, , , ,

Toužíte napsat knihu? Začněte kratšími útvary!

Zdroj: obrázky z pexels.com

Spousta z nás má společný sen – napsat knihu. Nechci nikomu tento sen brát, ale přesto si myslím, že pokud se psaním začínáte a chcete se svou prvotinou uspět, měli byste někde nasbírat zkušenosti. A ty se nejlépe sbírají na kratších textech!

 

Napsat vlastní knihu je přání, které za život napadlo velkou většinu lidí. Některé tento sen opustí hned v dětství, někteří o něm sní déle a malá část snílků si své přání nakonec začne plnit.

Smutným faktem těchto statistik je, že drtivá většina autorů neuspěje. Pojďme se nyní podívat, proč tomu tak je.

Příčiny selhání

Napsat román je velice komplexní záležitost. Pravidel, na která musíte při psaní myslet, je mnoho, a proto je těžké si vše ohlídat a zkoordinovat. A věřte mi, že ani důkladná příprava a osnova vás nemusí zachránit, protože některé věci v ní zpravidla zakomponované nejsou.

Na co vše dát pozor

Buďme nyní trochu konkrétnější a ukažme si největší úskalí tvorby příběhu. Seznam je sestavený na základě mých postřehů, které jsem získala při betačtení románů. Určitě by se našly i další položky, ale tyto osobně považuji za nejdůležitější.

  1. Logika příběhu
    • Střet toho, co ví autor X to, co je řečeno čtenáři
    • Chyby vzniklé při úpravách a přepisování
    • Odkazy na něco, co ještě nebylo prozrazeno
    • Lišící se popisy, jména míst, tykání/vykání atd.
  2. Práce s postavami
    • Hrdina se chová jinak na začátku než na konci bez zřejmého důvodu
    • Hlavní postava je pro čtenáře nezajímavá
    • Postava je příliš mocná
  3. Napětí a tempo
    • Správné “dávkování” informací
    • Střídání akčních scén a uvolnění
  4. Styl vyprávění
    • Rozdílný styl na začátku příběhu a na konci

 

Každému bodu na seznamu se chystám věnovat v samostatně a podrobněji, vraťme se ale nyní k základní myšlence tohoto článku.

Proč je dobré začínat kratšími útvary?

S krátkými texty se vždy pracuje lépe

  • Spíš opravíte chybu v ději ve dvaceti stránkové povídce, než  na x místech v třistastránkovém románu.
  • Snadno uhlídáte postavy, a pokud jim budete přidávat nějaké vlastnosti v průběhu, bez problémů je doplníte do celého průběhu děje.
  • Každému začínajícímu autorovi se mění styl. Na dvaceti stránkách se vám ale nezmění tolik jako na tři sta stranách!
  • Měnit tempo příběhu je kolikrát o tom, přepsat text od základu – napište znovu dvacet stran a napište jich podruhé tři sta! To je sakra velký rozdíl!

Co dělat, když už mám námět románu?

Mým cílem určitě není brát vám sen o napsaní knihy. Sama jsem začala před pěti lety tím, že jsem napsala román. Leží v šuplíku a po zkušenostech ze soutěží a vypisování se na povídkách doufám, že ho v této podobě nikdo neobjeví. Pamatujte na jedno:

Psaní je řemeslo.

Někomu trvá déle, než ho ovládne, někomu stačí pár chvil, vždy to však chce určitý cvik. Námět na román si můžete zapsat a schovat na později a “cvičnými” povídkami rozvíjet minulost postav, vedlejší hrdiny, případně svět. Většině nápadů pomůže, když je necháte uležet a dozrát. Nemusíte se toho bát.

Dobrý text se prostě nerodí na první pokus 😉


Nesouhlasíš s něčím? Dej mi o tom vědět! Nebo se poděl se svými zkušenostmi!  🙂

Jitka


 

, ,

Tvorba literární postavy aneb Jak nejlépe na to

Zdroj: slimyyetsatisfying.deviantart.com




Vytvořit zajímavou postavu není nic jednoduchého. Postupů jak na to najdete v různých knihách o psaní nesčetně, přesto vám to ale nezaručí dobrý výsledek.

Namísto citování z podobných publikací jsem pro vás připravila několik pomůcek, které já osobně považuji za užitečné, které mám vyzkoušené sama na sobě a které mi pomáhají.

 

Krok první – zrození postavy

Jako první věc vůbec, bych autorům poradila zamyslet se, co by od dané postavy potřebovali. Můžete vymyslet sebelepší postavu, ale pokud pro ni nebudete mít v příběhu využití, je vám k ničemu.

Co jsem si všimla u jiných autorů, většina z nich postupuje více méně opačným způsobem. Řeknou si, že potřebují hlavního hrdinů, vezmou si papír a tužku, napíší si jeho/její jméno, pod to tři dobré vlastnosti, tři špatné a až na základě toho pak začnou vymýšlet příběh s daným jedincem.

Hezké, ale dle mého názoru zcela neefektivní a nepraktické. Proč? V momentě, kdy se při psaní doopravdy vpravíte do příběhu, začne se sám odvíjet jistým směrem a je dost možné, že vás strhne a vaše dokonalá postava poletí spolu s vámi. V ten okamžik uděláte to, co téměř každý – budete motivaci hrdiny přizpůsobovat potřebám příběhu a jeho chování se tak stane nelogické.

Postava má sloužit příběhu a ne naopak. Tak proč to nevzít v potaz hned na začátku? Uvedu příklad na mém oblíbenci.

V mém světě vypukne válka a jak všichni víme, válka stojí peníze. Vyvstává tedy jasná otázka: Kdo ji bude financovat? A je to – postava se zrodila a ani to nebolelo!

 

Krok druhý – motivace

Máme tedy postavu a taky máme vyjasněno, co chceme, aby pro příběh udělala. Teprve v tuto chvíli můžeme začít přemýšlet nad její osobností. Nad tím jak nastavit její charakter, aby nám byla co platná a splnila svou roli.

Ukažme si to zase na příkladu. Klaďme si otázky! Postava má sponzorovat válku. Kdo by sakra byl tak blbej, aby dobrovolně platil válku? Vy byste to snad udělali? Já rozhodně ne, čili je nutné se zamyslet. Dát postavě důvod k tomu, aby pracovala ve vašem autorském zájmu.

Má postava se proto stala nesmírným boháčem, který má tolik peněz, že se už zkrátka nudí. Nebaví ho normální věci nás běžných smrtelníků. Hledá s trochou nadsázky zvrhlé vzrušení. Tak proč ho nedosáhnout třeba tím, že bude financovat válku? Pozorovat, jak se dvě velká vojska navzájem perou, je přeci lepší, než hrát si doma na podlaze s cínovými vojáčky jako malé dítě.

Základ položen. Teď si můžete pokládat další otázky a postupně vrstvit a nabalovat: ‚Proč by podpořil právě tu stranu, kterou já jako autor potřebuji?‘ ‚Kde by vzal takové jmění?‘ – jeden  z velkých otazníků. Odpovědí na něj však rozvinete nejen postavu, ale i daný svět a jisté závislosti v něm, což je velice produktivní. Máte to takové dva v jednom. Všechno hraje hezky dohromady a není na tom vůbec nic složitého 😉

 

Třetí krok – psychologie postavy

V této chvíli před sebou máte obrys vaší postavy, což je ale samozřejmě pro kvalitního hrdinu příběhu málo. Nikdo z nás není černobílý. Pokud chcete skutečně realistickou postavu, se kterou se čtenář může hravě ztotožnit, musíte jí dát barvy. Spoustu odstínů, které člověka přinutí dýchat spolu s ní. Oživte svou postavu a dejte jí třetí rozměr. Donuťte ji opustit stránky rukopisu a vtiskněte ji čtenáři přímo do mysli.

Zní to krásně, že? Nicméně lehce se to řekne a hůř udělá, jak už to bývá. Něco takového samozřejmě není vůbec jednoduché, přesto jsem přišla na jakýsi trik, který se mi osvědčil a ještě neselhal – přichází řada na všemi milované psaní vlastností.

Vezměte si do ruky tužku a papír, ale nesepisujte žádné vlastnosti, které byste chtěli postavě dát. Na chvíli na ni úplně zapomeňte a napište na list deset či patnáct svých chyb a předností. Pak se na seznam podívejte a popřemýšlejte v závislosti na příběhu, které z vašich dobrých a špatných stránek by se do děje mohly hodit. Teprve až to budete vědět, vraťte se zpátky k vaší postavě a přiřazujte. Pokud je váš hrdina „kladný“ obdarujte ho výběrem některých vašich špatných stránek, pokud se chystáte psát za „zápornou“ postavu, dejte jí nějaké ze svých dobrých vlastností.

Pravděpodobně se teď ptáte proč? Taky se vám dost možná zdá tento postup zbytečný a složitý. S tím složitým bych s vámi docela i souhlasila, ale věřte, že určitě není zbytečný a nebudete svého času litovat.

I ti nejlepší mají své chyby, zrovna tak jako ti zdánlivě nejhorší mají své klady.

Vy sami jste barvami pro své postavy. Vaše vlastní špatné stránky, zlozvyky a návyky v chování budou působit daleko realističtěji, než kdybyste cokoliv vymýšleli. Víte, jak se chováte, když vám něco nejde nebo když jste nevyspalí a podráždění. Váš hrdina pravděpodobně probdí nějakou tu noc nad těžkým problémem, poběží někam a po pár metrech už nebude moct, protože nikdy nijak výrazně netrénoval. Navíc to, že budete psát o svých slabostech, vás dost pravděpodobně donutí zamyslet se sami nad sebou. Pak se možná dostanete do fáze, že se díky vaší postavě přinutíte být lepší.

Dám příklad opět na stejné postavě jako u předchozích kroků. Mého boháče bych charakterizovala jako více méně kladného hrdinu. I když si rád hraje s lidmi, v jádru je to lidumil, který manipuluje svým okolím více méně pro všeobecné blaho. Co mu ale dělá problém je dělit se s ostatními. Dát někomu kousnout z jablka, které zrovna jí, ho nikdy samo od sebe ani nenapadne. Také zapomeňte, že byste od něj někdy slyšeli slovo děkuju. A zrovna tímto se dostávám k příkladu toho, kdy najednou nevytváříte vy postavu, ale ona vás. Díky mému boháči jsem si uvědomila, jak málo slovo děkuju používám a začala jsem ho říkat daleko častěji a nebrat věci, které lidé okolo dělají, jako samozřejmost, ale víc si jich vážit.

 

Obdobně je to s dobrými vlastnostmi „záporných“ postav. Váš padouch může být sebevíc zákeřný, ale čtenář se s ním může ztotožnit, pokud například bude umět uznat vlastní chybu, nebo se usmát na malé dítě při vzpomínce na vlastní dětství.

Možností je opravdu hodně – jste přeci zajímavé osobnosti, tak se nebojte to na svých postavách ukázat a vdechnout jim část vás!

 

Čtvrtý krok – minulost

Bod číslo čtyři úzce souvisí s krokem dva – motivací, ale pro kratší žánry, kdy si můžete dovolit promyslet vše dopředu, není nezbytně nutný.

Minulost je něco, co člověka bezesporu ovlivňuje. Motivuje ho, a to často ne vždy na první pohled logicky. Hrdina jedná na základě svých zkušeností a vy jako autor díky ní můžete odůvodnit leccos. Připodobnila bych ji k jakémusi deus ex machina. Nepotřebujete žádné čáry a magii a přitom spolehlivě a rozumě vysvětlíte i značně podivné pohnutky.

Malý příklad opět na mé postavě – nedávno mi bylo vytknuto, že můj boháč má sklony k tomu být až moc dokonalý – není se čemu divit, mám ho prostě ráda a je to vidět. Za každých okolností jedná vždycky správně a to, že někomu nedá půlku pečínky, zase něco tak neodpustitelného není. Proto jsem se rozhodla sáhnout právě do jeho minulosti a vypustit některé dávné hříchy, které má na svědomí. Boháč tak získal zase další odstín a stal se o něco zajímavější a méně předvídatelný.

Postavy nemusí vypadat reálně jen na obrázku. I když z vnějšího popisu o Boháčovi nepadlo ani slovo, myslím, že ho jistě poznáte i bez něj. (Obrázek z titulní strany novely Spirála smrti a její hlavní postavy – Goroes, Sabastin, Dejána a Xhonir, autor R. Havran)

 

Závěrečná rada na konec

V popisu, jak vytvořit postavu, by se dalo jistě pokračovat dál. Věc, se kterou si já osobně hodně pohrávám, jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami. Na to je ale potřeba mít charaktery daných hrdinů už alespoň částečně promyšlené a stavět více méně na nich, a proto bych výše zmíněné považovala za základ, se kterým si pak můžete dovolit dělat doslova, co chcete.
Pokud budete mít postavy vymyšlené pro příběh a podaří se vám dát jim pevným charakter, zjistíte časem, že nemusíte ani nijak zvlášť vymýšlet další děj a zápletky. Díky vnitřnímu životu hrdinů a jejich vývoji vám budou nové nápady vznikat pod prsty doslova samy od sebe.

 

No tak co, ještě budete vytvářet postavu sepisováním jejích dobrých a špatných vlastností?

, ,

Podivný revizor

Zdroj: past1978.deviantart.com

Koleje. Odmalička mě fascinovaly. Pravidelnost. Kontinuita. Ten pohled na to, jak ubíhají, se mi asi nikdy neokouká. Uklidňuje mě to.

Stojím opřená u zadního okýnka tramvaje a jen pozoruji, jak mi železné kolejnice mizí v dáli a znovu se objevují pode mnou. Jako kdyby je někdo těsně před vozem stavěl a pak zase rozkládal.

„Kontrola jízdenek,“ vytrhne mě z mého světa mužský hlas.

Otočím se.

„Jistě,“ nepatrně se ušklíbnu. Revizor. Mladý a pohledný. Samý sval. Nevypadá moc jako člověk od dopravního podniku, pomyslím si sama pro sebe a začnu prohrabovat kabelku.

Jeden foch, druhý. Nic. Zadní kapsa. Také nic. „Někde tu určitě bude,“ řeknu poněkud nejistě. Cítím na své kůži jeho nedočkavý a hamižný pohled. Je jako lovec, který zažene zvíře do kouta a pak si s ním vítězoslavně pohrává. Vyžívá se ve své moci.

Ještě chvíli se snažím odvrátit nevyhnutelné, ale pak to vzdám.

„Nejspíš jsem ho musela někde ztratit,“ sklopím nevinně oči a začnu se červenat. Je to až nečekaně vzrušující pocit. Vždy jsem byla z těch, co striktně dodržují pravidla, jenže teď? Srdce mi pulzuje napětím. Probouzí se ve mně něco, co jsem doposud neznala. Nějaké části mě se líbí být zlobivá holka. „Nemohli bychom se nějak domluvit?“ vyrukuju s flirtováním.

„Tohle na mě neplatí, slečinko,“ odvětí přísně, ale neubrání se nepatrnému úsměvu.

„Co kdybyste mě to nechal aspoň vyzkoušet?“

„Budu hádat, díky hezký tvářičce vám asi leccos u chlapů prochází, nemám pravdu?“

„Přísahám, že to zkouším prvně,“ kousnu se lehce do rtů a pak se usměju.

Nic mi na to už neřekne. Pouze vyndá bloček s propiskou a vypíše mi pokutu. „Příště si dávejte lepší pozor, kam si schováváte lístky,“ předá mi papírek a na nejbližší zastávce vystoupí, aniž by zkontroloval kohokoliv jiného ve voze.

„Co to bylo za revizora?“ podiví se paní, která stála kousek ode mě a celé to bedlivě pozorovala.

„Nemám zdání,“ pokrčím rameny. Nijak to nerozvádím, jen se otočím zpátky k okýnku. Kdyby tak ta žena tušila… pomyslím si. Podívám se na pokutu a pak ji schovám do kabelky.

Znovu se zahledím na ubíhající koleje a v duchu si opakuju slova, co byla na lístku napsaná. Držitel je povinen vystaviteli udělat taneční vystoupení se striptýzem, směju se a kroutím tiše hlavou nad tím, co vše je přítel schopen vymyslet, abychom si okořenili náš vztah.

Jak on to dělá, že ho tak hrozně moc miluju? pomyslím si a úplně se ztratím ve svých myšlenkách, ze kterých mě probouzí až podivné deja vu.

„Připravte si prosím své cestovní doklady, kontrola jízdenek!“ ozve se od muže, co právě přistoupil.

A kruciš, probleskne mi hlavou.

O pár minut později stojím venku před tramvají a dívám se, jak odjíždí dál beze mě. Na tváři mám úsměv a v ruce lísteček s pravou pokutou. To nás ta hra přišla pěkně draho.

, ,

Fantasy svět? Žádný problém!

Zdroj: obrázky z pexels.com

 

Někdo by si možná řekl, že vymyslet si svůj vlastní svět není nic těžkého. Vždyť tam, kde je vše dílem autorovy fantasie, nemůže být přeci něco špatně. Jenže to je OMYL.

 

Vystavět fantasy svět bez určitých znalostí je, jako kdybyste se snažili postavit dům a nevěděli, jak vlastně mají vypadat základy.

Pokud jste na hodinách zeměpisu, dějepisu, biologie a jiných předmětů zaháleli a říkali jste si: To stejně nikdy nevyužiju, pravděpodobně jste netušili, že jednou budete psát, nebo jste si neuměli představit, co vše to vlastně doopravdy obnáší.

Nebojte se, nic vám nevyčítám. Nebyla jsem jiná a teď toho hořce lituju a doháním, jak se dá, to, co jsem ve škole tak úspěšně zaspala. Je to velká dřina, ale dá se to.

Pořád nevidíte, v čem je to vlastně tak moc důležité?

Fantasy svět, i když je vymyšlený, stále musí působit věrohodně, aby se v něm čtenář neztrácel nebo aby vás brzy nepřechytračil – stejně se tak stane, rejpalů je všude plno, ale proč jim to usnadňovat, že? 😀

 

Dějepis

1346 – bitva u Kresčaku. Tohle je příklad jednoho z roků, na kterém náš dějepisář trval, že ho musíme umět. V životě jsem to ale nijak nepoužila.

Když píšete, není důležité, kdy se daná historická událost stala, nebo její název – vždyť beztak dostane nové jméno, to, které jí sami dáte. To, co si potřebujete odnést, jsou souvislosti. Proč se vlastně bitva odehrála, co to pak znamenalo pro náš stát? Protože věřte, že pokud se ve vašem fantasy světě přihodí něco podobného, bude to mít rovněž velice podobné následky, jaké to mělo ve skutečnosti v historii. Můžete se to snažit vymyslet po svém, jenže… Nechci vás podceňovat, ale pokud nejste žádný vojenský generál, tak vám už dopředu mohu říct, že s tím budete mít velký problém.

Zeměpis

Kde je které hlavní město, určitě také nebudete muset nutně vědět. Ale přesto zeměpis potřebovat budete, a to hlavně ten, který je spojený s fyzikou (také jste ji na střední tak nesnášeli?). Nemusíte mít ale strach. Spíš než složité vzorečky budete potřebovat znát obecné principy. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo se tak snaží dostat ten studený. Vznikají pasáty a jiné stálé větry, které ovlivňují podnebí. Při tvorbě světa si prostě nemůžete dovolit strčit poušť někam, kde by logicky muselo často pršet.

Totéž platí i o mořských proudech. Nemůžete říct: Tak a tady ten stát bude živ z mořeplavby, když je umístěn tak, že hlavní obchodní tepna by byla proti přírodnímu proudu. Tak to prostě dřív nefungovalo (zase je tu potřeba trocha toho dějepisu). Námořnictví v době, kdy ještě neexistovaly motory, zkrátka nebylo totéž, co dnes.

Biologie

Říše rostlin a živočichů. Pro lidi, kteří jsou stejně jako já rádi, že od sebe rozeznají kočku a psa, je tohle doslova peklo. Snad každému dojde, že asi nemůže do džungle vrazit polární lišku, ale i tak je potřeba dávat na některé věci pozor!

Dovolím si být konkrétní a dát vám příklad z mé vlastní zkušenosti. Psala jsem o útěku džunglí a napadení tygrem. Původní záměr byl takový, že měl zaútočit v noci a hlavní hrdina se ho snažil nalákat, aby se na něj vrhnul z toho směru, ze kterého to pro něj bylo nejvýhodnější, tudíž zepředu. No a to už byl problém a nebýt toho, že jsem si půjčila chytré knihy a měla k nim navíc ještě chytřejší přátele, už bych byla nenávratně ztracena.

Tygr útočí zásadně skokem zezadu na krk své oběti, které prokousne hrdlo. Navíc se nevydává na lov v noci, ale nejraději má večerní a ranní šero. Taková jsou fakta. Že to málokdo ví a skoro nikdo se v tom nevyzná? Ano. Přesto však každý svět dělají realistický právě drobné detaily. To, kvůli čemu pak doopravdy věříte, že nějaké takové místo existuje.


Další úskalí biologie je to, že některé pojmy z ní nám jsou naopak známé až moc a v době, v níž se většina fantasy odehrává, něco takového prostě vědět ještě nemohli. Takže koukejte rychle zapomenout na výrazy jako je třeba testosteron nebo adrenalin. Vypustit něco takového z úst, tak na vás ve středověku koukají jako na někoho, kdo právě spadl někde ze stromu a ošklivě se praštil do hlavy.

Svůj důvod, proč dávám za příklad právě adrenalin, jistě mám. Vám, co nervové synapse (když už jsme u té biologie, že 😀 ) fungují trochu rychleji než ostatním, došlo, že tento příklad mám opět ze své vlastní praxe.

 

Do jaké míry řešit detaily světa?

Je samozřejmé, že nikdy nejste schopni vyladit všechny detaily k dokonalosti – a leckdy to ani nemá smysl. Důležité je o věcech přemýšlet a vědět, proč jste zvolili tu či onu variantu. Rozhodně to ale neodbývejte, protože z malých chyb pak vznikají velké a, co si budeme povídat, čtenář je tvor chytrý.

 

Tak to by byly mé praktické postřehy a zkušenosti. Jaké jsou ty vaše? Setkáváte se s podobnými problémy? Jak tvoříte své světy? Nebo patříte mezi ty rejpaly, kteří takovéhle věci hledají a rádi si na autorech sem tam smlsnete?

 

, ,

Přežít

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Rozhlédnu se. Doprava a pak hned doleva. Stojím v řadě na sluncem zalitém čtvercovém nádvoří před robustními dřevěnými dveřmi. Jsem jeden z mnoha. Jeden z mnoha otroků čekajících na smrt. Nemyslel jsem si, že umřu tak brzy. Tak mladý. Takhle.

Na druhou stranu, když tak přemýšlím, odejít z tohoto světa se dá i horšími způsoby. Pouze člověk nesmí mít utkvělou představu, že když je muž, tak zemře jako válečník – hrdina. Kdepak. Mám na vybranou. Buď se smrti vzpírat, nebo si ji užít.

Jsem na jihu. Mají tu zvláštní zvyky. Ne jako u nás ve Středohorském království. Nechápu je a divím se, jak taková společnost může vůbec přežít. Jsou to divoši. Nemají úroveň. Provádí nejrůznější rituály, které často doprovází oběti. A to zjevně nemalé, když se znovu podívám kolem sebe. Nebýt lidí, co se dostali do otroctví jako já, tak by se Jižané brzy vyvraždili navzájem.

Vím, co mě čeká. Odborník na zdejší kulturu nejsem, ale tento zvyk vešel ve všeobecnou známost.

Ukájení divoženských šamanek. Ve vyspělé společnosti něco nemyslitelného, ale tady? Váží si jich, věří v jejich kouzla. Pravidelně jim předhazují muže, aby si s nimi užily a pak je následně po milostném aktu zabily.
„Co ty mrchy udělaj, když se mi nepostaví?“ vznáší dotaz do okolí muž stojící po mé levici. Nečekal, že mu někdo odpoví. Ta otázka vyznívala dost zoufale.

Pohlédnu na něj. Tentokrát si ho ale prohlédnu pořádně, ne jen tak letmo jako předtím. Ač možná jeho poznámka opravdu zoufale zněla, on tak rozhodně nevypadá.

Statný, vypracovaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeden z těch, kteří kdyby si mohli vybírat, nikdy by nezvolil slastnou smrt po sexuálním uspokojení, nýbrž někde na bojišti, jako hrdina z dávných dob. Zkrátka tvrdý muž Severu.

„Neblázni,“ odpovídám mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu, „prej jsou to krásný ženský. Můžeš si tisíckrát říkat, že se ti to nestane, ale přírodě prostě neporučíš.“

„Co na nich může být krásnýho, prosim tě. Se podívej na ty lidi. Vypadaj, jako kdyby se několik týdnů ani nemyli. Pochybuju, že ty divoženky na tom budou líp. To není jako voňavá, sněhově bílá kůže a hebké zlaté vlasy žen od nás.“

Seveřanky. Krásné a vždy nanejvýš elegantní dámy. Navenek ale působí stejně chladně jako země, z níž pocházejí. Někomu se to evidentně líbí. Ale já jsem ten typ, kterého musí dívka pořádně rozpálit. A to by očividně žádná z těch ledových královen zimních krajin nedokázala.

Jindy bych se na tohle téma i pohádal, ale teď? Nemá cenu vést spory.

Spoután v řetězech, čekám na svou poslední hodinu a s každou další odbitou lidí kolem mě ubývá. Připozdívá se a slunce zrovna mizí za střechou domu.

Svírá se mi srdce.  Do dveří bez návratu, mezi ty nenasytné krky vlků hladovějících po našem mase,  nás vpouští postupně po menších skupinkách. Pokaždé, když zapějí tím uši rvoucím tónem, vzbudí se ve mně pocit nejistoty a strachu. Ani ne tak ze smrti, ale spíš z toho, že nevím co čekat.

Protáhnu se. Křupne mi pár obratlů. Bolí mě záda. Několik dnů jsem spolu s několika dalšími, se kterými mě vezli, spal pouze na dřevěné podlaze vozu. Cítil jsem každý kámen, na nějž kola najela. Ale ani z normální postele jsem ne pokaždé vstával bez té palčivé bolesti. Snad tisíckrát jsem si říkal, že začnu posilovat, aby se mi nevracela. Nikdy jsem nezačal. A teď už ani nezačnu.

Co by kdyby. Je toho tolik, co bych zrovna nyní chtěl udělat, ale k ničemu z toho se mi již nenaskytne příležitost. Lituju, kolik drahocenného času jsem promarnil.

Dveře se znovu otevírají a strážní, co dohlížejí na hladký průběh celého rituálu, vláčí ven další čtyři zakrvácená těla.

Odvracím se. Není to příjemný pohled. V tichosti pozorovat, co mě čeká. Svou blízkou budoucnost.

Zbývá nás šest. Vpustí nás už všechny najednou, nebo mě a Seveřana, se kterým jsem se předtím dal do řeči, nechají dál v naší nejistotě?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Nechávají. Ještě jednou budu muset přihlížet tomu úděsnému pohledu.

Můj čas se nachyluje. Pozitivní pocit a nadhled, se kterým jsem se celou situaci snažil brát, se vytrácí. Cítím něco zvláštního. Roste ve mně pud přežití. Chci toho ještě tolik stihnout. Tolik toho dokázat.

Znovu ten strašidelný zvuk. Dveře zaskřípaly a pomalu se začínají otevírat směrem k nám. Jako by nás vábily dovnitř vstříc nevyhnutelnému. Proč? Jak jsem se vlastně dostal až sem? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím umřít? Nezeptá se mě nikdo na mé poslední přání? Co bych si vlastně přál?

Ani nevím. Jediné, co doopravdy chci, je žít. A to mi beztak nikdo nedá.

Strážní k nám přicházejí a konečně po několika dnech nám sundávají okovy. Mám chuť z ničeho nic jen tak utíkat, jak jsou mé nohy najednou lehké, ale zároveň se nechci pohnout ani o píď.

Přesto však není zbytí. Vydáváme se do dveří. Pobízet či přímo natlačit se nenechá ani jeden z nás. Nemělo by to cenu, stráže mají jednoznačnou převahu. Jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Alespoň si tak zachováme nějakou důstojnost.

Konečně vcházíme dovnitř. Nebo by se možná dalo říct ven, protože se ocitáme v něčem, čemu by se dalo říkat džungle.

„To nás tu budou štvát jako nějakou divou zvěř?“ ptá se mě Seveřan.

Asi by to pro ně jinak nebyla taková zábava, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím.

Seveřan na nic nečeká. Ohlédne se zpátky ke dveřím, nejspíš ve snaze ujistit se, že jimi se opravdu vrátit nepůjde, a poté se rozběhne mezi keře a stromy do pomyslného středu džungle. Prošel jistě dobrým výcvikem přežití a nejspíš se díky němu umí orientovat v neznámém prostoru lépe než já.

Hned jeho první krok spouští vlnu šumu. Dívky schované v křoviskách na to jistě čekaly. Dá se jen stěží hádat, kolik jich tu je ukrytých.

Cítím na kůži oči nějaké z nich. Probodávají mě. Otáčím se kolem dokola a snažím se je najít. Nikde je ale nevidím. Nedokážu rozpoznat, kde ta jejich zvláštní síla pramení.
Na chvíli ustanu. Všechny otázky, které mě trápily před vstupem sem, jsou náhle ty tam. Při uvědomění si, kolik času jsem promarnil, už nechci ztratit ani vteřinu. Chci si užít každý moment, který mám ještě prožít. Bavit se hledáním očí, jež mě sledují.

Tep, který mi vyletěl až do nebeských výšin, se začíná postupně uklidňovat. Zavřu oči a vnímám zvuky džungle. Třeba mi napoví, kde mám hledat. Nádech…

Cítím ji. Prudce se otočím. Stojí přímo přede mnou. Nemám tušení, kde se tam tak znenadání vzala. Musí se pohybovat jako ten nejjemnější jitřní vánek.

Při pohledu na ni mě napadá, jestli umí oči mluvit. Tak rád bych to věděl. Přál bych si jí skrze ně povědět tolik věcí. Jinak to totiž asi možné není. Nemyslím si, že existuje nějaký jiný jazyk, co by nás spojoval.

„Nemusí to skončit krvavou lázní,“ šeptám jí do jejích tmavých hlubokých propastí a propadám se do nich.

Umřu a možná to vypadá, že už je vše jedno. To je ale jen zdání. Mně na jedné věci stále ještě záleží. Není mi jedno jak.

„Proč neutíkáš jako všichni ostatní? Nezáleží ti snad na tvém životě?“ zeptá se mě.

Spletl jsem se. Rozumím jí. Mluví stejně jako já.

„Pomohlo by mi to snad?“ neodpovídám jí.

„Ne. Měl bys akorát delší naději.“

„K čemu je jen marně doufat? Lepší je přiznat si pravdu,“ podotknu a stále se jí dívám přímo do očí. Neuhnu z jejího pohledu, kterým mě pevně svazuje, ani na okamžik. Beru to jako součást hry.

Napadá mě, že na ni možná mluvím moc v hádankách. Seveřan měl pravdu. Třebaže mluví jazykem Středohorského království a severních městských států, civilizovaně rozhodně nevypadá. Ještě než jsem svým zrakem ustrnul v jejích očích, rychle jsem si ji prohlédl. Těsně uvázaný kus látky jí jen tak tak zakrýval ňadra a o něco volnější pak oblast boků do půlky stehen. Toho jsem si samozřejmě všiml jako první. Žádná z žen u nás by si něco takového nikdy na sebe nevzala, bylo to bráno jako oblečení lidí nízkých mravů.

Je to škoda, protože to rozhodně nebyl marný pohled…

…nad čím to krucinál přemýšlím? Asi jsem fakt hodně prohnilý, když se mi v takovouhle chvíli honí hlavou podobné věci.

„Lidé většinou tahle nepřemýšlí,“ vytrhne mě najednou z mého hloubání nad zbytečnostmi, „raději obelhávají sami sebe. Je to o mnoho snazší.“

„Mluvíš, jako bys mezi ně nepatřila,“ zaujme mě tím, co řekla. Evidentně jsem ji již po druhé za tak krátkou chvíli podcenil.

„Také nepatřím.“

„Jižanské šamanky nejsou lidmi?“ nenápadně vyzvídám, jako by mi ta informace mohla ještě k něčemu být.

„Jsem jedna z maender,“ nemusí říkat nic víc, abych pochopil.

Maendery. Míšenky pradávných démonů a nejlepších válečníků své doby. Nezkrotné a krvelačné bestie zrozené z ohně sopek a zemského magmatu. Nebezpečné. Nepředvídatelné.
Čest a prokletí zároveň setkat se s nimi tváří v tvář. Nebo tedy s jednou z nich. Těm ostatním je konec kdovíkde.

Stále jí koukám přímo do očí, v mysli si ale přehrávám pohled na její rituálními ornamenty pomalované tělo. Mladé. Pevné. Bronzově opálené.

Normálně bych v takovouhle chvíli asi váhal co dělat. Přemýšlel bych, jestli je to vhodné či ne. Teď se ale zaposlouchám do jiného hlasu, než je ten, kterým na mě promlouvá rozum. Neohlížím se na nic kolem. Jednám.

Přitáhnu si ji pevně k sobě a políbím. Je vidět, že něco takového ani v nejmenším nečekala. Maendery budí v lidech strach a obavy. Vyvolávají na povrch temná zákoutí duše a opanovávají je. Těší se z lidské bezradnosti.

Asi jsem blázen. Ale přesně tohle mě na ní přitahuje ještě víc. Mám strach. Jen hlupák by ho neměl. Děsivá kombinace stimulující mé primitivní pudy.

Kontakt tělo na tělo. Intimní objetí. Pevné. Poddajné. Sjíždím rukou z jejích zad k bokům. Na opasku držícím sukni má přidělanou delší lehce zahnutou dýku.

Chvíli se brání a snaží se získat převahu, jíž tady mezi stromy normálně mívá. Pak ale podléhá mým dotykům a na vteřinu přestává být ostražitá. A tahle krátká chvíle patří jen mně. Zmocním se její zbraně a tím i její osoby.

Přikládám jí ostří k obličeji. Na to, že se postupně stmívá, se ocel až neuvěřitelně leskne.

Přestává téměř dýchat. Poprvé je v roli své oběti. Neucukne ale ani o milimetr. Hledí mi do očí, tak jako já jí do chvíle, než jsem se dotkl jejích rtů. Pokorně čeká, co bude dál.

Otočím ji zády k sobě a dýku držím u její šíje.

„Jen zbabělec nedokáže hledět do tváře své kořisti, když jí zasazuje poslední ránu,“ zašeptá chladným tónem. Už dávno mohla volat o pomoc. Další maendery by ji v tom dozajista nenechaly. Ona to ale neudělala.

Sjíždím ostřím po její páteři pomalu dolů. Zastavím se u uzlu látky zakrývající jí ňadra. Jeden rychlý přesně cílený pohyb a druhý vedený o něco níž a je to. Bez sebemenšího šrámu na kůži tu najednou přede mnou stojí úplně nahá.

Odhodím nůž a v mžiku za ním letí i moje košile. Znovu si ji přitáhnu k sobě a otočím tak, abych jí viděl do obličeje.

Být to možné, tak kolem nás tančí jiskřivé paprsky vášně. Takový náboj, jako má tahle předehra, jsem ještě nezažil. Nečekanost situace a vzduch přesycený nebezpečím střídá něžnost. Nechci jí ublížit. Je to hra. Pokus o to užít si zbývající chvíle života naplno. Něco, o čem jsem do té doby pouze snil.

Položím ji jemně do travního porostu, povolím si pásek u kalhot a stáhnu je o kousek níž. Ví, co přijde. A já ji rozhodně čekat nenechám…

,

Jsem

Zdroj:

Jsem anděl, kterému zlámali křídla a řekli:  “Leť!”
A já letěla pomáhat lidem v nouzi.

Jsem pohádka, které nenapsali šťastný konec a řekli:  “Vyčaruj úsměv!”
A já ho na tvářích dětí vykouzlila.

Jsem ruka, které sebrali cit a řekli:  “Hlaď!”
A já přítele pohladila.

Jsem světluška, které ukradli její lucerničku a řekli:  “Sviť!”
A já i přesto dobrým lidem na cestu svítila.

Jsi?
Ano, já jsem!

Jsem srdce, kterému neudělali vůbec nic a řekli:  “Bij!”
Jenže já přestala tlouct, protože nebylo pro koho.