,

Morituri te salutant

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Krátká povídka z dob gladiátorů napsaná pro literární workshop Míly Lince.

Byli cvičeni pro slavnou smrt v aréně. Gladiátoři. Jen malá hrstka z těch,

co tu teď sedí a čeká na svou velkou chvíli, se jimi ale doopravdy stane.

Noc před prvním velkým soubojem. Mříže a mezi nimi ticho. Napětí. Znám ho

moc dobře. Nejsem poprvé svědkem tohoto okamžiku.

Synové písku a krve. I ti nejstatečnější mají někdy strach. Hrdě si to nepřiznají.

Já do nich ale vidím. Jsem jejich doctores, prošli mýma rukama. Dřel jsem je

a připravoval, aby nedali svou kůži za žádnou cenu lacino.

„Ke komu se modlíš?“ prolomí jeden z mých mužů to úzkostlivé mlčení.

„K našemu Spasiteli.“

„Kdo to má jako být?“

„Dítě, které je živoucím obrazem Boha. Narozené neposkvrněné ženě. Zachrání

náš lid,“ podívá se na něj přes mříže své cely s neobvyklou pokorou v tváři.

„Vážně si myslíš, že tě před smrtí v aréně zachrání nějaké mimino v

plenkách, jehož matka ani neměla tu čest přiznat svému muži, že šukala s

jiným a porodila parchanta?“

„Neměl bys mu brát jeho víru, Gale,“ vložím se do toho. „Možná pocházíte z

jiných krajů, ale pojí vás víc, než si myslíš. Oba potřebujete mít něco, co

vám pomůže, až budete vcházet do arény a obracet svůj zrak k caesarovi,

abyste ho pozdravili a pak čelili nevyhnutelnému.“

„Ave, Caesar, morituri te salutant,“ pronesou oba šeptem jako bratři. Jako

správní gladiátoři z jednoho ludu. Každý z nás zná ta slova velice dobře:

Sláva, caesare, jdoucí na smrt tě zdraví.

,

Anotace Ostří maendery

Zdroj: Lucie Füchsová

Ostří maendery je delší povídka (možná by se dalo hovořit už i novele) z rozsáhlejšího díla Přežít.
Vypráví ji pět postav, které mají společného jediné – touhu přežít.

To, co se ze začátku může jevit jako prostý úkol svěřený králem malé zlodějce, se na konci příběhu po
rozpletení klubka plného souvislostí mění v boj o záchranu před vyhubením polodémonských bytostí
zvaných maendery.

Nejvyšší z nich, princezna Nefeí, se ocitá v rukou svého úhlavního nepřítele, panovníka Deštného
království, který se na její úkor snaží upevnit svou slábnoucí moc monarchy. Jediní, kdo jí nyní mohou
podat pomocnou ruku jsou Welgred, její tajný milenec, a malá Rdouí, dívka, kterou vychovala téměř
jako vlastní dceru.

Něco takového ale znamená pro Wela i Rdouí jediné – riskovat svůj život a přemoci přirozenost
každého tvora, pud přežití. Vědí, že jejich šance je malá a smrt si žádá své…

Přežijí jen ti nejsilnější.

, , ,

Tajemný rytíř

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Erotika je součástí našeho života, a tudíž není nic špatného, že se odráží i v příbězích. Vždy je to ale otázkou vkusu a zvážení vhodnosti. Erotická povídka Tajemný rytíř je toho důkazem! Ostatně posuďte sami. Šarmantní Sebastian a otrokyně Marika na Vás již čekají…

Ozve se zaklepání na dveře. Zvednu se a jdu otevřít.

„Buď vítána,“ řeknu dívce potom, co jí vpustím.Očekával jsem ji. Objednal jsem ji. Je součástí služeb poněkud zvláštního hotelu, v němž jsem se rozhodl strávit svou dovolenou. Nabízí tu něco jako sexuální otrokyně, krásné ženy, co bez výhrad splní každé hostovo přání.

„Jak ti mohu říkat?“ zeptám se přátelsky.

„Jsem Marika, můj pane,“ odpoví uctivě.

„Těší mě, Mariko. Já jsem Sebastian.“

Usměju se na ni. Je vidět, že je lehce nervózní. Jsem tu prvně a neví, co ode mě čekat. V duchu je ale smířená s tím nejhorším. Musí být. Lidé, co si najímají pro potěšení otrokyně, nepatří k těm, co zacházejí s dívkou jako s dámou.

„Čím Vám mohu posloužit, pane?“ zeptá se nesměle a přeruší tak to tichem umocněné napětí.

„Přivezl jsem si několik pomůcek, které bych chtěl vyzkoušet. Pomůžeš mi je otestovat, Mariko?“

Ví, že i kdyby sebevíc nechtěla, tak musí říct ano.

„Zajisté. Ráda objevuji nové,“ odpoví přívětivě a zdvořile, ale v očích má ukrytý strach. Jsem obchodník. Zkušený a zralý muž. Za ta léta jsem se naučil číst v lidské tváři. Mám ji před sebou jako otevřenou knihu. Stačí mi jen začít listovat a prokousat se zvědavě jejím nitrem.

„To rád slyším. Ale nečekej nic převratného. Jsou to, jak bych to nejlépe řekl, …staré osvědčené klasiky. Přesto však mají své kouzlo a to nové, co s sebou přinášejí, závisí hlavně na tom, s kým jsou využívány,“ podám to tak, aby to vyznělo jako kompliment. Těším se a Marika ve mně svou nesmělostí vzbuzuje touhu si hrát. Je jako nějaké vystrašené zvíře, čekající v pasti, co s ním lovec udělá. Plachá laň zahnaná do kouta. Já se ale netoužím stát tím, kdo jí zasadí poslední ránu, nýbrž jejím zachráncem. Mužem, co tiché, bezbranné dívce dokáže, že rytíři ještě nevymřeli, ale že pouze jen na čas zmizeli, aby si vyléčili své vlastní rány.

Je vidět, že jsem jí tím trochu uklidnil. Už se tolik nebojí, co že to z mého dosud nevybaleného kufru vytáhnu.

„Mám tu tři věci, hračky… jedno, jak to budeš nazývat. Nechám tě vybrat, jakou z nich budeš chtít použít nejvíc,“ řeknu, protože nic se nesmí přehánět. Budu tu dost dlouho na to, aby jiný večer přišel čas i na ty ostatní.

„Vibrátor na klitoris Funny Orange,“vytáhnu první. „Má šikovně řešené oddělitelné násady, takže se s ním dá opravdu vyhrát,“ dodám ještě a sahám pro další pomůcku.

„Jako druhý tu máme, nech se překvapit, zase ten chvějící se vynález,“ zasměju se. „Tohle je ale DeLuxe verze perličkového vibrátoru. Umí přirážet a rotovat.“ Kdybych neslíbil, že nechám vybrat ji, tohle by byla má volba. Mám rád kolem sebe přepych – dobré a kvalitní věci – a cokoliv, co nese označení DeLuxe si mě velice rychle získá. Navíc mě vzrušuje představa půjčit jí ho a jen v tichosti přihlížet, jak si s ním dělá potěšení sama.

„Připadáte mi, Sebastiane, jako nějaký kouzelník, co vytahuje ze svého klobouku samá překvapení,“ mile se na mě usměje.

„Tak to tě asi zklamu,“ lehce zvážním, „protože králíka s sebou fakt nemám.“

Začneme se oba hlasitě smát.

„Tak co je tedy tím známým nejlepším na konec?“ je zvědavá.

„Swede Massage meruňka/pomeranč.“

„Masážní olej?“ vezme ho do ruky, otevře a přičichne. „Voní vážně jako pravé ovoce.“ Ještě chvíli je opojená jemným meruňkovým aroma s příměsí pomeranče a pak řekne: „Pokud si vážně mohu vybrat, tak volím tohle.“

Čekal jsem, že skončíme právě u oleje. Proto jsem ho z toho mého magického kufru vytáhl až jako poslední. Vyznat se v ženách není až tak těžké, jak se říká.

Rozváže si uzel šatů za krkem a nechá je ze sebe ladně sklouznout na zem. Přijde ke mně a začne mě rovněž svlékat.

Cítím, jak se mi v její blízkosti začíná zrychlovat tep. Jsem na sebe pyšný, jak jsem jí úspěšně navnadil tak, že sama převzala iniciativu.

Když jsem i já v rouše Adamově, vezme mě za ruku a vede k posteli. „Připravte se na masáž, můj pane.“

Zastavím se a rukou, za níž mě drží, si ji k sobě přitáhnu.

„Vlastně to mám v plánu jinak, krásná Mariko,“ řeknu a políbím ji. „Tu masáž udělám já tobě, a ne ty mně.“

V očích se jí zaleskne překvapení. Tohle ani v nejmenším nečekala. Položím si jí na postel a vezmu do ruky masážní olej. Naliju si trochu do dlaně a pak ho v nich zahřeju, aby jí byl příjemný.

Začnu jí masírovat. Vnímám pravidelnost jejího dechu a přizpůsobím se mu. Základem dobré masáže je především vzájemné splynutí. Pak je každý pohyb pro tělo přirozený, a tudíž i příjemný.

Když trochu zatlačím, povzdechne. Užívám si to spolu s ní.

„Povězte mi, prosím, něco o sobě, pane,“ požádá mě. „Odkud jste? Kde jste byl ukrytý, kde mám hledat tak vzácné muže, jako jste Vy?“

„Je známo z pověstí, že rytíři odpočívají v hoře Blaník. Začal bych hledat tam.“

Zasměje se mému vtipu.

„Když tedy nechcete říct, odkud jste, tak mi prozraďte něco jiného o sobě. Chci Vás poznat lépe.“

„Dobrá,“ řeknu a zamyslím se, co bych jí mohl povědět. „Nuže, prozradím ti proč mi jako malému říkali Růžový slon. Je to legrační historka.“

Už teď vidím úsměv na její tváři, a to jsem ještě ani s líčením nezačal.

„Když jsem byl ještě hodně malý, často jsem plakával. Sourozenci mi vždy říkali, trochu posměšně: Nebreč, maminka ti koupí slona. A bude růžovej! K čtvrtým narozeninám jsem ho pak opravdu od maminky dostal. Nosil jsem ho všude s sebou, a proto mi tak začali říkat. Nevím, čím to bylo, ale s ním jsem skutečně už nikdy nebrečel. Ta přezdívka mi vydržela, až do první třídy. Tam jsem šel bez něj. Už jsem ho nepotřeboval.“

„To je moc pěkný příběh,“ poví a s úsměvem si dál užívá mé dotyky.

„Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Sám si na to už nevzpomínám a znám to jen z maminčiných vyprávění a z fotek z té doby,“ dodám ještě.

Olej se začíná pomalu, ale jistě postupně vstřebávat. Začínám méně používat ruce a zapojuji do hry další části svého těla.

Jazykem jí přejedu po páteři. K mému překvapení olej po ovoci nejenom voní, ale i tak skutečně chutná.

„Páni, jak se to smíchalo se slinami, tak to moc příjemně hřeje,“ zamumlá a dál v klidu leží a užívá si hřejivého pocitu blaha.

Napadne mě pustit hudbu. Vstanu a zapnu přehrávač s meditačními skladbami. Pak beru do ruky znovu olej a přecházím k masáži jejích dokonalých nohou. Je to pohled jako pro bohy.

„Je čas, aby ses otočila,“ pošeptám jí, když si dovyhraju s posledními prstíky jemného chodidla.

Žádné reakce se mi ale nedostává. Usnula. S úsměvem na tváři přešla do světa snů.

Nechávám jí spát a s obdivem pozoruju její krásu. Měl jsem sice původně s olejem víc úmyslů, protože se dá použít zároveň jako lubrikant, ale nechci jí budit. To počká a ten sladký pohled na ni by to bez tak nevynahradilo.

Mám slabost pro nevinnost a půvab. A ženy, ač si to za nic na světě nechtějí přiznat a maskují se za silnou a hrdou tvář, tak jsou křehké duše, o které je třeba s láskou a citem pečovat. Stojí to za to. Mám o tom důkaz. Leží přede mnou.

 

Povídka psaná pro internetový obchod s pomůckami, které tu byly zmíněné. Více na stránkách Růžového slona.

, ,

Přežít

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Rozhlédnu se. Doprava a pak hned doleva. Stojím v řadě na sluncem zalitém čtvercovém nádvoří před robustními dřevěnými dveřmi. Jsem jeden z mnoha. Jeden z mnoha otroků čekajících na smrt. Nemyslel jsem si, že umřu tak brzy. Tak mladý. Takhle.

Na druhou stranu, když tak přemýšlím, odejít z tohoto světa se dá i horšími způsoby. Pouze člověk nesmí mít utkvělou představu, že když je muž, tak zemře jako válečník – hrdina. Kdepak. Mám na vybranou. Buď se smrti vzpírat, nebo si ji užít.

Jsem na jihu. Mají tu zvláštní zvyky. Ne jako u nás ve Středohorském království. Nechápu je a divím se, jak taková společnost může vůbec přežít. Jsou to divoši. Nemají úroveň. Provádí nejrůznější rituály, které často doprovází oběti. A to zjevně nemalé, když se znovu podívám kolem sebe. Nebýt lidí, co se dostali do otroctví jako já, tak by se Jižané brzy vyvraždili navzájem.

Vím, co mě čeká. Odborník na zdejší kulturu nejsem, ale tento zvyk vešel ve všeobecnou známost.

Ukájení divoženských šamanek. Ve vyspělé společnosti něco nemyslitelného, ale tady? Váží si jich, věří v jejich kouzla. Pravidelně jim předhazují muže, aby si s nimi užily a pak je následně po milostném aktu zabily.
„Co ty mrchy udělaj, když se mi nepostaví?“ vznáší dotaz do okolí muž stojící po mé levici. Nečekal, že mu někdo odpoví. Ta otázka vyznívala dost zoufale.

Pohlédnu na něj. Tentokrát si ho ale prohlédnu pořádně, ne jen tak letmo jako předtím. Ač možná jeho poznámka opravdu zoufale zněla, on tak rozhodně nevypadá.

Statný, vypracovaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeden z těch, kteří kdyby si mohli vybírat, nikdy by nezvolil slastnou smrt po sexuálním uspokojení, nýbrž někde na bojišti, jako hrdina z dávných dob. Zkrátka tvrdý muž Severu.

„Neblázni,“ odpovídám mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu, „prej jsou to krásný ženský. Můžeš si tisíckrát říkat, že se ti to nestane, ale přírodě prostě neporučíš.“

„Co na nich může být krásnýho, prosim tě. Se podívej na ty lidi. Vypadaj, jako kdyby se několik týdnů ani nemyli. Pochybuju, že ty divoženky na tom budou líp. To není jako voňavá, sněhově bílá kůže a hebké zlaté vlasy žen od nás.“

Seveřanky. Krásné a vždy nanejvýš elegantní dámy. Navenek ale působí stejně chladně jako země, z níž pocházejí. Někomu se to evidentně líbí. Ale já jsem ten typ, kterého musí dívka pořádně rozpálit. A to by očividně žádná z těch ledových královen zimních krajin nedokázala.

Jindy bych se na tohle téma i pohádal, ale teď? Nemá cenu vést spory.

Spoután v řetězech, čekám na svou poslední hodinu a s každou další odbitou lidí kolem mě ubývá. Připozdívá se a slunce zrovna mizí za střechou domu.

Svírá se mi srdce.  Do dveří bez návratu, mezi ty nenasytné krky vlků hladovějících po našem mase,  nás vpouští postupně po menších skupinkách. Pokaždé, když zapějí tím uši rvoucím tónem, vzbudí se ve mně pocit nejistoty a strachu. Ani ne tak ze smrti, ale spíš z toho, že nevím co čekat.

Protáhnu se. Křupne mi pár obratlů. Bolí mě záda. Několik dnů jsem spolu s několika dalšími, se kterými mě vezli, spal pouze na dřevěné podlaze vozu. Cítil jsem každý kámen, na nějž kola najela. Ale ani z normální postele jsem ne pokaždé vstával bez té palčivé bolesti. Snad tisíckrát jsem si říkal, že začnu posilovat, aby se mi nevracela. Nikdy jsem nezačal. A teď už ani nezačnu.

Co by kdyby. Je toho tolik, co bych zrovna nyní chtěl udělat, ale k ničemu z toho se mi již nenaskytne příležitost. Lituju, kolik drahocenného času jsem promarnil.

Dveře se znovu otevírají a strážní, co dohlížejí na hladký průběh celého rituálu, vláčí ven další čtyři zakrvácená těla.

Odvracím se. Není to příjemný pohled. V tichosti pozorovat, co mě čeká. Svou blízkou budoucnost.

Zbývá nás šest. Vpustí nás už všechny najednou, nebo mě a Seveřana, se kterým jsem se předtím dal do řeči, nechají dál v naší nejistotě?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Nechávají. Ještě jednou budu muset přihlížet tomu úděsnému pohledu.

Můj čas se nachyluje. Pozitivní pocit a nadhled, se kterým jsem se celou situaci snažil brát, se vytrácí. Cítím něco zvláštního. Roste ve mně pud přežití. Chci toho ještě tolik stihnout. Tolik toho dokázat.

Znovu ten strašidelný zvuk. Dveře zaskřípaly a pomalu se začínají otevírat směrem k nám. Jako by nás vábily dovnitř vstříc nevyhnutelnému. Proč? Jak jsem se vlastně dostal až sem? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím umřít? Nezeptá se mě nikdo na mé poslední přání? Co bych si vlastně přál?

Ani nevím. Jediné, co doopravdy chci, je žít. A to mi beztak nikdo nedá.

Strážní k nám přicházejí a konečně po několika dnech nám sundávají okovy. Mám chuť z ničeho nic jen tak utíkat, jak jsou mé nohy najednou lehké, ale zároveň se nechci pohnout ani o píď.

Přesto však není zbytí. Vydáváme se do dveří. Pobízet či přímo natlačit se nenechá ani jeden z nás. Nemělo by to cenu, stráže mají jednoznačnou převahu. Jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Alespoň si tak zachováme nějakou důstojnost.

Konečně vcházíme dovnitř. Nebo by se možná dalo říct ven, protože se ocitáme v něčem, čemu by se dalo říkat džungle.

„To nás tu budou štvát jako nějakou divou zvěř?“ ptá se mě Seveřan.

Asi by to pro ně jinak nebyla taková zábava, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím.

Seveřan na nic nečeká. Ohlédne se zpátky ke dveřím, nejspíš ve snaze ujistit se, že jimi se opravdu vrátit nepůjde, a poté se rozběhne mezi keře a stromy do pomyslného středu džungle. Prošel jistě dobrým výcvikem přežití a nejspíš se díky němu umí orientovat v neznámém prostoru lépe než já.

Hned jeho první krok spouští vlnu šumu. Dívky schované v křoviskách na to jistě čekaly. Dá se jen stěží hádat, kolik jich tu je ukrytých.

Cítím na kůži oči nějaké z nich. Probodávají mě. Otáčím se kolem dokola a snažím se je najít. Nikde je ale nevidím. Nedokážu rozpoznat, kde ta jejich zvláštní síla pramení.
Na chvíli ustanu. Všechny otázky, které mě trápily před vstupem sem, jsou náhle ty tam. Při uvědomění si, kolik času jsem promarnil, už nechci ztratit ani vteřinu. Chci si užít každý moment, který mám ještě prožít. Bavit se hledáním očí, jež mě sledují.

Tep, který mi vyletěl až do nebeských výšin, se začíná postupně uklidňovat. Zavřu oči a vnímám zvuky džungle. Třeba mi napoví, kde mám hledat. Nádech…

Cítím ji. Prudce se otočím. Stojí přímo přede mnou. Nemám tušení, kde se tam tak znenadání vzala. Musí se pohybovat jako ten nejjemnější jitřní vánek.

Při pohledu na ni mě napadá, jestli umí oči mluvit. Tak rád bych to věděl. Přál bych si jí skrze ně povědět tolik věcí. Jinak to totiž asi možné není. Nemyslím si, že existuje nějaký jiný jazyk, co by nás spojoval.

„Nemusí to skončit krvavou lázní,“ šeptám jí do jejích tmavých hlubokých propastí a propadám se do nich.

Umřu a možná to vypadá, že už je vše jedno. To je ale jen zdání. Mně na jedné věci stále ještě záleží. Není mi jedno jak.

„Proč neutíkáš jako všichni ostatní? Nezáleží ti snad na tvém životě?“ zeptá se mě.

Spletl jsem se. Rozumím jí. Mluví stejně jako já.

„Pomohlo by mi to snad?“ neodpovídám jí.

„Ne. Měl bys akorát delší naději.“

„K čemu je jen marně doufat? Lepší je přiznat si pravdu,“ podotknu a stále se jí dívám přímo do očí. Neuhnu z jejího pohledu, kterým mě pevně svazuje, ani na okamžik. Beru to jako součást hry.

Napadá mě, že na ni možná mluvím moc v hádankách. Seveřan měl pravdu. Třebaže mluví jazykem Středohorského království a severních městských států, civilizovaně rozhodně nevypadá. Ještě než jsem svým zrakem ustrnul v jejích očích, rychle jsem si ji prohlédl. Těsně uvázaný kus látky jí jen tak tak zakrýval ňadra a o něco volnější pak oblast boků do půlky stehen. Toho jsem si samozřejmě všiml jako první. Žádná z žen u nás by si něco takového nikdy na sebe nevzala, bylo to bráno jako oblečení lidí nízkých mravů.

Je to škoda, protože to rozhodně nebyl marný pohled…

…nad čím to krucinál přemýšlím? Asi jsem fakt hodně prohnilý, když se mi v takovouhle chvíli honí hlavou podobné věci.

„Lidé většinou tahle nepřemýšlí,“ vytrhne mě najednou z mého hloubání nad zbytečnostmi, „raději obelhávají sami sebe. Je to o mnoho snazší.“

„Mluvíš, jako bys mezi ně nepatřila,“ zaujme mě tím, co řekla. Evidentně jsem ji již po druhé za tak krátkou chvíli podcenil.

„Také nepatřím.“

„Jižanské šamanky nejsou lidmi?“ nenápadně vyzvídám, jako by mi ta informace mohla ještě k něčemu být.

„Jsem jedna z maender,“ nemusí říkat nic víc, abych pochopil.

Maendery. Míšenky pradávných démonů a nejlepších válečníků své doby. Nezkrotné a krvelačné bestie zrozené z ohně sopek a zemského magmatu. Nebezpečné. Nepředvídatelné.
Čest a prokletí zároveň setkat se s nimi tváří v tvář. Nebo tedy s jednou z nich. Těm ostatním je konec kdovíkde.

Stále jí koukám přímo do očí, v mysli si ale přehrávám pohled na její rituálními ornamenty pomalované tělo. Mladé. Pevné. Bronzově opálené.

Normálně bych v takovouhle chvíli asi váhal co dělat. Přemýšlel bych, jestli je to vhodné či ne. Teď se ale zaposlouchám do jiného hlasu, než je ten, kterým na mě promlouvá rozum. Neohlížím se na nic kolem. Jednám.

Přitáhnu si ji pevně k sobě a políbím. Je vidět, že něco takového ani v nejmenším nečekala. Maendery budí v lidech strach a obavy. Vyvolávají na povrch temná zákoutí duše a opanovávají je. Těší se z lidské bezradnosti.

Asi jsem blázen. Ale přesně tohle mě na ní přitahuje ještě víc. Mám strach. Jen hlupák by ho neměl. Děsivá kombinace stimulující mé primitivní pudy.

Kontakt tělo na tělo. Intimní objetí. Pevné. Poddajné. Sjíždím rukou z jejích zad k bokům. Na opasku držícím sukni má přidělanou delší lehce zahnutou dýku.

Chvíli se brání a snaží se získat převahu, jíž tady mezi stromy normálně mívá. Pak ale podléhá mým dotykům a na vteřinu přestává být ostražitá. A tahle krátká chvíle patří jen mně. Zmocním se její zbraně a tím i její osoby.

Přikládám jí ostří k obličeji. Na to, že se postupně stmívá, se ocel až neuvěřitelně leskne.

Přestává téměř dýchat. Poprvé je v roli své oběti. Neucukne ale ani o milimetr. Hledí mi do očí, tak jako já jí do chvíle, než jsem se dotkl jejích rtů. Pokorně čeká, co bude dál.

Otočím ji zády k sobě a dýku držím u její šíje.

„Jen zbabělec nedokáže hledět do tváře své kořisti, když jí zasazuje poslední ránu,“ zašeptá chladným tónem. Už dávno mohla volat o pomoc. Další maendery by ji v tom dozajista nenechaly. Ona to ale neudělala.

Sjíždím ostřím po její páteři pomalu dolů. Zastavím se u uzlu látky zakrývající jí ňadra. Jeden rychlý přesně cílený pohyb a druhý vedený o něco níž a je to. Bez sebemenšího šrámu na kůži tu najednou přede mnou stojí úplně nahá.

Odhodím nůž a v mžiku za ním letí i moje košile. Znovu si ji přitáhnu k sobě a otočím tak, abych jí viděl do obličeje.

Být to možné, tak kolem nás tančí jiskřivé paprsky vášně. Takový náboj, jako má tahle předehra, jsem ještě nezažil. Nečekanost situace a vzduch přesycený nebezpečím střídá něžnost. Nechci jí ublížit. Je to hra. Pokus o to užít si zbývající chvíle života naplno. Něco, o čem jsem do té doby pouze snil.

Položím ji jemně do travního porostu, povolím si pásek u kalhot a stáhnu je o kousek níž. Ví, co přijde. A já ji rozhodně čekat nenechám…

Všechno je jednou poprvé

Zdroj:

 

Jsem anděl osudu. Píšu osudy vás všech do mé knihy. Co v ní stojí, to se stane. Nikdo to nemá šanci změnit. Učím lidi, že vše je jednou poprvé. Někteří se s tím vyrovnávají hůř, někteří lépe. Já sám se občas na ně v těchto situacích chodím koukat. Zajímá mě jejich chování a postoje. Nemohu pozorovat všechny, proto si vždycky někoho vyberu. Náhodně. Neřeším koho.

 

Tak třeba tady malý Lukášek. Před nedávnem nastoupil do školy. Právě dostal svou první pětku a brečí. Sedí na schodech ve škole a bojí se domů. Přijdu k němu a začnu si s ním povídat. Zeptám se ho, co se stalo, i když to moc dobře vím. On mi se zalykáním odpoví. Kdybych nevěděl, o co jde, tak bych mu asi nerozuměl.

 

„Neplakej, to ti za to nestojí.“řekl jsem mu a on na mě upřel svůj zrak a začal poslouchat. „Tolik známek ještě bude a kdyby si měl nad každou ronit slzy, tak bys musel brečet pořád. V životě je mnoho důležitějších věcí než jsou známky. Jednou to uvidíš sám, ale teď mi prostě musíš věřit.“ Usmál jsem se na něj a jemu zazářila očka. V hlavě se mi pořád jen honil fakt, že já jsem ho do téhle situace dostal a teď ho tu i utěšuju. Možná by vám mohlo přijít, že jsem cynický a že nemám srdce, když tohle mohu lidem, i takhle malým dětem, dělat. Ale já to dělám pro něj. Každý člověk se musí za svůj život hodně naučit.  A já jsem akorát učitelem toho všeho. Proto byste si na mě neměli stěžovat. Až lépe poznáte svůj osud, tak poznáte i mě samotného a pak mě třeba přestanete takhle soudit. Třeba právě Lukášek mě teďka pozná jinak a právě on už mě soudit dál nebude. Proto jsem k němu pokračoval dál: „Jdi hezky domů a neboj se to mamince říct. Ona to pochopí. I ona dostala ve škole za svůj život hodně pětek. Tak utíkej domů, hm???“ „Když já musím ještě počkat na sestřičku, ona mě má dneska vyzvednout.“ „Jo aha, tak to já na ní počkám s tebou, bereš?“ řekl jsem mu a on zakýval hlavou. Ještě jsme se spolu bavili. Seděli jsme pořád na schodech a najednou se za námi ozval dívčí hlas: „Co vy dva spiklenci tady?“  Koukl jsem se za sebe. Viděl jsem nohy a pomalu jsem jel očima nahoru….svůj pohled jsem nakonec upřel na úsměv a rozzářená očka té dívky.

 

„Čau ségra! My nic, nejsme spiklenci, jen si povídáme.“ řekl dívce Lukášek. „To je Linda.“ představil mi ji. Podal jsem jí ruku, oplatil jí její úsměv a řekl: „Já jsem Samuel.“  Ještě jsme prohodili pár slov a pak jsem se nabídl, že je doprovodím domů. Bylo to super. Lukášek se jí svěřil, že dostal tu pětku a ona mu řekla přesně to, co já, že jich bude ještě hodně a pak ho pohladila po vlasech. Většinou sourozenci k sobě nemají takovýhle vztah, docela mě to překvapilo i vzhledem k tomu, že jsem jim ho přisoudil nejspíš já, mohl to být sice i můj otec, ale to by vzhledem k jejich věku moc neodpovídalo, Lukášovi bylo asi 6, když byl v první třídě a Lindě jsem tipoval tak kolem 20.  Když jsme se rozloučili, šel jsem zpátky k sobě domů.

 

Sedl jsem si ke své knize a našel si je tam. Lindu i Lukáška. Začal jsem si číst jejich příběh. Lindě bylo už 22 let. Její osud psal můj otec a nebyl k ní moc štědrý. Musela toho zvládnout hodně. Její matka umřela a ona žila s otcem. Starala se o něj a otec se později znovu oženil. Se svou novou ženou měl syna, Lukáše. Toho jsem jim přisoudil už já. Nedělám anděla osudu dlouho, jsem na své “povolání“ docela mladý. Ještě mi nebylo ani 25. Můj otec odešel, ale neumřel jako normální lidé, prostě se jen rozplynul, když mě bylo 18. Byl jsem jeho syn vlastně jen technicky, stvořil mě. Až se jednou budu cítit starý a unavený já, stvořím si svého nástupce, a až jemu bude 18, tak se zase rozplynu já. Takový je zase náš úděl, náš osud.

Čas běžel, já jsem mezitím hlídal a psal další osudy. Už jsem ale nechodil mezi různé lidi. Chodil jsem jen k Lukáškovi a Lindě. Trávil jsem u nich pořád víc času. Jednou si tak zase listuju svou knihou a najednou co nevidím. U Lindy je napsáno, že změní osud. To přeci není možné. Žádný člověk nemá sílu na to, aby osud změnil. A ještě divnější bylo, že to tam dopsala sama kniha osudu, protože já jsem to tam nepsal. Dopisuje tam občas jen věci, na které třeba já zapomenu nebo věci, které mě unikly při sledování, ale tohle? Nechápal jsem to.

 

Nechal jsem tomu čas a pozoroval vše, celou situaci. Nic jsem nechápal pořád. Její osud jsem nechal jen na knize, aby ho psala ona a ne já. Jednoho dne, když jsem knihu zase otevřel a nalistoval Lindino jméno, bylo u něj napsáno, že umře. Měla jít po chodníku a někdo do ní měl strčit a ona měla spadnout do silnice pod kola jedoucího kamionu. Mělo se to stát už zítra ráno.

 

Celou noc jsem nespal a dokonce jsem i brečel. Poprvé ve svém životě. Ráno když vycházela z domu, byl jsem tam a šel jsem za ní. Šla do školy stejnou cestou jako vždycky. Lukášek byl nemocný, takže šla sama. Já jsem jí jen tiše následoval, tak aby si mě nevšimla. Najednou kolem mě někdo proběhl a slyšel jsem zvuk těžkého auta. Byl to kamion. Blížil se. Ten muž, co kolem mě proběhl, byl už u Lindy. Strčil do ní a ona ztratila rovnováhu. Kamion byl skoro u ní. Spadla před něj na silnici.

 

Najednou byl zastavený čas. Zastavil jsem ho já. Nemohl jsem jí nechat umřít. Prostě nemohl. Teprve teď jsem pochopil, jak to kniha myslela, že Linda změní osud. Ona totiž nezměnila jen svůj osud, ale změnila mě jako osobu – Osud. Porušil jsem pro ní všechna pravidla, ale nešlo to jinak, prostě jsem musel, pro ní. Mé srdce to tak chtělo. Zamiloval jsem se do ní.

 

Vše bylo znehybněné, jen já a ona ne. Zvedla se a koukla se na mě. Prošla kolem zastaveného kamionu, prošla kolem muže, který jí srazil, prošla kolem hodně lidí, až došla ke mně. Neřekla ani slovo. Objala mě.  Otočili jsme se, já jsem zase pustil čas, vzal jsem jí za ruku a odvedl jsem jí ke mně. (Neřeknu kam, nebo byste ještě všichni ke mně chodili, abyste jste se mohli kouknout na knihu osudu☺. ) Jí, jako jediné, jsem knihu  však ukázal a vše vysvětlil.

 

Pověděl jsem jí vše o sobě a o tom, co dělám. Normálně by asi nevěřila, ale potom, co se stalo na silnici, věřila všemu a chápala mě dobře. Byla první člověk, kterému jsem řekl o sobě vše. Řekl jsem jí taky, že jsem se do ní zamiloval a že se mi tohle ještě nikdy nestalo. Zvlášť ještě aby to nějak ovlivnilo mou práci. Po celou dobu, co jsem jí tohle vše říkal, seděla. Potom, co jsem domluvil, však vstala a přistoupila ke mně. Políbila mě a jen mi řekla: „No to víš. Všechno je jednou poprvé.“

 

Deník vypravuje

Zdroj:

Zamilovaný příběh plný naděje. Jeho konec se datuje do stále rychleji se blížící budoucnosti. Ta se ale jen těžko naplní.

1.1.2007
„Milý deníčku, nikdy jsem deník neměla a tak nevím, jak začít, takže se ti asi představím, abys věděl, kdo do tebe vlastně píše. Jsem Jíťa a v lednu mi bylo 16. Tobě chci svěřovat své myšlenky a svá přání, protože nemám moc přátel. Jsem takový snílek, kterého málokdo chápe, mám svůj vnitřní svět, kterému jen málo lidí rozumí. Snad aspoň ty mě pochopíš. Ještě bych ti mohla napsat, co mě baví. Mám moc ráda focení. Nejraději fotím přírodu a zvířata. Zajímám se o vesmír a taky docela o počítače. Ráda chodím na chat. Vyhovuje mi, že tam zůstávám v anonymitě. Mohu říkat to, co si myslím a přitom se za to ani nestydím, protože mě nikdo nezná a nikomu to neřekne.“ Tak tohle je první zápis mojí malé Jíti, o které vám budu vyprávět. Má zajímavou povahu, neopakovatelnou. Má v sobě hrozně moc lásky, o kterou ale nikdo dlouhou dobu nestál. Má v sobě velkou vůli, kterou by mohla rozdávat a třeba tím, že vám povím tenhle příběh, tak ji předám za ni dál.

(…)

2.3.2007

„Ahoj deníčku. Dneska byl na chatu jeden super kluk. Jmenuje se Lukáš Veverka a je z Ústí. Bezvadně jsem si s ním rozuměla. Je podobný snílek jako já. Povídali jsme si o vlkodlacích – úžasní tvorové. Pak mi poslal jednu fotku vlka, kterou sám fotil. Potěšilo mě, že i jeho zajímá focení tak jako mě. Jestli ho tam zase příště uvidím, tak ti o něm určitě napíšu dál. Zatím se měj krásně, papá.“ Zajímavý ten osud…kdo by řekl, že právě takováhle chvíle tak hodně ovlivní celý její život, ale už je to tak. Zajímá vás jak, tak poslouchejte.

10.3.2007

„Tak si deníčku představ, že Lukáš za mnou příští týden přijede až do Jablonce.. Chtěl sem jet fotit a já se mu nabídla, že mu budu dělat průvodce. Už se na něj moc těším a v duchu už pomalu přemýšlím, kam všude ho vezmu a co mu vše ukážu.“

17.3.2007

„Jééé, dnešek byl tak nádherný. Nevím, co se stalo, ale české dráhy výjimečně neměly zpoždění a Lukáš přijel přesně na čas. Vyrazili jsme na cestu. Nejprve jsem mu ukázala svou školu, která je kousek od nádraží a poté jsme se vydali přes park směrem do města. Místy se tu povalovaly ještě zbytky sněhu. Lukáš se tomu smál a já se smála jemu, protože tohle je tu úplně normální, v Ústí evidentně ne. Po tom, co jsme si centrum prohlédli, šli jsme se podívat k přehradě. Tu jsme obešli a on na mě, že si dáme svačinu. Vytáhl čokoládu, kterou mi přivezl. Jen jsem se mu zmínila, když jsme si spolu psali, že ji mám ráda a on si to pamatoval a moc mile mě tím překvapil. Dojedli jsme. No a aby poznal trochu ty naše jablonecké kopce, tak jsme pomalu vyrazili a začali stoupat k Petřínu. Povídali jsme si a blbnuli. Pak mě vzal do náručí, že mě na ten kopec vyhodí. On mě držel a já jsem se držela jeho. Pak mě pustil a skončili jsme v objetí. Deníčku….já se asi zamilovala. Nikdy jsem předtím nepoznala kluka, který by mi tolik rozuměl. Škoda jen, že se blížil čas odjezdu. Z Petřína jsme šli zpátky přes Dobrou Vodu. Tam jsme se ještě hodně zasmáli při koulování, pak jsme seběhli dolů a pospíchali na vlak, protože jsme kuličkovou válkou hodně zdrželi… No a pak mi odjel. Je mi smutno, ale moc hezky, Jdu spát a jdu si o něm nechat snít, dobrou noc deníčku.“ Znělo to moc hezky, aby to byla pravda, bohužel. Zamilování jako z pohádky. Ale život není pohádka a to princezna Jíťa ještě nevěděla, nebo si to alespoň nechtěla připustit.
Časem její zápisy ubývaly. Byla moc smutná, ale už o tom nepsala. Je hrozné vědět, že člověk, kterého milujete, vás miluje taky a moc by s vámi chtěl být, ale nemůže. Dělily je desítky kilometrů a jak tomu ten lišák osud chtěl, mělo ještě víc.

Ubíhal čas. Lukáš dostudoval fotografickou školu a čekala ho cesta za oceán. Dostal nabídku fotit pro National Geographic, a takové nabídky se neodmítají. Moje malá Jíťa se za tu dobu, která uběhla, velice změnila. Dospěla. Dospěla dřív než ostatní její vrstevníci, protože člověk dospívá v člověka zkušenostmi a tím, že ho osud prostě odnaučí snít a tvrdě ho vrazí do reality s heslem – Bij se, jak umíš. Zůstaly jí už jen ty sny, které se zdají lidem v noci a s kterými se trápí naše podvědomí. Právě v nich zůstávala pořád se svou pravou láskou. Jednou mi dokonce po dlouhé době zase o jednom z nich napsala:

29.1.2010

„Deníčku. Zdál se mi krásný sen. Byla jsem v budoucnosti. Byla jsem moc šťastná a smála jsem se. Najednou se objevil někdo, kdo byl strašně podobný Lukášovi. Jmenoval se Péťa a on…nevěřil bys tomu. Řekl mi: „Mami!“ I když v tom snu Lukáš vůbec nebyl, já nemám žádné pochyby – Péťa byl jeho synem, cítila jsem to. Proč jen tomu tak nemůže opravdu být?“

Když tohle dopisovala, brečela. Po dlouhé době se zase ukázal před světem ukrytý smutek. Smutek, který byl skrytý, ale který byl velmi dobře pozorovatelný na jejím chování. Od doby, co poznala Lukáše, měla hodně krátkých vztahů. Všechny končila ona. Nedokázala ho totiž přestat milovat i přes to, že jí láska k němu způsobila tolik bolesti a smutku.

Její poslední zápis byl ten o jejím snu. Nepsala do mě skoro dva roky. I když do mě má malá fotografka nepíše, pořád jí sleduji a jsem s ní. Dnes je 17.3.2012, je opět sobota, přesně jako před 5 lety. Jíťa se šla projít kolem přehrady a jen tak zavzpomínat a zasnít se na sluníčku. Už od jejího domu však nešla sama, někdo jí sledoval. Někdo, kdo se po těch letech ani neodvážil zazvonit. Sedla si na lavičku a zavřela oči. Snila. Najednou jí někdo zezadu oči zakryje. Chvíli na nich má své ruce a pak jemně pouští. Jíťa se otočila.

„Lukáši.“…. začala brečet. „Nezdá se mi to jen, že ne? Protože tohle se mi zdálo už tisíckrát a pak jsem se vždy jen probudila, sama, bez tebe…“ „Nezdá.“ řekl Lukáš a políbil ji. Zdálo se jako by se zastavil čas. Pravá láska překoná vše. Musíte jen chtít, toužit a hlavně věřit. Moje malá spisovatelka věřila a teď už bude jen šťastná, s Lukášem a jednou třeba i s Péťou a dalšími jejich dětmi. Hodně štěstí Jíťo!

Kam zmizelo to dětství

Zdroj:

Úsměv….Usmívám se a tančím. Divadlo je plné a já vystupuju. Stepuju. Kroky jsou už automatické. Nesmí na mě být vidět jediné zaváhání a já už můžu myslet jen na ten úsměv, který chci, aby zůstal po skončení představení na rtech diváků. Chci ho předat, protože sama se už z nějakého důvodu nemám chuť smát. Život je tvrdý a se mnou se nikdy nemazlil. Mám vlastně vše a nemám nic. Brzy mi bude devatenáct. Od deseti let tančím a od jedenácti let vystupuju před lidmi.

Začalo to vše nenápadně, nikdo by netušil, jakou chybu jsem tenkrát udělala. Byli jsme se školou na divadelním vystoupení irského stepu. Chtěli nějaké dobrovolníky a já, jelikož jsem byla dost ztřeštěná a měla jsem dost odvahy, jsem se přihlásila. Šla jsem tedy na pódium, kde několik z nás učili kroky, já to vše bez problému zopakovala. Oni mi poděkovali, řekli že jsem šikovná a já si šla zase sednout mezi ostatní. Myslela jsem, že chválí takhle všechny dobrovolníky. V klidu jsem shlédla zbytek představení. Moc se mi líbilo. Pak jsem normálně chtěla jít do školy, no nechtěla, ale znáte to, říká se to tak, ale u dveří mě zastavili pořadatelé. „Prosím tě, jak se jmenuješ?“ zeptali se mě.

„Monika Králová.“

„Podívej se Moniko, připravuje se nová hra a hledáme děti, které by tam tančily a vystupovaly. Máme už nějaké, které se tomu věnují, ale je jich málo, a tak hledáme talenty. Ty ho máš. Jestli bys o vystupování měla zájem, tak nám dej číslo na své rodiče a my bychom se s nimi pokusili domluvit.“řekl za oba jeden z těch mužů.

Bylo mi deset a asi jako každá holka v tomhle věku jsem zájem měla a tak jsem jim číslo dala. Když jsem přišla domů a oznámila vše, co se stalo rodičům a že bych s nimi ráda tančila, strašně jsme se pohádali. Já jsem je ale přesvědčila, že bych to určitě zvládla a že na školu, na kterou si velmi zakládali, by to žádný vliv nemělo. Proto když pořadatelé zavolali, rodiče si s nimi domluvili schůzku. Zřejmě na ně udělali dojem, protože mamča i taťka s podmínkami souhlasili a konečný verdikt zněl:

„Jo, můžeš, je to domluvené. Bal kufry!“

Celý rok jsem strávila v Praze denním trénováním. Ať byl všední den, víkend, či svátek, každý den pro mě znamenal dvou až tří hodinovou dřinu. Ale za ten rok jsem se toho naučila hodně. Kromě tance také to, jak se postarat sama o sebe a jak si uspořádat povinnosti, abych vše stíhala. Bydlela jsem v Praze na ubytovně a každý můj den vypadal stejně. Škola, trénování, příprava do školy, spaní. Přišla jsem o veškerý volný čas. Rodiče jsem viděla jen jednou týdně o víkendu, kdy se na mě přijeli podívat. Oba pracovali od rána do noci, tak jsem jim zase moc nechyběla. Když jsem bývala doma, měla jsem opatrovatelku, takže fakt, že žiju v Praze bez nich na našem společně stráveném čase vůbec nic nezměnil.

Po tomto náročném roce přišla změna. Začali se definitivně obsazovat role. Já jsem se svým talentem dostala hlavní dětskou holčičí roli a mohla jsem tak tančit po boku dospělých českých špiček a také po boku kluka, který se mi líbil a který tančil hlavní dětskou klučičí roli. Všichni říkali, že nám to spolu na jevišti moc sluší.

Byla jsem na sebe pyšná. Do půl roku jsme napilovali všechny sestavy a objížděli jsme s vystoupením Českou republiku. Pořádající společnost nám dětem zajistila soukromého učitele, který jezdil všude s námi. Učivo se po čase zaměřilo hlavně na angličtinu, chystalo se totiž turné po Evropě. Práce mě bavila, docela jsem si i vydělala hodně peněz. Rodiče jsem už ale znala jen z fotek z mailů, které jsme si posílali. V Americe jsme se stali s partnerem hvězdami, no spíše bych měla říkat stars. Dospělé znali už tančit z jiných světových představení. My jsme byli novinka. Proto pro nás napsali novou show, o lásce dvou mladých lidí a o tom, jak jim v tom rodiče brání. Byly to naše první čistě sólová představení, ve kterých už vystupujeme čtyři roky.

Právě skončilo představení a my máme autogramiádu. Zase vidím ty úsměvy lidí, kteří nám říkají, jak jsme byli dobří. Ale tahle autogramiáda nebyla jako všechny ostatní. Díky zcela zdánlivě bezvýznamnému rozhovoru jsem pochopila, proč se usmívám už jen na jevišti a ne i v normálním životě. Pro můj podpis si přišel jeden malý klučina. Byl už poslední a tak jsem se s ním dala do řeči.

„Máš hezké tričko,“ řekla jsem mu, „kdo to na něm je?“

Vykulil na mě oči a řekl: „To je přeci Harry Potter, ty ho neznáš???“

„ Kubo, pojď už a neotravuj!“ křikla na něj asi maminka a on za ní odběhl.

Já jsem ale odpověděla na jeho otázku. Odpověděla jsem sobě a ne jemu. „Ne, neznám.“ Musím teď myslet jen na jedno. Proč já neznám, tak známou postavu jako je pro něj Harry Potter? Proč já jsem si nehrála s jinými dětmi? Kam mi vlastně zmizel ten čas dětství?

Boj s vnitřním zlem

Zdroj:

,,Jsem Lisa, Lisa McDowelová. Jsem čarodějnice. Být čarodějnicí není zrovna lehké. Obzvláště pro čarodějnici s extra velkou mocí. Každý, kdo to ví, mi závidí. Jsem nesmrtelná. To je také takový zvláštní pocit. Co když se mi na světě nebude líbit. Nemůžu spáchat ani sebevraždu. To jsou ty nevýhody, ale na druhou stranu být čarodějkou má i svou dobrou stránku. Můžu se přenášet, měnit počasí, vykouzlit  jakoukoliv věc. Mohu změnit minulost, no a když nad tím tak přemýšlím tak i budoucnost!“ tak tohle jsem si říkala kdysi dávno. S cestou časem si člověk nesmí zahrávat a já na to šeredně doplatila.

Byla jsem nejmocnější čarodějnice. Proto jsem si napsala kouzlo, které mě mělo dopravit do budoucnosti. Vzala jsem si tužku, papír a napsala jsem toto kouzlo:

Budoucnost mě zajímá velice,

zda budu lékařka, či zlatá Slavice.

Budoucnost chci já znát

a pak vše s nadhledem brát.

 

Nevěděla jsem, co se to dělo. Vše kolem mě se mihotalo. Měla jsem na těle takový zvláštní pocit. Po chvíli se vše kolem mě ustálilo. Už jsem stála v klidu na místě. ,,Asi se něco nepovedlo, stojím na stejném místě, odkud jsem se chtěla přenést do budoucna,“ říkala jsem si. Slyšela jsem nějaké kroky. Bylo mi to divné. Vždyť jsem byla doma sama. Do místnosti vešel nějaký cizí kluk. Byl hezkej, moc hezkej. Navzájem jsme si vyměnili pohledy. Zeptala jsem se ho, co tu dělá a on na mě začal křičet:

„Na to bych se snad měl ptát já tebe! Moje paní by mě mohla velice potrestat za to, že jsi mi proklouzla. Jak jsi se sem dostala? Tohle je to nejpřísněji hlídané místo na světě!“

Konečně přestal řvát, už asi nevěděl, co říct. Já už jsem sice věděla, že v budoucnosti opravdu jsem ale přesto jsem si neodpustila poznámku:

„Ještě aby to nebylo nejhlídanější místo, když tu je Kniha kouzel.“

Chyba, to jsem neměla říkat, v okamžiku po mně letěla ohnivá koule. Naštěstí jsem uhnula rychleji, než mě stačila zasáhnout a poranit.

To mě bezpečně ujistilo, že bude nejlepší situaci pozorovat raději tajně. Udělala jsem se neviditelnou. Toho kluka to zjevně docela dost vyděsilo. Chvíli si jen tak pro sebe opakoval: „Nezabije mě, nezabije mě.“ Potom se sebral a pomalu odcházel. Já jsem ho následovala.

Přišel do místnosti, kde stála strašně hezká paní. Hrozně mě vyděsilo, když jí oslovil: „Paní podsvětí!“ (Jen tak pro ujasnění, podsvětí je místo, kde se shromažďují démoni a jejich paní,nebo pán, je vůdce, kterého všichni poslouchají a slouží mu.)

Vylíčil jí všechno, co se mezi ním a mnou odehrálo. Chtěl se jí omluvit, ale pozdě, už hořel v plamenech.

Pomalu jsem začínala chápat, proč jsem byla poslána právě sem do této doby, aspoň jsem si to myslela. Napadlo mě, že to bude jednou pro mě nebezpečná soupeřka, a proto mě osud poslal právě sem, abych poznala její moc a schopnosti.

Hned po pár minutách jsem ale pochopila, že jsem se šeredně spletla. Přišel tam její muž. Po tom, co jí oslovil: „Liso, miláčku,“ má teorie byla ta tam. To já jsem byla ta ničící nestvůra. Tohle ze mě udělala síla a moc. Věděla jsem, že s tím musím něco udělat, ale nevěděla jsem co. Proto jsem si pro začátek vymyslela zpáteční kouzlo.

Odtud už bych zpět chtěla,

a až to zvrátím, myslet si, že jsem jen bděla.

Tohle totiž není budoucnost o kterou stojím,

naopak, je to budoucnost které se moc bojím.

 

Zpáteční kouzlo fungovalo dobře. Dorazila jsem zpět domů a s radou zkušenějších čarodějů jsem spoutala své schopnosti – to byla ale velká chyba. Jako aktivní čarodějnice bych zabíjela démony a zbavila bych se tak své zlosti. Za ta dlouhá léta se ve mně nashromáždilo zlo. Obnovila jsem své schopnosti, aniž bych někoho poslouchala. Opět jsem byla silná a mocná. Ničila jsem vše kolem. Začala jsem žít pouze přítomností a hlavně budoucností. Na minulost jsem začala zapomínat. U všech jsem měla respekt, všichni se mě báli. Měla jsem své lidi, kteří při mně ze strachu stáli. Měla jsem i syna se svým mužem Colinem. Ale i na něj jsem byla velmi krutá. Udělala jsem si z něj něco jako sluhu.

Jednou ke mně přišel. Poměrně zkroušeně začal:

„Paní podsvětí………do domu se dostala nějaká malá mocná čarodějka.“ „Dobře, že jsi ji zabil,“ řekla jsem stroze já.

„Víte, paní,“ pokračoval dál, „ona se zneviditelnila a tím pádem mi utekla.“ Nenechala jsem ho říct už ani slovo. Zničila jsem ho.

Najednou mi ale do hlavy naskočila jedna dávná vzpomínka. Tuhle situaci jsem už přeci zažila……….

Začala jsem křičet: „Liso, Liso! Ukaž se mi, já ti nic neudělám. Vím, že tu jsi.“

Neukázala se, ale já věděla, že tam stojí. Začala jsem k ní mluvit. Udělala jsem to, co neudělala ta Lisa, která tu byla před lety, když jsem se zneviditelnila já. Řekla jsem jí, co se mi stalo a také jsem jí řekla, že nesmí udělat stejnou chybu jako já tehdy.

Už jsem s tou chybou žila moc dlouho. Tímhle jsem se jí částečně zbavila. Lidem, které jsem zabila, už ale životy nevrátím. Žiju poměrně spokojeně. Vždyť i po tom všem, co jsem napáchala, jsem zachránila generaci, která přijde po nás!