Erik Kováč – Bosáč alebo príbeh pána Targona

Zdroj: http://www.deviantart.com/morelikethis/74114903

Slovenských účastníků v soutěži „Muž, který chodil bosý“ nebylo mnoho, i tak si ale v konkurenci českých autorů vedli více než dobře. Erik Kováč se umístil čtvrtý, pouhý půl bod od soupeřů na druhém a třetím místě. Jeho dílo v sobě skrývá vtip a je psané velice čtivým způsobem. Užijte si ho stejně jako já a další porotci ?

Obloha sa už dávno rozjasnila a na jej belasý podnos sa vyšplhal rozžeravený kotúč. Kdesi v diaľke sa ozývalo žblnkotanie priezračnej vody a vtáčí orchester. Pán Targon sedel na úzkej lavičke z bukového dreva a čosi nezrozumiteľné si mrmlal popod nos. Už dlhé roky žil sám a zavše nepôsobil, že by sa dožadoval nejakej spoločnosti. Život na okraji mesta mu zjavne stačil. Teda, aspoň sa tak tváril. Tak, ako každé ráno, vytiahol z hlbočizných vreciek na zamatovom kabáte krabičku tabaku. Zrovna si sporadicky vykladal nohy, keď mu slnko hladilo zvráskavenú tvár. Zhlboka sa nadýchol. Zbožňoval ten pocit. Možno to bol jeden z dôvodov, prečo v tak skorých hodinách vysedával pred svojím domom. Alebo sa chcel len posťažovať sám sebe, akí sú všetci jeho susedia hlúpi naničhodníci.

V celom meste o ňom kolovalo veľa nepekných klebiet a on to dobre vedel. Poznal aj tú strašnú prezývku, ktorú mu vymysleli Zarastení z Pivnej uličky. Tú rodinu nikdy nemal príliš rád. Boli to preňho iba obyčajní ožrani s rozumom kuracej polievky. Ak mohol, oblúkom som im vyhýbal.

Prebehol pohľadom vôkol seba a už sypal tabak do pripravenej fajky. Bola tenká a dlhá asi ako jeho ruka. Na prvý pohľad kvalitná práca. Kedysi dávno ju dostal od svojho otca. Netrpezlivo sa zahniezdil a začal vydychovať husté obláčiky všakovakých tvarov. Popritom si schuti pohmkával, akoby sa snažil pozliepať texty starých piesní. Preskakoval z jednej melódie do druhej a zavše by si nepriznal, že mu pamäť neslúži tak, ako kedysi.

Odrazu kdesi v diaľke započul blížiaci sa zvuk. Len čo zistil, že si aj niekto ďalší pohmkáva, naježil sa. Ako si dovoľuje nejaký cudzinec pospevovať na jeho pozemku? Toto je len a len jeho pokojné ráno a nikto mu ho neprekazí! Zvýšil hlas, akoby sa ho snažil prehlušiť. Kroky boli čoraz zreteľnejšie a pán Targon už nevládal udržiavať tempo.

„Dobré ráno,“ ozval sa veselý hlas po jeho pravici. Pán Targon zvraštil snehobiele obočie a nepokojne vydýchol z fajky. Chvíľu si nedôverčivo premeriaval mladého škriatka. Vtom sa ozval tlmený zvuk a obom do nosa udrel smrad.

„Ako komu, Ryon,“ neochotne odvetil. Vymenili si pohľady. „Ty si si prdol.“

„Ja? Nie, kdeže.“

„Ale áno, cítim to. U všetkých podojených kôz, to nejde necítiť. Doslova to dráždi zmysly, rovnako ako ten tvoj vrkoč, čo máš na hlave.“

„To je zargutt, symbol našej rodiny, pán Targon,“ pokorne odvetil. Snažil sa pôsobiť vyrovnane, hoci bola jeho česť pošliapaná.

„Mne je jedno, čo to je. Dôležitejšie je, že si si prdol. Ešte k tomu pred dvermi môjho domu. Ty chceš zadusiť moje drahé kvetinky? Veď sú také mladé!“

„Nie, to nie…“

„Chceš mi povedať, že nie sú mladé?“ Prerušil ho pán Targon celý rozrušený.

„To som nepovedal.“

„Nevedel som, že klamanie a plynatosť sú silné stránky škriatkov.“

„Ja neklamem, nikdy. Naozaj som to nebol ja.“

„Radšej mi ukáž, čo nesieš,“ zahundral, „kým ešte dýcham.“ Vzápätí mávol rukou a zhlboka nasal dym.

„Poď bližšie, hádam si nemyslíš, že starec ako ja sa bude naťahovať,“ precedil a pomyselne sa usmial. Pán Targon s obľubou zneužíval svoj vek, hoci bol mimoriadne čiperný. Vždy si rád z niekoho vystrelil. Schmatol list s červenou pečiatkou a vystrel ho pred seba. Žmúriac si nasadil malinké okuliare, ktoré mali podivný tvar sklíčiek a viseli mu na trblietavej retiazke na krku. Po chvíli zarazene vstal, pokrčil list a vrazil si ho do vrecka. Spod rúšky hustého dymu mu zaiskrili svetlozelené oči.

„To je neslýchané,“ nahnevane odfrkol a strčil si fajku do úst. Potom si upravil kabát smaragdovej farby a opierajúc sa o palicu podišiel na chodník, ktorý viedol k jeho domu. „Nechceš sa chvíľu zdržať?“

„Ale ja som prišiel len…“

„Nebudeme to riešiť vonku. Je tu priveľa očí.“ Ryon sa obzrel.

„Vtáky nevedia hovoriť, pán Targon.

„Neodvrávaj a poď,“ zvýšil hlas, „ak budeš poslúchať, možno ti dovolím si aj sadnúť na stoličku.“

Ryon si ho nechápavo prehliadol, ale nakoniec poslúchol. Hoci roznášal poštu už dva roky, pán Targon ho zakaždým prekvapil niečím novým. Vždy to bol čudák. Niekedy mal pocit, že žije vo vlastnom svete. Samota ľudí mení.

„Aj tak si prdol,“ zahundral takmer nečujne, akonáhle Ryon prešiel honosne zdobenými dverami. Dom, v ktorom sa práve nachádzali, nebol ani zďaleka tak široký, ako vysoký. V celom meste sa vypínal, akoby to bola veža. Ani sám pán Targon presne nevedel, koľko má poschodí. A možno to už zabudol. Sotva za sebou zabuchol dvere a už Ryon pojašene vybehol po točitých schodoch. Vždy chcel vedieť, čo sa ukrýva v tak veľkolepom dome. Mestom sa šírili klebety o bohatstve a túžba nazrieť dnu sa vznášala vzduchom. Pán Targon však neznášal návštevy a bez váhania zavrel dvere pred nosom každému škriatkovi, ktorý sa pred nimi zjavil. Ryon nechápal, prečo to práve jemu dovolil. Bol si viac, než istý, že má niečo za lubom, no takúto ponuku nemohol odmietnuť.

„Tadiaľto,“ ozval sa starý hlas nad ním. Ozlomkrky zdolal schody a zastavil pri dverách, kde stál pán Targon.

„Ako ste sa sem dostali tak rýchlo? Išiel som prvý a vás som nikde nevidel.“
„Je to môj dom, Ryon,“ usmial sa. „A moje veci. Beda ti, ak sa niečoho dotkneš.“ Následne vytiahol fajku, ktorá ešte stále nedohorela. Voviedol mladého škriatka do komnaty, ktorá bola oveľa väčšia, ako sa mohlo zdať.

„Sadni si,“ povedal mimoriadne pokojným hlasom. Nohy sa mu šúchali o príjemne hladkú kožušinu, ktorá sa tiahla po celej podlahe. Oproti stolu stál mohutný krb. Pán Targon siahol do hlbokých vreciek svojho kabáta. Vzápätí sa obzrel ponad pravé plece a nenápadne do krbu vhodil za hrsť podivného prachu. Takmer ho nebolo vidno. Odrazu sa krb rozhorel a miestnosť rozžiarilo oranžové svetlo. Sotva si Ryon uvedomil, čo sa deje a už oproti nemu sedel jeho hostiteľ.

„Ponúkni sa,“ posunul k nemu pletenú misu. Ryon si nedôverčivo prezrel čudesné veci v čokoláde, ktoré na neho pozerali. Len ťažko by ich nazval dajakými plodmi. Vzal jeden do ruky a neochotne doň zahryzol.

„To sú kamene,“ zmätene zo seba dostal.

„Ó, áno, prepáč, väčšinou nemám návštevu, ktorá má ešte zuby.“

„A kedy ste ju mali naposledy?“
„To chceš odo mňa priveľa, chlapče,“ vydýchol obláčik dymu a vyložil si bosé nohy na stôl. Ryon zdesene odvrátil zrak. Až teraz si uvedomil, aké majú škriatkovia veľké chodidlá. Tie pána Targona boli plesnivé, špinavé a páchli ako protéza Ryonovho pradeda. Už chápal, prečo všetci nosia tie dlhé, špicaté topánky. Starec sa rozosmial. Na chvíľu akosi zvážnel.

„Si taký istý, ako všetci ostatní.“

„Aký?“ Pozdvihol zrak na štrbavý úsmev pána Targona. Vôkol neho sa vznášal dym a istý odpor, ktorý doteraz skrýval. Kdesi vzadu popraskalo horiace drevo.

„Poslušný. Robíte čo vám prikázal starosta Mende. Pohŕdaš mnou len preto, že som sa vzoprel zákonom a nenosím tie hlúpe topánky. A kvôli tomu mám byť vykázaný z mesta?“ Rozhnevane hodil na stôl list, ktorý mu Ryon predtým priniesol. „Škriatok, ktorý nemá vlastnú hlavu, nežije. Vybral som si samotu a som rád!“ Zložil nohy a pohodlne sa usadil. Ryon chvíľu nenachádzal slová. Akoby mu zamrzli na perách a on rozmýšľal nad tým, čo povedal pán Targon.

„Ale kvôli tomu ste ma sem neprizvali, je tak?“

„Nie,“ odtiahol fajku. „Viem, že ma nazývate Bosáč a ulicami mesta a povráva, že som blázon. Povedz mi, chlapče, nechcel by si zažiť dobrodružstvo, po ktorom dosiahneš to, po čom v kútiku duše túži každý škriatok?“

„Čo je to, pán Targon?“ Napäto nastražil uši.

„Sloboda. To, že za tými múrmi leží bohatstvo je pravda. Nie však také, aké si všetci predstavujú. Sloboda, Ryon, je najväčšie bohatstvo. A ja ti ho pomôžem získať.“

„Prečo by ste to robili?“ Pán Targon dvakrát klepol prstom po liste, ktorý ešte stále ležal na stole.

„Ako si si určite všimol, tento starý blázon bol vykázaný z mesta. Ja pomôžem tebe a ty zase mne. Je to jednoduché, ako recept na kuraciu polievku.“
„Platí.“

„Výborne, výborne,“ mrmlal si popod nos pán Targon, keď nepokojne pobehoval sem a tam. „Ešte toto, áno, to sa zíde.“ Strčil si čosi do vačku.

„POČKAŤ!“ Zjačal a zastavil tak prudko, že mu malinké okuliare skoro vypadli. Tvár mu kypela hnevom, bol akýsi nesvoj. „Na to najdôležitejšie sme zabudli!“ V momente začal prehrabávať všetky veci v skriniach, truhlách, či hromadách harabúrd, ktoré sa váľali kdesi v rohu. Prehľadával dokonca aj také miestnosti, o ktorých Ryon ani len netušil. Priamo v stene za ním sa tvorili a presúvali ďalšie komnaty, odkiaľ pán Targon vyhadzoval veci.

„Mám to!“ Skríkol a uponáhľane vytiahol krabičku tabaku. Naraz mu spadol kameň zo srdca „Henten mi už došiel.“ Akonáhle si doplnil zásoby, zvyšok odložil do vrecka.

„Počkať,“ ozval sa tentokrát pokojnejší hlas pána Targona. Celú tvár i sklíčka mu zahalil oblak a kruhy dymu, ktoré vydychoval. „Na niečo som zabudol. Kde presne sa má konať dnešná oslava Zlatej päty?“

„Pivná ulička,“ zmätene odvetil Ryon. Pán Targon z jeho slov nebol vôbec nadšený. Dobre vedel, kto býva v Pivnej uličke. Kedysi dávno sa zaprisahal, že tam už nikdy nevkročí.

„Dobre,“ ťažko zo seba dostal a pre upokojenie si znova potiahol z fajky. Prehltol horkú slinu. „Budiš. Poď, čoskoro sa zotmie, už nesmieme stratiť ani chvíľu.“ Vzápätí sa zvrtol na päte a podišiel ku krbu. Ryon ho nasledoval.

„Pýtal si sa, ako som tam bol skôr než ty, keď si išiel po schodoch,“ uškrnul sa a hlboko zalovil do ľavého vačku kabáta. „Na každom poschodí je takýto krb. Chyť sa jej, no tak.“ Ukázal na palicu, o ktorú sa ešte stále opieral. Ryon bez váhania mlčky poslúchol a sledoval, čo sa bude diať. Pán Targon vrhol do ohňa hrsť žltého prachu, ktorý predtým vytiahol. Naraz sa plamene rozbúrili a sfarbili na jagavo fialovú. Do uší oboch škriatkov udrelo svišťanie. Pri odchode Ryon uvidel lesknúce sa tehly krbu a oheň, ktorý ich pohltil.

Vtom sa ocitli takmer na najvyššom poschodí domu. Vzduch tu bol o čosi chladnejší a dlhé sviece na stenách osvetľovali okolie.

„Už sme blízko,“ ukázal pán Targon na staré dvere, ktoré sa takmer strácali v tme na konci chodby pred nimi. Opäť siahol do jedného z vreciek zamatového kabátu. Tentoraz doň ponoril celú ruku. Ako keby nemalo žiadne dno. A možno tomu tak aj naozaj bolo. Len čo ju vytiahol, vsunul hrubý kľúč do dvier oproti. Cvak. Ozvalo sa prenikavé vŕzganie a mrazivý prievan im prebehol po tele. Uprostred tmavej miestnosti, ktorej steny boli postavené do tvaru šesťuholníka, sa vypínal kamenný stôl. Na ňom ležal džbán a šesť pohárov. Pán Targon vzal džbán a naplnil vodou dva poháre. Vzápätí jeden podal svojmu spoločníkovi a druhý si nechal.

„Keď ti poviem, vylej ho sem.“

„Na stôl?“ Nechápavo namietal Ryon.

„Áno. Jednoducho ma počúvni.“ Potom pán Targon začal čosi mrmlať. Ryon z toho nemal dobrý pocit. Začínal si myslieť, že škriatok vedľa neho je skutočný blázon. Z múrov vôkol neho cítil strach. Bol mu povedomý, akoby to bol ten jeho.

„Priprav sa,“ šepol pán Targon. „Teraz.“ Obaja vyliali poháre na to isté miesto. Chvíľu sa nič nedialo, no potom sa voda vsiakla do kameňa. Vytvoril sa akýsi portál, z ktorého šľahali purpurové plamene a na hladine praskali bubliny. Len čo sa Ryon zvedavo naklonil, pán Targon ho zastavil a vypustil ďalší obláčik dymu.

„Má s tým niečo spoločné tá fajka?“

„Nie, len som si chcel jednoducho potiahnuť, než pôjdeme,“ usmial sa a strčil ju do vrecka. Následne sa obaja vyšplhali na stôl a spoločne skočili do portálu. Celou miestnosťou sa rozniesol ostrý sykot a čarovný portál sa uzavrel. Ostal po ňom iba chladný kameň. Dokonca aj poháre sa vrátili sa svoje miesto.

„Nič nevidím,“ ťažko zo seba dostal Ryon. Jeho hlas znel akosi podráždene.

„Nepotrebuješ nič vidieť.“

„Ale vy mi sedíte na hlave, pán Targon.“

„Prepáč,“ odvetil a skôr, než zoskočil zo svojho spoločníka, uponáhľane si potiahol.

„Kde to sme?“

„V Pivnej uličke,“ napravil si kabát, „teda, ak som sa nepomýlil. To by bolo nemilé.“ Stáli v rohu ulice, ktorá sa tiahla ďaleko pred nimi. Po bokoch bledých múrov ležali sudy, bedne a rôzny tovar, predovšetkým pivo, ktorý predtým škriatkovia vykladali na vozy. Zem bola tvrdá, špinavá a vzduchom sa niesol pach očakávania.

„Kde sú všetci?“
„Zrejme sa Zlatá päta už začala. Oslava príchodu jesene je veľká vec, o tom niet pochýb.“ Pán Targon nasal vôňu svojho tabaku a pátravo sa rozhliadol. „Svoj domov poznám, ale v týchto končinách som nebol desiatky rokov. Musíš ma viesť.“

„Dobre,“ kývol hlavou.

„Ale Ryon,“ chytil ho za plece, „nemáme čas otáľať.“

„Nebojte sa, pán Targon. Som poštár, poznám všetky cesty.“ Nasadil dôležitý výraz. „Tadiaľto, poďte.“ Onedlho sa stratili za rohom. Ozlomkrky utekali tmavými ulicami mesta. Pot i strach im stekal po tvári a vlasy im viali v chladnom vetre. Ryon bol celý strapatý, no pán Targen už nemal toľko vlasov, aby mohol byť. Obloha bola zatiahnutá a vysoko na nej trónil mesiac. Obaja škriatkovia vedeli, že už nemajú veľa času do konca oslavy. Museli byť však obozretní, aby ich nik nezbadal. Pán Targon bežal z posledných síl, keď ho Ryon zastavil.

„Už sme tu.“

„Výborne, výborne,“ mrmlal starec a opierajúc o palicu lapal po dychu. Okolím sa ozýval hluk a výkriky škriatkov uprostred Pivnej uličky. Starosta Mende sa chystal na svoj prednes.

„Rýchlo, lebo bude neskoro,“ popohnal spoločníka pán Targon a spoločne sa krčiac predrali za drevené pódium.

„Aký je váš plán?“
„Plán?“

„Áno. Dôvod, prečo sme sem prišli. Vari ste zabudli?“
„Nie, nie, samozrejme, že nie,“ vydychoval. „Odlákam pozornosť a ty starostovi strhneš topánky. Bude to síce menšia potupa, akú si zaslúži, ale pobúri to ľudí a presne o to nám pôjde. Zvrhneme jeho moc a rešpekt pred všetkými ľuďmi. Aj tak ho nemajú príliš radi. Teda, aspoň myslím.“

„Ja? Prečo ja?“

„Si oveľa rýchlejší. Mňa naopak všetci neznášajú,“ potiahol si z fajky, „ale aj ja ich.“

„To nie je pravda, len vás majú za blázna a čudáka.“

„To neznie o moc lepšie.“

„Pán Targon, nie ste blázon. Iba vidíte veci z iného pohľadu a robíte si to, čo naozaj chcete. Žijete ako slobodný škriatok.“ Starec sa usmial. V skutočnosti bol viac dojatý, ako na sebe dal poznať.

„Po dnešku budeš aj ty, vy všetci.“

„Ak to nevyjde, starosta ma dá povesiť. A vás tiež.“

„Vyjde to. Musí. No tak, už bež. Ja odlákam pozornosť.“ Podali si ruky a pán Targon obišiel pódium. Pritiahol si kabát a náhlivými krokmi sa so sklonenou hlavou predral davom.

„Drahí občania. Dnes je skutočne výnimočný deň a ja som rád, že mám tú česť ho s vami osláviť. Zdvihnime teda poháre, drahí bratia a sestry, a privítajme spoločne nové ročné obdobie!“ Starostov hlas znel presvedčivo, no predsa sa medzi škriatkami našli aj takí, ktorí ním pohŕdali. Možno už dávno pochopili, že ich využíva. Mende schmatol honosne zdobený pohár a popod fúzy sa mu mihol potmehúdsky úsmev. Tmavé oči a dlhý nos ešte viac zdôrazňovali jeho dominantný postoj.

„Nech žije…“

„Ako sa opovažuješ,“ vykríkol pán Targon a všetky zraky padli naňho. „Ako sa opovažuješ správať k škriatkom, akoby ti patrili?“
„Ty? Čo tu ešte robíš? Bol si vykázaný z…“

„Áno,“ prerušil ho, „ale z mesta, ktoré bolo predtým čestným a váženým obchodným strediskom. Toto mesto ti nepatrí.“ Obrátil sa k ostatným. „Kto to kedy videl, aby škriatkovia, kedysi vznešená a slobodná rasa bola niečím obmedzená? Kto to kedy videl, aby nám starosta prikazoval, čo smieme nosiť a čo nie?“

„Nemáš právo ďalej hovoriť! Chyťte toho klamára!“ Vyštekol Mende. Odrazu sa prikradol Ryon a z celej sily mu strhol topánky. Starosta skríkol a vyľakane sa zrútil k zemi. „Čo si to…“

„Hovorím, zbavme sa toho podlého hada,“ vyhlásil pán Targon. „Buďte slobodní!“ Odrazu dav začal výskať. Všetci škriatkovia si vyzuli topánky a rozhnevane ich hodili po starostovi. Ten sa skľúčený váľal po zemi. Snažil sa ujsť, ale Ryon ho zastavil.

„Toto, drahí občania, je váš nový starosta,“ dodal pán Targen a palicou ukázal na svojho spoločníka. „Nech žije sloboda!“

Sotva si Ryon vyzul topánky a už všetci prítomní zborovo kričali jeho meno. Nikdy v živote nepocítil väčšiu úľavu, ako teraz. Chladný nočný vánok mu behal pomedzi prsty na nohách. Bol celkom bosý a vôbec mu to nevadilo. Bol to preňho úžasný pocit voľnosti. Pán Targon mal pravdu. Najväčším bohatstvom je sloboda.
Děkuji Erikovi za účast v soutěži. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo a nelekli jste se jeho délky 🙂 Již brzy se můžete těšit na rozhovor s autorem příběhu a poté na povídky na prvních třech místech. Jdeme do finále!

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran

Rozhovor s Adrianou Gombalovou

Zdroj: morguefile.com

Vítám tě u rozhovoru, Adriano. Mohla bys na úvod prozradit něco málo o sobě?

Jmenuji se Adriana, je mi 16 let a pocházím z Moravskoslezského kraje. Momentálně různě pendluji mezi městy, protože žiji opravdu aktivně 🙂

Ráda si čtu (preferuji fantasy a vzdělávací literaturu, vesměs ale nepohrdnu ničím kromě erotiky a červené knihovny), poslouchám hudbu (všechny žánry kromě country). Sportuji skoro každý den a jsem dva roky veganka. Ráda se vzdělávám ohledně zdraví a esoteriky, mým vysněným povoláním je homeopat. Hraju na housle a na kytaru, pokouším se i o bicí. Miluju čaje – nesladím, nekapu citron, prostě vychutnávám v surovém stavu. Momentálně studuji na jazykovém gymnáziu, za rok plánuji studovat na rok ve Francii. A zbožňuji cestování. Navštívila jsem již několik exotických i neexotických zemí a jsem vděčná za svou úžasnou rodinu, která mi tyto cesty umožnila.

 

Tak to jsi ještě hodně mladá autorka. Jak dlouho se psaní věnuješ?

Už od té doby, co jsem vlastně ani psát neuměla 😀 Pamatuji si, že jsem jako malá psala pokračování Pirátů z Karibiku – byly to jenom vlnovky, které nedávaly žádný smysl, ale já se svým dílem byla naprosto spokojená. Dělala jsem potom že knihu jakože předčítám a přitom si přeříkávala dopředu vymyšlený příběh. Psala jsem tehdy pokračování na téměř každý film nebo knihu, co jsem přečetla. Vytvářela jsem i vlastní příběhy, ale nikdy jsem je nedokončila, většinou jsem skončila u páté kapitoly. Většinou se jednalo o mé fantazie, které bych chtěla prožít. Dodnes mám ty sešity plné hrubek a stylistických chyb uschované a ráda se nad sebou pousměji 🙂

 

Piráti z Karibiku, tak to by se ti mohla líbit soutěž, která nyní na blogu proběhla – Piráti bez moře. Ale zpět k rozhovoru. Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

Už od mala miluju knihy a psaní knih. Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Protože mi však rodiče vtloukali do hlavy, že mě to neuživí, chtěla jsem potom být právničkou, protože z toho jsou prý dobré peníze. Pak přišlo období rockové zpěvačky a veterinářky potom zase práva no a nakonec mě před pěti roky chytlo téma lidské zdraví a toho se dodnes držím.

 

Něčím podobným si asi prošlo mnoho z nás 🙂 Další věc, která by mě zajímala, je, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Potřebovala jsem postrčit, abych něco vytvořila, protože jsem se dlouho věnovala pouze mé knize, kterou bohužel nikdo nechce vydat… A tak nějak jsem opomenula tvorbu kratších děl. Kniha samonákladem by byl krásný sen, ovšem předtím mi musí někdo darovat pár tisíc 😀

 

Myslím, že na vydání vlastní knihy máš v šestnácti letech ještě čas. Vyčkej, piš dál a ono to jednou jistě přijde 🙂 Na internetu získáš jistě dost čtenářů i bez knihy v ruce, což mě přivádí k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Mám blog: http://all-is-magic.blog.cz/, kde se věnuji nejenom vlastní tvorbě, ale především zdraví, záhadám, esoterice, veganství… Zkrátka tomu, co mě zrovna obklopuje a k čemu se potřebuji vyjádřit. 

 

Děkuji nejen za odkaz, ale i za rozhovor. Určitě piš dál a zase někdy pošli něco do soutěže 😉

A pro vás, kdo jste si ještě nepřečetli Adrianinu povídku, odkaz na ni naleznete —zde— 🙂

Adriana Gombalová – Muž boso

Zdroj: http://themominmemd.com/

Adriana zaslala do soutěže Muž, který chodil bosý velice jednoduchý, pohádkový příběh, který ovšem dokázal na náš tým porotců opravdu zapůsobit. Jsem si jistá, že si po dočtení této krátké povídky odnesete silné dojmy jako my ?

Moje palce na nohou si pamatují mnoho. Pamatují si měkký mech, drsné hrbolaté kořeny stromů, hřejivou letní louku plnou mravenců, bodající zmrzlé jehličí, vlhkost oroseného čerstvě posekaného trávníku, teplo nahřátých kamenů od slunce. Co si však nepamatují je pobyt ve vězení – totiž v botách.

Pocházím z chudé rodiny a moji rodiče zkrátka neměli na boty. Sourozenci se prali o každý oškubaný pár s dírami a prošlapanými podrážkami avšak já stál opodál bos a smál se jim. Oni se potom smáli mě, celí zvědaví, jak vydržím celou zimu bez bot (minulou zimu jsem ještě lozil po čtyřech). Jakmile se na krajinu snesl první bílý poprašek, vytáhli mě ven a měřili, jak dlouho to vydržím. Prsty mi červenaly, potom modraly, ale já se zaťatými zuby vydržel až do večera. A tak probíhalo každý den. Přestože mráz štípal a bolel, zanedlouho bolest pozvolna vymizela a já měl nohy zahřáté i v těch nejkrutějších mrazech a ani ty nejostřejší kameny mi nevadily. Člověk se taky naučil při chůzi pozorovat cestu a neustále sledovat okolí, takže moje kolna se nikdy nezbarvila domodra.

Zajímavé bylo, že jsem se také zdárně vyhnul všem dětským chorobám a můj zdravotní strav byl přímo ukázkový, načež matka usoudila, že za to může můj zvyk chodit boso. Nakázala všem svým potomkům, ať se okamžitě vyzují, ale ti našli podporu v otci, který můj způsob života jednoho dne na sklonku podzimu vyzkoušel a zakrátko ulehl do postele s kašlem (ten rok jsme potom šetřili na jídle, zato všichni nafasovali novou obuv – kromě mě). Přemlouval jsem všechny okolo, aby se zbavili těch zbytečností na nohou, ale ani v rodinném kruhu ani u sousedů jsem nepochodil.

Mí sourozenci pomalu opouštěli velké stavení a zakládali si vlastní rodiny. Nakonec jsem zůstal já. Měl jsem vyhlédnuté nápadnice, avšak ty si ze mě utahovaly kvůli mému zvyku nenosit boty ani na tancovačky (sic jsem si před tím vždy nohy řádně umyl a ostříhal nehty) a odmítaly se mnou tancovat, protože: „Mohla bych ti stoupnout podpatkem omylem na nohu, což nechci.“

Avšak na svatbě mé sestry Amélie byly já a moje bosé nohy za hrdinu. Byla pozvána celá mnohočetná rodina a ještě celá vesnice. Když se slunce stmívalo, dav se začal stěhovat do hodovní síně u rybníka. Pár sklenek vína a nemotornost líbezné Kateřiny způsobily, že jí tlačenice dohnala na břeh, až skončila ve vodě. Kateřina neuměla plavat (v těch dobách uměli plavat jenom kluci, holky raději na břehu pletly věnce), začala ječet a plácala rukama jako by odháněla mouchy. Nikdo se do vody za ní okamžitě nevrhnul, protože si nechtěl zničit vyšnořené šaty a nablýskané boty, které navíc překážely při plavání. Mladíci se sehnuli ke svým načančaným šněrovacím botám – to ještě byly v módě – a tahali zuřivě za tkaničky, avšak boty jim na nohách držely jako přikované. Zato já jsem v mžiku přiskočil ke Káče, vzal ji pěkně pod lopatky a udržoval jí hlavu nad hladinou. Káča vykašlávala vodu celý večer, ale po celou tu dobu ze mě nespustila oči. Každý prorokoval, že příští svatba bude moje s Káčou. A nemýlili se.

Ten den jsem nezískal pouze ruku krásné dívky, ale i práci: byl jsem jmenován vrchním záchranářem.

S Káčou jsem po svatbě den co den chodil na dlouhé procházky: já bos, ona ve střevíčkách. Čas plynul a zanedlouho se k nám připojil pár malinkých nohou (v papučkách). Potom další (bez papuček). A pak ještě další (v papučkách). A potom dva páry najednou (obě bez papuček). Měli jsme stanovenou mezi sebou jednoduchou dohodu: kluci boso, holky v botách. Postupně páry nohou ubývaly, až zůstalo původní složení: moje bosé a Katčiné v babičkovských škrpálech. Úplně nakonec jsem chodil jenom já s dřevěnou holí a úsměvem na rtech.

 

Adrianě moc děkuji za účast v soutěži. Doufám, že si od ní v nějaké z dalších soutěží přečteme i delší dílo 🙂

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran

Pozvánka na Festival slova

Zdroj: http://www.kultura.cz/

Festival slova se bude na Grabštejně konat místo Wordfestu. S organizátory původní akce se nepodařilo dohodnout, každopádně nová kastelánka se postarala o to, že příznivci dostanou náležitou náhradu.

 

A na co se můžete v rámci Festivalu slova těšit?

 

09:00 – 10:00 Kdo píše knihy? (Představení mladých tvůrců z Libereckého kraje – moderovaná diskuze, jaké je to být začínající autor)
10:00 – 10:30 Kreativní vymýšlení příběhu (Každý příběh vzniká větu po větě – interaktivní tvůrčí dílna)
10:30 – 11:30 Jak vznikají knihy, které čteme (Přednáška o vytváření děje, zápletek a světů)
11:30 – 12:00 Interaktivní psací kroužek (Vymyslete ze zadaných slov příběh)
12:00 – 13:00 Pauza, oběd
13:00 – 14:00 Autorské čtení 1
14:00 – 15:00 Proč milujeme hrdiny v našich knihách (Přednáška spojená s workshopem vytváření vlastní postavy)
15:00 – 15:30 Autorské čtení 2
15:30 – 16:00 Jak vydat knihu (Přednáška o tom, jak je těžké vydat knihu)

http://www.hradgrabstejn.cz/

Vlastimil Diuk Čurda – Housle jsou hudbou deště

Zdroj: http://cz.forwallpaper.com/

Další z povídek, které přišly do soutěže Muž, který chodil bosý. Dílo je určeno pro náročnější čtenáře a pochází z pera Vlastimila Diuka Čurdy.

Déšť bubnuje na plech a tma se vlní jako nadouvaný satén. Kdo je? Jen loutka v cizích pažích. Co je? Lepší otázka. Zavrženíhodný zrádce, idiot, skeptik, natažená past. V dáli hrají housle, ale on skoro neslyší, jakoby ho obaloval kokon jiného světa, kde je klid, a už nic nebolí. Má rakovinu, dostal se na dno, kde se už nebrečí, pláč tu není povolený – je příliš drahý.

Housle přešly do vysokých tónů, temné kaluže bijí do stojících pneumatik jako divoký příboj. Vystupuje z automobilu opatrně, krok po kroku, aby se nesmekl a neublížil si. Byť sebemenší zranění ve světě, kde dostat se za lékařem znamená výsadní právo, na které jemu podobní nemají nárok, může znamenat ošklivé nepříjemnosti. Odbelhával se do ulice, mateřsky ho přivinující, automobil pomalu odjíždí, housle mají epický závěr, v jejich podání něco skončilo a něco se znovu rodí, neznámý si shrnul límec, aby mu neteklo za chlupatý krk, a děkuje svému osudu.

***

Část první – Za noci pára stoupá

Pokračovat dál znamenalo problém. Nic neobvyklého, ale stokrát opomíjené nebezpečí se může vymstít. A feťáci nezapomínají, pamatují si každý drobný ústupek, každou službičku, kterou jim někdo dluží, zároveň však mají obdivuhodné mezery, vzpomenout si na své vlastní dluhy. Kdyby se stalo, že by ho nechtěli pustit nebo že ho pouštěli dost dlouho a teď jim musí zaplatit, proměnila by se tato noc v utrpení, zvláště, že nemá nic, co by jim dal a oni by si vzali to jediné, o co nemůže přijít. Jenže zlé myšlenky přivolávají zlé věci a v uličce plné prostitutek pokuřujících pod převisem střech, zatlučených oken a mužů ignorujících dešťů vzdech, ho přepadla banda výrostků. Kšilty dozadu, lesklé bundy pokryté sítí prasklin, nemyté, mastné vlasy slepené bahnem. Nová hudba se rozezněla, ale tentokrát to nebyly jitřní tóny houslí utopené ve tmě, teď to byly bubny a hlas ulice, kdy ho srazili na zem, tak jak opatrně kráčel, servali mu knoflíky, roztrhali igelit, nadávali mu do opilce a… jo, ukradli mu boty.

Kopance nebyly nic, čehož někdy neokusil, a rány pěstí nikdy ho nebolely více, vždyť vrátil se znovu do ulice. Proč si myslel, že se něco změní? A teď to na něj dopadlo jako kladivo, je zpátky po třech měsících a jeho odchodu si nikdo nevšiml.

***

Část druhá: Sám sobě vlkem

Je to tak dávno, co kdy věřil v Krista. Trmácel se a neustále si opakoval, že už není. Jak může pomoci někdo, kdo je přibitý na kříž, nicméně tak podobný Ódinovi, který se pověsil na strom?

Jeho rodiče ho vždy učili k úctě, k pokoře, a potom umřeli a svět se nezastavil. Ani to nevzal na vědomí, nezpomalil se čas, ptáci nezazpívali a kresčendo sopky, vzdávající úctu smrti milým lidem, se nekonalo. Potom se jen protloukal a potloukal, lokty měl věčně odřené, kolena samou záplatu a v žalůdku prázdno, nikde nebyl doma. Kdo je? Někým neznámým, odvržencem lidí, chodec na kraji společnosti. Co je? Dobrá otázka, nedůvěřivý a zapšklý. Když lidé zradí jednou, pochopí, když podruhé, je rozmrzelný, ale když zradí podesáté, už nevěří v nápravu a hází je do jednoho pytle. Nikdo mu nepomohl a už ani nedoufal, že by se mu mohlo stát takové štěstí, jakým byl boháč, vybíraje si ho, a kterého ani neznal. V takových chvílích chápal, proč se chudé ženy stávaly prostitutkami a vrhaly se do neznámého nebezpečí.

Potácel se od stěny ke stěně, ztrácel nadšení a bolest z oteklých žeber pomalu odeznívala, jako zvon se srdcem, za jehož lanoví se přestalo tahat, a on holou nohou šlápl do odtoku. Ignoroval to, protože zahlédl kouř z popelnice.

***

Část třetí: Práce, která přichází vniveč

Každá nemocnice je cítit stejně. Páchne, je sice odpovědná za mnoho úžasných kouzel, ale páchne. Chemikálie a nemoc se zažrala hluboko do stěn a byť byla na začátku sebepříjemnější, na konci je to pouze hřbitov iluzí, maskující se omítkou nechuti a zášti k hladu chudých strávníků. On si tam žil na poměry z venku královsky. Bylo mu teplo a měl tolik slabého čaje, o kolik požádal. Sprcha, čisté prádlo, cítil se jako znovuzrozený, oholený, vyspravený. Bohatý muž mu řekl, že se o něj postará, že zařídí vše potřebné, je to pro charitu, prozradil mu v jedné slabé chvilce, on na tom nic netratí a přesto vypadá před světem jako milius.

Boháč se na něj chodil občas dívat, zatímco tam trávil den za dnem, týden za týdnem. Kůže tvrdá jako vydělaná pedešev měkla a získávala svou dřívější pružnost. Hemeroidy přestaly trápit, puchýře na zádech do jednoho vymizely. Lidé kolem něj se střídali a on odpočíval, usmíval se na pacienty a štípal sestřičky do zadku. Lidé si na něj stěžovali, a když se přišli z televize podívat a přesvědčit se o zdařilé operaci, vykřikovali o pokroku medicíny a vítězství vědy, zatímco on na ně plazil kaší pokrytý jazyk. Snídal.

***

Část čtvrtá: Staré suky

Kráčel opatrně, prodělaná operace mu jistě zajistila lepší budoucnost, ale nedali mu nic do přítomnosti. Kdo je? Zase bezdomovec, chudý pocestný, který žije ze dne na den. Co je? Horší otázka, nevěděl. Vracel se tam, kam to znal, zvykal si na to, co mu operace provedla, a byl rád, že si vzali jenom ty boty. Kráčet bosý mu nevadilo, naopak, usmíval se, i když se déšť změnil v kroupy a lidé s častými nadávkami se schovávali pod své skromné příbytky – veliké kartónové krabice, popelnice či betonové trubice. On šel dál, tady by se neohřál, ale když šlápl do odpadní strouhy a uviděl čmoud, vyrazil k němu zachránit, co se ještě dalo.

U popelnice  postupoval metodicky. Prázdným obalem od pizzy podebral drobné věci na povrchu a shrábl je na bok, aby mu při lovu nepopadaly dolů. Špačku cigarety, vydávající svůj poslední signál, věnoval zvýšenou pozornost, však dvakrát popotáhl a byl konec, nocí se rozezněl umíráček, zvonil smutně, jak se sluší na mrtvého přítele, ronily se slzy, i když se znali  jen chvíli, a jeho srdce bilo poslední okamžiky na tomto světě.

Ještě chvíli hledal poklady, nechával si padat ledové neřesti za uši, nakonec to vzdal a rozešel se do dáli, neušel však ani chvíli, když z rohu zátočiny vynořil se párek jemu velmi podobný, přátelé, bratři z matky Ulice. Místo přivítání ho přivítalo ohromené ticho, které bylo zakončené bujarým smíchem (oba bezdomovci byli schovaní za převisem), lkali, kdo se přišel ukázat, po době více než dlouhé, kdo si vzal nový šat a jak nám povyrost, starý pán, snad nebude se brzy nazývat váženým či lordem? Nevěřili, neviděli pražádný vous či slepený zrak, alkohol v krvi anebo v šat, neslyšeli, jak mu kručí v žalůdku, poprávem, když boháč mu v autě nedal ani rohlík anebo kávičku.

Ti staří byli tvrdí jako suky, čím jiným taky byli, než ořezaným stromem, když nevěřili, ale on našel v sobě nového boha, byť ho jejich slova ranila a nocí se rozezněl skřípavý dědků smích, podpořen žestěmi krupobití.

***

Část pátá: Hudba malého světa

Jak se lituje svých hříchů? S prosíkem nejdál dojdeš platí pouze u dětí, ve skutečnosti se platí zázraky. Ženy se u tepla choupí, protože se oddají zvrhlým, kteří ta kamna mají, ale muži, po těch i bez sebeúcty moc zájmu není, ne po těch starých. Kam se hnout? Do hospody? Piva na sekeru se nedávají, když jste oblečen tak vybraně, že máte zašitý i kapesník a bez knoflíků na kabátě jen dokazujete, že vám zima není. Zjišťuje, kolik škod operace ještě provedla, ale je tak promoklý, že zavděčí jakémukoliv suchému místu. Nakonec sedne na betonové podlaze, opře se o podpěru, nedokončený dům sám od sebe šumí, hraje vlastní hudbu. Přemýšlí spolu s ním, co ještě uvidí, boháč odjel, toho neuvidí, známí se ho vzdali, závidí, hledá tedy východisko, uzavřen mezi dvěma světy, novou společností, kde nikoho nezná a která se mu nelíbí, a tou starou s pachem zkyslého mléka, kde kdysi uzřel svůj osud, jako mnoho vyvolených, čekající na konec světa.

***

Část šestá: Jaké je vždy třetí přání?

 

Kdo je? Zrádce, nepatřičný, obitý a okradený, operovaný. Co je? Špatná otázka, myslel si, že někdo, kdo konečně vyroste. Boháč se choval slušně, ale po všem ho odvrhl. Chudí se k němu chovají neslušně, protože vypadal jako boháč, a po všem ho také odvrhli. Neví, nechce být sám, má rakovinu a usíná, komu se kdy stává, že by si opakovaně všiml, jak krásné je být naživu? A přitom se celý život trápí a vůbec si nevšimne, že jeho život protekl mezi prsty. On se procházel, byl šťastný, viděl svět z jiné prespektivy, a nějaký chlad, proč by si ho všímal, když měl k vidění něco úplně jiného? Nyní byl šťastný, cítil se šťastný, to bylo vždy, to co chtěl, po čem toužil – mít šanci, jakou mají jiní, a když ji dostal, zjistil, že nechce být sám, že raději omrzí dar, že raději bude se svými, tam někde dole, v bahně.

Vyhrnul si nohavice, pokochal se, podivil se, posmutněl si, a potom je vylomil, obě sestry, operované protézy, a proklínal svůj osud.

Od kolen dolů totiž neměl vlastní nohy a od mala litoval, že mu nedorostly.

 

Děkuji Vlastimilovi za jeho povídku a také za účast v soutěži Muž, který chodil bosý. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo a pointa vás překvapila podobně jako mě.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran

Rozhovor s Vendulou Brunhoferovou

Zdroj: morguefile.com

Ahoj, Vendulo. Vím o tobě, že ty se svému koníčku věnuješ opravdu intenzivně. Můžeš prozradit, jak dlouho už vlastně píšeš?

Zhruba dvanáct let, ale až od roku 2013 to za něco začalo stát, protože jsem začala chodit na workshopy.

 

Je skvělé, že získané zkušenosti umíš tak skvěle zužitkovat. Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

Tím, že mne to prostě baví a vidím smysl v tom, se touto cestou ubírat. První neumělé příběhy jsem psala už na škole, za slohovku o holčičce a yettim jsem dokonce dostala jedničku. 😀

 

Proč ses rozhodla psát do této soutěže?

Protože ji pořádá člověk, kterého mám hrozně moc ráda. 🙂

 

Tak to mě zahřálo u srdce. Děkuji 🙂 Nyní přichází prostor pro malou reklamu. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Zatím jen rady porady a recenze na www.literarnipnuti.bloger.cz. A pár starších věcí jsem hodila na Wattpad. 🙂

 

Já ještě doplním, že Vendule také vyšla povídka v časopise Pevnost, konkrétně v únorovém čísla. Takže pokud byste měli zájem, neváhejte a dohledejte si ji.

Vendule moc děkuji jak za rozhovor, tak za její povídku, kterou poslala do soutěže Muž, který chodil bosý. Kdo jste ji ještě nečetl, určitě to napravte. Odkaz na ni naleznete —zde— 🙂

 

,

Jitka musí trpět!

Zdroj:

Víte, jak se říká, že každý správný hrdina musí trpět? Čtenář by si ho totiž jinak neoblíbil. Chce zažívat to špatné spolu s ním. No, a aby byl takový hrdina dobře popsán a jeho útrapy vylíčené do detailů, řekla jsem si, že autor musí trpět také, muhaha ? A do čeho, že jsem se to vlastně pustila?

Cesta do středověku

Poslední tropický víkend tohoto léta, 15. a 16. srpna, jsem strávila v historickém kostýmu na akci s názvem Cesta do středověku. Výprava měla jediný cíl – seznámit autory fantasy s tím, jak se kdysi cestovalo a co vše mohlo poutníky potkat. Takhle to ještě nezní jako takové utrpení, ale věřte – bylo.

Horko, horko, horko

Ano, první poznatek byl, že když na sebe v pětatřiceti stupních navlečete kostým z doby husitské, které se jinak přezdívalo také malá doba ledová, budete se péct.

cesta-do-stredoveku-prvni

Celý den začínal ráno v osm příjezdem do obce Svatý Hubert, kde jsme dostali zmíněné historické oblečení. Dámských kostýmů bylo méně, takže jsem si dobrovolně vzala pánský svršek. Ten čítal bruchy (dnešní trenýrky), spodní košili, vrchní tuniku a nohavice, které se vázaly k bruchům. Do výbavičky nám přibyla ale ještě kapuce a pak něco málo na cestu – opasek, měšec a žebračka, která byla krátce na to zatěžkána zásobami. Jídlo je zkrátka alfa a omega všech cestovatelů 😀

Hurá na cestu

Jediné, co nám po převlečení zůstalo našeho, byly boty. Zajistit každému účastníkovi takové historické, aby v nich vydržel cestu dlouhou 20 kilometrů, zkrátka nebylo v silách organizátorů. Navíc minimálně já jsem za svou obuv byla vděčná. Z každých druhých bot se mi dělají puchýře, takže by se putování také rychle mohlo změnit v peklo.

 cesta-do-stredoveku-treti

Pro některé to ale bylo utrpení i tak. Musím se přiznat, že i já měla strachu plné oči. Jsem zvyklá všude chodit pěšky, ale také jsem měla na paměti jedno: tak dlouhou trasu jsem šla naposledy asi před deseti lety. Nakonec jsem to ale zvládla a byla jsem jedna z mála, kdo si na délku trasy nestěžoval. Ono se sice na první pohled zdá, že dvacet kilometrů není zase tolik, ale když toho s sebou hodně nesete a pečete se v těch neprodyšných látkách, rychle změníte názor. Teorie o izolantech zkrátka nefunguje tak dobře, jak tvrdí fyzika 😀

 cesta-do-stredoveku-ctvrta

cesta-do-stredoveku-pata

Ať žijí spisovatelé

Naše cesta končila na hradě Krakovec, který je známý tím, že byl posledním místem pobytu mistra Jana Husa před odjezdem do Kostnice. Milovníci pohádek pak také vědí, že se zde natáčel film „Ať žijí duchové“. Střecha ale stále postavená není 🙂

Přímo na hradě jsme nespali, nýbrž nás čekalo přenocování pod mostem, který ke Krakovci vede. Zde měl také postaven stan pán z Gryfu, ke kterému naše „obchodnická“ výprava měla namířeno. Čekalo nás uvítání, jídlo a také názorná ukázka toho, jak je těžké dostat se do plátové zbroje (častá chyba autorů, kteří si myslí, že je to záležitost chvíle a jednoho člověka).

Noční prohlídka hradu

S nocí jsme spatřili nespočet hvězd. Dlouho si nepamatuju tak krásnou oblohu. Nemohli jsme sice kvůli suchům a hrozbě požáru rozdělávat oheň, ale večer jsme si užili i tak. Poblíž byl dětský tábor a zrovna pořádali bojovku na hrad. Bylo tak super strašit ty nebohé děti s mečem 😀

Za odměnu za poctivé strašení nás vzali na noční prohlídku Krakovce. Přiznám se, že tak působivou atmosféru jsem už dlouho nezažila. Stáli jsme uprostřed zřícených zdí, vše osvětlovaly jen hvězdy a občas člověk zahlédl i nějakou padat. Nezapomenutelný zážitek 🙂

 

Zákaz vstupu do stanu!

Každá správná výprava končí medovinou a já jsem u této tradice samozřejmě nemohla chybět. Co nás ale hodně překvapilo, bylo, když nám organizátor Míla sdělil, že ten pěkný stan, před kterým nás vítal pán z Gryfu, je jen pro našeho hostitele a my tam nesmíme. Chudí prý spí vždy venku.

Ihned se vznesla vlna nevole a námitky umocněné bouřkou, která byla vidět na západ od nás. Kdo zná mé texty, pochopí i argument, kterým jsem se bránila. Postavy mých povídek jsou všechno výše postavené osoby. Ty by přeci také venku za bouřky nespaly!

Shrnu to krátce. Neuspěla jsem. Nicméně jedna výhoda hovořila v můj prospěch. Vydržela jsem s pánem z Gryfu popíjet nejdéle. A když náš „dozorce“ Míla spal… domyslete si to sami. Navíc jsem měla ještě jednu parádní výmluvu: pes, který nás na cestě doprovázel, byl v tom stanu první, když poblíž zahřmělo 😀 No, co dodat? Jituška zase nemusí trpět tak moc.

Vendula Brunhoferová – Bosonoh a Chrám Svaté Tříprsté

Zdroj: http://enjoumou.deviantart.com/favourites/

Lukáš Bosonoh si svlékl kalhoty, nechal nohavice spadnout k zemi, zakryl si rukama rozkrok a zavřel oči. Kdyby to byla aspoň nějaká šikovná markytánka, která se za svou nemístnou zvědavost pak náležitě odmění, ale ruce, které mu teď hladily šupinaté nohy, byly dětské a navíc jich byl víc než jeden pár. Teď hlavně potlačit pocit lehké trapnosti.

„Mami, ten pán má kolena obráceně!“ ozval se vyděšený dívčí hlásek.

Taky se mi krejčí smál, že chci ušít kalhoty s poklopcem na zadku. Když jsem se před ním prvně svlékl, smát se přestal.

„Ty šupiny nejsou vůbec slizké!“ ťukal mu právě na stehno prstíkem malý klouček. Jemně za jednu šupinu vzal a zkusil ji utrhnout. Lukáš jemně syknul bolestí.

„Nejsem trhací kalendář,“ otevřel oči a zabořil do malých očí, které k němu vzhlížely, přísný výraz.

S těmi to ale nehnulo. „Já chci ale šupinu!“ odvětilo děcko pánovitě.

„Tak to by stačilo!“ poručil hlas otce. Lukáš otevřel oči a pohlédl na hubeného pomenšího člověka, který k němu s omluvným výrazem klusal po dvorci. Děti odešly s matkou a pán statku mu vrazil do rukou měšec s penězi, o něco těžší, než bylo dojednáno.

„Ještě jednou se omlouvám, ale Vanesa vás viděla pootevřenými dveřmi, když jste se prý převlékal a hned to vyzvonila ostatním dětem. Nedaly pokoj, dokud se prý nezeptám, jestli byste jim neukázal své nohy. Děkuji za vaši… ochotu.“ Jeden z podomků házel neforemné pytle sáknoucí krví do močůvky. Lukáš ani slovem neprozradil, jak se ty zatracené hlavy nad ránem, s promrzlými prsty a krátkou dýkou špatně uřezávaly. Místo toho přijal měšec, schoval si ho do kapsáře a s mírnou úklonou se otočil k odchodu.

„Vy nemáte koně?“ uvědomil si udiveně zeman.

„Ne, nejraději chodívám po svých a bos,“ řekl Lukáš a vyšel z vrat ven. Hned za rohem přidal do klusu, který jeho velké, neobuté šupinaté nohy snášely nejlépe.

 

Díky silným plazím nohám se mohl Lukáš přitisknout ke stromu pár desítek stop od prvního hlídkujícího, tiše vytáhnout krátkou dýku, bleskově vyrazit od stromu a skočit na záda přešlapující postavě, aniž by si ho vůbec všimla. Život ho naučil nejdřív útočit, pak se ptát. Chlap sotva hekl, když si ho Lukáš pod sebou otočil tváří k sobě. Vyděšeně se zazmítal na hnijícím listí, když mu Lukášova tříprstá hnáta začala drtit hrudník. Muž tak ani nedokázal křikem povolat případné kumpány na pomoc, jen sípal.

„Kolik vás je?“ zeptal se Lukáš tiše a mírně uvolnil stisk, aby mu mohl přepadený odpovědět.

„Pět,“ zachraptěl ležící.

Lukáš mocným máchnutím bacil ležícího pěstí do hlavy. Pak už se o nehybné tělo přestal starat, prohýbal si prsty s otlučenými klouby a opatrně se vrátil mezi stromy, kde se snažil našlapovat tak, aby jej neprozradila praskající větvička. Občas se mu to nepovedlo, takže ztuhl, a vyčkávavě vykukoval mezi stromy, dýku v ruce připravenou. Žádná postava se na něj ale neřítila, pomalu tedy postupoval dál. Hlídkující se asi nevědomky zatoulal dále, než měl, protože samotný tábor ostatních mužů byl ještě několik set stop daleko od místa, kde Lukáš muže skolil. Jak se blížil, hlasy nabraly na srozumitelnosti.

„Běž s ním, Simone,“ řekl jeden, mírně si šlapající na jazyk.

„Nasrat,“ zahučel otráveně druhý, hluboký. „Nebudu tady vašnostovi dělat chůvu. Jdi si s ním sám. Už jsem ho nechával vychcat pětkrát a jednou vysrat. Však ti procházka neuškodí.“

Pošlapaný jazyk něco zamumlá, ale s největší pravděpodobností se zvedne, protože následuje zašustění listí a heknutí třetí persony. „Vstávej, jdeme na hajzlík.“ Chvíle ticha. Pak ale Lukáš zahlédl záblesk látky pod kopcem, do kterého šplhají zajatec a jeho stráž. Jen tak tak stačí zmizet hlouběji do lesa, aby zpoza křovin sledoval, jak oba muži, spoutaný i volný, svorně močí na kůru stromu.

V tu chvíli Lukáš vyrazil, třemi tichými dlouhými kroky došel ke dvojici, stále otočené tvářemi ke stromu. Strážci praštil hlavou o strom a než začal zajatec zděšením křičet, Lukáš mu zacpal ústa. „Ticho. Odvedu tě odsud.“

Zajatec se na Lukáše i s jeho zvláštně stavěnýma nohama díval sice vyděšeně, ale tiše na srozuměnou přikývl.

„Jak rychle umíš běžet?“

„Moc ne,“ připustil zajatec. „Přece jen jsem trochu…“

„Neforemný, to vidím,“ Lukáš si schoval dýku do pochvy u opasku. Měřil si pohledem obtloustlého, avšak ne malého muže, oblečeného ve zválených, drahých šatech. Pokud měl nějakou zbraň, odpočívala někde mezi loupežníky v listí. Tlouštík váhal.

„Co?“ sykl Lukáš. „Za chvíli se i tomu nejhloupějšímu rozsvítí, že jste si odskočili na dost dlouho. Nebudeme se pro nic vracet.“

„Musíme!“ zaúpěl tlouštík. „Mám tam pouzdro s důležitými dokumenty pro pana Tagena…“

„U Svaté Tříprsté,“ zabručel Lukáš. „Tak se schovej támhle do křoví, ať z tebe není vidět ani kousek a já ti ty věci přinesu.“ Pak se otočil a seběhl z kopce dolů mezi zbylé lupiče. Po pár minutách výkřiků, šustění listí, tupých ran a čehosi, co znělo jako křupnutí, se Lukáš vrátil s koněm, zbraní, měšcem zlata a čerstvou krví na rukách.

Tlouštík sice pracně, ale bez pomoci nasedl na koně a rozjel se za neobvyklým zachráncem.

 

„Svatá Tříprstá?“ ozval se tlouštík, když vedle něj Lukáš rázoval po lesní stezce, která obloukem vedla od hlavní, kde narazil na tlupu. „On se k ní ještě někdo modlívá?“

„To nevím,“ řekl Lukáš, „ale já si moc dobře pamatuju, čí sestry mě vzaly pod svá křídla, když mi bylo nejhůř. Proč tě přepadli, tlouštíku?“

„Protože jsem vyšší administrátor Královského města Anderland, pan Artur Kaminský,“ řekl beze stopy pýchy. Zašátral ve vaku, aby ukázal potvrzení.

Lukáš odmítavě mávl rukou. „Tvoje povolenky mne neohromí. Nicméně, na něčem se dohodneme. Dostanu tě v bezpečí tam, kam potřebuješ, ale chci za to od tebe deset zlatých.“

„Platí,“ řekl Artur, místo prstenu přehmátl pro měšec a peníze ihned vyplatil. „Potřebuji do Sakhemu,“ dodal pak a Lukáš se kysele ušklíbl. To bylo přes dvacet mil, mohl si říci i víc. „Mám důležitou depeši pro pana Tage…“

„To už jsi říkal,“ přerušil ho Lukáš, „ještě si uděláme cestou malou zastávku, ke svaté, kterou už skoro nikdo nevzývá.“

Jakmile Arturovi otrnulo, začal vyprávět. Lukáš za to nebyl rád, protože o lidech, kteří byli součástí Arturových příběhů, nevěděl zhola nic. Možná se písař potřebuje tímto uklidnit. Jenže když Lukáš před soumrakem rozdělal oheň, a písař stále žvanil, došla mu trpělivost. „Tvoje příběhy mě nezajímají, zajímá mě, jak tě co nejdřív dostat do města. Bylo by dobré jít spíš spát, než mlít pantem.“

Překvapený Artur zavřel lehce uraženě ústa. Nemluvit však vydržel jen pár minut. „Co máš s těma nohama?“ zeptal se do praskání ohýnku.

„Do toho nic není,“ řekl Lukáš. „Buď rád, že jsem tě díky nim dokázal zachránit.“

„To jsem, ale co s nimi máš?“

„Moje matka byla uhranutá, když mne nosila. Málem zemřela, ale nejvíc jsem to odpykal já. Mám zkrátka ještěří nohy. Je mi jedno, kdo nebo co to způsobilo. Prostě takový jsem. Jiné mi nenarostou.“

Artur přikývl. „Ke způsobu života, který sis vybral, jsou spíše výhodou, že?“

„Ano. Mám díky tomu velkou převahu v boji na blízko. Byl jsem rád, že mne tehdy matka Lorelai nechala několik let právě v místním Chrámu Svaté Tříprsté. Proto, pokud jsem okolo chrámu v tomto kraji, vždy ho navštívím. Zítra se tam stavíme a pak tě vezmu do Sakhemu, tam můžeš navštívit toho svého Tagena. Pak si půjdu po svých, už se neuvidíme. A už spi. Abys mi zítra neklimbal v sedle, kdyby šlo náhodou do tuhého.“ Lukáš si sežmoulal koženou kazajku pod hlavu a zíral na pableskující hvězdy mezi větvemi stromů.

„Čekáš problémy?“ zívl Artur.

„V místním kraji? Neustále.“

 

Lukáš nepochyboval, že je Artur po většinu svého života zvyklý na určitou úroveň pohodlí. Přesto si zastupující písař ani při brzkém vstávání a po hodinách v sedle ani jednou nepostěžoval.

„Odtud je to k chrámu zhruba ještě osm mil,“ sdělil Lukáš. „Teď seskoč a koně veď, pokud bude třeba, musíme sejít mimo cestu.“

Jakmile zaslechl první zaržání, Lukáš okamžitě vběhl mezi mladé stromky, které lemovaly nepříliš širokou cestu k chrámu. Artur ho i s koníkem následoval, a zapotil se, když zjistil, že musí vyběhnout na svah. Zvíře uvázal tak, aby nebylo z cesty vidět. Pak se k Lukášovi vrátil. S tlumeným heknutím sebou stejně jako Lukáš pak plácl na zem do listí a doufal, že na cestu uvidí. Blížily se hlasy. Na celé jezdce nakonec neviděl, ale stačil i pohled na hlavy s helmami, ozdobenými karmínovými chocholy a ramena, oblečená v kvalitní zbroji. Jeli pomalu krokem, jeden za druhým, v klidu, spokojení.

„Myslel jsem, že bude řvát víc,“ řekl jezdec úplně vpředu.

„Možná se spíš modlila, kdyžs ji šukal, aby bylo co nejdřív po všem,“ zachechtal se kdosi vzadu. „Zato ta moje hezky chraptěla, když jsem jí prořízl krk strunou. Kráva zasraná. Ta ruka mě bude bolet ještě pěknejch pár dní.“

„Když jsi takovej vůl, že nevíš, kde máš vercajk, když si jdeš štrejchnout, tak se nediv.“

„Jedinej vercajk, kterej byl zrovna potřeba, jsem měl tam, kam patřil,“ zavrčel zraněný popuzeně.

„A proto tě fikla baba, cháme.“

Smějící se hlasy se vzdalovaly.

Lukáš i s Arturem ještě pár chvil počkali, pak se vrátili na cestu a rychle zamířili k cíli.

 

 

Lukáš čekal vyvrácenou celou bránu, ale ta byla otevřená dokořán, jen ze dvířek čouhaly ženské nohy v plátěných botách. Zbytek těla byl vklíněn mezi zdí a těžkým křídlem brány.

Na nádvoří před chrámem ležela tři mužská těla, z každého čněla šipka či dvě ze samostřílu. Útočníci mířili přesně a zlikvidovali pacholky rychle. Lukáš ani nehmatal na hrdla.

„Prohledáme stáje a kuchyni?“ zeptal se Artur do odpoledního cvrlikání ptáků.

„Ne,“ stiskl Lukáš rty. Pohlédl na oblohu, zkusil podle polohy slunce vytušit čas. „Sestry budou v chrámu. Tuším, že zrovna zkoušely harfenickou modlitbu.“ Rázně vyšel tři schody k hlavním chrámovým dveřím a se skřípotem je otevřel.

 

I přes děsivý výjev Lukáše prvně zaplavily vzpomínky. Na to, jak klečel a drhl kamennou podlahu chrámu, na zapalování svic, na nezvykle tichý tón rozehrávající se harfy, na vůně jednotlivých sester, od květinové po těžký pach ženského potu. Prach poletoval ve sloupcích světla, které probodávaly hlavní loď. Lukáš míjel zhroucená těla v lavicích. Ženy byly podřezány, některé s hábity vyhrnutými nad podbřišky. Socha Svaté chrámu, asketické, hubené ženy, která měla dlouhé ruce zakončené masitým květem tříprstého klepeta volně svěšené podél boků, stála na svém místě. Když stanul přímo před ní, pocítil ostrý pach moči.

Nalevo i napravo od sochy stála vždy jedna harfa a strohé sedátko. U jednoho nástroje stále seděla postava, vypadala, jako když spí s hlavou opřenou o rám, kdyby ji nezradil náhrdelník vlhké krve. Z rány po okrajích ještě čněla struna. Druhá harfenistka ležela u svého nástroje, rukojeť dýky jí trčela z očního důlku. Odhalená, s nahými boky, zdravé oko zíralo do stropu. Ani jednu z tváří nepoznal, sestry, které měl jako dítě za vychovatelky, zřejmě buď zemřely, nebo odešly.

„Nemají žádné zlato?“ protrhl ticho Artur.

„Ne, jen kamenné, dřevěné nebo keramické věci,“ odpověděl Lukáš. „Nebyli to loupeživí rytíři, žádní trhani, tos poznal i ty. Tohle byl cílený útok.“

V tu chvíli zavrzaly dveře a do chrámu vešla třetí postava s mečem a dýkou připravenými k boji.

 

Elena Satri se nadechla vzduchu plného prachu a pachu krve. Mlčky přejela očima zmasakrované sestry a pak se váhavě přibližovala ke dvěma postavám, stojícím u sochy Svaté Tříprsté. Štíhlý muž dloubl do tlustého a oba položili své zbraně na zem. Elena přikývla na srozuměnou a sama zbraně též schovala. Ztuhla a zamrkala, když uviděla podřezanou harfenistku, opírající se o nástroj. Přistoupila k mrtvole a políbila ji na čelo. Pak jí uřízla jednu ze stříbrohnědých loken, které hladily struny harfy.

„Viděli jste útočníky?“ zeptala se pak. Změřila si Artura, pak Lukáše. U jeho nohou se zarazila. „Bosonoh. Slyšela jsem o tobě.“

„Houslistka,“ poznamenal Lukáš, když uviděl na Elenině krku pod levým uchem vytetované housle. „Též jsem o tobě slyšel.“

„Viděli jsme je jenom zčásti. Karmínové chocholy, dobrá zbroj,“ ozval se Artur.

„Kohouti,“ zavrčela Houslistka popuzeně. „Krutí zmrdi, placení Tagenem.“

„Tagenem?“ zbystřil Artur. „Tomu jsem měl doručit zprávu. Byl jsem ale přepaden a tady panem Lukášem zachráněn.“

„Četl jste ji?“

„To mám zakázané, je chráněná královou pečetí, u všech svatých!“ popuzeně řekl Artur a pohlédl k pouzdru na svém opasku. Elena mu bleskovým pohybem dýky pouzdro odřízla.

„Víte, co je to listovní tajemství?“ vyvřískl popuzeně, když se začala do pouzdra dobývat.

„Ne.“ Protrhla pečeť a rozložila pečlivě seskládaný list. Začala nahlas číst. Artur začal pomalu blednout, zatímco Lukáš tiše poslouchal.

 

Drahý příteli,

 

válka se blíží a král se raději peleší se svými kurtizánami, než aby řešil říšské záležitosti. My ale víme, co se na nás od severu chystá. Proto jsem nedávno i zvýšil dávky jedu. Je čas jednat a bránit zemi tak, jak si zaslouží. Chci, abys posla, který ti zprávu doručí, nechal zabít. Je to odporný, všetečný otrava, a až příliš čmuchá kolem mých soukromých záležitostí, ale ani by ho nenapadlo si po cestě přečíst dopis krytý královskou pečetí. Doufám, že s obyvatelkami chrámu už ses vypořádal, vím, že v důležitých věcech nemeškáš a v září či dříve můžeme začít s těžbou.

 

Věřím, že nezklameš, spojenče.

 

Artur ztěžka dosedl na pomočenou podestu Svaté Tříprsté.

 

„To nevypadá na dopis od krále,“ obrátila se Elena na Artura.

Nešťastně přikývl. „Někdo asi ukradl druhý pečetní prsten. Samotnou depeši jsem dostal od králova vrchního sekretáře. Ten je ale králi loajální.“

Elena si k němu přidřepla. „Mám taky jeden dopis,“ řekla tiše. Podala ho Arturovi a ten začal tichým, chraptivým hlasem číst.

 

Drahá Eleno,

 

            Mračna se stahují rychleji a rychleji. Nedávno tu byl osobně lord Fortag Tagen a před nosy nám mával nařízením o vystěhování. Do podzimu. Měl sebou ty své obrněné zrůdy s karmínovými chocholy, Kohouty. Matka představená, ta paličatá stará nána, mu plivla do tváře a křičela na něj, že Svatá Tříprstá byla pro ni vždy nadřazena světským zájmům a že neodejde. Nikdy. Já váhám. Opustit řád povoleno je a i když těmito myšlenkami vůči své Svaté hřeším, napadají mne čím dál víc. Pokud do konce srpna dorazíš do Elkmanu, jak jezdíš každý rok na své narozeniny a bude tě tam čekat tato depeše, je jasné, pro co jsem se nakonec rozhodla. Můžeme se pak vydat spolu na cestu, pokud posečkáš pár dní.

 

Lukáš chvíli zíral na podřezanou harfenistku.

„Do města vás doprovodím i já,“ protrhla ticho rázně Elena. „Vy doručte tenhle dopis i dopis mojí matky zpět králi, ať ví, že má na dvoře zrádce. Takhle vysoko my s Bosonohem nedosáhneme, vy byste mohl. Já půjdu po Kohoutech. Nebo,“ obrátila se k Lukášovi, „když by tady Bosonoh neměl nic na práci, mohl by mi pomoci.“

„Nemám,“ souhlasil Lukáš. „Potřebuji ale přebrousit dýky a nakoupit zásoby.“

„To nejsi sám, v Tripenu je výborný nožíř.“ Elena naposledy pohlédla na mrtvou harfenici. „Tak tedy jdeme.“

Když odcházeli z chrámu, Lukáš si povšiml, že otevřenými dveřmi prolétl první havran a majetnicky se usadil na nejbližší mrtvé. Pohlédl na Elenu a ta mírně zavrtěla hlavou. „U nás mrtvé nepohřbíváme. I ten mrchožrout má právo na obživu.“

Nikdo z nich tak nezavřel a chrám byl za chvíli plný tlukotu křídel nových prosebníků, černých a opeřených.

 

 

Velice děkuji Vendule za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo. Nutno dodat, že její pojmenovaní “Bosonoh” mě natolik zaujalo, že jsem tento výraz v souvislosti se soutěží začala používat 🙂

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran