, , , ,

Proč si nedávám novoroční předsevzetí

Zdroj: pexels.com




Internet je každoročně zpočátku roku plný plánů na nadcházející období. Možná čekáte, že se dozvíte něco málo z toho, co chystám já. Ale nedozvíte! Ptáte se proč?

Kdysi jsem zkoušela, podobně jako mnozí další, dávat si novoroční předsevzetí. Nikdy se mi to ale neosvědčilo. Samozřejmě, že nějaké plány mám. Ale přesto mám pocit, že zavazovat se k nim nemá smysl – kolikrát vás totiž napadne v průběhu roku něco lepšího!

 

Neplnění slibů

Znáte ten pocit, když něco slíbíte a nesplníte to? Já ano. Občas si před sebe stavíme příliš velké cíle a jejich realizace je obtížnější, než jsme si zpočátku mysleli. A pak následuje frustrace. Výčitky, že jsme chtěli danou věc udělat, ale nepodařilo se to.

Někdy mi připadá, že sami sebe stavíme do stresových situací, což je kontraproduktivní – zvlášť v tvorbě 😛

 

Krátkodobé plánování

Možná o mně víte, že se v rámci své práce pohybuju v marketingu, znám spoustu pouček a takových těch obecných větiček o tom co a jak. Jedna z nich je, že dnešní prostředí se strašně rychle mění. Naučila jsem se plánovat jen několik kroků dopředu. Mám sice nějakou vizi, ale cestu upravuju neustále 🙂

 

“Rada” na závěr

Jedním z největších úspěchů v loňském roce pro mě bylo umístění v Ceně Karla Čapka s povídkou Zákon smečky. A víte co? Původně jsem do této soutěže nechtěla vůbec psát. Vyburcovala mě kamarádka. Nebylo to v žádných plánech!

Nejlepší věci vznikají spontánně! 

A co vy? Patříte k těm, co si dávají předsevzetí? Pomáhají vám nebo to máte spíš jako já?

Zanechte mi komentář!

, , ,

(Ne)pište jako stroj

Zdroj: freeimages.com

Psát je hrozně fajn, ale asi všichni tušíme, že psát jako stroj opravdu nemá smysl. Nesmí se zapomínat na vášeň, která k tomu spisovatelskému řemeslu patří. Přesto je pravda, že za poslední dobu jsem toho do toho notebooku naťukala opravdu hodně. Nejprve tedy trocha statistik. Od začátku roku (a vlastně už cca od října minulého roku) se psaní věnuji opravdu hodně intenzivně.

  • Od října 2015 do konce listopadu jsem napsala celkem tři povídky v celkové délce 63 normostran.
  • V prosinci jsem pak začala se psaním románu, kdy jsem napsala a opravila z předchozí verze zhruba 100 normostran.
  • Od ledna do 13. března jsem pak napsala dalších 400 tisíc znaků, což je po přepočtu na normostrany 222.

Když tato čísla sečtete, tak se opravdu dostanete k výsledku, kterému sama těžko věřím. Skoro 400 stránek za necelého půl roku je opravdu hodně. A to jsem nezapomínala ani na tu vášeň a všechny započítané texty už prošly minimálně jednou revizí podle postřehů mých betačtenářů.

Takže v čem je tedy to tajemství, jak toho napsat tolik, aniž byste se za výsledky museli stydět?

Možná nyní čekáte nějaký zázrak, ale věřte, že nepřijde. Celé tajemství tkví v tom, že jsem se rozhodla literatuře opravdu věnovat naplno. Čekala celý zimní semestr na státnice a řekla jsem si, že si nebudu hledat práci. Po ukončení jsem chtěla jít na doktorát (a nyní na něm doopravdy jsem), takže jsem si říkala, že nemá cenu shánět nějakou práci na půl roku. Měla jsem pouze občasnou brigádu, nějaké úspory a ty poslední měsíce jsem byla opravdu spisovatelkou na plný úvazek.

 

Říkáte si, že jste toho nenapsali tolik jako já?

Strašně nerada se s někým porovnávám. Vím, že jsem napsala za krátkou dobu opravdu hodně a je mi jasné, že ne každý má stejné možnosti. Většina lidí v mém věku má stálou práci, někteří už i rodiny. I to byl ale jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla do této zkušenosti jít. Vím, že už asi nikdy v životě nebudu mít na psaní tolik času jako nyní. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem využila příležitost, která se mi v životě naskytla.

 

Chtěli byste do toho jít taky?

I když se to celé nyní může zdát jako strašně super věc, nebylo to tak jednoduché, jak to nyní zní. To, že píšete rádi, neznamená, že jste připraveni psát 12 hodin denně. Mé dny vypadaly asi takto – když jsem ráno vstala, ještě před snídaní jsem se podívala na e-mail. V něm obvykle byly připomínky mé betačtenářky k tomu, co jsem psala včera. Otevřela jsem je, prošla je jen tak rychle a přemýšlela o nich po čas dělání snídaně. Dopoledne jsem pak trávila jejich zapracováváním, čím jsem se do příběhu krásně dostala. Po obědě jsem tedy rovnou začala psát nové části, které jsem pak večer zase posílala na zhodnocení… A takto vypadal takřka každý den toho půl roku. Chvílemi to už bylo opravdu vyčerpávající. Něco jako víkendy jsem moc nedržela, protože když nemáte stálou práci, je to prostě den jako každý jiný. Často jsem ani netušila, jestli je pondělí nebo sobota. Na první pohled to možná vypadá skvěle, když řeknete, že jsem půl roku měla čas jen na psaní. Ve skutečnosti je to ale práce jako každá jiná.

 

 

A jaké jsou mé závěry?

Pokud se ptáte, jaké jsou výsledky toho snažení, tak je to celkem jasné. Kromě počtu napsaných znaků mám pocit, že jsem se opravdu posunula ve psaní nejvíc za ty tři roky, co se literatuře věnuji víc. Takže v tomto rozhodně velké plus. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šla znovu, odpovím bez váhání ANO. Byla to skvělá zkušenost. Nicméně nyní jsem ráda, že jsem nastoupila na zmiňovaný doktorát, kde mám jistý pevný režim, a užívám si toho, že zhruba měsíc nemusím nic psát… než přijdou uzávěrky dalších soutěží 😀 😀 Opravdu jsem ocenila trpělivost přátel, rodiny a přítele. Neměli to se mnou jednoduché. Žila jsem v jiném světě než oni a bylo to znát. A přesto to se mnou vydrželi, za což jim patří můj velký dík 🙂


 

,

Jak vznikají ilustrace pro knihu

Zdroj:

Dnes pro vás mám nahlédnutí ne přímo pod pokličku psaní, ale ilustrací. Jak vznikají obrázky, které pak vidíme v knihách? Ilustrátor Ondra Hrdina pro vás připravil malou ukázku toho, jak probíhala práce na posledním obrázku, který mi do knihy kreslil.

Je jasné, že na knize je podstatný především její obsah. Jenže ten se v knihkupectví často špatně posuzuje, a proto je důležité, jaký máte z knihy první dojem.

 

Ať už jste příznivce ilustrací nebo ne, fakt je takový, že obrázky prodávají. Na rozdíl od textu ihned můžete zhodnotit, jestli se vám líbí. Navodí prostředí, v kterém se kniha odehrává, a vy si můžete říct – ano, tohle mě zajímá.

 

Ti z vás, co mě sledují už déle, vědí, že sama rozhodně patřím k té skupině, která má ilustrace ke knize ráda (a to nejen kvůli té prodejní části :D). Patřím k autorům, kteří se soustředí hlavně na příběh a vnitřní popisy postav. Ty vnější mi moc nejdou, protože zkrátka nemám vizuální představivost. Dokud mi někdo mou postavu nepostaví namalovanou přede mě, nevím jako autor, jak vlastně vypadá. Jsem o ní schopná říct maximálně barvu vlasů a typ postavy. A to je také důvod, proč spolupracuji s ilustrátory, kteří mi pomáhají dohánět tuto mou slabinu 🙂

 

Jedním z ilustrátorů, se kterými mám tu čest pracovat, je Ondřej Hrdina. Do knihy pro mě kreslil (mimo jiné) postavu kata Alíana, který má velkou zálibu ve výrobě mastí. V tuto chvíli bych mu přenechala slovo, aby vás provedl tím, jak takový obrázek do knihy vlastně vzniká.

 

Ondra: Jako první jsem udělal rychlou skicu, která mi sloužila především jako určení nějaké té barevné nálady.

alian-1

Postupně se zjemňovaly rysy postavy na nákresu.

alian-2-a-3

 

Následně jsem se rozhodl, že postavu předělám, jelikož mi přišla neenergická a divná. Tak jsem poprosil nejmenovanou dobrou duši o anatomickou předlohu.

alian-4

“Zabydlování” postavy, vyklizení polic, zavěšení jakýchsi korálků do okna a vržený stín od zavěšených provazů.

alian-5

 

Zavěšení suchých květin na provazy, zvýšení jasu slunce a přidání knihy a tří skleněných věcí do poličky. A Alían zase vyrostl.

alian-6

 

Doplnění polic, zprůhlednění nějakých korálků/kamínků a přidání prachu.

alian-6

Poslední úpravy – přidání těžítka, nějaké keramické věci a papírů. Tu anonymní směsici na stole jsem položil na další papír. A ve finále jsem to celé zčervenil, aby to mělo více exotermickou náladu.

alian-9

Tak co? Líbí se vám Alían?

Já musím říct, že jsem jako autorka jeho charakteru velice spokojená 🙂

Velký dík Ondrovi za skvělou práci! Pokud byste chtěli sledovat více z jeho tvorby, dejte palec nahoru jeho stránce na FB   😉

,

Jitka musí trpět!

Zdroj:

Víte, jak se říká, že každý správný hrdina musí trpět? Čtenář by si ho totiž jinak neoblíbil. Chce zažívat to špatné spolu s ním. No, a aby byl takový hrdina dobře popsán a jeho útrapy vylíčené do detailů, řekla jsem si, že autor musí trpět také, muhaha ? A do čeho, že jsem se to vlastně pustila?

Cesta do středověku

Poslední tropický víkend tohoto léta, 15. a 16. srpna, jsem strávila v historickém kostýmu na akci s názvem Cesta do středověku. Výprava měla jediný cíl – seznámit autory fantasy s tím, jak se kdysi cestovalo a co vše mohlo poutníky potkat. Takhle to ještě nezní jako takové utrpení, ale věřte – bylo.

Horko, horko, horko

Ano, první poznatek byl, že když na sebe v pětatřiceti stupních navlečete kostým z doby husitské, které se jinak přezdívalo také malá doba ledová, budete se péct.

cesta-do-stredoveku-prvni

Celý den začínal ráno v osm příjezdem do obce Svatý Hubert, kde jsme dostali zmíněné historické oblečení. Dámských kostýmů bylo méně, takže jsem si dobrovolně vzala pánský svršek. Ten čítal bruchy (dnešní trenýrky), spodní košili, vrchní tuniku a nohavice, které se vázaly k bruchům. Do výbavičky nám přibyla ale ještě kapuce a pak něco málo na cestu – opasek, měšec a žebračka, která byla krátce na to zatěžkána zásobami. Jídlo je zkrátka alfa a omega všech cestovatelů 😀

Hurá na cestu

Jediné, co nám po převlečení zůstalo našeho, byly boty. Zajistit každému účastníkovi takové historické, aby v nich vydržel cestu dlouhou 20 kilometrů, zkrátka nebylo v silách organizátorů. Navíc minimálně já jsem za svou obuv byla vděčná. Z každých druhých bot se mi dělají puchýře, takže by se putování také rychle mohlo změnit v peklo.

 cesta-do-stredoveku-treti

Pro některé to ale bylo utrpení i tak. Musím se přiznat, že i já měla strachu plné oči. Jsem zvyklá všude chodit pěšky, ale také jsem měla na paměti jedno: tak dlouhou trasu jsem šla naposledy asi před deseti lety. Nakonec jsem to ale zvládla a byla jsem jedna z mála, kdo si na délku trasy nestěžoval. Ono se sice na první pohled zdá, že dvacet kilometrů není zase tolik, ale když toho s sebou hodně nesete a pečete se v těch neprodyšných látkách, rychle změníte názor. Teorie o izolantech zkrátka nefunguje tak dobře, jak tvrdí fyzika 😀

 cesta-do-stredoveku-ctvrta

cesta-do-stredoveku-pata

Ať žijí spisovatelé

Naše cesta končila na hradě Krakovec, který je známý tím, že byl posledním místem pobytu mistra Jana Husa před odjezdem do Kostnice. Milovníci pohádek pak také vědí, že se zde natáčel film „Ať žijí duchové“. Střecha ale stále postavená není 🙂

Přímo na hradě jsme nespali, nýbrž nás čekalo přenocování pod mostem, který ke Krakovci vede. Zde měl také postaven stan pán z Gryfu, ke kterému naše „obchodnická“ výprava měla namířeno. Čekalo nás uvítání, jídlo a také názorná ukázka toho, jak je těžké dostat se do plátové zbroje (častá chyba autorů, kteří si myslí, že je to záležitost chvíle a jednoho člověka).

Noční prohlídka hradu

S nocí jsme spatřili nespočet hvězd. Dlouho si nepamatuju tak krásnou oblohu. Nemohli jsme sice kvůli suchům a hrozbě požáru rozdělávat oheň, ale večer jsme si užili i tak. Poblíž byl dětský tábor a zrovna pořádali bojovku na hrad. Bylo tak super strašit ty nebohé děti s mečem 😀

Za odměnu za poctivé strašení nás vzali na noční prohlídku Krakovce. Přiznám se, že tak působivou atmosféru jsem už dlouho nezažila. Stáli jsme uprostřed zřícených zdí, vše osvětlovaly jen hvězdy a občas člověk zahlédl i nějakou padat. Nezapomenutelný zážitek 🙂

 

Zákaz vstupu do stanu!

Každá správná výprava končí medovinou a já jsem u této tradice samozřejmě nemohla chybět. Co nás ale hodně překvapilo, bylo, když nám organizátor Míla sdělil, že ten pěkný stan, před kterým nás vítal pán z Gryfu, je jen pro našeho hostitele a my tam nesmíme. Chudí prý spí vždy venku.

Ihned se vznesla vlna nevole a námitky umocněné bouřkou, která byla vidět na západ od nás. Kdo zná mé texty, pochopí i argument, kterým jsem se bránila. Postavy mých povídek jsou všechno výše postavené osoby. Ty by přeci také venku za bouřky nespaly!

Shrnu to krátce. Neuspěla jsem. Nicméně jedna výhoda hovořila v můj prospěch. Vydržela jsem s pánem z Gryfu popíjet nejdéle. A když náš „dozorce“ Míla spal… domyslete si to sami. Navíc jsem měla ještě jednu parádní výmluvu: pes, který nás na cestě doprovázel, byl v tom stanu první, když poblíž zahřmělo 😀 No, co dodat? Jituška zase nemusí trpět tak moc.

, ,

Neúspěchy? Perme se s nimi!

Zdroj: sotaissexy.com

Ať už působíte v jakémkoliv oboru, jistě s neúspěchy bojujete. Jak se s nimi vyrovnáváte vy?

Vlastní neúspěchy

Asi nejsem sama, koho prohry bolí. Ač tady na stránkách před hatery tvrdím, že ne a hraju si na silnou, když nějaké zaškobrtnutí přijde, není mi to lhostejné. A pokud se týká neúspěch mé literární tvorby, často si to i obrečím. Ano.

Ale také se ptám Proč ne? nebo Co je na tom špatně?

 

Proč je dobré brečet

Nedávno přišly výsledky soutěže Vidoucí a já si je hodně oplakala, neboť má povídka nepostoupila. Stále si kladu otázku, proč mě to tak vzalo? Je to jen jedna soutěž. Jenže…

Slzy jsou podle mě důkazem toho, že vám na něčem opravdu záleží. Vkládám do psaní své srdce, protože si jednoduše myslím, že bez něho dobrý příběh nenapsat nelze. Neshledávám na tom nic špatného. Takže…

 

Vzkaz pro všechny hatery

Jen do mě. Občas jsem zhrzená málem-spisovatelka. Ano, jsem. Já to ale stejně nevzdám. Dělám něco, co miluju, a takovéto chvíle mi jen pomáhají uvědomit si, jak moc mám psaní ráda 🙂

 

Perete se také s neúspěchy? Pro co obětujete pot, kůži i slzy?

, ,

Zpívající věže

Zdroj: http://images.nationalgeographic.com

Kdysi dávno na jižním pobřeží moře se nacházela jedna rybářská vesnice. Lidé tu žili v míru a pokoji a veselili se z úlovků, až do doby, kdy se jejich lodě jednoho večera nevrátily z celodenní plavby.

Na moře byly vyslány další lodě, aby stateční námořníci na nich zjistili, co se stalo jejich blízkým. Jak otřesné zjištění čekalo ale jejich ženy, když je večer vyhlížely a nedočkaly se jich. Až po několika dnech vlny na svých bedrech přinesly ke břehu polomrtvého muže.

Znavený a zmatený, na půl v mdlobách, vyprávěl o strašlivé příšeře, která potápí jejich lodě a zabíjí pracující rybáře, kteří loví její potravu.

Poctiví lidé se polekali. Jako by nestačilo, že přišli o své nejlepší muže, nyní přijdou i o jedinou obživu!

Pobřežím se začala šířit panika. Vesnice se spojovaly a vysílaly výpravy s těmi nejstatečnějšími, aby jejich hrdinové příšeru zabili a mezi lidi se opět vrátil klid. Jenže žádná z nich neuspěla a hlad začal brát další životy. Nejdříve těch slabších – starců, žen a dětí, ale stále více přibývalo úmrtí i těch silnějších. Vesnice se vylidňovaly, kdo mohl, opustil je ještě živ a snažil se najít obživu jinde. Už už se zdálo, že mořská nestvůra zvítězila.

Jednoho dne se ale na pobřeží objevil potulný zpěvák. Většina ho měla za blázna, snílka. Pocházel z bohaté rodiny, ale nepřekypoval odvahou a chrabrostí, jak se od něj očekávalo. Raději si místo zbraně vybral hudbu. A nyní věřil, že si příšeru lze usmířit. Složil pro ni píseň, přišel na pláž a na kárce tam s vypětím všech sil přivezl i svou oblíbenou harfu.

Mladík postavil harfu na pobřeží do písku, položil na ni prsty a začal něžně hladit její struny. Jemné tóny se nesly vzduchem po celém širém okolí. A donesly se i k nestvůře, která sebou prudce v moři hnula.

Zpěvákovi uvízla slova písně v hrdle, prsty se roztřásly a oči roztěkaly. Najednou zahlédl vlnu, kterak se proti němu řítí.

Nohy mu poručily a on se dal na útěk. Na splašený, bezmyšlenkovitý úprk. Už nemyslel na hrdinské činy, jak si je vysnil ve svých fantasií. A nemyslel ani na harfu, která na pláži zůstala opuštěná stát.

Harfa přečkala vlnu, která ztratila po cestě na moři sílu, a osamocená na pláži čekala na svůj další osud.

A nemusela čekat dlouho.

Dočkala se hned záhy, kdy se jejích strun dotkl další hudebník – vítr. Nadechl se a hlubokým výdechem se opřel do tenkých drátků, až se ozval první tón. Byl vysoký a ostře se rozléhal.

Mořská nestvůra zasténala. Pro její uši to byl nesnesitelný hluk. Neměla se mu jak bránit – jen úprkem.

Lidé rychle pochopili. Začali podél pobřeží stavět věže se strunami, které ve větru zpívaly a odháněly z blízkosti pevniny všechno zlo.

Do věží se nastěhovali správci starající se o struny a rybáři, kteří díky zpívajícím věžím mohli opět vyplout na moře, se podle jejich písní naučili poznávat, kdy se blíží bouře, aby se už pokaždé stihli vrátit na souš včas.

 

Zúčastněte se i soutěže na toto téma.

Nechť vám Zpívající věže zapějí do noty fantasie!

více informací zde na blogu nebo na mé facebookové stránce

, ,

Dvory chaosu – knižní recenze

Zdroj:

Převážná část knihy popisuje putování Corwina do Dvorů chaosu, zatímco většina jeho bratrů a sester svádí na tomto pozoruhodném místě boj s nepřítelem. Corwinův úkol je jediný: Doručit do bitvy magický drahokam, který by zvrátil misky vah ve prospěch Amberu. Jak už to ale bývá, cesta nikdy nebývá tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát…

Hodnocení knihy

Jak z krátké charakteristiky děje vyplývá, hodně velký prostor v knize je věnován Corwinově cestě. Musím se přiznat, že nejsem fanoušek těchto druhů vyprávění a vím, jak mi například v Pánovi prstenů vadily pasáže s Frodem a Samem. I když se toho kolem může dít hodně, což v případě Zelaznyho určitě je ten případ, podstata zůstává stejná – prostě se jde z místa A do místa B. Žádná velká věda. Navíc pokud uvážíte, že většina hrdinů dojde nakonec do cíle. Pro mě podobná vyprávění zkrátka postrádají napětí, a to přestože chápu, že cesta je často důležitější než cíl. Nicméně abych jen nehanila!

Zelaznymu lze určitě připsat k dobru, že kniha nekončí žádným klišé ala: získal království a ruku své vyvolené. Závěrečné vyústění příběhu a psychologický vývoj jednotlivých postav určitě stojí za to pochválit. Já osobně mám ráda, když v tomto dokážou hrdinové překvapit. A Zelazny má své postavy velice dobře propracované a uvěřitelné, což dává kladné body nejen tomuto dílu, ale celé sérii.

Kniha z pohledu série

Dvory chaosu završují celou ságu velice důstojně, nicméně nechávají prostor dostatečně otevřený pro následné pokračování v podobě vyprávění jiné postavy, a to té, které Corwin všechny své příhody přibližuje.

Konečné pocity

Kniha i celá série se mi líbila. Sága pro mě představovala něco naprosto jiného, než na co jsem byla zvyklá. Doporučila bych ji všem, co hledají nové zážitky při čtení a už jsou unaveni typickým bojem dobra se zlem a hrdinskou fantasy. Na mě udělala hluboký dojem jak propracovaností a promyšleností děje a zajímavých zvratů, tak hlavně co se týče postav. Vyžívám se v hrdinech, kteří nejsou jednoznačně černí nebo bílí, což Zelaznyho charaktery splňují. Pokud tedy máte podobné očekávání od knih, troufám si říct, že nebudete litovat investovaného času ani peněz.

Myšlenka na závěr

Při psaní recenzí jsem si vytvořila takovou malou tradici v podobě zajímavé myšlenky, která mě v knize zaujala a kterou bych si kromě příběhu jako takového ráda odnesla. Tentokrát jsem vybrala citát, který platí nejen pro Zelaznyho postavy, ale pro velkou většinu lidí:

„Každý máme řadu masek pro různé příležitosti.“

A jak se líbí Zelaznyho hrdinové vám? Četli jste už něco od autora, nebo se teprve chystáte?

 

Základní informace o knize

Název: Dvory chaosu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Paže Oberonova – knižní recenze

Zdroj:

Děj knihy má rychlý spád a vývoj situace se nejednou dramaticky mění. Hlavní hrdina Corwin odhaluje nové skutečnosti a utvrzuje se, komu může doopravdy věřit a komu naopak nikoliv. Prvek napětí není v knize tolik budován pomocí osobních soubojů se zbraněmi, jako spíš vzájemnou interakcí postav – kdo, s kým, proč, jak a pro koho.

Hodnocení knihy

Musím se přiznat, že obvykle mám ne moc pěkný zvyk, a to koukat na poslední věty knihy už při čtení. Minimálně u dvou ze tří předchozích dílů ságy jsem to udělala (u toho třetího si nejsem jistá, pravděpodobně však taky).  Tady ale jsem byla neskutečně vděčná náhodě, která mě nějakým záhadným způsobem přiměla neudělat to. V posledním odstavci je totiž ukrytá perfektní pointa, při které jsem pak následně odkládala knihu se slovy, omlouvám se za ten výraz: „No do prdele…“ Až tak mě to dostalo a posadilo do židle. Proto vás asi nepřekvapí, že můj celkový pohled na tento díl, bude velice pozitivní. Ze všech předchozích částí se mi tato líbila nejvíc.

Kniha z pohledu série

Hrdina Corwin v knize odhaluje mnohem víc o podstatě sil, které jsou kolem něj. Čtenář díky tomu poznává principy, které stojí za fungováním světa. Pokud tedy na počátku série bylo Zelaznymu vytýkáno, že čtenáře jen tak hodí do svého světa bez nějakého většího vysvětlovaní, v pozdějších dílech se to už rozhodně říct nedá.

Konečné pocity

Jak už výše vyplynulo, mé pocity po dočtení knihy byly opravdu dobré. Navíc jsem si moc oblíbila

Corwinova bratra Benedikta, kterému je v tomto díle opět věnováno docela dost prostoru, takže za sebe jsem byla maximálně spokojená a knihu mohu všem milovníkům dobré fantasy vřele doporučit.

Myšlenka na závěr

Dle mnou založené tradice přidávám na závěr recenze opět myšlenku, která mi z knihy utkvěla v hlavě a o kterou se stojí za to podělit:

„Slova nic nestojí.“

A co mi řeknete vy, když slova nic nestojí? Líbila se vám kniha? Chystáte se přečíst si ji?

 

Základní informace o knize

Název: Paže Oberonova
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná