Rozhovor se Sebastianem Komárkem

Zdroj: morguefile.com

Ahoj, Sebastiane. Předně bych ti ráda poděkovala za to, že jsi s rozhovorem souhlasil. Mohl bys na úvod prozradit čtenářům blogu něco málo o sobě?

Co se týče mé osoby, jsem dvaadvacetiletý absolvent a stále ještě student anglického jazyka a literatury na Ostravské univerzitě (před pár dny jsem se dozvěděl, že jsem byl přijat do navazujícího magisterského studia). V Ostravě jsem se rovněž narodil a stále v ní bydlím. Mé zájmy jsou povětšinou v duchu toho, co studuji, což znamená hlavně literatura a jazyky. Rád bych se v budoucnu zabýval staroanglickou a středověkou literaturou (jsem nadšenec do Béowulfa, atd.) a taky jsem jeden z těch bláznivých Tolkienovců, kteří čtou Pána prstenů a Silmarillion alespoň jednou do roka 😀 Nebudu vypisovat seznam oblíbených autorů, bylo by to na dlouho. Jen bych možná zmínil, že si hodně rád počtu i komiksy, které jsem zbožňoval už odmala (mými dospělými komiksovými oblíbenci jsou ovšem Alan Moore, Neil Gaiman a Mike Mignola). Jinak se mi zatím dařilo každý semestr působit v divadelní skupině naší katedry (filmy a drama jsou další z mých oblíbených věcí).

 

Je vidět, že zájmů máš opravdu hodně a na tvé povídce byl znát široký rozhled. Jak dlouho se psaní věnuješ?

Prakticky se psaní věnuji od osmi let, kdy jsem napsal první povídku, jenže se mi hodně dlouhou dobu nedařilo hodně věcí dokončit. Asi rok zpátky ale jakoby mě políbila múza a konečně jsem se takzvaně “rozjel”.

 

Jak ses ke psaní dostal a co píšeš nejraději?

Mám rád rozmanitost, a proto píšu všechno možné, od fantasy a hororové prózy, až po mé pokusy o poezii ve stylu anglosaských scopů (povídku do Tvé soutěže jsem například napsal jako hold H.P. Lovecraftovi, jednomu z mých nejoblíbenějších amerických spisovatelů 20. století.). Důležité je mít dobrý nápad, žánr a forma se k tomu potom v mé hlavě přidají už samy.

 

V tom výroku o žánru a formě s tebou jednoznačně souhlasím, obvykle to cítím podobně. A vliv H. P. Lovecrafta byl na povídce určitě znát. Přejděme ale k další otázce – zajímalo by mě, proč ses rozhodl psát do mé soutěže?

Povídku jsem do Tvé soutěže poslal z několika důvodů: jednoduše mám literární soutěže rád, dávají mi možnost přečíst si příspěvky jiných autorů nebo se s nimi poměřit a porovnat. Dále, protože jsem v jistých ohledech staromódní člověk a nemám internetovou stránku ani blog.

 

Jsem ráda, že jsem mohla poskytnout publikační prostor . Doufám, že se brzy budeme moct těšit na další tvé dílo v některé z chystaných soutěží 🙂 Mockrát ti děkuji za rozhovor a vás ostatní zvu k přečtení Sebastianovy povídky. Zde je na ni —odkaz— 🙂

Pěkné počtení všem 😉 

 

,

Rozhovor s Barborou Zouharovou

Zdroj: morguefile.com

 

Ahoj, Báro. Tvá povídka byla postavena na jednoduchosti, ale mně se moc líbila. Mohla bys prosím na úvod prozradit, jak dlouho se psaní věnuješ?

Psaní se nevěnuju. Povídky normálně nepíšu (pokud nebudeme počítat asi cca 3-4 začaté, avšak nikdy nedokončené). Nicméně zkuste do googlu zadat heslo “Hayasan” a vyjede vám pár odkazů z jedné textové hry, kam pravidelně přispívám několik let. A ano, chci tohoto prostoru využít pro malou reklamu 🙂

 

To je úplně v pořádku, to k rozhovorům vždy patří 🙂  Má druhá otázka měla mířit na to, jak ses ke psaní dostala, nicméně vzhledem k tvé odpovědi je zbytečná. Pojďme tedy rovnou na třetí. Zajímalo by mě, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Chtěla jsem vyhrát nějakou knížku, měla jsem chvíli času a dokonce pár hodin k dobru. Povídku jsem totiž psala jen pár hodiny před termínem.

 

Díla psaná na poslední chvíli mají své kouzlo – a autor je pak obvykle méně ukecaný a není nutné v nich tolik škrtat. Každopádně přejdu k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla kromě toho, na co jsi už odkazovala výše?

Nemám, tohle je mé první dílo. Nicméně v případě, že bych se svou druhou povídkou, co plánuji napsat do další soutěže, umístila, tak nad něčím takovým popřemýšlím.

 

Musím uznat, že na první dílo je tvá povídka opravdu zdařilá. Budu ti držet palce v další soutěži a ráda si od tebe zase něco přečtu.

Díky za rozhovor i za účast v soutěži 🙂

 

Bářinu povídku si můžete přečíst —zde— pod odkazem 🙂 Hezký zážitek všem 🙂 

 

 

 

,

“Člověk nosí své příběhy s sebou,” říká spisovatel Daniel Tučka.

Zdroj:

Ahoj, Dane. Nedávno jsem dočetla tvou knihu a moc mě potěšilo, že jsi přijal nabídku na rozhovor. Ty sis pro zápletku příběhu vybral velice zajímavé téma – mor. Mohl bys říct lidem, kteří neměli zatím možnost si Umrlčí tanec přečíst, o čem kniha je? A jak tě napadlo zrovna spojení s morem?

Umrlčí tanec je městská fantasy gaimanovského ražení, odehrávající se ovšem v našem současném světě v blíže nespecifikovaném městě. Většina hlavních postav nejsou lidé – nebo alespoň ne tak úplně. Najdeme tu čarodějku, kožoměnce, nemrtvé i čerstvě mrtvé, vodního netvora, víly… i na upíra dojde. Ale především smrt, Černou smrt. Protože právě jí připadne město, pokud ji hrdinové neporazí v prastaré hře s pevně danými pravidly – která je třeba občas porušit – oběma stranami.

Dvanáct vyměřených hodin, v rámci dohody vyměněných za dny, pomalu ubíhá, do současnosti stále víc prolíná středověká podoba města s jeho hradbami, hřbitovy, sklepy a bitevními poli s hromadou mrtvol; žoldácká vojska se přidávají k Černé smrti a jejím veselým spojencům. Dojde na střetnutí, na velké bitvy i komorní souboje, bude se intrikovat, podvádět i zabíjet, poteče krev, vzplane láska i nenávist, jak to u správného příběhu má být.

Samotný námět, morová rána, která by nás znovu mohla ohrozit, mě napadl před hodně lety při pohledu do hromadných hrobů rozesetých kolem kostela, odhalených v rámci archeologického průzkumu (viz první kapitola knihy). Přestože dneska umíme většinu z nemocí, ve středověku souhrnně nazývaných mor, úspěšně léčit, vzhledem k našemu systému zdravotnictví a způsobu řešení krizových situací by nejspíš měla (dnes již) neznámá nemoc šanci. Zvlášť, kdyby za ní stál její avatar, obdařený magickými schopnostmi a k smrti prohnaný…

 

Vyjmenoval jsi celou škálu různorodých magických postav. Jako hlavní, které věnuješ v knize nejvíce prostoru, sis ale vybral člověka, knihovníka Davida. Co ty sám na něm považuješ za nejzajímavější? Kvůli čemu by se na něj měl čtenář těšit?

Davidovu optiku pohledu jsem si vybral za stejného důvodu, proč pan Tolkien použil hobita Froda. Vedle nadpřirozených nebo supersilných postav je potřeba mít někoho v uvozovkách normálního – obyčejného člověka. Nemá nic, co by ho nějak upřednostňovalo, je to poněkud introvertní mladík s potřebami a starostmi odpovídajícím jeho věku, který dostane příležitost stát na straně dávných ochránců města; na jeho místě by se mohl ocitnout kdokoli z nás. Představuje tak moderního rytíře, který je možná až přehnaně kladný a životem zatím neotřískaný, ale svoje nedostatky kompenzuje dobrým srdcem, pevným přesvědčením a vytrvalostí, díky čemuž ho jinak takřka všemocné (a  všehoschopné) bytosti berou za sobě rovného. Pokud stejně jako já nemáte rádi ultimátní superhrdiny a naopak vám přijdou sympatické postavy např. z filmů Kick-Ass, Scott Pilgrim, bude se vám číst dobře.

 

Tvá kniha si hodně pohrává s různými odkazy na historii, například výše zmiňované morové rány, které lidstvo za dobu existence postihly. Nebo když se na to podíváme z úhlu hrdinů, je tam postava, která často používá latinu… a tak dále. Všechny tyto drobnosti, které dílo dělají propracovaným, stojí nemálo času. Jak dlouho ti tyto přípravy na knihu zabraly? A jak dlouho jsi Umrlčí tanec psal?

V podstatě asi patnáct let 🙂 Ne, doopravdy jen půl roku. Musím ale přiznat, že původní myšlenka (viz první otázka) pochází někdy z té doby; hlavní postavy, zápletka a rozuzlení taky, stejně tak některé scény a obrazy vryté v mé paměti, např. podkroví katedrály – kdo jednou zavítal na půdu nějakého hradu nebo kostela, bude vědět, o čem mluvím… Člověk nosí své příběhy s sebou, ty rostou, mění se a pak už stačí dostat impuls a všechno proměnit v písmena. Tím impulzem byl pro mě v tomto případě nakladatel Michael Bronec. Samozřejmě bez pomocné literatury a poznámek to nejde: asi tucet knih o třicetileté válce, pozdním středověku, církevních řádech, morových nákazách, hřbitovech, architektuře… no, a seznam latinských citátů.

 

Michael Bronec tě neoslovil náhodou. Jak už jsem v úvodním medailonku naznačila, Umrlčí tanec ti vyšel po výhře v jeho soutěži Žoldnéři fantasie. Kolik společného má vítězná povídka s tvou knihou? Je tam nějaká podobnost?

Se soutěžemi se to má tak, že ať si o nich myslíme cokoli, jsou obvykle nejlepší cestou k tomu, aby si nováčka někdo všiml. Od roku 2008 jsem se některých účastnil pravidelně a měl to štěstí se dobře umisťovat – když jsem vyhrál Žoldnéře, už ležel text knihy (zhruba rok) u Michaela, který ho postupně připravoval k vydání. Byla to hezká shoda náhod. Dokonce mi před vyhlášením výsledků neukázal poslední korektury knihy, kde je tato informace hned v úvodu zmíněna, abych nepřišel o překvapení.

Ta vítězná povídka nemá příliš společného s Umrlčím tancem (až na atributy jedné z postav), je stylově příbuzná spíše rozpracované knize s prozatímním názvem Pelyněk, protože se v obou případech jedná o pravý a nefalšovaný steampunk (i když o tom co je a není pravý steampunk si také můžete myslet cokoli.) Společné motivy s městskou fantastikou Umrlčího tance ale obsahují povídky v předchozích ročnících Žoldnéřů.

 

Steampunk je v poslední době hodně moderní a také nemálo diskutovaný. Mohl bys prozradit něco víc o příběhu chystaného díla? Na co se vyznavači steampunku mohou těšit?

Pelyněk se odehrává ve světě, který není nepodobný devatenáctému století, v němž se ale pokrok nikdy nevydal směrem k elektrifikaci a s ním spojeným rozvojem z jednoho prostého důvodu – elektřina tu (z jistých důvodů) vůbec nefunguje. Takže se čtenáři mohou těšit (mimojiné) na mechanické a parní varianty našich moderních strojů a hraček, včetně takových detailů, jako je například čtečka na knihy, nepřijdou samozřejmě o vzducholodě, protože stroje těžší vzduchu jsou v začátcích, o vědeckou výpravu do neprobádaných končin ekvivalentních našemu Orientu, o krásné a osobité ženy, pravé gentlemany v cylindrech s leteckými brýlemi i městský proletariát bažící po revoluci, mohou se těšit na střelecké souboje i strategické bitvy na vodě, vzduchu i souši a samozřejmě na pelyněk, který je invazivním druhem podivné rostliny, používané nejen pro přípravu hořkého likéru s ještě podivnějšími účinky. I magie má v tomto světě své místo – a o to právě půjde: střet konzervativní průmyslové civilizace s pseudoorientální kulturou, kde jsou démoni předmětem uctívání a o kouzlech se nežertuje. Podaří se našim hrdinům osvobodit elektřinu a posunout svět k světlým zítřkům počítačových technologií nebo zvítězí temný mysticismus? A co je vlastně ta lepší varianta?

 

To už je skoro filosofická otázka. Rozhodně to zní velice zajímavě a myslím, že nejsem sama, kdo se na to bude těšit. Vraťme se ale teď ještě zpátky k Umrlčímu tanci. Ještě než jsem se dostala ke knize samotné, zaujal mě zdařilý knižní trailer. Mohl bys říct něco víc k tomu, jak vznikl? Kolik času ti zabrala jeho tvorba? A plánuješ pro novou knihu udělat další?

Knižní trailer se stává pomalu běžnou součástí marketingu a když za vámi nestojí velké vydavatelství nezbývá vám, než si ho vytvořit svépomocí. Každý volí jiný způsob; protože však vznikal dlouho před vytvořením obálky, musel jsem si vystačit s vizualizací některých motivů z knihy. Od návrhu (scénáře) po finální produkt zabral něco přes dva měsíce, klíčem bylo najít vhodnou hudbu, podle níž se zamýšlené scény načasovaly. Samozřejmě jsem musel hodně slevit. Vzhledem k tomu, že mě triková postprodukce živí, nechtěl jsem se pouštět do zbytečných složitostí – každá vteřina trikového záběru znamená hodiny nebo dny práce…  v tomto případě honorované jen dobrým pocitem a pozitivním ohlasem fanoušků.

Jestli mi to okolnosti dovolí pro novou knihu trailer samozřejmě vznikne. Určitě bude v maximální možné míře steampunkový a přemýšlím o tom, že bych výtvarnou stránku nechal na někom jiném. Zatím mám alespoň rok času.

book trailer – Umrlčí tanec (v případě, že se video nenačte, zkuste obnovit obrazovku)


Když ses dotkl slova marketing – pořádáš v rámci propagace knihy nějaká autorská čtení či autogramiády? Kde se s tebou mohou čtenáři setkat a nechat si Umrlčí tanec podepsat?

Autogramiáda sice už proběhla, ale to neznamená, že se budu této příjemné povinnosti vyhýbat a pokud mě někdo bude chtít pozvat na autorské čtení, samozřejmě rád přijmu. Z nejbližších akcí se budu vyskytovat na Fénixconu v Brně, pokud ovšem čtenář zatouží autorovi knihy něco sdělit/vytknout mailem, kontakt najde na stránkách danieltucka.cz, kde se dá zjistit i něco o mých dalších publikovaných textech a plánech do budoucna.

 

Pokud se mi podaří k tobě sehnat alespoň ještě jednoho autora, ráda tě pozvu na autorské čtení a setkání s autory, která pro čtenáře blogu pořádám. V tuto chvíli bych ti ráda poděkovala za poskytnutý rozhovor a budu se těšit na další spolupráci. Pokud bys chtěl čtenářům ještě něco na závěr vzkázat, máš nyní prostor. Za sebe se loučím a přeju ti hodně úspěchů v nové tvorbě a co nejvíce spokojených čtenářů.

Potěšení bylo i na mé straně. Čtenářům: podporujte malá vydavatelství. Nebýt jich, zůstanete odkázaní převážně na anglofonní komerčně úspěšné série, které někdo ze vší té obrovské nabídky vybral za vás a o spoustu zajímavých knih přijdete. Dobrá literatura není spotřební zboží na jedno použití.

 

A co vy? Líbil se vám knižní trailer? Přečtete si Danielovu knihu stejně jako já? 

,

Rozhovor s autorem komiksů Rolandem

Zdroj:

Ahoj, Rolande. Mohl bys na úvod prozradit něco málo o sobě a svém vztahu ke kreslení? Jak ses vůbec k němu dostal a co tě na něm nejvíc baví?

Ahoj. Myslím, že na mém vztahu ke kreslení a grafice není nic až tak moc zvláštního. Odmalička jsem neustále něco kreslil. Ale teprve když mi začal kamarád během dojíždění do školy půjčovat světové komiksy, tak jsem se rozhodl věnovat tomu trochu víc. Mimochodem nemám žádné umělecké vzdělání.

 

Když jsi zmínil právě komiksy, já o tobě vím, že už ti jich pár vyšlo i tištěně součástí komiksových sbírek. Jaký je to pro tebe pocit vidět své dílo v knize? A sníš třeba o tom, že bys jednou vydal jen svou komiksovou knihu?

Pocit je to samozřejmě skvělý. Takové zadostiučinění, při kterém ani nemyslíte, jestli vám dílo vydělalo peníze. Prostě jste rádi, že ho můžete ukázat světu:-) Jak mi určitě potvrdí každý, kdo se zabývá nějakou uměleckou tvorbou.

A jestli bych chtěl vydat svůj grafický román? No jasně, myslím, že to je cílem snad každého komiksového autora. Bohužel ale pro něco takového u nás nejsou příliš přívětivé podmínky, řekl bych. Před asi tak 5 – 6 lety tu byl malý komiksový boom, kdy se hodně mluvilo o nastupující generaci českých autorů, od té doby je ale ticho po pěšině.

 

Máš nějaké komiksové autory jako svůj vzor? Co se ti na jejich dílech líbí nejvíc? A hraje pro tebe v tomto ohledu roli i samotný příběh komiksu, nebo na to koukáš čistě z pohledu grafika? 

Oblíbenců mám samozřejmě spousty, ale vyloženého favorita mezi nimi asi ne. Průběžně studuji, jakou kdo používá techniku, a občas ji zkouším i napodobit. Mám totiž stále pocit, že jsem nenašel vyloženě styl, který by mi seděl, a pořád se ho snažím inovovat. Grafická stránka díla je důležitá ale forma nad obsahem by neměla převažovat. Pokud je kvalitní scénář, pak je jedno, jakým stylem je komiks nakreslen. Na druhou stranu existují i vizuálně úchvatné komiksy, které chce člověk mít jen kvůli té kresbě.

 

Když už jsme narazili na texty komiksů, ty sám si pro své výtvory příběhy nepíšeš. Jak a podle čeho si vybíráš díla, která pak graficky zpracováváš?

To je hodně individuální, když něco čtu a vidím to v hlavě jako komiks, tak si řeknu, že by to mohlo fungovat. Záměrně říkám mohlo, protože ne všechno, co funguje v představách, poté funguje v praxi. Většinou chci, aby to bylo něco, kde se střídá prostředí, postavy a odehrává se nějaká vizuálně zajímavá akce, aby to ve formě obrázků nebyla nuda.

 

Mohl bys nám popsat, jak vůbec taková tvorba komiksu probíhá? A kolik ti nakreslení jednoho komiksu zabere tak asi času?

Na tohle se opět nedá zcela jednoznačně odpovědět, protože těch stylů, které se na komiks dají použít, je strašně moc. Tvorba jedné stránky u profíků může zabrat hodinu a stejně tak klidně i několik měsíců. Ale pokud to vezmu jen ze svého pohledu, tak jedna stránka zabere 3 – 4 dny. Nejdřív je nutné vymyslet rozložení panelů (záběrů), což je nejlepší dělat na nějaký papír bokem. Poté se celá stránka předkreslí tužkou. Může to být obyčejnou, anebo speciální modrou, která se negumuje, ale odstraní se v počítači. To celé se pak obtahuje tuší, tužkou, vybarvuje vodovými barvami a tak dále dle chutí autora. Celý proces pokračuje většinou v počítači, kde se doplní bubliny s textem a popřípadě digitální barvy a efekty, což je opět dlouhodobý proces a je k němu zapotřebí grafický tablet. V zahraničí je zcela normální, že každou z těchto činností dělá jeden člověk a komiks je týmová záležitost podobně jako natáčení filmu. U nás je bohužel normální, že tohle všechno si musí obstarat autor sám. Samozřejmě, že kvalitní komiks může být pouze černobílý a tvořený jediným člověkem, já bych ale právě rád zkusil něco, do čeho by se zapojilo víc lidí.

 

Když bys měl říct, co považuješ zatím za svůj největší úspěch, co by to bylo?

Za velký úspěch považuji každé své publikované dílo. Za každý publikovaný komiks jsem rád, ale dokud nejde přímo o můj vlastní grafický román, není to stále ono. Proto mne mnohem víc potěší práce jiného druhu. Grafiky pro server Armádní noviny, různá loga a potisky triček a jiné drobné práce, které jsou veřejně dost vidět.

Další věcí, na kterou jsem pyšný a která je takovým splněním dětského snu, je kreslení vystřihovánek pro časopis ABC. Jako malý kluk jsem ty modely lepil a říkal si, že bych je jednou chtěl i kreslit. Jak vidno, mé odhodlání mi vydrželo a vyplatilo se. Když si něco umanu, tak se mi to obvykle i povede 🙂

 

Máš teď nějaký větší projekt či plán pro tvorbu? Zkrátka něco, co chystáš v nejbližší době?

No zatím mi plno času bere moje oficiální zaměstnání a taky to, že musím někdy spát 🙂 Takže k velkým projektům se stále nějak nemůžu dostat a omezuji se na více drobnějších prací, ze kterých, myslím, žádná momentálně nestojí za nějakou extra zmínku – menší ilustrace, vystřihovánky pro ABC atd.
Velké projekty mám v hlavě, hlavně jak už jsem řekl – vlastní grafický román. Námět by byl, na scénář bych už také někoho měl, ale horší je to se samotnou realizací. Já bych to totiž chtěl pojmout poněkud velkolepěji, než je na české poměry zvykem – tím mám na mysli celobarevnou knihu, která by se alespoň trochu mohla rovnat “západním” komiksům.

 

Já jsem na začátku nadnášela, že tvůj koníček je hodně spjat s psaním. Tímto se k tomu dostáváme. Můžeš prozradit něco víc o tom námětu. O čem by to mělo být, respektive bude, až na to budeš mít dostatek času?

Mám několik kamarádů, kteří se zabývají psaním povídek, takže náměty beru od nich. Takovým mým vrchním scénáristou a kolegou v tvorbě je Jirka Kříž, se kterým jsme si vytvořili dva fiktivní světy – jeden z oblasti fantasy a druhý z oblasti scifi. Pokud bych je měl přiblížit, tak ten fantasy svět není tak úplně fantasy, ale je celkem přesně zasazen do doby raného středověku a popisuje život a putování žoldnéře Tyra tehdejší Evropou s tím, že všechny bájné bytosti i bohové tehdejších kmenů a národů jsou běžnou realitou, takže je to spíš historický příběh s fantasy prvky.

Naše druhé universum je mnohem komplikovanější a popisuje postapokalyptický svět, v němž zubožení lidé žijí pod nadvládou tajemných bytostí, které parazitují na životní energii našeho světa. S těmito bytostmi svádí boj militantní náboženská organizace, která ovšem uznává jen svou pravdu a chová se jako moderní inkvizice. A do toho všeho se objevuje několik jedinců s výjimečnými schopnostmi, jakýchsi kříženců lidí a oněch bytostí, kteří budou mít zásadní vliv na osud lidstva.

Tento svět už máme promyšlený velmi komplexně a myslím, že by dobře fungoval jak ve formě komiksu, tak i ve formě knihy. To je už ale Jirkova práce.

 

Myslím, že všichni budeme držet palce, aby se vám to podařilo. Tímto náš rozhovor dospěl ke konci, nicméně než se rozloučíme, je ještě něco, co bys chtěl čtenářům sdělit?

Čtenářům bych rád poděkoval za čas, který věnovali tomuto rozhovoru. Pokud je komiksy a jejich tvůrci zaujali, mohou se na nás přijít podívat 8. června do klubu Cross v Holešovicích na setkání všech fanoušků komiksu nazvané Crwecon. Děkuji i tobě za tento rozhovor a loučím se. Ahoj.

Já se rovněž loučím a za sebe i čtenáře ti moc děkuji za čas.

 

 

Další ukázky Rolandových prací můžete najít na jeho profilu na Humanart nebo v galerii na facebookovských stránkách.
 

,

Rozhovor s blogovou recenzentkou Zuzzi

Zdroj:

Ahoj, Zuzzi. Mohla bys hned na úvod prozradit něco málo o sobě a o tom, co tě vůbec přivedlo k tomu začít psát blog My kingdom of books?

Ahoj Jíťo, nejprve bych chtěla říct, že jsem opravdu ráda za to, že jsi mě oslovila a rozhovor navrhla. Co se otázky týče, musím říct, že mě vůbec nepřekvapuje, že se na to ptáš. Obvykle to člověka napadne jako první, že? Jak blogger s blogem začal. U mě to bylo ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich byla záliba ve čtení a psaní. A tak jsem si jednoho dne řekla, co kdybych to zkusila skloubit dohromady. Ono z toho něco vypadne. Druhým a tím méně hlavním důvodem bylo, že jsem sama sobě chtěla dokázat, že zvládnu mít nějaký ‘dlouhodobý koníček’. V období, kdy mi bylo asi deset let jsem si zakládala takové ty dětské blogísky snad o všem. Už si pomalu ani nepamatuju, co bylo jejich tématy. Nikdy mi ale nadšení nevydrželo dlouho, a tak jsem ani do tohohle pokusu nevkládala moc nadějí. Po pár dnech a týdnech jsem ale zjistila, že jsem se asi vážně našla, protože psaní recenzí a sdílení názorů na knihy, které mám ráda, se po delší době stalo mojí závislostí. Teď, po téměř tři čtvrtě roce je moje zapálení stejně velké, možná i větší. Blogování a recenzování se stalo součástí mého každodenního života a já tak konečně našlo něco pořádného, co můžu nazvat svým hobby.

Pro psaní recenzí dostáváš knihy přímo od nakladatelství. Nejspíš muselo být obtížné domluvit takovou spolupráci, zvlášť na samém počátku existence blogu, kdys ještě nebyla tolik známá a neměla tak dobrou návštěvnost. Z doslechu vím, že jistá vydavatelství se k podobným způsobům propagace staví dost skepticky. Nebo se mýlím? Jak se ti podařilo navázat kontakty?

Ano, je pravda, že některé knihy dostávám od nakladatelství jako recenzní výtisky. Ze začátku to bylo obtížné, ale bylo to zejména kvůli tomu, že jsem se na to vrhla trochu po hlavě. Teď už bych to asi udělala jinak, ale to je tím, že touhle dobou už se v tom blogerském světě aspoň chvíli pohybuju. Každopádně většina spoluprací se vyvinula až později, kdy jsem blog (doufejme) pozvedla na vyšší úroveň. Domnívám se, že hlavní je znát své vlastní kvality, vědět, jak na tom člověk je a vystupovat před nakladatelstvím zdvořile. Většinou jsou nakladatelství vstřícná, rychle odpovídají a jejich pracovníci jsou milí, takže ani odmítnutí nevyzní zas tak ošklivě. Nicméně ano, některá větší nakladatelství jsou k spolupráci skeptická, přeci jen, jejich knihy jsou žádané a nemohou je poskytovat kdekomu. Musím určitě podotknout, že i samotná spolupráce s nakladateli mi toho mnoho dala. Nejen, že jsem se naučila, jak se v tomhle oboru s lidmi jedná, ale navíc jsem uviděla nedostatky, které blog i recenze měly. Takže doufám, že za toho třičtvrtě roku jsem se posunula alespoň o kus dál. Mně to tak určitě připadá.

 

Myslím si, že určitě nemusíš o úrovni blogu pochybovat. Můj názor dokládá i ocenění Nejoblíbenější blog 2012. Mohla bys čtenářům prozradit něco víc o této ceně? Jaká byla pravidla soutěže a co vše ti přineslo vítězství?

Tohle ocenění mi určitě udělalo velikou radost, není to ovšem nic zas až tak ojedinělého nebo výjimečného. Zúčastnila se toho většina blogů a oceňovali jsme se, dá se říct, navzájem. Každý, kdo chtěl, zveřejnil na svém blogu seznam svých oblíbených blogerů, kteří si potom náležitě odměněni, dali na své stránky tuto ‘medaili’. Já ocenění dostala od své blogové sestry Táni a byla jsem z něj vážně nadšená. Je skvělé vědět, že se čtenáři na blog rádi vracejí a opravdu čtou, co píšu. Proto ti na tvoji otázku, co mi přineslo vítězství, odpovím asi takto. Vítězství je opravdu relativní pojem, protože nás zvítězilo mnoho a oceněných blogů je pytel. To je ale dle mého skvělé, protože jsme se tak o sobě navzájem dozvěděli a získali větší rozhled 🙂

 

Když jsme se dostaly na téma blogů a vzájemného poznávání –  setkala ses s některými lidmi, kteří sledují tvůj blog a případně vedou ty své, i osobně?

To je skvělá otázka. A ano, s některými lidmi s knižní blogosféry jsem se už setkala. Snažím se čas od času docházet na náše brněnské knižní srazy Na slovíčko s knížkou a když se náhodou vyskytne nějaká příležitost a v okolí Brna se koná i jiný knižní sraz, ráda se ho účastním. Naposledy jsem se takto setkala se Syki a celý sraz byl ve veselé, povznesené náladě. Tohle se mi přesně líbí. Všichni bloggeři, které jsem potkala jsou strašně milí a čiší z nich dobrá nálada. Myslím, že tohle je u blogování důležité. Ne jen si blogy navštěvovat, komentovat a ‘lajkovat’ na facebooku. To poznávání je na tom nejlepší. Takhle jsem se setkala se spoustou skvělých lidí, se kterými bych se za normálních okolností vůbec neseznámila.

To jsme podobného názoru. Ale teď přímo k tvým recenzím. Přečíst knihu a následně k ní napsat hodnocení mi přijde jako docela dost časově náročné. Ty ovšem nové příspěvky na blogu publikuješ poměrně často. Jak dlouho ti přibližně trvá napsat jedna recenze? Stíháš vůbec ještě něco jiného kromě blogu a školy?

A víš, že poslední dobou už mi ani nepřijde, že bych u recenzí trávila tolik času? Když jsem začínala blogovat, bylo mi čerstvě třináct a prakticky jsem vůbec nevěděla, jak taková recenze má vypadat. Trochu jsem pročítala recenze jiných blogerů, až jsem se do toho jednoduše pustila a nakonec z toho něco vzniklo. Když se teď koukám zpátky, sama nad sebou kroutím hlavou. Rozhodně netvrdím, že teď je ze mě profík, protože jsem stále hrozně mladá a nezkušená, ale přece jen už jsem se trochu otrkala. 
Recenze mi tedy zabírají většinou půl hodinu nebo hodinu na napsání, případně stylistické opravy a grafické úpravy potom už trvají déle. Takové dohledávání obrázků je občas děs. Většinou se ale čas strávený nad recenzí odvíjí od toho, kolik toho ke knize můžu říct a jak se mi líbila a nelíbila. Překvapivě na špatné knihy se mi recenze píšou líp.
 
Co se týče mého volného času, rozhodně ho nepohlcuje jen škola a blog. Koneckonců jsem teprve v osmé třídě a tam toho zas až tak k učení není. Blogu se snažím věnovat co nejvíc, ale jinak stíhám i chození do ostatních kroužků, nějaké to poflakování s přáteli a podobně 🙂

 

Když říkáš, že se ti na špatné knihy píší recenze lépe, stává se ti často, že narazíš na díla, která se ti nelíbí? A změnilo nějak objektivní hodnocení knih tvůj názor na oblíbené knihy z dob, kdys ještě nerecenzovala? Máš teď třeba vyšší nároky?

Právě naopak. Poslední dobou narážím na stále více a více děl, která se mi líbí. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by byla vyloženě brak a nedala se dočíst. 
Jinak bych ale řekla, že máš pravdu, že moje nároky na dobrou knihu vzrostly. Za skvělou považuji knížku většinou tehdy, když mi něco dá- ať už je to pocit napětí nebo rada do života. Čas od času si ale taky ráda přečtu něco, co nemá žádnou vyšší pointu a jde jen o to, se u knihy pobavit. Těžko se ale tyhle dvě kategorie od sebe odlišují a potom jinak hodnotí.
 
Každopádně bych ale řekla, že knihy, které jsem četla předtím, než jsem začala recenzovat, oblíbenými zůstaly až do teď, ale v tuto chvíli už si dávám větší pozor, jakou knížku názvu svojí oblíbenou 🙂

 

Podle všeho máš načteno opravdu hodně. Napadá mě, máš spočítané, kolik knih jsi už přečetla? Vedla sis třeba nějaký deníček, kam sis je zapisovala, ještě než jsi začala s psaním recenzí?

Je pravda, že i před blogem jsem četla hodně, ale většinou to byly takové ty dívčí tenounké románky a dobrodružné knížky. Pamatuji si, že jsem mívala strašně ráda knihy od Enid Blyton a kniha nad 150 stran pro mě byla extrém. Jeden čas jsem si zápisky o přečtených knihách vedla a mám takový pocit, že jich, na ten věk bylo docela dost. Abych nekecala, tak bych řekla, že asi od těch desíti do třinácti let to bylo něco kolem 150 knih. Považuju se za dobrého čtenáře, ale rozhodně jsou lidé (hlavně v knižní blogosféře), kteří čtou mnohem víc a mnohem rychleji. Občas ale číst pomaleji není na škodu, to aby člověk potom stíhal na vše, co přečte napsat recenze. Já jsem teď například v pořádném skluzu a samotnou mě proto překvapilo, kolik už mám na účtě recenzí. Hrozně to utíká a já už se těším na to, jak budou vypadat statistiky v červenci, až bude mít blog narozeniny.

 

Já o tobě, Zuzzi, vím, že kromě recenzí knih píšeš i vlastní díla. Jak moc ti pomáhá to, kolik toho máš načteno, právě ve vymýšlení vlastních příběhů? A píšeš podobný žánr, jako čteš, nebo je to naopak úplně něco jiného?

Ano, je pravda, že se čas od času pokouším o vytvoření něčeho vlastního a do budoucna je můj sen stát se spisovatelkou. Budiž mi v tom má cílevědomost pomáhej. Teď ale k tvé otázce. Rozhodně můžu říct, že čtení jakékoli literatury strašlivě pomáhá. Každý člověk, který už nějakou dobu píše, Vám může říct, že čtení rozšiřuje slovní zásobu, což je pro pisálka a spisovatele to nejdůležitější. 
Poslední dobou, kdy o hodně více čtu, zaznamenávám zlepšení i v psaní. Dokážu se lépe ‘vymáčknout’ a celkově příběhy trochu lépe šlapou. Co se týče druhé otázky, v budoucnu bych se chtěla věnovat (a teď také píšu) většinou fantasy nebo příběhy ze života, což je převážně také to, co čtu.

 

Na blogu kromě recenzí míváš i různé soutěže či rozhovory s autory některých knih, které jsi četla. Mohla bys, než se spolu rozloučíme, prozradit a tak trochu i nalákat fanoušky, co pro ně v tomto ohledu chystáš?

Určitě. Takový blogová rutina jsou recenze a občasné příspěvky, které se týkají knižního světa, což je samozřejmost, od toho určitě upouštět nebudu. Čeká na Vás ale několik rozhovorů se zahraničními autory známých sérií a taky (ale to ještě za nějakou dobu) budou 1. narozeniny blogu, což znamená soutěž pro Vás. Ale to malinko předbíhám, to až v červenci. Do té doby můžete sledovat facebookové stránky a blog a mít tak jistotu, že nic neprošvihnete.
Tímto chci taky poděkovat tobě, že jsi mě vyzpovídala a dát najevo, jak si vážím toho, že sis pro rozhovor vybrala zrovna mě. Co tak říct závěrem? Snad jen: ‘Knihám zdar!’.

 

Poděkování je na mé straně. Jsem ráda, že sis na rozhovor udělala čas, přeju ti hodně štěstí a zdaru při psaní nových recenzí a doufám, že se někdy spolu uvidíme i na nějakém ze zmiňovaných blogových srazů!

,

Rozhovor s Julií Novákovou

Zdroj:

Julie Nováková, mladá, ale rozhodně ne začínající spisovatelka, která se věnuje především scifi a detektivním románům.

 

Ahoj, Julie. Než tě začnu zpovídat, mohla bys prosím prozradit těm, kteří tě zatím neznají, něco málo o sobě?

Na tohle se dá odpovědět buď dlouhým nudným výčtem, nebo zkusit odvyprávět příběh. A kdo by si nezvolil druhou možnost? Náš příběh začíná za sedmero sídlišti a sedmero křižovatkami, u malého děvčátka, které rádo psalo povídky. Tady by tento příběh mohl snadno skončit, tak jako většina z nich, ale naštěstí se stal zajímavějším, když dívka skutečně začala své práce publikovat – a pak, ve svých sedmnácti letech, vydala první román: Zločin na Poseidon City. Od té doby byla docela produktivní a vydala dva další vlastní romány (Nikdy nevěř ničemu a Tichou planetu), jednu knihu se čtyřmi spoluautorkami (Tajná kniha Šerosvitu) a přes dvacet povídek v časopisech a sbírkách. Skoro to vypadalo, jako by ji kousl radioaktivní workoholik. A kdo ví? Třeba to tak bylo a následky jen byly méně nápadné než u Spidermana. Je také člověkem sta a jednoho povolání (aktuálně recepční, redaktorkou a korektorkou, dříve i mnoha jinými klasickými pohádkovými rolemi), studentkou biologie, která nedávno dokončila svou bakalářskou práci, napsala první odborný článek a doufá v další, protože tento příběh je teprve na samém začátku. Malé děvčátko vyrostlo, ale většina dobrodružství stále čeká; výzkum, cestování, další knihy… Pravda, také další věci v životě. Ale skutečný workoholik, nebo dokonce širokému okolí nebezpečný workoholikodlak, by se o nich ani nezmiňoval.

 

Čtyři publikované knihy, více než dvacet otištěných povídek – to je už úctyhodný počet. Co ty osobně považuješ za svůj největší spisovatelský úspěch?

To je každou chvíli jiné. Někdy Zločin na Poseidon City jako první vydaný román, někdy Tajnou knihu Šerosvitu jako úspěšnou spolupráci s dalšími autorkami pro známé nakladatelství Albatros, někdy zapojení do série JFK, do níž právě píšu svůj díl, a v poslední době také přijetí anglicky psané povídky do americké steampunkové antologie Penny Dread Tales 3: In Darkness Clockwork Shine. Jde sice o malonákladovou antologii “vlakového čtiva” – ale i tak to potěší. E-mail s příznivou odpovědí a návrhem smlouvy ve mně vyvolal nefalšovanou radost, neboť v angličtině jsem zatím nic nepublikovala; pokud tedy bude vše v pořádku a antologie v avizovaném termínu na přelomu března a dubna skutečně vyjde, bude povídka The Brass City mou první prací vydanou v zahraničí (pakliže ji nepředběhne čerstvě přijatý odborný článek). Český ekvivalent povídka nemá, psala jsem ji rovnou v angličtině, ale uvažuji o jejím přeložení do češtiny. Do jejího světa, lidské kolonie na planetě Jadhia, bych se ráda někdy vrátila – a tak možná budou následovat i další povídky odtamtud, ať už v jakémkoli jazyce (ehm, což v tomto případě znamená česky či anglicky, protože žádným jiným jazykem rozhodně nevládnu dostatečně na psaní, ostatně ani na nic jiného kromě pasivního porozumění).

 

Myslím, že psát beletrii v nerodném jazyce je hodně odvážný krok, ke kterému by se asi odhodlal jen málokdo. Jak ses k tomu vůbec dostala a jak se ti na něčem takovém pracovalo? Byla to velká změna, či nenarazila jsi třeba na nějaké problémy, se kterými jsi původně nepočítala?

Odvážné mi to tehdy nepřipadalo, spíš jsem si to chtěla zkusit. Vždycky jsem chtěla publikovat i mimo ČR, a toho člověk nejsnáze docílí, když ovládá nějaký cizí jazyk. Zaplatit si překlad povídky by bylo neúnosně drahé, i kdyby překladatel nasadil nižší než obvyklou sazbu. Už dříve jsem si sama přeložila do angličtiny dvě česky vydané povídky, ale jejich překlady nikde nevyšly; když se na ně dívám zpětně, nebyly moc dobré. Ve snaze přeložit povídku tak, jak jsem ji napsala, jsem sklouzávala k formulacím a výrazům, které anglicky zněly podivně – a celkový text pak asi působil jako takový kočkopes, sice psaný anglicky, ale rozhodně tak moc neznějící. Tohohle problému se člověk ale snadno zbaví tím, když začne psát přímo v angličtině. Vyhne se spíše české větné stavbě, nesnaží se dohledávat co nejpřesnější anglický ekvivalent použitého českého slova – prostě myslí i píše v angličtině. A šlo to. Snad to problém vyřešilo, když editor psal, že v povídce nebudou provedeny žádné stylistické zásahy, pouze drobnější korektury. Povídka se mi sice psala trochu obtížněji než česky, ale ne o mnoho – překládat bylo mnohem obtížnější. Psaní v angličtině byla příjemná zkušenost a rozhodně se do něj chci pustit zase. Mám už trochu přehled o anglických žánrových periodikách a o tom, jaký typ prací hledají (z hlediska žánru, stylu, rozsahu), a tak není problém najít uplatnění pro práci víceméně jakéhokoli fantastického žánru a rozsahu od pár set do desítek tisíc slov. Obecně ale platí, že pro delší práce je uplatnění méně – většina online i tištěných časopisů preferuje povídky do osmi až deseti tisíc slov, takže skutečně povídky. Nebula a Hugo pak od sedmi a půl do sedmnácti a půl tisíce slov označují texty jako novelety. Ty už vydává méně periodik – a u rozsahu novely (zpravidla patnáct či sedmnáct a půl až čtyřicet tisíc slov) je tu skoro vakuum. Potom už tu jsou romány, a tam je zase možností mnoho – ale šance pro běžně neanglicky píšícího a v angličtině nevypsaného a neznámého autora poměrně mizivé. Krátké věci se ale v cizím jazyce i píšou nejlépe. A má-li člověk povídku na pár tisíc slov, může si celkem vesele vybírat, kam ji pošle.

 

Zmínila ses, že nyní píšeš do známé série JFK. Jak ses k této příležitosti dostala a jak se ti pracuje ve světě, který má jisté mantinely, kterých se musíš jako autorka držet? Je to pro tebe velká změna?

K JFK jsem se dostala na podzim 2011, kdy se mě Jirka Procházka zeptal, jestli bych se k autorům série nechtěla přidat. Nadšeně jsem souhlasila. Prvních pár měsíců jsem se spíše seznamovala s pravidly série a dočítala některé díly, které jsem do té doby ještě nečetla, pak jsem si začala rozmýšlet vlastní příběh, postupně jsme ho prodiskutovali s Jirkou i s Mirkem Žambochem a také autory, na něž budu navazovat a kteří navážou na mě, po odsouhlasení námětu jsem si připravovala podrobnější synopsi – a pak už jsem začala psát. Zatím jsem relativně na začátku a zároveň dokončuji ještě jeden SF román a povídku, ale očekávám, že na sklonku jara budu mít knihu už hotovou – což by se také hodilo, aby se nijak nezdrželo vydávání série. Ve fázi plánování jsem párkrát na mantinely narazila a nemohla jsem směřovat příběh úplně tam, kam bych ho jinak vedla, ale nikdy nešlo o vážnou věc; vždy se dal najít způsob, jak příběh trochu změnit tak, aby byl stále dobrý a uvěřitelný i aby zároveň odpovídal pravidlům světa JFK. Je to docela zajímavá zkušenost, skutečně jde o změnu oproti psaní samostatných románů, a určitě bych se nebránila zapojení i do jiných sérií. Psát v určitých mezích je pro mě výzva a dané mantinely nepovažuji za překážky, spíše za síť vytyčených cest – a baví mě právě zkoušet jít po některé z nich.

 

Říkáš, že jsi na začátku, ale že na sklonku jara už bys měla knihu ráda hotovou. Přijde mi to jako neskutečné tempo, pokud chce člověk mít nějaký život i mimo psaní. Jak dlouho obvykle vůbec pracuješ na jedné knize? Je tohle tvá normální tvůrčí rychlost, nebo spěcháš hlavně kvůli tomu, že na tebe navazují právě ostatní autoři?

Je to tempo, kterým jsem začínala a ke kterému se obloukem zase vracím. Zločin na Poseidon City jsem měla hotový asi za tři měsíce, další romány Nikdy nevěř ničemu i Tichou planetu za velmi podobnou dobu. Všechny tři knihy jsem ale napsala ještě na gymnáziu. Nepravidelný rozvrh univerzity a téměř skokově větší množství jiné práce (kdy jsem porůznu dělala průvodkyni, uvaděčku, recepční, copywriterku, redaktorku, autorku PPC kampaní, korektorku…) si vybraly svou daň na tom, že další knihu jsem psala skoro rok, následující déle než rok – a na třetí, posledním dílu SF trilogie, pracuji už deset měsíců. Teď už je snad přibližně měsíc a půl před dokončením, po němž by postupně měla trilogie začít vycházet. Tím pádem mi potom na samotného JFK, aby se série nezdržela, zbývají asi tři měsíce – doba, jíž jsem začínala! Díky těm zkušenostem vím, že se to dá stihnout, zvlášť když má jít rozsahem spíše o novelu než román. Je otázka, zda se to dá stihnout i při dočasné práci a před obhajobami a státnicemi, ale budu optimistická… a především budu psát, psát a psát. Abych zodpověděla všechny tvé otázky: V průměru by má tvůrčí rychlost byla půl roku, de facto mám ale dvě různé – čtvrt roku a rok… Jak kvůli sobě, tak kvůli ostatním autorům tentokrát nasadím tempo číslo jedna.

 

Vydat knihu ještě na střední škole, to se jen tak nějakému autorovi nepoštěstí. Měla jsi napsaný rukopis a nabízela ho nakladatelstvím, nebo ses k tomu dostala jiným způsobem?

Ano, Zločin na Poseidon City jsem nabízela nakladatelstvím až po dopsání. Po odmítnutí (jak rovnou, tak po zvažování vydání) u několika jiných nakladatelů ho přijali v nakladatelství Triton. Následující romány Nikdy nevěř ničemu i Tichá planeta už byly přijaty napoprvé a na vydání sci-fi trilogie, na jejímž závěrečném dílu pracuji, jsem se dohodla s nakladatelem už v době psaní prvního dílu, zcela jisté to ale bude teprve po dodání celé trilogie. První dva díly se líbily, teď záleží ještě na posledním.

 

Tak to ti určitě já i čtenáři budeme držet palce.

Vzhledem k tomu, že jsme se docela rozpovídaly, položím ti už jen poslední otázku, aby rozhovor měli šanci dočíst i ti, řekněme, ne tak vytrvalí čtenáři :D.

Budu těžce „originální“ a zeptám se tě, jestli máš něco, co bys chtěla jak čtenářům, tak i třeba začínajícím autorům vzkázat či doporučit?

Čtenářům jednoduše – dál čtěte! A případným nečtenářům, kteří sem zavítali (pokud tací jsou): Kdyby vás ke čtení nezlákalo to, že je to skvělá zábava, leccos nového se dozvíte a ponoříte se do úžasných světů, tak pamatujte, že čtení je sexy! (Vážně. Nevěříte mi? Vygooglete si to.) A začínajícím spisovatelům: Nenechte se odradit, ale zároveň buďte i sebekritičtí. Zkuste najít zlatou střední cestu mezi vzýváním vlastního génia a zahanbeným strkáním svých výtvorů do šuplíku, kde je pokud možno nikdo neuvidí. Až budete se svým dílem alespoň relativně spokojeni, pošlete ho do nějaké literární soutěže – a třeba právě tam začne vaše kariéra (nebo ne, ale něco se tím přiučíte a pobavíte se). Chce to odvahu, jasnou mysl… ehm, promiňte, to zní jako nějaký americký vlastenecký film. Však vy už víte.

No myslím, že já jdu googlit 😀 Pokud byste i vy ostatní měli na Julii nějaké další otázky, neváhejte se zeptat v komentářích. Myslím, že Julie vám mile ráda odpoví.
Já ti, Julie, děkuji moc za čas a za tvůj osobitý pohled, který jsi tu nastínila. Přeji ti za sebe i za čtenáře blogu hodně štěští a nových nápadů!

 

,

Rozhovor pro Temnářku

Zdroj: morguefile.com

Jak to vlastně probíhalo?

Každému nám bylo položeno deset otázek a nyní jsou postupně publikovány na Temnářčině blogu jako jedna otázka a k ní vždy odpověď všech těch, co ji poslali.

Cílem těchto “výslechů” je získat ucelený pohled na komunitu pisálků.

Souhrn všech mých odpovědí vám nyní přináším tu! 

1. otázka: V kolika letech jsi začal tvořit? Jak se jmenovala tvá první povídka/báseň a kolik si nad dílkem strávil času?

Musím po pravdě přiznat, že netuším, kolik mi bylo. Odhaduju tak cca třetí až pátá třída základní školy. Tehdy vyhlásili nějakou soutěž s názvem „Kam vedou cesty“. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a tak vznikla má vůbec první povídka.

Přesný název ani kolik času mi to vlastně zabralo si už nevybavím, ale vím, že již tenkrát se v tom odrážel můj oblíbený filosofický náhled, takže mi pak ze soutěže přišlo, že ta povídka byla dobrá, ale že nechtěli, aby rodiče svým dětem pomáhali.

Cítila jsem se dost ukřivděně, protože to bylo každým slovem moje, takže se tato zkušenost stala první a taky poslední soutěží, které jsem se až do minulého roku zúčastnila. Trvalo mi to od té doby hodně dlouho, dokonce jsem na nějaký čas na psaní úplně zanevřela. Nyní jsem toto „trauma z dětství“ už překonala a čekám, jak dopadnu v Žoldnéřích fantasie a také v soutěži O nejlepší fantasy 2012, kam jsem svá nejnovější díla posílala.

 

2. otázka: Co pro tebe psaní znamená a jak často tvoříš?

Mám své občasné výkyvy, ale obecně pro mě psaní znamená už nedělitelnou součást mého života. Tvořím, jak se dá. Teď před uzávěrkou soutěže jsem potřebovala prostě dokončit dílo, takže jsem během necelých třech týdnů napsala 70 tisíc znaků, s tím, že jeden den to bylo dokonce 19 tisíc.

Takovým tempem se ale nedá psát dlouhodobě. Fakt jsem pak byla z toho psychicky unavená a měla jsem pocit, že už vůbec nežiju svůj život, ale jsem mými postavami. Chyběla jsem si. Takže teď mám takový malý odpočinek a třídím si v hlavě nové nápady.

 

3. otázka: Jakému žánru se věnuješ? Proč zrovna tohle?

Tak tady není o čem dlouho přemýšlet. Alfou a omegou mé tvorby je fantasy. Dostala jsem se na to tak nějak přes tátu, který byl a je velkým fanouškem Tolkiena. Tak nějak jsem na tom vyrostla, nicméně si troufám říct, že to podobu mé fantasy moc neovlivnilo. Elfy, hobity, trpaslíky ani jiné nadpřirozené netolkienovské stvoření typu upíři u mě nenajdete. Zásadně si tvořím své vlastní světy s mými vlastními nadpřirozenými bytostmi. To je to, co mě na tom tak baví a proč to dělám.

 

4. otázka: Kde bereš inspiraci? Co tě naopak dokáže od psaní odradit?

Inspiraci beru hlavně v lidech. I když píšu fantasy a mám tam tím pádem i jiné rasy, tak lidé v mých příbězích hrají tu nejpodstatnější roli. Je to primárně o nich.

Teď v novém díle, na kterém jsem díky soutěžím začala pracovat, se ale stále více setkávám s tím, že mě inspirují samotné postavy. Jejich osobnosti jsou už natolik rozvinuté, že mi nedělá problém stát se jimi a tím, že jednám prostřednictvím nich, tak se příběh vlastně píše skoro sám.

Od psaní mě v současné době nedokáže odradit už asi nic. Je jasné, že ne každý den má člověk chuť psát. Ale to neberu jako něco, co by mě odrazovalo, nýbrž jako zdravý, nutný odpočinek.

 

5. otázka: Co považuješ za svůj největší úspěch?

Přemýšlela jsem, jestli tady vypíchnout nějaké dílo, nebo podobně. Nicméně z hlediska psaní jako samotného považuju za svůj největší úspěch to, že už dokážu sama vidět chyby, kvůli kterým jsem se dřív byla schopná hádat, proč že mi něco takového vůbec ten dotyčný vlastně vytýká. Vytvořila jsem si již cit pro to, co funguje a co, i kdybych se stavěla na hlavu a chtěla tam tu či onu část mít sebevíc, v textu prostě být nemůže. Je to podle mě něco, co mi nejvíc pomáhá posouvat se dál a zlepšovat se. A to je přeci snad pro každého to nejlepší, co může být.

 

6. otázka: Kolik lidí tě čte? Jaké jsou jejich reakce?

S potěšením mohu říct, že čím dál tím víc. I když je fakt, že teď jak jsem hodně psala a nemohla nová díla kvůli pravidlům soutěže věci publikovat, tak jsem příspěvků na blog moc nedávala, a tudíž návštěvnost lehce poklesla.

Reakce, musím říct, jsou vesměs pozitivní. Je to více méně asi kvůli tomu, že ten, koho to nezajímá, tak tu stránku prostě nenavštíví, nebo ji opustí dřív, než by nějakou kritiku napsal. Zkrátka rozhodně to, že tam nemám žádné komentáře s výtkami, nepřičítám své „geniální“ tvorbě J. Můj největší kritik jsem asi já sama.

 

7. otázka: Jak na tvé výtvory reagují tvoji nejbližší? Čtou tě?

Nejvíc mě čte asi babička. Té dávám každé své dílo a pevně věřím, že se jí to líbí nejenom proto, že jsem její vnučka (naivní představa, že 🙂 ?). Hodně dávám dílka číst i taťuldovi, který má k tomu žánru fantasy asi nejblíže. Naopak moje máma mi s oblibou říká: „Proč tím vůbec marníš čas?“ nebo když už teda se smíří s tím, že místo chození po barech po večerech píšu tak pronese něco ve smyslu: „Piš aspoň něco pořádnýho, vždyť tyhle blbosti nikoho nezajmaj.“ Tolik vzácná podpora z její strany. Teď jí ale pouštím seriál Hra o trůny, a to se jí docela líbí a dokonce se i ptá, kdy jí promítnu další díl. Takže třeba ji na to ještě převychovám a nakonec se jí zalíbí i tvorba její dcery.

 

8. otázka: Čeho bys chtěl dosáhnout?

Spousta lidí chce být v něčem nejlepší. Odlišit se od ostatních. Jenže po čase narazí. Nejlepší je vždy jen jeden. Nemůže se to prostě z čisté logiky věci podařit všem. Dlouho jsem se s tímhle prala a byl to asi i důvod, proč jsem na psaní na nějaký čas zanevřela. Chtěla jsem být nejlepší a zjistila jsem, že nejsem a nebudu. Přesto mě to k tomu psaní vždy táhlo a po maturitě jsem se k tomu vrátila.

Teď se snažím dohnat to, co jsem za tu dobu tvůrčí nečinnosti zameškala. Nejvíc jsem však dosáhla už tím, že jsem si uvědomila, že není potřeba být nejlepší. Našla jsem své čtenáře, kterým se líbí mí hrdinové a jejich příběhy. Teď to, co dělám, tak dělám více méně pro ně. Chci vydat svou prvotinu a po té i další díla, která mám v hlavě, protože mi lidé jako reakce na ukázkové kapitoly na blogu píšou: „Tak kdy už si tu tvou knížku budu moct konečně koupit? Chci vědět, jak to je dál.“ Můj cíl je tedy jednoduchý – splnit jim jejich přání!

 

9. otázka: Máš nějaký literární vzor? Pokud ano, proč zrovna on/ona/oni?

Mým asi největším literárním vzorem je Paulo Coelho. Nepíše sice literaturu nikterak podobnou tomu, kterou já sama tvořím či běžně čtu, přesto však se mi líbí jeho myšlenky a za jeho knihy své skromné výdělky z doučování matiky ráda utratím. Navíc obdivuju i to, jak se dokázal prosadit. Neanglicky píšící autoři to mají vždy do značné míry ztížené a on i přes to ukázal celému světu, že mu má co nabídnout.

 

10. otázka: 100 znaků z práce, kterou považuješ za svou nejzdařilejší.

Pláč bezejmenné, 2. kapitola

Stála jen tiše před zrcadlem v nádherných bílých šatech a hleděla sama sobě do očí. Nic v nich ale nečetla. Byla v nich jen jedna velká pustnoucí prázdnota. Zdálo se jí, že hledí na úplně cizího člověka. Neznala se. Nepoznávala v odrazu samu sebe. Viděla jen smutnou nevěstu.

 

,

Rozhovor s Janem Kotoučem

Zdroj: morguefile.com

Jak se dělají v dnešní době rozhovory? To se tak domluvíte se spisovatelem na přijatelném termínu a pak se sejdete (namísto nějaké útulné kavárny) na chatu na facebooku.
Takto jsem se pro dnešek dohodla s nadějným autorem scifi knih Honzou Kotoučem, abych ho vyzpovídala a dozvěděla se víc nejen o něm, ale také o jeho nejnovější knize, která již v dohledné době spatří pulty našich knihkupectví.

Ahoj, Honzo!

Ahoj, Jitko, díky za pozvání.

Pročítala jsem si tvé stránky a musím ti pochválit, jak vtipně a osobitě jsi pro čtenáře popsal svůj život. Můžeš nám na úvod prozradit něco, co jsi tam třeba neuvedl, nebo zdůraznit něco, co by lidé, kteří to třeba nečetli, měli o tobě vědět?

No, jak jsi už řekla, jmenuji se Jan Kotouč. Předpokládám, že hodně čtenářů tohoto rozhovoru moje stránky nenavštívilo, takže bych o sobě něco měl říct. Narodil jsem se v Praze, kde jsem i začal studovat, což je činnost, která mi vydržela až dodneška. Vždycky jsem měl rád sci-fi a fantastiku obecně, byl jsem zažraným fanouškem Star Wars – kterým asi ještě jsem – a moje první literární tvorba byla psaním fanfikcí právě z tohoto světa. Ze Star Wars jsem pak trochu plynule přesedlal na tvorbu vlastních literárních světů, ze kterých píšu svou současnou tvorbu.

Hodně začínajících autorů pracně shání nakladatele pro svou prvotinu. Přečetla jsem si, že ty ses k vydání své první knihy dostal poněkud jinak. Možná bys mohl pro jakousi inspiraci zmínit čtenářům i tuhle zajímavost.

Myslím, že odborný termín pro to, jak jsem se dostal na trh, je “z prdele klika”. Na konci roku 2006 mě tak nějak přestalo bavit psát větší věci ze světa Star Wars a zjistil jsem, že si ve volných chvílích víc a víc promýšlím střípky k vlastnímu světu. Tak jsem si začal psát poznámky, historii světa, popisy technologií, chronologii, detaily některých postav, politické uspořádání a taky pár námětů na příběhy. Jeden z těch příběhů jsem potom začal psát v květnu 2007. Byl to příběh, ze kterého se stala novela Příliš blízké setkání.

Dopsal jsem ji začátkem září 2007 a na návrh kamarádky ji poslal do literární soutěže Cena Karla Čapka. Nic jsem si od toho nesliboval, ale měl jsem za to, že za zkouško to stojí. Nic jsem tedy moc neřešil a začal jsem si psát další příběh. No a po půl roce mi napsala administrátorka soutěže, že moje novela se umístila na prvním místě ve své kategorii a bude otištěna ve sborníku Mlok 2008.

Z toho jsem byl samozřejmě nadšený, ale tak nějak jsem to dál moc neřešil. Větší šok přišel až o pár dnů později, kdy mi administrátorka napsala znovu s tím, že “pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník byl v porotě CKČ, moje práce ho zaujala a chce se mnou mluvit.” Egon Čierny mi za pár dnů opravdu napsal, že “byl zaujat mou prací a chce se zeptat, jestli bych neměl zájem o spolupráci.” Překvapivě jsem řekl, že ano a ten večer jsem se poprvé v životě opil. Ne že bych oslavoval, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a příští den ráno jsem měl zkoušku, takže jsem potřeboval něco, aby mi to pomohlo spát 🙂

S Egonem jsme se sešli, ptal se mě, jestli bych nechtěl třeba Příliš blízké setkání roztáhnout na román a já řekl, že zrovna mám napsanou polovinu románu ze stejného světa. Egon mi řekl, ať mu to pošlu, že se na to podívá a potom mi řekl, ať to dopíšu, že se mu to líbí. Po několika připomínkách a vyžádaných úpravách, které provázejí vydání asi každé knihy (a obzvlášť prvotiny) padlo rozhodnutí, že román chce opravdu vydat. To bylo Pokračování diplomacie (vyšlo v červnu 2009, moje oficiální prvotina).

Vyhrát jednu z kategorií Ceny Karla Čapka je opravdu velký úspěch. Čím si myslíš, žes je tenkrát zaujal, nebo raději trochu všeobecněji, v čem si myslíš, že se tvá tvorba odlišuje? Proč se tvé již vyšlé knihy v tom velkém množství jim podobných tak dobře prodávají?

No, čím jsem zaujal v Čapkovi a co můj román odlišuje (jestli vůbec něco) jsou dvě odlišné věci. U Čapka jde hodně na to, jak to zrovna cítí porotce. Většina z nich, se kterými jsem mluvil, mi řekla něco úplně jiného (včetně toho, že jsem znásilnil všechnu dobrou literaturu, kterou moje práce svou přítomností v soutěži pohřbila a že jsem debil apod. 🙂 ).
Co se prodejů týče, tak co vím od nakladatele, tak jsou sice úctyhodné, ale nemám dojem, že bych měl nějaké “úžasné kouzlo”. Možná prodejnost trochu tkví i v tom, že čtenáři mají poslední dobou zase v oblibě military sci-fi a space operu a toho na českém trhu moc není. Pokud se nemýlím, tak jsme v ČR snad jen tři autoři, co se zaměřují na military sci-fi. Je tu bez debat nejprodávanější a nejlepší česky military SF autor Robert Fabian, potom myslím Tomáš Bartoš se svými Žoldnéry, ale další si z hlavy nevybavuju (což neznamená, že neexistují). A americké military SF se obecně prodávají dobře, takže čtenáři mohou chtít zkusit něco od domácího autora. To je jen moje teorie, která nemusí být pravdivá, ale zeptala jsi se  🙂 Ovšem rozhodně to není tak, že bych si sedl a řekl si “čeho je na trhu málo? Co bych mohl využít?” Tak to nefunguje. Prostě jsem si začal psát něco, co mě bavilo psát (z žánru, který mě baví číst) a měl jsem štěstí, že se nakladatel domníval, že by se to mohlo líbit i někomu jinému.

V úvodu jsem naznačila, že ti v nejbližší době vyjde další kniha. Mohl bys nám ji trochu přiblížit? Na co se můžeme tentokrát těšit?

Román se jmenuje Volání do zbraně a volně navazuje na všechny předchozí knížky z mého světa sektoru Hirano. Po potyčce vzniklé z nedorozumění v Pokračování diplomacie a lokálním konfliktu v Tristanské občanské válce se tentokrát celý sektor žene do války. Admirál Tyler, který byl po svých činech v Tristanu odvolán ze služby, se na domovské planetě zaplete do špionážní hry zatímco jiní hrdinové z předšlích knih letí na hlídku podpořit spojeneckou planetu Tarnów. Knihu otevírám svým oblíbeným citátem, který je připisován britkému ministrovi zahraničí siru Edwardu Greyovi v předvečer 1. světové války – „Po celé Evropě zhasínají světla. Za našeho života se už nerozsvítí.“ Je to metafora, co symbolizuje konec jedné éry. Přesně takový dojem jsem měl ve Volání do zbraně. Začínáme v křehkém příměří a hrozba války je pro lidi jen něco, co slyší v televizi. A potom se to rozhoří. Ať už to dopadne jakkoliv, nic už nebude stejné.
A abych dostál své pověsti cynického hajzlíka, tak do toho občas utrousím nějaký svůj laciný vtípek.

Kniha, to je běh na dlouhou trať. Jak dlouho jsi na “Volání do zbraně” pracoval? A jak se ti daří skloubit normální život a psaní dohromady?

Na Volání do Zbraně jsem pracoval téměř přesně rok. Stejně jako na předchozím románu. Nijak extrémně rychlý tedy asi nejsem. Rozhodně si tak nepřipadám. Skloubit psaní s normálním životem je těžké, zvlášť když jsem nedávno začal ještě v nové práci a k tomu ještě dálkově studuji. Ale snažím se si vytvořit jistý řád pro psaní. I když se psaním nemůžu živit, chci k němu přistupovat profesionálně a psát pravidelně. Taky jsem si vypěstoval schopnost psát i když se mi nechce a většinou funguje (ne vždycky 🙂 ). Pomáhá i deadline. Jsem asi jediný autor, který nakladatele prosil, aby mu dal deadline a nakonec mi vyhověl, takže román, který teď píšu, už má oficiální deadline. A už dnes oficiálně vím, že nestíhám, ale snažím se 🙂

Uklidním tě, určitě nejsi jediný, komu deadline pomáhá.. Já (a myslím, že i další lidé, co si tento rozhovor přečtou) tě v tom zajisté samotného nenecháme. No to byla malá odbočka, ale zpátky ke knížce. Samotným napsáním práce autora zdaleka nekončí. Ty se aktivně zapojuješ do nejrůznějších akcí a přednášíš na nich. Mohl bys nám prozradit něco víc o tomhle?

Psaním určitě práce nekončí, jenom začíná ta nudnější část zvaná korektury. Na knihu čekají beta čtenáři, redaktor, korektorka, potom autor musí do knihy zavést jejich připomínky a poslat do znovu na připomínkování a tak to jede, dokud autor nebude připraven udělat cokoliv, jen aby to už měl z krku 🙂
Ale ty ses ptala i na akce, což je pro mě trochu samostatná věc. Na cony – srazy fanoušků – jezdím od svých patnácti let, ještě než jsem se stal vydaným autorem a i přednášení jsem se věnoval i předtím. Přednášel jsem o věcech ze světa Star Wars, Star Treku, i o historických věcech. S přáteli jsme také založili fanklub HMS Phantom (www.hmsphantom.cz), což je združení fanoušků tvorby Davida Webera, jehož romány asi nejvíce ovlivnily moje vlastní psaní. S lidmy z Phantoma vedeme programové linie na conech zaměřené na Davidovy romány a když všechno klapne, tak Davida Webera osobně přivítáme na letním Festivalu fantazie v Chotěboři (www.festivalfantazie.cz), kde budeme více než týden jeho hostiteli.

Páni, tak to je opravdu bomba. A mimo to, plánuješ i nějaké soukromé akce? Mám teď konkrétně na mysli autorská čtení spojená s možností získat podepsaný výtisk tvé nové knihy, až vyjde?

No, určitě bude křest, až kniha vyjde. Kdy a kde určitě upřesním na facebooku i na mých stránkách. Tam podepisuju, předčítám i říkám “veselé historky z natáčení”. Jinak ryze soukromé akce jsem moc nedělal, ale dlouho plánujeme, že něco podnikneme v Brně ve spolupráci s knihkupectvím Arrakis. Jinak většinou na conech mám nějaké čistě svoje přednášky o světě sektoru Hirano, o nových knihách nebo se účastním besed spolu s dalšími autory. Takové akce zahrnují již zmíněný Festival fantazie, Starcon, Storycon, Advík, PragoFFest nebo Starcon. Mezi fanoušky jsem hodně aktivní, takže mě většinou není problém na nějaké akci přepadnout.  Letos i přemýšlím, že se poprvé podívám na Istrocon – Comics Salón v Bratislavě, ale ještě nevím, jestli mi to ten víkend (začátek září) vyjde.

No myslím, že to bylo doslova vyčerpávající. Máš ještě něco, Honzo, co bys chtěl říct závěrem, než se společně rozloučíme?

No, jsem rád, že jsme si tu mohli popovídat a doufám, že jsem tebe – a případné čtenáře – svými plky zas tak moc nenudil 🙂

Jsem si jistá, že ne. Já ti moc děkuji a budu se těšit na další rozhovor s tebou. Příště doufejme v nějaké té kavárně 🙂

Užitečné odkazy:
Honzova osobní stránka – http://www.jan-kotouc.cz/
Další rozhovory s autory sci-fi a fantasy – http://spisovatele.blog.cz/