,

Jména postav

Zdroj: sidath.deviantart.com




Po odpovědi na otázku, kolik by mělo mít dílo hlavních postav, se dnes budeme zabývat jmény hrdinů. Jak je správně pojmenovat?

 

Česká, zahraniční nebo smyšlená?

Základní otázka, kterou si hodně autorů pokládá, je, v jakém jazyce by jména měla být. Nevím, čím to je, ale většina začínajících pisálků se brání českým jménům. Podle všeho nejsou v jejich očích dostatečně cool jako třeba Kate nebo K´hatee. Kačka zní asi moc obyčejně.

Nicméně na druhou stranu to nechci nijak hanit. Sama si jména pro své postavy vymýšlím. Vím ale, proč to dělám. A to je asi základ. Položit si otázku: Co píšete? Co se pro vaše prostředí nejvíce hodí?

Pokud píšu obyčejnou povídku, kde není místo blíže specifikováno, jsou česká jména nejlepší. Čtenářovi jsou blízké, a proto si je snadno zapamatuje.

Pokud jsem se rozhodla psát westernovou povídku, je logické, že naopak zvolím jména z divokého západu. Pro dané prostředí zní zkrátka Joe daleko lépe a věrohodněji než Pepík. O tom žádná.

Základním předpokladem pro vymyšlená jména, je analogicky dle předešlých příkladů vymyšlený svět. Pokud máte propracovaný život někde na jiné planetě s vlastními zákony, bylo by jako pěst na oko cpát tam ať už česká, nebo zahraniční jména (v nejděsivějším a nejvíc odstrašujícím případě dokonce mix obou kategorií; brrr).

 

Jak vymyslet postavě dobré jméno

Tak. To by byla obecná podstata používání jmen. V následující části se nyní zaměříme na úskalí spojená s posledním zmiňovaným případem. Na co si tedy dávat pozor, když se rozhodneme vymýšlet jména?

 

1. Krkolomná jména

Tento problém se řeší často v různých článcích, ale asi to není stále dost. Vždy se najde někdo, komu se líbí Diasha-Alaa´Fianala. Protože používání pomlček a apostrofů je přeci strašně skvělé a čím delší jméno, tím lepší, že? Stejně jako fantasy světy asi neznají čárky nad samohláskami a musí si nutně vypomáhat zdvojováním písmen.

Takže, prosím za všechny čtenáře, s rozumem! Zkuste si to po sobě přečíst nahlas. Jestli vám to jméno, lidově řečeno, nepůjde do huby, pak je něco špatně. Vyzkoušejte si sami pro sebe na tu postavu zakřičet. Říct její jméno ve vzteku a rychle. Bez dlouhého přemýšlení. Ulevíte tím hodně lidem i sobě!

 

2. Národnosti

Pokud máte hezky propracovaný svět, stojí se zamyslet i nad tím, jaké mají jednotlivé jeho části kulturu. Čím jsou jejich jména typická, co vyjadřují?

Sama jsem na toto narazila ve své prvotině a nevěříte, kolik lidí mi vytklo, že ta jména jsou nekonzistentní. Jedna země, ale z některých jmen bylo jasně patrné odvozování od latinských slov, jiná zase úplně vymyšlená. Nevěřila bych, jak jsou na to čtenáři citliví, kdybych tuhle připomínku neměla přímo od nich.

Pokuste se tedy zamyslet nad různými částmi vašeho vymyšleného světa. Inspirovat se jmény z různých zemí není na škodu. Ale dejte tomu pevný řád.

Jako příklad mohu uvést svůj svět – Středohorské království, inspirace Slovany. Jména jako Welgred (v “překladu” velký hrad). Pak tu máme Království meče. V jejich jménech třeba nenajdete písmeno „r“. Nebo by tu byli obyvatele jednoho ostrovního státu. Ti dost často mají jména odvozená od našich – Paolína (Pavlína). Zkrátka podle jména pak čtenář může hádat, kde má daná postava kořeny, nebo že jeden z rodičů hlavního hrdiny nepochází z té samé země, ve které se váš oblíbenec narodil. Často si s tím pohrávám tak, že je to třeba součástí zápletky. Takové vodítko pro pozorné čtenáře.

 

3. Každá postava nemusí mít nutně jméno

U vedlejších postav často vyvstává otázka, jestli je pojmenovávat či nikoliv. Odpověď v drtivé většině případů ani neleží v tom, jestli ta postava je natolik důležitá, aby jméno měla, ale jestli se to hodí a čili jestli je nutné ji pojmenovávat. Víc než od role postavy v příběhu bych se odrazila od sociální skupiny, do níž spadá.

Ve fantasy jsou častí vojáci. Já si zkrátka nedovedu představit, že ti by se mezi sebou oslovovali jinak než jmény (až na velitele). Proto, i když postava vojáka není nijak významná, zpravidla má v mém světě jméno.

Pak tu jsou ale postavy, jejichž jméno není potřeba. Nemusíte čtenáře zatěžovat se jménem krále a rodu, z něhož pochází, když mu všichni říkají Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti). Podobně je to třeba s rodiči. Své postavy mám hodně promyšlené, ale když mluví o své minulosti a skloňují slovo matka, otec, nikdy nejmenují. Nejsme v Simpsonech, kde Bart říká Homerovi Homere. Vy snad rodiče pojmenováváte jménem? Proč by tedy měly postavy?

Při volbě, která postava bude mít jméno a která ne, to chce zkrátka používat zdravý rozum. Opět. Cílem díla je přeci, aby působilo věrohodně. A i takovéhle detaily mu mohou v konečném důsledku pomoci nebo naopak uškodit.

 

A jaká jména pro své postavy používáte vy?

,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?

, ,

Festival fantazie spisovatelskýma očima

Zdroj:

Hned na úvod musím říct, že pokud píšete a rádi byste ve světě literatury našli své místo, jsou pro vás cony ideálním prostorem pro proniknutí do této sféry. Na Festivalu fantazie (FF) jsem byla pouhé dva dny z těch celkových deseti, ale i za tu dobu jsem byla schopna toho pro své psaní pochytit dost.

Jako v kterékoliv jiné oblasti, i ve psaní platí, vše je především o lidech. Naslouchání a diskuze jsou daleko přínosnější pro práci spisovatele, než pročítání knih o tvůrčím psaní. Aspoň tedy pro mě.

 

Takže kdo všechno na FF obohatil mé psaní?

 

Literární workshop Michaela A. Stackpola

Jako první po příjezdu na FF jsem zamířila na literární workshop vedený americkým spisovatelem Michaelem A. Stackpolem. Po tom, co jsem přes rok v práci nemluvila a až na pár seriálu ani neslyšela angličtinu, to byl docela šok. Zvlášť když Jan Johnak Kotouč hned na úvod prohlásil, že i když přednáška měla být tlumočena, nebude.

S potěšením musím říct, že to nebylo vůbec tak hrozné jako mé nejčernější obavy. Nebudu si hrát na to, že jsem rozuměla úplně všemu, ale podstatné části ano, z čehož jsem měla patřičnou radost.

Pak přišla ovšem řada na to, abych anglicky něco i sama řekla, neb jsem se spolu s Michaelem Stackpolem a Johnakem přesunula do salonku pro VIP hosty. Tam přeci nešlo jen tak sedět a hezky se usmívat, i když dokud tam byli i jiní, kteří se ptali, tak jsem tuto taktiku úspěšně praktikovala. Ostatně i v češtině v takovýchto chvílích spíš poslouchám, než abych se zapojila aktivně do diskuze. (Ano, kdo mě znáte, asi tomu právě nevěříte, ale v podobných situacích se tak opravdu chovám 😀 )

Řeč se nakonec, před přesunem na jídlo, stočila ke psaní o minulosti postav. Respektive psaní ve velkých sériích o tom, co se stalo, než byl kupříkladu první díl. K tomu už měla co říct, a proto jsem se zapojila trochu víc také.

Možná se to na první pohled nezdát, ale napsat něco takového není vůbec jednoduché. Vy jako autor danou postavu nějak znáte a už máte v hlavě všechny její budoucí kroky. Jenže samotný hrdina o své budoucnosti nic neví. A přesně tento rozpor vám při psaní může malinko komplikovat život.

 

Diskuze s porotci soutěže O Dračí řád

Po šestihodinovém intenzivním kurzu angličtiny jsem se přesunula na vyhlášení výsledků soutěže O Dračí řád a následnou diskuzi s jejími porotci.

Na tuto část jsem se hodně těšila, protože již delší dobu tady na internetu sleduju Karla Doležala, známého spíš jako Sikara. I když je z Prahy jako já, kde jinde bychom se měli poprvé setkat než v Chotěboři, že?

Po vyhlášení výsledků a křtu sborníku, který jsem si nakonec i odvezla, porotci soutěže komentovali nejčastější chyby a jiné jevy, které se v povídkách vyskytovaly. Vážně jsem se podivila, kolik autorů si po sobě text, který pošle do soutěže, ani nepřečte. Docela smutné zjištění.

Všeobecně musím říct, že práci poroty obdivuji. Celkem všechny povídky měly něco přes 1, 7 milionu znaků, tj. rozsah přibližně čtyř až pěti tištěných knih cca o 250 stranách. Ke všem povídkám bylo navíc ještě připojeno slovní hodnocení, což také zabere porotcům hodně času. Proto velká poklona. Musí to být určitě skvělá výzva. I když bych asi litovala, někdy bych si něco podobného chtěla vyzkoušet, když už hodnotím lidem různé texty.

 

Noční program

Po získání sborníku povídek následovala už volná zábava. V programu sice bylo ještě několik zajímavých položek, ale popíjet se přeci musí. Zvlášť když Sikarovi dlužíte pozvání za zhodnocení povídky, kterou mám nyní v soutěži Daidalos.

Nakonec jsem ale u jednoho stolu nepovídala ani moc s ním, jak jsem měla původně v plánu, ale s dalšími lidmi. Dostali jsme se všeobecně k tvorbě světa a důležitosti beta čtenářů. Od toho jsme se přenesli k maličkostem, které ve svém světě neustále řeším. Mile mě překvapilo, jak i neznámí lidé, kteří nic ode mě nikdy nečetli, se do diskuze ochotně zapojili. A dokonce, aniž by to možná věděli, mi vnukli několik zajímavých nápadů, které by mohly vést k řešení těchto drobností, do kterých se lze z pozice čtenáře skvěle strefovat. Takže díky vám všem za pomoc!

Po této diskuzi jsem se vydala s jedním autorem ven probírat pro změnu jeho svět a příběhy. Všeobecně mě historická fantasy, kterou píše, zajímá. Proto jsem chtěla vědět víc. Pak ale nastal problém – jak mezi tolika lidmi najít Mílu Lince a Dariona, se kterými jsem taky chtěla prohodit pár slov. Naštěstí se opět mé obavy ukázaly jako liché. Míla seděl na židličkách uprostřed chodníku a spíš by bylo těžší ho přehlédnout, případně o něj třeba nezakopnout 😀

Aneb je krásné když věci zapadají pěkně do sebe. Zbytek noci jsem tedy trávila v této společnosti, v ruce kolu s rumem, pohoda. Více asi nemá cenu rozepisovat aneb Jsem si vědoma, že tohle vždy zajímá všechny nejvíc, co se řeší při chlastání, takže se na to jistě zvědavě doptáte v komentářích 😉 😀

 

Slet spisovatelů

V sobotu se vstávalo brzy, alespoň tedy v poměru s tím, v kolik se šlo spát. Důvodů pro to bylo hned několik. Předně to, že mi byla hrozná zima, a když je mi zima, prostě neusnu (aneb když víte, že budete spát na zemi, nebuďte líní s sebou tahat o něco víc zavazadel jako já a vezměte si karimatku). Druhým důvodem pak bylo, že se ve velkém sále konal slet spisovatelů a spisovatelek. Na tom jsem přeci nesměla chybět. A díky důvodu č. 1 jsem se před touto událostí stihla alespoň ještě nasnídat 🙂

Samotný slet spisovatelů se nesl v takovém komornějším duchu. Myslím, že to bylo i tím, že většina lidí ještě vyspávala, a to včetně některých autorů (nebudu jmenovat, protože minimálně jednoho dotyčného to pak opravdu mrzelo a vyčítal nám, že jsme ho měli vzbudit).

Jak to ale bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Díky skromnější účasti byla lepší možnost popovídat si s přítomnými spisovateli a také, i když jsem si slibovala, že do přeplněné knihovničky nějakou dobu nic nepřidám, koupit si nějakou tu knihu a nechat si ji autorem podepsat. Této příležitosti jsem využila hlavně u Michaela A. Stackpola. Přeci jen šance opatřit si knihu podepsanou autorem až z Ameriky, to se zase jen tak nepovede. Navíc den předem mě na svém semináři opravdu několika myšlenkami zaujal natolik, že jsem zvědavá, jak teorie v jeho případě funguje v praxi.

Další, s kým jsem si na sletu popovídala trochu víc, byl spisovatel Jaroslav Mostecký. S ním jsem diskutovala už kdysi na křtu knihy Miroslava Žambocha a je opravdu hezké, že si mě pamatoval a hned se mě ptal, jak pokračuje moje dílo. Velice mě tím potěšil, zvlášť když jsem přišla původně vyzvídat, jak je na tom on se svou knihou Pod úplňkem hada. Nebyla to ale jediná věc, čím mi vyrazil dech. Než jsme se rozloučili, chtěl se se mnou dokonce i vyfotit! Připadala jsem si jako veledůležitá persóna, bylo to od něj vážně moc milé.

 

Hrdina musí trpět

Po sletu jsem sice měla v plánu navštívit ještě jinou přednášku (čti jako prošvihla jsem dvě další), ale nakonec jsem se natolik zapovídala s nejrůznějšími lidmi, které jsem potkala, že jsem ji (je) vynechala a šla jsem si poslechnout až povídání na téma Hrdina musí trpět.

Přednáška byla pojatá vcelku vtipně, ale bohužel musím říct, že i když byla kvalitní, moc nového mi nepřinesla. Spíš to bylo zaměřeno pro začínající psavce. Navíc mám ve zvyku si valnou většinu informací promítat na své postavy a nějak mi to na ně vůbec nepasovalo, a to ne že by trpěli málo.

 

Jak se stát mušketýrem snadno a rychle

Dalším bodem programu, který mě zaujal, bylo povídání Míly Lince o mušketýrech. Míla je takový přirozený řečník, dobře se poslouchá, člověk se u toho vždy pobaví, takže zkrátka samá pozitiva. A ani tentokrát nezklamal, i když se večer před tím přiznal, že přípravě moc nevěnoval (nebo to bylo ráno u snídaně? Už nevím 😀 ).

Nicméně nehrálo to žádnou roli. Když člověk ví, o čem mluví, nepotřebuje kdovíjakou přípravu. A takovým mužem Míla je. Takže rozhodně palec nahoru a těším se na další jeho přednášky.

 

Nepište blbě jako JWP

Poslední, na co jsem se vážně těšila, byla přednáška Jiřího Walkera Procházky. Ten patří také mezi přirozené řečníky, kteří vědí, o čem mluví. A na uvolněnosti jeho přednesu to rozhodně bylo vidět. Člověk to z něho cítí a mnohem lépe si to jako posluchač užije. Navíc téma, o kterém mluvil, mi bylo hodně blízké. Proto jsem si dokonce dovolila mu tam s jednou myšlenkou skočit, a to když mluvil o zbytečném vkládání uvozovacích vět.

Já sama patřím k autorům, kteří v tomto chybují. Pořádám ovšem často autorská čtení a nebudete věřit, jak právě naprosto zbytečnými uvozovacími větami umím naštvat sama sebe. Když člověk čte někomu nahlas svá díla, naprosto přesně dokáže poznat, kdy mu tam uvozovací věta přetrhává nit plynulosti a kdy se naopak uvozovací věta hodí, jelikož se už sám autor mezi řádkami ztrácí, kdo co vlastně říká. I proto jsem se chtěla s ostatními o tuto zkušenost podělit. Je to dobrý způsob, jak vidět vlastní chyby.   

 

Odjezd z Chotěboře

Všechno musí jednou skončit. I můj odjezd z Festivalu fantazie se nachýlil. Po přednášce Jiřího Procházky se mi ho podařilo vytáhnout ještě na chvíli ven a posedět s ním. Dokonce mě pozval i na klobásu. Grilovanou, jak jinak 😀

Taky jsem měla tu možnost seznámit se s jeho přítelkyní Klárou. Je pěkné, když je z lidí cítit jejich partnerské štěstí i navenek, čehož jsou oni dva tím nejlepším příkladem. Posezení s nimi byl skvělý způsob, jak pobyt na této akci náležitě zakončit.

 

Tím bych ráda poděkovala všem zúčastněným a taky Randalfovi, jehož fotky naleznete na konci článku v galerii. Bylo to s vámi fajn! Moc jsem si to užila a těším se na příští rok.

 

A teď otázečka pro účastníky, kteří na FFku byli – kdo z vás měl taky na letošní průkazce hologram z minulého roku?

 

 

 

Festival fantazie v obraze

, ,

Autorské čtení

Zdroj:

S malým zpožděním (čti měsíc a kus) přináším shrnutí akce, kterou jsem v rámci činnosti blogu pořádala – autorského čtení českých spisovatelů Jiřího W. Procházky, Jana Kotouče a Julie Novákové.

Musím se přiznat, že já sama jako autor a člověk aspirující na to stát se jednou spisovatelem autorská čtení miluju. Baví mě oživovat svá díla přímo před lidmi a pozorovat bezprostřední reakce na mou tvorbu. Tentokrát jsem se ale rozhodla podobnou sešlost uspořádat pro lidi, kteří toho na svém spisovatelském kontě mají o dost více než já.

 

Hosté autorského čtení aneb Jak se plní sny

Představte si, že jste začínající spisovatel a chcete uspořádat akci typu autorské čtení známých českých autorů fantastiky. Dost odvážné předsevzetí. Troufalé. Někdo by mohl dokonce říct i drzé. Vždyť kolik jste toho dosáhli vy sami? Vlastně nic. A být to jen na mně, tak se nic takového také neuskuteční.

Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, kteří umí dobře hecovat. Takže se začalo s plánováním. Zaprvé výběr hostů.

Předběžný souhlas s nápadem něco takového uspořádat jsem získala od spisovatele Jiřího Walkera Procházky a také od Jana Kotouče. S nimi začal závod na dlouhou trať – domlouvání termínu. Aneb zkuste se dohodnout s někým, kdo má tak nabitý program.

Nakonec se to přeci jen podařilo. Navíc se již domluvený termín hodil i spisovatelce Julii Novákové, která svou přítomností obohatila mužské duo.

 

Čtení u šálku čaje

Slovo dalo slovo a čtvrtý květnový čtvrtek se všichni spisovatelští hosté i jejich posluchači sešli v útulné čajovně poblíž pražské Letné.

Kdo mě zná, zná také způsob mé organizace. Plánovala jsem dorazit s předstihem, všechny přivítat atd. No… přijela jsem lidově řečeno za pět minut dvanáct jako skoro poslední, takže ostatní spíš vítali mě. Také jsem byla dost nervózní, protože něco podobného jsem kromě svých malých autorských čtení v úzkém kruhu přátel nikdy nepořádala. Nicméně spolu se začínající konverzací tento neklid brzy odpadl a začala jsem se bavit stejně jako všichni ostatní.

Po krátkém přivítání a představení spisovatelských hostů začalo první předčítání. První se knihy, respektive čtečky, ujala Julie Nováková se svým scifi románem. Honza Kotouč, který ji následoval, si vybral ukázku z připravované knihy ze série JFK. Tato série byla později rovněž předmětem diskuze, neboť agent Kovář a jeho příběhy byl takovým pojítkem všech tří hostů. Jirka Procházka, který tuto knižní řadu před několika lety spolu s Miroslavem Žambochem založil, četl ukázku ze sbírky svých povídek Druhý krok nikam.

 

Diskuze a rozjímání nad díly

Jak jsem již naznačila, posezení s autory se po jejich předčítání neslo v duchu volné debaty a pozastavením se nad díly a psaním obecně. Prostoru pro dotazy bylo dost a motivace také, neboť kdo se aktivně zapojil, mohl si za odměnu odnést podepsané dílo od Jirky a Honzy (tímto se ještě jednou omlouvám Julče, že jsem na poslední chvíli nebyla schopna její knihu pro tuto „minisoutěž“ také zajistit – byla jsem ve třech knihkupectvích a nikde nebyla k sehnání).

Ať už s podepsanou knihou v ruce, nebo bez ní, všichni jsme nakonec opouštěli čajovnu s úsměvem na tváři. To mě coby „organizátorku/neorganizátorku“ velice potěšilo a dodalo odhodlání uspořádat další autorské čtení zase s dalšími osobnostmi české fantastiky. Už teď se na to těším, v hlavě mám dokonce i pár jmen těch, které bych ráda oslovila, ale nerada bych předbíhala…

 

, ,

Con na vrbě 2013

Zdroj:

Stejně jako tomu bylo loni, i letos jsem se účastnila setkání fantasy milovníků ve smíchovské knihovně. A co si pro tento rok nakladatelství Straky na vrbě, které tuto akci pořádalo, pro hosty připravilo?

Než se dostanu k odpovědi na nadnesenou otázku, je na místě říct, že con na vrbě je pro mě srdcová záležitost. Minulý rok to byl vůbec první con, kterého jsem se zúčastnila, takže letos jsem na něm nesměla za žádnou cenu chybět. A to i přes to, že v pátek 14.6., kdy se con konal, za mnou do Prahy přijela na návštěvu maminka, prý abych jí aspoň trochu ukázala, jak v hlavním městě žiju. Pojala jsem to tedy po svém a namísto prohlídky, kde bydlím, kde pracuju atd., jsem ji vzala právě do smíchovské knihovny, ať pozná tento můj život v Praze.

A nyní, po malém výletu do mého soukromého života, již k samotnému programu conu.

 

Mistři písmen, učni slov

Celý con odstartoval Míla Linc se svou přednáškou o častých chybách začínajících autorů. A nutno říct, že toto téma pojal velice nápaditě a vtipně. Kdo Mílu zná, jistě si to dovede představit.

Pro lepší ilustraci problémů nezkušených psavců zvolil Míla improvizované divadelní ztvárnění známé povídky Elf hraničář Xaxy a jeho dobrodružství aneb Jak v žádném, ale opravdu v žádném případě nepsat.  Člověk se baví i sám, když toto „dílo“ čte. Hraná verze byla ještě zábavnější.

Po názorném příkladu následovalo povídání a vysvětlování jednotlivých chyb. Řeč přišla i na literární seminář Mistři písmen, učni slov, který Míla při knihovně vede. V něm se mimo samotného psaní učí mladí autoři přijímat i dávat konstruktivní kritiku, což následně vede k získání nadhledu nad vlastními díly a vyvarování se chyb ala Elf Xaxy.

 

Pod křídly strak

Jako druhý přišel ke slovu Michael Bronec, nakladatel Strak na vrbě, a řeč tedy byla hlavně o chystaných knižních románech, antologiích a jiných sbírkách, které pod ochrannými křídly strak v nejbližší době vyjdou.

Do diskuze se zapojili jak autoři zmíněných knih, tak i nezávislé a v některých případech fantastikou nepolíbené publikum (ano, druhým příkladem mám na mysli svou maminku, která rovněž zvědavě kladla otázky 😀 ).

 

Křest dortem

Dalším bodem programu byl křest knihy Wetemaa: Koruna Élladu od Adama Andrese.

Někdo by se mohl možná pseudonymem nechat zmýlit, ale autorkou této knihy je Češka. A rozhodně ne žádná začátečnice na poli fantastiky. Mimo jiných knih už jí vyšel i komiksový román, o němž byla v rámci křtu také řeč, neboť na české poměry je to rarita.

Co se týče křtu samotného a jeho organizace, na ten si, myslím, nemohl nikdo stěžovat. Publikum si mohlo zasoutěžit o mapičku ke knize vyplněním křížovky a kdo neznal všechny odpovědi a nevyhrál, nemusel rozhodně věšet hlavu. Kniha se totiž křtila dortem, který se pak rozdělil mezi přítomné. A musím uznat, že byl vážně dobrý!

 

Knížata páry a ducha

Jako poslední přišel na řadu již tradiční křest sbírky vítězů soutěže Žoldnéři fantasie. Ten tentokrát nese podtitul Knížata páry a ducha, neboť zhruba polovina vítězných povídek se nese v atmosféře steampunku.

Součástí křtu byla i diskuze s autory povídek o jejich tvorbě a předání ceny v podobě sochy letošnímu vítězovi.

 

A co bylo dále…

No co asi, že? Přesun do hospody 😀 A o tom už vám psát nebudu.

Nicméně bych ráda na konec ještě shrnula celkové dojmy. Ty byly dle očekávání velice kladné. Nejsem zrovna nestranný pisálek, jak jsem již naznačila, ke conu na vrbě a i k nakladatelství Strak mám jistý vztah. Takže kdyby to bylo fiasko, galantně bych mlčela 😀 Ale tak tomu rozhodně nebylo. No uznejte – i moje mamka, která se o tenhle žánr vůbec, ale vůbec nezajímá, odcházela s otázkou: A kdy se to bude zase konat?

Myslím si, že toto hodnocení vydá za tisíc slov. Takže příště zase za rok! Neváhejte a koukejte dorazit taky 😉

 

 

,

Rozhovor s autorem komiksů Rolandem

Zdroj:

Ahoj, Rolande. Mohl bys na úvod prozradit něco málo o sobě a svém vztahu ke kreslení? Jak ses vůbec k němu dostal a co tě na něm nejvíc baví?

Ahoj. Myslím, že na mém vztahu ke kreslení a grafice není nic až tak moc zvláštního. Odmalička jsem neustále něco kreslil. Ale teprve když mi začal kamarád během dojíždění do školy půjčovat světové komiksy, tak jsem se rozhodl věnovat tomu trochu víc. Mimochodem nemám žádné umělecké vzdělání.

 

Když jsi zmínil právě komiksy, já o tobě vím, že už ti jich pár vyšlo i tištěně součástí komiksových sbírek. Jaký je to pro tebe pocit vidět své dílo v knize? A sníš třeba o tom, že bys jednou vydal jen svou komiksovou knihu?

Pocit je to samozřejmě skvělý. Takové zadostiučinění, při kterém ani nemyslíte, jestli vám dílo vydělalo peníze. Prostě jste rádi, že ho můžete ukázat světu:-) Jak mi určitě potvrdí každý, kdo se zabývá nějakou uměleckou tvorbou.

A jestli bych chtěl vydat svůj grafický román? No jasně, myslím, že to je cílem snad každého komiksového autora. Bohužel ale pro něco takového u nás nejsou příliš přívětivé podmínky, řekl bych. Před asi tak 5 – 6 lety tu byl malý komiksový boom, kdy se hodně mluvilo o nastupující generaci českých autorů, od té doby je ale ticho po pěšině.

 

Máš nějaké komiksové autory jako svůj vzor? Co se ti na jejich dílech líbí nejvíc? A hraje pro tebe v tomto ohledu roli i samotný příběh komiksu, nebo na to koukáš čistě z pohledu grafika? 

Oblíbenců mám samozřejmě spousty, ale vyloženého favorita mezi nimi asi ne. Průběžně studuji, jakou kdo používá techniku, a občas ji zkouším i napodobit. Mám totiž stále pocit, že jsem nenašel vyloženě styl, který by mi seděl, a pořád se ho snažím inovovat. Grafická stránka díla je důležitá ale forma nad obsahem by neměla převažovat. Pokud je kvalitní scénář, pak je jedno, jakým stylem je komiks nakreslen. Na druhou stranu existují i vizuálně úchvatné komiksy, které chce člověk mít jen kvůli té kresbě.

 

Když už jsme narazili na texty komiksů, ty sám si pro své výtvory příběhy nepíšeš. Jak a podle čeho si vybíráš díla, která pak graficky zpracováváš?

To je hodně individuální, když něco čtu a vidím to v hlavě jako komiks, tak si řeknu, že by to mohlo fungovat. Záměrně říkám mohlo, protože ne všechno, co funguje v představách, poté funguje v praxi. Většinou chci, aby to bylo něco, kde se střídá prostředí, postavy a odehrává se nějaká vizuálně zajímavá akce, aby to ve formě obrázků nebyla nuda.

 

Mohl bys nám popsat, jak vůbec taková tvorba komiksu probíhá? A kolik ti nakreslení jednoho komiksu zabere tak asi času?

Na tohle se opět nedá zcela jednoznačně odpovědět, protože těch stylů, které se na komiks dají použít, je strašně moc. Tvorba jedné stránky u profíků může zabrat hodinu a stejně tak klidně i několik měsíců. Ale pokud to vezmu jen ze svého pohledu, tak jedna stránka zabere 3 – 4 dny. Nejdřív je nutné vymyslet rozložení panelů (záběrů), což je nejlepší dělat na nějaký papír bokem. Poté se celá stránka předkreslí tužkou. Může to být obyčejnou, anebo speciální modrou, která se negumuje, ale odstraní se v počítači. To celé se pak obtahuje tuší, tužkou, vybarvuje vodovými barvami a tak dále dle chutí autora. Celý proces pokračuje většinou v počítači, kde se doplní bubliny s textem a popřípadě digitální barvy a efekty, což je opět dlouhodobý proces a je k němu zapotřebí grafický tablet. V zahraničí je zcela normální, že každou z těchto činností dělá jeden člověk a komiks je týmová záležitost podobně jako natáčení filmu. U nás je bohužel normální, že tohle všechno si musí obstarat autor sám. Samozřejmě, že kvalitní komiks může být pouze černobílý a tvořený jediným člověkem, já bych ale právě rád zkusil něco, do čeho by se zapojilo víc lidí.

 

Když bys měl říct, co považuješ zatím za svůj největší úspěch, co by to bylo?

Za velký úspěch považuji každé své publikované dílo. Za každý publikovaný komiks jsem rád, ale dokud nejde přímo o můj vlastní grafický román, není to stále ono. Proto mne mnohem víc potěší práce jiného druhu. Grafiky pro server Armádní noviny, různá loga a potisky triček a jiné drobné práce, které jsou veřejně dost vidět.

Další věcí, na kterou jsem pyšný a která je takovým splněním dětského snu, je kreslení vystřihovánek pro časopis ABC. Jako malý kluk jsem ty modely lepil a říkal si, že bych je jednou chtěl i kreslit. Jak vidno, mé odhodlání mi vydrželo a vyplatilo se. Když si něco umanu, tak se mi to obvykle i povede 🙂

 

Máš teď nějaký větší projekt či plán pro tvorbu? Zkrátka něco, co chystáš v nejbližší době?

No zatím mi plno času bere moje oficiální zaměstnání a taky to, že musím někdy spát 🙂 Takže k velkým projektům se stále nějak nemůžu dostat a omezuji se na více drobnějších prací, ze kterých, myslím, žádná momentálně nestojí za nějakou extra zmínku – menší ilustrace, vystřihovánky pro ABC atd.
Velké projekty mám v hlavě, hlavně jak už jsem řekl – vlastní grafický román. Námět by byl, na scénář bych už také někoho měl, ale horší je to se samotnou realizací. Já bych to totiž chtěl pojmout poněkud velkolepěji, než je na české poměry zvykem – tím mám na mysli celobarevnou knihu, která by se alespoň trochu mohla rovnat “západním” komiksům.

 

Já jsem na začátku nadnášela, že tvůj koníček je hodně spjat s psaním. Tímto se k tomu dostáváme. Můžeš prozradit něco víc o tom námětu. O čem by to mělo být, respektive bude, až na to budeš mít dostatek času?

Mám několik kamarádů, kteří se zabývají psaním povídek, takže náměty beru od nich. Takovým mým vrchním scénáristou a kolegou v tvorbě je Jirka Kříž, se kterým jsme si vytvořili dva fiktivní světy – jeden z oblasti fantasy a druhý z oblasti scifi. Pokud bych je měl přiblížit, tak ten fantasy svět není tak úplně fantasy, ale je celkem přesně zasazen do doby raného středověku a popisuje život a putování žoldnéře Tyra tehdejší Evropou s tím, že všechny bájné bytosti i bohové tehdejších kmenů a národů jsou běžnou realitou, takže je to spíš historický příběh s fantasy prvky.

Naše druhé universum je mnohem komplikovanější a popisuje postapokalyptický svět, v němž zubožení lidé žijí pod nadvládou tajemných bytostí, které parazitují na životní energii našeho světa. S těmito bytostmi svádí boj militantní náboženská organizace, která ovšem uznává jen svou pravdu a chová se jako moderní inkvizice. A do toho všeho se objevuje několik jedinců s výjimečnými schopnostmi, jakýchsi kříženců lidí a oněch bytostí, kteří budou mít zásadní vliv na osud lidstva.

Tento svět už máme promyšlený velmi komplexně a myslím, že by dobře fungoval jak ve formě komiksu, tak i ve formě knihy. To je už ale Jirkova práce.

 

Myslím, že všichni budeme držet palce, aby se vám to podařilo. Tímto náš rozhovor dospěl ke konci, nicméně než se rozloučíme, je ještě něco, co bys chtěl čtenářům sdělit?

Čtenářům bych rád poděkoval za čas, který věnovali tomuto rozhovoru. Pokud je komiksy a jejich tvůrci zaujali, mohou se na nás přijít podívat 8. června do klubu Cross v Holešovicích na setkání všech fanoušků komiksu nazvané Crwecon. Děkuji i tobě za tento rozhovor a loučím se. Ahoj.

Já se rovněž loučím a za sebe i čtenáře ti moc děkuji za čas.

 

 

Další ukázky Rolandových prací můžete najít na jeho profilu na Humanart nebo v galerii na facebookovských stránkách.
 

,

Rozhovor s blogovou recenzentkou Zuzzi

Zdroj:

Ahoj, Zuzzi. Mohla bys hned na úvod prozradit něco málo o sobě a o tom, co tě vůbec přivedlo k tomu začít psát blog My kingdom of books?

Ahoj Jíťo, nejprve bych chtěla říct, že jsem opravdu ráda za to, že jsi mě oslovila a rozhovor navrhla. Co se otázky týče, musím říct, že mě vůbec nepřekvapuje, že se na to ptáš. Obvykle to člověka napadne jako první, že? Jak blogger s blogem začal. U mě to bylo ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich byla záliba ve čtení a psaní. A tak jsem si jednoho dne řekla, co kdybych to zkusila skloubit dohromady. Ono z toho něco vypadne. Druhým a tím méně hlavním důvodem bylo, že jsem sama sobě chtěla dokázat, že zvládnu mít nějaký ‘dlouhodobý koníček’. V období, kdy mi bylo asi deset let jsem si zakládala takové ty dětské blogísky snad o všem. Už si pomalu ani nepamatuju, co bylo jejich tématy. Nikdy mi ale nadšení nevydrželo dlouho, a tak jsem ani do tohohle pokusu nevkládala moc nadějí. Po pár dnech a týdnech jsem ale zjistila, že jsem se asi vážně našla, protože psaní recenzí a sdílení názorů na knihy, které mám ráda, se po delší době stalo mojí závislostí. Teď, po téměř tři čtvrtě roce je moje zapálení stejně velké, možná i větší. Blogování a recenzování se stalo součástí mého každodenního života a já tak konečně našlo něco pořádného, co můžu nazvat svým hobby.

Pro psaní recenzí dostáváš knihy přímo od nakladatelství. Nejspíš muselo být obtížné domluvit takovou spolupráci, zvlášť na samém počátku existence blogu, kdys ještě nebyla tolik známá a neměla tak dobrou návštěvnost. Z doslechu vím, že jistá vydavatelství se k podobným způsobům propagace staví dost skepticky. Nebo se mýlím? Jak se ti podařilo navázat kontakty?

Ano, je pravda, že některé knihy dostávám od nakladatelství jako recenzní výtisky. Ze začátku to bylo obtížné, ale bylo to zejména kvůli tomu, že jsem se na to vrhla trochu po hlavě. Teď už bych to asi udělala jinak, ale to je tím, že touhle dobou už se v tom blogerském světě aspoň chvíli pohybuju. Každopádně většina spoluprací se vyvinula až později, kdy jsem blog (doufejme) pozvedla na vyšší úroveň. Domnívám se, že hlavní je znát své vlastní kvality, vědět, jak na tom člověk je a vystupovat před nakladatelstvím zdvořile. Většinou jsou nakladatelství vstřícná, rychle odpovídají a jejich pracovníci jsou milí, takže ani odmítnutí nevyzní zas tak ošklivě. Nicméně ano, některá větší nakladatelství jsou k spolupráci skeptická, přeci jen, jejich knihy jsou žádané a nemohou je poskytovat kdekomu. Musím určitě podotknout, že i samotná spolupráce s nakladateli mi toho mnoho dala. Nejen, že jsem se naučila, jak se v tomhle oboru s lidmi jedná, ale navíc jsem uviděla nedostatky, které blog i recenze měly. Takže doufám, že za toho třičtvrtě roku jsem se posunula alespoň o kus dál. Mně to tak určitě připadá.

 

Myslím si, že určitě nemusíš o úrovni blogu pochybovat. Můj názor dokládá i ocenění Nejoblíbenější blog 2012. Mohla bys čtenářům prozradit něco víc o této ceně? Jaká byla pravidla soutěže a co vše ti přineslo vítězství?

Tohle ocenění mi určitě udělalo velikou radost, není to ovšem nic zas až tak ojedinělého nebo výjimečného. Zúčastnila se toho většina blogů a oceňovali jsme se, dá se říct, navzájem. Každý, kdo chtěl, zveřejnil na svém blogu seznam svých oblíbených blogerů, kteří si potom náležitě odměněni, dali na své stránky tuto ‘medaili’. Já ocenění dostala od své blogové sestry Táni a byla jsem z něj vážně nadšená. Je skvělé vědět, že se čtenáři na blog rádi vracejí a opravdu čtou, co píšu. Proto ti na tvoji otázku, co mi přineslo vítězství, odpovím asi takto. Vítězství je opravdu relativní pojem, protože nás zvítězilo mnoho a oceněných blogů je pytel. To je ale dle mého skvělé, protože jsme se tak o sobě navzájem dozvěděli a získali větší rozhled 🙂

 

Když jsme se dostaly na téma blogů a vzájemného poznávání –  setkala ses s některými lidmi, kteří sledují tvůj blog a případně vedou ty své, i osobně?

To je skvělá otázka. A ano, s některými lidmi s knižní blogosféry jsem se už setkala. Snažím se čas od času docházet na náše brněnské knižní srazy Na slovíčko s knížkou a když se náhodou vyskytne nějaká příležitost a v okolí Brna se koná i jiný knižní sraz, ráda se ho účastním. Naposledy jsem se takto setkala se Syki a celý sraz byl ve veselé, povznesené náladě. Tohle se mi přesně líbí. Všichni bloggeři, které jsem potkala jsou strašně milí a čiší z nich dobrá nálada. Myslím, že tohle je u blogování důležité. Ne jen si blogy navštěvovat, komentovat a ‘lajkovat’ na facebooku. To poznávání je na tom nejlepší. Takhle jsem se setkala se spoustou skvělých lidí, se kterými bych se za normálních okolností vůbec neseznámila.

To jsme podobného názoru. Ale teď přímo k tvým recenzím. Přečíst knihu a následně k ní napsat hodnocení mi přijde jako docela dost časově náročné. Ty ovšem nové příspěvky na blogu publikuješ poměrně často. Jak dlouho ti přibližně trvá napsat jedna recenze? Stíháš vůbec ještě něco jiného kromě blogu a školy?

A víš, že poslední dobou už mi ani nepřijde, že bych u recenzí trávila tolik času? Když jsem začínala blogovat, bylo mi čerstvě třináct a prakticky jsem vůbec nevěděla, jak taková recenze má vypadat. Trochu jsem pročítala recenze jiných blogerů, až jsem se do toho jednoduše pustila a nakonec z toho něco vzniklo. Když se teď koukám zpátky, sama nad sebou kroutím hlavou. Rozhodně netvrdím, že teď je ze mě profík, protože jsem stále hrozně mladá a nezkušená, ale přece jen už jsem se trochu otrkala. 
Recenze mi tedy zabírají většinou půl hodinu nebo hodinu na napsání, případně stylistické opravy a grafické úpravy potom už trvají déle. Takové dohledávání obrázků je občas děs. Většinou se ale čas strávený nad recenzí odvíjí od toho, kolik toho ke knize můžu říct a jak se mi líbila a nelíbila. Překvapivě na špatné knihy se mi recenze píšou líp.
 
Co se týče mého volného času, rozhodně ho nepohlcuje jen škola a blog. Koneckonců jsem teprve v osmé třídě a tam toho zas až tak k učení není. Blogu se snažím věnovat co nejvíc, ale jinak stíhám i chození do ostatních kroužků, nějaké to poflakování s přáteli a podobně 🙂

 

Když říkáš, že se ti na špatné knihy píší recenze lépe, stává se ti často, že narazíš na díla, která se ti nelíbí? A změnilo nějak objektivní hodnocení knih tvůj názor na oblíbené knihy z dob, kdys ještě nerecenzovala? Máš teď třeba vyšší nároky?

Právě naopak. Poslední dobou narážím na stále více a více děl, která se mi líbí. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by byla vyloženě brak a nedala se dočíst. 
Jinak bych ale řekla, že máš pravdu, že moje nároky na dobrou knihu vzrostly. Za skvělou považuji knížku většinou tehdy, když mi něco dá- ať už je to pocit napětí nebo rada do života. Čas od času si ale taky ráda přečtu něco, co nemá žádnou vyšší pointu a jde jen o to, se u knihy pobavit. Těžko se ale tyhle dvě kategorie od sebe odlišují a potom jinak hodnotí.
 
Každopádně bych ale řekla, že knihy, které jsem četla předtím, než jsem začala recenzovat, oblíbenými zůstaly až do teď, ale v tuto chvíli už si dávám větší pozor, jakou knížku názvu svojí oblíbenou 🙂

 

Podle všeho máš načteno opravdu hodně. Napadá mě, máš spočítané, kolik knih jsi už přečetla? Vedla sis třeba nějaký deníček, kam sis je zapisovala, ještě než jsi začala s psaním recenzí?

Je pravda, že i před blogem jsem četla hodně, ale většinou to byly takové ty dívčí tenounké románky a dobrodružné knížky. Pamatuji si, že jsem mívala strašně ráda knihy od Enid Blyton a kniha nad 150 stran pro mě byla extrém. Jeden čas jsem si zápisky o přečtených knihách vedla a mám takový pocit, že jich, na ten věk bylo docela dost. Abych nekecala, tak bych řekla, že asi od těch desíti do třinácti let to bylo něco kolem 150 knih. Považuju se za dobrého čtenáře, ale rozhodně jsou lidé (hlavně v knižní blogosféře), kteří čtou mnohem víc a mnohem rychleji. Občas ale číst pomaleji není na škodu, to aby člověk potom stíhal na vše, co přečte napsat recenze. Já jsem teď například v pořádném skluzu a samotnou mě proto překvapilo, kolik už mám na účtě recenzí. Hrozně to utíká a já už se těším na to, jak budou vypadat statistiky v červenci, až bude mít blog narozeniny.

 

Já o tobě, Zuzzi, vím, že kromě recenzí knih píšeš i vlastní díla. Jak moc ti pomáhá to, kolik toho máš načteno, právě ve vymýšlení vlastních příběhů? A píšeš podobný žánr, jako čteš, nebo je to naopak úplně něco jiného?

Ano, je pravda, že se čas od času pokouším o vytvoření něčeho vlastního a do budoucna je můj sen stát se spisovatelkou. Budiž mi v tom má cílevědomost pomáhej. Teď ale k tvé otázce. Rozhodně můžu říct, že čtení jakékoli literatury strašlivě pomáhá. Každý člověk, který už nějakou dobu píše, Vám může říct, že čtení rozšiřuje slovní zásobu, což je pro pisálka a spisovatele to nejdůležitější. 
Poslední dobou, kdy o hodně více čtu, zaznamenávám zlepšení i v psaní. Dokážu se lépe ‘vymáčknout’ a celkově příběhy trochu lépe šlapou. Co se týče druhé otázky, v budoucnu bych se chtěla věnovat (a teď také píšu) většinou fantasy nebo příběhy ze života, což je převážně také to, co čtu.

 

Na blogu kromě recenzí míváš i různé soutěže či rozhovory s autory některých knih, které jsi četla. Mohla bys, než se spolu rozloučíme, prozradit a tak trochu i nalákat fanoušky, co pro ně v tomto ohledu chystáš?

Určitě. Takový blogová rutina jsou recenze a občasné příspěvky, které se týkají knižního světa, což je samozřejmost, od toho určitě upouštět nebudu. Čeká na Vás ale několik rozhovorů se zahraničními autory známých sérií a taky (ale to ještě za nějakou dobu) budou 1. narozeniny blogu, což znamená soutěž pro Vás. Ale to malinko předbíhám, to až v červenci. Do té doby můžete sledovat facebookové stránky a blog a mít tak jistotu, že nic neprošvihnete.
Tímto chci taky poděkovat tobě, že jsi mě vyzpovídala a dát najevo, jak si vážím toho, že sis pro rozhovor vybrala zrovna mě. Co tak říct závěrem? Snad jen: ‘Knihám zdar!’.

 

Poděkování je na mé straně. Jsem ráda, že sis na rozhovor udělala čas, přeju ti hodně štěstí a zdaru při psaní nových recenzí a doufám, že se někdy spolu uvidíme i na nějakém ze zmiňovaných blogových srazů!

,

Blok či blog?

Zdroj: crystalsister.deviantart.com

Zmíněná otázka vypadá na první pohled dost zapeklitě. Odpověď je ale překvapivě jednoduchá, a pokud ovládáte taje naší milované mateřštiny, můžete si všimnout, že na ni odpovídá i samotné zadání. Stačí se podívat, že před slovíčkem nebo není čárka. A proč by taky měla být?! Jedno v žádném případě nevylučuje druhé. Tak proč si volit, když lze mít obojí?

Blog Textařky vedu už něco málo přes rok a podle mě je to skvělý způsob jak komunikovat se čtenáři. Získáte zpětnou vazbu a navíc zjistíte, jak tvoří jiní, kteří se psaní rovněž věnují.

Co se bloku týče, ten samozřejmě vlastním také. Malý zápisník nápadů je něco, co asi neodmyslitelně patří k někomu, kdo umělecky tvoří. Zeptejte se mých přátel! Bez něho už nejdu ani do hospody a dost často ho v ní doopravdy i vytáhnu. Témata, ke kterým se někdy s kamarády dostaneme, si opravdu zaslouží být využita i jinak, než že se jim člověk jen zasměje u stolu a pak zapomene.

 

Co si tedy vybrat?

 

Podle toho, co jsem tu napsala, si myslím, že původní otázka by měla znít poněkud jinak: „Co je pro dnešního spisovatele důležitější? Blok, (a tentokrát s čárkou) nebo blog?“

Obecně vám jednoznačnou odpověď dát nemohu. Za sebe sama ale ano. Pro mě je bezesporu mnohem důležitější blok. Bez dobrých a podnětných nápadů, které v něm skončí zaznamenané, by totiž nemohly existovat mé příběhy, moje postavy, o blogu Textařky ani nemluvě. Zápisník je zkrátka takový můj věrný společník. Chrání mě před svým zlým dvojčetem – spisovatelským blokem. Kdo píše či jinak tvoří, jistě chápe. Aneb jak je ta naše čeština krásný a hravý jazyk, že? 🙂

No a co vy, máte rovněž jasno? Jak zní vaše odpověď – blok(,) či blog?