,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 5. část

Zdroj:

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

Za ním stál muž s rukavicí, který se ve vesnici staral o zvířata. Na ruce mu seděl kříženec malého draka a dravce. Jeho červenozlaté šupiny jako by zářily. Nebyl moc velký, ale působil vznešeně. Na jedné noze měl kroužek Bohů z Areje a na té druhé měl připevněný svitek pergamenu s jejich pečetním znakem.

Náčelník k němu přišel a zprávu mu z nohy sundal. Na všechno měl své lidi, ale zpráva, co dračulák přinášel, byla natolik důležitá, že každý z jeho sluhů věděl, že si nesmí dovolit na ni ani sáhnout. Giléus si to chtěl udělat sám. Poté, co ji už držel v ruce, poslal oba poddané zase pryč:

„Jděte, a nikoho mi sem teď nepouštějte, dokud k tomu nedám příkaz!“

Giléus tušil, co bude na listu od Bohů, ale nemohl si být jistý. A právě ta nejistota ho přiváděla k šílenství. Nyní se ale konečně mohl sám na vlastní oči přesvědčit.

***

Náčelník nikdy nedělal ukvapená rozhodnutí. Zpráva se k němu dostala pozdě v noci. Celý její zbytek strávil nejmožnějšími spekulacemi a hned ráno pak nechal svolat na další večer schůzi osady, které se měli účastnit všichni muži odpovídajícího postavení starší dvaceti let.

„Klid!“ zahřměl davem shromážděným v největším sále osady hlas náčelníkova pobočníka, „Váš pán, mocný Giléus přichází.“

Všichni muži do jednoho ihned ztichli, postavili se a pozorně sledovali příchod svého náčelníka. Když došel a pohodlně se usadil na své místo, všichni se mu poklonili a poté se posadili také. Schůze mohla začít.

„Každý z vás ví, proč jsme dnes tady. Dlouhý čas jsme na tento den čekali a teď konečně nastal,“ pronesl Giléus svá první slova. Jako řečník byl výborný, uměl to s davem. Muži dychtivě naslouchali každému jeho slovu.

„Proroctví!“ zvolal.

„Proroctví!“ zopakoval s jásotem celý sál po něm.

Náčelník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„V dopise psaným samotným Alvanem jsem byl ujištěn, že jako největší a nejmocnější osada jsme první, kdo toto poselství od nich obdrželi. Budeme tak mít oproti jiným vesnicím jedinečnou výhodu!“

Dav jen užasl. Alvan. Alvan, nejvyšší z Bohů Areje. Bůh samotné planety Alvi udělil jejich vesnici takovou čest a povýšil ji nad všechny ostatní.

Šepot, který tato náčelníkova věta vyvolala, po chvíli zeslábnul a Giléus tak mohl pokračovat ve své řeči. Mluvil pomalu, uváženě, dával sálu prostor pro reakci na svá slova. Moc dobře věděl, jak s lidmi pracovat.

„Poslouchejte nyní svého náčelníka! Až vám přečtu proroctví samotné, musíme být jednotní. Kdybychom nebyli, tak naše osada o svou výhodu náskoku před ostatními přijde. To přeci nikdo z nás nechce. Nebo ano?“

„Ne! To nechceme!“ ozval se znovu dav.

Náčelník se usmál. Přesně to chtěl od mužů slyšet. Dostal je tam, kam potřeboval. Vytáhl tedy list pergamenu a rozvinul jej. Aby proroctví náležitě podtrhl, tak se těsně předtím, než začal číst, ještě postavil. Hluboký, důkladně promyšlený nádech …

„Lide Alvi, My, Bohové Ziinu, vám věštíme člověka, který bude hoden usednout po našem boku. Dokáže to, co nikdo jiný. Překoná tajnou, nebezpečnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci se mu naskytne ten všemi kýžený pohled na Ziin, náš chrám. Jeho průvodcem nechť je mu naše Hvězda umění Arsil. Bude-li se držet jejího mocného světla, dojde až ke svému cíli a změní tím osudy nás všech.“

Naplnit proroctví. Úkol, který se možná na první pohled nezdál být nikterak složitý. Opak byl ale pravdou.

Z davu byly znát četné rozpaky. Náčelník to ale tušil a měl svou následující řeč připravenou právě pro tento okamžik.

„Vím, není to lehký úkol, ale my se nevzdáme. Jak jsme se již dohodli, zůstaneme jednotní. Proto je třeba, aby byl za naši osadu na tuto nebezpečnou výpravu vyslán pouze jeden jediný muž. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že za nás za všechny vyrazí Irmon, můj syn a nástupce. Je to mladý, odvážný muž, který má celou svou budoucnost před sebou. Nebojí se riskovat. Ovládá umění boje s mečem.

Hodně jsem váhal. Chtěl jsem jen jednu věc. A to, aby má volba byla opravdu tou nejlepší pro Bonateu. Pevně věřím, že se skutečně ukáže správnou. Jsem si jist, že ho i vy podpoříte a dáte mu své požehnání tak jako já.“

Náčelník domluvil. Davem se ozývalo jednohlasné:

„Irmon! Irmon! Irmon!“

Giléus mohl být se svým proslovem spokojený. Podařilo se mu přesvědčit lid pro jeho věc. Měl absolutní moc, jejich souhlas nepotřeboval. Ale každé jeho rozhodnutí, které mělo podporu poddaných, bylo o to silnější. Dělalo ho to o to mocnějším vládcem.

Dav i nadále provolával Irmonovo jméno. Ten stál ale kupodivu tiše v rohu a vůbec si sílu daného okamžiku neužíval. Pořád myslel na rozhovor, který měl se svým otcem, než tento projev uskutečnil.

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 4. část

Zdroj:

Mít dobrou myšlenku je k ničemu, když ji nemůžete uskutečnit. Peníze. Podivuhodný kousek kovu, který proměňuje skvělé nápady ve skutečnost. Jak je ale získat a nenadělat si při tom nepřátelé? A kde jsou postaveny hranice našeho počínání?

Aby náčelník přivedl Bonateu až tam, kde je dnes, potřeboval peníze, které měli nejvlivnější muži vesnice nashromážděné. Peníze, které jim jen tak ležely na bezpečně ukrytých místech a jež vlastně ve skutečnosti ani nepotřebovali. Ty mocné cinkající kovové slitky, jež by někde jinde našly své uplatnění. Jak se k nim dostat, aniž by si je nepostavil proti sobě?

Velké věci dělají detaily. Mít skvělý plán, který ale nelze reálně provést, mu bylo na nic, dokud nenašel odpověď právě na zmíněnou otázku.

Vzal všechny peníze svého otce. Na pokladnici města se sáhnout neodvážil. Investice. Věc, o které četl v knihách chytrých filosofů. Vše to byly jen teorie, i když s velmi dobrým základem. Stavět na nich ale s něčím, co nepatřilo jemu, si netroufl.

Chtěl dodržet svá slova, že povede Bonateu v míru. To ale znamenalo zamezit neustálým útokům na osadu. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo vytvořit silnou armádu. Tak velkou, aby zastrašila kohokoliv, kdo by snad jen pomyslel na výboje směrem k nejsevernějšímu cípu poloostrova.

Zajistit takové vojsko ale stojí spoustu peněz. I když Bonatee plynuly nemalé finanční prostředky z lodního obchodu, nemohl si dovolit je všechny přesunout na výdaje armády. Potřeboval proto stálý a pravidelný zdroj peněz, jakým byly právě výnosy z investic.

Odkoupil z majetku osady pozemky těsně za hradbami města. Nikdo jiný o ně nestál, a ty proto chátraly.
Věnoval je lidem, kteří neměli žádný domov. Měl jen jedinou podmínku – o půdu se budou starat. Co potřebují k životu, si ponechají a zbytek mu odvedou za to jeho pomoc.

Bylo to velice riskantní, ale brzy to začalo plnit svůj účel. Když ostatní viděli, jak Giléus bohatne, přidávali se k němu a investovali stejně jako on.

Kdyby jim řekl: „Neshromažďujte peníze, ale věnujte je těm, co nic nemají,“ asi by se velké slávy nedočkal. Takhle ale docílil toho, že získal velkou oblibu nejen u těch chudých, ale i u bohatých. Tohle bylo tajemství jeho úspěchu.

Takto si mohl dovolit téměř zdvojnásobit počet vojáků a věnovat jim náležitý výcvik. Bonatea se díky jeho vládě velice rychle rozrůstala. To s sebou neslo nutnost udržet mezi lidmi pořádek, který tu většina nově příchozích hledala. Bylo třeba nechat vstoupit v platnost řadu zákonů. Ty vedly k jistému omezení lidí, přesto však se objevovaly stále další rodiny, které jistá práva a svobody za klid a mír rády vyměnily. Bonatea jim dávala pocit jistoty a ochrany.

Jak čas běžel, Giléa si oblíbili dokonce i samotní Bohové. Ten dohlížel ze své funkce na to, aby jim lidé pravidelně obětovávali zvěř, zemědělské plodiny a další jiné předměty, co šikovní řemeslníci vyrobili.

Po určité době už ani nebylo nutné, aby náčelník musel uplatňovat své diplomatické dovednosti. Sice bylo hodně jiných náčelníků, kteří prahli a stále prahnou po tom, aby Bonatee ukradli její prvenství. Nikdo si ale proti nim do války vytáhnout neodváží.

Giléus si nemohl na nic stěžovat. Po Bozích byl on tím nejmocnějším mužem planety. To se jen tak někomu nepoštěstí. Jemu ale jako by to pořád nebylo dost. Vždy chtěl od sebe víc než ostatní. To také stálo za jeho grandiózním úspěchem ve funkci náčelníka.

Existují ale určité hranice. On však měl pocit, že pro něj neplatí. Rád je boural a dokazoval sobě i ostatním kolem, čeho všeho lze snahou a pílí dosáhnout. Někdy však ve své slepé touze zapomínal, co ho to stojí. Jako by mu bylo jedno, že za sebou zanechává trosky a neopravitelné sutiny. Neviděl nic okolo sebe. Limity se staly nekonečnými.

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 3. část

Zdroj:

Každý, kdo hledá recept na úspěch, by si mohl z Giléa brát příklad. Jsme stále pohlceni v náčelníkově vzpomínání na to, jak se mu podařilo pokořit osud, jež mu předurčil jeho otec. Jeho příběh nám odpoví, jak se mu povedlo získat moc a věhlas přes všechny překážky, které mu život postavil do cesty…

Giléus stál stále za stěnou. Plakal, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Děti přirozeně takové traumatické zážitky vytěsní. Ale on si to pamatoval moc dobře. Bylo to totiž naposled, co viděl svou matku. Nebylo jednoduché bez ní vyrůstat, zvlášť když mu jeho otec od té doby nevěnoval žádnou svou pozornost. Staral se jen o Fródia. Giléus nevěděl, co se s matkou stalo, pouze tušil. Neuměl si to moc vysvětlit, proto na ni byl dokonce mnohokrát naštvaný za to, že ho opustila.

„Nechala mě samotného,“ říkal si nejednou sám pro sebe, když potřeboval zastání a od nikoho se ho nedočkal.

Přesto však nezapomněl na to, co ho naučila. Meč nechal i nadále ležet a nesnažil se svému otci zavděčit. Knihy mu dávaly pocit útěchy, již se mu nikde jinde nedostávalo.Našel v nich ale daleko více, než původně hledal.
„Náčelník umřel,“ neslo se vesnicí.

Bylo to náhlé. Nikdo to nečekal. Večer ulehl a ráno se už neprobral. Mohlo se jen hádat, co se mu vlastně stalo.

Celá osada byla na nohou. Muselo se zabránit útokům, které najednou Bonatee bez vůdce hrozily. Na nic se proto nečekalo a přípravy na dosazení nového náčelníka ihned započaly.

Netrvalo to ani den. Lidé tu byli pohotoví a nechtěli riskovat žádné nebezpečí. Ještě toho večera bylo vše nachystané ke slavnostnímu složení slibu. Při té příležitosti se sešli nejvýznamnější muži vesnice, před nimiž měl Frodius svou přísahu složit.

„Fródie,“ oslovil ho otcův poradce a druhý nejmocnější člověk osady, „slibuješ tu slavnostně přede všemi, že budeš řádně zastávat úřad svého otce a konat tak v nejlepším zájmu Bonatey?“

Než Fródius však stihl odpovědět své „Ano, slibuji,“ rozlehl se sálem hlas mladičkého Giléa. Přicházel ode dveří, které po tom, co do nich vrazil, zůstaly dokořán. V ruce pevně držel knihu, na jejíž vazbě se silně projevil vliv času.

„Být vámi, nedělal bych to,“ řekl velice klidně, avšak více než důrazně.

Došel k poradci vedoucímu obřad, ukázal mu titul knihy, kterou přinesl. Poté ji položil na stolek, kde měl Fródius svým podpisem ztvrdit svou přísahu, a otevřel ji na příslušné straně. Poradce začal v knize pročítat řádky, na něž mu Giléus ukázal. On sám se mezitím obrátil k lidu:

„Otec, i když byl nejlepším náčelníkem, jakého kdy Bonatea měla, udělal chybu. Já jsem za ni už pykal. Nedovolím však, abyste za to stejně zaplatili i vy. V tomto politickém spise z počátku druhé éry Alvi se píše, že funkce náčelníka se dědí z otce na syna, a to zplozeným v manželské lóži. Výtisk této knihy pochází z Areje, od samotných Bohů naší planety,“ dořekl a pohlédl k poradci, který právě dočetl slova spisu, která přesně potvrzovala to, co Giléus mužům pověděl. Tomu nezbývalo než mu dát za pravdu a prohlásit:

„Ctění muži a občané osady Bonatey. Málem jsme se dopustili obrovského omylu, jenž by bez pochyby vedl k rozhněvání našich Bohů. Giléus nás před tímto osudem zachránil. To jemu právem náleží úřad jeho otce.“

„To nemůžete,“ ohradil se Fródius, „je to ještě dítě. V první bitvě ho zabijí a Bonatea tak přijde o pokrevní linii náčelnického rodu úplně.“

Giléus se ale jeho slovy nenechal zastrašit a ostře mu oponoval:

„Přednosti vůdce nejsou v boji samotném, ale v jeho rozkazech. S mečem bys mě beze všeho porazil, ale jak všichni dobře víme, to není vše. Náčelník má vést vojsko. Nemusí se s ním nutně bít proti nepříteli na bojišti sám. Od toho má své lidi. Muže, které si do těchto funkcí volí. A v tomto se mi nemůžeš rovnat ani v nejmenším. V moudrých knihách jsem se naučil umění diplomacie a dají-li Bohové své požehnání, nebudeme díky tomu muset bojovat už nikdy.“

Giléus to říkal Fródiovi, ale jeho slova zapůsobila více než na něj spíš na muže v sále. Nemuset už bojovat a umírat? Žít v míru? To se jim zamlouvalo.

Tuto bitvu se tak podařilo Giléovi vyhrát. Stal se novým náčelníkem. Otcovi bývalí poradci z toho měli původně radost. Mysleli si, že jejich nový vůdce vzhledem k jeho mládí nebude tak silný. Viděli v tom šanci sami pro sebe, jak si upevnit své pozice a stát se ještě mocnějšími. To se ale spletli.

Giléus jim v tomto ohledu do noty příliš nehrál. Netrvalo to dlouho a začal s velkými reformami. Dlouho zvažoval, jak je provést nejlépe. Měl jasný cíl. Věděl však, že kdyby se ho rozhodl prosadit svou mocí, tak si nadělá tolik nepřátel, že své postavení nebude sto obhájit.


,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 2. část

Zdroj:

Potom, co ho jeho sluha zanechal v komnatách samotného, nedalo mu to a začal znovu nad sebou přemýšlet. Nad svými činy a úspěchy. Byla to dlouhá cesta, kterou ušel až sem. Dokázal mnohé navzdory tomu, že nikdo nevěřil, že by toho byl schopen.

 

„Tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec a běžel za mužem stojícím u velkého stolu se zmenšeninou celé osady.

Ten byl ale zrovna zcela zaměstnán přípravou vojenských strategií, které by se daly použít, kdyby vesnici napadla nepřátelská vojska.

„Tatínku,“ oslovil ho znovu jeho synek, „koukni, co za knížku jsem právě dočetl,“ chlubil se mu a očekával, že z něho bude mít otec radost.

„Kdyby ses raději místo čtení hloupostí cvičil v umění boje s mečem,“ řekl chlapci a poté se obrátil na ženu stojící ve dveřích, jež přišla společně s chlapcem: „Takhle ty ho vychováváš?“

Na chvíli se odmlčel. Žena mezitím přešla k synovi a snažila se ho utišit, protože začal plakat. Věděla, že pokud se jí to nepodaří, bude se její muž rozčilovat ještě víc.

„To ho neumíš ani uklidnit?“ začal na ni křičet a surově ji uhodil.

Rozrazil ji ret.

Syn stál kousíček od ní, div, že náčelníkova tvrdá rána nepadla i na něj. Velice se polekal. Chtělo se mu brečet ještě víc, ale netroufl si. Zadržel to v sobě.

„Jdi, synáčku,“ vyzvala ho matka a on rychle odcupital pryč.

 

Giléus měl obraz toho okamžiku v živé paměti. Byla to jeho první vzpomínka vůbec. Mohlo mu být tak pět, ale i přesto si i nyní vybavil každičký detail toho osudového dne.

Neodešel úplně, jak ho matka žádala. Schoval se v předpokoji komnaty, kde obvykle stávala náčelníkova stráž. Teď tam ale byl sám a vyslechl i zbytek rozhovoru, který mezi sebou rodiče měli.

 

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ utrhl se manžel na svou ženu, která tiše vzlykala a třásla se. Nezmohla se na žádnou odpověď. Náčelník ostatně ani žádnou nečekal a ihned pokračoval: „Co ode mě vlastně chceš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě pojal za svou ženu, za to, že se mnou můžeš každý večer ulehat v mojí přepychové lóži, že se mnou sdílíš stůl, na kterém máš denně jídla, o kterých by si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát?“

„Dělám, co je v mých silách, můj pane,“ špitla tenkým hláskem a rukama si zakryla obličej. Očekávala, že ji její muž znovu uhodí.

Také tak učinil. Byla slyšet rána, jak s ženou praštil o zeď. Ta se pak sesypala k zemi a ležela mu bezbranně u nohou.

„Jsem náčelník jedné z nejváženějších osad. Jediným tvým úkolem je vychovat mi řádného nástupce, jenž jednoho dne bude schopen mou funkci po mně převzít. Ty z něj ale děláš holku. Necháváš ho vysedávat nad knížkami, místo aby se učil dovednostem pravého muže. Vše, co potřebuji, abych si udělal sám. Neschopnější ženu jsem opravdu ještě neviděl,“ řekl jí pohrdavě a dlouze na ni pohlédl, jak se na podlaze třese.

„Anebo víš co?“ obrátil se na ni ještě jednou, „už mi to je jedno. Dělej si s Giléem, co chceš. Učiním svým nástupcem Fródia. Je sice nemanželský harant, ale aspoň ví, jak se drží meč v ruce.“

Tahle jeho slova zabolela ženu ještě víc, než rány, které jí násilný manžel způsobil na těle. Trestal ji tím za to, že mu kdysi dlouhou dobu nebyla schopná syna porodit. Tehdy místo jejího lóže navštěvoval raději jiné ženy. S jednou z nich počal syna jménem Fródius. Poté si jako jeho choť musela vyslechnout další jeho výčitky. Neustále jí předhazoval, že je to jen její chyba, že nemůže otěhotnět a že je jako žena k ničemu.

Pak se stal zázrak a ona po necelých třech letech přišla do jiného stavu. Denně se modlila, aby porodila zdravého syna. Když se tak stalo, náčelník se na nějakou dobu uklidnil. Bohužel, jak se ale časem ukázalo, nebyl schopný ocenit to, jak jeho následníka vychovává. Místo, aby ji pochválil, že ho naučila číst ještě, než začal chodit do školy, vyčítal jí, že ho nevede k tomu, co považuje on sám za to nejdůležitější.

„To nemůžeš udělat, Fródia ne,“ bránila s vypětím posledních sil svého chlapce.

„Já můžu vše,“ řekl jí. Povýšeně na ni pohlédl a pak se vrátil zpátky ke stolu se zmenšeninou osady. Nechal ji tam ležet bez pomoci, bez zájmu.

 

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 1. část

Zdroj:

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

,

Krev poslední naděje – 4. část

Zdroj:

Závěrečná část příběhu na pokračování. Jak moc se liší cíl od našich představ? Je to, co si přejeme, vždy to správné?

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vykolejit. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen dokonce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.
Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás, „dnes utváříme nové dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastut, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Mohl žít věčně, ale zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě nikdy pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kdy se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Od okamžiku přijetí božské nesmrtelnosti mě dělilo už jen několik dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové, jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

„Co tu děláš Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že se s tebou něco děje. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co je s tebou?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s určitým odstupem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Najednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musíme být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám a krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz, a proto může být vyplavena pouze v případě, že dotyčný Bůh začne brečet.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvalo. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

„Je-li ti život milý,
Dej na moc pradávné síly.
Získej sklo s obsahem vzácným,
Nechť je ti tento okamžik spásným.
Máš umřít? Nic se neděje.
Ber! Zde je má krev poslední naděje.“

,

Krev poslední naděje – 3. část

Zdroj:

„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, a i když jsem zatím vlastně nic nedokázal, mému sebevědomí to pomohlo už teď.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl na něj též.

„Takže východní branou a pak po severním pobřeží až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozloučit se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.

 

„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

„Ty fakt věříš tomu, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.

 

Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už ta mlha nebude,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil, jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.

 

Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu totéž, co Krastovi na lodi.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích se mu ale jasně tisklo něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.

,

Krev poslední naděje – 2. část

Zdroj:

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi hodně volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe hodně obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to hodně citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam:  „Jsem unavený, půjdu domů. Seznam věcí k udělání máš na stole. Hlavně tu nic nezapal těmi svícemi, když jimi budeš svítit!“

 

Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.

 

„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to ale udělal. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“