdorovat rozhodnutí otce a vzít si tu, kterou miluje.

Říkají mi Irmon. Narodil jsem se v nejmocnější osadě, ve vesnici Bonatea. Můj otec je jejím náčelníkem. Od malička jsem žil v přepychu, který si on tak rád kolem sebe dopřával.

Neměl jsem díky tomu moc skutečných přátel. Buď jsem se setkával s kluky, co mi to záviděli (zejména pak v pubertě, kdy se kolem mě kvůli postavení mého otce točilo hodně holek), nebo pak s jejich přesnými opaky – kluky, kteří si kousek z toho, co mám, chtěli ukrást sami pro sebe.

Jedinou oporou mi byla maminka, jež ale v mých deseti od otce utekla, protože ji bil. Nebylo to lehké období, ale brzy přišla puberta a s ní i první opravdová láska.

Bylo mi nějakých čtrnáct a svět měl najednou úplně jiné barvy. Léta vzdoru a rebelie s dívkou, jež otec z hloubi duše nesnášel. Felis. Tajně jsem s ní trávil víc a víc času, obzvláště po tom, co mě otec v den mých patnáctých narozenin oficiálně zasnoubil se Saril. Se Saril, s tou tichou a ušlápnutou holkou, co akorát uměla dobře papouškovat jeho názory.

Zprvu jsem tím byl nad míru vytočený, ale časem, jak jsem dospíval a období mého největšího odporu vůči autoritám pominulo, začínalo mě to bolet. Ne snad ani tak, že mě otec tlačí do něčeho, co nechci. Věděl jsem totiž, že si nakonec stejně najdu způsob, jak se oženit s Felis namísto Saril. Ne, ten důvod byl jinde. Mrzelo mě především to, co asi každé dítě, byť už skoro dospělé, v mé situaci. Žárlil jsem, že otec tráví víc času s ní, než se mnou.

To, že já bych ho s ním trávit nechtěl, byla věc druhá. Šlo mi o princip. Měla přece vlastního otce. Tak proč si musí přivlastňovat i toho mého?

Docela dlouhou dobu se mi dařilo nalhávat si, že mi to nevadí a je mi to jedno. Nakonec mi ale nezbylo nic jiného, než si to připustit a postavit se tomu čelem.

Podařilo se mi najít vlastní cestu. Pomohlo mi to naučit se rozhodovat sám za sebe a nést za to i odpovědnost. Musím ale uznat, že v hodně případech mé počínání a konečné stanovisko bylo ovlivněno otcem, a sice tak, že jsem vždy udělal pravý opak toho, k čemu by on dal své požehnání.

Takhle jsem se i oženil tajně s Felis. Saril jsem prostě kategoricky odmítl, už jen proto, že ji vybral otec.
S odstupem času nyní lituji, že jsem šel tak tvrdě za svým a alespoň jednou ho neposlechl.

O mé svatbě s Felis nikdo kromě nás dvou nevěděl. Na oko jsem tak mohl splnit otcovu vůli a byl jsem ještě týž den oddán se Saril. Tím, že jsem už ženatý byl, tak to bylo neplatné. Nikdo to ale nevěděl, a dokud proroctví nebude naplněno, nikdo další to nesměl vědět.

Hned další ráno jsem se s ní proto vydal hledat cestu do Areje. Vyvolený lidmi z naší vesnice a s družkou, jež byla otcem vycvičená, aby mi dělala společnost.

Párkrát jsme se před oním dnem se Saril viděl, ale až při našem společném putování jsem měl tu šanci, abych ji skutečně poznal. To, co jsem považoval za nedostatek odvahy a papouškování, byla diplomacie. Měla přesně uspořádané hodnoty a byla si dobře vědoma, co chce.

Felis jsem miloval proto, že v její přítomnosti jsem vždy cítil jistou dávku vzrušení. Nejlepší na ní bylo právě to, že představovala to pověstné tak chutné zakázané ovoce. Jenže to se jakoby se složením našeho posvátného slibu lásky zkazilo a už zdaleka nebylo tak dobré a šťavnaté. A to i přes výhody, jež z našeho sňatku plynuly.
Většinu času, co jsme spolu po nocích tajně trávili, jsme se akorát hádali. Hrozně na Saril žárlila. Odehrávala se ve mně zásadní změna. Bojoval jsem sám se sebou a se svými rostoucími city k Saril. Potřeboval jsem ji jako svou manželku na své straně, aby mě podpořila a ujistila mě o správnosti mého rozhodnutí.

Tak potřebný klid ducha jsem ale namísto u Felis našel právě u Saril. Když jsem s ní procházel branou Areje, byl jsem pevně rozhodnut, že až se stanu Bohem, chci, aby po mém boku zůstala Saril a ne Felis.

Osud měl ale jiné plány, jak se záhy ukázalo. Tím vyvoleným člověkem jsem totiž nebyl já, ale ona. Trhalo mi to srdce, protože jsem ji opravdu miloval, ale věděl jsem, že bych nedokázal pro ni být tím, kým ona byla pro mě. Navíc kdybych zůstal, zranil bych její city tím, že by se ukázalo, jak jsem ji podvedl. Moje láska k ní byla založena na lži.

Musel jsem proto přijmout následky a zodpovědnost za své činy.

Odešel jsem.

Odešel jsem navzdory tomu, co mi říkalo srdce.