,

Věk hlavního hrdiny

Zdroj: adimagery.deviantart.com

Zdravý rozum na prvním místě

Další otázka, se kterou se setkávám, je, jak starý by měl být hlavní hrdina. Často tato otázka vychází hlavně z nejistoty. Řada autorů si nevěří na hrdiny starší, než jsou sami. Nutno dodat, že je to způsobeno hlavně tím, že se často říká, že puberťák není schopen napsat zralého muže. Já ale říkám – proč by ne?

Abychom si udělali hned na začátek jasno, odpovězme si nejprve na otázku, kterou jsem nadnesla. Jak starý by měl být hlavní hrdina?

Na to je odpověď celkem snadná – mělo by mu být přesně tolik, kolik si příběh žádá. Aspoň taková odpověď zní mým uším nejlogičtěji. Pokud máte nápad na dobrý příběh a hodí se vám, aby jeho hlavní hrdinka byla zkušená, energická padesátnice, co si naplno po menopauze užívá sexuálního života, nebude tam přeci cpát holčinu vašeho věku.

Posuňme tedy tu základní otázku zase o úroveň výš – jak napsat správně hrdinu, který není ve vašem věku?

 

Starší hrdina

 

Aby v tom byl trochu pořádek, zabývejme se nejprve případem, že váš hrdina je starší, což je ve valné většině případů ta častější možnost.

Nejčastějším argumentem, kterým se nechá hodně autorů odradit je, že když jste si zatím neprožili dlouhá léta na tomto světě, nemáte dost zkušeností, abyste postavu mohli správně pochopit a pojmout.

Připusťme, že dané tvrzení má něco do sebe. Z určité části to založené na pravdě je. I přesto ale tvrdím: Je to vaše postava. Máte představivost, vždyť jste aspirující spisovatel, nebojte se to o sobě říct. Tak směle do toho!

 

1. Vykročte z vlastního stínu a představujte si

V první fázi je nejdůležitější udělat vše, abyste se s postavou sžili. Pokud se vám to nepodaří, těžko to pak můžete chtít po čtenáři. Proto vtiskněte své postavě minulost a představte si, jak byste se sami chovali v situacích, kterými váš hrdina prošel. Zeptejte se, co by vám taková zkušenost dala do dalšího života, jestli by vás mohla něčím změnit. Z toho všeho pak můžete v příběhu vycházet. Proto sněte a vytvářejte vlastní realitu. Vždyť o tom psaní je.

 

2. Naslouchejte

Někteří lidé si spisovatele představí jako samotářského člověka, co sedí zalezlý někde v koutě a podivínsky datluje něco do počítače.

Upřímně, nedokážu si představit, že by to mohla být pravda. Ano, jsou tací, kteří společnosti nevyhledávají. I ti ale mají své blízké a přátelé. Kolegy a nadřízené ve svých běžných zaměstnání.

Dle mého názoru nelze psát o lidech a vymýšlet důvěryhodné postavy, pokud neznáte skutečné lidi. Každý den kolem sebe máte spoustu lidí. A pokud je vám nějakých dvacet, třicet, potom z prosté logiky demografických údajů většina z nich bude starších, pokud se nevyskytujete v nějaké uzavřené sociální skupině.

Opřete se tedy o své okolí. Je v něm víc inspirace, než vůbec tušíte. Poslouchejte pozorněji rozhovory známých i cizích lidí. Zapisujte si poznámky a promítněte je pak do svých hrdinů. S běžnými starostmi lidí jejich věku budou působit o hodně věrohodněji.

 

3. Udělejte si průzkum

Klid. Neděste se toho slova. Jsou sice autoři, kteří to berou extrémně vážně a opravdu jsou schopni vytvořit si dotazníky a dělat si průzkumy veřejného mínění, ale setkala jsem se s tím snad jen u dvou, pokud si dobře vzpomínám. Takže žádný strach, do ničeho takového vás určitě nutit nebudu.

Obecně jde hlavně o to ptát se lidí, které ve svém okolí máte. Něco jste vymysleli? Upravili jste nějak to, co jste od nich vypozorovali? Prohloubili jste jejich zážitky a propletli je v nějaký spletitější příběh? Ověřte si, jestli by se někdo z věkové skupiny, ve které je vaše postava, zachoval stejně. A jestli ne, zajímejte se proč. Získávejte zkušenosti a názory. Vůbec nevadí, že jsou takto zprostředkované a ne přímo vaše. Pokud píšete, ve většině případů beztak budete psát o něčem, co jste neprožili, nevěnujete-li tedy svůj čas nad papírem a tužkou románu se silnými autobiografickými prvky. Začněte si tedy zvykat, že popisujete věci, které se vám nikdy nestaly (a co týče třeba mě a žánru fantasy, kterému se věnuji, ve velkém procentu případů ani nikdy nestanou). Tak už ale to bývá. A je to dobře. Lidé chtějí slyšet vyprávění o tom, co pravděpodobně nikdy nezažijí. Vždyť to je jeden z důvodů, proč vůbec čtou.

 

Mladší hrdina  

 

Vytvořit mladšího hrdinu považuji za daleko složitější než toho staršího. Hlavně tedy, pokud tím mladším je myšlen dětský hrdina. Je jasné, že pokud padesátnice píše o nějaké třicítce, co by ráda konečně první dítě, zase takový problém s tím mít nebude. Napsat oproti tomu příběh, kde je hlavní postava malé děcko, to je oříšek. Zvlášť, pokud ještě sami rodiči nejsme.

Otázka tedy zůstává: Jak to tedy udělat, potřebujeme-li v našem příběhu jako hlavní postavu dítě?

 

1. Pohled očima dítěte

Jak rosteme, ztrácí se z nás dětská nevinnost. Zapomínáme, co je to radost a bezstarostnost. Je pak přirozeně těžké vzpomenout si, jaké to bylo, když náš největší problém byl, že musíme jít ve školce po obědě spát. Spíš si začneme nadávat, jak jsme mohli být tak hloupí. Co bychom za to teď dali moct se po dobrém jídle jít chvíli natáhnout a ne se muset vrátit do kanceláře k pracovnímu počítači?

První rada tedy zní. Zkuste vzpomínat! Co jste rádi dělali jako malí? Jaké hry jste hrávali? Já si třeba stavěla tajné úkryty pod stolem a nechápala jsem, proč na mě rodiče křičí, že tam mám zapálenou svíčku. Vždyť jsem tam měla tajnou pracovnu, spoustu papírů. Musela jsem si přeci rozsvítit, abych na to dobře viděla. V mých očích na tom nebylo nic špatného. Nechápala jsem, proč se rozčilují. Netušila jsem, co jsem vlastně provedla tak zlého. Neviděla jsem nebezpečí jako oni. Plně jsem prožívala své pracovní nasazení a nepřála jsem si být rušena. Kdo by to nechápal, že?

Pokud se tedy vrátíme od příkladu zpět, abychom si to nějak shrnuli – zkuste se zkrátka vžít sami do sebe a rozvzpomenout si, co jste dělávali. A hlavně co vás na tom bavilo a proč to pro vás bylo tak podstatné. Tyhle otázky považuji asi za nejdůležitější pro proniknutí do nevinné dětské duše.

 

2. Literatura

Pokud už jste vyčerpali vlastní vzpomínky, zajděte do knihovny. Psychologií, vývojem dítěte a jeho výchovou se zabývá velká spousta knih. Berte to ale spíš jako inspiraci, co děti může vše napadnout. Pořád je to totiž něco, co psali dospělí. Zprostředkované informace nejsou nikdy stoprocentní. Důležité je pak jejich správné použití. Dítě musí hlavně prožívat. Tím se učí a vyvíjí. Můžete se dočíst, že ve věku zhruba tří let děti rády staví bunkry. Ale dokud tomu nedáte ten jeho prožitek, kdy nechápe, proč se na něj za to rodiče zlobí, bude to působit polovičatě. A o to jistě nikdo z nás nestojí.

 

3. Pořiďte si vlastní

No 😀 Přiznejme si, že tohle je dost zásadní rozhodnutí. A poněkud nevratné, na rozdíl od knížky z knihovny. Nicméně, co si budeme povídat, je to hodně účinné, a pokud to vezmeme s lehkou nadsázkou, vlastní zkušenost a pozorování je jedna z nejlepších metod.

Pokud ještě netoužíte po vlastním potomstvu, zkuste se porozhlédnout po nějakých známých, kteří vás předběhli a ratolesti už mají. Jistě budou rádi za přátelskou nabídku hlídání. Aspoň si jako rodiče budou moct udělat jednou večer pro sebe.

Další možností je hlídání dětí za peníze. Kdo by se bránil tomu, že si budete shánět podklady pro postavy a ještě vám za to bude někdo platit. Ideální, ne? Navíc z vlastní zkušenosti vám zaručuju, že po pár hodinách budete šťastní, že ty dětičky můžete zase vrátit. Sama jsem takhle chodila hlídat. Měla jsem na starosti tři děti v rozmezí od tři do deseti let. A hádejte, co jsme občas dělávali s tím nejmenším! Ano, stavěli jsme tajné bunkry pod stolem.

 

A jak jste na tom s psaním odlišně starých hrdinů vy? Píší se vám lépe starší postavy, nebo ty mladší? A taky jste jako malí stavěli tajné skrýše?

,

Pohlaví hlavního hrdiny

Zdroj: csturm.deviantart.com

Další ze série článků věnovaných literárním postavám, který se tentokrát zabývá problémem pohlaví hlavního hrdiny a řeší otázku jak správně napsat postavu opačného pohlaví, než je sám autor. Je to vůbec možné?

Celá série článků o postavách vznikla na základě častých dotazů, které ve svém okolí slýchávám. Tentokrát se budu věnovat tomu, který se ptá, jaké by měl mít hlavní hrdina pohlaví.

Možná vám přijde zbytečné něco takového vůbec řešit. Prostě potřebujete pro příběh ženu, hlavní hrdinkou je žena a analogicky to samé pro muže. Nabízí se tedy posunout původní otázku do roviny, jak správně napsat hrdinu opačného pohlaví, než je jeho autor(ka).

 

Muž psaný ženou

Většinou, co se tak setkávám, je tato otázka problém hlavně nás žen, proto se zaměřím v tomto článku hlavně na ně. Chlapi si málokdy vyberou jako hlavní postavu svého příběhu ženu. Proč? Nejspíš mají větší soudnost. Vědí, že zkrátka jako chlapi dobrou ženskou postavu nenapíší, a tak to nedělají. Rozumné a chvályhodné.

Holky oproti tomu do mužských postav jdou a někdy mi připadá, že dokonce snad častěji než do těch dámských. Asi by to chtělo víc feministek v literatuře, které se nebojí, že pokud by si vybraly ženskou postavu, skončila by jistojistě jako uplakaná Mánička zamilovaná beznadějně do Lojzy od vedle.

Přiznávám, že sama podobný žánr nemusím. Dívky však často zapomínají na něco, co já sama považuju za ještě horší než příběh aspirující na další dílo do sekce červená knihovna – že z jejich mužských protagonistů bude na míle daleko cítit, že je napsala žena. Že nebudou vyznívat přirozeně. Samozřejmě, pár lidí vám to vytknout může. To se stane. Ani klukům vždy nemusí nutně sedět, jak se zachoval hlavní hrdina napsaný mužem. Ale holky, prosím vás, když už vám něco podobného vytkne žena, která čte vaše dílo coby anonymního autora a jen z chování hlavního hrdiny usoudí, že takhle by to kluk nikdy nenapsal, věřte, že je něco špatně.

 

Jak na to vyzrát?

Nejrozumnější by bylo nepsat mužské postavy, ale to bych sama se sebou musela vyrazit dveře. I já mám hodně mužských postav a pro celistvý pohled na příběh je často dobré popsat ho jak z mužského hlediska, tak z toho ženského. Proto jsem připravila pár rad, které se mně osobně osvědčily.

 

1. Beta-čtenáři

Alfou a omegou, jak věrohodně napsat postavu opačného pohlaví, je někdo, kdo vám s tím poradí. Najděte si ve svém okolí nějakého uvědomělého známého, nebo kamaráda, který vás umí počastovat konstruktivní kritikou, a dejte mu to přečíst. Ptejte se, jestli by se tak zachoval být na místě hlavního hrdiny. A samozřejmě čím víc takových lidí budete mít, tím objektivnější názor získáte. Spíše vám v tomto budou prospěšnější pánové, přeci jen od nich je to z první ruky. Nicméně ani názor ženy nemusí být nic neříkající. Upozorní ale spíš na ty hrubší chyby, kdy to bije do očí i ji.

 

2. Beta-čtenáři

Ne není to chyba. Vážně je to vůbec to nejdůležitější, tak nezaškodí si to zopakovat 😀

 

3. Role-playing

Přemýšlela jsem, jestli nedat beta-čtenáře ještě jednou, ale předpokládám, že si rozumíme. Proto přecházím k dalšímu skvělému způsobu, který se mi osvědčil – hraní her na hrdiny. Sežeňte si družinku a jděte hrát se svým hlavním hrdinou dračák. Naučte se jednat za postavu jako chlap.

Získáte tím daleko víc. Když píšete, vaše postava reaguje jen na věci, které jí vy sami vymyslíte. Vy jako autor jste na to připraveni, a to vaší postavě dává nepřirozené výhody. Vy už jí vymýšlíte tak, aby to vše zvládla (nebo naopak ne). Ve skupině dalších lidí s příběhem, ve kterém nebudete pány vy, to najednou váš hrdina bude mít daleko těžší. Podrobit ho takové zkoušce není vůbec na škodu. A navíc, a to je taky ověřeno, tyto hry hrají spíše muži. Jako holku vás tam budou na rukou nosit! A to je rozhodně bod k dobru, ne? 😉

 

A tak dále…

Asi by se našly další rady, ale já vesměs používám jen tyto. Jsou dle mého nejúčinnější. Nebudu o sobě tvrdit, že jsem jako žena pronikla do tajů mysli mužů. Vždy mě dokáží překvapit. Ale když jsem poprvé mluvila s jedním porotcem soutěže, který četl anonymní díla a jelikož měl už ohodnoceno, vyzvídal, co jsem psala (jen tak z hecu, jestli si na text vzpomene), trvalo mu pěkně dlouho, než si na dílo vzpomněl. Když se tak stalo, okomentoval to slovy – aha, já myslel, že to psal kluk. A to si myslím, že hovořilo za vše.

 

A co vy? Za jaké pohlaví píšete raději? Zkoušeli jste někdy napsat příběh za jiné opačné pohlaví? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přidáte nějakou svou radu?

,

Jména postav

Zdroj: sidath.deviantart.com




Po odpovědi na otázku, kolik by mělo mít dílo hlavních postav, se dnes budeme zabývat jmény hrdinů. Jak je správně pojmenovat?

 

Česká, zahraniční nebo smyšlená?

Základní otázka, kterou si hodně autorů pokládá, je, v jakém jazyce by jména měla být. Nevím, čím to je, ale většina začínajících pisálků se brání českým jménům. Podle všeho nejsou v jejich očích dostatečně cool jako třeba Kate nebo K´hatee. Kačka zní asi moc obyčejně.

Nicméně na druhou stranu to nechci nijak hanit. Sama si jména pro své postavy vymýšlím. Vím ale, proč to dělám. A to je asi základ. Položit si otázku: Co píšete? Co se pro vaše prostředí nejvíce hodí?

Pokud píšu obyčejnou povídku, kde není místo blíže specifikováno, jsou česká jména nejlepší. Čtenářovi jsou blízké, a proto si je snadno zapamatuje.

Pokud jsem se rozhodla psát westernovou povídku, je logické, že naopak zvolím jména z divokého západu. Pro dané prostředí zní zkrátka Joe daleko lépe a věrohodněji než Pepík. O tom žádná.

Základním předpokladem pro vymyšlená jména, je analogicky dle předešlých příkladů vymyšlený svět. Pokud máte propracovaný život někde na jiné planetě s vlastními zákony, bylo by jako pěst na oko cpát tam ať už česká, nebo zahraniční jména (v nejděsivějším a nejvíc odstrašujícím případě dokonce mix obou kategorií; brrr).

 

Jak vymyslet postavě dobré jméno

Tak. To by byla obecná podstata používání jmen. V následující části se nyní zaměříme na úskalí spojená s posledním zmiňovaným případem. Na co si tedy dávat pozor, když se rozhodneme vymýšlet jména?

 

1. Krkolomná jména

Tento problém se řeší často v různých článcích, ale asi to není stále dost. Vždy se najde někdo, komu se líbí Diasha-Alaa´Fianala. Protože používání pomlček a apostrofů je přeci strašně skvělé a čím delší jméno, tím lepší, že? Stejně jako fantasy světy asi neznají čárky nad samohláskami a musí si nutně vypomáhat zdvojováním písmen.

Takže, prosím za všechny čtenáře, s rozumem! Zkuste si to po sobě přečíst nahlas. Jestli vám to jméno, lidově řečeno, nepůjde do huby, pak je něco špatně. Vyzkoušejte si sami pro sebe na tu postavu zakřičet. Říct její jméno ve vzteku a rychle. Bez dlouhého přemýšlení. Ulevíte tím hodně lidem i sobě!

 

2. Národnosti

Pokud máte hezky propracovaný svět, stojí se zamyslet i nad tím, jaké mají jednotlivé jeho části kulturu. Čím jsou jejich jména typická, co vyjadřují?

Sama jsem na toto narazila ve své prvotině a nevěříte, kolik lidí mi vytklo, že ta jména jsou nekonzistentní. Jedna země, ale z některých jmen bylo jasně patrné odvozování od latinských slov, jiná zase úplně vymyšlená. Nevěřila bych, jak jsou na to čtenáři citliví, kdybych tuhle připomínku neměla přímo od nich.

Pokuste se tedy zamyslet nad různými částmi vašeho vymyšleného světa. Inspirovat se jmény z různých zemí není na škodu. Ale dejte tomu pevný řád.

Jako příklad mohu uvést svůj svět – Středohorské království, inspirace Slovany. Jména jako Welgred (v “překladu” velký hrad). Pak tu máme Království meče. V jejich jménech třeba nenajdete písmeno „r“. Nebo by tu byli obyvatele jednoho ostrovního státu. Ti dost často mají jména odvozená od našich – Paolína (Pavlína). Zkrátka podle jména pak čtenář může hádat, kde má daná postava kořeny, nebo že jeden z rodičů hlavního hrdiny nepochází z té samé země, ve které se váš oblíbenec narodil. Často si s tím pohrávám tak, že je to třeba součástí zápletky. Takové vodítko pro pozorné čtenáře.

 

3. Každá postava nemusí mít nutně jméno

U vedlejších postav často vyvstává otázka, jestli je pojmenovávat či nikoliv. Odpověď v drtivé většině případů ani neleží v tom, jestli ta postava je natolik důležitá, aby jméno měla, ale jestli se to hodí a čili jestli je nutné ji pojmenovávat. Víc než od role postavy v příběhu bych se odrazila od sociální skupiny, do níž spadá.

Ve fantasy jsou častí vojáci. Já si zkrátka nedovedu představit, že ti by se mezi sebou oslovovali jinak než jmény (až na velitele). Proto, i když postava vojáka není nijak významná, zpravidla má v mém světě jméno.

Pak tu jsou ale postavy, jejichž jméno není potřeba. Nemusíte čtenáře zatěžovat se jménem krále a rodu, z něhož pochází, když mu všichni říkají Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti). Podobně je to třeba s rodiči. Své postavy mám hodně promyšlené, ale když mluví o své minulosti a skloňují slovo matka, otec, nikdy nejmenují. Nejsme v Simpsonech, kde Bart říká Homerovi Homere. Vy snad rodiče pojmenováváte jménem? Proč by tedy měly postavy?

Při volbě, která postava bude mít jméno a která ne, to chce zkrátka používat zdravý rozum. Opět. Cílem díla je přeci, aby působilo věrohodně. A i takovéhle detaily mu mohou v konečném důsledku pomoci nebo naopak uškodit.

 

A jaká jména pro své postavy používáte vy?

,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?

, ,

Festival fantazie spisovatelskýma očima

Zdroj:

Hned na úvod musím říct, že pokud píšete a rádi byste ve světě literatury našli své místo, jsou pro vás cony ideálním prostorem pro proniknutí do této sféry. Na Festivalu fantazie (FF) jsem byla pouhé dva dny z těch celkových deseti, ale i za tu dobu jsem byla schopna toho pro své psaní pochytit dost.

Jako v kterékoliv jiné oblasti, i ve psaní platí, vše je především o lidech. Naslouchání a diskuze jsou daleko přínosnější pro práci spisovatele, než pročítání knih o tvůrčím psaní. Aspoň tedy pro mě.

 

Takže kdo všechno na FF obohatil mé psaní?

 

Literární workshop Michaela A. Stackpola

Jako první po příjezdu na FF jsem zamířila na literární workshop vedený americkým spisovatelem Michaelem A. Stackpolem. Po tom, co jsem přes rok v práci nemluvila a až na pár seriálu ani neslyšela angličtinu, to byl docela šok. Zvlášť když Jan Johnak Kotouč hned na úvod prohlásil, že i když přednáška měla být tlumočena, nebude.

S potěšením musím říct, že to nebylo vůbec tak hrozné jako mé nejčernější obavy. Nebudu si hrát na to, že jsem rozuměla úplně všemu, ale podstatné části ano, z čehož jsem měla patřičnou radost.

Pak přišla ovšem řada na to, abych anglicky něco i sama řekla, neb jsem se spolu s Michaelem Stackpolem a Johnakem přesunula do salonku pro VIP hosty. Tam přeci nešlo jen tak sedět a hezky se usmívat, i když dokud tam byli i jiní, kteří se ptali, tak jsem tuto taktiku úspěšně praktikovala. Ostatně i v češtině v takovýchto chvílích spíš poslouchám, než abych se zapojila aktivně do diskuze. (Ano, kdo mě znáte, asi tomu právě nevěříte, ale v podobných situacích se tak opravdu chovám 😀 )

Řeč se nakonec, před přesunem na jídlo, stočila ke psaní o minulosti postav. Respektive psaní ve velkých sériích o tom, co se stalo, než byl kupříkladu první díl. K tomu už měla co říct, a proto jsem se zapojila trochu víc také.

Možná se to na první pohled nezdát, ale napsat něco takového není vůbec jednoduché. Vy jako autor danou postavu nějak znáte a už máte v hlavě všechny její budoucí kroky. Jenže samotný hrdina o své budoucnosti nic neví. A přesně tento rozpor vám při psaní může malinko komplikovat život.

 

Diskuze s porotci soutěže O Dračí řád

Po šestihodinovém intenzivním kurzu angličtiny jsem se přesunula na vyhlášení výsledků soutěže O Dračí řád a následnou diskuzi s jejími porotci.

Na tuto část jsem se hodně těšila, protože již delší dobu tady na internetu sleduju Karla Doležala, známého spíš jako Sikara. I když je z Prahy jako já, kde jinde bychom se měli poprvé setkat než v Chotěboři, že?

Po vyhlášení výsledků a křtu sborníku, který jsem si nakonec i odvezla, porotci soutěže komentovali nejčastější chyby a jiné jevy, které se v povídkách vyskytovaly. Vážně jsem se podivila, kolik autorů si po sobě text, který pošle do soutěže, ani nepřečte. Docela smutné zjištění.

Všeobecně musím říct, že práci poroty obdivuji. Celkem všechny povídky měly něco přes 1, 7 milionu znaků, tj. rozsah přibližně čtyř až pěti tištěných knih cca o 250 stranách. Ke všem povídkám bylo navíc ještě připojeno slovní hodnocení, což také zabere porotcům hodně času. Proto velká poklona. Musí to být určitě skvělá výzva. I když bych asi litovala, někdy bych si něco podobného chtěla vyzkoušet, když už hodnotím lidem různé texty.

 

Noční program

Po získání sborníku povídek následovala už volná zábava. V programu sice bylo ještě několik zajímavých položek, ale popíjet se přeci musí. Zvlášť když Sikarovi dlužíte pozvání za zhodnocení povídky, kterou mám nyní v soutěži Daidalos.

Nakonec jsem ale u jednoho stolu nepovídala ani moc s ním, jak jsem měla původně v plánu, ale s dalšími lidmi. Dostali jsme se všeobecně k tvorbě světa a důležitosti beta čtenářů. Od toho jsme se přenesli k maličkostem, které ve svém světě neustále řeším. Mile mě překvapilo, jak i neznámí lidé, kteří nic ode mě nikdy nečetli, se do diskuze ochotně zapojili. A dokonce, aniž by to možná věděli, mi vnukli několik zajímavých nápadů, které by mohly vést k řešení těchto drobností, do kterých se lze z pozice čtenáře skvěle strefovat. Takže díky vám všem za pomoc!

Po této diskuzi jsem se vydala s jedním autorem ven probírat pro změnu jeho svět a příběhy. Všeobecně mě historická fantasy, kterou píše, zajímá. Proto jsem chtěla vědět víc. Pak ale nastal problém – jak mezi tolika lidmi najít Mílu Lince a Dariona, se kterými jsem taky chtěla prohodit pár slov. Naštěstí se opět mé obavy ukázaly jako liché. Míla seděl na židličkách uprostřed chodníku a spíš by bylo těžší ho přehlédnout, případně o něj třeba nezakopnout 😀

Aneb je krásné když věci zapadají pěkně do sebe. Zbytek noci jsem tedy trávila v této společnosti, v ruce kolu s rumem, pohoda. Více asi nemá cenu rozepisovat aneb Jsem si vědoma, že tohle vždy zajímá všechny nejvíc, co se řeší při chlastání, takže se na to jistě zvědavě doptáte v komentářích 😉 😀

 

Slet spisovatelů

V sobotu se vstávalo brzy, alespoň tedy v poměru s tím, v kolik se šlo spát. Důvodů pro to bylo hned několik. Předně to, že mi byla hrozná zima, a když je mi zima, prostě neusnu (aneb když víte, že budete spát na zemi, nebuďte líní s sebou tahat o něco víc zavazadel jako já a vezměte si karimatku). Druhým důvodem pak bylo, že se ve velkém sále konal slet spisovatelů a spisovatelek. Na tom jsem přeci nesměla chybět. A díky důvodu č. 1 jsem se před touto událostí stihla alespoň ještě nasnídat 🙂

Samotný slet spisovatelů se nesl v takovém komornějším duchu. Myslím, že to bylo i tím, že většina lidí ještě vyspávala, a to včetně některých autorů (nebudu jmenovat, protože minimálně jednoho dotyčného to pak opravdu mrzelo a vyčítal nám, že jsme ho měli vzbudit).

Jak to ale bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Díky skromnější účasti byla lepší možnost popovídat si s přítomnými spisovateli a také, i když jsem si slibovala, že do přeplněné knihovničky nějakou dobu nic nepřidám, koupit si nějakou tu knihu a nechat si ji autorem podepsat. Této příležitosti jsem využila hlavně u Michaela A. Stackpola. Přeci jen šance opatřit si knihu podepsanou autorem až z Ameriky, to se zase jen tak nepovede. Navíc den předem mě na svém semináři opravdu několika myšlenkami zaujal natolik, že jsem zvědavá, jak teorie v jeho případě funguje v praxi.

Další, s kým jsem si na sletu popovídala trochu víc, byl spisovatel Jaroslav Mostecký. S ním jsem diskutovala už kdysi na křtu knihy Miroslava Žambocha a je opravdu hezké, že si mě pamatoval a hned se mě ptal, jak pokračuje moje dílo. Velice mě tím potěšil, zvlášť když jsem přišla původně vyzvídat, jak je na tom on se svou knihou Pod úplňkem hada. Nebyla to ale jediná věc, čím mi vyrazil dech. Než jsme se rozloučili, chtěl se se mnou dokonce i vyfotit! Připadala jsem si jako veledůležitá persóna, bylo to od něj vážně moc milé.

 

Hrdina musí trpět

Po sletu jsem sice měla v plánu navštívit ještě jinou přednášku (čti jako prošvihla jsem dvě další), ale nakonec jsem se natolik zapovídala s nejrůznějšími lidmi, které jsem potkala, že jsem ji (je) vynechala a šla jsem si poslechnout až povídání na téma Hrdina musí trpět.

Přednáška byla pojatá vcelku vtipně, ale bohužel musím říct, že i když byla kvalitní, moc nového mi nepřinesla. Spíš to bylo zaměřeno pro začínající psavce. Navíc mám ve zvyku si valnou většinu informací promítat na své postavy a nějak mi to na ně vůbec nepasovalo, a to ne že by trpěli málo.

 

Jak se stát mušketýrem snadno a rychle

Dalším bodem programu, který mě zaujal, bylo povídání Míly Lince o mušketýrech. Míla je takový přirozený řečník, dobře se poslouchá, člověk se u toho vždy pobaví, takže zkrátka samá pozitiva. A ani tentokrát nezklamal, i když se večer před tím přiznal, že přípravě moc nevěnoval (nebo to bylo ráno u snídaně? Už nevím 😀 ).

Nicméně nehrálo to žádnou roli. Když člověk ví, o čem mluví, nepotřebuje kdovíjakou přípravu. A takovým mužem Míla je. Takže rozhodně palec nahoru a těším se na další jeho přednášky.

 

Nepište blbě jako JWP

Poslední, na co jsem se vážně těšila, byla přednáška Jiřího Walkera Procházky. Ten patří také mezi přirozené řečníky, kteří vědí, o čem mluví. A na uvolněnosti jeho přednesu to rozhodně bylo vidět. Člověk to z něho cítí a mnohem lépe si to jako posluchač užije. Navíc téma, o kterém mluvil, mi bylo hodně blízké. Proto jsem si dokonce dovolila mu tam s jednou myšlenkou skočit, a to když mluvil o zbytečném vkládání uvozovacích vět.

Já sama patřím k autorům, kteří v tomto chybují. Pořádám ovšem často autorská čtení a nebudete věřit, jak právě naprosto zbytečnými uvozovacími větami umím naštvat sama sebe. Když člověk čte někomu nahlas svá díla, naprosto přesně dokáže poznat, kdy mu tam uvozovací věta přetrhává nit plynulosti a kdy se naopak uvozovací věta hodí, jelikož se už sám autor mezi řádkami ztrácí, kdo co vlastně říká. I proto jsem se chtěla s ostatními o tuto zkušenost podělit. Je to dobrý způsob, jak vidět vlastní chyby.   

 

Odjezd z Chotěboře

Všechno musí jednou skončit. I můj odjezd z Festivalu fantazie se nachýlil. Po přednášce Jiřího Procházky se mi ho podařilo vytáhnout ještě na chvíli ven a posedět s ním. Dokonce mě pozval i na klobásu. Grilovanou, jak jinak 😀

Taky jsem měla tu možnost seznámit se s jeho přítelkyní Klárou. Je pěkné, když je z lidí cítit jejich partnerské štěstí i navenek, čehož jsou oni dva tím nejlepším příkladem. Posezení s nimi byl skvělý způsob, jak pobyt na této akci náležitě zakončit.

 

Tím bych ráda poděkovala všem zúčastněným a taky Randalfovi, jehož fotky naleznete na konci článku v galerii. Bylo to s vámi fajn! Moc jsem si to užila a těším se na příští rok.

 

A teď otázečka pro účastníky, kteří na FFku byli – kdo z vás měl taky na letošní průkazce hologram z minulého roku?

 

 

 

Festival fantazie v obraze

, ,

Autorské čtení

Zdroj:

S malým zpožděním (čti měsíc a kus) přináším shrnutí akce, kterou jsem v rámci činnosti blogu pořádala – autorského čtení českých spisovatelů Jiřího W. Procházky, Jana Kotouče a Julie Novákové.

Musím se přiznat, že já sama jako autor a člověk aspirující na to stát se jednou spisovatelem autorská čtení miluju. Baví mě oživovat svá díla přímo před lidmi a pozorovat bezprostřední reakce na mou tvorbu. Tentokrát jsem se ale rozhodla podobnou sešlost uspořádat pro lidi, kteří toho na svém spisovatelském kontě mají o dost více než já.

 

Hosté autorského čtení aneb Jak se plní sny

Představte si, že jste začínající spisovatel a chcete uspořádat akci typu autorské čtení známých českých autorů fantastiky. Dost odvážné předsevzetí. Troufalé. Někdo by mohl dokonce říct i drzé. Vždyť kolik jste toho dosáhli vy sami? Vlastně nic. A být to jen na mně, tak se nic takového také neuskuteční.

Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, kteří umí dobře hecovat. Takže se začalo s plánováním. Zaprvé výběr hostů.

Předběžný souhlas s nápadem něco takového uspořádat jsem získala od spisovatele Jiřího Walkera Procházky a také od Jana Kotouče. S nimi začal závod na dlouhou trať – domlouvání termínu. Aneb zkuste se dohodnout s někým, kdo má tak nabitý program.

Nakonec se to přeci jen podařilo. Navíc se již domluvený termín hodil i spisovatelce Julii Novákové, která svou přítomností obohatila mužské duo.

 

Čtení u šálku čaje

Slovo dalo slovo a čtvrtý květnový čtvrtek se všichni spisovatelští hosté i jejich posluchači sešli v útulné čajovně poblíž pražské Letné.

Kdo mě zná, zná také způsob mé organizace. Plánovala jsem dorazit s předstihem, všechny přivítat atd. No… přijela jsem lidově řečeno za pět minut dvanáct jako skoro poslední, takže ostatní spíš vítali mě. Také jsem byla dost nervózní, protože něco podobného jsem kromě svých malých autorských čtení v úzkém kruhu přátel nikdy nepořádala. Nicméně spolu se začínající konverzací tento neklid brzy odpadl a začala jsem se bavit stejně jako všichni ostatní.

Po krátkém přivítání a představení spisovatelských hostů začalo první předčítání. První se knihy, respektive čtečky, ujala Julie Nováková se svým scifi románem. Honza Kotouč, který ji následoval, si vybral ukázku z připravované knihy ze série JFK. Tato série byla později rovněž předmětem diskuze, neboť agent Kovář a jeho příběhy byl takovým pojítkem všech tří hostů. Jirka Procházka, který tuto knižní řadu před několika lety spolu s Miroslavem Žambochem založil, četl ukázku ze sbírky svých povídek Druhý krok nikam.

 

Diskuze a rozjímání nad díly

Jak jsem již naznačila, posezení s autory se po jejich předčítání neslo v duchu volné debaty a pozastavením se nad díly a psaním obecně. Prostoru pro dotazy bylo dost a motivace také, neboť kdo se aktivně zapojil, mohl si za odměnu odnést podepsané dílo od Jirky a Honzy (tímto se ještě jednou omlouvám Julče, že jsem na poslední chvíli nebyla schopna její knihu pro tuto „minisoutěž“ také zajistit – byla jsem ve třech knihkupectvích a nikde nebyla k sehnání).

Ať už s podepsanou knihou v ruce, nebo bez ní, všichni jsme nakonec opouštěli čajovnu s úsměvem na tváři. To mě coby „organizátorku/neorganizátorku“ velice potěšilo a dodalo odhodlání uspořádat další autorské čtení zase s dalšími osobnostmi české fantastiky. Už teď se na to těším, v hlavě mám dokonce i pár jmen těch, které bych ráda oslovila, ale nerada bych předbíhala…

 

, ,

Con na vrbě 2013

Zdroj:

Stejně jako tomu bylo loni, i letos jsem se účastnila setkání fantasy milovníků ve smíchovské knihovně. A co si pro tento rok nakladatelství Straky na vrbě, které tuto akci pořádalo, pro hosty připravilo?

Než se dostanu k odpovědi na nadnesenou otázku, je na místě říct, že con na vrbě je pro mě srdcová záležitost. Minulý rok to byl vůbec první con, kterého jsem se zúčastnila, takže letos jsem na něm nesměla za žádnou cenu chybět. A to i přes to, že v pátek 14.6., kdy se con konal, za mnou do Prahy přijela na návštěvu maminka, prý abych jí aspoň trochu ukázala, jak v hlavním městě žiju. Pojala jsem to tedy po svém a namísto prohlídky, kde bydlím, kde pracuju atd., jsem ji vzala právě do smíchovské knihovny, ať pozná tento můj život v Praze.

A nyní, po malém výletu do mého soukromého života, již k samotnému programu conu.

 

Mistři písmen, učni slov

Celý con odstartoval Míla Linc se svou přednáškou o častých chybách začínajících autorů. A nutno říct, že toto téma pojal velice nápaditě a vtipně. Kdo Mílu zná, jistě si to dovede představit.

Pro lepší ilustraci problémů nezkušených psavců zvolil Míla improvizované divadelní ztvárnění známé povídky Elf hraničář Xaxy a jeho dobrodružství aneb Jak v žádném, ale opravdu v žádném případě nepsat.  Člověk se baví i sám, když toto „dílo“ čte. Hraná verze byla ještě zábavnější.

Po názorném příkladu následovalo povídání a vysvětlování jednotlivých chyb. Řeč přišla i na literární seminář Mistři písmen, učni slov, který Míla při knihovně vede. V něm se mimo samotného psaní učí mladí autoři přijímat i dávat konstruktivní kritiku, což následně vede k získání nadhledu nad vlastními díly a vyvarování se chyb ala Elf Xaxy.

 

Pod křídly strak

Jako druhý přišel ke slovu Michael Bronec, nakladatel Strak na vrbě, a řeč tedy byla hlavně o chystaných knižních románech, antologiích a jiných sbírkách, které pod ochrannými křídly strak v nejbližší době vyjdou.

Do diskuze se zapojili jak autoři zmíněných knih, tak i nezávislé a v některých případech fantastikou nepolíbené publikum (ano, druhým příkladem mám na mysli svou maminku, která rovněž zvědavě kladla otázky 😀 ).

 

Křest dortem

Dalším bodem programu byl křest knihy Wetemaa: Koruna Élladu od Adama Andrese.

Někdo by se mohl možná pseudonymem nechat zmýlit, ale autorkou této knihy je Češka. A rozhodně ne žádná začátečnice na poli fantastiky. Mimo jiných knih už jí vyšel i komiksový román, o němž byla v rámci křtu také řeč, neboť na české poměry je to rarita.

Co se týče křtu samotného a jeho organizace, na ten si, myslím, nemohl nikdo stěžovat. Publikum si mohlo zasoutěžit o mapičku ke knize vyplněním křížovky a kdo neznal všechny odpovědi a nevyhrál, nemusel rozhodně věšet hlavu. Kniha se totiž křtila dortem, který se pak rozdělil mezi přítomné. A musím uznat, že byl vážně dobrý!

 

Knížata páry a ducha

Jako poslední přišel na řadu již tradiční křest sbírky vítězů soutěže Žoldnéři fantasie. Ten tentokrát nese podtitul Knížata páry a ducha, neboť zhruba polovina vítězných povídek se nese v atmosféře steampunku.

Součástí křtu byla i diskuze s autory povídek o jejich tvorbě a předání ceny v podobě sochy letošnímu vítězovi.

 

A co bylo dále…

No co asi, že? Přesun do hospody 😀 A o tom už vám psát nebudu.

Nicméně bych ráda na konec ještě shrnula celkové dojmy. Ty byly dle očekávání velice kladné. Nejsem zrovna nestranný pisálek, jak jsem již naznačila, ke conu na vrbě a i k nakladatelství Strak mám jistý vztah. Takže kdyby to bylo fiasko, galantně bych mlčela 😀 Ale tak tomu rozhodně nebylo. No uznejte – i moje mamka, která se o tenhle žánr vůbec, ale vůbec nezajímá, odcházela s otázkou: A kdy se to bude zase konat?

Myslím si, že toto hodnocení vydá za tisíc slov. Takže příště zase za rok! Neváhejte a koukejte dorazit taky 😉

 

 

,

Rozhovor s autorem komiksů Rolandem

Zdroj:

Ahoj, Rolande. Mohl bys na úvod prozradit něco málo o sobě a svém vztahu ke kreslení? Jak ses vůbec k němu dostal a co tě na něm nejvíc baví?

Ahoj. Myslím, že na mém vztahu ke kreslení a grafice není nic až tak moc zvláštního. Odmalička jsem neustále něco kreslil. Ale teprve když mi začal kamarád během dojíždění do školy půjčovat světové komiksy, tak jsem se rozhodl věnovat tomu trochu víc. Mimochodem nemám žádné umělecké vzdělání.

 

Když jsi zmínil právě komiksy, já o tobě vím, že už ti jich pár vyšlo i tištěně součástí komiksových sbírek. Jaký je to pro tebe pocit vidět své dílo v knize? A sníš třeba o tom, že bys jednou vydal jen svou komiksovou knihu?

Pocit je to samozřejmě skvělý. Takové zadostiučinění, při kterém ani nemyslíte, jestli vám dílo vydělalo peníze. Prostě jste rádi, že ho můžete ukázat světu:-) Jak mi určitě potvrdí každý, kdo se zabývá nějakou uměleckou tvorbou.

A jestli bych chtěl vydat svůj grafický román? No jasně, myslím, že to je cílem snad každého komiksového autora. Bohužel ale pro něco takového u nás nejsou příliš přívětivé podmínky, řekl bych. Před asi tak 5 – 6 lety tu byl malý komiksový boom, kdy se hodně mluvilo o nastupující generaci českých autorů, od té doby je ale ticho po pěšině.

 

Máš nějaké komiksové autory jako svůj vzor? Co se ti na jejich dílech líbí nejvíc? A hraje pro tebe v tomto ohledu roli i samotný příběh komiksu, nebo na to koukáš čistě z pohledu grafika? 

Oblíbenců mám samozřejmě spousty, ale vyloženého favorita mezi nimi asi ne. Průběžně studuji, jakou kdo používá techniku, a občas ji zkouším i napodobit. Mám totiž stále pocit, že jsem nenašel vyloženě styl, který by mi seděl, a pořád se ho snažím inovovat. Grafická stránka díla je důležitá ale forma nad obsahem by neměla převažovat. Pokud je kvalitní scénář, pak je jedno, jakým stylem je komiks nakreslen. Na druhou stranu existují i vizuálně úchvatné komiksy, které chce člověk mít jen kvůli té kresbě.

 

Když už jsme narazili na texty komiksů, ty sám si pro své výtvory příběhy nepíšeš. Jak a podle čeho si vybíráš díla, která pak graficky zpracováváš?

To je hodně individuální, když něco čtu a vidím to v hlavě jako komiks, tak si řeknu, že by to mohlo fungovat. Záměrně říkám mohlo, protože ne všechno, co funguje v představách, poté funguje v praxi. Většinou chci, aby to bylo něco, kde se střídá prostředí, postavy a odehrává se nějaká vizuálně zajímavá akce, aby to ve formě obrázků nebyla nuda.

 

Mohl bys nám popsat, jak vůbec taková tvorba komiksu probíhá? A kolik ti nakreslení jednoho komiksu zabere tak asi času?

Na tohle se opět nedá zcela jednoznačně odpovědět, protože těch stylů, které se na komiks dají použít, je strašně moc. Tvorba jedné stránky u profíků může zabrat hodinu a stejně tak klidně i několik měsíců. Ale pokud to vezmu jen ze svého pohledu, tak jedna stránka zabere 3 – 4 dny. Nejdřív je nutné vymyslet rozložení panelů (záběrů), což je nejlepší dělat na nějaký papír bokem. Poté se celá stránka předkreslí tužkou. Může to být obyčejnou, anebo speciální modrou, která se negumuje, ale odstraní se v počítači. To celé se pak obtahuje tuší, tužkou, vybarvuje vodovými barvami a tak dále dle chutí autora. Celý proces pokračuje většinou v počítači, kde se doplní bubliny s textem a popřípadě digitální barvy a efekty, což je opět dlouhodobý proces a je k němu zapotřebí grafický tablet. V zahraničí je zcela normální, že každou z těchto činností dělá jeden člověk a komiks je týmová záležitost podobně jako natáčení filmu. U nás je bohužel normální, že tohle všechno si musí obstarat autor sám. Samozřejmě, že kvalitní komiks může být pouze černobílý a tvořený jediným člověkem, já bych ale právě rád zkusil něco, do čeho by se zapojilo víc lidí.

 

Když bys měl říct, co považuješ zatím za svůj největší úspěch, co by to bylo?

Za velký úspěch považuji každé své publikované dílo. Za každý publikovaný komiks jsem rád, ale dokud nejde přímo o můj vlastní grafický román, není to stále ono. Proto mne mnohem víc potěší práce jiného druhu. Grafiky pro server Armádní noviny, různá loga a potisky triček a jiné drobné práce, které jsou veřejně dost vidět.

Další věcí, na kterou jsem pyšný a která je takovým splněním dětského snu, je kreslení vystřihovánek pro časopis ABC. Jako malý kluk jsem ty modely lepil a říkal si, že bych je jednou chtěl i kreslit. Jak vidno, mé odhodlání mi vydrželo a vyplatilo se. Když si něco umanu, tak se mi to obvykle i povede 🙂

 

Máš teď nějaký větší projekt či plán pro tvorbu? Zkrátka něco, co chystáš v nejbližší době?

No zatím mi plno času bere moje oficiální zaměstnání a taky to, že musím někdy spát 🙂 Takže k velkým projektům se stále nějak nemůžu dostat a omezuji se na více drobnějších prací, ze kterých, myslím, žádná momentálně nestojí za nějakou extra zmínku – menší ilustrace, vystřihovánky pro ABC atd.
Velké projekty mám v hlavě, hlavně jak už jsem řekl – vlastní grafický román. Námět by byl, na scénář bych už také někoho měl, ale horší je to se samotnou realizací. Já bych to totiž chtěl pojmout poněkud velkolepěji, než je na české poměry zvykem – tím mám na mysli celobarevnou knihu, která by se alespoň trochu mohla rovnat “západním” komiksům.

 

Já jsem na začátku nadnášela, že tvůj koníček je hodně spjat s psaním. Tímto se k tomu dostáváme. Můžeš prozradit něco víc o tom námětu. O čem by to mělo být, respektive bude, až na to budeš mít dostatek času?

Mám několik kamarádů, kteří se zabývají psaním povídek, takže náměty beru od nich. Takovým mým vrchním scénáristou a kolegou v tvorbě je Jirka Kříž, se kterým jsme si vytvořili dva fiktivní světy – jeden z oblasti fantasy a druhý z oblasti scifi. Pokud bych je měl přiblížit, tak ten fantasy svět není tak úplně fantasy, ale je celkem přesně zasazen do doby raného středověku a popisuje život a putování žoldnéře Tyra tehdejší Evropou s tím, že všechny bájné bytosti i bohové tehdejších kmenů a národů jsou běžnou realitou, takže je to spíš historický příběh s fantasy prvky.

Naše druhé universum je mnohem komplikovanější a popisuje postapokalyptický svět, v němž zubožení lidé žijí pod nadvládou tajemných bytostí, které parazitují na životní energii našeho světa. S těmito bytostmi svádí boj militantní náboženská organizace, která ovšem uznává jen svou pravdu a chová se jako moderní inkvizice. A do toho všeho se objevuje několik jedinců s výjimečnými schopnostmi, jakýchsi kříženců lidí a oněch bytostí, kteří budou mít zásadní vliv na osud lidstva.

Tento svět už máme promyšlený velmi komplexně a myslím, že by dobře fungoval jak ve formě komiksu, tak i ve formě knihy. To je už ale Jirkova práce.

 

Myslím, že všichni budeme držet palce, aby se vám to podařilo. Tímto náš rozhovor dospěl ke konci, nicméně než se rozloučíme, je ještě něco, co bys chtěl čtenářům sdělit?

Čtenářům bych rád poděkoval za čas, který věnovali tomuto rozhovoru. Pokud je komiksy a jejich tvůrci zaujali, mohou se na nás přijít podívat 8. června do klubu Cross v Holešovicích na setkání všech fanoušků komiksu nazvané Crwecon. Děkuji i tobě za tento rozhovor a loučím se. Ahoj.

Já se rovněž loučím a za sebe i čtenáře ti moc děkuji za čas.

 

 

Další ukázky Rolandových prací můžete najít na jeho profilu na Humanart nebo v galerii na facebookovských stránkách.