,

Facebook, jak ho neznáte

Zdroj:

Facebook je výborné místo pro šíření informací. A šíření informací to je základ, na kterém je vystavěn dnešní svět. V době informačních technologií není nic cennějšího, než informace a z nich následně nabyté znalosti.

Virální dosah aneb Jak to funguje?

Virální dosah (nebo také virální efekt) je pojem, který možná jako běžný uživatel slyšíte poprvé. Je skloňován především mezi těmi, kteří Facebook užívají jako místo pro obchod a kteří ho bedlivě sledují. Virální dosah by se dal považovat za jakési měřítko úspěšnosti. Měřítko toho, jak se výše zmíněné informace šíří.

Virální efekt ze širšího pohledu

Virální efekt je výraz, který vzešel z marketingu. Když se podíváme trochu na teorii, zjistíme, že jde o to, jak se informace samovolně šíří mezi lidmi. K tomu je potřeba dobrý nápad a přiměřená počáteční propagace. Pak, pokud jste udělali vše správně, se efekt dostaví bez jakékoliv další práce, šíří se doslova jako virus, od toho také název virální efekt.

Nejznámější a asi nejlepší příklad vzhledem k provedení je, co nám ukázala Kofola a její posílání vánočních přáníček. Aniž by museli cokoliv víc dělat, tak povědomí o značce se zvýšilo, protože lidem se líbilo, že mohou poslat pozdrav šitý na míru a udělat svým blízkým radost. Z hlediska marketingu to bylo zahráno na výbornou a všichni ostatní by si z nich měli brát jen příklad.

Postoj vůči virálnímu dosahu

Virální efekt je něco, o co se snaží více méně všichni, co poskytují informace. Když bych to vzala z pohledu autora, tak je to ta největší odměna, která se umělecky tvořícímu člověku může dostat. Věřte nebo ne, ale pocit, že se Vaše dílo líbí, je velice uspokojující. Čtenáře to stojí jedno kliknutí a článek se dostane k očím dalších lidí, kterým se bude líbit také, nebo jim přinese zajímavé informace, na které by jinak nenarazili.

Ať se na to tedy díváte jakkoliv, přináší to jen samá pozitiva, kterých je v dnešním světě pramálo. Proto se rozhodně nebojte sdílet, likovat a komentovat. Autoři ty články nepíší proto, že by neměli co jiného na práci. Píší je pro Vás, tak je odměňte!

No a co říct závěrem? Vy, kteří jste obsah článku pochopili, tak víte, co máte nyní zmáčknout, abyste mně jako autorce udělali radost. Díky Vám všem 😉

,

Rozhovor s Janem Kotoučem

Zdroj: morguefile.com

Jak se dělají v dnešní době rozhovory? To se tak domluvíte se spisovatelem na přijatelném termínu a pak se sejdete (namísto nějaké útulné kavárny) na chatu na facebooku.
Takto jsem se pro dnešek dohodla s nadějným autorem scifi knih Honzou Kotoučem, abych ho vyzpovídala a dozvěděla se víc nejen o něm, ale také o jeho nejnovější knize, která již v dohledné době spatří pulty našich knihkupectví.

Ahoj, Honzo!

Ahoj, Jitko, díky za pozvání.

Pročítala jsem si tvé stránky a musím ti pochválit, jak vtipně a osobitě jsi pro čtenáře popsal svůj život. Můžeš nám na úvod prozradit něco, co jsi tam třeba neuvedl, nebo zdůraznit něco, co by lidé, kteří to třeba nečetli, měli o tobě vědět?

No, jak jsi už řekla, jmenuji se Jan Kotouč. Předpokládám, že hodně čtenářů tohoto rozhovoru moje stránky nenavštívilo, takže bych o sobě něco měl říct. Narodil jsem se v Praze, kde jsem i začal studovat, což je činnost, která mi vydržela až dodneška. Vždycky jsem měl rád sci-fi a fantastiku obecně, byl jsem zažraným fanouškem Star Wars – kterým asi ještě jsem – a moje první literární tvorba byla psaním fanfikcí právě z tohoto světa. Ze Star Wars jsem pak trochu plynule přesedlal na tvorbu vlastních literárních světů, ze kterých píšu svou současnou tvorbu.

Hodně začínajících autorů pracně shání nakladatele pro svou prvotinu. Přečetla jsem si, že ty ses k vydání své první knihy dostal poněkud jinak. Možná bys mohl pro jakousi inspiraci zmínit čtenářům i tuhle zajímavost.

Myslím, že odborný termín pro to, jak jsem se dostal na trh, je “z prdele klika”. Na konci roku 2006 mě tak nějak přestalo bavit psát větší věci ze světa Star Wars a zjistil jsem, že si ve volných chvílích víc a víc promýšlím střípky k vlastnímu světu. Tak jsem si začal psát poznámky, historii světa, popisy technologií, chronologii, detaily některých postav, politické uspořádání a taky pár námětů na příběhy. Jeden z těch příběhů jsem potom začal psát v květnu 2007. Byl to příběh, ze kterého se stala novela Příliš blízké setkání.

Dopsal jsem ji začátkem září 2007 a na návrh kamarádky ji poslal do literární soutěže Cena Karla Čapka. Nic jsem si od toho nesliboval, ale měl jsem za to, že za zkouško to stojí. Nic jsem tedy moc neřešil a začal jsem si psát další příběh. No a po půl roce mi napsala administrátorka soutěže, že moje novela se umístila na prvním místě ve své kategorii a bude otištěna ve sborníku Mlok 2008.

Z toho jsem byl samozřejmě nadšený, ale tak nějak jsem to dál moc neřešil. Větší šok přišel až o pár dnů později, kdy mi administrátorka napsala znovu s tím, že “pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník byl v porotě CKČ, moje práce ho zaujala a chce se mnou mluvit.” Egon Čierny mi za pár dnů opravdu napsal, že “byl zaujat mou prací a chce se zeptat, jestli bych neměl zájem o spolupráci.” Překvapivě jsem řekl, že ano a ten večer jsem se poprvé v životě opil. Ne že bych oslavoval, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a příští den ráno jsem měl zkoušku, takže jsem potřeboval něco, aby mi to pomohlo spát 🙂

S Egonem jsme se sešli, ptal se mě, jestli bych nechtěl třeba Příliš blízké setkání roztáhnout na román a já řekl, že zrovna mám napsanou polovinu románu ze stejného světa. Egon mi řekl, ať mu to pošlu, že se na to podívá a potom mi řekl, ať to dopíšu, že se mu to líbí. Po několika připomínkách a vyžádaných úpravách, které provázejí vydání asi každé knihy (a obzvlášť prvotiny) padlo rozhodnutí, že román chce opravdu vydat. To bylo Pokračování diplomacie (vyšlo v červnu 2009, moje oficiální prvotina).

Vyhrát jednu z kategorií Ceny Karla Čapka je opravdu velký úspěch. Čím si myslíš, žes je tenkrát zaujal, nebo raději trochu všeobecněji, v čem si myslíš, že se tvá tvorba odlišuje? Proč se tvé již vyšlé knihy v tom velkém množství jim podobných tak dobře prodávají?

No, čím jsem zaujal v Čapkovi a co můj román odlišuje (jestli vůbec něco) jsou dvě odlišné věci. U Čapka jde hodně na to, jak to zrovna cítí porotce. Většina z nich, se kterými jsem mluvil, mi řekla něco úplně jiného (včetně toho, že jsem znásilnil všechnu dobrou literaturu, kterou moje práce svou přítomností v soutěži pohřbila a že jsem debil apod. 🙂 ).
Co se prodejů týče, tak co vím od nakladatele, tak jsou sice úctyhodné, ale nemám dojem, že bych měl nějaké “úžasné kouzlo”. Možná prodejnost trochu tkví i v tom, že čtenáři mají poslední dobou zase v oblibě military sci-fi a space operu a toho na českém trhu moc není. Pokud se nemýlím, tak jsme v ČR snad jen tři autoři, co se zaměřují na military sci-fi. Je tu bez debat nejprodávanější a nejlepší česky military SF autor Robert Fabian, potom myslím Tomáš Bartoš se svými Žoldnéry, ale další si z hlavy nevybavuju (což neznamená, že neexistují). A americké military SF se obecně prodávají dobře, takže čtenáři mohou chtít zkusit něco od domácího autora. To je jen moje teorie, která nemusí být pravdivá, ale zeptala jsi se  🙂 Ovšem rozhodně to není tak, že bych si sedl a řekl si “čeho je na trhu málo? Co bych mohl využít?” Tak to nefunguje. Prostě jsem si začal psát něco, co mě bavilo psát (z žánru, který mě baví číst) a měl jsem štěstí, že se nakladatel domníval, že by se to mohlo líbit i někomu jinému.

V úvodu jsem naznačila, že ti v nejbližší době vyjde další kniha. Mohl bys nám ji trochu přiblížit? Na co se můžeme tentokrát těšit?

Román se jmenuje Volání do zbraně a volně navazuje na všechny předchozí knížky z mého světa sektoru Hirano. Po potyčce vzniklé z nedorozumění v Pokračování diplomacie a lokálním konfliktu v Tristanské občanské válce se tentokrát celý sektor žene do války. Admirál Tyler, který byl po svých činech v Tristanu odvolán ze služby, se na domovské planetě zaplete do špionážní hry zatímco jiní hrdinové z předšlích knih letí na hlídku podpořit spojeneckou planetu Tarnów. Knihu otevírám svým oblíbeným citátem, který je připisován britkému ministrovi zahraničí siru Edwardu Greyovi v předvečer 1. světové války – „Po celé Evropě zhasínají světla. Za našeho života se už nerozsvítí.“ Je to metafora, co symbolizuje konec jedné éry. Přesně takový dojem jsem měl ve Volání do zbraně. Začínáme v křehkém příměří a hrozba války je pro lidi jen něco, co slyší v televizi. A potom se to rozhoří. Ať už to dopadne jakkoliv, nic už nebude stejné.
A abych dostál své pověsti cynického hajzlíka, tak do toho občas utrousím nějaký svůj laciný vtípek.

Kniha, to je běh na dlouhou trať. Jak dlouho jsi na “Volání do zbraně” pracoval? A jak se ti daří skloubit normální život a psaní dohromady?

Na Volání do Zbraně jsem pracoval téměř přesně rok. Stejně jako na předchozím románu. Nijak extrémně rychlý tedy asi nejsem. Rozhodně si tak nepřipadám. Skloubit psaní s normálním životem je těžké, zvlášť když jsem nedávno začal ještě v nové práci a k tomu ještě dálkově studuji. Ale snažím se si vytvořit jistý řád pro psaní. I když se psaním nemůžu živit, chci k němu přistupovat profesionálně a psát pravidelně. Taky jsem si vypěstoval schopnost psát i když se mi nechce a většinou funguje (ne vždycky 🙂 ). Pomáhá i deadline. Jsem asi jediný autor, který nakladatele prosil, aby mu dal deadline a nakonec mi vyhověl, takže román, který teď píšu, už má oficiální deadline. A už dnes oficiálně vím, že nestíhám, ale snažím se 🙂

Uklidním tě, určitě nejsi jediný, komu deadline pomáhá.. Já (a myslím, že i další lidé, co si tento rozhovor přečtou) tě v tom zajisté samotného nenecháme. No to byla malá odbočka, ale zpátky ke knížce. Samotným napsáním práce autora zdaleka nekončí. Ty se aktivně zapojuješ do nejrůznějších akcí a přednášíš na nich. Mohl bys nám prozradit něco víc o tomhle?

Psaním určitě práce nekončí, jenom začíná ta nudnější část zvaná korektury. Na knihu čekají beta čtenáři, redaktor, korektorka, potom autor musí do knihy zavést jejich připomínky a poslat do znovu na připomínkování a tak to jede, dokud autor nebude připraven udělat cokoliv, jen aby to už měl z krku 🙂
Ale ty ses ptala i na akce, což je pro mě trochu samostatná věc. Na cony – srazy fanoušků – jezdím od svých patnácti let, ještě než jsem se stal vydaným autorem a i přednášení jsem se věnoval i předtím. Přednášel jsem o věcech ze světa Star Wars, Star Treku, i o historických věcech. S přáteli jsme také založili fanklub HMS Phantom (www.hmsphantom.cz), což je združení fanoušků tvorby Davida Webera, jehož romány asi nejvíce ovlivnily moje vlastní psaní. S lidmy z Phantoma vedeme programové linie na conech zaměřené na Davidovy romány a když všechno klapne, tak Davida Webera osobně přivítáme na letním Festivalu fantazie v Chotěboři (www.festivalfantazie.cz), kde budeme více než týden jeho hostiteli.

Páni, tak to je opravdu bomba. A mimo to, plánuješ i nějaké soukromé akce? Mám teď konkrétně na mysli autorská čtení spojená s možností získat podepsaný výtisk tvé nové knihy, až vyjde?

No, určitě bude křest, až kniha vyjde. Kdy a kde určitě upřesním na facebooku i na mých stránkách. Tam podepisuju, předčítám i říkám “veselé historky z natáčení”. Jinak ryze soukromé akce jsem moc nedělal, ale dlouho plánujeme, že něco podnikneme v Brně ve spolupráci s knihkupectvím Arrakis. Jinak většinou na conech mám nějaké čistě svoje přednášky o světě sektoru Hirano, o nových knihách nebo se účastním besed spolu s dalšími autory. Takové akce zahrnují již zmíněný Festival fantazie, Starcon, Storycon, Advík, PragoFFest nebo Starcon. Mezi fanoušky jsem hodně aktivní, takže mě většinou není problém na nějaké akci přepadnout.  Letos i přemýšlím, že se poprvé podívám na Istrocon – Comics Salón v Bratislavě, ale ještě nevím, jestli mi to ten víkend (začátek září) vyjde.

No myslím, že to bylo doslova vyčerpávající. Máš ještě něco, Honzo, co bys chtěl říct závěrem, než se společně rozloučíme?

No, jsem rád, že jsme si tu mohli popovídat a doufám, že jsem tebe – a případné čtenáře – svými plky zas tak moc nenudil 🙂

Jsem si jistá, že ne. Já ti moc děkuji a budu se těšit na další rozhovor s tebou. Příště doufejme v nějaké té kavárně 🙂

Užitečné odkazy:
Honzova osobní stránka – http://www.jan-kotouc.cz/
Další rozhovory s autory sci-fi a fantasy – http://spisovatele.blog.cz/

,

Normostrana

Zdroj:

Normostrana. Pojem, který mnozí skloňují denně. Pokud jste se s ním ještě nikdy nesetkali, je na čase to napravit. Čekají tu na Vás užitečné informace, a to i pro ty z Vás „z branže“.

Co je to normostrana

Začněme hezky od začátku. Ujasněme si, co to tedy ta zmíněná normostrana je.

Normostrana (zkráceně NS), jak z názvu vyplývá, je jednotná veličina, v níž se uvádí délka psaného textu. Konkrétně se pak jedná o 1800 znaků, a to počítaných včetně mezer.

Normované stránkování je trend posledních let. V době psacích strojů něco podobného vzniknout nemohlo. To až počítače umožnily díky automatickému počítání znaků téměř bezpracné a rychlé zjištění jejich počtu. Přesto však jisté spojení s dobou mechanických psacích strojů normostrana má.

Zavedení normostrany

Zavedení měrné jednotky pro psaní nenastalo ze dne na den. Byl to postupný proces, proto ani nelze přesně napsat: Normostrana byla zavedena od roku XXYY.

Formulace délky normostrany, jak již bylo naznačeno, vycházela z počtu znaků, jež obsahovala právě jedna strana textu psaného na stroji. Normostrana je tedy jednotka, co pochází přímo z praxe.

Seznamte se – normostrana aneb Význam a použití normostránkování

Otázka, kterou si teď někdo z vás může pokládat, je: K čemu normostrana jako jednotka tedy je? Proč ji zavedli?

Pokud jste normostranu dosud nepoužili, tak je tato otázka zcela na místě. Ti, co píší a žijí ve světě, kde se na normální A4 už nepočítá, by vám odpověděli asi takto:

Normostrana je jednotná veličina, takže nevznikají žádné spory o délce textu. Když se dřív mluvilo o jedné straně, tak vše bylo jasné. Na stroji byla plus minus vždy stejná. Ale na počítači, ať už používáte placený či open-sourcový program na psaní, v každém najdete nesčetně druhů písem a jejich velikost si můžete zvolit jednoduchým klikem do příslušného rámečku a vybráním vámi chtěné velikosti.
Díky tomu vznikaly problémy s určením délky textu. Pokud vám někdo řekl: Napiš mi jednu stránku na to a to téma; dala se výsledná práce uměle natáhnout dvojnásobným řádkováním, většími mezerami za odstavci a větším fontem.

Největší problém normostrany

Jako každá věc, má i normostrana svá jistá úskalí. Tím největším asi je, že zcela selhává při vytištění napsaného dokumentu. Proto pokud po vás někdo chce tištěnou normostranu, ustálilo se pravidlo, jak mu v rámci zachování nějaké určité přesnosti vyhovět. Jedna strana takového textu by měla mít strukturu přibližně 30 řádků po 60 znacích včetně mezer.

Toto pravidlo je hodně obecné, proto jsem pro vás připravila dva konkrétní příklady, jak se k danému ideálu přiblížit:

  1.  písmo Times New Roman, velikost 12, řádkování 1,5, mezery za odstavcem 12 bodů
    · tímto způsobem se konkrétně u tohoto článku dostaneme na 27 řádků s celkovým počtem znaků 1811
  2. písmo opět Times New Roman, velikost 14, řádkování ručně nastavené na 1,15 násobky, mezery za odstavcem 10 bodů, odsazení prvního řádku standardně o 1,25 cm
    · tímto stylem se pak dostáváme na 31 řádků o celkovém počtu znaku 1776

Konečný výběr pak závisí na tom, jestli máme minimální rozsah, nebo maximální, který nesmíme přesáhnout.

Jsme-li limitováni minimálním množstvím normostran, použijeme první způsob, abychom měli jistotu, že rozsah dodržíme. V případě maximálního počtu použije naopak ten druhý, abychom limit nepřekročili.

Proč začít normostrany používat také?

Ač se vám možná tohle celé může zdát zbytečné, tak je tu jedna věc, pro kterou musí každý pisálek normostranu milovat a pro níž si ji určitě zamilujete i vy, kteří ji ještě nepoužíváte. Na stránky psané na stroji se vešlo zpravidla méně textu, než na stránku napsanou v editoru na PC. Díky počítačům je normostrana textu kratší než obvyklá stránka neformátovaného textu, takže pokud počítáte podle nich, bude vám daný text daleko rychleji „utíkat“. A mít méně práce (i když třeba jen zdánlivě) to je pocit, který potěší snad každého.

,

Internet volá běžného občana

Zdroj: vlastní fotografie z demonstrace

Internetová komunita volá po nápravě. Chceme, aby se zprávy šířily necenzurovaně a dostaly se i k nezasvěcené veřejnosti, která žije v domnění, že se jich něco takového netýká. Proč? Protože se jí to totiž týká víc, než si myslí.

Není to rozhodně jen boj internetových nadšenců a lidí, co sedí u počítače dnes a denně. Problém tkví v tom, že ACTA vystupuje navenek pozitivně. Lidé se rádi chytnou toho přízviska „protipirátská“. Převládá v nich to stanovisko, že pirátství je vlastně krádež, a jako takové by se tudíž nemělo tolerovat. Svět se ale mění a společnost s ním. To, co jedni nazývají zlodějnou, pojmenovává člověk s trochou znalosti marketingu jako tou nejlepší reklamou.

Kdo je vlastně pro ACTA

Možná by články měly být nezaujaté. Na druhou stranu si ale myslím, že vyjádřit jím svůj názor není špatné.

Mé jméno je Jitka Ládrová. Studuji Manažerskou informatiku na vysoké škole a ve svém volném čase usilovně pracuji na vlastní knize. Jsem P R O T I smlouvě ACTA.

Ptáte se cože? Někdo, kdo píše a rád by se živil jako spisovatel, je proti něčemu, co ho má chránit. Kde je ten háček?

Ten, kdo nejvíc vystupuje pro dohodu, jsou distributoři. Chcete-li slyšet smutnou pravdu, tak autor samotného díla (ať už je to kniha, hudba, či jiné) má nejmenší podíl na zisku ze všech zúčastněných článků procesu vydávání a následného prodeje. Je to docela nespravedlivé, když uvážíte, že s tím má spojeno nejvíce práce.

Protagonisty ACTA jsou vesměs lidé, kteří mají velký vliv, jsou hodně slyšet a kteří zbohatli na talentu jiných. Dřív neexistovalo moc jiných způsobů, jak se k dílům umělců dostat. Dnes ale ano. Oni ale svou mocí brání, aby pokrok mohl jít dál. Z jejich strany je to pochopitelné, omezí to jejich zisky. Asi bych se na jejich místě bouřila také. Je to ale menšina. A hlavní zásadou demokracie je, že menšina se musí podřídit většině.

O co tedy mně a lidem stejně smýšlejícím jde?

Pointa celého článku je, že lidé by se měli dozvědět pravdu. Aby se mohli svobodně rozhodnout, na čí straně barikády budou stát. Internet volá po osvětě běžného občana. Mocná ostatní média, dejte mu šanci! Nebavme se o problémech potají v časech, kdy většina lidí už spí. Chceme mluvit. Máme o čem.

,

Beta-reader

Zdroj:

Odpověď je jednoduchá. Často se stává, že spisovateli z jeho pohledu leccos unikne. Pouští vás do svého světa, ale rozhodně vám o něm nepodává 100% všech informací. Jeho základy má propracované ve své hlavě a pouze na nich staví a popisuje. Není proto výjimkou, že o knize jako celku pak přemýšlí poněkud v jiné dimenzi, hodně vzdálené od té, kterou pak máte před sebou na papíře. Zkušební čtenář je pro něj tedy něco jako taková spojka s realitou.

Otázka ale je, jak si někoho takového vybrat. Asi na to neexistuje žádná exaktní metoda. Svou volbu musíte přizpůsobit především tomu, aby byla nejlepší pro knížku samotnou. Vy sami ji znáte nejlépe a také jste si dobře vědomi svých slabin. Proto je potřeba se řídit podle toho.

Abych vám to lépe přiblížila, ukážu vám to na svém vlastním příkladu. Má kniha spadá do žánru fantasy a jako u takové musí svět v ní stvořený působit realisticky. Čtenář si musí připadat, že tam doopravdy je a odpoutat se od toho běžného, ve kterém žije.

V knize používám různé věci, které běžně znáte a se kterými se setkáváte. Občas se mi ale stane, že použiji a popíši něco, co by vlastně v reálu takovou podobu nikdy mít nemohlo. Na příklad jsem psala, že se všichni muži sešli na jakémsi zasedání osady. Jo, jenže pozor na to. Osada nese jméno osada pouze ze zvyku. Ve skutečnosti je to velké město rozlohy cca jako Praha. Dovedete si představit, že by se třetina Pražanů dostavila na jedno místo?

Co si budeme povídat, tohle by nefungovalo. Jenže ve chvíli, kdy jsem tuto faktickou chybu udělala, tak mi to nedošlo, nebýt toho, že mě na to upozornil můj přítel, který si právě takovýchto věcí všímá. Proto jsem při vybírání mých beta-readerů myslela na tuto stránku a na místo rýpala (myšleno opravdu v dobrém), člověka s věčnými otázkami, jsem obsadila právě jeho.

Další osoba, kterou jsem potřebovala, byl někdo, kdo by mi pomohl přiblížit i starší generaci a podíval by se mi na nějaké ty překlepy a chybky, které v textu přehlédnu. Sice si docela zakládám na gramatice, ale moc dobře vím o češtinářských jevech, které mi vždy dělaly problémy, a i když si na ně dávám velký pozor, stále je dělám. Pro tuto pozici jsem vybrala svou babičku. Je hodně sečtělá, odpovídá mnou požadované věkové kategorii a (co si budeme povídat) má hodně času.

Poslední a nejdůležitějším beta-readerem je pro mě člověk, co mě usměrní po té, řekněme, ženské stránce. I přestože ráda píši z pohledu kluků, tak jsem pořád jen holka a některé jejich skrytá zákoutí a pohnutky jsou mi stále vzdálené. Můj třetí zkušební čtenář je můj nejlepší kamarád. Nevybrala jsem si ho ale jen kvůli našemu vztahu. Je to pro mě osoba, která se dokáže do mých postav vžít a říct mi: “Ale takhle by přeci normálně nikdo neuvažoval. Proč ten a ten udělal to a to?” Osoba, která hlavně umí skvěle popsat, co jí nesedí, či vadí. A dobře vysvětlit problém, to je základ úspěchu.

To by byli mí beta-readeři. Asi jste si všimli, že to jsou lidé mně hodně blízcí. Přesto ale vím, že když se jim něco nebude líbit, budou upřímní a nenechají na mně nit suchou.

Píšete a sháníte se také po někom takovém a říkáte si: “Já ale u sebe nikoho takového nemám” ? Mýlíte se. Zkuste se pořádně kolem sebe rozhlídnout. Já jsem je taky dlouho neviděla a nyní jim i touto cestou moc děkuji.

Liberecké informatické fórum

Zdroj:

Letošní 10. a 11. listopad byl na katedře informatiky, jako již tradičně, zasvěcen mezinárodní konferenci nesoucí název Liberecké informatické fórum.

Fórum se pořádá za přispění evropského sociálního fondu (esf) a je určeno nejen pro odbornou veřejnost, ale hlavně pro studenty oboru Manažerská informatika Ekonomické fakulty a bývalé absolventy.

Všechny hosty přivítali na čtvrtečním programu v konferenčním sále komplexu Babylon doc. Klára Antlová a doc. Jan Skrbek, kteří s myšlenkou tohoto setkání před osmi lety přišli a na jejichž bedra padá tíha organizace celé akce.

Fórum nemělo žádnou užší specifikaci. Příspěvky byly různorodé, tudíž měl každý účastník možnost najít si přednášky na konkrétní tematiku, která ho zajímá a oslovuje nejvíc.

Podobné akce pořádané školou se obvykle nesetkávají s velkým zájmem z řad studentů, tato ale byla tou pověstnou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo. V programu pro ně byl vyhrazen především pátek formou prezentací žáků a firem z praxe. Nicméně i ve čtvrtek se někteří, co vydrželi do pozdějších hodin, aktivně zapojili do diskuzí. Jmenovitě to byla například přednáška Petra Weinlicha, která mezi studenty vzbudila největší zájem.

Celkově, oproti létům minulým, se celá konference nesla v duchu: „Méně přednášek a více času pro diskuzi.“ Akci to, podle mého názoru, jenom prospělo. Přispělo to k tomu, že se všichni účastníci mohli určitou měrou zapojit a podělit se s ostatními o své názory na danou problematiku. Celkový pohled by se pak dal rozdělit na dvě části – postřehy praktiků versus znalosti akademiků.

Velkou debatu vyvolala čtvrteční prezentace pana Maryšky, jenž přijel do Liberce z pražské VŠE a který zde přednesl výsledky studie, ke kterým jejich škola na základě výzkumu firem z praxe dospěla.

Již tradičními hosty akce byli pan Zelený z IBM, paní Říhová a paní Tůmová, kteří se kromě svých vlastních příspěvků velice aktivně zapojovali, zejména pak právě do výše zmíněné diskuze.

Protipólem k stálým účastníkům, byli pak ti noví. Jmenujme například pana Kučeru, který přijel z pražského Komixu. Jeho firma je právě jedna z těch, kde studenti oboru Manažerská informatika budou moct od příštího roku vykonávat řízenou praxi. Svou přednášku proto věnoval zejména jim. Byla to však hlavně prezentace projektu Talent management, která nakonec zaujala nejen zmíněné studenty, ale i ostatní hosty.

Jak již bylo nadneseno, páteční program zahrnoval další přednášky zástupců firem zajišťujících studentům praxi, či dokonce prezentace samotných žáků 3. ročníků, kteří ji právě vykonávají.

Akce končila obědem, ale většina zúčastněných se potkala ještě po něm při prohlídce IQ parku, do něhož každý dostal vstupenku zdarma. Bylo to velice příjemné, a už poněkud méně formální, setkání, při němž se všichni mohli navzájem podělit o ještě čerstvé dojmy z celého Libereckého informatického fóra.