, , ,

Tajemný rytíř

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Erotika je součástí našeho života, a tudíž není nic špatného, že se odráží i v příbězích. Vždy je to ale otázkou vkusu a zvážení vhodnosti. Erotická povídka Tajemný rytíř je toho důkazem! Ostatně posuďte sami. Šarmantní Sebastian a otrokyně Marika na Vás již čekají…

Ozve se zaklepání na dveře. Zvednu se a jdu otevřít.

„Buď vítána,“ řeknu dívce potom, co jí vpustím.Očekával jsem ji. Objednal jsem ji. Je součástí služeb poněkud zvláštního hotelu, v němž jsem se rozhodl strávit svou dovolenou. Nabízí tu něco jako sexuální otrokyně, krásné ženy, co bez výhrad splní každé hostovo přání.

„Jak ti mohu říkat?“ zeptám se přátelsky.

„Jsem Marika, můj pane,“ odpoví uctivě.

„Těší mě, Mariko. Já jsem Sebastian.“

Usměju se na ni. Je vidět, že je lehce nervózní. Jsem tu prvně a neví, co ode mě čekat. V duchu je ale smířená s tím nejhorším. Musí být. Lidé, co si najímají pro potěšení otrokyně, nepatří k těm, co zacházejí s dívkou jako s dámou.

„Čím Vám mohu posloužit, pane?“ zeptá se nesměle a přeruší tak to tichem umocněné napětí.

„Přivezl jsem si několik pomůcek, které bych chtěl vyzkoušet. Pomůžeš mi je otestovat, Mariko?“

Ví, že i kdyby sebevíc nechtěla, tak musí říct ano.

„Zajisté. Ráda objevuji nové,“ odpoví přívětivě a zdvořile, ale v očích má ukrytý strach. Jsem obchodník. Zkušený a zralý muž. Za ta léta jsem se naučil číst v lidské tváři. Mám ji před sebou jako otevřenou knihu. Stačí mi jen začít listovat a prokousat se zvědavě jejím nitrem.

„To rád slyším. Ale nečekej nic převratného. Jsou to, jak bych to nejlépe řekl, …staré osvědčené klasiky. Přesto však mají své kouzlo a to nové, co s sebou přinášejí, závisí hlavně na tom, s kým jsou využívány,“ podám to tak, aby to vyznělo jako kompliment. Těším se a Marika ve mně svou nesmělostí vzbuzuje touhu si hrát. Je jako nějaké vystrašené zvíře, čekající v pasti, co s ním lovec udělá. Plachá laň zahnaná do kouta. Já se ale netoužím stát tím, kdo jí zasadí poslední ránu, nýbrž jejím zachráncem. Mužem, co tiché, bezbranné dívce dokáže, že rytíři ještě nevymřeli, ale že pouze jen na čas zmizeli, aby si vyléčili své vlastní rány.

Je vidět, že jsem jí tím trochu uklidnil. Už se tolik nebojí, co že to z mého dosud nevybaleného kufru vytáhnu.

„Mám tu tři věci, hračky… jedno, jak to budeš nazývat. Nechám tě vybrat, jakou z nich budeš chtít použít nejvíc,“ řeknu, protože nic se nesmí přehánět. Budu tu dost dlouho na to, aby jiný večer přišel čas i na ty ostatní.

„Vibrátor na klitoris Funny Orange,“vytáhnu první. „Má šikovně řešené oddělitelné násady, takže se s ním dá opravdu vyhrát,“ dodám ještě a sahám pro další pomůcku.

„Jako druhý tu máme, nech se překvapit, zase ten chvějící se vynález,“ zasměju se. „Tohle je ale DeLuxe verze perličkového vibrátoru. Umí přirážet a rotovat.“ Kdybych neslíbil, že nechám vybrat ji, tohle by byla má volba. Mám rád kolem sebe přepych – dobré a kvalitní věci – a cokoliv, co nese označení DeLuxe si mě velice rychle získá. Navíc mě vzrušuje představa půjčit jí ho a jen v tichosti přihlížet, jak si s ním dělá potěšení sama.

„Připadáte mi, Sebastiane, jako nějaký kouzelník, co vytahuje ze svého klobouku samá překvapení,“ mile se na mě usměje.

„Tak to tě asi zklamu,“ lehce zvážním, „protože králíka s sebou fakt nemám.“

Začneme se oba hlasitě smát.

„Tak co je tedy tím známým nejlepším na konec?“ je zvědavá.

„Swede Massage meruňka/pomeranč.“

„Masážní olej?“ vezme ho do ruky, otevře a přičichne. „Voní vážně jako pravé ovoce.“ Ještě chvíli je opojená jemným meruňkovým aroma s příměsí pomeranče a pak řekne: „Pokud si vážně mohu vybrat, tak volím tohle.“

Čekal jsem, že skončíme právě u oleje. Proto jsem ho z toho mého magického kufru vytáhl až jako poslední. Vyznat se v ženách není až tak těžké, jak se říká.

Rozváže si uzel šatů za krkem a nechá je ze sebe ladně sklouznout na zem. Přijde ke mně a začne mě rovněž svlékat.

Cítím, jak se mi v její blízkosti začíná zrychlovat tep. Jsem na sebe pyšný, jak jsem jí úspěšně navnadil tak, že sama převzala iniciativu.

Když jsem i já v rouše Adamově, vezme mě za ruku a vede k posteli. „Připravte se na masáž, můj pane.“

Zastavím se a rukou, za níž mě drží, si ji k sobě přitáhnu.

„Vlastně to mám v plánu jinak, krásná Mariko,“ řeknu a políbím ji. „Tu masáž udělám já tobě, a ne ty mně.“

V očích se jí zaleskne překvapení. Tohle ani v nejmenším nečekala. Položím si jí na postel a vezmu do ruky masážní olej. Naliju si trochu do dlaně a pak ho v nich zahřeju, aby jí byl příjemný.

Začnu jí masírovat. Vnímám pravidelnost jejího dechu a přizpůsobím se mu. Základem dobré masáže je především vzájemné splynutí. Pak je každý pohyb pro tělo přirozený, a tudíž i příjemný.

Když trochu zatlačím, povzdechne. Užívám si to spolu s ní.

„Povězte mi, prosím, něco o sobě, pane,“ požádá mě. „Odkud jste? Kde jste byl ukrytý, kde mám hledat tak vzácné muže, jako jste Vy?“

„Je známo z pověstí, že rytíři odpočívají v hoře Blaník. Začal bych hledat tam.“

Zasměje se mému vtipu.

„Když tedy nechcete říct, odkud jste, tak mi prozraďte něco jiného o sobě. Chci Vás poznat lépe.“

„Dobrá,“ řeknu a zamyslím se, co bych jí mohl povědět. „Nuže, prozradím ti proč mi jako malému říkali Růžový slon. Je to legrační historka.“

Už teď vidím úsměv na její tváři, a to jsem ještě ani s líčením nezačal.

„Když jsem byl ještě hodně malý, často jsem plakával. Sourozenci mi vždy říkali, trochu posměšně: Nebreč, maminka ti koupí slona. A bude růžovej! K čtvrtým narozeninám jsem ho pak opravdu od maminky dostal. Nosil jsem ho všude s sebou, a proto mi tak začali říkat. Nevím, čím to bylo, ale s ním jsem skutečně už nikdy nebrečel. Ta přezdívka mi vydržela, až do první třídy. Tam jsem šel bez něj. Už jsem ho nepotřeboval.“

„To je moc pěkný příběh,“ poví a s úsměvem si dál užívá mé dotyky.

„Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Sám si na to už nevzpomínám a znám to jen z maminčiných vyprávění a z fotek z té doby,“ dodám ještě.

Olej se začíná pomalu, ale jistě postupně vstřebávat. Začínám méně používat ruce a zapojuji do hry další části svého těla.

Jazykem jí přejedu po páteři. K mému překvapení olej po ovoci nejenom voní, ale i tak skutečně chutná.

„Páni, jak se to smíchalo se slinami, tak to moc příjemně hřeje,“ zamumlá a dál v klidu leží a užívá si hřejivého pocitu blaha.

Napadne mě pustit hudbu. Vstanu a zapnu přehrávač s meditačními skladbami. Pak beru do ruky znovu olej a přecházím k masáži jejích dokonalých nohou. Je to pohled jako pro bohy.

„Je čas, aby ses otočila,“ pošeptám jí, když si dovyhraju s posledními prstíky jemného chodidla.

Žádné reakce se mi ale nedostává. Usnula. S úsměvem na tváři přešla do světa snů.

Nechávám jí spát a s obdivem pozoruju její krásu. Měl jsem sice původně s olejem víc úmyslů, protože se dá použít zároveň jako lubrikant, ale nechci jí budit. To počká a ten sladký pohled na ni by to bez tak nevynahradilo.

Mám slabost pro nevinnost a půvab. A ženy, ač si to za nic na světě nechtějí přiznat a maskují se za silnou a hrdou tvář, tak jsou křehké duše, o které je třeba s láskou a citem pečovat. Stojí to za to. Mám o tom důkaz. Leží přede mnou.

 

Povídka psaná pro internetový obchod s pomůckami, které tu byly zmíněné. Více na stránkách Růžového slona.

Liberecké informatické fórum

Zdroj:

Letošní 10. a 11. listopad byl na katedře informatiky, jako již tradičně, zasvěcen mezinárodní konferenci nesoucí název Liberecké informatické fórum.

Fórum se pořádá za přispění evropského sociálního fondu (esf) a je určeno nejen pro odbornou veřejnost, ale hlavně pro studenty oboru Manažerská informatika Ekonomické fakulty a bývalé absolventy.

Všechny hosty přivítali na čtvrtečním programu v konferenčním sále komplexu Babylon doc. Klára Antlová a doc. Jan Skrbek, kteří s myšlenkou tohoto setkání před osmi lety přišli a na jejichž bedra padá tíha organizace celé akce.

Fórum nemělo žádnou užší specifikaci. Příspěvky byly různorodé, tudíž měl každý účastník možnost najít si přednášky na konkrétní tematiku, která ho zajímá a oslovuje nejvíc.

Podobné akce pořádané školou se obvykle nesetkávají s velkým zájmem z řad studentů, tato ale byla tou pověstnou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo. V programu pro ně byl vyhrazen především pátek formou prezentací žáků a firem z praxe. Nicméně i ve čtvrtek se někteří, co vydrželi do pozdějších hodin, aktivně zapojili do diskuzí. Jmenovitě to byla například přednáška Petra Weinlicha, která mezi studenty vzbudila největší zájem.

Celkově, oproti létům minulým, se celá konference nesla v duchu: „Méně přednášek a více času pro diskuzi.“ Akci to, podle mého názoru, jenom prospělo. Přispělo to k tomu, že se všichni účastníci mohli určitou měrou zapojit a podělit se s ostatními o své názory na danou problematiku. Celkový pohled by se pak dal rozdělit na dvě části – postřehy praktiků versus znalosti akademiků.

Velkou debatu vyvolala čtvrteční prezentace pana Maryšky, jenž přijel do Liberce z pražské VŠE a který zde přednesl výsledky studie, ke kterým jejich škola na základě výzkumu firem z praxe dospěla.

Již tradičními hosty akce byli pan Zelený z IBM, paní Říhová a paní Tůmová, kteří se kromě svých vlastních příspěvků velice aktivně zapojovali, zejména pak právě do výše zmíněné diskuze.

Protipólem k stálým účastníkům, byli pak ti noví. Jmenujme například pana Kučeru, který přijel z pražského Komixu. Jeho firma je právě jedna z těch, kde studenti oboru Manažerská informatika budou moct od příštího roku vykonávat řízenou praxi. Svou přednášku proto věnoval zejména jim. Byla to však hlavně prezentace projektu Talent management, která nakonec zaujala nejen zmíněné studenty, ale i ostatní hosty.

Jak již bylo nadneseno, páteční program zahrnoval další přednášky zástupců firem zajišťujících studentům praxi, či dokonce prezentace samotných žáků 3. ročníků, kteří ji právě vykonávají.

Akce končila obědem, ale většina zúčastněných se potkala ještě po něm při prohlídce IQ parku, do něhož každý dostal vstupenku zdarma. Bylo to velice příjemné, a už poněkud méně formální, setkání, při němž se všichni mohli navzájem podělit o ještě čerstvé dojmy z celého Libereckého informatického fóra.