, ,

Zpívající věže

Zdroj: http://images.nationalgeographic.com

Kdysi dávno na jižním pobřeží moře se nacházela jedna rybářská vesnice. Lidé tu žili v míru a pokoji a veselili se z úlovků, až do doby, kdy se jejich lodě jednoho večera nevrátily z celodenní plavby.

Na moře byly vyslány další lodě, aby stateční námořníci na nich zjistili, co se stalo jejich blízkým. Jak otřesné zjištění čekalo ale jejich ženy, když je večer vyhlížely a nedočkaly se jich. Až po několika dnech vlny na svých bedrech přinesly ke břehu polomrtvého muže.

Znavený a zmatený, na půl v mdlobách, vyprávěl o strašlivé příšeře, která potápí jejich lodě a zabíjí pracující rybáře, kteří loví její potravu.

Poctiví lidé se polekali. Jako by nestačilo, že přišli o své nejlepší muže, nyní přijdou i o jedinou obživu!

Pobřežím se začala šířit panika. Vesnice se spojovaly a vysílaly výpravy s těmi nejstatečnějšími, aby jejich hrdinové příšeru zabili a mezi lidi se opět vrátil klid. Jenže žádná z nich neuspěla a hlad začal brát další životy. Nejdříve těch slabších – starců, žen a dětí, ale stále více přibývalo úmrtí i těch silnějších. Vesnice se vylidňovaly, kdo mohl, opustil je ještě živ a snažil se najít obživu jinde. Už už se zdálo, že mořská nestvůra zvítězila.

Jednoho dne se ale na pobřeží objevil potulný zpěvák. Většina ho měla za blázna, snílka. Pocházel z bohaté rodiny, ale nepřekypoval odvahou a chrabrostí, jak se od něj očekávalo. Raději si místo zbraně vybral hudbu. A nyní věřil, že si příšeru lze usmířit. Složil pro ni píseň, přišel na pláž a na kárce tam s vypětím všech sil přivezl i svou oblíbenou harfu.

Mladík postavil harfu na pobřeží do písku, položil na ni prsty a začal něžně hladit její struny. Jemné tóny se nesly vzduchem po celém širém okolí. A donesly se i k nestvůře, která sebou prudce v moři hnula.

Zpěvákovi uvízla slova písně v hrdle, prsty se roztřásly a oči roztěkaly. Najednou zahlédl vlnu, kterak se proti němu řítí.

Nohy mu poručily a on se dal na útěk. Na splašený, bezmyšlenkovitý úprk. Už nemyslel na hrdinské činy, jak si je vysnil ve svých fantasií. A nemyslel ani na harfu, která na pláži zůstala opuštěná stát.

Harfa přečkala vlnu, která ztratila po cestě na moři sílu, a osamocená na pláži čekala na svůj další osud.

A nemusela čekat dlouho.

Dočkala se hned záhy, kdy se jejích strun dotkl další hudebník – vítr. Nadechl se a hlubokým výdechem se opřel do tenkých drátků, až se ozval první tón. Byl vysoký a ostře se rozléhal.

Mořská nestvůra zasténala. Pro její uši to byl nesnesitelný hluk. Neměla se mu jak bránit – jen úprkem.

Lidé rychle pochopili. Začali podél pobřeží stavět věže se strunami, které ve větru zpívaly a odháněly z blízkosti pevniny všechno zlo.

Do věží se nastěhovali správci starající se o struny a rybáři, kteří díky zpívajícím věžím mohli opět vyplout na moře, se podle jejich písní naučili poznávat, kdy se blíží bouře, aby se už pokaždé stihli vrátit na souš včas.

 

Zúčastněte se i soutěže na toto téma.

Nechť vám Zpívající věže zapějí do noty fantasie!

více informací zde na blogu nebo na mé facebookové stránce

, ,

Dvory chaosu – knižní recenze

Zdroj:

Převážná část knihy popisuje putování Corwina do Dvorů chaosu, zatímco většina jeho bratrů a sester svádí na tomto pozoruhodném místě boj s nepřítelem. Corwinův úkol je jediný: Doručit do bitvy magický drahokam, který by zvrátil misky vah ve prospěch Amberu. Jak už to ale bývá, cesta nikdy nebývá tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát…

Hodnocení knihy

Jak z krátké charakteristiky děje vyplývá, hodně velký prostor v knize je věnován Corwinově cestě. Musím se přiznat, že nejsem fanoušek těchto druhů vyprávění a vím, jak mi například v Pánovi prstenů vadily pasáže s Frodem a Samem. I když se toho kolem může dít hodně, což v případě Zelaznyho určitě je ten případ, podstata zůstává stejná – prostě se jde z místa A do místa B. Žádná velká věda. Navíc pokud uvážíte, že většina hrdinů dojde nakonec do cíle. Pro mě podobná vyprávění zkrátka postrádají napětí, a to přestože chápu, že cesta je často důležitější než cíl. Nicméně abych jen nehanila!

Zelaznymu lze určitě připsat k dobru, že kniha nekončí žádným klišé ala: získal království a ruku své vyvolené. Závěrečné vyústění příběhu a psychologický vývoj jednotlivých postav určitě stojí za to pochválit. Já osobně mám ráda, když v tomto dokážou hrdinové překvapit. A Zelazny má své postavy velice dobře propracované a uvěřitelné, což dává kladné body nejen tomuto dílu, ale celé sérii.

Kniha z pohledu série

Dvory chaosu završují celou ságu velice důstojně, nicméně nechávají prostor dostatečně otevřený pro následné pokračování v podobě vyprávění jiné postavy, a to té, které Corwin všechny své příhody přibližuje.

Konečné pocity

Kniha i celá série se mi líbila. Sága pro mě představovala něco naprosto jiného, než na co jsem byla zvyklá. Doporučila bych ji všem, co hledají nové zážitky při čtení a už jsou unaveni typickým bojem dobra se zlem a hrdinskou fantasy. Na mě udělala hluboký dojem jak propracovaností a promyšleností děje a zajímavých zvratů, tak hlavně co se týče postav. Vyžívám se v hrdinech, kteří nejsou jednoznačně černí nebo bílí, což Zelaznyho charaktery splňují. Pokud tedy máte podobné očekávání od knih, troufám si říct, že nebudete litovat investovaného času ani peněz.

Myšlenka na závěr

Při psaní recenzí jsem si vytvořila takovou malou tradici v podobě zajímavé myšlenky, která mě v knize zaujala a kterou bych si kromě příběhu jako takového ráda odnesla. Tentokrát jsem vybrala citát, který platí nejen pro Zelaznyho postavy, ale pro velkou většinu lidí:

„Každý máme řadu masek pro různé příležitosti.“

A jak se líbí Zelaznyho hrdinové vám? Četli jste už něco od autora, nebo se teprve chystáte?

 

Základní informace o knize

Název: Dvory chaosu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Paže Oberonova – knižní recenze

Zdroj:

Děj knihy má rychlý spád a vývoj situace se nejednou dramaticky mění. Hlavní hrdina Corwin odhaluje nové skutečnosti a utvrzuje se, komu může doopravdy věřit a komu naopak nikoliv. Prvek napětí není v knize tolik budován pomocí osobních soubojů se zbraněmi, jako spíš vzájemnou interakcí postav – kdo, s kým, proč, jak a pro koho.

Hodnocení knihy

Musím se přiznat, že obvykle mám ne moc pěkný zvyk, a to koukat na poslední věty knihy už při čtení. Minimálně u dvou ze tří předchozích dílů ságy jsem to udělala (u toho třetího si nejsem jistá, pravděpodobně však taky).  Tady ale jsem byla neskutečně vděčná náhodě, která mě nějakým záhadným způsobem přiměla neudělat to. V posledním odstavci je totiž ukrytá perfektní pointa, při které jsem pak následně odkládala knihu se slovy, omlouvám se za ten výraz: „No do prdele…“ Až tak mě to dostalo a posadilo do židle. Proto vás asi nepřekvapí, že můj celkový pohled na tento díl, bude velice pozitivní. Ze všech předchozích částí se mi tato líbila nejvíc.

Kniha z pohledu série

Hrdina Corwin v knize odhaluje mnohem víc o podstatě sil, které jsou kolem něj. Čtenář díky tomu poznává principy, které stojí za fungováním světa. Pokud tedy na počátku série bylo Zelaznymu vytýkáno, že čtenáře jen tak hodí do svého světa bez nějakého většího vysvětlovaní, v pozdějších dílech se to už rozhodně říct nedá.

Konečné pocity

Jak už výše vyplynulo, mé pocity po dočtení knihy byly opravdu dobré. Navíc jsem si moc oblíbila

Corwinova bratra Benedikta, kterému je v tomto díle opět věnováno docela dost prostoru, takže za sebe jsem byla maximálně spokojená a knihu mohu všem milovníkům dobré fantasy vřele doporučit.

Myšlenka na závěr

Dle mnou založené tradice přidávám na závěr recenze opět myšlenku, která mi z knihy utkvěla v hlavě a o kterou se stojí za to podělit:

„Slova nic nestojí.“

A co mi řeknete vy, když slova nic nestojí? Líbila se vám kniha? Chystáte se přečíst si ji?

 

Základní informace o knize

Název: Paže Oberonova
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Znamení jednorožce – knižní recenze

Zdroj:

Oproti předešlým dílům se děj neposouvá o takový kus dopředu. Celá kniha se odehrává v rozmezí několika málo dnů. Během nich se Corwin snaží vypátrat, kdo stojí za smrtí jednoho z jeho bratrů. Čtenář se tak prostřednictvím hrdinova počínání ponořuje hlouběji do minulosti a dostává šanci odhalit souvislosti mezi událostmi popisovanými v předchozích dvou dílech.

Hodnocení knihy

Když jsem se po dočtení knihy zamyslela co o ní napsat, nenapadalo mě v danou chvíli moc věcí. Problém spočívá v tom, že hlavní výtkou bych vám prozradila pachatele, po kterém se Corwin pídí, což samozřejmě do recenzí nepatří a udělat to nechci. Čili asi takto – nelíbí se mi způsob, jakým čtenář může na viníka přijít asi tak o sedmdesát stránek (cca třetina celé knihy)dřív než hlavní hrdina. Na druhou stranu – už dlouho mě nic tak nepotěšilo jako fakt, že jsem měla pravdu a skutečně jsem odhalila správnou osobu. Těžko říct co je správně, nicméně dle mého soudu to autor takhle nezamýšlel, a proto bych se přiklonila k variantě špatně, a tudíž zmiňovaná výtka z mé strany.

Co se mi naopak líbilo, byl celkový obraz příběhu, který se díky souvislostem začal prokreslovat o mnoho barvitěji. Vždy dokážu ocenit, když do sebe dílky skládačky pěkně zapadají, a tohle byl jeden z těch případů.

Kniha z pohledu série

Jak jsem již zmínila, děj knihy se odehrává v krátkém časovém úseku. I díky tomu se příběh z hlediska série moc neposouvá, spíš naopak. I když některé věci začínají dávat dobrý smysl, kvůli postupnému objasňování zločinu vycházejí na povrch i některá další tajemství, která celou problematiku ještě víc zamotávají. A pokud k tomu přidám, jak jsem se na konci minulé knihy těšila na zodpovězení otázek, které vyvolal závěrečný zvrat, nedozvěděla jsem se vlastně nic. Zelazny zkrátka ví jak čtenáře napínat a přimět ho, aby otevřel další knihu!

Konečné pocity

Podtrženo sečteno, kniha se četla dobře, a i když jsem nedostala odpovědi na své otázky, rozhodně jsem nelitovala. Vlastně je obdivuhodné, jak autor dokáže pěkně stupňovat a nabalovat jednotlivé části příběhu na sebe. Jsem přesvědčená, že díky tomu budu později opět opěvovat jeho um, až ve vhodnou chvíli spojí dohromady více volných částí a sváže z nich daleko pevnější uzel, než kdyby prozradil všechno hned.

Myšlenka na závěr

Recenzi na předchozí díl ságy jsem končila zajímavou myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla. Ráda bych z toho udělala svou tradici, a proto bych se s vámi ráda podělila o moudro, které jsem našla ve Znamení jednorožce. Tentokrát se týká příběhů jako takových:

„Jen málokterý příběh, když ho poznáš zevnitř, neztratí kouzlo.“

Tento ho rozhodně neztratil. Souhlasíte se mnou? Četli jste Znamení jednorožce také? Jaké jste si odnesli dojmy?

 

Základní informace o knize

Název: Znamení jednorožce
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Pušky Avalonu – knižní recenze

Zdroj:

Na daném úkolu by z našeho pohledu asi nebylo nic tak moc divného. Nicméně obyvatelům města Amber by tento nápad nejspíš přišel značně pošetilý a neproveditelný. Střelný prach v tamních končinách totiž nehoří. Corwin je tak nucen použít své vlastní metody a nabyté znalosti, aby svého bratra-krále překvapil a převzal jeho moc.

Pušky Avalonu - recenze

Hodnocení knihy

Co se týče mých pocitů z knihy, rozhodně se mi námětem líbila víc než první díl. Tvorba z pera Zelaznyho se obecně čte skoro sama a i já, která se rozhodně neřadím mezi rychlé čtenáře, jsem knihu měla přelouskanou za tři dny. Největší měrou k tomu přispěly, podobně jako u předchozího, svižné rozhovory. Ty, ač se dílo nenese čistě v humorném duchu, mě často přiměly se pousmát. Není nad to, když se postavy mezi sebou špičkují.

Protipólem, který děj naopak malinko zpomaluje, byly popisy. Ty sice Zelazny nepíše staticky, že by zdlouhavě líčil konkrétní předmět, nicméně vyžívá se v přiblížení přechodů mezi stíny, tj. mezi pravým světem Amberu a jinými, které jsou pouhým jeho stínem. V prvním díle mi to tolik nepřišlo, protože to bylo něco nového. Nicméně nyní, když už jsem si zvykla na přemisťování stíny, mi připadalo jejich vylíčení malinko zdlouhavé, ne však nudné. Prostředí se neustále mění, působí živě. A pokud to vezmeme z obecného pohledu stavby příběhu, pomaleji plynoucí části nebyly vůbec na škodu. Naopak skvěle vyvažovaly rychlejší pasáže.

Kniha z pohledu série

Pokud se na knihu podíváme coby na jednu ze série, do hry vstoupily nové postavy. Jako nejvýraznější se jeví Galeon, kterého hlavní hrdina zná již z minulosti. Zelazny pěkně prokresluje složitost jeho vztahu ke Corwinovi a řeší následný vývoj jejich postoje vůči sobě. Druhou postavou, která určitě stojí za zmínku, je jeden z bratrů Corwina, Benedikt. Z psychologického hlediska pro mě byla jeho postava zatím nejzajímavější ze všech členů hrdinovy rodiny a vyvolal ve mně svým chováním stejný dojem, jakým působí i na vypravěče příběhu Corwina.

Konečné pocity

Celkově se mi kniha líbila. Rozhodně dle mého soudu stojí za přečtení, i když některé slabé stránky, které jsem vytýkala prvému dílu, přetrvaly. Nejvíce mě mrzelo, že si autor víc nepohrál se zápletkou. Přišlo mi, že vůbec nevyniklo, jak je skvělé, že hrdina ví jak vyzrát na problém, že v Amberu nehoří střelný prach, a tím pádem nefungují palné zbraně. Co bych ale hodně pochválila a co mě doopravdy dostalo, byl závěrečný zvrat, který jsem vážně nepředpokládala. A to, i když byla vodítka nastíněná pečlivě. Zaklapla ale až v tu chvíli, kdy autor zamýšlel, což bylo skvělé a autor si zaslouží velkou pochvalu za svůj spisovatelský um.

Myšlenka na závěr

Ráda hodnotím knihy i z toho pohledu, co zajímavého mi přinesly. Mám ráda hluboké myšlenky a z každého přečteného díla si snažím nějaké odnést. Pro vás jsem vybrala jednu s lehkou morbiditou a částečnou nadsázkou, nicméně podle mého skvěle vyjadřující lidské bytí.

„Hřbitovy jsou plné mužů, kteří soudili, že to bez nich nepůjde.“

 

A jaká myšlenka zaujala při čtení vás? Četli jste již knihu, nebo se teprve chystáte?

 

Základní informace o knize

Název: Pušky Avalonu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Devět princů Amberu – knižní recenze

Zdroj:

Hlavní hrdina Corwin se probouzí po nehodě v nemocnici se ztrátou paměti a postupem času se snaží zjistit, kdo vlastně je a proč si někdo tak moc přál, aby již neopustil nemocniční lůžko. Stopy a sourozenci, které vypátrá, ho nakonec zavedou do města Amber, z něhož pochází. Zde se o sobě i celé rodině dozvídá víc, včetně toho, že jeho bratr chce usednout na amberský trůn. To Corwin rozhodně nehodlá jen tak strpět.

Devět princů Amberu - Roger Zelazny

Hodnocení knihy

Silnou stránkou knihy jsou určitě rozhovory. Působí přirozeně, čtou se snadno a rychle, tak jak to má správně být. Díky tomu svižně ubíhá i celý děj knihy. Čtenář nemá čas se nudit, neboť se neustále něco děje.

Co vidím jako další přednost knihy a co ocení jistě i jiní, kteří mívají obvykle nepořádek v postavách, je velmi přehledné odlišení charakterů hrdinů od sebe. A to i v rámci jejich vnějších popisů. Docela jsem se lekla ve chvíli, kdy autor představil většinu členů rozsáhlé Corwinovy rodiny asi na třech stránkách. Nicméně při následné práci s postavami Zelazny nejdůležitější rysy postav opakuje a člověk si je opravdu snadno zařadí a zapamatuje.

Zelaznymu je v různých recenzích často vytýkáno, že se moc nezabývá popisem světa, tedy respektive ne jeho zákonitostmi. Leckterá důležitá fakta jsou zmíněna velice zkratkovitě a čtenář je hozen do vody stylem poraď si, jak umíš. Jako autor jeho záměr chápu – knihu vypráví Corwin. Proč by vysvětloval něco, co je pro něj naprosto samozřejmé? Jako jedna z těch, co si měli možnost knihu přečíst, se ale musím v tomto přidat k většině. Když něčemu nerozumím, mám tendenci na to pohlížet s určitou mírou lhostejnosti. A to si myslím, že určitě není něco, čeho by chtěl jakýkoliv autor docílit.

Kniha z pohledu série

Jelikož jde o první díl ságy, věnuje autor v knize hodně prostoru hlavnímu hrdinovi, skrze kterého je čtenář uveden do děje a seznámen se současnou situací i s důležitými pasážemi z minulosti. Jako největší protivník se proti Corwinovi staví bratr Erik. Mezi sourozenci panuje rivalita, která udržuje notnou dávku konfliktu po celou dobu čtení a u které je jasně patrné, že se o to bude starat i v dalším díle.

Co se týče ostatních postav, ty dějem spíše proplují. Navíc pokud se vrátím zpět ke zmiňovanému Erikovi, přišlo mi líto, že jeho postava coby „hlavní záporák“ nebyla propracovaná trochu hlouběji. Uvítala bych více z jeho pohledu. Tím že ale knihu vypráví Corwin, nedostal jeho bratr v prvním díle tolik prostoru, který by si zasloužil.

Konečné hodnocení

Devíti princů Amberu jsem měla smíšené pocity. Ze začátku bylo nelehké přistoupit na autorův způsob psaní. Navíc si myslím, že Zelaznymu zapadla krásná možnost, jak navnadit čtenáře víc pro další díl. Velice se mi líbil nápad, že v Amberu nehoří střelný prach. Je to originální a důmyslné a podle názvu druhé části bude tato zápletka hlavním tématem pokračování ságy. O to víc jsem litovala, že to během děje bylo zmíněno natolik okrajově.

Dlouho jsem kvůli uvedeným výtkám váhala, zda se pustit do dalšího dílu. Nedá se říct, že bych byla vyloženě nadchnutá. Kniha je nicméně postavená především na jednání postav a jejich vzájemné interakci. A tady bylo mé stanovisko jednoznačné – hlavního hrdinu jsem při čtení oblíbila. Mám ráda podobné typy postav – cílevědomé, důvtipné, šarmantní. Jsem zvědavá, jak obstojí v dalších situací, které mu autor přichystá. Navíc, a to je další důležitý aspekt mého rozhodnutí, nepamatuji se, že bych kdy četla lépe zpracované souboje. V tomhle patří velký obdiv jak Zelaznymu, tak autorům překladu.

A co vy? Přidáte se a budete číst další díl se mnou?

 

Základní informace o knize

Název: Devět princů Amberu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

 

 

,

První máj

Zdroj: nevestinkynevesty.blog.cz/

Ač v názvu stojí první máj, zdaleka tentokrát nechci mluvit jen o dnešním dnu volna. Svátky a jejich slavení mě vedly k malému zamyšlení. Jak to cítíte vy?

Konec dubna a začátek května s sebou nese hodně svátků – čarodějnice, Beltaine, svátek práce, svátek zamilovaných. Stačí si jen vybrat, který chcete slavit.

Musím se přiznat, že já osobně moc tradičních svátků neslavím, ale obecně vzato mám zrovna tuto část roku velice ráda. Všimla jsem si totiž, že často oslava čarodějnic a Beltainu vychází na noci, které jsou už teplé a je z nich cítit podobná vůně jako těch letních. A to prostě miluju.

Když se podívám kolem sebe, mám pocit, že v neslavení svátků a opouštění od starých tradic nejsem zdaleka sama. Vývojem společnosti stále víc zvyků zapadá a není na ně čas. Nebo si ho většina z nás nechce najít. Naproti tomu mě těší, že kolem sebe mám i hrstku lidí, která od tohoto neopouští. Právě ti mě vždy přimějí k zamyšlení nad těmito věcmi.

A jak jste na tom vy? Které svátky slavíte a které nikoliv. A které se vám třeba líbí, ale nemáte je s kým slavit?

prani-copy

 

,

“Člověk nosí své příběhy s sebou,” říká spisovatel Daniel Tučka.

Zdroj:

Ahoj, Dane. Nedávno jsem dočetla tvou knihu a moc mě potěšilo, že jsi přijal nabídku na rozhovor. Ty sis pro zápletku příběhu vybral velice zajímavé téma – mor. Mohl bys říct lidem, kteří neměli zatím možnost si Umrlčí tanec přečíst, o čem kniha je? A jak tě napadlo zrovna spojení s morem?

Umrlčí tanec je městská fantasy gaimanovského ražení, odehrávající se ovšem v našem současném světě v blíže nespecifikovaném městě. Většina hlavních postav nejsou lidé – nebo alespoň ne tak úplně. Najdeme tu čarodějku, kožoměnce, nemrtvé i čerstvě mrtvé, vodního netvora, víly… i na upíra dojde. Ale především smrt, Černou smrt. Protože právě jí připadne město, pokud ji hrdinové neporazí v prastaré hře s pevně danými pravidly – která je třeba občas porušit – oběma stranami.

Dvanáct vyměřených hodin, v rámci dohody vyměněných za dny, pomalu ubíhá, do současnosti stále víc prolíná středověká podoba města s jeho hradbami, hřbitovy, sklepy a bitevními poli s hromadou mrtvol; žoldácká vojska se přidávají k Černé smrti a jejím veselým spojencům. Dojde na střetnutí, na velké bitvy i komorní souboje, bude se intrikovat, podvádět i zabíjet, poteče krev, vzplane láska i nenávist, jak to u správného příběhu má být.

Samotný námět, morová rána, která by nás znovu mohla ohrozit, mě napadl před hodně lety při pohledu do hromadných hrobů rozesetých kolem kostela, odhalených v rámci archeologického průzkumu (viz první kapitola knihy). Přestože dneska umíme většinu z nemocí, ve středověku souhrnně nazývaných mor, úspěšně léčit, vzhledem k našemu systému zdravotnictví a způsobu řešení krizových situací by nejspíš měla (dnes již) neznámá nemoc šanci. Zvlášť, kdyby za ní stál její avatar, obdařený magickými schopnostmi a k smrti prohnaný…

 

Vyjmenoval jsi celou škálu různorodých magických postav. Jako hlavní, které věnuješ v knize nejvíce prostoru, sis ale vybral člověka, knihovníka Davida. Co ty sám na něm považuješ za nejzajímavější? Kvůli čemu by se na něj měl čtenář těšit?

Davidovu optiku pohledu jsem si vybral za stejného důvodu, proč pan Tolkien použil hobita Froda. Vedle nadpřirozených nebo supersilných postav je potřeba mít někoho v uvozovkách normálního – obyčejného člověka. Nemá nic, co by ho nějak upřednostňovalo, je to poněkud introvertní mladík s potřebami a starostmi odpovídajícím jeho věku, který dostane příležitost stát na straně dávných ochránců města; na jeho místě by se mohl ocitnout kdokoli z nás. Představuje tak moderního rytíře, který je možná až přehnaně kladný a životem zatím neotřískaný, ale svoje nedostatky kompenzuje dobrým srdcem, pevným přesvědčením a vytrvalostí, díky čemuž ho jinak takřka všemocné (a  všehoschopné) bytosti berou za sobě rovného. Pokud stejně jako já nemáte rádi ultimátní superhrdiny a naopak vám přijdou sympatické postavy např. z filmů Kick-Ass, Scott Pilgrim, bude se vám číst dobře.

 

Tvá kniha si hodně pohrává s různými odkazy na historii, například výše zmiňované morové rány, které lidstvo za dobu existence postihly. Nebo když se na to podíváme z úhlu hrdinů, je tam postava, která často používá latinu… a tak dále. Všechny tyto drobnosti, které dílo dělají propracovaným, stojí nemálo času. Jak dlouho ti tyto přípravy na knihu zabraly? A jak dlouho jsi Umrlčí tanec psal?

V podstatě asi patnáct let 🙂 Ne, doopravdy jen půl roku. Musím ale přiznat, že původní myšlenka (viz první otázka) pochází někdy z té doby; hlavní postavy, zápletka a rozuzlení taky, stejně tak některé scény a obrazy vryté v mé paměti, např. podkroví katedrály – kdo jednou zavítal na půdu nějakého hradu nebo kostela, bude vědět, o čem mluvím… Člověk nosí své příběhy s sebou, ty rostou, mění se a pak už stačí dostat impuls a všechno proměnit v písmena. Tím impulzem byl pro mě v tomto případě nakladatel Michael Bronec. Samozřejmě bez pomocné literatury a poznámek to nejde: asi tucet knih o třicetileté válce, pozdním středověku, církevních řádech, morových nákazách, hřbitovech, architektuře… no, a seznam latinských citátů.

 

Michael Bronec tě neoslovil náhodou. Jak už jsem v úvodním medailonku naznačila, Umrlčí tanec ti vyšel po výhře v jeho soutěži Žoldnéři fantasie. Kolik společného má vítězná povídka s tvou knihou? Je tam nějaká podobnost?

Se soutěžemi se to má tak, že ať si o nich myslíme cokoli, jsou obvykle nejlepší cestou k tomu, aby si nováčka někdo všiml. Od roku 2008 jsem se některých účastnil pravidelně a měl to štěstí se dobře umisťovat – když jsem vyhrál Žoldnéře, už ležel text knihy (zhruba rok) u Michaela, který ho postupně připravoval k vydání. Byla to hezká shoda náhod. Dokonce mi před vyhlášením výsledků neukázal poslední korektury knihy, kde je tato informace hned v úvodu zmíněna, abych nepřišel o překvapení.

Ta vítězná povídka nemá příliš společného s Umrlčím tancem (až na atributy jedné z postav), je stylově příbuzná spíše rozpracované knize s prozatímním názvem Pelyněk, protože se v obou případech jedná o pravý a nefalšovaný steampunk (i když o tom co je a není pravý steampunk si také můžete myslet cokoli.) Společné motivy s městskou fantastikou Umrlčího tance ale obsahují povídky v předchozích ročnících Žoldnéřů.

 

Steampunk je v poslední době hodně moderní a také nemálo diskutovaný. Mohl bys prozradit něco víc o příběhu chystaného díla? Na co se vyznavači steampunku mohou těšit?

Pelyněk se odehrává ve světě, který není nepodobný devatenáctému století, v němž se ale pokrok nikdy nevydal směrem k elektrifikaci a s ním spojeným rozvojem z jednoho prostého důvodu – elektřina tu (z jistých důvodů) vůbec nefunguje. Takže se čtenáři mohou těšit (mimojiné) na mechanické a parní varianty našich moderních strojů a hraček, včetně takových detailů, jako je například čtečka na knihy, nepřijdou samozřejmě o vzducholodě, protože stroje těžší vzduchu jsou v začátcích, o vědeckou výpravu do neprobádaných končin ekvivalentních našemu Orientu, o krásné a osobité ženy, pravé gentlemany v cylindrech s leteckými brýlemi i městský proletariát bažící po revoluci, mohou se těšit na střelecké souboje i strategické bitvy na vodě, vzduchu i souši a samozřejmě na pelyněk, který je invazivním druhem podivné rostliny, používané nejen pro přípravu hořkého likéru s ještě podivnějšími účinky. I magie má v tomto světě své místo – a o to právě půjde: střet konzervativní průmyslové civilizace s pseudoorientální kulturou, kde jsou démoni předmětem uctívání a o kouzlech se nežertuje. Podaří se našim hrdinům osvobodit elektřinu a posunout svět k světlým zítřkům počítačových technologií nebo zvítězí temný mysticismus? A co je vlastně ta lepší varianta?

 

To už je skoro filosofická otázka. Rozhodně to zní velice zajímavě a myslím, že nejsem sama, kdo se na to bude těšit. Vraťme se ale teď ještě zpátky k Umrlčímu tanci. Ještě než jsem se dostala ke knize samotné, zaujal mě zdařilý knižní trailer. Mohl bys říct něco víc k tomu, jak vznikl? Kolik času ti zabrala jeho tvorba? A plánuješ pro novou knihu udělat další?

Knižní trailer se stává pomalu běžnou součástí marketingu a když za vámi nestojí velké vydavatelství nezbývá vám, než si ho vytvořit svépomocí. Každý volí jiný způsob; protože však vznikal dlouho před vytvořením obálky, musel jsem si vystačit s vizualizací některých motivů z knihy. Od návrhu (scénáře) po finální produkt zabral něco přes dva měsíce, klíčem bylo najít vhodnou hudbu, podle níž se zamýšlené scény načasovaly. Samozřejmě jsem musel hodně slevit. Vzhledem k tomu, že mě triková postprodukce živí, nechtěl jsem se pouštět do zbytečných složitostí – každá vteřina trikového záběru znamená hodiny nebo dny práce…  v tomto případě honorované jen dobrým pocitem a pozitivním ohlasem fanoušků.

Jestli mi to okolnosti dovolí pro novou knihu trailer samozřejmě vznikne. Určitě bude v maximální možné míře steampunkový a přemýšlím o tom, že bych výtvarnou stránku nechal na někom jiném. Zatím mám alespoň rok času.

book trailer – Umrlčí tanec (v případě, že se video nenačte, zkuste obnovit obrazovku)


Když ses dotkl slova marketing – pořádáš v rámci propagace knihy nějaká autorská čtení či autogramiády? Kde se s tebou mohou čtenáři setkat a nechat si Umrlčí tanec podepsat?

Autogramiáda sice už proběhla, ale to neznamená, že se budu této příjemné povinnosti vyhýbat a pokud mě někdo bude chtít pozvat na autorské čtení, samozřejmě rád přijmu. Z nejbližších akcí se budu vyskytovat na Fénixconu v Brně, pokud ovšem čtenář zatouží autorovi knihy něco sdělit/vytknout mailem, kontakt najde na stránkách danieltucka.cz, kde se dá zjistit i něco o mých dalších publikovaných textech a plánech do budoucna.

 

Pokud se mi podaří k tobě sehnat alespoň ještě jednoho autora, ráda tě pozvu na autorské čtení a setkání s autory, která pro čtenáře blogu pořádám. V tuto chvíli bych ti ráda poděkovala za poskytnutý rozhovor a budu se těšit na další spolupráci. Pokud bys chtěl čtenářům ještě něco na závěr vzkázat, máš nyní prostor. Za sebe se loučím a přeju ti hodně úspěchů v nové tvorbě a co nejvíce spokojených čtenářů.

Potěšení bylo i na mé straně. Čtenářům: podporujte malá vydavatelství. Nebýt jich, zůstanete odkázaní převážně na anglofonní komerčně úspěšné série, které někdo ze vší té obrovské nabídky vybral za vás a o spoustu zajímavých knih přijdete. Dobrá literatura není spotřební zboží na jedno použití.

 

A co vy? Líbil se vám knižní trailer? Přečtete si Danielovu knihu stejně jako já?