, ,

Tvorba literární postavy aneb Jak nejlépe na to

Zdroj: slimyyetsatisfying.deviantart.com




Vytvořit zajímavou postavu není nic jednoduchého. Postupů jak na to najdete v různých knihách o psaní nesčetně, přesto vám to ale nezaručí dobrý výsledek.

Namísto citování z podobných publikací jsem pro vás připravila několik pomůcek, které já osobně považuji za užitečné, které mám vyzkoušené sama na sobě a které mi pomáhají.

 

Krok první – zrození postavy

Jako první věc vůbec, bych autorům poradila zamyslet se, co by od dané postavy potřebovali. Můžete vymyslet sebelepší postavu, ale pokud pro ni nebudete mít v příběhu využití, je vám k ničemu.

Co jsem si všimla u jiných autorů, většina z nich postupuje více méně opačným způsobem. Řeknou si, že potřebují hlavního hrdinů, vezmou si papír a tužku, napíší si jeho/její jméno, pod to tři dobré vlastnosti, tři špatné a až na základě toho pak začnou vymýšlet příběh s daným jedincem.

Hezké, ale dle mého názoru zcela neefektivní a nepraktické. Proč? V momentě, kdy se při psaní doopravdy vpravíte do příběhu, začne se sám odvíjet jistým směrem a je dost možné, že vás strhne a vaše dokonalá postava poletí spolu s vámi. V ten okamžik uděláte to, co téměř každý – budete motivaci hrdiny přizpůsobovat potřebám příběhu a jeho chování se tak stane nelogické.

Postava má sloužit příběhu a ne naopak. Tak proč to nevzít v potaz hned na začátku? Uvedu příklad na mém oblíbenci.

V mém světě vypukne válka a jak všichni víme, válka stojí peníze. Vyvstává tedy jasná otázka: Kdo ji bude financovat? A je to – postava se zrodila a ani to nebolelo!

 

Krok druhý – motivace

Máme tedy postavu a taky máme vyjasněno, co chceme, aby pro příběh udělala. Teprve v tuto chvíli můžeme začít přemýšlet nad její osobností. Nad tím jak nastavit její charakter, aby nám byla co platná a splnila svou roli.

Ukažme si to zase na příkladu. Klaďme si otázky! Postava má sponzorovat válku. Kdo by sakra byl tak blbej, aby dobrovolně platil válku? Vy byste to snad udělali? Já rozhodně ne, čili je nutné se zamyslet. Dát postavě důvod k tomu, aby pracovala ve vašem autorském zájmu.

Má postava se proto stala nesmírným boháčem, který má tolik peněz, že se už zkrátka nudí. Nebaví ho normální věci nás běžných smrtelníků. Hledá s trochou nadsázky zvrhlé vzrušení. Tak proč ho nedosáhnout třeba tím, že bude financovat válku? Pozorovat, jak se dvě velká vojska navzájem perou, je přeci lepší, než hrát si doma na podlaze s cínovými vojáčky jako malé dítě.

Základ položen. Teď si můžete pokládat další otázky a postupně vrstvit a nabalovat: ‚Proč by podpořil právě tu stranu, kterou já jako autor potřebuji?‘ ‚Kde by vzal takové jmění?‘ – jeden  z velkých otazníků. Odpovědí na něj však rozvinete nejen postavu, ale i daný svět a jisté závislosti v něm, což je velice produktivní. Máte to takové dva v jednom. Všechno hraje hezky dohromady a není na tom vůbec nic složitého 😉

 

Třetí krok – psychologie postavy

V této chvíli před sebou máte obrys vaší postavy, což je ale samozřejmě pro kvalitního hrdinu příběhu málo. Nikdo z nás není černobílý. Pokud chcete skutečně realistickou postavu, se kterou se čtenář může hravě ztotožnit, musíte jí dát barvy. Spoustu odstínů, které člověka přinutí dýchat spolu s ní. Oživte svou postavu a dejte jí třetí rozměr. Donuťte ji opustit stránky rukopisu a vtiskněte ji čtenáři přímo do mysli.

Zní to krásně, že? Nicméně lehce se to řekne a hůř udělá, jak už to bývá. Něco takového samozřejmě není vůbec jednoduché, přesto jsem přišla na jakýsi trik, který se mi osvědčil a ještě neselhal – přichází řada na všemi milované psaní vlastností.

Vezměte si do ruky tužku a papír, ale nesepisujte žádné vlastnosti, které byste chtěli postavě dát. Na chvíli na ni úplně zapomeňte a napište na list deset či patnáct svých chyb a předností. Pak se na seznam podívejte a popřemýšlejte v závislosti na příběhu, které z vašich dobrých a špatných stránek by se do děje mohly hodit. Teprve až to budete vědět, vraťte se zpátky k vaší postavě a přiřazujte. Pokud je váš hrdina „kladný“ obdarujte ho výběrem některých vašich špatných stránek, pokud se chystáte psát za „zápornou“ postavu, dejte jí nějaké ze svých dobrých vlastností.

Pravděpodobně se teď ptáte proč? Taky se vám dost možná zdá tento postup zbytečný a složitý. S tím složitým bych s vámi docela i souhlasila, ale věřte, že určitě není zbytečný a nebudete svého času litovat.

I ti nejlepší mají své chyby, zrovna tak jako ti zdánlivě nejhorší mají své klady.

Vy sami jste barvami pro své postavy. Vaše vlastní špatné stránky, zlozvyky a návyky v chování budou působit daleko realističtěji, než kdybyste cokoliv vymýšleli. Víte, jak se chováte, když vám něco nejde nebo když jste nevyspalí a podráždění. Váš hrdina pravděpodobně probdí nějakou tu noc nad těžkým problémem, poběží někam a po pár metrech už nebude moct, protože nikdy nijak výrazně netrénoval. Navíc to, že budete psát o svých slabostech, vás dost pravděpodobně donutí zamyslet se sami nad sebou. Pak se možná dostanete do fáze, že se díky vaší postavě přinutíte být lepší.

Dám příklad opět na stejné postavě jako u předchozích kroků. Mého boháče bych charakterizovala jako více méně kladného hrdinu. I když si rád hraje s lidmi, v jádru je to lidumil, který manipuluje svým okolím více méně pro všeobecné blaho. Co mu ale dělá problém je dělit se s ostatními. Dát někomu kousnout z jablka, které zrovna jí, ho nikdy samo od sebe ani nenapadne. Také zapomeňte, že byste od něj někdy slyšeli slovo děkuju. A zrovna tímto se dostávám k příkladu toho, kdy najednou nevytváříte vy postavu, ale ona vás. Díky mému boháči jsem si uvědomila, jak málo slovo děkuju používám a začala jsem ho říkat daleko častěji a nebrat věci, které lidé okolo dělají, jako samozřejmost, ale víc si jich vážit.

 

Obdobně je to s dobrými vlastnostmi „záporných“ postav. Váš padouch může být sebevíc zákeřný, ale čtenář se s ním může ztotožnit, pokud například bude umět uznat vlastní chybu, nebo se usmát na malé dítě při vzpomínce na vlastní dětství.

Možností je opravdu hodně – jste přeci zajímavé osobnosti, tak se nebojte to na svých postavách ukázat a vdechnout jim část vás!

 

Čtvrtý krok – minulost

Bod číslo čtyři úzce souvisí s krokem dva – motivací, ale pro kratší žánry, kdy si můžete dovolit promyslet vše dopředu, není nezbytně nutný.

Minulost je něco, co člověka bezesporu ovlivňuje. Motivuje ho, a to často ne vždy na první pohled logicky. Hrdina jedná na základě svých zkušeností a vy jako autor díky ní můžete odůvodnit leccos. Připodobnila bych ji k jakémusi deus ex machina. Nepotřebujete žádné čáry a magii a přitom spolehlivě a rozumě vysvětlíte i značně podivné pohnutky.

Malý příklad opět na mé postavě – nedávno mi bylo vytknuto, že můj boháč má sklony k tomu být až moc dokonalý – není se čemu divit, mám ho prostě ráda a je to vidět. Za každých okolností jedná vždycky správně a to, že někomu nedá půlku pečínky, zase něco tak neodpustitelného není. Proto jsem se rozhodla sáhnout právě do jeho minulosti a vypustit některé dávné hříchy, které má na svědomí. Boháč tak získal zase další odstín a stal se o něco zajímavější a méně předvídatelný.

Postavy nemusí vypadat reálně jen na obrázku. I když z vnějšího popisu o Boháčovi nepadlo ani slovo, myslím, že ho jistě poznáte i bez něj. (Obrázek z titulní strany novely Spirála smrti a její hlavní postavy – Goroes, Sabastin, Dejána a Xhonir, autor R. Havran)

 

Závěrečná rada na konec

V popisu, jak vytvořit postavu, by se dalo jistě pokračovat dál. Věc, se kterou si já osobně hodně pohrávám, jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami. Na to je ale potřeba mít charaktery daných hrdinů už alespoň částečně promyšlené a stavět více méně na nich, a proto bych výše zmíněné považovala za základ, se kterým si pak můžete dovolit dělat doslova, co chcete.
Pokud budete mít postavy vymyšlené pro příběh a podaří se vám dát jim pevným charakter, zjistíte časem, že nemusíte ani nijak zvlášť vymýšlet další děj a zápletky. Díky vnitřnímu životu hrdinů a jejich vývoji vám budou nové nápady vznikat pod prsty doslova samy od sebe.

 

No tak co, ještě budete vytvářet postavu sepisováním jejích dobrých a špatných vlastností?

, ,

Fantasy svět? Žádný problém!

Zdroj: jez92.deviantart.com/

Někdo by si možná řekl, že vymyslet si svůj vlastní svět není nic těžkého. Vždyť tam, kde je vše dílem autorovy fantasie, nemůže být přeci něco špatně. Jenže to je OMYL. Vystavět fantasy svět bez určitých znalostí je, jako kdybyste se snažili postavit dům a nevěděli, jak vlastně mají vypadat základy.

Pokud jste na hodinách zeměpisu, dějepisu, biologie a jiných předmětů zaháleli a říkali jste si: To stejně nikdy nevyužiju, pravděpodobně jste netušili, že jednou budete psát, nebo jste si neuměli představit, co vše to vlastně doopravdy obnáší.

Nebojte se, nic vám nevyčítám. Nebyla jsem jiná a teď toho hořce lituju a doháním, jak se dá, to, co jsem ve škole tak úspěšně zaspala. Je to velká dřina, ale dá se to.

Pořád nevidíte, v čem je to vlastně tak moc důležité?

Fantasy svět, i když je vymyšlený, stále musí působit věrohodně, aby se v něm čtenář neztrácel nebo aby vás brzy nepřechytračil (stejně se tak stane, rejpalů je všude plno :D, ale proč jim to usnadňovat, že?).

Dějepis

1346 – bitva u Kresčaku. Tohle je příklad jednoho z roků, na kterém náš dějepisář trval, že ho musíme umět. V životě jsem to ale nijak nepoužila.
Když píšete, není důležité, kdy se daná historická událost stala, nebo její název – vždyť beztak dostane nové jméno, to, které jí sami dáte. To, co si potřebujete odnést, jsou souvislosti. Proč se vlastně bitva odehrála, co to pak znamenalo pro náš stát? Protože věřte, že pokud se ve vašem fantasy světě přihodí něco podobného, bude to mít rovněž velice podobné následky, jaké to mělo ve skutečnosti v historii. Můžete se to snažit vymyslet po svém, jenže… Nechci vás podceňovat, ale pokud nejste žádný vojenský generál, tak vám už dopředu mohu říct, že s tím budete mít velký problém.

Zeměpis

Kde je které hlavní město, určitě také nebudete muset nutně vědět. Ale přesto zeměpis potřebovat budete, a to hlavně ten, který je spojený s fyzikou (také jste ji na střední tak nesnášeli?). Nemusíte mít ale strach. Spíš než složité vzorečky budete potřebovat znát obecné principy. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo se tak snaží dostat ten studený. Vznikají pasáty a jiné stálé větry, které ovlivňují podnebí. Při tvorbě světa si prostě nemůžete dovolit strčit poušť někam, kde by logicky muselo často pršet.
Totéž platí i o mořských proudech. Nemůžete říct: Tak a tady ten stát bude živ z mořeplavby, když je umístěn tak, že hlavní obchodní tepna by byla proti přírodnímu proudu. Tak to prostě dřív nefungovalo (zase je tu potřeba trocha toho dějepisu). Námořnictví v době, kdy ještě neexistovaly motory, zkrátka nebylo totéž, co dnes.

Biologie

Říše rostlin a živočichů. Pro lidi, kteří jsou stejně jako já rádi, že od sebe rozeznají kočku a psa, je tohle doslova peklo. Snad každému dojde, že asi nemůže do džungle vrazit polární lišku, ale i tak je potřeba dávat na některé věci pozor!
Dovolím si být konkrétní a dát vám příklad z mé vlastní zkušenosti. Psala jsem o útěku džunglí a napadení tygrem. Původní záměr byl takový, že měl zaútočit v noci a hlavní hrdina se ho snažil nalákat, aby se na něj vrhnul z toho směru, ze kterého to pro něj bylo nejvýhodnější, tudíž zepředu. No a to už byl problém a nebýt toho, že jsem si půjčila chytré knihy a měla k nim navíc ještě chytřejší přátele, už bych byla nenávratně ztracena.
Tygr útočí zásadně skokem zezadu na krk své oběti, které prokousne hrdlo. Navíc se nevydává na lov v noci, ale nejraději má večerní a ranní šero. Taková jsou fakta. Že to málokdo ví a skoro nikdo se v tom nevyzná? Ano. Přesto však každý svět dělají realistický právě drobné detaily. To, kvůli čemu pak doopravdy věříte, že nějaké takové místo existuje.
Další úskalí biologie je to, že některé pojmy z ní nám jsou naopak známé až moc a v době, v níž se většina fantasy odehrává, něco takového prostě vědět ještě nemohli. Takže koukejte rychle zapomenout na výrazy jako je třeba testosteron nebo adrenalin. Vypustit něco takového z úst, tak na vás ve středověku koukají jako na někoho, kdo právě spadl někde ze stromu a ošklivě se praštil do hlavy.
Svůj důvod, proč dávám jako příklad právě adrenalin, jistě mám. Vám, co nervové synapse (když už jsme u té biologie, že 😀 ) fungují trochu rychleji než ostatním, došlo, že tento příklad mám opět ze své vlastní praxe.
Text, ve kterém jsem to použila, už četlo hodně lidí. Dokonce jsem ho i s touto chybou odeslala do soutěže, i když jsem o ní věděla. Lenost vymýšlet tomu synonymum vyhrála. V soutěži zatím nevím, jak si povídka stojí, nicméně nikdo z těch, kterým jsem to dávala k nahlédnutí a ke kritice, si toho ještě nevšiml. Jednoho čtenáře jsem na to dokonce upozornila a jeho reakce zněla: Vidíš, kdybys to neřekla, tak to normálně přejdu.
Přesto však to beru jako něco, co do fantasy nepatří a čemu by se mělo v rámci možností vyhýbat. Z malých chyb pak vznikají velké a, co si budeme povídat, čtenář je tvor chytrý.

Tak to by byly mé praktické postřehy a zkušenosti. Jaké jsou ty vaše? Setkáváte se s podobnými problémy? Jak tvoříte své světy? Nebo patříte mezi ty rejpaly, kteří takovéhle věci hledají a rádi si na autorech sem tam smlsnete?