,

Normostrana

Zdroj:

Normostrana. Pojem, který mnozí skloňují denně. Pokud jste se s ním ještě nikdy nesetkali, je na čase to napravit. Čekají tu na Vás užitečné informace, a to i pro ty z Vás „z branže“.

Co je to normostrana

Začněme hezky od začátku. Ujasněme si, co to tedy ta zmíněná normostrana je.

Normostrana (zkráceně NS), jak z názvu vyplývá, je jednotná veličina, v níž se uvádí délka psaného textu. Konkrétně se pak jedná o 1800 znaků, a to počítaných včetně mezer.

Normované stránkování je trend posledních let. V době psacích strojů něco podobného vzniknout nemohlo. To až počítače umožnily díky automatickému počítání znaků téměř bezpracné a rychlé zjištění jejich počtu. Přesto však jisté spojení s dobou mechanických psacích strojů normostrana má.

Zavedení normostrany

Zavedení měrné jednotky pro psaní nenastalo ze dne na den. Byl to postupný proces, proto ani nelze přesně napsat: Normostrana byla zavedena od roku XXYY.

Formulace délky normostrany, jak již bylo naznačeno, vycházela z počtu znaků, jež obsahovala právě jedna strana textu psaného na stroji. Normostrana je tedy jednotka, co pochází přímo z praxe.

Seznamte se – normostrana aneb Význam a použití normostránkování

Otázka, kterou si teď někdo z vás může pokládat, je: K čemu normostrana jako jednotka tedy je? Proč ji zavedli?

Pokud jste normostranu dosud nepoužili, tak je tato otázka zcela na místě. Ti, co píší a žijí ve světě, kde se na normální A4 už nepočítá, by vám odpověděli asi takto:

Normostrana je jednotná veličina, takže nevznikají žádné spory o délce textu. Když se dřív mluvilo o jedné straně, tak vše bylo jasné. Na stroji byla plus minus vždy stejná. Ale na počítači, ať už používáte placený či open-sourcový program na psaní, v každém najdete nesčetně druhů písem a jejich velikost si můžete zvolit jednoduchým klikem do příslušného rámečku a vybráním vámi chtěné velikosti.
Díky tomu vznikaly problémy s určením délky textu. Pokud vám někdo řekl: Napiš mi jednu stránku na to a to téma; dala se výsledná práce uměle natáhnout dvojnásobným řádkováním, většími mezerami za odstavci a větším fontem.

Největší problém normostrany

Jako každá věc, má i normostrana svá jistá úskalí. Tím největším asi je, že zcela selhává při vytištění napsaného dokumentu. Proto pokud po vás někdo chce tištěnou normostranu, ustálilo se pravidlo, jak mu v rámci zachování nějaké určité přesnosti vyhovět. Jedna strana takového textu by měla mít strukturu přibližně 30 řádků po 60 znacích včetně mezer.

Toto pravidlo je hodně obecné, proto jsem pro vás připravila dva konkrétní příklady, jak se k danému ideálu přiblížit:

  1.  písmo Times New Roman, velikost 12, řádkování 1,5, mezery za odstavcem 12 bodů
    · tímto způsobem se konkrétně u tohoto článku dostaneme na 27 řádků s celkovým počtem znaků 1811
  2. písmo opět Times New Roman, velikost 14, řádkování ručně nastavené na 1,15 násobky, mezery za odstavcem 10 bodů, odsazení prvního řádku standardně o 1,25 cm
    · tímto stylem se pak dostáváme na 31 řádků o celkovém počtu znaku 1776

Konečný výběr pak závisí na tom, jestli máme minimální rozsah, nebo maximální, který nesmíme přesáhnout.

Jsme-li limitováni minimálním množstvím normostran, použijeme první způsob, abychom měli jistotu, že rozsah dodržíme. V případě maximálního počtu použije naopak ten druhý, abychom limit nepřekročili.

Proč začít normostrany používat také?

Ač se vám možná tohle celé může zdát zbytečné, tak je tu jedna věc, pro kterou musí každý pisálek normostranu milovat a pro níž si ji určitě zamilujete i vy, kteří ji ještě nepoužíváte. Na stránky psané na stroji se vešlo zpravidla méně textu, než na stránku napsanou v editoru na PC. Díky počítačům je normostrana textu kratší než obvyklá stránka neformátovaného textu, takže pokud počítáte podle nich, bude vám daný text daleko rychleji „utíkat“. A mít méně práce (i když třeba jen zdánlivě) to je pocit, který potěší snad každého.

,

Internet volá běžného občana

Zdroj: vlastní fotografie z demonstrace

Internetová komunita volá po nápravě. Chceme, aby se zprávy šířily necenzurovaně a dostaly se i k nezasvěcené veřejnosti, která žije v domnění, že se jich něco takového netýká. Proč? Protože se jí to totiž týká víc, než si myslí.

Není to rozhodně jen boj internetových nadšenců a lidí, co sedí u počítače dnes a denně. Problém tkví v tom, že ACTA vystupuje navenek pozitivně. Lidé se rádi chytnou toho přízviska „protipirátská“. Převládá v nich to stanovisko, že pirátství je vlastně krádež, a jako takové by se tudíž nemělo tolerovat. Svět se ale mění a společnost s ním. To, co jedni nazývají zlodějnou, pojmenovává člověk s trochou znalosti marketingu jako tou nejlepší reklamou.

Kdo je vlastně pro ACTA

Možná by články měly být nezaujaté. Na druhou stranu si ale myslím, že vyjádřit jím svůj názor není špatné.

Mé jméno je Jitka Ládrová. Studuji Manažerskou informatiku na vysoké škole a ve svém volném čase usilovně pracuji na vlastní knize. Jsem P R O T I smlouvě ACTA.

Ptáte se cože? Někdo, kdo píše a rád by se živil jako spisovatel, je proti něčemu, co ho má chránit. Kde je ten háček?

Ten, kdo nejvíc vystupuje pro dohodu, jsou distributoři. Chcete-li slyšet smutnou pravdu, tak autor samotného díla (ať už je to kniha, hudba, či jiné) má nejmenší podíl na zisku ze všech zúčastněných článků procesu vydávání a následného prodeje. Je to docela nespravedlivé, když uvážíte, že s tím má spojeno nejvíce práce.

Protagonisty ACTA jsou vesměs lidé, kteří mají velký vliv, jsou hodně slyšet a kteří zbohatli na talentu jiných. Dřív neexistovalo moc jiných způsobů, jak se k dílům umělců dostat. Dnes ale ano. Oni ale svou mocí brání, aby pokrok mohl jít dál. Z jejich strany je to pochopitelné, omezí to jejich zisky. Asi bych se na jejich místě bouřila také. Je to ale menšina. A hlavní zásadou demokracie je, že menšina se musí podřídit většině.

O co tedy mně a lidem stejně smýšlejícím jde?

Pointa celého článku je, že lidé by se měli dozvědět pravdu. Aby se mohli svobodně rozhodnout, na čí straně barikády budou stát. Internet volá po osvětě běžného občana. Mocná ostatní média, dejte mu šanci! Nebavme se o problémech potají v časech, kdy většina lidí už spí. Chceme mluvit. Máme o čem.

,

Beta-reader

Zdroj:

Odpověď je jednoduchá. Často se stává, že spisovateli z jeho pohledu leccos unikne. Pouští vás do svého světa, ale rozhodně vám o něm nepodává 100% všech informací. Jeho základy má propracované ve své hlavě a pouze na nich staví a popisuje. Není proto výjimkou, že o knize jako celku pak přemýšlí poněkud v jiné dimenzi, hodně vzdálené od té, kterou pak máte před sebou na papíře. Zkušební čtenář je pro něj tedy něco jako taková spojka s realitou.

Otázka ale je, jak si někoho takového vybrat. Asi na to neexistuje žádná exaktní metoda. Svou volbu musíte přizpůsobit především tomu, aby byla nejlepší pro knížku samotnou. Vy sami ji znáte nejlépe a také jste si dobře vědomi svých slabin. Proto je potřeba se řídit podle toho.

Abych vám to lépe přiblížila, ukážu vám to na svém vlastním příkladu. Má kniha spadá do žánru fantasy a jako u takové musí svět v ní stvořený působit realisticky. Čtenář si musí připadat, že tam doopravdy je a odpoutat se od toho běžného, ve kterém žije.

V knize používám různé věci, které běžně znáte a se kterými se setkáváte. Občas se mi ale stane, že použiji a popíši něco, co by vlastně v reálu takovou podobu nikdy mít nemohlo. Na příklad jsem psala, že se všichni muži sešli na jakémsi zasedání osady. Jo, jenže pozor na to. Osada nese jméno osada pouze ze zvyku. Ve skutečnosti je to velké město rozlohy cca jako Praha. Dovedete si představit, že by se třetina Pražanů dostavila na jedno místo?

Co si budeme povídat, tohle by nefungovalo. Jenže ve chvíli, kdy jsem tuto faktickou chybu udělala, tak mi to nedošlo, nebýt toho, že mě na to upozornil můj přítel, který si právě takovýchto věcí všímá. Proto jsem při vybírání mých beta-readerů myslela na tuto stránku a na místo rýpala (myšleno opravdu v dobrém), člověka s věčnými otázkami, jsem obsadila právě jeho.

Další osoba, kterou jsem potřebovala, byl někdo, kdo by mi pomohl přiblížit i starší generaci a podíval by se mi na nějaké ty překlepy a chybky, které v textu přehlédnu. Sice si docela zakládám na gramatice, ale moc dobře vím o češtinářských jevech, které mi vždy dělaly problémy, a i když si na ně dávám velký pozor, stále je dělám. Pro tuto pozici jsem vybrala svou babičku. Je hodně sečtělá, odpovídá mnou požadované věkové kategorii a (co si budeme povídat) má hodně času.

Poslední a nejdůležitějším beta-readerem je pro mě člověk, co mě usměrní po té, řekněme, ženské stránce. I přestože ráda píši z pohledu kluků, tak jsem pořád jen holka a některé jejich skrytá zákoutí a pohnutky jsou mi stále vzdálené. Můj třetí zkušební čtenář je můj nejlepší kamarád. Nevybrala jsem si ho ale jen kvůli našemu vztahu. Je to pro mě osoba, která se dokáže do mých postav vžít a říct mi: “Ale takhle by přeci normálně nikdo neuvažoval. Proč ten a ten udělal to a to?” Osoba, která hlavně umí skvěle popsat, co jí nesedí, či vadí. A dobře vysvětlit problém, to je základ úspěchu.

To by byli mí beta-readeři. Asi jste si všimli, že to jsou lidé mně hodně blízcí. Přesto ale vím, že když se jim něco nebude líbit, budou upřímní a nenechají na mně nit suchou.

Píšete a sháníte se také po někom takovém a říkáte si: “Já ale u sebe nikoho takového nemám” ? Mýlíte se. Zkuste se pořádně kolem sebe rozhlídnout. Já jsem je taky dlouho neviděla a nyní jim i touto cestou moc děkuji.