, ,

Festival fantazie spisovatelskýma očima

Zdroj:

Hned na úvod musím říct, že pokud píšete a rádi byste ve světě literatury našli své místo, jsou pro vás cony ideálním prostorem pro proniknutí do této sféry. Na Festivalu fantazie (FF) jsem byla pouhé dva dny z těch celkových deseti, ale i za tu dobu jsem byla schopna toho pro své psaní pochytit dost.

Jako v kterékoliv jiné oblasti, i ve psaní platí, vše je především o lidech. Naslouchání a diskuze jsou daleko přínosnější pro práci spisovatele, než pročítání knih o tvůrčím psaní. Aspoň tedy pro mě.

 

Takže kdo všechno na FF obohatil mé psaní?

 

Literární workshop Michaela A. Stackpola

Jako první po příjezdu na FF jsem zamířila na literární workshop vedený americkým spisovatelem Michaelem A. Stackpolem. Po tom, co jsem přes rok v práci nemluvila a až na pár seriálu ani neslyšela angličtinu, to byl docela šok. Zvlášť když Jan Johnak Kotouč hned na úvod prohlásil, že i když přednáška měla být tlumočena, nebude.

S potěšením musím říct, že to nebylo vůbec tak hrozné jako mé nejčernější obavy. Nebudu si hrát na to, že jsem rozuměla úplně všemu, ale podstatné části ano, z čehož jsem měla patřičnou radost.

Pak přišla ovšem řada na to, abych anglicky něco i sama řekla, neb jsem se spolu s Michaelem Stackpolem a Johnakem přesunula do salonku pro VIP hosty. Tam přeci nešlo jen tak sedět a hezky se usmívat, i když dokud tam byli i jiní, kteří se ptali, tak jsem tuto taktiku úspěšně praktikovala. Ostatně i v češtině v takovýchto chvílích spíš poslouchám, než abych se zapojila aktivně do diskuze. (Ano, kdo mě znáte, asi tomu právě nevěříte, ale v podobných situacích se tak opravdu chovám 😀 )

Řeč se nakonec, před přesunem na jídlo, stočila ke psaní o minulosti postav. Respektive psaní ve velkých sériích o tom, co se stalo, než byl kupříkladu první díl. K tomu už měla co říct, a proto jsem se zapojila trochu víc také.

Možná se to na první pohled nezdát, ale napsat něco takového není vůbec jednoduché. Vy jako autor danou postavu nějak znáte a už máte v hlavě všechny její budoucí kroky. Jenže samotný hrdina o své budoucnosti nic neví. A přesně tento rozpor vám při psaní může malinko komplikovat život.

 

Diskuze s porotci soutěže O Dračí řád

Po šestihodinovém intenzivním kurzu angličtiny jsem se přesunula na vyhlášení výsledků soutěže O Dračí řád a následnou diskuzi s jejími porotci.

Na tuto část jsem se hodně těšila, protože již delší dobu tady na internetu sleduju Karla Doležala, známého spíš jako Sikara. I když je z Prahy jako já, kde jinde bychom se měli poprvé setkat než v Chotěboři, že?

Po vyhlášení výsledků a křtu sborníku, který jsem si nakonec i odvezla, porotci soutěže komentovali nejčastější chyby a jiné jevy, které se v povídkách vyskytovaly. Vážně jsem se podivila, kolik autorů si po sobě text, který pošle do soutěže, ani nepřečte. Docela smutné zjištění.

Všeobecně musím říct, že práci poroty obdivuji. Celkem všechny povídky měly něco přes 1, 7 milionu znaků, tj. rozsah přibližně čtyř až pěti tištěných knih cca o 250 stranách. Ke všem povídkám bylo navíc ještě připojeno slovní hodnocení, což také zabere porotcům hodně času. Proto velká poklona. Musí to být určitě skvělá výzva. I když bych asi litovala, někdy bych si něco podobného chtěla vyzkoušet, když už hodnotím lidem různé texty.

 

Noční program

Po získání sborníku povídek následovala už volná zábava. V programu sice bylo ještě několik zajímavých položek, ale popíjet se přeci musí. Zvlášť když Sikarovi dlužíte pozvání za zhodnocení povídky, kterou mám nyní v soutěži Daidalos.

Nakonec jsem ale u jednoho stolu nepovídala ani moc s ním, jak jsem měla původně v plánu, ale s dalšími lidmi. Dostali jsme se všeobecně k tvorbě světa a důležitosti beta čtenářů. Od toho jsme se přenesli k maličkostem, které ve svém světě neustále řeším. Mile mě překvapilo, jak i neznámí lidé, kteří nic ode mě nikdy nečetli, se do diskuze ochotně zapojili. A dokonce, aniž by to možná věděli, mi vnukli několik zajímavých nápadů, které by mohly vést k řešení těchto drobností, do kterých se lze z pozice čtenáře skvěle strefovat. Takže díky vám všem za pomoc!

Po této diskuzi jsem se vydala s jedním autorem ven probírat pro změnu jeho svět a příběhy. Všeobecně mě historická fantasy, kterou píše, zajímá. Proto jsem chtěla vědět víc. Pak ale nastal problém – jak mezi tolika lidmi najít Mílu Lince a Dariona, se kterými jsem taky chtěla prohodit pár slov. Naštěstí se opět mé obavy ukázaly jako liché. Míla seděl na židličkách uprostřed chodníku a spíš by bylo těžší ho přehlédnout, případně o něj třeba nezakopnout 😀

Aneb je krásné když věci zapadají pěkně do sebe. Zbytek noci jsem tedy trávila v této společnosti, v ruce kolu s rumem, pohoda. Více asi nemá cenu rozepisovat aneb Jsem si vědoma, že tohle vždy zajímá všechny nejvíc, co se řeší při chlastání, takže se na to jistě zvědavě doptáte v komentářích 😉 😀

 

Slet spisovatelů

V sobotu se vstávalo brzy, alespoň tedy v poměru s tím, v kolik se šlo spát. Důvodů pro to bylo hned několik. Předně to, že mi byla hrozná zima, a když je mi zima, prostě neusnu (aneb když víte, že budete spát na zemi, nebuďte líní s sebou tahat o něco víc zavazadel jako já a vezměte si karimatku). Druhým důvodem pak bylo, že se ve velkém sále konal slet spisovatelů a spisovatelek. Na tom jsem přeci nesměla chybět. A díky důvodu č. 1 jsem se před touto událostí stihla alespoň ještě nasnídat 🙂

Samotný slet spisovatelů se nesl v takovém komornějším duchu. Myslím, že to bylo i tím, že většina lidí ještě vyspávala, a to včetně některých autorů (nebudu jmenovat, protože minimálně jednoho dotyčného to pak opravdu mrzelo a vyčítal nám, že jsme ho měli vzbudit).

Jak to ale bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Díky skromnější účasti byla lepší možnost popovídat si s přítomnými spisovateli a také, i když jsem si slibovala, že do přeplněné knihovničky nějakou dobu nic nepřidám, koupit si nějakou tu knihu a nechat si ji autorem podepsat. Této příležitosti jsem využila hlavně u Michaela A. Stackpola. Přeci jen šance opatřit si knihu podepsanou autorem až z Ameriky, to se zase jen tak nepovede. Navíc den předem mě na svém semináři opravdu několika myšlenkami zaujal natolik, že jsem zvědavá, jak teorie v jeho případě funguje v praxi.

Další, s kým jsem si na sletu popovídala trochu víc, byl spisovatel Jaroslav Mostecký. S ním jsem diskutovala už kdysi na křtu knihy Miroslava Žambocha a je opravdu hezké, že si mě pamatoval a hned se mě ptal, jak pokračuje moje dílo. Velice mě tím potěšil, zvlášť když jsem přišla původně vyzvídat, jak je na tom on se svou knihou Pod úplňkem hada. Nebyla to ale jediná věc, čím mi vyrazil dech. Než jsme se rozloučili, chtěl se se mnou dokonce i vyfotit! Připadala jsem si jako veledůležitá persóna, bylo to od něj vážně moc milé.

 

Hrdina musí trpět

Po sletu jsem sice měla v plánu navštívit ještě jinou přednášku (čti jako prošvihla jsem dvě další), ale nakonec jsem se natolik zapovídala s nejrůznějšími lidmi, které jsem potkala, že jsem ji (je) vynechala a šla jsem si poslechnout až povídání na téma Hrdina musí trpět.

Přednáška byla pojatá vcelku vtipně, ale bohužel musím říct, že i když byla kvalitní, moc nového mi nepřinesla. Spíš to bylo zaměřeno pro začínající psavce. Navíc mám ve zvyku si valnou většinu informací promítat na své postavy a nějak mi to na ně vůbec nepasovalo, a to ne že by trpěli málo.

 

Jak se stát mušketýrem snadno a rychle

Dalším bodem programu, který mě zaujal, bylo povídání Míly Lince o mušketýrech. Míla je takový přirozený řečník, dobře se poslouchá, člověk se u toho vždy pobaví, takže zkrátka samá pozitiva. A ani tentokrát nezklamal, i když se večer před tím přiznal, že přípravě moc nevěnoval (nebo to bylo ráno u snídaně? Už nevím 😀 ).

Nicméně nehrálo to žádnou roli. Když člověk ví, o čem mluví, nepotřebuje kdovíjakou přípravu. A takovým mužem Míla je. Takže rozhodně palec nahoru a těším se na další jeho přednášky.

 

Nepište blbě jako JWP

Poslední, na co jsem se vážně těšila, byla přednáška Jiřího Walkera Procházky. Ten patří také mezi přirozené řečníky, kteří vědí, o čem mluví. A na uvolněnosti jeho přednesu to rozhodně bylo vidět. Člověk to z něho cítí a mnohem lépe si to jako posluchač užije. Navíc téma, o kterém mluvil, mi bylo hodně blízké. Proto jsem si dokonce dovolila mu tam s jednou myšlenkou skočit, a to když mluvil o zbytečném vkládání uvozovacích vět.

Já sama patřím k autorům, kteří v tomto chybují. Pořádám ovšem často autorská čtení a nebudete věřit, jak právě naprosto zbytečnými uvozovacími větami umím naštvat sama sebe. Když člověk čte někomu nahlas svá díla, naprosto přesně dokáže poznat, kdy mu tam uvozovací věta přetrhává nit plynulosti a kdy se naopak uvozovací věta hodí, jelikož se už sám autor mezi řádkami ztrácí, kdo co vlastně říká. I proto jsem se chtěla s ostatními o tuto zkušenost podělit. Je to dobrý způsob, jak vidět vlastní chyby.   

 

Odjezd z Chotěboře

Všechno musí jednou skončit. I můj odjezd z Festivalu fantazie se nachýlil. Po přednášce Jiřího Procházky se mi ho podařilo vytáhnout ještě na chvíli ven a posedět s ním. Dokonce mě pozval i na klobásu. Grilovanou, jak jinak 😀

Taky jsem měla tu možnost seznámit se s jeho přítelkyní Klárou. Je pěkné, když je z lidí cítit jejich partnerské štěstí i navenek, čehož jsou oni dva tím nejlepším příkladem. Posezení s nimi byl skvělý způsob, jak pobyt na této akci náležitě zakončit.

 

Tím bych ráda poděkovala všem zúčastněným a taky Randalfovi, jehož fotky naleznete na konci článku v galerii. Bylo to s vámi fajn! Moc jsem si to užila a těším se na příští rok.

 

A teď otázečka pro účastníky, kteří na FFku byli – kdo z vás měl taky na letošní průkazce hologram z minulého roku?

 

 

 

Festival fantazie v obraze

, ,

Autorské čtení

Zdroj:

S malým zpožděním (čti měsíc a kus) přináším shrnutí akce, kterou jsem v rámci činnosti blogu pořádala – autorského čtení českých spisovatelů Jiřího W. Procházky, Jana Kotouče a Julie Novákové.

Musím se přiznat, že já sama jako autor a člověk aspirující na to stát se jednou spisovatelem autorská čtení miluju. Baví mě oživovat svá díla přímo před lidmi a pozorovat bezprostřední reakce na mou tvorbu. Tentokrát jsem se ale rozhodla podobnou sešlost uspořádat pro lidi, kteří toho na svém spisovatelském kontě mají o dost více než já.

 

Hosté autorského čtení aneb Jak se plní sny

Představte si, že jste začínající spisovatel a chcete uspořádat akci typu autorské čtení známých českých autorů fantastiky. Dost odvážné předsevzetí. Troufalé. Někdo by mohl dokonce říct i drzé. Vždyť kolik jste toho dosáhli vy sami? Vlastně nic. A být to jen na mně, tak se nic takového také neuskuteční.

Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, kteří umí dobře hecovat. Takže se začalo s plánováním. Zaprvé výběr hostů.

Předběžný souhlas s nápadem něco takového uspořádat jsem získala od spisovatele Jiřího Walkera Procházky a také od Jana Kotouče. S nimi začal závod na dlouhou trať – domlouvání termínu. Aneb zkuste se dohodnout s někým, kdo má tak nabitý program.

Nakonec se to přeci jen podařilo. Navíc se již domluvený termín hodil i spisovatelce Julii Novákové, která svou přítomností obohatila mužské duo.

 

Čtení u šálku čaje

Slovo dalo slovo a čtvrtý květnový čtvrtek se všichni spisovatelští hosté i jejich posluchači sešli v útulné čajovně poblíž pražské Letné.

Kdo mě zná, zná také způsob mé organizace. Plánovala jsem dorazit s předstihem, všechny přivítat atd. No… přijela jsem lidově řečeno za pět minut dvanáct jako skoro poslední, takže ostatní spíš vítali mě. Také jsem byla dost nervózní, protože něco podobného jsem kromě svých malých autorských čtení v úzkém kruhu přátel nikdy nepořádala. Nicméně spolu se začínající konverzací tento neklid brzy odpadl a začala jsem se bavit stejně jako všichni ostatní.

Po krátkém přivítání a představení spisovatelských hostů začalo první předčítání. První se knihy, respektive čtečky, ujala Julie Nováková se svým scifi románem. Honza Kotouč, který ji následoval, si vybral ukázku z připravované knihy ze série JFK. Tato série byla později rovněž předmětem diskuze, neboť agent Kovář a jeho příběhy byl takovým pojítkem všech tří hostů. Jirka Procházka, který tuto knižní řadu před několika lety spolu s Miroslavem Žambochem založil, četl ukázku ze sbírky svých povídek Druhý krok nikam.

 

Diskuze a rozjímání nad díly

Jak jsem již naznačila, posezení s autory se po jejich předčítání neslo v duchu volné debaty a pozastavením se nad díly a psaním obecně. Prostoru pro dotazy bylo dost a motivace také, neboť kdo se aktivně zapojil, mohl si za odměnu odnést podepsané dílo od Jirky a Honzy (tímto se ještě jednou omlouvám Julče, že jsem na poslední chvíli nebyla schopna její knihu pro tuto „minisoutěž“ také zajistit – byla jsem ve třech knihkupectvích a nikde nebyla k sehnání).

Ať už s podepsanou knihou v ruce, nebo bez ní, všichni jsme nakonec opouštěli čajovnu s úsměvem na tváři. To mě coby „organizátorku/neorganizátorku“ velice potěšilo a dodalo odhodlání uspořádat další autorské čtení zase s dalšími osobnostmi české fantastiky. Už teď se na to těším, v hlavě mám dokonce i pár jmen těch, které bych ráda oslovila, ale nerada bych předbíhala…

 

, ,

Con na vrbě 2013

Zdroj:

Stejně jako tomu bylo loni, i letos jsem se účastnila setkání fantasy milovníků ve smíchovské knihovně. A co si pro tento rok nakladatelství Straky na vrbě, které tuto akci pořádalo, pro hosty připravilo?

Než se dostanu k odpovědi na nadnesenou otázku, je na místě říct, že con na vrbě je pro mě srdcová záležitost. Minulý rok to byl vůbec první con, kterého jsem se zúčastnila, takže letos jsem na něm nesměla za žádnou cenu chybět. A to i přes to, že v pátek 14.6., kdy se con konal, za mnou do Prahy přijela na návštěvu maminka, prý abych jí aspoň trochu ukázala, jak v hlavním městě žiju. Pojala jsem to tedy po svém a namísto prohlídky, kde bydlím, kde pracuju atd., jsem ji vzala právě do smíchovské knihovny, ať pozná tento můj život v Praze.

A nyní, po malém výletu do mého soukromého života, již k samotnému programu conu.

 

Mistři písmen, učni slov

Celý con odstartoval Míla Linc se svou přednáškou o častých chybách začínajících autorů. A nutno říct, že toto téma pojal velice nápaditě a vtipně. Kdo Mílu zná, jistě si to dovede představit.

Pro lepší ilustraci problémů nezkušených psavců zvolil Míla improvizované divadelní ztvárnění známé povídky Elf hraničář Xaxy a jeho dobrodružství aneb Jak v žádném, ale opravdu v žádném případě nepsat.  Člověk se baví i sám, když toto „dílo“ čte. Hraná verze byla ještě zábavnější.

Po názorném příkladu následovalo povídání a vysvětlování jednotlivých chyb. Řeč přišla i na literární seminář Mistři písmen, učni slov, který Míla při knihovně vede. V něm se mimo samotného psaní učí mladí autoři přijímat i dávat konstruktivní kritiku, což následně vede k získání nadhledu nad vlastními díly a vyvarování se chyb ala Elf Xaxy.

 

Pod křídly strak

Jako druhý přišel ke slovu Michael Bronec, nakladatel Strak na vrbě, a řeč tedy byla hlavně o chystaných knižních románech, antologiích a jiných sbírkách, které pod ochrannými křídly strak v nejbližší době vyjdou.

Do diskuze se zapojili jak autoři zmíněných knih, tak i nezávislé a v některých případech fantastikou nepolíbené publikum (ano, druhým příkladem mám na mysli svou maminku, která rovněž zvědavě kladla otázky 😀 ).

 

Křest dortem

Dalším bodem programu byl křest knihy Wetemaa: Koruna Élladu od Adama Andrese.

Někdo by se mohl možná pseudonymem nechat zmýlit, ale autorkou této knihy je Češka. A rozhodně ne žádná začátečnice na poli fantastiky. Mimo jiných knih už jí vyšel i komiksový román, o němž byla v rámci křtu také řeč, neboť na české poměry je to rarita.

Co se týče křtu samotného a jeho organizace, na ten si, myslím, nemohl nikdo stěžovat. Publikum si mohlo zasoutěžit o mapičku ke knize vyplněním křížovky a kdo neznal všechny odpovědi a nevyhrál, nemusel rozhodně věšet hlavu. Kniha se totiž křtila dortem, který se pak rozdělil mezi přítomné. A musím uznat, že byl vážně dobrý!

 

Knížata páry a ducha

Jako poslední přišel na řadu již tradiční křest sbírky vítězů soutěže Žoldnéři fantasie. Ten tentokrát nese podtitul Knížata páry a ducha, neboť zhruba polovina vítězných povídek se nese v atmosféře steampunku.

Součástí křtu byla i diskuze s autory povídek o jejich tvorbě a předání ceny v podobě sochy letošnímu vítězovi.

 

A co bylo dále…

No co asi, že? Přesun do hospody 😀 A o tom už vám psát nebudu.

Nicméně bych ráda na konec ještě shrnula celkové dojmy. Ty byly dle očekávání velice kladné. Nejsem zrovna nestranný pisálek, jak jsem již naznačila, ke conu na vrbě a i k nakladatelství Strak mám jistý vztah. Takže kdyby to bylo fiasko, galantně bych mlčela 😀 Ale tak tomu rozhodně nebylo. No uznejte – i moje mamka, která se o tenhle žánr vůbec, ale vůbec nezajímá, odcházela s otázkou: A kdy se to bude zase konat?

Myslím si, že toto hodnocení vydá za tisíc slov. Takže příště zase za rok! Neváhejte a koukejte dorazit taky 😉

 

 

,

Blok či blog?

Zdroj: crystalsister.deviantart.com

Zmíněná otázka vypadá na první pohled dost zapeklitě. Odpověď je ale překvapivě jednoduchá, a pokud ovládáte taje naší milované mateřštiny, můžete si všimnout, že na ni odpovídá i samotné zadání. Stačí se podívat, že před slovíčkem nebo není čárka. A proč by taky měla být?! Jedno v žádném případě nevylučuje druhé. Tak proč si volit, když lze mít obojí?

Blog Textařky vedu už něco málo přes rok a podle mě je to skvělý způsob jak komunikovat se čtenáři. Získáte zpětnou vazbu a navíc zjistíte, jak tvoří jiní, kteří se psaní rovněž věnují.

Co se bloku týče, ten samozřejmě vlastním také. Malý zápisník nápadů je něco, co asi neodmyslitelně patří k někomu, kdo umělecky tvoří. Zeptejte se mých přátel! Bez něho už nejdu ani do hospody a dost často ho v ní doopravdy i vytáhnu. Témata, ke kterým se někdy s kamarády dostaneme, si opravdu zaslouží být využita i jinak, než že se jim člověk jen zasměje u stolu a pak zapomene.

 

Co si tedy vybrat?

 

Podle toho, co jsem tu napsala, si myslím, že původní otázka by měla znít poněkud jinak: „Co je pro dnešního spisovatele důležitější? Blok, (a tentokrát s čárkou) nebo blog?“

Obecně vám jednoznačnou odpověď dát nemohu. Za sebe sama ale ano. Pro mě je bezesporu mnohem důležitější blok. Bez dobrých a podnětných nápadů, které v něm skončí zaznamenané, by totiž nemohly existovat mé příběhy, moje postavy, o blogu Textařky ani nemluvě. Zápisník je zkrátka takový můj věrný společník. Chrání mě před svým zlým dvojčetem – spisovatelským blokem. Kdo píše či jinak tvoří, jistě chápe. Aneb jak je ta naše čeština krásný a hravý jazyk, že? 🙂

No a co vy, máte rovněž jasno? Jak zní vaše odpověď – blok(,) či blog?

,

Soutěže pro milovníky fantasy

Zdroj: bokka.deviantart.com

Pokud rádi píšete fantasy a chtěli byste si v těchto kruzích udělat dobré jméno, zde je seznam soutěží, do kterých vám doporučuji zaslat vaše díla:

(*) V případě, že soutěž nebyla pro letošek ještě vyhlášena, je uváděna orientační uzávěrka podle předešlého ročníku. Totéž platí i v případě maximálního počtu znaků.

Seznam soutěží byl sestaven na základě databáze PAF (Přebor autorů fantastiky). Do tabulky byly zařazeny ty soutěže, do kterých lze posílat fantasy díla a za jejichž vítězství lze obdržet 5 nebo 10 bodů.

Bližší informace o soutěžích naleznete v seznamu níže. Vzhledem k tomu, že s výjimkou Žoldnéřů fantasie ještě ostatní soutěže nebyly vyhlášeny, bude se seznam postupně aktualizovat. Podmínky jednotlivých soutěží se nicméně rok od roku mění pouze minimálně, a tudíž je jejich vypovídající hodnota velice dobrá.

Žoldnéři fantasie

Daidalos

O nejlepší fantasy

Vidoucí

Fantastická povídka

Cena Karla Čapka

Dračí řád

, ,

Tvorba literární postavy aneb Jak nejlépe na to

Zdroj: slimyyetsatisfying.deviantart.com




Vytvořit zajímavou postavu není nic jednoduchého. Postupů jak na to najdete v různých knihách o psaní nesčetně, přesto vám to ale nezaručí dobrý výsledek.

Namísto citování z podobných publikací jsem pro vás připravila několik pomůcek, které já osobně považuji za užitečné, které mám vyzkoušené sama na sobě a které mi pomáhají.

 

Krok první – zrození postavy

Jako první věc vůbec, bych autorům poradila zamyslet se, co by od dané postavy potřebovali. Můžete vymyslet sebelepší postavu, ale pokud pro ni nebudete mít v příběhu využití, je vám k ničemu.

Co jsem si všimla u jiných autorů, většina z nich postupuje více méně opačným způsobem. Řeknou si, že potřebují hlavního hrdinů, vezmou si papír a tužku, napíší si jeho/její jméno, pod to tři dobré vlastnosti, tři špatné a až na základě toho pak začnou vymýšlet příběh s daným jedincem.

Hezké, ale dle mého názoru zcela neefektivní a nepraktické. Proč? V momentě, kdy se při psaní doopravdy vpravíte do příběhu, začne se sám odvíjet jistým směrem a je dost možné, že vás strhne a vaše dokonalá postava poletí spolu s vámi. V ten okamžik uděláte to, co téměř každý – budete motivaci hrdiny přizpůsobovat potřebám příběhu a jeho chování se tak stane nelogické.

Postava má sloužit příběhu a ne naopak. Tak proč to nevzít v potaz hned na začátku? Uvedu příklad na mém oblíbenci.

V mém světě vypukne válka a jak všichni víme, válka stojí peníze. Vyvstává tedy jasná otázka: Kdo ji bude financovat? A je to – postava se zrodila a ani to nebolelo!

 

Krok druhý – motivace

Máme tedy postavu a taky máme vyjasněno, co chceme, aby pro příběh udělala. Teprve v tuto chvíli můžeme začít přemýšlet nad její osobností. Nad tím jak nastavit její charakter, aby nám byla co platná a splnila svou roli.

Ukažme si to zase na příkladu. Klaďme si otázky! Postava má sponzorovat válku. Kdo by sakra byl tak blbej, aby dobrovolně platil válku? Vy byste to snad udělali? Já rozhodně ne, čili je nutné se zamyslet. Dát postavě důvod k tomu, aby pracovala ve vašem autorském zájmu.

Má postava se proto stala nesmírným boháčem, který má tolik peněz, že se už zkrátka nudí. Nebaví ho normální věci nás běžných smrtelníků. Hledá s trochou nadsázky zvrhlé vzrušení. Tak proč ho nedosáhnout třeba tím, že bude financovat válku? Pozorovat, jak se dvě velká vojska navzájem perou, je přeci lepší, než hrát si doma na podlaze s cínovými vojáčky jako malé dítě.

Základ položen. Teď si můžete pokládat další otázky a postupně vrstvit a nabalovat: ‚Proč by podpořil právě tu stranu, kterou já jako autor potřebuji?‘ ‚Kde by vzal takové jmění?‘ – jeden  z velkých otazníků. Odpovědí na něj však rozvinete nejen postavu, ale i daný svět a jisté závislosti v něm, což je velice produktivní. Máte to takové dva v jednom. Všechno hraje hezky dohromady a není na tom vůbec nic složitého 😉

 

Třetí krok – psychologie postavy

V této chvíli před sebou máte obrys vaší postavy, což je ale samozřejmě pro kvalitního hrdinu příběhu málo. Nikdo z nás není černobílý. Pokud chcete skutečně realistickou postavu, se kterou se čtenář může hravě ztotožnit, musíte jí dát barvy. Spoustu odstínů, které člověka přinutí dýchat spolu s ní. Oživte svou postavu a dejte jí třetí rozměr. Donuťte ji opustit stránky rukopisu a vtiskněte ji čtenáři přímo do mysli.

Zní to krásně, že? Nicméně lehce se to řekne a hůř udělá, jak už to bývá. Něco takového samozřejmě není vůbec jednoduché, přesto jsem přišla na jakýsi trik, který se mi osvědčil a ještě neselhal – přichází řada na všemi milované psaní vlastností.

Vezměte si do ruky tužku a papír, ale nesepisujte žádné vlastnosti, které byste chtěli postavě dát. Na chvíli na ni úplně zapomeňte a napište na list deset či patnáct svých chyb a předností. Pak se na seznam podívejte a popřemýšlejte v závislosti na příběhu, které z vašich dobrých a špatných stránek by se do děje mohly hodit. Teprve až to budete vědět, vraťte se zpátky k vaší postavě a přiřazujte. Pokud je váš hrdina „kladný“ obdarujte ho výběrem některých vašich špatných stránek, pokud se chystáte psát za „zápornou“ postavu, dejte jí nějaké ze svých dobrých vlastností.

Pravděpodobně se teď ptáte proč? Taky se vám dost možná zdá tento postup zbytečný a složitý. S tím složitým bych s vámi docela i souhlasila, ale věřte, že určitě není zbytečný a nebudete svého času litovat.

I ti nejlepší mají své chyby, zrovna tak jako ti zdánlivě nejhorší mají své klady.

Vy sami jste barvami pro své postavy. Vaše vlastní špatné stránky, zlozvyky a návyky v chování budou působit daleko realističtěji, než kdybyste cokoliv vymýšleli. Víte, jak se chováte, když vám něco nejde nebo když jste nevyspalí a podráždění. Váš hrdina pravděpodobně probdí nějakou tu noc nad těžkým problémem, poběží někam a po pár metrech už nebude moct, protože nikdy nijak výrazně netrénoval. Navíc to, že budete psát o svých slabostech, vás dost pravděpodobně donutí zamyslet se sami nad sebou. Pak se možná dostanete do fáze, že se díky vaší postavě přinutíte být lepší.

Dám příklad opět na stejné postavě jako u předchozích kroků. Mého boháče bych charakterizovala jako více méně kladného hrdinu. I když si rád hraje s lidmi, v jádru je to lidumil, který manipuluje svým okolím více méně pro všeobecné blaho. Co mu ale dělá problém je dělit se s ostatními. Dát někomu kousnout z jablka, které zrovna jí, ho nikdy samo od sebe ani nenapadne. Také zapomeňte, že byste od něj někdy slyšeli slovo děkuju. A zrovna tímto se dostávám k příkladu toho, kdy najednou nevytváříte vy postavu, ale ona vás. Díky mému boháči jsem si uvědomila, jak málo slovo děkuju používám a začala jsem ho říkat daleko častěji a nebrat věci, které lidé okolo dělají, jako samozřejmost, ale víc si jich vážit.

 

Obdobně je to s dobrými vlastnostmi „záporných“ postav. Váš padouch může být sebevíc zákeřný, ale čtenář se s ním může ztotožnit, pokud například bude umět uznat vlastní chybu, nebo se usmát na malé dítě při vzpomínce na vlastní dětství.

Možností je opravdu hodně – jste přeci zajímavé osobnosti, tak se nebojte to na svých postavách ukázat a vdechnout jim část vás!

 

Čtvrtý krok – minulost

Bod číslo čtyři úzce souvisí s krokem dva – motivací, ale pro kratší žánry, kdy si můžete dovolit promyslet vše dopředu, není nezbytně nutný.

Minulost je něco, co člověka bezesporu ovlivňuje. Motivuje ho, a to často ne vždy na první pohled logicky. Hrdina jedná na základě svých zkušeností a vy jako autor díky ní můžete odůvodnit leccos. Připodobnila bych ji k jakémusi deus ex machina. Nepotřebujete žádné čáry a magii a přitom spolehlivě a rozumě vysvětlíte i značně podivné pohnutky.

Malý příklad opět na mé postavě – nedávno mi bylo vytknuto, že můj boháč má sklony k tomu být až moc dokonalý – není se čemu divit, mám ho prostě ráda a je to vidět. Za každých okolností jedná vždycky správně a to, že někomu nedá půlku pečínky, zase něco tak neodpustitelného není. Proto jsem se rozhodla sáhnout právě do jeho minulosti a vypustit některé dávné hříchy, které má na svědomí. Boháč tak získal zase další odstín a stal se o něco zajímavější a méně předvídatelný.

Postavy nemusí vypadat reálně jen na obrázku. I když z vnějšího popisu o Boháčovi nepadlo ani slovo, myslím, že ho jistě poznáte i bez něj. (Obrázek z titulní strany novely Spirála smrti a její hlavní postavy – Goroes, Sabastin, Dejána a Xhonir, autor R. Havran)

 

Závěrečná rada na konec

V popisu, jak vytvořit postavu, by se dalo jistě pokračovat dál. Věc, se kterou si já osobně hodně pohrávám, jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami. Na to je ale potřeba mít charaktery daných hrdinů už alespoň částečně promyšlené a stavět více méně na nich, a proto bych výše zmíněné považovala za základ, se kterým si pak můžete dovolit dělat doslova, co chcete.
Pokud budete mít postavy vymyšlené pro příběh a podaří se vám dát jim pevným charakter, zjistíte časem, že nemusíte ani nijak zvlášť vymýšlet další děj a zápletky. Díky vnitřnímu životu hrdinů a jejich vývoji vám budou nové nápady vznikat pod prsty doslova samy od sebe.

 

No tak co, ještě budete vytvářet postavu sepisováním jejích dobrých a špatných vlastností?

,

Semináře a workshopy

Zdroj: satanarchist.deviantart.com

Existují různé semináře a workshopy. Nutno ale říct, že ne každý z nich je prospěšný a chce to mít dobrou ruku a trochu toho štěstí při výběru z nabídky.

Za sebe musím říct, že jsem v tomto směru poněkud skeptická. Asi bych nikdy nezaplatila za nějakou literární dílnu těžké prachy. Zvlášť když ve většině z nich (podle toho, co jsem slyšela) do vás hustí převážně teorii, nebo vás „nutí“ psát přímo na něm. Nevím jak vy, ale já osobně nejsem ten typ, co umí tvořit na povel a nevěřím, že by se studováním teorie naučil někdo psát. Přesto se však jednoho dlouhodobějšího workshopu účastním a vidím na sobě, že to opravdu jisté blahodárné účinky má.

Člověk, který v té přemíře nabídek vybočoval a oslovil mě tou svou, byl fantasy spisovatel Míla Linc. Přibližně od září trávím pravidelně jednou za měsíc sobotní dopoledne ve smíchovské knihovně, kde se Mílův workshop koná. Jedinou podmínkou účasti bylo zaslání povídky o maximální délce deseti stran a průkazka do knihovny v ceně 80 Kč, což jsem si jako chudá studentka, která místo brigád ve volném čase píše, mohla dovolit 🙂

 

O semináři

Musím říct, že způsob, jakým je workshop nastaven, mi opravdu sedí. Člověk má vždy přibližně dva až tři týdny času na to, aby do určeného termínu Mílovi zaslal, co bylo předem domluveno, Míla to pak rozešle všem, každý si přečte díla ostatních a vzájemně se hodnotíme a konstruktivně kritizujeme.

Co na semináři dále velice oceňuju, je osobní přístup. Míla je velice uvolněný vedoucí dílny, čiší z něho pohoda a člověk se mezi řečí vždy zasměje. Každé literární dopoledne je pak zakončeno obědem a pivečkem v přilehlé hospůdce. Vzhledem k tomu, že když se rozebírá něčí dílo, dotyčný musí mlčet a pouze poslouchat připomínky a podněty, je u zlatavého moku vždycky co řešit.

Poslední věcí, kterou bych chtěla vyzdvihnout nad ostatní, je Mílův nápad s hosty. Na každý seminář je vždy pozván někdo, kdo má s literaturou už dlouholeté zkušenosti. Člověk tak má šanci vyslechnout si rady a příběhy těch, kteří toho o svém oboru hodně vědí. Mezi hosty se objevili například Jan Kotouč, Julie Nováková nebo nakladatel Michael Bronec.

 

Výsledky, které opravdu pocítíte

Má první povídka Krev poslední naděje, kterou jsem do semináře poslala a na kterou jsem tady na blogu dostala vesměs samé pozitivní reakce, byla nemilosrdně „sjeta“. Nebylo to příjemné vyslechnout si všechnu tu kritiku, ale objektivně musím říct, že to mělo smysl, protože po čtyřech měsících teď u té poslední zazněl i komentář: „Četl jsem to asi třikrát, abych tam našel nějakou chybu, ale žádnou jsem nenašel.“

Nebojte, nebudu si teď znovu hrát na slečnu dokonalou spisovatelku 😀 Někdo jiný totiž hledal o něco lépe a přeci jen nějakou tu chybičku našel. I tak ale musím říct, že mě to potěšilo. Těch nedostatků bylo jen opravdu málo a šlo více méně o drobnosti. Koneckonců můžete si zahrát na detektivy a pokusit se najít nějakou výtku sami – zmiňovaná mikropovídka nese název Podivný revizor a tady na blogu ji mám publikovanou.

 

Doporučení

Sice nemám možnost žádného srovnání s jiným dlouhodobým seminářem, kterého bych se účastnila také, ale za sebe vám mohu ten Míly Lince vřele doporučit. Líbí se mi, chodím na něj ráda a odnáším si spoustu konkrétních rad a přínosných podnětů.

A jaké máte zkušenosti vy s literárními i jinými workshopy a semináři?
Podělte se s ostatními!

,

Ohlédnutí za uplynulým rokem

Zdroj: r3novatio.deviantart.com

Jak už to tak chodí, nový rok s sebou přináší jisté sebehledání a nové příležitosti. Co se týče blogu, ten jsem už zhodnotila v článku První narozeniny. Nyní bych ale svou pozornost ráda obrátila ke mně samotné a mému psaní jako takovému, protože jestli mi v publikování nových článků něco brání, je to právě ryze umělecká tvorba.

Člověk by asi na první pohled řekl, že to spolu souvisí – vedu přeci spisovatelský blog! Jenže prosadit se ve světě literatury je těžké.

Většinu svého volného času jsem v minulém roce věnovala psaní soutěžních děl, díky kterým si člověk může udělat dobré jméno. Tady však přichází to známé ale. Všechny uznávané soutěže mají jistá předem daná pravidla: zaslaná povídka/novela nesmí být nikde jinde publikovaná. A to je přesně ten problém! I když jsem toho napsala opravdu víc než dost, uveřejnit to nemohu, i když bych se o svou tvorbu podělila ráda.

To je také důvod, proč tu nenajdete moc z mých současných literárních děl, ale spíše články. Je to něco, co mě osobně mrzí, ale nic s tím bohužel neudělám. Tak to zkrátka chodí a je třeba to tak i brát.

 

(Ne)Úspěchy

V minulém roce jsem poslala svá díla celkem do tří soutěží: Žoldnéři fantasie, O nejlepší fantasy 2012 a Cena Karla Čapka.

Konkurence byla opravdu velká, protože se jedná o prestižní soutěže, kam píší už opravdu ti nejlepší.

A jak jsem se tedy umístila? V Žoldnéřích jsem oficiálně obsadila 26. místo z celkových sedmdesáti sedmi povídek. Nutno ale dodat, že některá místa přede mnou byla obsazena více lidmi, takže po jejich přičtení to bylo místo dvacáté deváté.

Co se týče ostatních soutěží, tak zatím nevím. U O nejlepší fantasy 2012 jsou sice už výsledky známé, ale na Fénixconu se vyhlašovala pouze první tři místa a zbylé hodnocení jsem zatím nikde nenašla (kdybyste o něm věděli, budu ráda, když mi pošlete odkaz). Pozitivní ale bylo, že organizátor soutěže, pan Egon Čierny, si mou novelku pamatoval, když jsem s ním na Miniconu osobně mluvila. Jak ale Ostří maendery obstálo, netuším.

Uzávěrka soutěže Ceny Karla Čapka byla na konci listopadu, tudíž je ještě velice brzy na výsledky. Oficiální vyhlášení proběhne až v prosinci na Parconu, který bude nově spojen s Fénixconem. Na internetu by se ale hodnocení mohlo objevit o něco dříve, a sice někdy v průběhu prázdnin, takže uvidíme.

Po zkušenostech si už velké naděje nedělám. I když možná umístění v Žoldnéřích v bodované půlce není špatné, nebudu nikomu nic nalhávat: doufala jsem v lepší. I proto jsem stále ve svém kritickém pohledu na sama sebe s tímto umístěním nespokojena a snažím se nemalovat si své vzdušné zámky o tom, jak „skvělá“ spisovatelka jsem.

Za rok 2012 jsem poznala, jak to v těchto kruzích chodí, takže už rozhodně nejsem tak naivně bláhová, jako když jsem do Žoldnéřů posílala první soutěžní povídku. Za největší úspěchy tohoto roku považuju hlavně svůj duševní růst. Naučila jsem se být o hodně trpělivější, dívat se na dílo nezaujatě a vidět v něm chyby, které dělám. Je to něco, co mě určitě posunulo dál a toho si z hlediska dalších kroků cením nejvíc.

 

Můj osobní život

…hm, počkat. Já nějaký mám? 😀

I když to zní trochu nadneseně, musím přiznat, že v uplynulém roce jsem psala tolik, že jsem si často připadala opravdu více součástí svého vymyšleného světa než toho reálného. Akce se spolužáky na chalupě nahradily výpravy na cony a účastnění se literárních workshopů a seminářů.

Na druhou stranu musím říct, že jsem si díky psaní našla spoustu nových známých a přátel, se kterými mě pojí právě láska k fantasy a příběhům. Proto se mi stále více stává právě to, že se mi osobní život spojuje s tím literárním, čímž se může někdy zdát, jako kdybych vážně žádný neměla. Jestli mi něco za uplynulý rok chybělo, byly to spíše chvíle, kdy bych mohla být sama. Ať už to jsou přátelé, nebo mé postavy, pořád s někým jsem. Nejsem ten typ člověka, co si stěžuje, ale každý někdy potřebujeme vypnout a odpočinout si.

 

Rok 2013

Nepatřím k těm, co si do nového roku dávají předsevzetí. Znám se a vím, že bych je stejně nedodržovala. Myslím, že právě ohlédnutí za uplynulým rokem mi pomůže zjistit víc než cokoliv jiného kudy a kam dál. V tom, co bylo přínosné, hodlám pokračovat, a to, co mi vadilo, se pokusím změnit.

No a co vy? Jaký byl váš minulý rok? Co jste vše zažili a co byste rádi do budoucna změnili?