, ,

Jak napsat úspěšnou knihu

Zdroj: obrázky z pexels.com

 

Začněte kratšími útvary!

Spousta z nás má společný sen – napsat knihu. Nechci nikomu tento sen brát, ale přesto si myslím, že pokud se psaním začínáte a chcete se svou prvotinou uspět, měli byste někde nasbírat zkušenosti. A ty se nejlépe sbírají na kratších textech!

Napsat vlastní knihu je přání, které za život napadlo velkou většinu lidí. Některé tento sen opustí hned v dětství, někteří o něm sní déle a malá část snílků si své přání nakonec začne plnit.

Smutným faktem těchto statistik je, že drtivá většina autorů neuspěje. Pojďme se nyní podívat, proč tomu tak je.

Příčiny selhání

Napsat román je velice komplexní záležitost. Pravidel, na která musíte při psaní myslet, je mnoho, a proto je těžké si vše ohlídat a zkoordinovat. A věřte mi, že ani důkladná příprava a osnova vás nemusí zachránit, protože některé věci v ní zpravidla zakomponované nejsou.

Na co vše dát pozor

Buďme nyní trochu konkrétnější a ukažme si největší úskalí tvorby příběhu. Seznam je sestavený na základě mých postřehů, které jsem získala při betačtení románů. Určitě by se našly i další položky, ale tyto osobně považuji za nejdůležitější.

  1. Logika příběhu
    • Střet toho, co ví autor X to, co je řečeno čtenáři
    • Chyby vzniklé při úpravách a přepisování
    • Odkazy na něco, co ještě nebylo prozrazeno
    • Lišící se popisy, jména míst, tykání/vykání atd.
  2. Práce s postavami
    • Hrdina se chová jinak na začátku než na konci bez zřejmého důvodu
    • Hlavní postava je pro čtenáře nezajímavá
    • Postava je příliš mocná
  3. Napětí a tempo
    • Správné “dávkování” informací
    • Střídání akčních scén a uvolnění
  4. Styl vyprávění
    • Rozdílný styl na začátku příběhu a na konci

Každému bodu na seznamu se chystám věnovat v samostatně a podrobněji, vraťme se ale nyní k základní myšlence tohoto článku.

Proč je dobré začínat kratšími útvary?

 

S krátkými texty se vždy pracuje lépe

  • Spíš opravíte chybu v ději ve dvaceti stránkové povídce, než  na x místech v třistastránkovém románu.
  • Snadno uhlídáte postavy, a pokud jim budete přidávat nějaké vlastnosti v průběhu, bez problémů je doplníte do celého průběhu děje.
  • Každému začínajícímu autorovi se mění styl. Na dvaceti stránkách se vám ale nezmění tolik jako na tři sta stranách!
  • Měnit tempo příběhu je kolikrát o tom, přepsat text od základu – napište znovu dvacet stran a napište jich podruhé tři sta! To je sakra velký rozdíl!

Co dělat, když už mám námět románu?

Mým cílem určitě není brát vám sen o napsaní knihy. Sama jsem začala před pěti lety tím, že jsem napsala román. Leží v šuplíku a po zkušenostech ze soutěží a vypisování se na povídkách doufám, že ho v této podobě nikdo neobjeví. Pamatujte na jedno:

Psaní je řemeslo.

Někomu trvá déle, než ho ovládne, někomu stačí pár chvil, vždy to však chce určitý cvik. Námět na román si můžete zapsat a schovat na později a “cvičnými” povídkami rozvíjet minulost postav, vedlejší hrdiny, případně svět. Většině nápadů pomůže, když je necháte uležet a dozrát. Nemusíte se toho bát.

Dobrý text se prostě nerodí na první pokus 😉


Nesouhlasíš s něčím? Dej mi o tom vědět! Nebo se poděl se svými zkušenostmi!  🙂

Jitka


 

, , , ,

Proč si nedávám novoroční předsevzetí

Zdroj: pexels.com




Internet je každoročně zpočátku roku plný plánů na nadcházející období. Možná čekáte, že se dozvíte něco málo z toho, co chystám já. Ale nedozvíte! Ptáte se proč?

Kdysi jsem zkoušela, podobně jako mnozí další, dávat si novoroční předsevzetí. Nikdy se mi to ale neosvědčilo. Samozřejmě, že nějaké plány mám. Ale přesto mám pocit, že zavazovat se k nim nemá smysl – kolikrát vás totiž napadne v průběhu roku něco lepšího!

 

Neplnění slibů

Znáte ten pocit, když něco slíbíte a nesplníte to? Já ano. Občas si před sebe stavíme příliš velké cíle a jejich realizace je obtížnější, než jsme si zpočátku mysleli. A pak následuje frustrace. Výčitky, že jsme chtěli danou věc udělat, ale nepodařilo se to.

Někdy mi připadá, že sami sebe stavíme do stresových situací, což je kontraproduktivní – zvlášť v tvorbě 😛

 

Krátkodobé plánování

Možná o mně víte, že se v rámci své práce pohybuju v marketingu, znám spoustu pouček a takových těch obecných větiček o tom co a jak. Jedna z nich je, že dnešní prostředí se strašně rychle mění. Naučila jsem se plánovat jen několik kroků dopředu. Mám sice nějakou vizi, ale cestu upravuju neustále 🙂

 

“Rada” na závěr

Jedním z největších úspěchů v loňském roce pro mě bylo umístění v Ceně Karla Čapka s povídkou Zákon smečky. A víte co? Původně jsem do této soutěže nechtěla vůbec psát. Vyburcovala mě kamarádka. Nebylo to v žádných plánech!

Nejlepší věci vznikají spontánně! 

A co vy? Patříte k těm, co si dávají předsevzetí? Pomáhají vám nebo to máte spíš jako já?

Zanechte mi komentář!

, , ,

(Ne)pište jako stroj

Zdroj: freeimages.com

Psát je hrozně fajn, ale asi všichni tušíme, že psát jako stroj opravdu nemá smysl. Nesmí se zapomínat na vášeň, která k tomu spisovatelskému řemeslu patří. Přesto je pravda, že za poslední dobu jsem toho do toho notebooku naťukala opravdu hodně. Nejprve tedy trocha statistik. Od začátku roku (a vlastně už cca od října minulého roku) se psaní věnuji opravdu hodně intenzivně.

  • Od října 2015 do konce listopadu jsem napsala celkem tři povídky v celkové délce 63 normostran.
  • V prosinci jsem pak začala se psaním románu, kdy jsem napsala a opravila z předchozí verze zhruba 100 normostran.
  • Od ledna do 13. března jsem pak napsala dalších 400 tisíc znaků, což je po přepočtu na normostrany 222.

Když tato čísla sečtete, tak se opravdu dostanete k výsledku, kterému sama těžko věřím. Skoro 400 stránek za necelého půl roku je opravdu hodně. A to jsem nezapomínala ani na tu vášeň a všechny započítané texty už prošly minimálně jednou revizí podle postřehů mých betačtenářů.

Takže v čem je tedy to tajemství, jak toho napsat tolik, aniž byste se za výsledky museli stydět?

Možná nyní čekáte nějaký zázrak, ale věřte, že nepřijde. Celé tajemství tkví v tom, že jsem se rozhodla literatuře opravdu věnovat naplno. Čekala celý zimní semestr na státnice a řekla jsem si, že si nebudu hledat práci. Po ukončení jsem chtěla jít na doktorát (a nyní na něm doopravdy jsem), takže jsem si říkala, že nemá cenu shánět nějakou práci na půl roku. Měla jsem pouze občasnou brigádu, nějaké úspory a ty poslední měsíce jsem byla opravdu spisovatelkou na plný úvazek.

 

Říkáte si, že jste toho nenapsali tolik jako já?

Strašně nerada se s někým porovnávám. Vím, že jsem napsala za krátkou dobu opravdu hodně a je mi jasné, že ne každý má stejné možnosti. Většina lidí v mém věku má stálou práci, někteří už i rodiny. I to byl ale jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla do této zkušenosti jít. Vím, že už asi nikdy v životě nebudu mít na psaní tolik času jako nyní. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem využila příležitost, která se mi v životě naskytla.

 

Chtěli byste do toho jít taky?

I když se to celé nyní může zdát jako strašně super věc, nebylo to tak jednoduché, jak to nyní zní. To, že píšete rádi, neznamená, že jste připraveni psát 12 hodin denně. Mé dny vypadaly asi takto – když jsem ráno vstala, ještě před snídaní jsem se podívala na e-mail. V něm obvykle byly připomínky mé betačtenářky k tomu, co jsem psala včera. Otevřela jsem je, prošla je jen tak rychle a přemýšlela o nich po čas dělání snídaně. Dopoledne jsem pak trávila jejich zapracováváním, čím jsem se do příběhu krásně dostala. Po obědě jsem tedy rovnou začala psát nové části, které jsem pak večer zase posílala na zhodnocení… A takto vypadal takřka každý den toho půl roku. Chvílemi to už bylo opravdu vyčerpávající. Něco jako víkendy jsem moc nedržela, protože když nemáte stálou práci, je to prostě den jako každý jiný. Často jsem ani netušila, jestli je pondělí nebo sobota. Na první pohled to možná vypadá skvěle, když řeknete, že jsem půl roku měla čas jen na psaní. Ve skutečnosti je to ale práce jako každá jiná.

 

 

A jaké jsou mé závěry?

Pokud se ptáte, jaké jsou výsledky toho snažení, tak je to celkem jasné. Kromě počtu napsaných znaků mám pocit, že jsem se opravdu posunula ve psaní nejvíc za ty tři roky, co se literatuře věnuji víc. Takže v tomto rozhodně velké plus. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šla znovu, odpovím bez váhání ANO. Byla to skvělá zkušenost. Nicméně nyní jsem ráda, že jsem nastoupila na zmiňovaný doktorát, kde mám jistý pevný režim, a užívám si toho, že zhruba měsíc nemusím nic psát… než přijdou uzávěrky dalších soutěží 😀 😀 Opravdu jsem ocenila trpělivost přátel, rodiny a přítele. Neměli to se mnou jednoduché. Žila jsem v jiném světě než oni a bylo to znát. A přesto to se mnou vydrželi, za což jim patří můj velký dík 🙂


 

,

Věk hlavního hrdiny

Zdroj: adimagery.deviantart.com

Zdravý rozum na prvním místě

Další otázka, se kterou se setkávám, je, jak starý by měl být hlavní hrdina. Často tato otázka vychází hlavně z nejistoty. Řada autorů si nevěří na hrdiny starší, než jsou sami. Nutno dodat, že je to způsobeno hlavně tím, že se často říká, že puberťák není schopen napsat zralého muže. Já ale říkám – proč by ne?

Abychom si udělali hned na začátek jasno, odpovězme si nejprve na otázku, kterou jsem nadnesla. Jak starý by měl být hlavní hrdina?

Na to je odpověď celkem snadná – mělo by mu být přesně tolik, kolik si příběh žádá. Aspoň taková odpověď zní mým uším nejlogičtěji. Pokud máte nápad na dobrý příběh a hodí se vám, aby jeho hlavní hrdinka byla zkušená, energická padesátnice, co si naplno po menopauze užívá sexuálního života, nebude tam přeci cpát holčinu vašeho věku.

Posuňme tedy tu základní otázku zase o úroveň výš – jak napsat správně hrdinu, který není ve vašem věku?

 

Starší hrdina

 

Aby v tom byl trochu pořádek, zabývejme se nejprve případem, že váš hrdina je starší, což je ve valné většině případů ta častější možnost.

Nejčastějším argumentem, kterým se nechá hodně autorů odradit je, že když jste si zatím neprožili dlouhá léta na tomto světě, nemáte dost zkušeností, abyste postavu mohli správně pochopit a pojmout.

Připusťme, že dané tvrzení má něco do sebe. Z určité části to založené na pravdě je. I přesto ale tvrdím: Je to vaše postava. Máte představivost, vždyť jste aspirující spisovatel, nebojte se to o sobě říct. Tak směle do toho!

 

1. Vykročte z vlastního stínu a představujte si

V první fázi je nejdůležitější udělat vše, abyste se s postavou sžili. Pokud se vám to nepodaří, těžko to pak můžete chtít po čtenáři. Proto vtiskněte své postavě minulost a představte si, jak byste se sami chovali v situacích, kterými váš hrdina prošel. Zeptejte se, co by vám taková zkušenost dala do dalšího života, jestli by vás mohla něčím změnit. Z toho všeho pak můžete v příběhu vycházet. Proto sněte a vytvářejte vlastní realitu. Vždyť o tom psaní je.

 

2. Naslouchejte

Někteří lidé si spisovatele představí jako samotářského člověka, co sedí zalezlý někde v koutě a podivínsky datluje něco do počítače.

Upřímně, nedokážu si představit, že by to mohla být pravda. Ano, jsou tací, kteří společnosti nevyhledávají. I ti ale mají své blízké a přátelé. Kolegy a nadřízené ve svých běžných zaměstnání.

Dle mého názoru nelze psát o lidech a vymýšlet důvěryhodné postavy, pokud neznáte skutečné lidi. Každý den kolem sebe máte spoustu lidí. A pokud je vám nějakých dvacet, třicet, potom z prosté logiky demografických údajů většina z nich bude starších, pokud se nevyskytujete v nějaké uzavřené sociální skupině.

Opřete se tedy o své okolí. Je v něm víc inspirace, než vůbec tušíte. Poslouchejte pozorněji rozhovory známých i cizích lidí. Zapisujte si poznámky a promítněte je pak do svých hrdinů. S běžnými starostmi lidí jejich věku budou působit o hodně věrohodněji.

 

3. Udělejte si průzkum

Klid. Neděste se toho slova. Jsou sice autoři, kteří to berou extrémně vážně a opravdu jsou schopni vytvořit si dotazníky a dělat si průzkumy veřejného mínění, ale setkala jsem se s tím snad jen u dvou, pokud si dobře vzpomínám. Takže žádný strach, do ničeho takového vás určitě nutit nebudu.

Obecně jde hlavně o to ptát se lidí, které ve svém okolí máte. Něco jste vymysleli? Upravili jste nějak to, co jste od nich vypozorovali? Prohloubili jste jejich zážitky a propletli je v nějaký spletitější příběh? Ověřte si, jestli by se někdo z věkové skupiny, ve které je vaše postava, zachoval stejně. A jestli ne, zajímejte se proč. Získávejte zkušenosti a názory. Vůbec nevadí, že jsou takto zprostředkované a ne přímo vaše. Pokud píšete, ve většině případů beztak budete psát o něčem, co jste neprožili, nevěnujete-li tedy svůj čas nad papírem a tužkou románu se silnými autobiografickými prvky. Začněte si tedy zvykat, že popisujete věci, které se vám nikdy nestaly (a co týče třeba mě a žánru fantasy, kterému se věnuji, ve velkém procentu případů ani nikdy nestanou). Tak už ale to bývá. A je to dobře. Lidé chtějí slyšet vyprávění o tom, co pravděpodobně nikdy nezažijí. Vždyť to je jeden z důvodů, proč vůbec čtou.

 

Mladší hrdina  

 

Vytvořit mladšího hrdinu považuji za daleko složitější než toho staršího. Hlavně tedy, pokud tím mladším je myšlen dětský hrdina. Je jasné, že pokud padesátnice píše o nějaké třicítce, co by ráda konečně první dítě, zase takový problém s tím mít nebude. Napsat oproti tomu příběh, kde je hlavní postava malé děcko, to je oříšek. Zvlášť, pokud ještě sami rodiči nejsme.

Otázka tedy zůstává: Jak to tedy udělat, potřebujeme-li v našem příběhu jako hlavní postavu dítě?

 

1. Pohled očima dítěte

Jak rosteme, ztrácí se z nás dětská nevinnost. Zapomínáme, co je to radost a bezstarostnost. Je pak přirozeně těžké vzpomenout si, jaké to bylo, když náš největší problém byl, že musíme jít ve školce po obědě spát. Spíš si začneme nadávat, jak jsme mohli být tak hloupí. Co bychom za to teď dali moct se po dobrém jídle jít chvíli natáhnout a ne se muset vrátit do kanceláře k pracovnímu počítači?

První rada tedy zní. Zkuste vzpomínat! Co jste rádi dělali jako malí? Jaké hry jste hrávali? Já si třeba stavěla tajné úkryty pod stolem a nechápala jsem, proč na mě rodiče křičí, že tam mám zapálenou svíčku. Vždyť jsem tam měla tajnou pracovnu, spoustu papírů. Musela jsem si přeci rozsvítit, abych na to dobře viděla. V mých očích na tom nebylo nic špatného. Nechápala jsem, proč se rozčilují. Netušila jsem, co jsem vlastně provedla tak zlého. Neviděla jsem nebezpečí jako oni. Plně jsem prožívala své pracovní nasazení a nepřála jsem si být rušena. Kdo by to nechápal, že?

Pokud se tedy vrátíme od příkladu zpět, abychom si to nějak shrnuli – zkuste se zkrátka vžít sami do sebe a rozvzpomenout si, co jste dělávali. A hlavně co vás na tom bavilo a proč to pro vás bylo tak podstatné. Tyhle otázky považuji asi za nejdůležitější pro proniknutí do nevinné dětské duše.

 

2. Literatura

Pokud už jste vyčerpali vlastní vzpomínky, zajděte do knihovny. Psychologií, vývojem dítěte a jeho výchovou se zabývá velká spousta knih. Berte to ale spíš jako inspiraci, co děti může vše napadnout. Pořád je to totiž něco, co psali dospělí. Zprostředkované informace nejsou nikdy stoprocentní. Důležité je pak jejich správné použití. Dítě musí hlavně prožívat. Tím se učí a vyvíjí. Můžete se dočíst, že ve věku zhruba tří let děti rády staví bunkry. Ale dokud tomu nedáte ten jeho prožitek, kdy nechápe, proč se na něj za to rodiče zlobí, bude to působit polovičatě. A o to jistě nikdo z nás nestojí.

 

3. Pořiďte si vlastní

No 😀 Přiznejme si, že tohle je dost zásadní rozhodnutí. A poněkud nevratné, na rozdíl od knížky z knihovny. Nicméně, co si budeme povídat, je to hodně účinné, a pokud to vezmeme s lehkou nadsázkou, vlastní zkušenost a pozorování je jedna z nejlepších metod.

Pokud ještě netoužíte po vlastním potomstvu, zkuste se porozhlédnout po nějakých známých, kteří vás předběhli a ratolesti už mají. Jistě budou rádi za přátelskou nabídku hlídání. Aspoň si jako rodiče budou moct udělat jednou večer pro sebe.

Další možností je hlídání dětí za peníze. Kdo by se bránil tomu, že si budete shánět podklady pro postavy a ještě vám za to bude někdo platit. Ideální, ne? Navíc z vlastní zkušenosti vám zaručuju, že po pár hodinách budete šťastní, že ty dětičky můžete zase vrátit. Sama jsem takhle chodila hlídat. Měla jsem na starosti tři děti v rozmezí od tři do deseti let. A hádejte, co jsme občas dělávali s tím nejmenším! Ano, stavěli jsme tajné bunkry pod stolem.

 

A jak jste na tom s psaním odlišně starých hrdinů vy? Píší se vám lépe starší postavy, nebo ty mladší? A taky jste jako malí stavěli tajné skrýše?

,

Pohlaví hlavního hrdiny

Zdroj: csturm.deviantart.com

Další ze série článků věnovaných literárním postavám, který se tentokrát zabývá problémem pohlaví hlavního hrdiny a řeší otázku jak správně napsat postavu opačného pohlaví, než je sám autor. Je to vůbec možné?

Celá série článků o postavách vznikla na základě častých dotazů, které ve svém okolí slýchávám. Tentokrát se budu věnovat tomu, který se ptá, jaké by měl mít hlavní hrdina pohlaví.

Možná vám přijde zbytečné něco takového vůbec řešit. Prostě potřebujete pro příběh ženu, hlavní hrdinkou je žena a analogicky to samé pro muže. Nabízí se tedy posunout původní otázku do roviny, jak správně napsat hrdinu opačného pohlaví, než je jeho autor(ka).

 

Muž psaný ženou

Většinou, co se tak setkávám, je tato otázka problém hlavně nás žen, proto se zaměřím v tomto článku hlavně na ně. Chlapi si málokdy vyberou jako hlavní postavu svého příběhu ženu. Proč? Nejspíš mají větší soudnost. Vědí, že zkrátka jako chlapi dobrou ženskou postavu nenapíší, a tak to nedělají. Rozumné a chvályhodné.

Holky oproti tomu do mužských postav jdou a někdy mi připadá, že dokonce snad častěji než do těch dámských. Asi by to chtělo víc feministek v literatuře, které se nebojí, že pokud by si vybraly ženskou postavu, skončila by jistojistě jako uplakaná Mánička zamilovaná beznadějně do Lojzy od vedle.

Přiznávám, že sama podobný žánr nemusím. Dívky však často zapomínají na něco, co já sama považuju za ještě horší než příběh aspirující na další dílo do sekce červená knihovna – že z jejich mužských protagonistů bude na míle daleko cítit, že je napsala žena. Že nebudou vyznívat přirozeně. Samozřejmě, pár lidí vám to vytknout může. To se stane. Ani klukům vždy nemusí nutně sedět, jak se zachoval hlavní hrdina napsaný mužem. Ale holky, prosím vás, když už vám něco podobného vytkne žena, která čte vaše dílo coby anonymního autora a jen z chování hlavního hrdiny usoudí, že takhle by to kluk nikdy nenapsal, věřte, že je něco špatně.

 

Jak na to vyzrát?

Nejrozumnější by bylo nepsat mužské postavy, ale to bych sama se sebou musela vyrazit dveře. I já mám hodně mužských postav a pro celistvý pohled na příběh je často dobré popsat ho jak z mužského hlediska, tak z toho ženského. Proto jsem připravila pár rad, které se mně osobně osvědčily.

 

1. Beta-čtenáři

Alfou a omegou, jak věrohodně napsat postavu opačného pohlaví, je někdo, kdo vám s tím poradí. Najděte si ve svém okolí nějakého uvědomělého známého, nebo kamaráda, který vás umí počastovat konstruktivní kritikou, a dejte mu to přečíst. Ptejte se, jestli by se tak zachoval být na místě hlavního hrdiny. A samozřejmě čím víc takových lidí budete mít, tím objektivnější názor získáte. Spíše vám v tomto budou prospěšnější pánové, přeci jen od nich je to z první ruky. Nicméně ani názor ženy nemusí být nic neříkající. Upozorní ale spíš na ty hrubší chyby, kdy to bije do očí i ji.

 

2. Beta-čtenáři

Ne není to chyba. Vážně je to vůbec to nejdůležitější, tak nezaškodí si to zopakovat 😀

 

3. Role-playing

Přemýšlela jsem, jestli nedat beta-čtenáře ještě jednou, ale předpokládám, že si rozumíme. Proto přecházím k dalšímu skvělému způsobu, který se mi osvědčil – hraní her na hrdiny. Sežeňte si družinku a jděte hrát se svým hlavním hrdinou dračák. Naučte se jednat za postavu jako chlap.

Získáte tím daleko víc. Když píšete, vaše postava reaguje jen na věci, které jí vy sami vymyslíte. Vy jako autor jste na to připraveni, a to vaší postavě dává nepřirozené výhody. Vy už jí vymýšlíte tak, aby to vše zvládla (nebo naopak ne). Ve skupině dalších lidí s příběhem, ve kterém nebudete pány vy, to najednou váš hrdina bude mít daleko těžší. Podrobit ho takové zkoušce není vůbec na škodu. A navíc, a to je taky ověřeno, tyto hry hrají spíše muži. Jako holku vás tam budou na rukou nosit! A to je rozhodně bod k dobru, ne? 😉

 

A tak dále…

Asi by se našly další rady, ale já vesměs používám jen tyto. Jsou dle mého nejúčinnější. Nebudu o sobě tvrdit, že jsem jako žena pronikla do tajů mysli mužů. Vždy mě dokáží překvapit. Ale když jsem poprvé mluvila s jedním porotcem soutěže, který četl anonymní díla a jelikož měl už ohodnoceno, vyzvídal, co jsem psala (jen tak z hecu, jestli si na text vzpomene), trvalo mu pěkně dlouho, než si na dílo vzpomněl. Když se tak stalo, okomentoval to slovy – aha, já myslel, že to psal kluk. A to si myslím, že hovořilo za vše.

 

A co vy? Za jaké pohlaví píšete raději? Zkoušeli jste někdy napsat příběh za jiné opačné pohlaví? Jaké jsou vaše zkušenosti? Přidáte nějakou svou radu?

,

Jména postav

Zdroj: sidath.deviantart.com




Po odpovědi na otázku, kolik by mělo mít dílo hlavních postav, se dnes budeme zabývat jmény hrdinů. Jak je správně pojmenovat?

 

Česká, zahraniční nebo smyšlená?

Základní otázka, kterou si hodně autorů pokládá, je, v jakém jazyce by jména měla být. Nevím, čím to je, ale většina začínajících pisálků se brání českým jménům. Podle všeho nejsou v jejich očích dostatečně cool jako třeba Kate nebo K´hatee. Kačka zní asi moc obyčejně.

Nicméně na druhou stranu to nechci nijak hanit. Sama si jména pro své postavy vymýšlím. Vím ale, proč to dělám. A to je asi základ. Položit si otázku: Co píšete? Co se pro vaše prostředí nejvíce hodí?

Pokud píšu obyčejnou povídku, kde není místo blíže specifikováno, jsou česká jména nejlepší. Čtenářovi jsou blízké, a proto si je snadno zapamatuje.

Pokud jsem se rozhodla psát westernovou povídku, je logické, že naopak zvolím jména z divokého západu. Pro dané prostředí zní zkrátka Joe daleko lépe a věrohodněji než Pepík. O tom žádná.

Základním předpokladem pro vymyšlená jména, je analogicky dle předešlých příkladů vymyšlený svět. Pokud máte propracovaný život někde na jiné planetě s vlastními zákony, bylo by jako pěst na oko cpát tam ať už česká, nebo zahraniční jména (v nejděsivějším a nejvíc odstrašujícím případě dokonce mix obou kategorií; brrr).

 

Jak vymyslet postavě dobré jméno

Tak. To by byla obecná podstata používání jmen. V následující části se nyní zaměříme na úskalí spojená s posledním zmiňovaným případem. Na co si tedy dávat pozor, když se rozhodneme vymýšlet jména?

 

1. Krkolomná jména

Tento problém se řeší často v různých článcích, ale asi to není stále dost. Vždy se najde někdo, komu se líbí Diasha-Alaa´Fianala. Protože používání pomlček a apostrofů je přeci strašně skvělé a čím delší jméno, tím lepší, že? Stejně jako fantasy světy asi neznají čárky nad samohláskami a musí si nutně vypomáhat zdvojováním písmen.

Takže, prosím za všechny čtenáře, s rozumem! Zkuste si to po sobě přečíst nahlas. Jestli vám to jméno, lidově řečeno, nepůjde do huby, pak je něco špatně. Vyzkoušejte si sami pro sebe na tu postavu zakřičet. Říct její jméno ve vzteku a rychle. Bez dlouhého přemýšlení. Ulevíte tím hodně lidem i sobě!

 

2. Národnosti

Pokud máte hezky propracovaný svět, stojí se zamyslet i nad tím, jaké mají jednotlivé jeho části kulturu. Čím jsou jejich jména typická, co vyjadřují?

Sama jsem na toto narazila ve své prvotině a nevěříte, kolik lidí mi vytklo, že ta jména jsou nekonzistentní. Jedna země, ale z některých jmen bylo jasně patrné odvozování od latinských slov, jiná zase úplně vymyšlená. Nevěřila bych, jak jsou na to čtenáři citliví, kdybych tuhle připomínku neměla přímo od nich.

Pokuste se tedy zamyslet nad různými částmi vašeho vymyšleného světa. Inspirovat se jmény z různých zemí není na škodu. Ale dejte tomu pevný řád.

Jako příklad mohu uvést svůj svět – Středohorské království, inspirace Slovany. Jména jako Welgred (v “překladu” velký hrad). Pak tu máme Království meče. V jejich jménech třeba nenajdete písmeno „r“. Nebo by tu byli obyvatele jednoho ostrovního státu. Ti dost často mají jména odvozená od našich – Paolína (Pavlína). Zkrátka podle jména pak čtenář může hádat, kde má daná postava kořeny, nebo že jeden z rodičů hlavního hrdiny nepochází z té samé země, ve které se váš oblíbenec narodil. Často si s tím pohrávám tak, že je to třeba součástí zápletky. Takové vodítko pro pozorné čtenáře.

 

3. Každá postava nemusí mít nutně jméno

U vedlejších postav často vyvstává otázka, jestli je pojmenovávat či nikoliv. Odpověď v drtivé většině případů ani neleží v tom, jestli ta postava je natolik důležitá, aby jméno měla, ale jestli se to hodí a čili jestli je nutné ji pojmenovávat. Víc než od role postavy v příběhu bych se odrazila od sociální skupiny, do níž spadá.

Ve fantasy jsou častí vojáci. Já si zkrátka nedovedu představit, že ti by se mezi sebou oslovovali jinak než jmény (až na velitele). Proto, i když postava vojáka není nijak významná, zpravidla má v mém světě jméno.

Pak tu jsou ale postavy, jejichž jméno není potřeba. Nemusíte čtenáře zatěžovat se jménem krále a rodu, z něhož pochází, když mu všichni říkají Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti). Podobně je to třeba s rodiči. Své postavy mám hodně promyšlené, ale když mluví o své minulosti a skloňují slovo matka, otec, nikdy nejmenují. Nejsme v Simpsonech, kde Bart říká Homerovi Homere. Vy snad rodiče pojmenováváte jménem? Proč by tedy měly postavy?

Při volbě, která postava bude mít jméno a která ne, to chce zkrátka používat zdravý rozum. Opět. Cílem díla je přeci, aby působilo věrohodně. A i takovéhle detaily mu mohou v konečném důsledku pomoci nebo naopak uškodit.

 

A jaká jména pro své postavy používáte vy?

,

Hlavní postavy a jejich ideální počet

Zdroj: megajamesstudios.deviantart.com

Kolik má mít příběh hlavních hrdinů?

Toto je otázka, se kterou se setkávám velice často. Ptá se na ni hodně lidí s nadějí, že se dočkají nějaké konkrétní odpovědi. Nedočkají. Neexistuje. Nebo ne aspoň do té doby, dokud si vy sami neodpovíte na to, jak dlouhé dílo vlastně chcete psát. Všechno se totiž odvíjí hlavně od toho. Do povídky na tři stránky prostě nenarvete padesát postav. Proto si udělejme hned na začátku malé dělení, a to tedy podle přibližné délky díla.

 

Krátká povídka

Do kategorie s názvem Krátká povídka, bych zařadila díla do 5 NS. Tak trochu vycházím z limitu soutěže Fantastická povídka, kde je 9 000 znaků stanoveno jako horní hranice a nic delšího jim přes práh nesmí.

Pět normostran textu je, řekněme si, docela málo. Pokud máte takovýto rozsah, samo vás to přinutí počet hlavních postav snížit. Nemohli byste jim dát dostatečný prostor, což je pro každou, zdůrazňuji slovo dobrou, povídku nezbytné.

A kolik jich má tedy být?

Nejlepší počet pro tento rozsah vidím na čísle tři. Dvě je totiž dost často málo pro nějakou rozumnou zápletku. A zápletka s překvapivou pointou jsou alfou a omegou krátkého literárního útvaru. Tím nicméně nechci říct, že pokud jste šikovní a máte dobrý nápad, že si nelze i se dvěma postavami poradit celkem slušně. Chce to ale nějakou hlubší myšlenku.

Vychýlení druhým směrem – čtyři postavy. Jistě by to také ještě šlo, ale dle mých zkušeností by to znamenalo ukrajovat hrdinům jejich prostor. Pokud tam nutně potřebujete nějakou další hybnou silu, zkuste se zamyslet nad nějakou vedlejší postavou. Proškrtat ji tak, aby splnila pouze svou úlohu a neudělat chybu v tom, že byste se o ní začali více rozepisovat.

Výjimka. Jako všude i tady by se nějaká našla. Psala jsem hned v úvodu, že na tři stránky nenarvete padesát postav. Pravdou ale je, že můžete. Jen s těmito postavami musíte pracovat jednotně jako s davem, z něhož se ozývají pouze hlasy nespecifikovaných jedinců. Pak i na takovém krátkém rozsahu lze mít postav poměrně dost 😉

 

Povídka

Jelikož už nejsme na střední škole, budeme útvarem povídka nazývat dílo cca o 50 000 znacích. Opět to beru podle soutěží, do kterých píšu a u nichž se toto rozmezí pohybuje mezi 45-54 tisíci znaky.

Vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, se tu nabízí možnost víc roztáhnout křídla. Jenže musíme dávat pozor, abychom si nenatloukli.

Jestli jsem pro krátkou povídku doporučovala ideálně tři hlavní postavy, tady bych viděla jako optimální maximálně čtyři.

Důvodem je, že očekávání u delší povídky jsou poněkud jiná, než na krátkém rozsahu. Tady se předpokládá, že uděláte přesně to, co jste u krátké povídky, u které jde především o příběh, nemohli udělat – vyhrát si s vašimi hrdiny. Pomazlit se s nimi. Nechat čtenáře, ať dýchá za ně. Přeplácejte příběh zbytečnými postavami a nikdy toho nedocílíte.

 

Dlouhá povídka

Limit pro dlouhou povídku si dovolím dle Ceny Karla Čapka ustanovit na 90 000 znacích. A to je už slušné číslo.

Přesto co se týče počtu hlavních hrdinů, zůstávala bych, podobně jako u předchozí kategorie, střízlivá. Sice si na takovém počtu znaků už můžete dovolit vložit do příběhu hlavních postav víc, ale v tomto případě si myslím, že je daleko lepší nechat ústřední dějovou linii co nejčistší a příběh obohacovat spíše zajímavými vedlejšími postavami a jejich drobnými podpříběhy, které mají na hlavní hrdiny nějaký vliv. Myslím, že díky tomu pak text pro čtenáře uděláte mnohem zajímavější. Hezky ho proplete a můžete tím docílit i zajímavých zvratů.

Abych tedy odpověděla na základní otázku, kolik hlavních hrdinů do dlouhé povídky, opět bych doporučila zůstat na čísle čtyři. Však si to vyzkoušejte a uvidíte sami, o čem mluvím 😉

 

Novela, román

Přenášíme se do poslední kategorie, která logicky dle předchozího dělení obsahuje jakékoliv dílo nad 90 000 znaků.

I proto, že horní hranice není nijak omezená, bych počet hlavních hrdinů také nijak striktně neomezovala. Klidně jich mějte třeba dvacet, koukněte se na G. R. R. Martina. Pamatujte ale, že čím víc postav, tím těžší je zvládnout je. A to sice v tom smyslu, abyste je ohlídali a nepřerostly vám to přes hlavu. Aby se vám postavy moc nerozutekly od původního záměru. To je vždy úskalí.

I vzhledem k tomuto faktu si ale obecně myslím, že víc postav nemusí být vždy nutně důkazem toho, jak skvělí autoři jste a jak šikovně příběhu šéfujete. Naopak. Čím méně postav a delší rozsah díla, tím je to těžší. Aspoň dle mého názoru. Potřebujete totiž vymyslet takový charakter hlavního hrdiny, který by čtenáře neomrzel ani například po 400 tisících znacích (což je přibližně rozsah běžných románů). A to je po čertech náročný úkol. Ne každý si to může dovolit. Používat víc postav je proto z tohoto hlediska jednodušší. Čtenářův zájem můžete rozprostřít mezi ně.

 

 

Malé zamyšlení na závěr

Jsem si vědoma faktu, že článek je hodně obecný. Jistě by se našla spousta příkladů, ve kterých by se hodil jiný než navržený počet postav. S tím je ale třeba se zkrátka smířit. Psaní není exaktní disciplína. Nakonec stejně dojdete k tomu, že počet postav je třeba přizpůsobit konkrétnímu dílu, jak se to hodí pro správné vyznění příběhu. Taky je dost dobře možné, zvlášť u delších děl, že vám některá postava během děje vyroste a stane se hlavním hrdinou bez předchozího záměru. Chce to jednoduše zkušenosti. Ty ale nezískáte hned. Berte proto tento článek jako pomyslný odrazový můstek, od kterého se můžete odpíchnout.

A jaké jsou vaše poznatky a dosavadní zkušenosti? Jak dlouhé příběhy obvykle píšete a kolik hlavních postav mívají? Shoduje se to s navrhovanými počty, když se nad tím takto konkrétně zamyslíte?

, ,

Tvorba literární postavy aneb Jak nejlépe na to

Zdroj: slimyyetsatisfying.deviantart.com




Vytvořit zajímavou postavu není nic jednoduchého. Postupů jak na to najdete v různých knihách o psaní nesčetně, přesto vám to ale nezaručí dobrý výsledek.

Namísto citování z podobných publikací jsem pro vás připravila několik pomůcek, které já osobně považuji za užitečné, které mám vyzkoušené sama na sobě a které mi pomáhají.

 

Krok první – zrození postavy

Jako první věc vůbec, bych autorům poradila zamyslet se, co by od dané postavy potřebovali. Můžete vymyslet sebelepší postavu, ale pokud pro ni nebudete mít v příběhu využití, je vám k ničemu.

Co jsem si všimla u jiných autorů, většina z nich postupuje více méně opačným způsobem. Řeknou si, že potřebují hlavního hrdinů, vezmou si papír a tužku, napíší si jeho/její jméno, pod to tři dobré vlastnosti, tři špatné a až na základě toho pak začnou vymýšlet příběh s daným jedincem.

Hezké, ale dle mého názoru zcela neefektivní a nepraktické. Proč? V momentě, kdy se při psaní doopravdy vpravíte do příběhu, začne se sám odvíjet jistým směrem a je dost možné, že vás strhne a vaše dokonalá postava poletí spolu s vámi. V ten okamžik uděláte to, co téměř každý – budete motivaci hrdiny přizpůsobovat potřebám příběhu a jeho chování se tak stane nelogické.

Postava má sloužit příběhu a ne naopak. Tak proč to nevzít v potaz hned na začátku? Uvedu příklad na mém oblíbenci.

V mém světě vypukne válka a jak všichni víme, válka stojí peníze. Vyvstává tedy jasná otázka: Kdo ji bude financovat? A je to – postava se zrodila a ani to nebolelo!

 

Krok druhý – motivace

Máme tedy postavu a taky máme vyjasněno, co chceme, aby pro příběh udělala. Teprve v tuto chvíli můžeme začít přemýšlet nad její osobností. Nad tím jak nastavit její charakter, aby nám byla co platná a splnila svou roli.

Ukažme si to zase na příkladu. Klaďme si otázky! Postava má sponzorovat válku. Kdo by sakra byl tak blbej, aby dobrovolně platil válku? Vy byste to snad udělali? Já rozhodně ne, čili je nutné se zamyslet. Dát postavě důvod k tomu, aby pracovala ve vašem autorském zájmu.

Má postava se proto stala nesmírným boháčem, který má tolik peněz, že se už zkrátka nudí. Nebaví ho normální věci nás běžných smrtelníků. Hledá s trochou nadsázky zvrhlé vzrušení. Tak proč ho nedosáhnout třeba tím, že bude financovat válku? Pozorovat, jak se dvě velká vojska navzájem perou, je přeci lepší, než hrát si doma na podlaze s cínovými vojáčky jako malé dítě.

Základ položen. Teď si můžete pokládat další otázky a postupně vrstvit a nabalovat: ‚Proč by podpořil právě tu stranu, kterou já jako autor potřebuji?‘ ‚Kde by vzal takové jmění?‘ – jeden  z velkých otazníků. Odpovědí na něj však rozvinete nejen postavu, ale i daný svět a jisté závislosti v něm, což je velice produktivní. Máte to takové dva v jednom. Všechno hraje hezky dohromady a není na tom vůbec nic složitého 😉

 

Třetí krok – psychologie postavy

V této chvíli před sebou máte obrys vaší postavy, což je ale samozřejmě pro kvalitního hrdinu příběhu málo. Nikdo z nás není černobílý. Pokud chcete skutečně realistickou postavu, se kterou se čtenář může hravě ztotožnit, musíte jí dát barvy. Spoustu odstínů, které člověka přinutí dýchat spolu s ní. Oživte svou postavu a dejte jí třetí rozměr. Donuťte ji opustit stránky rukopisu a vtiskněte ji čtenáři přímo do mysli.

Zní to krásně, že? Nicméně lehce se to řekne a hůř udělá, jak už to bývá. Něco takového samozřejmě není vůbec jednoduché, přesto jsem přišla na jakýsi trik, který se mi osvědčil a ještě neselhal – přichází řada na všemi milované psaní vlastností.

Vezměte si do ruky tužku a papír, ale nesepisujte žádné vlastnosti, které byste chtěli postavě dát. Na chvíli na ni úplně zapomeňte a napište na list deset či patnáct svých chyb a předností. Pak se na seznam podívejte a popřemýšlejte v závislosti na příběhu, které z vašich dobrých a špatných stránek by se do děje mohly hodit. Teprve až to budete vědět, vraťte se zpátky k vaší postavě a přiřazujte. Pokud je váš hrdina „kladný“ obdarujte ho výběrem některých vašich špatných stránek, pokud se chystáte psát za „zápornou“ postavu, dejte jí nějaké ze svých dobrých vlastností.

Pravděpodobně se teď ptáte proč? Taky se vám dost možná zdá tento postup zbytečný a složitý. S tím složitým bych s vámi docela i souhlasila, ale věřte, že určitě není zbytečný a nebudete svého času litovat.

I ti nejlepší mají své chyby, zrovna tak jako ti zdánlivě nejhorší mají své klady.

Vy sami jste barvami pro své postavy. Vaše vlastní špatné stránky, zlozvyky a návyky v chování budou působit daleko realističtěji, než kdybyste cokoliv vymýšleli. Víte, jak se chováte, když vám něco nejde nebo když jste nevyspalí a podráždění. Váš hrdina pravděpodobně probdí nějakou tu noc nad těžkým problémem, poběží někam a po pár metrech už nebude moct, protože nikdy nijak výrazně netrénoval. Navíc to, že budete psát o svých slabostech, vás dost pravděpodobně donutí zamyslet se sami nad sebou. Pak se možná dostanete do fáze, že se díky vaší postavě přinutíte být lepší.

Dám příklad opět na stejné postavě jako u předchozích kroků. Mého boháče bych charakterizovala jako více méně kladného hrdinu. I když si rád hraje s lidmi, v jádru je to lidumil, který manipuluje svým okolím více méně pro všeobecné blaho. Co mu ale dělá problém je dělit se s ostatními. Dát někomu kousnout z jablka, které zrovna jí, ho nikdy samo od sebe ani nenapadne. Také zapomeňte, že byste od něj někdy slyšeli slovo děkuju. A zrovna tímto se dostávám k příkladu toho, kdy najednou nevytváříte vy postavu, ale ona vás. Díky mému boháči jsem si uvědomila, jak málo slovo děkuju používám a začala jsem ho říkat daleko častěji a nebrat věci, které lidé okolo dělají, jako samozřejmost, ale víc si jich vážit.

 

Obdobně je to s dobrými vlastnostmi „záporných“ postav. Váš padouch může být sebevíc zákeřný, ale čtenář se s ním může ztotožnit, pokud například bude umět uznat vlastní chybu, nebo se usmát na malé dítě při vzpomínce na vlastní dětství.

Možností je opravdu hodně – jste přeci zajímavé osobnosti, tak se nebojte to na svých postavách ukázat a vdechnout jim část vás!

 

Čtvrtý krok – minulost

Bod číslo čtyři úzce souvisí s krokem dva – motivací, ale pro kratší žánry, kdy si můžete dovolit promyslet vše dopředu, není nezbytně nutný.

Minulost je něco, co člověka bezesporu ovlivňuje. Motivuje ho, a to často ne vždy na první pohled logicky. Hrdina jedná na základě svých zkušeností a vy jako autor díky ní můžete odůvodnit leccos. Připodobnila bych ji k jakémusi deus ex machina. Nepotřebujete žádné čáry a magii a přitom spolehlivě a rozumě vysvětlíte i značně podivné pohnutky.

Malý příklad opět na mé postavě – nedávno mi bylo vytknuto, že můj boháč má sklony k tomu být až moc dokonalý – není se čemu divit, mám ho prostě ráda a je to vidět. Za každých okolností jedná vždycky správně a to, že někomu nedá půlku pečínky, zase něco tak neodpustitelného není. Proto jsem se rozhodla sáhnout právě do jeho minulosti a vypustit některé dávné hříchy, které má na svědomí. Boháč tak získal zase další odstín a stal se o něco zajímavější a méně předvídatelný.

Postavy nemusí vypadat reálně jen na obrázku. I když z vnějšího popisu o Boháčovi nepadlo ani slovo, myslím, že ho jistě poznáte i bez něj. (Obrázek z titulní strany novely Spirála smrti a její hlavní postavy – Goroes, Sabastin, Dejána a Xhonir, autor R. Havran)

 

Závěrečná rada na konec

V popisu, jak vytvořit postavu, by se dalo jistě pokračovat dál. Věc, se kterou si já osobně hodně pohrávám, jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami. Na to je ale potřeba mít charaktery daných hrdinů už alespoň částečně promyšlené a stavět více méně na nich, a proto bych výše zmíněné považovala za základ, se kterým si pak můžete dovolit dělat doslova, co chcete.
Pokud budete mít postavy vymyšlené pro příběh a podaří se vám dát jim pevným charakter, zjistíte časem, že nemusíte ani nijak zvlášť vymýšlet další děj a zápletky. Díky vnitřnímu životu hrdinů a jejich vývoji vám budou nové nápady vznikat pod prsty doslova samy od sebe.

 

No tak co, ještě budete vytvářet postavu sepisováním jejích dobrých a špatných vlastností?