,

Krev poslední naděje – 1. část

Zdroj:

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.

„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.
Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

,

Vlkouš

Zdroj:
  • Tělo a stavba svalů většího koně, hlava vlka, vlčí nohy => tichy krok, nenápadný
  • Výška v kohoutku 160 – 170 cm
  • Délka těla cca 230 – 250 cm
  • Dlouhý ocas, který si smotává, aby mu nepřekážel při pohybu
    -Používá ho v boji, a to buď jako laso, když si chce při útoku vybraného jedince podmanit, nebo při obraně jako bič, kterým od sebe protivníka odhání
  • Srst krátká i dlouhá, náznak hřívy, ale pouze velmi krátká
  • Barva nejčastěji šedá, hnědá a černá
  • Vynikající sluch a čich, pudy lovce
  • Velice inteligentní zvíře, vzpurné proti snaze být někým podmaněn
    -Proto je velice obtížně ochočitelný a nedá se prakticky chovat v zajetí, pokus o to je roven smrti (nicméně dá se využít jeho inteligence, a pokud se s ním jedná jako s rovnocenným partnerem, tak je s ním výborná spolupráce)
    -Dobře a rychle chápe a je velice intuitivní
  • Samotář (dáno geneticky, tento mechanismu jim zabudoval Bestol při křížení, jsou to moc chytrá zvířata na to, aby jim dovolil družit se, jako samotáři ho neohrožují)
  • Hierarchie na oko neviditelná, ale funguje mezi nimi díky vzájemnému respektu a prostoru pro život, který si jeden druhému poskytují
  • Uvědomělá zvířata, nikdy nebojují mezi sebou, protože si jsou vědomi, že vnitřní boj oslabuje
  • Délka života se odhaduje až na 50 let, ale není prokázáno, protože s věkem je pro ně obtížné se o sebe postarat a umírají proto dříve, sami a opuštění
  • Masožravec, loví drobné až středně velké savce
  • Dorozumívají se pomocí telepatického přenášení myšlenek

 

Samice VLKOUŠICE

  • Rozmnožují se značně obtížně díky samotářskému způsobu života
  • Samice ve vrhu rodí 2-7 mláďat (většinou více najednou, ale velice často pouze jednou za svůj život, není výjimkou, že některé samice dokonce nejsou v březí nikdy)
  • Mláďata jsou poměrně rychle soběstačná a od matky se osamostatňují docela brzy
  • Většinou nepoznají svého otce, protože málokteří vlkouši dokáží žít jako rodina
,

Osobní zpověď Irmona

Zdroj:

Je domluvený sňatek opravdu tak špatný, jak se na první dojem zdá?
Poznejte názor Irmona, jenž našel způsob, jak vzdorovat rozhodnutí otce a vzít si tu, kterou miluje.

Říkají mi Irmon. Narodil jsem se v nejmocnější osadě, ve vesnici Bonatea. Můj otec je jejím náčelníkem. Od malička jsem žil v přepychu, který si on tak rád kolem sebe dopřával.

Neměl jsem díky tomu moc skutečných přátel. Buď jsem se setkával s kluky, co mi to záviděli (zejména pak v pubertě, kdy se kolem mě kvůli postavení mého otce točilo hodně holek), nebo pak s jejich přesnými opaky – kluky, kteří si kousek z toho, co mám, chtěli ukrást sami pro sebe.

Jedinou oporou mi byla maminka, jež ale v mých deseti od otce utekla, protože ji bil. Nebylo to lehké období, ale brzy přišla puberta a s ní i první opravdová láska.

Bylo mi nějakých čtrnáct a svět měl najednou úplně jiné barvy. Léta vzdoru a rebelie s dívkou, jež otec z hloubi duše nesnášel. Felis. Tajně jsem s ní trávil víc a víc času, obzvláště po tom, co mě otec v den mých patnáctých narozenin oficiálně zasnoubil se Saril. Se Saril, s tou tichou a ušlápnutou holkou, co akorát uměla dobře papouškovat jeho názory.

Zprvu jsem tím byl nad míru vytočený, ale časem, jak jsem dospíval a období mého největšího odporu vůči autoritám pominulo, začínalo mě to bolet. Ne snad ani tak, že mě otec tlačí do něčeho, co nechci. Věděl jsem totiž, že si nakonec stejně najdu způsob, jak se oženit s Felis namísto Saril. Ne, ten důvod byl jinde. Mrzelo mě především to, co asi každé dítě, byť už skoro dospělé, v mé situaci. Žárlil jsem, že otec tráví víc času s ní, než se mnou.

To, že já bych ho s ním trávit nechtěl, byla věc druhá. Šlo mi o princip. Měla přece vlastního otce. Tak proč si musí přivlastňovat i toho mého?

Docela dlouhou dobu se mi dařilo nalhávat si, že mi to nevadí a je mi to jedno. Nakonec mi ale nezbylo nic jiného, než si to připustit a postavit se tomu čelem.

Podařilo se mi najít vlastní cestu. Pomohlo mi to naučit se rozhodovat sám za sebe a nést za to i odpovědnost. Musím ale uznat, že v hodně případech mé počínání a konečné stanovisko bylo ovlivněno otcem, a sice tak, že jsem vždy udělal pravý opak toho, k čemu by on dal své požehnání.

Takhle jsem se i oženil tajně s Felis. Saril jsem prostě kategoricky odmítl, už jen proto, že ji vybral otec.
S odstupem času nyní lituji, že jsem šel tak tvrdě za svým a alespoň jednou ho neposlechl.

O mé svatbě s Felis nikdo kromě nás dvou nevěděl. Na oko jsem tak mohl splnit otcovu vůli a byl jsem ještě týž den oddán se Saril. Tím, že jsem už ženatý byl, tak to bylo neplatné. Nikdo to ale nevěděl, a dokud proroctví nebude naplněno, nikdo další to nesměl vědět.

Hned další ráno jsem se s ní proto vydal hledat cestu do Areje. Vyvolený lidmi z naší vesnice a s družkou, jež byla otcem vycvičená, aby mi dělala společnost.

Párkrát jsme se před oním dnem se Saril viděl, ale až při našem společném putování jsem měl tu šanci, abych ji skutečně poznal. To, co jsem považoval za nedostatek odvahy a papouškování, byla diplomacie. Měla přesně uspořádané hodnoty a byla si dobře vědoma, co chce.

Felis jsem miloval proto, že v její přítomnosti jsem vždy cítil jistou dávku vzrušení. Nejlepší na ní bylo právě to, že představovala to pověstné tak chutné zakázané ovoce. Jenže to se jakoby se složením našeho posvátného slibu lásky zkazilo a už zdaleka nebylo tak dobré a šťavnaté. A to i přes výhody, jež z našeho sňatku plynuly.
Většinu času, co jsme spolu po nocích tajně trávili, jsme se akorát hádali. Hrozně na Saril žárlila. Odehrávala se ve mně zásadní změna. Bojoval jsem sám se sebou a se svými rostoucími city k Saril. Potřeboval jsem ji jako svou manželku na své straně, aby mě podpořila a ujistila mě o správnosti mého rozhodnutí.

Tak potřebný klid ducha jsem ale namísto u Felis našel právě u Saril. Když jsem s ní procházel branou Areje, byl jsem pevně rozhodnut, že až se stanu Bohem, chci, aby po mém boku zůstala Saril a ne Felis.

Osud měl ale jiné plány, jak se záhy ukázalo. Tím vyvoleným člověkem jsem totiž nebyl já, ale ona. Trhalo mi to srdce, protože jsem ji opravdu miloval, ale věděl jsem, že bych nedokázal pro ni být tím, kým ona byla pro mě. Navíc kdybych zůstal, zranil bych její city tím, že by se ukázalo, jak jsem ji podvedl. Moje láska k ní byla založena na lži.

Musel jsem proto přijmout následky a zodpovědnost za své činy.

Odešel jsem.

Odešel jsem navzdory tomu, co mi říkalo srdce.