, ,

Paže Oberonova – knižní recenze

Zdroj:

Děj knihy má rychlý spád a vývoj situace se nejednou dramaticky mění. Hlavní hrdina Corwin odhaluje nové skutečnosti a utvrzuje se, komu může doopravdy věřit a komu naopak nikoliv. Prvek napětí není v knize tolik budován pomocí osobních soubojů se zbraněmi, jako spíš vzájemnou interakcí postav – kdo, s kým, proč, jak a pro koho.

Hodnocení knihy

Musím se přiznat, že obvykle mám ne moc pěkný zvyk, a to koukat na poslední věty knihy už při čtení. Minimálně u dvou ze tří předchozích dílů ságy jsem to udělala (u toho třetího si nejsem jistá, pravděpodobně však taky).  Tady ale jsem byla neskutečně vděčná náhodě, která mě nějakým záhadným způsobem přiměla neudělat to. V posledním odstavci je totiž ukrytá perfektní pointa, při které jsem pak následně odkládala knihu se slovy, omlouvám se za ten výraz: „No do prdele…“ Až tak mě to dostalo a posadilo do židle. Proto vás asi nepřekvapí, že můj celkový pohled na tento díl, bude velice pozitivní. Ze všech předchozích částí se mi tato líbila nejvíc.

Kniha z pohledu série

Hrdina Corwin v knize odhaluje mnohem víc o podstatě sil, které jsou kolem něj. Čtenář díky tomu poznává principy, které stojí za fungováním světa. Pokud tedy na počátku série bylo Zelaznymu vytýkáno, že čtenáře jen tak hodí do svého světa bez nějakého většího vysvětlovaní, v pozdějších dílech se to už rozhodně říct nedá.

Konečné pocity

Jak už výše vyplynulo, mé pocity po dočtení knihy byly opravdu dobré. Navíc jsem si moc oblíbila

Corwinova bratra Benedikta, kterému je v tomto díle opět věnováno docela dost prostoru, takže za sebe jsem byla maximálně spokojená a knihu mohu všem milovníkům dobré fantasy vřele doporučit.

Myšlenka na závěr

Dle mnou založené tradice přidávám na závěr recenze opět myšlenku, která mi z knihy utkvěla v hlavě a o kterou se stojí za to podělit:

„Slova nic nestojí.“

A co mi řeknete vy, když slova nic nestojí? Líbila se vám kniha? Chystáte se přečíst si ji?

 

Základní informace o knize

Název: Paže Oberonova
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Znamení jednorožce – knižní recenze

Zdroj:

Oproti předešlým dílům se děj neposouvá o takový kus dopředu. Celá kniha se odehrává v rozmezí několika málo dnů. Během nich se Corwin snaží vypátrat, kdo stojí za smrtí jednoho z jeho bratrů. Čtenář se tak prostřednictvím hrdinova počínání ponořuje hlouběji do minulosti a dostává šanci odhalit souvislosti mezi událostmi popisovanými v předchozích dvou dílech.

Hodnocení knihy

Když jsem se po dočtení knihy zamyslela co o ní napsat, nenapadalo mě v danou chvíli moc věcí. Problém spočívá v tom, že hlavní výtkou bych vám prozradila pachatele, po kterém se Corwin pídí, což samozřejmě do recenzí nepatří a udělat to nechci. Čili asi takto – nelíbí se mi způsob, jakým čtenář může na viníka přijít asi tak o sedmdesát stránek (cca třetina celé knihy)dřív než hlavní hrdina. Na druhou stranu – už dlouho mě nic tak nepotěšilo jako fakt, že jsem měla pravdu a skutečně jsem odhalila správnou osobu. Těžko říct co je správně, nicméně dle mého soudu to autor takhle nezamýšlel, a proto bych se přiklonila k variantě špatně, a tudíž zmiňovaná výtka z mé strany.

Co se mi naopak líbilo, byl celkový obraz příběhu, který se díky souvislostem začal prokreslovat o mnoho barvitěji. Vždy dokážu ocenit, když do sebe dílky skládačky pěkně zapadají, a tohle byl jeden z těch případů.

Kniha z pohledu série

Jak jsem již zmínila, děj knihy se odehrává v krátkém časovém úseku. I díky tomu se příběh z hlediska série moc neposouvá, spíš naopak. I když některé věci začínají dávat dobrý smysl, kvůli postupnému objasňování zločinu vycházejí na povrch i některá další tajemství, která celou problematiku ještě víc zamotávají. A pokud k tomu přidám, jak jsem se na konci minulé knihy těšila na zodpovězení otázek, které vyvolal závěrečný zvrat, nedozvěděla jsem se vlastně nic. Zelazny zkrátka ví jak čtenáře napínat a přimět ho, aby otevřel další knihu!

Konečné pocity

Podtrženo sečteno, kniha se četla dobře, a i když jsem nedostala odpovědi na své otázky, rozhodně jsem nelitovala. Vlastně je obdivuhodné, jak autor dokáže pěkně stupňovat a nabalovat jednotlivé části příběhu na sebe. Jsem přesvědčená, že díky tomu budu později opět opěvovat jeho um, až ve vhodnou chvíli spojí dohromady více volných částí a sváže z nich daleko pevnější uzel, než kdyby prozradil všechno hned.

Myšlenka na závěr

Recenzi na předchozí díl ságy jsem končila zajímavou myšlenkou, kterou jsem si z knihy odnesla. Ráda bych z toho udělala svou tradici, a proto bych se s vámi ráda podělila o moudro, které jsem našla ve Znamení jednorožce. Tentokrát se týká příběhů jako takových:

„Jen málokterý příběh, když ho poznáš zevnitř, neztratí kouzlo.“

Tento ho rozhodně neztratil. Souhlasíte se mnou? Četli jste Znamení jednorožce také? Jaké jste si odnesli dojmy?

 

Základní informace o knize

Název: Znamení jednorožce
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Pušky Avalonu – knižní recenze

Zdroj:

Na daném úkolu by z našeho pohledu asi nebylo nic tak moc divného. Nicméně obyvatelům města Amber by tento nápad nejspíš přišel značně pošetilý a neproveditelný. Střelný prach v tamních končinách totiž nehoří. Corwin je tak nucen použít své vlastní metody a nabyté znalosti, aby svého bratra-krále překvapil a převzal jeho moc.

Pušky Avalonu - recenze

Hodnocení knihy

Co se týče mých pocitů z knihy, rozhodně se mi námětem líbila víc než první díl. Tvorba z pera Zelaznyho se obecně čte skoro sama a i já, která se rozhodně neřadím mezi rychlé čtenáře, jsem knihu měla přelouskanou za tři dny. Největší měrou k tomu přispěly, podobně jako u předchozího, svižné rozhovory. Ty, ač se dílo nenese čistě v humorném duchu, mě často přiměly se pousmát. Není nad to, když se postavy mezi sebou špičkují.

Protipólem, který děj naopak malinko zpomaluje, byly popisy. Ty sice Zelazny nepíše staticky, že by zdlouhavě líčil konkrétní předmět, nicméně vyžívá se v přiblížení přechodů mezi stíny, tj. mezi pravým světem Amberu a jinými, které jsou pouhým jeho stínem. V prvním díle mi to tolik nepřišlo, protože to bylo něco nového. Nicméně nyní, když už jsem si zvykla na přemisťování stíny, mi připadalo jejich vylíčení malinko zdlouhavé, ne však nudné. Prostředí se neustále mění, působí živě. A pokud to vezmeme z obecného pohledu stavby příběhu, pomaleji plynoucí části nebyly vůbec na škodu. Naopak skvěle vyvažovaly rychlejší pasáže.

Kniha z pohledu série

Pokud se na knihu podíváme coby na jednu ze série, do hry vstoupily nové postavy. Jako nejvýraznější se jeví Galeon, kterého hlavní hrdina zná již z minulosti. Zelazny pěkně prokresluje složitost jeho vztahu ke Corwinovi a řeší následný vývoj jejich postoje vůči sobě. Druhou postavou, která určitě stojí za zmínku, je jeden z bratrů Corwina, Benedikt. Z psychologického hlediska pro mě byla jeho postava zatím nejzajímavější ze všech členů hrdinovy rodiny a vyvolal ve mně svým chováním stejný dojem, jakým působí i na vypravěče příběhu Corwina.

Konečné pocity

Celkově se mi kniha líbila. Rozhodně dle mého soudu stojí za přečtení, i když některé slabé stránky, které jsem vytýkala prvému dílu, přetrvaly. Nejvíce mě mrzelo, že si autor víc nepohrál se zápletkou. Přišlo mi, že vůbec nevyniklo, jak je skvělé, že hrdina ví jak vyzrát na problém, že v Amberu nehoří střelný prach, a tím pádem nefungují palné zbraně. Co bych ale hodně pochválila a co mě doopravdy dostalo, byl závěrečný zvrat, který jsem vážně nepředpokládala. A to, i když byla vodítka nastíněná pečlivě. Zaklapla ale až v tu chvíli, kdy autor zamýšlel, což bylo skvělé a autor si zaslouží velkou pochvalu za svůj spisovatelský um.

Myšlenka na závěr

Ráda hodnotím knihy i z toho pohledu, co zajímavého mi přinesly. Mám ráda hluboké myšlenky a z každého přečteného díla si snažím nějaké odnést. Pro vás jsem vybrala jednu s lehkou morbiditou a částečnou nadsázkou, nicméně podle mého skvěle vyjadřující lidské bytí.

„Hřbitovy jsou plné mužů, kteří soudili, že to bez nich nepůjde.“

 

A jaká myšlenka zaujala při čtení vás? Četli jste již knihu, nebo se teprve chystáte?

 

Základní informace o knize

Název: Pušky Avalonu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

, ,

Devět princů Amberu – knižní recenze

Zdroj:

Hlavní hrdina Corwin se probouzí po nehodě v nemocnici se ztrátou paměti a postupem času se snaží zjistit, kdo vlastně je a proč si někdo tak moc přál, aby již neopustil nemocniční lůžko. Stopy a sourozenci, které vypátrá, ho nakonec zavedou do města Amber, z něhož pochází. Zde se o sobě i celé rodině dozvídá víc, včetně toho, že jeho bratr chce usednout na amberský trůn. To Corwin rozhodně nehodlá jen tak strpět.

Devět princů Amberu - Roger Zelazny

Hodnocení knihy

Silnou stránkou knihy jsou určitě rozhovory. Působí přirozeně, čtou se snadno a rychle, tak jak to má správně být. Díky tomu svižně ubíhá i celý děj knihy. Čtenář nemá čas se nudit, neboť se neustále něco děje.

Co vidím jako další přednost knihy a co ocení jistě i jiní, kteří mívají obvykle nepořádek v postavách, je velmi přehledné odlišení charakterů hrdinů od sebe. A to i v rámci jejich vnějších popisů. Docela jsem se lekla ve chvíli, kdy autor představil většinu členů rozsáhlé Corwinovy rodiny asi na třech stránkách. Nicméně při následné práci s postavami Zelazny nejdůležitější rysy postav opakuje a člověk si je opravdu snadno zařadí a zapamatuje.

Zelaznymu je v různých recenzích často vytýkáno, že se moc nezabývá popisem světa, tedy respektive ne jeho zákonitostmi. Leckterá důležitá fakta jsou zmíněna velice zkratkovitě a čtenář je hozen do vody stylem poraď si, jak umíš. Jako autor jeho záměr chápu – knihu vypráví Corwin. Proč by vysvětloval něco, co je pro něj naprosto samozřejmé? Jako jedna z těch, co si měli možnost knihu přečíst, se ale musím v tomto přidat k většině. Když něčemu nerozumím, mám tendenci na to pohlížet s určitou mírou lhostejnosti. A to si myslím, že určitě není něco, čeho by chtěl jakýkoliv autor docílit.

Kniha z pohledu série

Jelikož jde o první díl ságy, věnuje autor v knize hodně prostoru hlavnímu hrdinovi, skrze kterého je čtenář uveden do děje a seznámen se současnou situací i s důležitými pasážemi z minulosti. Jako největší protivník se proti Corwinovi staví bratr Erik. Mezi sourozenci panuje rivalita, která udržuje notnou dávku konfliktu po celou dobu čtení a u které je jasně patrné, že se o to bude starat i v dalším díle.

Co se týče ostatních postav, ty dějem spíše proplují. Navíc pokud se vrátím zpět ke zmiňovanému Erikovi, přišlo mi líto, že jeho postava coby „hlavní záporák“ nebyla propracovaná trochu hlouběji. Uvítala bych více z jeho pohledu. Tím že ale knihu vypráví Corwin, nedostal jeho bratr v prvním díle tolik prostoru, který by si zasloužil.

Konečné hodnocení

Devíti princů Amberu jsem měla smíšené pocity. Ze začátku bylo nelehké přistoupit na autorův způsob psaní. Navíc si myslím, že Zelaznymu zapadla krásná možnost, jak navnadit čtenáře víc pro další díl. Velice se mi líbil nápad, že v Amberu nehoří střelný prach. Je to originální a důmyslné a podle názvu druhé části bude tato zápletka hlavním tématem pokračování ságy. O to víc jsem litovala, že to během děje bylo zmíněno natolik okrajově.

Dlouho jsem kvůli uvedeným výtkám váhala, zda se pustit do dalšího dílu. Nedá se říct, že bych byla vyloženě nadchnutá. Kniha je nicméně postavená především na jednání postav a jejich vzájemné interakci. A tady bylo mé stanovisko jednoznačné – hlavního hrdinu jsem při čtení oblíbila. Mám ráda podobné typy postav – cílevědomé, důvtipné, šarmantní. Jsem zvědavá, jak obstojí v dalších situací, které mu autor přichystá. Navíc, a to je další důležitý aspekt mého rozhodnutí, nepamatuji se, že bych kdy četla lépe zpracované souboje. V tomhle patří velký obdiv jak Zelaznymu, tak autorům překladu.

A co vy? Přidáte se a budete číst další díl se mnou?

 

Základní informace o knize

Název: Devět princů Amberu
Autor: Roger Zelazny
Překlad: Jan Kantůrek & Michael Bronec
Nakladatelství: Straky na vrbě
Autor přebálky: Tomáš Kučerovský
Vazba: brožovaná

 

 

,

První máj

Zdroj: nevestinkynevesty.blog.cz/

Ač v názvu stojí první máj, zdaleka tentokrát nechci mluvit jen o dnešním dnu volna. Svátky a jejich slavení mě vedly k malému zamyšlení. Jak to cítíte vy?

Konec dubna a začátek května s sebou nese hodně svátků – čarodějnice, Beltaine, svátek práce, svátek zamilovaných. Stačí si jen vybrat, který chcete slavit.

Musím se přiznat, že já osobně moc tradičních svátků neslavím, ale obecně vzato mám zrovna tuto část roku velice ráda. Všimla jsem si totiž, že často oslava čarodějnic a Beltainu vychází na noci, které jsou už teplé a je z nich cítit podobná vůně jako těch letních. A to prostě miluju.

Když se podívám kolem sebe, mám pocit, že v neslavení svátků a opouštění od starých tradic nejsem zdaleka sama. Vývojem společnosti stále víc zvyků zapadá a není na ně čas. Nebo si ho většina z nás nechce najít. Naproti tomu mě těší, že kolem sebe mám i hrstku lidí, která od tohoto neopouští. Právě ti mě vždy přimějí k zamyšlení nad těmito věcmi.

A jak jste na tom vy? Které svátky slavíte a které nikoliv. A které se vám třeba líbí, ale nemáte je s kým slavit?

prani-copy

 

,

“Člověk nosí své příběhy s sebou,” říká spisovatel Daniel Tučka.

Zdroj:

Ahoj, Dane. Nedávno jsem dočetla tvou knihu a moc mě potěšilo, že jsi přijal nabídku na rozhovor. Ty sis pro zápletku příběhu vybral velice zajímavé téma – mor. Mohl bys říct lidem, kteří neměli zatím možnost si Umrlčí tanec přečíst, o čem kniha je? A jak tě napadlo zrovna spojení s morem?

Umrlčí tanec je městská fantasy gaimanovského ražení, odehrávající se ovšem v našem současném světě v blíže nespecifikovaném městě. Většina hlavních postav nejsou lidé – nebo alespoň ne tak úplně. Najdeme tu čarodějku, kožoměnce, nemrtvé i čerstvě mrtvé, vodního netvora, víly… i na upíra dojde. Ale především smrt, Černou smrt. Protože právě jí připadne město, pokud ji hrdinové neporazí v prastaré hře s pevně danými pravidly – která je třeba občas porušit – oběma stranami.

Dvanáct vyměřených hodin, v rámci dohody vyměněných za dny, pomalu ubíhá, do současnosti stále víc prolíná středověká podoba města s jeho hradbami, hřbitovy, sklepy a bitevními poli s hromadou mrtvol; žoldácká vojska se přidávají k Černé smrti a jejím veselým spojencům. Dojde na střetnutí, na velké bitvy i komorní souboje, bude se intrikovat, podvádět i zabíjet, poteče krev, vzplane láska i nenávist, jak to u správného příběhu má být.

Samotný námět, morová rána, která by nás znovu mohla ohrozit, mě napadl před hodně lety při pohledu do hromadných hrobů rozesetých kolem kostela, odhalených v rámci archeologického průzkumu (viz první kapitola knihy). Přestože dneska umíme většinu z nemocí, ve středověku souhrnně nazývaných mor, úspěšně léčit, vzhledem k našemu systému zdravotnictví a způsobu řešení krizových situací by nejspíš měla (dnes již) neznámá nemoc šanci. Zvlášť, kdyby za ní stál její avatar, obdařený magickými schopnostmi a k smrti prohnaný…

 

Vyjmenoval jsi celou škálu různorodých magických postav. Jako hlavní, které věnuješ v knize nejvíce prostoru, sis ale vybral člověka, knihovníka Davida. Co ty sám na něm považuješ za nejzajímavější? Kvůli čemu by se na něj měl čtenář těšit?

Davidovu optiku pohledu jsem si vybral za stejného důvodu, proč pan Tolkien použil hobita Froda. Vedle nadpřirozených nebo supersilných postav je potřeba mít někoho v uvozovkách normálního – obyčejného člověka. Nemá nic, co by ho nějak upřednostňovalo, je to poněkud introvertní mladík s potřebami a starostmi odpovídajícím jeho věku, který dostane příležitost stát na straně dávných ochránců města; na jeho místě by se mohl ocitnout kdokoli z nás. Představuje tak moderního rytíře, který je možná až přehnaně kladný a životem zatím neotřískaný, ale svoje nedostatky kompenzuje dobrým srdcem, pevným přesvědčením a vytrvalostí, díky čemuž ho jinak takřka všemocné (a  všehoschopné) bytosti berou za sobě rovného. Pokud stejně jako já nemáte rádi ultimátní superhrdiny a naopak vám přijdou sympatické postavy např. z filmů Kick-Ass, Scott Pilgrim, bude se vám číst dobře.

 

Tvá kniha si hodně pohrává s různými odkazy na historii, například výše zmiňované morové rány, které lidstvo za dobu existence postihly. Nebo když se na to podíváme z úhlu hrdinů, je tam postava, která často používá latinu… a tak dále. Všechny tyto drobnosti, které dílo dělají propracovaným, stojí nemálo času. Jak dlouho ti tyto přípravy na knihu zabraly? A jak dlouho jsi Umrlčí tanec psal?

V podstatě asi patnáct let 🙂 Ne, doopravdy jen půl roku. Musím ale přiznat, že původní myšlenka (viz první otázka) pochází někdy z té doby; hlavní postavy, zápletka a rozuzlení taky, stejně tak některé scény a obrazy vryté v mé paměti, např. podkroví katedrály – kdo jednou zavítal na půdu nějakého hradu nebo kostela, bude vědět, o čem mluvím… Člověk nosí své příběhy s sebou, ty rostou, mění se a pak už stačí dostat impuls a všechno proměnit v písmena. Tím impulzem byl pro mě v tomto případě nakladatel Michael Bronec. Samozřejmě bez pomocné literatury a poznámek to nejde: asi tucet knih o třicetileté válce, pozdním středověku, církevních řádech, morových nákazách, hřbitovech, architektuře… no, a seznam latinských citátů.

 

Michael Bronec tě neoslovil náhodou. Jak už jsem v úvodním medailonku naznačila, Umrlčí tanec ti vyšel po výhře v jeho soutěži Žoldnéři fantasie. Kolik společného má vítězná povídka s tvou knihou? Je tam nějaká podobnost?

Se soutěžemi se to má tak, že ať si o nich myslíme cokoli, jsou obvykle nejlepší cestou k tomu, aby si nováčka někdo všiml. Od roku 2008 jsem se některých účastnil pravidelně a měl to štěstí se dobře umisťovat – když jsem vyhrál Žoldnéře, už ležel text knihy (zhruba rok) u Michaela, který ho postupně připravoval k vydání. Byla to hezká shoda náhod. Dokonce mi před vyhlášením výsledků neukázal poslední korektury knihy, kde je tato informace hned v úvodu zmíněna, abych nepřišel o překvapení.

Ta vítězná povídka nemá příliš společného s Umrlčím tancem (až na atributy jedné z postav), je stylově příbuzná spíše rozpracované knize s prozatímním názvem Pelyněk, protože se v obou případech jedná o pravý a nefalšovaný steampunk (i když o tom co je a není pravý steampunk si také můžete myslet cokoli.) Společné motivy s městskou fantastikou Umrlčího tance ale obsahují povídky v předchozích ročnících Žoldnéřů.

 

Steampunk je v poslední době hodně moderní a také nemálo diskutovaný. Mohl bys prozradit něco víc o příběhu chystaného díla? Na co se vyznavači steampunku mohou těšit?

Pelyněk se odehrává ve světě, který není nepodobný devatenáctému století, v němž se ale pokrok nikdy nevydal směrem k elektrifikaci a s ním spojeným rozvojem z jednoho prostého důvodu – elektřina tu (z jistých důvodů) vůbec nefunguje. Takže se čtenáři mohou těšit (mimojiné) na mechanické a parní varianty našich moderních strojů a hraček, včetně takových detailů, jako je například čtečka na knihy, nepřijdou samozřejmě o vzducholodě, protože stroje těžší vzduchu jsou v začátcích, o vědeckou výpravu do neprobádaných končin ekvivalentních našemu Orientu, o krásné a osobité ženy, pravé gentlemany v cylindrech s leteckými brýlemi i městský proletariát bažící po revoluci, mohou se těšit na střelecké souboje i strategické bitvy na vodě, vzduchu i souši a samozřejmě na pelyněk, který je invazivním druhem podivné rostliny, používané nejen pro přípravu hořkého likéru s ještě podivnějšími účinky. I magie má v tomto světě své místo – a o to právě půjde: střet konzervativní průmyslové civilizace s pseudoorientální kulturou, kde jsou démoni předmětem uctívání a o kouzlech se nežertuje. Podaří se našim hrdinům osvobodit elektřinu a posunout svět k světlým zítřkům počítačových technologií nebo zvítězí temný mysticismus? A co je vlastně ta lepší varianta?

 

To už je skoro filosofická otázka. Rozhodně to zní velice zajímavě a myslím, že nejsem sama, kdo se na to bude těšit. Vraťme se ale teď ještě zpátky k Umrlčímu tanci. Ještě než jsem se dostala ke knize samotné, zaujal mě zdařilý knižní trailer. Mohl bys říct něco víc k tomu, jak vznikl? Kolik času ti zabrala jeho tvorba? A plánuješ pro novou knihu udělat další?

Knižní trailer se stává pomalu běžnou součástí marketingu a když za vámi nestojí velké vydavatelství nezbývá vám, než si ho vytvořit svépomocí. Každý volí jiný způsob; protože však vznikal dlouho před vytvořením obálky, musel jsem si vystačit s vizualizací některých motivů z knihy. Od návrhu (scénáře) po finální produkt zabral něco přes dva měsíce, klíčem bylo najít vhodnou hudbu, podle níž se zamýšlené scény načasovaly. Samozřejmě jsem musel hodně slevit. Vzhledem k tomu, že mě triková postprodukce živí, nechtěl jsem se pouštět do zbytečných složitostí – každá vteřina trikového záběru znamená hodiny nebo dny práce…  v tomto případě honorované jen dobrým pocitem a pozitivním ohlasem fanoušků.

Jestli mi to okolnosti dovolí pro novou knihu trailer samozřejmě vznikne. Určitě bude v maximální možné míře steampunkový a přemýšlím o tom, že bych výtvarnou stránku nechal na někom jiném. Zatím mám alespoň rok času.

book trailer – Umrlčí tanec (v případě, že se video nenačte, zkuste obnovit obrazovku)


Když ses dotkl slova marketing – pořádáš v rámci propagace knihy nějaká autorská čtení či autogramiády? Kde se s tebou mohou čtenáři setkat a nechat si Umrlčí tanec podepsat?

Autogramiáda sice už proběhla, ale to neznamená, že se budu této příjemné povinnosti vyhýbat a pokud mě někdo bude chtít pozvat na autorské čtení, samozřejmě rád přijmu. Z nejbližších akcí se budu vyskytovat na Fénixconu v Brně, pokud ovšem čtenář zatouží autorovi knihy něco sdělit/vytknout mailem, kontakt najde na stránkách danieltucka.cz, kde se dá zjistit i něco o mých dalších publikovaných textech a plánech do budoucna.

 

Pokud se mi podaří k tobě sehnat alespoň ještě jednoho autora, ráda tě pozvu na autorské čtení a setkání s autory, která pro čtenáře blogu pořádám. V tuto chvíli bych ti ráda poděkovala za poskytnutý rozhovor a budu se těšit na další spolupráci. Pokud bys chtěl čtenářům ještě něco na závěr vzkázat, máš nyní prostor. Za sebe se loučím a přeju ti hodně úspěchů v nové tvorbě a co nejvíce spokojených čtenářů.

Potěšení bylo i na mé straně. Čtenářům: podporujte malá vydavatelství. Nebýt jich, zůstanete odkázaní převážně na anglofonní komerčně úspěšné série, které někdo ze vší té obrovské nabídky vybral za vás a o spoustu zajímavých knih přijdete. Dobrá literatura není spotřební zboží na jedno použití.

 

A co vy? Líbil se vám knižní trailer? Přečtete si Danielovu knihu stejně jako já? 

,

Věk hlavního hrdiny

Zdroj: adimagery.deviantart.com

Zdravý rozum na prvním místě

Další otázka, se kterou se setkávám, je, jak starý by měl být hlavní hrdina. Často tato otázka vychází hlavně z nejistoty. Řada autorů si nevěří na hrdiny starší, než jsou sami. Nutno dodat, že je to způsobeno hlavně tím, že se často říká, že puberťák není schopen napsat zralého muže. Já ale říkám – proč by ne?

Abychom si udělali hned na začátek jasno, odpovězme si nejprve na otázku, kterou jsem nadnesla. Jak starý by měl být hlavní hrdina?

Na to je odpověď celkem snadná – mělo by mu být přesně tolik, kolik si příběh žádá. Aspoň taková odpověď zní mým uším nejlogičtěji. Pokud máte nápad na dobrý příběh a hodí se vám, aby jeho hlavní hrdinka byla zkušená, energická padesátnice, co si naplno po menopauze užívá sexuálního života, nebude tam přeci cpát holčinu vašeho věku.

Posuňme tedy tu základní otázku zase o úroveň výš – jak napsat správně hrdinu, který není ve vašem věku?

 

Starší hrdina

 

Aby v tom byl trochu pořádek, zabývejme se nejprve případem, že váš hrdina je starší, což je ve valné většině případů ta častější možnost.

Nejčastějším argumentem, kterým se nechá hodně autorů odradit je, že když jste si zatím neprožili dlouhá léta na tomto světě, nemáte dost zkušeností, abyste postavu mohli správně pochopit a pojmout.

Připusťme, že dané tvrzení má něco do sebe. Z určité části to založené na pravdě je. I přesto ale tvrdím: Je to vaše postava. Máte představivost, vždyť jste aspirující spisovatel, nebojte se to o sobě říct. Tak směle do toho!

 

1. Vykročte z vlastního stínu a představujte si

V první fázi je nejdůležitější udělat vše, abyste se s postavou sžili. Pokud se vám to nepodaří, těžko to pak můžete chtít po čtenáři. Proto vtiskněte své postavě minulost a představte si, jak byste se sami chovali v situacích, kterými váš hrdina prošel. Zeptejte se, co by vám taková zkušenost dala do dalšího života, jestli by vás mohla něčím změnit. Z toho všeho pak můžete v příběhu vycházet. Proto sněte a vytvářejte vlastní realitu. Vždyť o tom psaní je.

 

2. Naslouchejte

Někteří lidé si spisovatele představí jako samotářského člověka, co sedí zalezlý někde v koutě a podivínsky datluje něco do počítače.

Upřímně, nedokážu si představit, že by to mohla být pravda. Ano, jsou tací, kteří společnosti nevyhledávají. I ti ale mají své blízké a přátelé. Kolegy a nadřízené ve svých běžných zaměstnání.

Dle mého názoru nelze psát o lidech a vymýšlet důvěryhodné postavy, pokud neznáte skutečné lidi. Každý den kolem sebe máte spoustu lidí. A pokud je vám nějakých dvacet, třicet, potom z prosté logiky demografických údajů většina z nich bude starších, pokud se nevyskytujete v nějaké uzavřené sociální skupině.

Opřete se tedy o své okolí. Je v něm víc inspirace, než vůbec tušíte. Poslouchejte pozorněji rozhovory známých i cizích lidí. Zapisujte si poznámky a promítněte je pak do svých hrdinů. S běžnými starostmi lidí jejich věku budou působit o hodně věrohodněji.

 

3. Udělejte si průzkum

Klid. Neděste se toho slova. Jsou sice autoři, kteří to berou extrémně vážně a opravdu jsou schopni vytvořit si dotazníky a dělat si průzkumy veřejného mínění, ale setkala jsem se s tím snad jen u dvou, pokud si dobře vzpomínám. Takže žádný strach, do ničeho takového vás určitě nutit nebudu.

Obecně jde hlavně o to ptát se lidí, které ve svém okolí máte. Něco jste vymysleli? Upravili jste nějak to, co jste od nich vypozorovali? Prohloubili jste jejich zážitky a propletli je v nějaký spletitější příběh? Ověřte si, jestli by se někdo z věkové skupiny, ve které je vaše postava, zachoval stejně. A jestli ne, zajímejte se proč. Získávejte zkušenosti a názory. Vůbec nevadí, že jsou takto zprostředkované a ne přímo vaše. Pokud píšete, ve většině případů beztak budete psát o něčem, co jste neprožili, nevěnujete-li tedy svůj čas nad papírem a tužkou románu se silnými autobiografickými prvky. Začněte si tedy zvykat, že popisujete věci, které se vám nikdy nestaly (a co týče třeba mě a žánru fantasy, kterému se věnuji, ve velkém procentu případů ani nikdy nestanou). Tak už ale to bývá. A je to dobře. Lidé chtějí slyšet vyprávění o tom, co pravděpodobně nikdy nezažijí. Vždyť to je jeden z důvodů, proč vůbec čtou.

 

Mladší hrdina  

 

Vytvořit mladšího hrdinu považuji za daleko složitější než toho staršího. Hlavně tedy, pokud tím mladším je myšlen dětský hrdina. Je jasné, že pokud padesátnice píše o nějaké třicítce, co by ráda konečně první dítě, zase takový problém s tím mít nebude. Napsat oproti tomu příběh, kde je hlavní postava malé děcko, to je oříšek. Zvlášť, pokud ještě sami rodiči nejsme.

Otázka tedy zůstává: Jak to tedy udělat, potřebujeme-li v našem příběhu jako hlavní postavu dítě?

 

1. Pohled očima dítěte

Jak rosteme, ztrácí se z nás dětská nevinnost. Zapomínáme, co je to radost a bezstarostnost. Je pak přirozeně těžké vzpomenout si, jaké to bylo, když náš největší problém byl, že musíme jít ve školce po obědě spát. Spíš si začneme nadávat, jak jsme mohli být tak hloupí. Co bychom za to teď dali moct se po dobrém jídle jít chvíli natáhnout a ne se muset vrátit do kanceláře k pracovnímu počítači?

První rada tedy zní. Zkuste vzpomínat! Co jste rádi dělali jako malí? Jaké hry jste hrávali? Já si třeba stavěla tajné úkryty pod stolem a nechápala jsem, proč na mě rodiče křičí, že tam mám zapálenou svíčku. Vždyť jsem tam měla tajnou pracovnu, spoustu papírů. Musela jsem si přeci rozsvítit, abych na to dobře viděla. V mých očích na tom nebylo nic špatného. Nechápala jsem, proč se rozčilují. Netušila jsem, co jsem vlastně provedla tak zlého. Neviděla jsem nebezpečí jako oni. Plně jsem prožívala své pracovní nasazení a nepřála jsem si být rušena. Kdo by to nechápal, že?

Pokud se tedy vrátíme od příkladu zpět, abychom si to nějak shrnuli – zkuste se zkrátka vžít sami do sebe a rozvzpomenout si, co jste dělávali. A hlavně co vás na tom bavilo a proč to pro vás bylo tak podstatné. Tyhle otázky považuji asi za nejdůležitější pro proniknutí do nevinné dětské duše.

 

2. Literatura

Pokud už jste vyčerpali vlastní vzpomínky, zajděte do knihovny. Psychologií, vývojem dítěte a jeho výchovou se zabývá velká spousta knih. Berte to ale spíš jako inspiraci, co děti může vše napadnout. Pořád je to totiž něco, co psali dospělí. Zprostředkované informace nejsou nikdy stoprocentní. Důležité je pak jejich správné použití. Dítě musí hlavně prožívat. Tím se učí a vyvíjí. Můžete se dočíst, že ve věku zhruba tří let děti rády staví bunkry. Ale dokud tomu nedáte ten jeho prožitek, kdy nechápe, proč se na něj za to rodiče zlobí, bude to působit polovičatě. A o to jistě nikdo z nás nestojí.

 

3. Pořiďte si vlastní

No 😀 Přiznejme si, že tohle je dost zásadní rozhodnutí. A poněkud nevratné, na rozdíl od knížky z knihovny. Nicméně, co si budeme povídat, je to hodně účinné, a pokud to vezmeme s lehkou nadsázkou, vlastní zkušenost a pozorování je jedna z nejlepších metod.

Pokud ještě netoužíte po vlastním potomstvu, zkuste se porozhlédnout po nějakých známých, kteří vás předběhli a ratolesti už mají. Jistě budou rádi za přátelskou nabídku hlídání. Aspoň si jako rodiče budou moct udělat jednou večer pro sebe.

Další možností je hlídání dětí za peníze. Kdo by se bránil tomu, že si budete shánět podklady pro postavy a ještě vám za to bude někdo platit. Ideální, ne? Navíc z vlastní zkušenosti vám zaručuju, že po pár hodinách budete šťastní, že ty dětičky můžete zase vrátit. Sama jsem takhle chodila hlídat. Měla jsem na starosti tři děti v rozmezí od tři do deseti let. A hádejte, co jsme občas dělávali s tím nejmenším! Ano, stavěli jsme tajné bunkry pod stolem.

 

A jak jste na tom s psaním odlišně starých hrdinů vy? Píší se vám lépe starší postavy, nebo ty mladší? A taky jste jako malí stavěli tajné skrýše?

,

Pohlaví hlavního hrdiny

Zdroj: csturm.deviantart.com

Další ze série článků věnovaných literárním postavám, který se tentokrát zabývá problémem pohlaví hlavního hrdiny a řeší otázku jak správně napsat postavu opačného pohlaví, než je sám autor. Je to vůbec možné?

Celá série článků o postavách vznikla na základě častých dotazů, které ve svém okolí slýchávám. Tentokrát se budu věnovat tomu, který se ptá, jaké by měl mít hlavní hrdina pohlaví.

Možná vám přijde zbytečné něco takového vůbec řešit. Prostě potřebujete pro příběh ženu, hlavní hrdinkou je žena a analogicky to samé pro muže. Nabízí se tedy posunout původní otázku do roviny, jak správně napsat hrdinu opačného pohlaví, než je jeho autor(ka).

 

Muž psaný ženou

Většinou, co se tak setkávám, je tato otázka problém hlavně nás žen, proto se zaměřím v tomto článku hlavně na ně. Chlapi si málokdy vyberou jako hlavní postavu svého příběhu ženu. Proč? Nejspíš mají větší soudnost. Vědí, že zkrátka jako chlapi dobrou ženskou postavu nenapíší, a tak to nedělají. Rozumné a chvályhodné.

Holky oproti tomu do mužských postav jdou a někdy mi připadá, že dokonce snad častěji než do těch dámských. Asi by to chtělo víc feministek v literatuře, které se nebojí, že pokud by si vybraly ženskou postavu, skončila by jistojistě jako uplakaná Mánička zamilovaná beznadějně do Lojzy od vedle.

Přiznávám, že sama podobný žánr nemusím. Dívky však často zapomínají na něco, co já sama považuju za ještě horší než příběh aspirující na další dílo do sekce červená knihovna – že z jejich mužských protagonistů bude na míle daleko cítit, že je napsala žena. Že nebudou vyznívat přirozeně. Samozřejmě, pár lidí vám to vytknout může. To se stane. Ani klukům vždy nemusí nutně sedět, jak se zachoval hlavní hrdina napsaný mužem. Ale holky, prosím vás, když už vám něco podobného vytkne žena, která čte vaše dílo coby anonymního autora a jen z chování hlavního hrdiny usoudí, že takhle by to kluk nikdy nenapsal, věřte, že je něco špatně.

 

Jak na to vyzrát?

Nejrozumnější by bylo nepsat mužské postavy, ale to bych sama se sebou musela vyrazit dveře. I já mám hodně mužských postav a pro celistvý pohled na příběh je často dobré popsat ho jak z mužského hlediska, tak z toho ženského. Proto jsem připravila pár rad, které se mně osobně osvědčily.

 

1. Beta-čtenáři

Alfou a omegou, jak věrohodně napsat postavu opačného pohlaví, je někdo, kdo vám s tím poradí. Najděte si ve svém okolí nějakého uvědomělého známého, nebo kamaráda, který vás umí počastovat konstruktivní kritikou, a dejte mu to přečíst. Ptejte se, jestli by se tak zachoval být na místě hlavního hrdiny. A samozřejmě čím víc takových lidí budete mít, tím objektivnější názor získáte. Spíše vám v tomto budou prospěšnější pánové, přeci jen od nich je to z první ruky. Nicméně ani názor ženy nemusí být nic neříkající. Upozorní ale spíš na ty hrubší chyby, kdy to bije do očí i ji.

 

2. Beta-čtenáři

Ne není to chyba. Vážně je to vůbec to nejdůležitější, tak nezaškodí si to zopakovat 😀

 

3. Role-playing

Přemýšlela jsem, jestli nedat beta-čtenáře ještě jednou, ale předpokládám, že si rozumíme. Proto přecházím k dalšímu skvělému způsobu, který se mi osvědčil – hraní her na hrdiny. Sežeňte si družinku a jděte hrát se svým hlavním hrdinou dračák. Naučte se jednat za postavu jako chlap.

Získáte tím daleko víc. Když píšete, vaše postava reaguje jen na věci, které jí vy sami vymyslíte. Vy jako autor jste na to připraveni, a to vaší postavě dává nepřirozené výhody. Vy už jí vymýšlíte tak, aby to vše zvládla (nebo naopak ne). Ve skupině dalších lidí s příběhem, ve kterém nebudete pány vy, to najednou váš hrdina bude mít daleko těžší. Podrobit ho takové zkoušce není vůbec na škodu. A navíc, a to je taky ověřeno, tyto hry hrají spíše muži. Jako holku vás tam budou na rukou nosit! A to je rozhodně bod k dobru, ne? 😉

 

A tak dále…

Asi by se našly další rady, ale já vesměs používám jen tyto. Jsou dle mého nejúčinnější. Nebudu o sobě tvrdit, že jsem jako žena pronikla do tajů mysli mužů. Vždy mě dokáží překvapit. Ale když jsem poprvé mluvila s jedním porotcem soutěže, který četl anonymní díla a jelikož měl už ohodnoceno, vyzvídal, co jsem psala (jen tak z hecu, jestli si na text vzpomene), trvalo mu pěkně dlouho, než si na dílo vzpomněl. Když se tak stalo, okomentoval to slovy – aha, já myslel, že to psal kluk. A to si myslím, že hovořilo za vše.

 

A co vy? Za jaké pohlaví píšete raději? Zkoušeli jste někdy napsat příběh za jiné opačné pohlaví? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přidáte nějakou svou radu?