, ,

[Jak napsat knihu] Začnete kratšími útvary!

Zdroj: obrázky z pexels.com

Spousta z nás má společný sen – napsat knihu. Nechci nikomu tento sen brát, ale přesto si myslím, že pokud se psaním začínáte a chcete se svou prvotinou uspět, měli byste někde nasbírat zkušenosti. A ty se nejlépe sbírají na kratších textech!

 

Napsat vlastní knihu je přání, které za život napadlo velkou většinu lidí. Některé tento sen opustí hned v dětství, někteří o něm sní déle a malá část snílků si své přání nakonec začne plnit.

Smutným faktem těchto statistik je, že drtivá většina autorů neuspěje. Pojďme se nyní podívat, proč tomu tak je.

Příčiny selhání

Napsat román je velice komplexní záležitost. Pravidel, na která musíte při psaní myslet, je mnoho, a proto je těžké si vše ohlídat a zkoordinovat. A věřte mi, že ani důkladná příprava a osnova vás nemusí zachránit, protože některé věci v ní zpravidla zakomponované nejsou.

 

Na co vše dát pozor

Buďme nyní trochu konkrétnější a ukažme si největší úskalí tvorby příběhu. Seznam je sestavený na základě mých postřehů, které jsem získala při betačtení románů. Určitě by se našly i další položky, ale tyto osobně považuji za nejdůležitější (případně mě můžete v komentářích doplnit/opravit).

  1. Logika příběhu
    • Střet toho, co ví autor X to, co je řečeno čtenáři
    • Chyby vzniklé při úpravách a přepisování
    • Odkazy na něco, co ještě nebylo prozrazeno
    • Lišící se popisy, jména míst, tykání/vykání atd.
  2. Práce s postavami
    • Hrdina se chová jinak na začátku než na konci bez zřejmého důvodu
    • Hlavní postava je pro čtenáře nezajímavá
    • Postava je příliš mocná
  3. Napětí a tempo
    • Správné “dávkování” informací
    • Střídání akčních scén a uvolnění
  4. Styl vyprávění
    • Rozdílný styl na začátku příběhu a na konci

Každému bodu na seznamu se chystám věnovat v samostatně a podrobněji, vraťme se ale nyní k základní myšlence tohoto článku – proč je dobré začínat kratšími útvary (např. povídkami)?

S krátkými texty se vždy pracuje lépe

  • Spíš opravíte chybu v ději ve dvaceti stránkové povídce, než  na x místech v třistastránkovém románu.
  • Snadno uhlídáte postavy, a pokud jim budete přidávat nějaké vlastnosti v průběhu, bez problémů je doplníte do celého průběhu děje.
  • Každému začínajícímu autorovi se mění styl. Na dvaceti stránkách se vám ale nezmění tolik jako na tři sta stranách!
  • Měnit tempo příběhu je kolikrát o tom, přepsat text od základu – napište znovu dvacet stran a napište jich podruhé tři sta! To je sakra velký rozdíl!

 

Co dělat, když už mám námět románu?

Mým cílem určitě není brát vám sen o napsaní knihy. Sama jsem začala před pěti lety tím, že jsem napsala román. Leží v šuplíku a po zkušenostech ze soutěží a vypisování se na povídkách doufám, že ho v této podobě nikdo neobjeví. Pamatujte na jedno:

Psaní je řemeslo.

Někomu trvá déle, než ho ovládne, někomu stačí pár chvil, vždy to však chce určitý cvik. Námět na román si můžete zapsat a schovat na později a “cvičnými” povídkami rozvíjet minulost postav, vedlejší hrdiny, případně svět. Většině nápadů pomůže, když je necháte uležet a dozrát. Nemusíte se toho bát.

Dobrý text se prostě nerodí na první pokus 😉


Nesouhlasíš s něčím? Napsala jsem něco nejasně? Dej mi o tom vědět!

Jitka


 

, , , ,

Proč si nedávám novoroční předsevzetí

Zdroj: pexels.com




Internet je každoročně zpočátku roku plný plánů na nadcházející období. Možná čekáte, že se dozvíte něco málo z toho, co chystám já. Ale nedozvíte! Ptáte se proč?

Kdysi jsem zkoušela, podobně jako mnozí další, dávat si novoroční předsevzetí. Nikdy se mi to ale neosvědčilo. Samozřejmě, že nějaké plány mám. Ale přesto mám pocit, že zavazovat se k nim nemá smysl – kolikrát vás totiž napadne v průběhu roku něco lepšího!

 

Neplnění slibů

Znáte ten pocit, když něco slíbíte a nesplníte to? Já ano. Občas si před sebe stavíme příliš velké cíle a jejich realizace je obtížnější, než jsme si zpočátku mysleli. A pak následuje frustrace. Výčitky, že jsme chtěli danou věc udělat, ale nepodařilo se to.

Někdy mi připadá, že sami sebe stavíme do stresových situací, což je kontraproduktivní – zvlášť v tvorbě 😛

 

Krátkodobé plánování

Možná o mně víte, že se v rámci své práce pohybuju v marketingu, znám spoustu pouček a takových těch obecných větiček o tom co a jak. Jedna z nich je, že dnešní prostředí se strašně rychle mění. Naučila jsem se plánovat jen několik kroků dopředu. Mám sice nějakou vizi, ale cestu upravuju neustále 🙂

 

“Rada” na závěr

Jedním z největších úspěchů v loňském roce pro mě bylo umístění v Ceně Karla Čapka s povídkou Zákon smečky. A víte co? Původně jsem do této soutěže nechtěla vůbec psát. Vyburcovala mě kamarádka. Nebylo to v žádných plánech!

Nejlepší věci vznikají spontánně! 

A co vy? Patříte k těm, co si dávají předsevzetí? Pomáhají vám nebo to máte spíš jako já?

Zanechte mi komentář!

, , ,

(Ne)pište jako stroj

Zdroj: freeimages.com

Psát je hrozně fajn, ale asi všichni tušíme, že psát jako stroj opravdu nemá smysl. Nesmí se zapomínat na vášeň, která k tomu spisovatelskému řemeslu patří. Přesto je pravda, že za poslední dobu jsem toho do toho notebooku naťukala opravdu hodně. Nejprve tedy trocha statistik. Od začátku roku (a vlastně už cca od října minulého roku) se psaní věnuji opravdu hodně intenzivně.

  • Od října 2015 do konce listopadu jsem napsala celkem tři povídky v celkové délce 63 normostran.
  • V prosinci jsem pak začala se psaním románu, kdy jsem napsala a opravila z předchozí verze zhruba 100 normostran.
  • Od ledna do 13. března jsem pak napsala dalších 400 tisíc znaků, což je po přepočtu na normostrany 222.

Když tato čísla sečtete, tak se opravdu dostanete k výsledku, kterému sama těžko věřím. Skoro 400 stránek za necelého půl roku je opravdu hodně. A to jsem nezapomínala ani na tu vášeň a všechny započítané texty už prošly minimálně jednou revizí podle postřehů mých betačtenářů.

Takže v čem je tedy to tajemství, jak toho napsat tolik, aniž byste se za výsledky museli stydět?

Možná nyní čekáte nějaký zázrak, ale věřte, že nepřijde. Celé tajemství tkví v tom, že jsem se rozhodla literatuře opravdu věnovat naplno. Čekala celý zimní semestr na státnice a řekla jsem si, že si nebudu hledat práci. Po ukončení jsem chtěla jít na doktorát (a nyní na něm doopravdy jsem), takže jsem si říkala, že nemá cenu shánět nějakou práci na půl roku. Měla jsem pouze občasnou brigádu, nějaké úspory a ty poslední měsíce jsem byla opravdu spisovatelkou na plný úvazek.

 

Říkáte si, že jste toho nenapsali tolik jako já?

Strašně nerada se s někým porovnávám. Vím, že jsem napsala za krátkou dobu opravdu hodně a je mi jasné, že ne každý má stejné možnosti. Většina lidí v mém věku má stálou práci, někteří už i rodiny. I to byl ale jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla do této zkušenosti jít. Vím, že už asi nikdy v životě nebudu mít na psaní tolik času jako nyní. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem využila příležitost, která se mi v životě naskytla.

 

Chtěli byste do toho jít taky?

I když se to celé nyní může zdát jako strašně super věc, nebylo to tak jednoduché, jak to nyní zní. To, že píšete rádi, neznamená, že jste připraveni psát 12 hodin denně. Mé dny vypadaly asi takto – když jsem ráno vstala, ještě před snídaní jsem se podívala na e-mail. V něm obvykle byly připomínky mé betačtenářky k tomu, co jsem psala včera. Otevřela jsem je, prošla je jen tak rychle a přemýšlela o nich po čas dělání snídaně. Dopoledne jsem pak trávila jejich zapracováváním, čím jsem se do příběhu krásně dostala. Po obědě jsem tedy rovnou začala psát nové části, které jsem pak večer zase posílala na zhodnocení… A takto vypadal takřka každý den toho půl roku. Chvílemi to už bylo opravdu vyčerpávající. Něco jako víkendy jsem moc nedržela, protože když nemáte stálou práci, je to prostě den jako každý jiný. Často jsem ani netušila, jestli je pondělí nebo sobota. Na první pohled to možná vypadá skvěle, když řeknete, že jsem půl roku měla čas jen na psaní. Ve skutečnosti je to ale práce jako každá jiná.

 

 

A jaké jsou mé závěry?

Pokud se ptáte, jaké jsou výsledky toho snažení, tak je to celkem jasné. Kromě počtu napsaných znaků mám pocit, že jsem se opravdu posunula ve psaní nejvíc za ty tři roky, co se literatuře věnuji víc. Takže v tomto rozhodně velké plus. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šla znovu, odpovím bez váhání ANO. Byla to skvělá zkušenost. Nicméně nyní jsem ráda, že jsem nastoupila na zmiňovaný doktorát, kde mám jistý pevný režim, a užívám si toho, že zhruba měsíc nemusím nic psát… než přijdou uzávěrky dalších soutěží 😀 😀 Opravdu jsem ocenila trpělivost přátel, rodiny a přítele. Neměli to se mnou jednoduché. Žila jsem v jiném světě než oni a bylo to znát. A přesto to se mnou vydrželi, za což jim patří můj velký dík 🙂


 

,

Jak vznikají ilustrace pro knihu

Zdroj:

Dnes pro vás mám nahlédnutí ne přímo pod pokličku psaní, ale ilustrací. Jak vznikají obrázky, které pak vidíme v knihách? Ilustrátor Ondra Hrdina pro vás připravil malou ukázku toho, jak probíhala práce na posledním obrázku, který mi do knihy kreslil.

Je jasné, že na knize je podstatný především její obsah. Jenže ten se v knihkupectví často špatně posuzuje, a proto je důležité, jaký máte z knihy první dojem.

 

Ať už jste příznivce ilustrací nebo ne, fakt je takový, že obrázky prodávají. Na rozdíl od textu ihned můžete zhodnotit, jestli se vám líbí. Navodí prostředí, v kterém se kniha odehrává, a vy si můžete říct – ano, tohle mě zajímá.

 

Ti z vás, co mě sledují už déle, vědí, že sama rozhodně patřím k té skupině, která má ilustrace ke knize ráda (a to nejen kvůli té prodejní části :D). Patřím k autorům, kteří se soustředí hlavně na příběh a vnitřní popisy postav. Ty vnější mi moc nejdou, protože zkrátka nemám vizuální představivost. Dokud mi někdo mou postavu nepostaví namalovanou přede mě, nevím jako autor, jak vlastně vypadá. Jsem o ní schopná říct maximálně barvu vlasů a typ postavy. A to je také důvod, proč spolupracuji s ilustrátory, kteří mi pomáhají dohánět tuto mou slabinu 🙂

 

Jedním z ilustrátorů, se kterými mám tu čest pracovat, je Ondřej Hrdina. Do knihy pro mě kreslil (mimo jiné) postavu kata Alíana, který má velkou zálibu ve výrobě mastí. V tuto chvíli bych mu přenechala slovo, aby vás provedl tím, jak takový obrázek do knihy vlastně vzniká.

 

Ondra: Jako první jsem udělal rychlou skicu, která mi sloužila především jako určení nějaké té barevné nálady.

alian-1

Postupně se zjemňovaly rysy postavy na nákresu.

alian-2-a-3

 

Následně jsem se rozhodl, že postavu předělám, jelikož mi přišla neenergická a divná. Tak jsem poprosil nejmenovanou dobrou duši o anatomickou předlohu.

alian-4

“Zabydlování” postavy, vyklizení polic, zavěšení jakýchsi korálků do okna a vržený stín od zavěšených provazů.

alian-5

 

Zavěšení suchých květin na provazy, zvýšení jasu slunce a přidání knihy a tří skleněných věcí do poličky. A Alían zase vyrostl.

alian-6

 

Doplnění polic, zprůhlednění nějakých korálků/kamínků a přidání prachu.

alian-6

Poslední úpravy – přidání těžítka, nějaké keramické věci a papírů. Tu anonymní směsici na stole jsem položil na další papír. A ve finále jsem to celé zčervenil, aby to mělo více exotermickou náladu.

alian-9

Tak co? Líbí se vám Alían?

Já musím říct, že jsem jako autorka jeho charakteru velice spokojená 🙂

Velký dík Ondrovi za skvělou práci! Pokud byste chtěli sledovat více z jeho tvorby, dejte palec nahoru jeho stránce na FB   😉

,

Jitka musí trpět!

Zdroj:

Víte, jak se říká, že každý správný hrdina musí trpět? Čtenář by si ho totiž jinak neoblíbil. Chce zažívat to špatné spolu s ním. No, a aby byl takový hrdina dobře popsán a jeho útrapy vylíčené do detailů, řekla jsem si, že autor musí trpět také, muhaha ? A do čeho, že jsem se to vlastně pustila?

Cesta do středověku

Poslední tropický víkend tohoto léta, 15. a 16. srpna, jsem strávila v historickém kostýmu na akci s názvem Cesta do středověku. Výprava měla jediný cíl – seznámit autory fantasy s tím, jak se kdysi cestovalo a co vše mohlo poutníky potkat. Takhle to ještě nezní jako takové utrpení, ale věřte – bylo.

Horko, horko, horko

Ano, první poznatek byl, že když na sebe v pětatřiceti stupních navlečete kostým z doby husitské, které se jinak přezdívalo také malá doba ledová, budete se péct.

cesta-do-stredoveku-prvni

Celý den začínal ráno v osm příjezdem do obce Svatý Hubert, kde jsme dostali zmíněné historické oblečení. Dámských kostýmů bylo méně, takže jsem si dobrovolně vzala pánský svršek. Ten čítal bruchy (dnešní trenýrky), spodní košili, vrchní tuniku a nohavice, které se vázaly k bruchům. Do výbavičky nám přibyla ale ještě kapuce a pak něco málo na cestu – opasek, měšec a žebračka, která byla krátce na to zatěžkána zásobami. Jídlo je zkrátka alfa a omega všech cestovatelů 😀

Hurá na cestu

Jediné, co nám po převlečení zůstalo našeho, byly boty. Zajistit každému účastníkovi takové historické, aby v nich vydržel cestu dlouhou 20 kilometrů, zkrátka nebylo v silách organizátorů. Navíc minimálně já jsem za svou obuv byla vděčná. Z každých druhých bot se mi dělají puchýře, takže by se putování také rychle mohlo změnit v peklo.

 cesta-do-stredoveku-treti

Pro některé to ale bylo utrpení i tak. Musím se přiznat, že i já měla strachu plné oči. Jsem zvyklá všude chodit pěšky, ale také jsem měla na paměti jedno: tak dlouhou trasu jsem šla naposledy asi před deseti lety. Nakonec jsem to ale zvládla a byla jsem jedna z mála, kdo si na délku trasy nestěžoval. Ono se sice na první pohled zdá, že dvacet kilometrů není zase tolik, ale když toho s sebou hodně nesete a pečete se v těch neprodyšných látkách, rychle změníte názor. Teorie o izolantech zkrátka nefunguje tak dobře, jak tvrdí fyzika 😀

 cesta-do-stredoveku-ctvrta

cesta-do-stredoveku-pata

Ať žijí spisovatelé

Naše cesta končila na hradě Krakovec, který je známý tím, že byl posledním místem pobytu mistra Jana Husa před odjezdem do Kostnice. Milovníci pohádek pak také vědí, že se zde natáčel film „Ať žijí duchové“. Střecha ale stále postavená není 🙂

Přímo na hradě jsme nespali, nýbrž nás čekalo přenocování pod mostem, který ke Krakovci vede. Zde měl také postaven stan pán z Gryfu, ke kterému naše „obchodnická“ výprava měla namířeno. Čekalo nás uvítání, jídlo a také názorná ukázka toho, jak je těžké dostat se do plátové zbroje (častá chyba autorů, kteří si myslí, že je to záležitost chvíle a jednoho člověka).

Noční prohlídka hradu

S nocí jsme spatřili nespočet hvězd. Dlouho si nepamatuju tak krásnou oblohu. Nemohli jsme sice kvůli suchům a hrozbě požáru rozdělávat oheň, ale večer jsme si užili i tak. Poblíž byl dětský tábor a zrovna pořádali bojovku na hrad. Bylo tak super strašit ty nebohé děti s mečem 😀

Za odměnu za poctivé strašení nás vzali na noční prohlídku Krakovce. Přiznám se, že tak působivou atmosféru jsem už dlouho nezažila. Stáli jsme uprostřed zřícených zdí, vše osvětlovaly jen hvězdy a občas člověk zahlédl i nějakou padat. Nezapomenutelný zážitek 🙂

 

Zákaz vstupu do stanu!

Každá správná výprava končí medovinou a já jsem u této tradice samozřejmě nemohla chybět. Co nás ale hodně překvapilo, bylo, když nám organizátor Míla sdělil, že ten pěkný stan, před kterým nás vítal pán z Gryfu, je jen pro našeho hostitele a my tam nesmíme. Chudí prý spí vždy venku.

Ihned se vznesla vlna nevole a námitky umocněné bouřkou, která byla vidět na západ od nás. Kdo zná mé texty, pochopí i argument, kterým jsem se bránila. Postavy mých povídek jsou všechno výše postavené osoby. Ty by přeci také venku za bouřky nespaly!

Shrnu to krátce. Neuspěla jsem. Nicméně jedna výhoda hovořila v můj prospěch. Vydržela jsem s pánem z Gryfu popíjet nejdéle. A když náš „dozorce“ Míla spal… domyslete si to sami. Navíc jsem měla ještě jednu parádní výmluvu: pes, který nás na cestě doprovázel, byl v tom stanu první, když poblíž zahřmělo 😀 No, co dodat? Jituška zase nemusí trpět tak moc.

Rozhovor se Sebastianem Komárkem

Zdroj: morguefile.com

Ahoj, Sebastiane. Předně bych ti ráda poděkovala za to, že jsi s rozhovorem souhlasil. Mohl bys na úvod prozradit čtenářům blogu něco málo o sobě?

Co se týče mé osoby, jsem dvaadvacetiletý absolvent a stále ještě student anglického jazyka a literatury na Ostravské univerzitě (před pár dny jsem se dozvěděl, že jsem byl přijat do navazujícího magisterského studia). V Ostravě jsem se rovněž narodil a stále v ní bydlím. Mé zájmy jsou povětšinou v duchu toho, co studuji, což znamená hlavně literatura a jazyky. Rád bych se v budoucnu zabýval staroanglickou a středověkou literaturou (jsem nadšenec do Béowulfa, atd.) a taky jsem jeden z těch bláznivých Tolkienovců, kteří čtou Pána prstenů a Silmarillion alespoň jednou do roka 😀 Nebudu vypisovat seznam oblíbených autorů, bylo by to na dlouho. Jen bych možná zmínil, že si hodně rád počtu i komiksy, které jsem zbožňoval už odmala (mými dospělými komiksovými oblíbenci jsou ovšem Alan Moore, Neil Gaiman a Mike Mignola). Jinak se mi zatím dařilo každý semestr působit v divadelní skupině naší katedry (filmy a drama jsou další z mých oblíbených věcí).

 

Je vidět, že zájmů máš opravdu hodně a na tvé povídce byl znát široký rozhled. Jak dlouho se psaní věnuješ?

Prakticky se psaní věnuji od osmi let, kdy jsem napsal první povídku, jenže se mi hodně dlouhou dobu nedařilo hodně věcí dokončit. Asi rok zpátky ale jakoby mě políbila múza a konečně jsem se takzvaně “rozjel”.

 

Jak ses ke psaní dostal a co píšeš nejraději?

Mám rád rozmanitost, a proto píšu všechno možné, od fantasy a hororové prózy, až po mé pokusy o poezii ve stylu anglosaských scopů (povídku do Tvé soutěže jsem například napsal jako hold H.P. Lovecraftovi, jednomu z mých nejoblíbenějších amerických spisovatelů 20. století.). Důležité je mít dobrý nápad, žánr a forma se k tomu potom v mé hlavě přidají už samy.

 

V tom výroku o žánru a formě s tebou jednoznačně souhlasím, obvykle to cítím podobně. A vliv H. P. Lovecrafta byl na povídce určitě znát. Přejděme ale k další otázce – zajímalo by mě, proč ses rozhodl psát do mé soutěže?

Povídku jsem do Tvé soutěže poslal z několika důvodů: jednoduše mám literární soutěže rád, dávají mi možnost přečíst si příspěvky jiných autorů nebo se s nimi poměřit a porovnat. Dále, protože jsem v jistých ohledech staromódní člověk a nemám internetovou stránku ani blog.

 

Jsem ráda, že jsem mohla poskytnout publikační prostor . Doufám, že se brzy budeme moct těšit na další tvé dílo v některé z chystaných soutěží 🙂 Mockrát ti děkuji za rozhovor a vás ostatní zvu k přečtení Sebastianovy povídky. Zde je na ni —odkaz— 🙂

Pěkné počtení všem 😉 

 

,

Rozhovor s Barborou Zouharovou

Zdroj: morguefile.com

 

Ahoj, Báro. Tvá povídka byla postavena na jednoduchosti, ale mně se moc líbila. Mohla bys prosím na úvod prozradit, jak dlouho se psaní věnuješ?

Psaní se nevěnuju. Povídky normálně nepíšu (pokud nebudeme počítat asi cca 3-4 začaté, avšak nikdy nedokončené). Nicméně zkuste do googlu zadat heslo “Hayasan” a vyjede vám pár odkazů z jedné textové hry, kam pravidelně přispívám několik let. A ano, chci tohoto prostoru využít pro malou reklamu 🙂

 

To je úplně v pořádku, to k rozhovorům vždy patří 🙂  Má druhá otázka měla mířit na to, jak ses ke psaní dostala, nicméně vzhledem k tvé odpovědi je zbytečná. Pojďme tedy rovnou na třetí. Zajímalo by mě, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Chtěla jsem vyhrát nějakou knížku, měla jsem chvíli času a dokonce pár hodin k dobru. Povídku jsem totiž psala jen pár hodiny před termínem.

 

Díla psaná na poslední chvíli mají své kouzlo – a autor je pak obvykle méně ukecaný a není nutné v nich tolik škrtat. Každopádně přejdu k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla kromě toho, na co jsi už odkazovala výše?

Nemám, tohle je mé první dílo. Nicméně v případě, že bych se svou druhou povídkou, co plánuji napsat do další soutěže, umístila, tak nad něčím takovým popřemýšlím.

 

Musím uznat, že na první dílo je tvá povídka opravdu zdařilá. Budu ti držet palce v další soutěži a ráda si od tebe zase něco přečtu.

Díky za rozhovor i za účast v soutěži 🙂

 

Bářinu povídku si můžete přečíst —zde— pod odkazem 🙂 Hezký zážitek všem 🙂 

 

 

 

, ,

Neúspěchy? Perme se s nimi!

Zdroj: sotaissexy.com

Ať už působíte v jakémkoliv oboru, jistě s neúspěchy bojujete. Jak se s nimi vyrovnáváte vy?

Vlastní neúspěchy

Asi nejsem sama, koho prohry bolí. Ač tady na stránkách před hatery tvrdím, že ne a hraju si na silnou, když nějaké zaškobrtnutí přijde, není mi to lhostejné. A pokud se týká neúspěch mé literární tvorby, často si to i obrečím. Ano.

Ale také se ptám Proč ne? nebo Co je na tom špatně?

 

Proč je dobré brečet

Nedávno přišly výsledky soutěže Vidoucí a já si je hodně oplakala, neboť má povídka nepostoupila. Stále si kladu otázku, proč mě to tak vzalo? Je to jen jedna soutěž. Jenže…

Slzy jsou podle mě důkazem toho, že vám na něčem opravdu záleží. Vkládám do psaní své srdce, protože si jednoduše myslím, že bez něho dobrý příběh nenapsat nelze. Neshledávám na tom nic špatného. Takže…

 

Vzkaz pro všechny hatery

Jen do mě. Občas jsem zhrzená málem-spisovatelka. Ano, jsem. Já to ale stejně nevzdám. Dělám něco, co miluju, a takovéto chvíle mi jen pomáhají uvědomit si, jak moc mám psaní ráda 🙂

 

Perete se také s neúspěchy? Pro co obětujete pot, kůži i slzy?