, ,

Znamení jednorožce – knižní recenze

Zdroj:

Oproti předešlým dílům se děj neposouvá o takový kus dopředu. Celá kniha se odehrává v rozmezí několika málo dnů. Během nich se Corwin snaží vypátrat, kdo stojí za smrtí jednoho z jeho bratrů. Čtenář se tak prostřednictvím hrdinova počínání ponořuje hlouběji do minulosti a dostává šanci odhalit souvislosti mezi událostmi popisovanými v předchozích dvou dílech.

Hodnocení knihy

Když jsem se po dočtení knihy zamyslela co o ní napsat, nenapadalo mě v danou chvíli moc věcí. Problém spočívá v tom, že hlavní výtkou bych vám prozradila pachatele, po kterém se Corwin pídí, což samozřejmě do recenzí nepatří a udělat to nechci. Čili asi takto – nelíbí se mi způsob, jakým čtenář může na viníka přijít asi tak o sedmdesát stránek (cca třetina celé knihy)dřív než hlavní hrdina. Na druhou stranu – už dlouho mě nic tak nepotěšilo jako fakt, že jsem měla pravdu a skutečně jsem odhalila správnou osobu. Těžko říct co je správně, nicméně dle mého soudu to autor takhle nezamýšlel, a proto bych se přiklonila k variantě špatně, a tudíž zmiňovaná výtka z mé strany.

Co se mi naopak líbilo, byl celkový obraz příběhu, který se díky souvislostem začal prokreslovat o mnoho barvitěji. Vždy dokážu ocenit, když do sebe dílky skládačky pěkně zapadají, a tohle byl jeden z těch případů.

Kniha z pohledu série

Jak jsem již zmínila, děj knihy se odehrává v krátkém časovém úseku. I díky tomu se příběh z hlediska série moc neposouvá, spíš naopak. I když některé věci začínají dávat dobrý smysl, kvůli postupnému objasňování zločinu vycházejí na povrch i některá další tajemství, která celou problematiku ještě víc zamotávají. A pokud k tomu přidám, jak jsem se na konci minulé knihy těšila na zodpovězení otázek, které vyvolal závěrečný zvrat, nedozvěděla jsem se vlastně nic. Zelazny zkrátka ví jak čtenáře napínat a přimět ho, aby otevřel další knihu!

Konečné pocity

Podtrženo sečteno, kniha se četla dobře, a i když jsem nedostala odpovědi na své otázky, rozhodně jsem nelitovala. Vlastně je obdivuhodné, jak autor dokáže pěkně stupňovat a nabalovat jednotlivé části příběhu na sebe. Jsem přesvědčená, že díky tomu budu později opět opěvovat jeho um, až ve vhodnou chvíli spojí dohromady více volných částí a sváže z nich daleko pevnější uzel, než kdyby prozradil všechno hned.

Myšlenka na závěr

Recenzi na předchozí díl ságy jsem končila zajímavou myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla. Ráda bych z toho udělala svou tradici, a proto bych se s vámi ráda podělila o moudro, které jsem našla ve Znamení jednorožce. Tentokrát se týká příběhů jako takových:

„Jen málokterý příběh, když ho poznáš zevnitř, neztratí kouzlo.“

Tento ho rozhodně neztratil. Souhlasíte se mnou? Četli jste Znamení jednorožce také? Jaké jste si odnesli dojmy?

 

Základní informace o knize

Název: Znamení jednorožce
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Pušky Avalonu – knižní recenze

Zdroj:

Na daném úkolu by z našeho pohledu asi nebylo nic tak moc divného. Nicméně obyvatelům města Amber by tento nápad nejspíš přišel značně pošetilý a neproveditelný. Střelný prach v tamních končinách totiž nehoří. Corwin je tak nucen použít své vlastní metody a nabyté znalosti, aby svého bratra-krále překvapil a převzal jeho moc.

Pušky Avalonu - recenze

Hodnocení knihy

Co se týče mých pocitů z knihy, rozhodně se mi námětem líbila víc než první díl. Tvorba z pera Zelaznyho se obecně čte skoro sama a i já, která se rozhodně neřadím mezi rychlé čtenáře, jsem knihu měla přelouskanou za tři dny. Největší měrou k tomu přispěly, podobně jako u předchozího, svižné rozhovory. Ty, ač se dílo nenese čistě v humorném duchu, mě často přiměly se pousmát. Není nad to, když se postavy mezi sebou špičkují.

Protipólem, který děj naopak malinko zpomaluje, byly popisy. Ty sice Zelazny nepíše staticky, že by zdlouhavě líčil konkrétní předmět, nicméně vyžívá se v přiblížení přechodů mezi stíny, tj. mezi pravým světem Amberu a jinými, které jsou pouhým jeho stínem. V prvním díle mi to tolik nepřišlo, protože to bylo něco nového. Nicméně nyní, když už jsem si zvykla na přemisťování stíny, mi připadalo jejich vylíčení malinko zdlouhavé, ne však nudné. Prostředí se neustále mění, působí živě. A pokud to vezmeme z obecného pohledu stavby příběhu, pomaleji plynoucí části nebyly vůbec na škodu. Naopak skvěle vyvažovaly rychlejší pasáže.

Kniha z pohledu série

Pokud se na knihu podíváme coby na jednu ze série, do hry vstoupily nové postavy. Jako nejvýraznější se jeví Galeon, kterého hlavní hrdina zná již z minulosti. Zelazny pěkně prokresluje složitost jeho vztahu ke Corwinovi a řeší následný vývoj jejich postoje vůči sobě. Druhou postavou, která určitě stojí za zmínku, je jeden z bratrů Corwina, Benedikt. Z psychologického hlediska pro mě byla jeho postava zatím nejzajímavější ze všech členů hrdinovy rodiny a vyvolal ve mně svým chováním stejný dojem, jakým působí i na vypravěče příběhu Corwina.

Konečné pocity

Celkově se mi kniha líbila. Rozhodně dle mého soudu stojí za přečtení, i když některé slabé stránky, které jsem vytýkala prvému dílu, přetrvaly. Nejvíce mě mrzelo, že si autor víc nepohrál se zápletkou. Přišlo mi, že vůbec nevyniklo, jak je skvělé, že hrdina ví jak vyzrát na problém, že v Amberu nehoří střelný prach, a tím pádem nefungují palné zbraně. Co bych ale hodně pochválila a co mě doopravdy dostalo, byl závěrečný zvrat, který jsem vážně nepředpokládala. A to, i když byla vodítka nastíněná pečlivě. Zaklapla ale až v tu chvíli, kdy autor zamýšlel, což bylo skvělé a autor si zaslouží velkou pochvalu za svůj spisovatelský um.

Myšlenka na závěr

Ráda hodnotím knihy i z toho pohledu, co zajímavého mi přinesly. Mám ráda hluboké myšlenky a z každého přečteného díla si snažím nějaké odnést. Pro vás jsem vybrala jednu s lehkou morbiditou a částečnou nadsázkou, nicméně podle mého skvěle vyjadřující lidské bytí.

„Hřbitovy jsou plné mužů, kteří soudili, že to bez nich nepůjde.“

 

A jaká myšlenka zaujala při čtení vás? Četli jste již knihu, nebo se teprve chystáte?

 

Základní informace o knize

Název: Pušky Avalonu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Devět princů Amberu – knižní recenze

Zdroj:

Hlavní hrdina Corwin se probouzí po nehodě v nemocnici se ztrátou paměti a postupem času se snaží zjistit, kdo vlastně je a proč si někdo tak moc přál, aby již neopustil nemocniční lůžko. Stopy a sourozenci, které vypátrá, ho nakonec zavedou do města Amber, z něhož pochází. Zde se o sobě i celé rodině dozvídá víc, včetně toho, že jeho bratr chce usednout na amberský trůn. To Corwin rozhodně nehodlá jen tak strpět.

Devět princů Amberu - Roger Zelazny

Hodnocení knihy

Silnou stránkou knihy jsou určitě rozhovory. Působí přirozeně, čtou se snadno a rychle, tak jak to má správně být. Díky tomu svižně ubíhá i celý děj knihy. Čtenář nemá čas se nudit, neboť se neustále něco děje.

Co vidím jako další přednost knihy a co ocení jistě i jiní, kteří mívají obvykle nepořádek v postavách, je velmi přehledné odlišení charakterů hrdinů od sebe. A to i v rámci jejich vnějších popisů. Docela jsem se lekla ve chvíli, kdy autor představil většinu členů rozsáhlé Corwinovy rodiny asi na třech stránkách. Nicméně při následné práci s postavami Zelazny nejdůležitější rysy postav opakuje a člověk si je opravdu snadno zařadí a zapamatuje.

Zelaznymu je v různých recenzích často vytýkáno, že se moc nezabývá popisem světa, tedy respektive ne jeho zákonitostmi. Leckterá důležitá fakta jsou zmíněna velice zkratkovitě a čtenář je hozen do vody stylem poraď si, jak umíš. Jako autor jeho záměr chápu – knihu vypráví Corwin. Proč by vysvětloval něco, co je pro něj naprosto samozřejmé? Jako jedna z těch, co si měli možnost knihu přečíst, se ale musím v tomto přidat k většině. Když něčemu nerozumím, mám tendenci na to pohlížet s určitou mírou lhostejnosti. A to si myslím, že určitě není něco, čeho by chtěl jakýkoliv autor docílit.

Kniha z pohledu série

Jelikož jde o první díl ságy, věnuje autor v knize hodně prostoru hlavnímu hrdinovi, skrze kterého je čtenář uveden do děje a seznámen se současnou situací i s důležitými pasážemi z minulosti. Jako největší protivník se proti Corwinovi staví bratr Erik. Mezi sourozenci panuje rivalita, která udržuje notnou dávku konfliktu po celou dobu čtení a u které je jasně patrné, že se o to bude starat i v dalším díle.

Co se týče ostatních postav, ty dějem spíše proplují. Navíc pokud se vrátím zpět ke zmiňovanému Erikovi, přišlo mi líto, že jeho postava coby „hlavní záporák“ nebyla propracovaná trochu hlouběji. Uvítala bych více z jeho pohledu. Tím že ale knihu vypráví Corwin, nedostal jeho bratr v prvním díle tolik prostoru, který by si zasloužil.

Konečné hodnocení

Devíti princů Amberu jsem měla smíšené pocity. Ze začátku bylo nelehké přistoupit na autorův způsob psaní. Navíc si myslím, že Zelaznymu zapadla krásná možnost, jak navnadit čtenáře víc pro další díl. Velice se mi líbil nápad, že v Amberu nehoří střelný prach. Je to originální a důmyslné a podle názvu druhé části bude tato zápletka hlavním tématem pokračování ságy. O to víc jsem litovala, že to během děje bylo zmíněno natolik okrajově.

Dlouho jsem kvůli uvedeným výtkám váhala, zda se pustit do dalšího dílu. Nedá se říct, že bych byla vyloženě nadchnutá. Kniha je nicméně postavená především na jednání postav a jejich vzájemné interakci. A tady bylo mé stanovisko jednoznačné – hlavního hrdinu jsem při čtení oblíbila. Mám ráda podobné typy postav – cílevědomé, důvtipné, šarmantní. Jsem zvědavá, jak obstojí v dalších situací, které mu autor přichystá. Navíc, a to je další důležitý aspekt mého rozhodnutí, nepamatuji se, že bych kdy četla lépe zpracované souboje. V tomhle patří velký obdiv jak Zelaznymu, tak autorům překladu.

A co vy? Přidáte se a budete číst další díl se mnou?

 

Základní informace o knize

Název: Devět princů Amberu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

 

 

,

První máj

Zdroj: nevestinkynevesty.blog.cz/

Ač v názvu stojí první máj, zdaleka tentokrát nechci mluvit jen o dnešním dnu volna. Svátky a jejich slavení mě vedly k malému zamyšlení. Jak to cítíte vy?

Konec dubna a začátek května s sebou nese hodně svátků – čarodějnice, Beltaine, svátek práce, svátek zamilovaných. Stačí si jen vybrat, který chcete slavit.

Musím se přiznat, že já osobně moc tradičních svátků neslavím, ale obecně vzato mám zrovna tuto část roku velice ráda. Všimla jsem si totiž, že často oslava čarodějnic a Beltainu vychází na noci, které jsou už teplé a je z nich cítit podobná vůně jako těch letních. A to prostě miluju.

Když se podívám kolem sebe, mám pocit, že v neslavení svátků a opouštění od starých tradic nejsem zdaleka sama. Vývojem společnosti stále víc zvyků zapadá a není na ně čas. Nebo si ho většina z nás nechce najít. Naproti tomu mě těší, že kolem sebe mám i hrstku lidí, která od tohoto neopouští. Právě ti mě vždy přimějí k zamyšlení nad těmito věcmi.

A jak jste na tom vy? Které svátky slavíte a které nikoliv. A které se vám třeba líbí, ale nemáte je s kým slavit?

prani-copy

 

,

Věk hlavního hrdiny

Zdroj: adimagery.deviantart.com

Zdravý rozum na prvním místě

Další otázka, se kterou se setkávám, je, jak starý by měl být hlavní hrdina. Často tato otázka vychází hlavně z nejistoty. Řada autorů si nevěří na hrdiny starší, než jsou sami. Nutno dodat, že je to způsobeno hlavně tím, že se často říká, že puberťák není schopen napsat zralého muže. Já ale říkám – proč by ne?

Abychom si udělali hned na začátek jasno, odpovězme si nejprve na otázku, kterou jsem nadnesla. Jak starý by měl být hlavní hrdina?

Na to je odpověď celkem snadná – mělo by mu být přesně tolik, kolik si příběh žádá. Aspoň taková odpověď zní mým uším nejlogičtěji. Pokud máte nápad na dobrý příběh a hodí se vám, aby jeho hlavní hrdinka byla zkušená, energická padesátnice, co si naplno po menopauze užívá sexuálního života, nebude tam přeci cpát holčinu vašeho věku.

Posuňme tedy tu základní otázku zase o úroveň výš – jak napsat správně hrdinu, který není ve vašem věku?

 

Starší hrdina

 

Aby v tom byl trochu pořádek, zabývejme se nejprve případem, že váš hrdina je starší, což je ve valné většině případů ta častější možnost.

Nejčastějším argumentem, kterým se nechá hodně autorů odradit je, že když jste si zatím neprožili dlouhá léta na tomto světě, nemáte dost zkušeností, abyste postavu mohli správně pochopit a pojmout.

Připusťme, že dané tvrzení má něco do sebe. Z určité části to založené na pravdě je. I přesto ale tvrdím: Je to vaše postava. Máte představivost, vždyť jste aspirující spisovatel, nebojte se to o sobě říct. Tak směle do toho!

 

1. Vykročte z vlastního stínu a představujte si

V první fázi je nejdůležitější udělat vše, abyste se s postavou sžili. Pokud se vám to nepodaří, těžko to pak můžete chtít po čtenáři. Proto vtiskněte své postavě minulost a představte si, jak byste se sami chovali v situacích, kterými váš hrdina prošel. Zeptejte se, co by vám taková zkušenost dala do dalšího života, jestli by vás mohla něčím změnit. Z toho všeho pak můžete v příběhu vycházet. Proto sněte a vytvářejte vlastní realitu. Vždyť o tom psaní je.

 

2. Naslouchejte

Někteří lidé si spisovatele představí jako samotářského člověka, co sedí zalezlý někde v koutě a podivínsky datluje něco do počítače.

Upřímně, nedokážu si představit, že by to mohla být pravda. Ano, jsou tací, kteří společnosti nevyhledávají. I ti ale mají své blízké a přátelé. Kolegy a nadřízené ve svých běžných zaměstnání.

Dle mého názoru nelze psát o lidech a vymýšlet důvěryhodné postavy, pokud neznáte skutečné lidi. Každý den kolem sebe máte spoustu lidí. A pokud je vám nějakých dvacet, třicet, potom z prosté logiky demografických údajů většina z nich bude starších, pokud se nevyskytujete v nějaké uzavřené sociální skupině.

Opřete se tedy o své okolí. Je v něm víc inspirace, než vůbec tušíte. Poslouchejte pozorněji rozhovory známých i cizích lidí. Zapisujte si poznámky a promítněte je pak do svých hrdinů. S běžnými starostmi lidí jejich věku budou působit o hodně věrohodněji.

 

3. Udělejte si průzkum

Klid. Neděste se toho slova. Jsou sice autoři, kteří to berou extrémně vážně a opravdu jsou schopni vytvořit si dotazníky a dělat si průzkumy veřejného mínění, ale setkala jsem se s tím snad jen u dvou, pokud si dobře vzpomínám. Takže žádný strach, do ničeho takového vás určitě nutit nebudu.

Obecně jde hlavně o to ptát se lidí, které ve svém okolí máte. Něco jste vymysleli? Upravili jste nějak to, co jste od nich vypozorovali? Prohloubili jste jejich zážitky a propletli je v nějaký spletitější příběh? Ověřte si, jestli by se někdo z věkové skupiny, ve které je vaše postava, zachoval stejně. A jestli ne, zajímejte se proč. Získávejte zkušenosti a názory. Vůbec nevadí, že jsou takto zprostředkované a ne přímo vaše. Pokud píšete, ve většině případů beztak budete psát o něčem, co jste neprožili, nevěnujete-li tedy svůj čas nad papírem a tužkou románu se silnými autobiografickými prvky. Začněte si tedy zvykat, že popisujete věci, které se vám nikdy nestaly (a co týče třeba mě a žánru fantasy, kterému se věnuji, ve velkém procentu případů ani nikdy nestanou). Tak už ale to bývá. A je to dobře. Lidé chtějí slyšet vyprávění o tom, co pravděpodobně nikdy nezažijí. Vždyť to je jeden z důvodů, proč vůbec čtou.

 

Mladší hrdina  

 

Vytvořit mladšího hrdinu považuji za daleko složitější než toho staršího. Hlavně tedy, pokud tím mladším je myšlen dětský hrdina. Je jasné, že pokud padesátnice píše o nějaké třicítce, co by ráda konečně první dítě, zase takový problém s tím mít nebude. Napsat oproti tomu příběh, kde je hlavní postava malé děcko, to je oříšek. Zvlášť, pokud ještě sami rodiči nejsme.

Otázka tedy zůstává: Jak to tedy udělat, potřebujeme-li v našem příběhu jako hlavní postavu dítě?

 

1. Pohled očima dítěte

Jak rosteme, ztrácí se z nás dětská nevinnost. Zapomínáme, co je to radost a bezstarostnost. Je pak přirozeně těžké vzpomenout si, jaké to bylo, když náš největší problém byl, že musíme jít ve školce po obědě spát. Spíš si začneme nadávat, jak jsme mohli být tak hloupí. Co bychom za to teď dali moct se po dobrém jídle jít chvíli natáhnout a ne se muset vrátit do kanceláře k pracovnímu počítači?

První rada tedy zní. Zkuste vzpomínat! Co jste rádi dělali jako malí? Jaké hry jste hrávali? Já si třeba stavěla tajné úkryty pod stolem a nechápala jsem, proč na mě rodiče křičí, že tam mám zapálenou svíčku. Vždyť jsem tam měla tajnou pracovnu, spoustu papírů. Musela jsem si přeci rozsvítit, abych na to dobře viděla. V mých očích na tom nebylo nic špatného. Nechápala jsem, proč se rozčilují. Netušila jsem, co jsem vlastně provedla tak zlého. Neviděla jsem nebezpečí jako oni. Plně jsem prožívala své pracovní nasazení a nepřála jsem si být rušena. Kdo by to nechápal, že?

Pokud se tedy vrátíme od příkladu zpět, abychom si to nějak shrnuli – zkuste se zkrátka vžít sami do sebe a rozvzpomenout si, co jste dělávali. A hlavně co vás na tom bavilo a proč to pro vás bylo tak podstatné. Tyhle otázky považuji asi za nejdůležitější pro proniknutí do nevinné dětské duše.

 

2. Literatura

Pokud už jste vyčerpali vlastní vzpomínky, zajděte do knihovny. Psychologií, vývojem dítěte a jeho výchovou se zabývá velká spousta knih. Berte to ale spíš jako inspiraci, co děti může vše napadnout. Pořád je to totiž něco, co psali dospělí. Zprostředkované informace nejsou nikdy stoprocentní. Důležité je pak jejich správné použití. Dítě musí hlavně prožívat. Tím se učí a vyvíjí. Můžete se dočíst, že ve věku zhruba tří let děti rády staví bunkry. Ale dokud tomu nedáte ten jeho prožitek, kdy nechápe, proč se na něj za to rodiče zlobí, bude to působit polovičatě. A o to jistě nikdo z nás nestojí.

 

3. Pořiďte si vlastní

No 😀 Přiznejme si, že tohle je dost zásadní rozhodnutí. A poněkud nevratné, na rozdíl od knížky z knihovny. Nicméně, co si budeme povídat, je to hodně účinné, a pokud to vezmeme s lehkou nadsázkou, vlastní zkušenost a pozorování je jedna z nejlepších metod.

Pokud ještě netoužíte po vlastním potomstvu, zkuste se porozhlédnout po nějakých známých, kteří vás předběhli a ratolesti už mají. Jistě budou rádi za přátelskou nabídku hlídání. Aspoň si jako rodiče budou moct udělat jednou večer pro sebe.

Další možností je hlídání dětí za peníze. Kdo by se bránil tomu, že si budete shánět podklady pro postavy a ještě vám za to bude někdo platit. Ideální, ne? Navíc z vlastní zkušenosti vám zaručuju, že po pár hodinách budete šťastní, že ty dětičky můžete zase vrátit. Sama jsem takhle chodila hlídat. Měla jsem na starosti tři děti v rozmezí od tři do deseti let. A hádejte, co jsme občas dělávali s tím nejmenším! Ano, stavěli jsme tajné bunkry pod stolem.

 

A jak jste na tom s psaním odlišně starých hrdinů vy? Píší se vám lépe starší postavy, nebo ty mladší? A taky jste jako malí stavěli tajné skrýše?

,

Pohlaví hlavního hrdiny

Zdroj: csturm.deviantart.com

Další ze série článků věnovaných literárním postavám, který se tentokrát zabývá problémem pohlaví hlavního hrdiny a řeší otázku jak správně napsat postavu opačného pohlaví, než je sám autor. Je to vůbec možné?

Celá série článků o postavách vznikla na základě častých dotazů, které ve svém okolí slýchávám. Tentokrát se budu věnovat tomu, který se ptá, jaké by měl mít hlavní hrdina pohlaví.

Možná vám přijde zbytečné něco takového vůbec řešit. Prostě potřebujete pro příběh ženu, hlavní hrdinkou je žena a analogicky to samé pro muže. Nabízí se tedy posunout původní otázku do roviny, jak správně napsat hrdinu opačného pohlaví, než je jeho autor(ka).

 

Muž psaný ženou

Většinou, co se tak setkávám, je tato otázka problém hlavně nás žen, proto se zaměřím v tomto článku hlavně na ně. Chlapi si málokdy vyberou jako hlavní postavu svého příběhu ženu. Proč? Nejspíš mají větší soudnost. Vědí, že zkrátka jako chlapi dobrou ženskou postavu nenapíší, a tak to nedělají. Rozumné a chvályhodné.

Holky oproti tomu do mužských postav jdou a někdy mi připadá, že dokonce snad častěji než do těch dámských. Asi by to chtělo víc feministek v literatuře, které se nebojí, že pokud by si vybraly ženskou postavu, skončila by jistojistě jako uplakaná Mánička zamilovaná beznadějně do Lojzy od vedle.

Přiznávám, že sama podobný žánr nemusím. Dívky však často zapomínají na něco, co já sama považuju za ještě horší než příběh aspirující na další dílo do sekce červená knihovna – že z jejich mužských protagonistů bude na míle daleko cítit, že je napsala žena. Že nebudou vyznívat přirozeně. Samozřejmě, pár lidí vám to vytknout může. To se stane. Ani klukům vždy nemusí nutně sedět, jak se zachoval hlavní hrdina napsaný mužem. Ale holky, prosím vás, když už vám něco podobného vytkne žena, která čte vaše dílo coby anonymního autora a jen z chování hlavního hrdiny usoudí, že takhle by to kluk nikdy nenapsal, věřte, že je něco špatně.

 

Jak na to vyzrát?

Nejrozumnější by bylo nepsat mužské postavy, ale to bych sama se sebou musela vyrazit dveře. I já mám hodně mužských postav a pro celistvý pohled na příběh je často dobré popsat ho jak z mužského hlediska, tak z toho ženského. Proto jsem připravila pár rad, které se mně osobně osvědčily.

 

1. Beta-čtenáři

Alfou a omegou, jak věrohodně napsat postavu opačného pohlaví, je někdo, kdo vám s tím poradí. Najděte si ve svém okolí nějakého uvědomělého známého, nebo kamaráda, který vás umí počastovat konstruktivní kritikou, a dejte mu to přečíst. Ptejte se, jestli by se tak zachoval být na místě hlavního hrdiny. A samozřejmě čím víc takových lidí budete mít, tím objektivnější názor získáte. Spíše vám v tomto budou prospěšnější pánové, přeci jen od nich je to z první ruky. Nicméně ani názor ženy nemusí být nic neříkající. Upozorní ale spíš na ty hrubší chyby, kdy to bije do očí i ji.

 

2. Beta-čtenáři

Ne není to chyba. Vážně je to vůbec to nejdůležitější, tak nezaškodí si to zopakovat 😀

 

3. Role-playing

Přemýšlela jsem, jestli nedat beta-čtenáře ještě jednou, ale předpokládám, že si rozumíme. Proto přecházím k dalšímu skvělému způsobu, který se mi osvědčil – hraní her na hrdiny. Sežeňte si družinku a jděte hrát se svým hlavním hrdinou dračák. Naučte se jednat za postavu jako chlap.

Získáte tím daleko víc. Když píšete, vaše postava reaguje jen na věci, které jí vy sami vymyslíte. Vy jako autor jste na to připraveni, a to vaší postavě dává nepřirozené výhody. Vy už jí vymýšlíte tak, aby to vše zvládla (nebo naopak ne). Ve skupině dalších lidí s příběhem, ve kterém nebudete pány vy, to najednou váš hrdina bude mít daleko těžší. Podrobit ho takové zkoušce není vůbec na škodu. A navíc, a to je taky ověřeno, tyto hry hrají spíše muži. Jako holku vás tam budou na rukou nosit! A to je rozhodně bod k dobru, ne? 😉

 

A tak dále…

Asi by se našly další rady, ale já vesměs používám jen tyto. Jsou dle mého nejúčinnější. Nebudu o sobě tvrdit, že jsem jako žena pronikla do tajů mysli mužů. Vždy mě dokáží překvapit. Ale když jsem poprvé mluvila s jedním porotcem soutěže, který četl anonymní díla a jelikož měl už ohodnoceno, vyzvídal, co jsem psala (jen tak z hecu, jestli si na text vzpomene), trvalo mu pěkně dlouho, než si na dílo vzpomněl. Když se tak stalo, okomentoval to slovy – aha, já myslel, že to psal kluk. A to si myslím, že hovořilo za vše.

 

A co vy? Za jaké pohlaví píšete raději? Zkoušeli jste někdy napsat příběh za jiné opačné pohlaví? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přidáte nějakou svou radu?

,

Jména postav

Zdroj: sidath.deviantart.com




Po odpovědi na otázku, kolik by mělo mít dílo hlavních postav, se dnes budeme zabývat jmény hrdinů. Jak je správně pojmenovat?

 

Česká, zahraniční nebo smyšlená?

Základní otázka, kterou si hodně autorů pokládá, je, v jakém jazyce by jména měla být. Nevím, čím to je, ale většina začínajících pisálků se brání českým jménům. Podle všeho nejsou v jejich očích dostatečně cool jako třeba Kate nebo K´hatee. Kačka zní asi moc obyčejně.

Nicméně na druhou stranu to nechci nijak hanit. Sama si jména pro své postavy vymýšlím. Vím ale, proč to dělám. A to je asi základ. Položit si otázku: Co píšete? Co se pro vaše prostředí nejvíce hodí?

Pokud píšu obyčejnou povídku, kde není místo blíže specifikováno, jsou česká jména nejlepší. Čtenářovi jsou blízké, a proto si je snadno zapamatuje.

Pokud jsem se rozhodla psát westernovou povídku, je logické, že naopak zvolím jména z divokého západu. Pro dané prostředí zní zkrátka Joe daleko lépe a věrohodněji než Pepík. O tom žádná.

Základním předpokladem pro vymyšlená jména, je analogicky dle předešlých příkladů vymyšlený svět. Pokud máte propracovaný život někde na jiné planetě s vlastními zákony, bylo by jako pěst na oko cpát tam ať už česká, nebo zahraniční jména (v nejděsivějším a nejvíc odstrašujícím případě dokonce mix obou kategorií; brrr).

 

Jak vymyslet postavě dobré jméno

Tak. To by byla obecná podstata používání jmen. V následující části se nyní zaměříme na úskalí spojená s posledním zmiňovaným případem. Na co si tedy dávat pozor, když se rozhodneme vymýšlet jména?

 

1. Krkolomná jména

Tento problém se řeší často v různých článcích, ale asi to není stále dost. Vždy se najde někdo, komu se líbí Diasha-Alaa´Fianala. Protože používání pomlček a apostrofů je přeci strašně skvělé a čím delší jméno, tím lepší, že? Stejně jako fantasy světy asi neznají čárky nad samohláskami a musí si nutně vypomáhat zdvojováním písmen.

Takže, prosím za všechny čtenáře, s rozumem! Zkuste si to po sobě přečíst nahlas. Jestli vám to jméno, lidově řečeno, nepůjde do huby, pak je něco špatně. Vyzkoušejte si sami pro sebe na tu postavu zakřičet. Říct její jméno ve vzteku a rychle. Bez dlouhého přemýšlení. Ulevíte tím hodně lidem i sobě!

 

2. Národnosti

Pokud máte hezky propracovaný svět, stojí se zamyslet i nad tím, jaké mají jednotlivé jeho části kulturu. Čím jsou jejich jména typická, co vyjadřují?

Sama jsem na toto narazila ve své prvotině a nevěříte, kolik lidí mi vytklo, že ta jména jsou nekonzistentní. Jedna země, ale z některých jmen bylo jasně patrné odvozování od latinských slov, jiná zase úplně vymyšlená. Nevěřila bych, jak jsou na to čtenáři citliví, kdybych tuhle připomínku neměla přímo od nich.

Pokuste se tedy zamyslet nad různými částmi vašeho vymyšleného světa. Inspirovat se jmény z různých zemí není na škodu. Ale dejte tomu pevný řád.

Jako příklad mohu uvést svůj svět – Středohorské království, inspirace Slovany. Jména jako Welgred (v “překladu” velký hrad). Pak tu máme Království meče. V jejich jménech třeba nenajdete písmeno „r“. Nebo by tu byli obyvatele jednoho ostrovního státu. Ti dost často mají jména odvozená od našich – Paolína (Pavlína). Zkrátka podle jména pak čtenář může hádat, kde má daná postava kořeny, nebo že jeden z rodičů hlavního hrdiny nepochází z té samé země, ve které se váš oblíbenec narodil. Často si s tím pohrávám tak, že je to třeba součástí zápletky. Takové vodítko pro pozorné čtenáře.

 

3. Každá postava nemusí mít nutně jméno

U vedlejších postav často vyvstává otázka, jestli je pojmenovávat či nikoliv. Odpověď v drtivé většině případů ani neleží v tom, jestli ta postava je natolik důležitá, aby jméno měla, ale jestli se to hodí a čili jestli je nutné ji pojmenovávat. Víc než od role postavy v příběhu bych se odrazila od sociální skupiny, do níž spadá.

Ve fantasy jsou častí vojáci. Já si zkrátka nedovedu představit, že ti by se mezi sebou oslovovali jinak než jmény (až na velitele). Proto, i když postava vojáka není nijak významná, zpravidla má v mém světě jméno.

Pak tu jsou ale postavy, jejichž jméno není potřeba. Nemusíte čtenáře zatěžovat se jménem krále a rodu, z něhož pochází, když mu všichni říkají Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti). Podobně je to třeba s rodiči. Své postavy mám hodně promyšlené, ale když mluví o své minulosti a skloňují slovo matka, otec, nikdy nejmenují. Nejsme v Simpsonech, kde Bart říká Homerovi Homere. Vy snad rodiče pojmenováváte jménem? Proč by tedy měly postavy?

Při volbě, která postava bude mít jméno a která ne, to chce zkrátka používat zdravý rozum. Opět. Cílem díla je přeci, aby působilo věrohodně. A i takovéhle detaily mu mohou v konečném důsledku pomoci nebo naopak uškodit.

 

A jaká jména pro své postavy používáte vy?

,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?