, , ,

Zákon smečky

Zdroj: Roland Rawen Havran

To nejlepší z mého pera. Povídka publikovaná ve sborníku Mlok 2016.

 

Úděl panovníků

Brol

 

Úděl panovníka není nikdy lehký; leží mu na bedrech velká zodpovědnost a každý den prožívá ve strachu, kdo ho o trůn připraví. Nepřátelé, přátelé nebo až smrt? Pokud člověk něco takového nezažije, nedovede si to představit.

Sloužím u krále Horika skoro třicet let. Za tu dobu jsem po jeho boku zažil mnohé: od korunovace, přes královskou svatbu a narození starší dcery, až po smrt manželky při porodu druhé dcery. Po této osobní tragédii zůstal můj pán sám a všechnu svou pozornost věnoval starší dceři Laáve, která dostala jméno po ženě, kterou tolik miloval.

Mladší Kotrýnelu Horikus poslal ještě jako batole do kláštera v Hraniční říši. Bylo to nevinné dítě. Stále si živě pamatuji, jak jsem ji choval a ona mě tahala za prst těma svýma drobounkýma ručičkama. Bezstarostně si hrála a netušila, jak se na ni její otec dívá. Ten tehdy nesnesl pohled na dítě, které zabilo jeho velkou lásku. A přitom to nyní byla právě Kotrýnela, kdo mu stál po boku v nelehké politické situaci. Jakoby se snažila napravit hřích, za který ale ani v nejmenším nemohla.

Vrátili se společně z krvavého rituálu u příležitosti svátku deště. Kotrýnela mě s těžkým úsměvem pozdravila a odešla do patra, které jsme měli v hostinci pronajaté. Horikus odmítl bydlet v královském paláci zdejšího panovníka.

Opatrně jsem za svým pánem zašel. Podle toho, jak se na mě Kotrýnela podívala, mi bylo jasné, že není v dobré náladě.

„Postarej se, ať služebné zabalí naše věci. Ráno odjíždíme,“ přikázal. V tichosti jsem opustil místnost. Ulevilo se mi, že jsem mohl odejít a nemusel tam být s ním. Zajímalo mě, co se stalo, a věděl jsem, že od něj bych se to nedozvěděl.

Zaklepal jsem na dveře Kotrýnely.

„Smím dál?“

Její něžná ruka vzala za kliku a osobně mě vpustila dovnitř.

„Jsem ráda, že jsi přišel, Brole,“ řekla a její hlas zněl jako uklidňující, dlouhé tóny flétny. Divil jsem se, jak po tak náročném dni může povzbudit ona mne – věkem to byla sotva šestnáctiletá dívka, svým chováním však působila mnohem vyspěleji. Uměla se přenést přes vlastní problémy a být tu pro ostatní.

Zeptal jsem se, jaké to s otcem na slavnostech bylo, a ona mi ve stručnosti vylíčila události celého odpoledne.

„Není to dobré, Brole. Stupňuje se to. Je otázka času, kdy otec podnikne něco neuváženého. Už cestou sem povídal něco o tom, že jim příští rok ukáže. Království má spoustu jiných problémů. Přemnožil se hmyz, úroda bude menší. Nemůže si dovolit řešit směšné spory, i když chápu, nakolik je pro něj celá situace ponižující.“

Nic jsem na to neodpověděl a jen se zamyslel.

„Co tedy budeme dělat?“

„Nevím. Nevím, co myslel tím, že jim příští rok ukáže. Musíme počkat, až se uklidní.“ Posadila se unaveně do křesla a vyndala jehlici z vlasů, které podobně jako její snědá pokožka krásně kontrastovaly s bílými svátečními šaty, které měla na sobě.

Nalil jsem nám oběma víno a usedl naproti ní.

Kotrýnela se zamyšleně zahleděla do prázdna a začala si z rukou stahovat elegantní rukavice, které pro ni byly tak typické. Položila je na stůl a pravou rukou se natáhla pro pohár. Oko v její dlani otevřelo víčko a zkoumavě si mě prohlédlo. Bylo jako živé.

Po těle mi přeběhl mráz. Byl jsem na jeho pronikavý pohled zvyklý, i tak ve mně ale pokaždé vzbuzoval nejistotu a obavy.

„Tak na co si připijeme, Brole?“ usmála se na mě způsobem, který umí jen ona, a strach z toho, co skrývala pod bílou látkou rukavic, byl rázem pryč. Opět bylo podstatné jen to, co nás pojilo.

Úděl panovníka není nikdy lehký. Někteří neunesou velkou zodpovědnost, která jim leží na bedrech.

„Na dva skutečné vládce Deštného království.“

* * *

 

S ohledem na vydavatele knihy uveřejňuji pouze ukázku. Více najdete ve sborníku, nebo si o povídku můžete napsat soukromě na můj email – jitka@ladrova.cz 

Sborník Mlok 2016

Mlok 2016

Je libo něco dalšího ke čtení?

, , ,

Magie inkoustu a pera

Zdroj: freeimages.com

Merkur, Venuše, Země, Mars,… přeříkávám si neustále za sebou jména planet.

Merkur,… znovu a znovu opakuju jejich názvy. Snažím se zaměstnat svou mysl, abych z ní vyhnal to, co mi brání usnout. Jenže bezúspěšně. Musím na ni neustále myslet.

Vstanu z postele a pohlédnu z okna.

Luna se roztesknila, nářky serafínů, zašeptám měsíci na obloze. Obklopuje ho spousta zářivých slz nesoucích hořkou pachuť viny. Každá z nich mi připomíná ji a to, jak jsem jí ublížil.

Přejdu ke stolu a rozsvítím světlo. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe a nakonec ustrnu zrakem na ledabyle položené knize na poličce.

To kvůli ní se tohle vše stalo

 

***

 

Kráčel jsem si tehdy s úsměvem na tváři po slunné stráni poseté vinnou révou. Vyšel jsem vstříc novému. Šťastný, svobodný, jenže taky bláznovsky pošetilý. Vůbec jsem nebyl připravený na to, co má přijít. Neuvědomoval jsem si možné následky svého rozhodnutí. Přenesl jsem se do jiné doby a jiného světa, ale to vše mi bylo jedno. Má touha byla silnější než já.

Došel jsem ke stavení mezi řadami révy táhnoucími se po vrstevnicích po celém kopci. Zaťukal jsem na dveře.

„Á, pomocník. Výborně!“ vykoukl na mě zpoza nich opálený muž ve středních letech. „Jdeš pozdě, hochu.“

Usmál jsem se. „Nebyl jsem domluvený, že dorazím.“

„To vůbec nevadí. Každá pomocná ruka se mi teď před vinobraním hodí,“ pozval mě dál a hned mě zaúkoloval, aniž by se obtěžoval zajímat se, jestli vůbec o práci stojím.

Neprotestoval jsem. Beztak jsem měl v plánu zdržet se a novým zkušenostem jsem se nikdy nebránil. Naopak. Jako umělec jsem je dokonce vždy vřele vítal. Byl to pro mě další zdroj inspirace.

„Jacqueline,“ vykoukl muž z okna, když mi vše podstatné vysvětlil. „Pojď sem!“ zakřičel mohutným hlasem na dívku venku.

Jacqueline, poskočilo mi srdce. Stačilo mi jen slyšet její jméno a už tehdy jsem si byl jistý, že se nikdy nebudu chtít vrátit zpátky do své doby. Bylo to jako volání osudu. Hlas vyšší moci, který mi rezonoval v hlavě a přehlušil to, co mi našeptával rozum.

„Zdravím,“ vešla do místnosti dívka s tváří múzy. „Potřeboval jste něco, tatínku?“

„Máme novou pomocnou ruku. Zasvětíš tady,…“

„Paula,“ doplnil jsem za něj své jméno přeložené do francouzštiny. Za normálních okolností jsem z tohoto půvabného jazyka znal jen pár frází. V tomto světě to ale nevadilo. Rozuměl jsem všemu.

„…zasvětíš tady Paula do sběru hroznů.“

„Jak si přejete, tatínku,“ odpověděla a následně mě odvedla ven, kde mi ukázala vše potřebné.

Začali jsme společně sbírat víno a povídat si. Teplo, slunce a nebeská vůně. Hrozny přibývaly v ošatkách.

„…takže, tohle všechno tady patří tvému otci?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal. Nechtěl jsem, aby řeč stála.

„Ano. Vinařství patří naší rodině už víc jak sto let. Dostali jsme toto území po Velké revoluci, kdy byla veškerá půda sebrána církvi a šlechtě a dána do rukou obyčejného lidu.“

„Sto let, no, to už je nějaká doba,“ vydechl jsem a na moment jsem se zahleděl po krajině. Slunce se už klonilo pomalu k západu a ozařovalo jižní stráň žlutooranžovými paprsky. Stíny na zemi se rychle prodlužovaly.

„Pro dnešek budeme končit,“ přerušila mě z mého rozjímání.

„Co tu děláváte po večerech?“

„Jak kdo. Já si vždy naliji sklenku vína z minulého roku, zapálím si svíčku a čtu si,“ úplně jí při těch slovech zazářily oči. Bylo z ní cítit, jak moc to miluje.

„A co čteš nejraději?“

„Prokleté básníky,“ pronesla tajemně.

„Ze všeho nejvíc se mi líbí Stéphane Mallarmé.“

„Luna se roztesknila, nářky serafínů,…“ začal jsem recitovat jeho báseň, kterou jsem se kdysi dávno učil ve škole.

„Zjevení,“ zašeptala do chladnoucího vzduchu název mnou recitovaného díla. „Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by ji znal taky, natož aby ji uměl.“

Nepatrně jsem se usmál. Těšilo mě, že jsem jí tím udělal takovou radost, ale…

 

***

 

…když se za tím vším teď ohlížím zpětně, uvědomuju si, že již v tuto chvíli se ve mně zrodily pochybnosti. Usadilo se ve mně malé semínko výčitek svědomí, které postupem času klíčilo a rostlo. Bylo to tak krásné, ale zároveň taky hrozně nespravedlivé. Pocházel jsem z jiného světa a díky tomu jsem ji znal víc, než jen mohla tušit. Nebylo správné zneužít to, co o ní vím. Po bitvě je každý generál. Tehdy jsem to zkrátka prožíval jinak.

 

***

 

Seděli jsme s Jacqueline u stolu. Vyprávěla mi o víně a o památkách v Bordeaux. Usmíval jsem se a přikyvoval. Nevnímal jsem moc, co říká, jen jsem poslouchal její nebesky znějící hlas.

„Co vlastně děláš ty?“ zeptala se najednou a vytrhla mě tak z mého snění.

„Cože?“ zmateně jsem se na ni podíval. Tím, že jsem se soustředil na jiné věci, mi úplně unikla souvislost, jak se od pamětihodností přenesla ke mně.

„O sobě jsem mluvila ažaž. Chci vědět něco víc o tobě.“

Usmál jsem se. „Jistě… no, já píšu. Jsem spisovatel.“

„Tak proto znáš prokleté básníky!“ rozzářily se jí oči stejně jako předtím na stráni. „Co píšeš?“

„Prózu, román z vinařského prostředí.“

„Takže tu jsi, abys získal inspiraci?“

„Z části. Ale… těžko se to popisuje. Hlavně asi chci poznat blíž své postavy.“

„Zkusit si, jak doopravdy žijí,“ doplnila místo mě. „Myslím, že chápu, co tím chceš říct.“

Odmlčeli jsme se. V tichosti jsme se koukali jeden na druhého. Oba jsme přemýšleli. Četl jsem její myšlenky; cítil jsem je ve své hlavě. Nezamiluj se! Hlavně se nezamiluj, říkala si sama pro sebe. Víš přeci, že máš být provdána za jiného. Jen by sis tím ublížila.

Litoval jsem toho, co jsem jí svou přítomností způsobil, ale zároveň jsem byl rád. Vlastně jsem sem přišel hlavně proto, abych získal její srdce pro sebe. Už dlouho jsem ji miloval. Chtěl jsem ji. Přál jsem si uchránit ji před neblahým osudem, který ji čekal.

Lidské příběhy nebyli, nejsou a nikdy nebudou pohádkami, které nám vyprávěli už jako malým dětem. Jenže já chtěl, aby tenhle skončil šťastně. Naivně jsem si myslel, že to dokážu změnit. Neměl jsem tenkrát tušení, že to svým zásahem udělám celé ještě horší. Děj mé knihy se vymkl kontrole.

„Doprovodil bys mě do mého pokoje?“ přerušila to ticho. „Chtěla bych ti ukázat knihy, které tu mám. Zajímalo by mě, co bys na ně řekl.“

„Mile rád,“ vstal jsem a přešel k ní, abych jí pomohl odsunout těžkou židli. Kavalírsky jsem jí nabídl rámě a odvedl ji před dveře její komůrky. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli se hodí, abych k ní šel takhle pozdě večer. Měl jsem na paměti, že je to přeci jen jiná doba, než na jakou jsem byl běžně zvyklý. Nechtěl jsem nic pokazit.

„Nebude nikomu vadit, že jsem u tebe v tuhle hodinu?“ zeptal jsem se, abych se ujistil.

„Otec je posedlý vínem. Teď už spí, aby mohl brzy ráno vstát a začít pracovat. Nemusíš mít strach,“ vzala mě za ruku a převedla přes práh. „To jsou ony,“ ukázala na polici s pečlivě vyrovnanými knihami. Nebylo jich moc, ale i tak měla Jacqueline vepsáno v tváři, jak moc je na ně pyšná.

„Úžasné,“ začal jsem přejíždět očima po titulech. Několik románů od klasiků a zbytek sbírky poezie od prokletých básníků.

„Nezeptáš se ani, jak jsem k tak vzácným knihám přišla?“ zaraženě se na mě podívala. Nejspíš čekala jinou reakci, protože tady na venkově byly jiné knihy než Bible velkou raritou. Jenže to mi došlo až zpětně. V ten moment jsem prostě bez váhání odpověděl na položenou otázku.

„Poslala ti je tvá kamarádka z Paříže.“

„Jak to víš?“ pozastavila se nad tím. „Já-, já jsem ti to přeci neříkala…“

To je pravda. Jak to vím? zeptal jsem se sám sebe. Kdybych byl tím, za koho jsem se vydával, o něčem takovém bych nemohl mít ani tušení. Zapomněl jsem dávat si pozor na jazyk.

„To tvá kamarádka…“ zalhal jsem. Bylo to první, co mě v ten okamžik napadlo. „Ona mi to řekla. Potkal jsem ji v Paříži. Hodně o tobě v souvislosti s literaturou vyprávěla. I proto jsem se rozhodl jít až sem do Bordeaux. Chtěl jsem tě poznat osobně, Jacqueline.“

„To je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl,“ poděkovala mi úsměvem.

Neuspěchej to, problesklo mi hlavou. I tak jsem se ale neovládl. Udělal jsem krok k ní a políbil ji. Znala mě sice sotva den, ale některé věci ví člověk zkrátka hned. Cítil jsem, že to přes všechna ne a překážky chce stejně jako já. Náhlé vzplanutí. Zakázaná láska. Vášeň a nebezpečí v jednom. Romeo a Julie francouzských vinic.

 

***

 

Oba jsme si byli podobní. Oba jsme si malovali naše vzdušné zámky a lítali vysoko v oblacích. A tak čas ubíhal. Jeden den za druhým, až bylo všechno víno sklizeno a přišlo vinobraní.

„Na letošní víno,“ přiťukli jsme si s Jacqueline. Jako by ale tohle sladké opojení našich smyslů mělo být předzvěstí hořké budoucnosti; jako by ono lehké cinknutí skleniček vyvolalo tlakovou vlnu, která nesla zkázu do všech stran.

Já to ale v tu chvíli neviděl, a to i když jsem moc dobře věděl, co má přijít. Přenesl jsem se do tohoto světa s tím, že vím, co se má stát. V její přítomnosti jsem na to ale zapomínal. Užíval jsem si každý okamžik s ní. Vše plynulo tak dokonale. Kdo by se zabýval zítřkem, když dnešek byl perfektní?

Jedna sklenka vína, druhá. Další a další… přestal jsem je počítat.

Večer ubíhal.

Krajinou se roznesl hlas zvonu chrámu Saint-André.

Půlnoc.

Vyběhli jsme spolu ven.

Na obloze zářily hvězdy a nad kopcem vycházel měsíc.

„Luna se roztesknila, nářky serafínů…“ zašeptala první verš Zjevení a pak pokračovala dál.

„…když náhle s večerem jsi vyšla na ulici,“ ujal jsem se v půlce básně slova namísto ní. „Byl to tvůj úsměv a západ slunce nad tvou kšticí, že řekl jsem: Toť víla! Ten oslnivý jas. To sen, jenž v chladných nocích dítěte se třás´. Sen o dívce, jež tenkrát v noci nedospělé, sázela kytky jak hvězdy provoněné.“

„Dnešní noc už ale dospělá je,“ pronesla tajemně. „Stejně jako já,“ začala si rozepínat blůzku.

Chytl jsem ji za ruce a zastavil ji.

„Nechceš to udělat. Jsme oba opilí.“

„Čeho se bojíš?“

„Že toho budeš ráno, až vyjde slunce, litovat.“

Zakroutila hlavou. „Nebudu. Paule,…“

„Jacqueline.“

„Ne, teď mě prosím nepřerušuj. Včera za mnou byl otec, Paule. Na začátku jara si mám brát syna vinaře, který vlastní vinici na vedlejší stráni. Možná bych nebýt alkoholu neměla odvahu udělat to, co doopravdy chci. To ale nemění nic na tom, že jsem si jednou věcí jistá i bez vína. Litovat nebudu.“

„Ublíží ti to, Jacqueline,“ snažil jsem se ji najednou, navzdory všem mým touhám, odradit. Nerozuměl jsem sám sobě. Vždyť tohle jsem si přál od první chvíle, co jsem ji před sebou spatřil.

„Copak to nechápeš?“ podívala se mi smutně do očí, jako bych ji zklamal tím, co jsem řekl. „Jsi přeci spisovatel. Vyprávíš o lásce lidí. Prožíváš jejich příběhy a předáváš je dál,“ odmlčela se a pak se usmála. „Když jsem s tebou, připadám si jako v nějakém románu. Jako hrdinka tvé knihy, která se nebojí trpět, protože ví, že ta bolest za to stojí.“

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Chápal jsem ji. Začal jsem ji líbat. Na rty, na krk a pak všude po těle.

Obyčejná pozdně letní noc se proměnila v nezapomenutelnou. Oba jsme si splnili svůj sen.

 

***

 

Stalo se to už před dlouhou dobou, ale stále si velice živě vzpomínám na to, jak jsem se cítil.

Ulehl jsem do postele vedle ní.

Položila si hlavu na mou hruď a se šťastným úsměvem zavřela oči. Celá zářila a spokojeně vydechovala.

Celou noc jsem nezamhouřil oka. Tentokrát jsem si ale nepřeříkával názvy planet, jak to mám ve zvyku, když se mi nedaří spočinout. Tentokrát jsem usnout nechtěl. Zakázal jsem si to a v duchu jsem si přál, aby nikdy nevyšlo slunce, protože jsem věděl, že až se tak stane, vše bude jinak. Že výčitky svědomí se dostaví. Ne její, ale moje.

Všechno, co ke mně cítila, bylo založeno na lži. Jenže jak jí to říct po tom všem?

Uvědomoval jsem si moc dobře, že bych měl, ale netušil jsem jak. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že by to nepochopila. Znal jsem ji v tomhle lépe než ona sama sebe.

Začal jsem se smiřovat s tím, že ji před jejím osudem nezachráním. Tu noc mi došlo, že cokoliv jiného, než co mělo přijít, by bylo ještě horší.

Nesmí se dozvědět, že jsem jí lhal, říkal jsem si. Zničilo by ji to. Takhle se na jaře rozloučíme a každému nám zůstanou krásné vzpomínky na celý život. Vzpomínky, které nám nikdo a nic nevezme.

 

***

 

Zůstal jsem s ní, jako kdyby bylo vše, jak má být.

Přešel raný podzim. Přešel i den Beaujolais, který, i když je spjat s jinou vinařskou oblastí, se slaví po celé Francii. Nastal advent a začal se přibližovat konec roku a oslavy přelomu století.

 

„Deset, devět, osm, sedm,“ odpočítávali jsme spolu, „tři, dva, jedna…“

„Šťastný nový rok devatenáct set, Paule,“ políbila mě a přiťukli jsme si. Uvnitř věděla, že jsou to jen laciná slova, že se vše od základů změní a šťastná nebude. Přesto to ale řekla. Jako by tím chtěla utěšit sebe i mě. Nepomohlo to. V očích se jí zaleskly slzy.

Cítil jsem se svázaný.

„Jacqueline,“ objal jsem ji.

„Kéž by existovalo nějaké kouzlo, které by všechno zvrátilo,“ pronesla smutným hlasem.

„Jedno existuje,“ chtěl jsem ji utěšit, ale ve své podstatě jsem nelhal. Pouze to nebylo to kouzlo, které si asi představovala.

„Jaké?“

„Magie inkoustu a pera.“

„Magie inkoustu a pera?“

„Je to něco, co mě naučil můj otec. Vždy mi říkával, že pokud se mi cokoliv nelíbí, je jen na mně a na mé fantazii, abych to změnil. Tvrdil mi, že jako budoucí spisovatel mohu vše. Stačí jen přepsat osud. Vymyslet si ho, jak já budu chtít.“

„Jak bys přepsal ten náš?“ podívala se na mě s nadějí.

„Kdybych byl svou postavou, vzal bych tě teď hned za ruku a utekli bychom spolu. Daleko od toho, co nás čeká tady.“

„Tak se jimi staňme, Paule.“

„Nemohu,“ zbaběle jsem zakroutil hlavou. Věděl jsem, že s ní nemohu jen tak odejít. Slíbil jsem sám sobě, že to skončí, až se provdá. Takhle bych svůj slib nedodržel a pravda by dříve či později vyšla na povrch.

„Proč?“

„Protože jsem spisovatel. Vždy bych měl stát stranou příběhu. Jakmile bych se do něj začal plést, nedopadlo by to dobře.“

„To přeci nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš!“

„A co když jsem to už zkusil a nevyšlo to? Co když je to něco, čeho strašně moc lituju?“

Sklonila hlavu.

„Promiň. Netušila jsem, že…“ ani to nedořekla. Ostýchala se to vyslovit. Musela si z toho vyvodit, že není první, kterou jsem tak hrozně moc miloval. Nebylo to ale, jak si myslela.

Nedokázal jsem jí na to nic říct. Nevěděl jsem, jak se bránit, aniž bych neprozradil víc, než si mohu dovolit.

Vzala do ruky kabát a oblékla si ho.

V tichosti jsem ji pozoroval.

Možná čekala, že ji zastavím, ale já to neudělal. Jen jsem tam stál a mlčel jsem ve strachu, abych neřekl něco, co by nešlo vzít zpátky. Pořád jsem měl na paměti, že před ní musím uchránit své tajemství. A to i za cenu, že teď odejde a už ji nikdy neuvidím.

„Tohle je život, Paule. Ne kniha,“ obrátila se na mě ještě ve dveřích. „Musíš najít odvahu a žít ho naplno, aby ses po právu mohl nazývat jeho autorem. Každý z nás je spisovatel, co píše svůj vlastní příběh. To je celá magie, o které tvůj otec mluvil. Jenže ty nejsi schopen proměnit slova v činy.“

Hleděl jsem se na ni a v duchu se jí omlouval. Kéž bych jí mohl říct pravdu. Přál jsem si moct jí to vysvětlit, aniž by to znamenalo, že mě bude z hloubi duše nenávidět.

Dveře se zabouchly.

Odešla.

Zůstal jsem sám v malé místnosti, kterou jsem si pronajal za peníze vydělané u jejího otce. Byl jsem rozpolcený. Stál jsem někde mezi realitou, ze které jsem přišel, a krásným snem, který postupně přecházel v noční můru.

Něco mi říkalo, že bych měl odejít. Jenže já jsem to nedokázal. Nedovedl jsem si ani představit, že bych najednou nebyl v její blízkosti.

Přitiskl jsem si k sobě polštář, na kterém ležela, a nasál její vůni. Heřmánek. Byl pro ni tak charakteristický. Vždy jím voněla již na dálku.

Už jen kvůli tomu, že bych ji nikdy znovu neucítil, jsem zkrátka nemohl odejít. Zůstal jsem a bojím se, že bych zůstal znovu, i když teď vím, co se stalo pak…

 

***

 

…podívám se na knihu. Už neleží na poličce, ale na stole přede mnou.

Vždy mě lákala a přitahovala svým obsahem; vábila mě hrůznou krásou, která člověka děsí, ale i přesto k sobě poutá jeho pozornost. Může za všechno, co se stalo, i když je to její autor, kdo nese tíhu viny – já.

 

***

 

Vrazila bez zaklepání do mého pokoje. Z očí jí čišelo rozhořčení smíchané s žalem podvedeného člověka.

„Kdo jsi?“ vyjekla na mě.

„Cože?“

„Kdo u všech čertů jsi?“ zopakovala otázku.

„Já… nechápu,“ netušil jsem, co se stalo. Nebo možná tušil, ale nechtěl jsem si to přiznat.

Nic neřekla, jen mi dala do ruky dopis. Byl od její kamarádky z Paříže.

Začal jsem číst.

…nevím, co ti ten člověk řekl, ale já jsem se s ním, přísahám Bohu, nikdy nesetkala… nemusel jsem ve čtení pokračovat dál. Všechno mi bylo rázem jasné.

V duchu jsem si nadával. Mělo mi dojít, že své kamarádce o nás napíše. Vždycky se jí svěřovala s každou maličkostí. Jak jsem si jen mohl myslet, že by něco tak zásadního vynechala?

„Mrzí mě, že jsem ti lhal,“ odtrhl jsem svůj zrak od papíru a provinile se na ni podíval. „Nevěděl jsem, co ti říct, když ses mě zeptala, jak vím, odkud bereš knihy.“

„Pravdu?“ řekla už klidným hlasem. Vztek nahradila pouhá lítost; žalostný pocit ze zrady milované osoby. Měla slzy na krajíčku.

„Neunesla bys ji.“

„To přeci nemůžeš vědět, Paule. Známe se ani ne půl roku. To ti není hanba vypustit něco takového z úst?“

„Co když to doopravdy vím?“

„Tak mi to dokaž. Teď a tady. Řekni mi to! Vzmuž se a pověz mi pravdu.“

„Ne…“ vzpíral jsem se.

Přistoupila ke mně a láskyplně mě pohladila po tváři. Jako kdyby mi tím chtěla dokázat, že mi odpustí, když k ní budu upřímný.

„Nic nemůže být horšího než lež, Paule.“

Věděl jsem, že může. Ještě chvíli jsem se na ni mlčky díval a odhodlával se říct něco tak hrozného nahlas.

„Nejsi reálná… Nic z toho, co je kolem, není…“

Nechápavě se na mě podívala. „Jak není? Cože?“

Musela si myslet, že si s ní akorát dál hraju. Cítil jsem se hrozně. Srdce mi hlasitě tlouklo. V hrdle mi vázlo každé jedno slovo.

„Vše, co tu je, jsem stvořil. Je to svět mé knihy. Psal jsem tvůj příběh a zamiloval se do tebe. Chtěl jsem tě poznat blíž. Přenesl jsem se sem, abych s tebou mohl být.“

Pokusila se o úsměv. „To má být nějaký žert?“

„Ne. Někde hluboko v srdci to víš. Sama jsi to ostatně řekla.“

„Co jsem řekla?“

„Že si se mnou připadáš jako v nějakém románu. Jako kdybys byla hrdinkou mé knihy. Podvědomě jsi to věděla celou dobu.“

„To je přeci nesmysl. Já – já jsem reálná. Existuju…“ stále tomu nechtěla věřit. Ani jsem se jí nedivil.

„Tak tedy jinak… není ti divné, že ve skutečnosti mluvíme česky a ne francouzsky?“

„Co to povídáš?“

„Neumím francouzsky nic než pozdravit a poděkovat, Jacqueline. A přesto si rozumíme.“

„Umíš francouzsky,“ namítla. V jejích uších jsme tak doopravdy mluvily. Nevěděl jsem, jak jí to dokázat. Jak najít něco, díky čemu by mi uvěřila.

Znovu jsem se podíval na dopis v ruce.

Po tváři mi stekla slza.

„Jacqueline, jak se jmenuje tvá nejlepší kamarádka?“

„Co ta s tím má společného?“ vyhnula se odpovědi, aniž by jí došlo proč.

„Nic a všechno. Jen mi pověz její jméno.“

„Paule!“ řekla a z jejího hlasu bylo cítit, že nemá náladu na hry. Já ale věděl moc dobře, proč se na to ptám.

„Nemusíš to ani říkat nahlas. Stačí jen, když na to odpovíš sama sobě. Jak se jmenuje?“

„Dobrá, jak chceš,“ přistoupila na má pravidla.

Zamyslela se.

Pozoroval jsem, jak se mění výraz v její tváři.

Podal jsem jí dopis od kamarádky. S hrůzou na něj pohlédla.

Chyběl na něm podpis.

„To nemůže být pravda,“ začala plakat.

„Neznáš její jméno, protože ho neznám ani já. Neexistuje, protože jsem ho nevymyslel,“ natáhl jsem ruku k ní, abych jí otřel slzu z tváře.

Ucukla.

Nestála o můj dotek.

Mé nejhorší obavy se naplnily.

 

***

 

Sedím nad svou knihou a stále přemýšlím, jak bych mohl alespoň částečně napravit škody, které jsem svou mladickou nerozvážností napáchal. Něco takového si Jacqueline nezasloužila.

Magie inkoustu a pera… řeknu nahlas sám pro sebe. Jako by ale ta slova měla vážně nějakou kouzelnou moc.

Vytrhnu poslední stránky knihy a začnu na prázdnou předsádku vpisovat nový konec. Šťastný. Takový, který jsem jí chtěl dát od samého začátku. Najednou mi nesejde na tom, že já sám v něm nijak nefiguruju. Hlavní je ona.

Měl jsem v rukou strhující příběh a dělám z něj obyčejný brak. Kdyby mi někdo tvrdil, že tohle jednou udělám, nikdy bych mu nevěřil.

Zkazit pointu, zakopat celé vyvrcholení díla. To je něco, co by dobrý spisovatel v životě nedopustil. Jenže dobrý spisovatel by se také v žádném případě nezapletl se svou vlastní postavou. Jeho emoce kazí výslednou podobu knihy. Autor má za úkol jen jediné: zůstat za každou cenu vždy nestranný, aby mohl příběh co nejlépe vylíčit.

Já to nedokázal. Malou útěchou mi je pouze mé poučení pro příště.

Prvně jsem však musel zapomenout.

 

****

 

Trvalo to nějakou dobu, ale podařilo se mi vrátit se zpět do normálního života.

Bavím se opět se starými přáteli, které jsem kvůli psaní zanedbával, nastoupil jsem znovu na vysokou, místo oblíbeného francouzského vína piju čaj.

Zpočátku se čas nemilosrdně vleče, ale s každým dalším uplynulým dnem je to lepší.

Přejde jaro.

Pomine léto.

Jsem na cestě vpřed. Konečně jsem se ve svém životě pohnul z místa a zase mám pocit, že doopravdy žiju.

Jdu.

Kráčím spoře osvětlenou periférií města a poslouchám první letošní sníh, jak mi jemně křupe pod nohama. Tento rok napadl opravdu brzy. Nemám ho právě dvakrát v lásce, ale dnes mi kupodivu nevadí. Naopak. Vychutnávám si atmosféru dušičkového večera. Pod bílou peřinou z prašanu vypadá i tak nehostinné místo jako je starý opuštěný hřbitov o něco přívětivěji.

Beru za kliku železné brány. Noční krajinou se rozezní kovový nářek nepromazaných pantů.

Projede mnou podivná zima.

Strašidelné.

Připadám si jako v nějakém hororovém příběhu. Jako by mi najednou něco naznačovalo, abych nepokračoval dál.

Na malý okamžik se mě zhostí dávná vzpomínka. Záblesk minulosti, který mi připomene, že jsem se sem odjakživa bál chodit. Jenže dnes už nejsem malý kluk…

Neuposlechnu svůj vnitřní hlas a vydám se mezi polorozpadlé náhrobní kameny. Svítí tu jen málo světel. Většina z těch, co tu odpočívají, nemají nikoho, kdo by jim zapálil svíčku. Jejich blízcí už spí věčným spánkem taktéž, ale jinde. Nepohřbívá se tu od konce první světové války, kdy malý hřbitov přestal svou rozlohou stačit. To jen pro tátu jsem zařídil výjimku, aby tu mohl být pochován. Vždy si přál být pohřben vedle svého praprapradědy, kterého si brával za svůj velký vzor. Oba to byli velcí bohémové. I kvůli nim jsem se rozhodl zasadit děj své knihy právě do Francie na přelomu minulého století.

Dojdu ke hrobu. Očistím ho od napadaných větviček a vyndám z kapsy svíčku, abych ji zapálil. Položím ji na kamennou desku a zahledím se do jejího světla.

Vosk se začíná pomalu rozpouštět.

Plamen divoce tančí a vrhá odlesky na náhrobní kámen.

Bohumil Tovaryšek, *1853 – †1915, přečtu jméno praprapradědy. Otcovo ale na náhrobku chybí.

Je mi to divné. Není to tak dlouho, co umřel, ale i tak mi přijde zvláštní, že ho tam ještě nedali. Museli nejspíš zapomenout, když je pohřbený tady a ne na novém hřbitově.

Budu to muset hned v pondělí zařídit a trochu je popohnat, pomyslím si a s klidem se zahledím znovu do plamene. Vzpomínám na všechno dobré, co jsem s tátou zažil.

Magie inkoustu a pera, zazní mi v hlavě ta čtyři kouzelná slova. To on mi je poprvé řekl. To díky němu jsem začal psát. Zhluboka se nadechnu a usměju se.

Magie inkoustu a pera… opakuju si v mysli a zatím přemýšlím o formalitách spojených se zařízením nápisu na hrob. Není to laciná záležitost. Každé zlaté písmeno se platí zvlášť. Kolik jich vlastně bude potřeba?

Můj úsměv na rtech ztuhne.

Jak se jmenoval můj otec?

 

 

Líbila se vám povídka? Podělte se o svůj názor a zanechte mi svůj komentář 🙂

,

Zdání klame

Zdroj: Sternmoebel.de

Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Bylo to jejich domluvené znamení. Dělávala to už od dětství. Bratr se pak za ní tiše vkradl a vyprávěl jí, jaký měl den, co zažil. A ona mu coby starší sestra vždy trpělivě naslouchala.
Některé zvyky přetrvávají dlouhá léta i přesto, že člověk stárne a dospívá.
Dnes za ní šel zralý muž, rozvedený, ale se slibnou kariérou. Možná svou ženu kdysi opustil právě kvůli sestře. Porovnával. A žádná jiná neměla Isabelinu dokonalost. Žádná nebyla tak čistá a nevinná.
„Dnes jsem měl skvělý den, Beli,“ svěřil se hned, co si vlezl pod peřinu a složil hlavu do jejího klína. Začala ho vískat ve vlasech.
„Nepovídej. A co se stalo, že byl tak skvělý?“
Petr se spokojeně usmál.
„Byl za mnou rektor. Řekl mi, že když jsem teď obhájil docenturu, jmenuje mě do svého kolegia. Není to úžasné? Konečně se budu moct podílet na rozhodování,“ zářil samým štěstím.
„Mám z tebe radost, bratříčku. Je to úžasná novina,“ řekla uznale.
„Udělám velkou oslavu,“ zasnil se Petr. „Pro nás dva. A něco pěkného ti koupím. Co bys ráda?“ vyzvídal.
Bela se zhluboka nadechla.
„Nic nechci. Mám vše, co potřebuju.“
„Něco určitě. Co třeba novou, velkou postel. Stěžovala sis přeci, že tahle je už proležená a že se ti špatně spí.“
Zakroutila hlavou nad jeho nevšímavostí.
„Tahle je nová.“ Chodí k ní snad každý druhý, třetí den a vůbec si nevšiml. Někdy je to s těmi muži vážně těžké.
„Proč jsi mi o tom neřekla?“
„Je to jen postel. Nechci ti zbytečně zatěžovat hlavu,“ ujistila ho jiskrným pohledem.
Bratr se uklidnil a znovu se mu rozestoupily rty do širokého úsměvu. Nebude si kazit dnešní tak výjimečný večer něčím takovým.
„Je pěkná. Pořídila jsi dobře,“ pochválil nakonec.
„Nevybírala jsem ji já,“ namítla Bela.
Petrovi ztuhl jeho úsměv na rtech a vystřídal ho údiv.
„A kdo tedy?“
Tentokrát se sebevědomě zasmála Isabela. Bratr její nevinnost velice přecenil.
„Rektor vaší univerzity. Na té staré se mu špatně spalo.“ Scházelo už jen dodat: Proč si myslíš, že tě povýšil?

,

Přežít – čtvrtá část

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Zpoza dveří vchází do chodby drobná postava v černé kápi.

Brol ihned, jak ji zří, pokleká k zemi.

„Jak ti mohu posloužit v tuto pozdní hodinu, má paní?“

„Odemkni mříže a vpusť mě do žaláře.“

Mluví mezi sebou ginejlinsky, ale už jim jsem bez větších problémů schopen rozumět každé slovo. Pozorně naslouchám. Ten sametový hlas smíchaný se smrtelným jedem. Poznávám ho. Je to Nefeí.

„Víte, že bych neměl. Kdyby se to dozvěděl náš král, tak…“

Přeruší ho.

„Ten se to nikdy nedozví. Pusť mě, dones nám vědro s vodou, co strážní, kteří mě doprovázeli, nechali stát za dveřmi, a pak nás nech o samotě.“

Brol na ni pohlíží dost nedůvěřivě. Jsou to zřejmě dost neobvyklé rozkazy.

K čemu voda? napadá mě první. Vůbec nevím proč zrovna tohle, když bych mohl mít spoustu daleko podstatnějších otázek.

„Klidně mě k němu zamkni, jestli mi snad nevěříš, ale žádám tě, otevři mi tu celu.“

Brol už nic neříká. Nefeí si stojí pevně za svým. Udělá, co mu tak neúprosně nařídila. Donese vědro, kolem jehož okraje se tetelí vodní pára a směrem nahoru se neviditelně vytrácí. Postaví ho na zem a odemkne mé vězení. Nefeí ke mně vchází, přičemž Brol pouze staví vodu dovnitř a pak hned znovu zamyká a odchází, jak mu přikázala.

Z ničeho nic se tak znovu ocitáme v těsné blízkosti. Je to tak nečekané. Cítím, jak se mi zrychluje tep, stejně jako onoho dne v džungli. Tentokrát ale už nemám ani zdaleka tak velký strach jako minule.

Vím, že nepřišla, aby mi ublížila. Snad tu je, abych jí odpověděl na něco, co jí Brol neřekl. Možná kvůli něčemu úplně jinému. Nemám ponětí, ale tuším, že mi to sama brzy prozradí.

„Je tu něco, co ti od minula dlužím,“ pronese tajemně.

„Nenechala jsi mě zabít svými sestrami. Není tu nic, co bys mi snad měla vracet,“ zdvořile odvětím.

Není to ta samá maendera jako v obětní zahradě. Mám najednou pocit, že znám dívku stojící u mě daleko lépe, i když pouze z Brolových vyprávění a ne od ní samotné.

Nebo snad ne? vyráží mi dech, tím co dělá hned vzápětí.

Sundává si dlouhou kápi a drže ji na konečku prstu pouští ji velice efektně a smyslně na zem.

„Stále mám tvou košili, kterou jsi mi půjčil,“ usmívá se na mě.

Kroutím údivem hlavou a musím se taky smát. Má ji na sobě. Jen ji a nic jiného.

Udělám krok k ní a začnu postupně rozepínat knoflíčky. Je jí volná. Klidně bych jí mohl ten bílý kus ručně tkaného oděvu lehce podhrnout u ramen a sklouzl by z ní sám. Mám ale pocit, že bych tím vše pokazil. Tohle není okamžik plný vášně a napětí jako napoprvé v džungli. Ne. Tohle je čirý doušek romantiky.

Mám na paměti, co mi o ní říkal Brol. Nejspíš to muselo vykouzlit nějaké jiné její já. Takové, které on neznal. Tak křehká duše přeci nemůže být bez citů.

Přistrčí si k sobě vědro s vodou a svlékne mě do naha. Smočí houbu a něžně mi ji přiloží na hruď.

Doteky horkých kapek jsou po těch necelých čtyřech týdnech bez mytí jako extáze.

„Možná se o nás v tvé zemi říká, že jsme divoši, ale král si potrpí na čistotu a upravený zevnějšek. Když před něj zítra nepředvedou špinavého a nepěkně vypadajícího člověka, tak to na něj třeba udělá dojem a ušetří tvůj život.“

„Budeš u toho soudu svědčit?“ zajímám se.

„Ne, sestry rozhodly, že život otroka nestojí za to, abych se obtěžovala dostavit. Tak to odpoledne řekly královým sluhům, když to přišli zjistit.“

„To takhle za tebe vždycky rozhodují?“

„Zachovávají odpovídající dekorum. Nelíbí se mi to, ale každý z nás máme nějaké místo. Tohle je to moje,“ podívá se na mě výrazem zbloudilé duše. Nakloní se ke mně a do ucha mi ještě pošeptá:

„Ale že jsem teď tu, to nevědí. Nedovolily by to.“

Přitiskne se ke mně, a když pocítí, co to se mnou v mých nejintimnějších partiích dělá, přivine se ještě o to blíž.

Chci ji políbit.

„Ještě ne,“ špitne tichým hláskem a vytáhne proti mně nůž, jako jsem to udělal já proti ní. Usměje se na mě. „Ještě jsem neskončila s tvou proměnou zpátky v civilizovaného člověka.“

Bere z vědra rozmočené mýdlo, namydlí mi tváře a přiloží mi ostrý kus oceli k tváři.

„Zrcadlo s sebou nemám. Budeš mi muset věřit, že tě nepořežu.“

Ještě nikdy jsem se neholil jinak než sám. Někteří muži chodili k mistru holiči, ale obnažená dívka s nožem o hodně nebezpečněji vypadajícím než normální břitva? Myslím, že i ti nejotrlejší by v mé situaci lehce znervózněli.

Neubráním se pohledu níž než na zbraň, jíž mi šermuje kolem hlavy. Nemohu se dočkat chvíle, kdy dokončí, co započala, a přejdeme k tomu, co v tak příhodnou dobu utnula. „Jsi připraven,“ prohlásí po chvíli a konečně pohladí mé rty těmi svými.

Vím, že to myslela jinak, ale jsem víc než připraven. Jsem vzrušený tak jako snad nikdy před tím. Chci bez žádného dalšího otálení přejít na věc, Nefeí mě však znovu zastavuje.

„Minule jsi mi odhalil své fantazie. Dnes bych ti ráda ukázala, o čem sním já…“


Čekal jsem nejrůznější věci po tom, co mi řekla. Ale ani v nejmenším to, co se skutečně stalo. Nebyla to žádná divoká kočka lačnící po mé krvi. Ne. Proměnila se do tělem i duší oddané ženy, jež splnila všechny skryté touhy, které muž vůbec může mít.

„Nechápu to,“ vydechnu.

Neležíme pouze vedle sebe jako v zahradě. Tentokrát je přitisknutá těsně ke mně jako nějaké bezbranné zvíře snažící se najít v mém náručí bezpečný úkryt před predátorem, který jej pronásleduje.

„Co nechápeš?“ pohlédne na mě.

„Tebe. Přál bych si alespoň trochu se v tobě vyznat. Jenže…máš tolik tváří. Něco v tvé přítomnosti cítím, Brol mi to ale následně tím, co říká, vyvrací. Nevím, co si mám myslet.“

„Co ti o mně pověděl?“

„Že nemůžeš nic cítit. Že ze všech maender jsi ty ta nejkrvelačnější…já ale…není přeci možné, abys nic necítila. Když jsem s tebou, mám pocit, jako kdybych byl s normální dívkou. Jsi tak něžná, a…nevím. Mám v tom zmatek.“

„Je to tím, že se o to snažím. Brol ti ale řekl pravdu. Těžko se to vysvětluje. Víš, četla jsem hodně knih. V tolika z nich je psáno o lásce, o souznění duší a těl. O tom, jaké to je někoho doopravdy milovat. Patřit mu a přitom cítit bezednou svobodu,“ zarazí se. Jako kdyby váhala, jestli má pokračovat nebo ne. „Neznám to. Je to něco, co asi nejde jen tak vysvětlit, když nevíš, jaké to je nic necítit. Ale… zkrátka jediné, co kolem sebe vidím, je chtíč a nemilosrdné ukájení pudů končící vždy stejně – smrtí.

Díky tomu, že nemáme city, tak nemáme ani žádné zábrany. Kdybychom je měly, tak brzy vymřeme. Buď bychom umřely hlady, nebo se zbláznily z toho, jaké oběti naše přežití stojí.“

„Rozumím, chrání vás to. Ale ty jednáš… prostě jinak.“

„Nemohu to cítit, ale chtěla jsem to zažít. Vědět jaké to je, abych si to alespoň mohla představit, když už to nejde jinak. Ani nevíš, jak moc si toho vážím, že jsem to díky tobě poznala. Byl sis dobře vědom, s kým máš tu čest, a přesto ses na mě nekoukal přes prsty, jako bych byla nějaké monstrum, za které nás všichni lidé mají. Asi to bude znít divně, ale něco ve mně si přeje být milována,“ pohlédne na mě a pak lehce přivře víčka.

Hlasitě vydechne.

„Já vím, je to sobecké a nefér, protože ač bych třeba chtěla, nikdy to nebudu schopna opětovat, ale takové už naše sny a touhy bývají. Vzdálené. Nereálné.“

„Mělo by to nějakou šanci? Myslím ty a já? Spolu. Poprosil jsem Brola, aby si mě vzal k sobě do výcviku. Když to král odsouhlasí, tak…“

„Tak umřeš v krvi pro pobavení lidí. U všech démonů, jaks o něco takového mohl požádat?“

„Nevidím v tom zase takový rozdíl. Nefeí, jsem mrtvý tak jako tak. A jestli budu moct žít o něco déle s nadějí, že mě zase někdy potěšíš svou návštěvou, tak se mi to zdá jako dobrá nabídka, kterou velice rád přijmu.“

„Promiň,“ pošeptá.

Vím, že to nemyslela špatně.

„Neodpověděla jsi,“ vracím ji zpátky k otázce.

„Já vím. Neodpověděla jsem ti, protože nemohu. Jen ty sám tomu můžeš tu šanci dát. Ne já. Je ale dost možné, že to ani nebudeš moct zjistit. Byla-li by ti udělena milost, odešel bys zpátky domů a už bychom se nikdy víc neviděli. Problém vyřešen, otázky smeteny ze stolu…“

Vrátit se domů. Zní to krásně. Ale jen na chvíli. Hned vzápětí mi dochází, že není kam. Žádné místo, které bych mohl nazývat domovem, už neexistuje. Nejblíže mu mají tyhle tři zdi a věčně zamčené mříže.

Ale to je jedno, nemá cenu o tom uvažovat. „Víš dobře, že to se nestane,“ namítám namísto toho, co se mi honí hlavou.

„Modlím se ke svým předkům, aby ano. Nepodceňuj jejich moc. Vědí stejně tak jako já, že by sis to zasloužil. Jsi dobrý muž.“

Odmlčím se. Na poklony nejsem zvyklý. Nevím co říct.

„Brzy bude svítat, Nefeí,“ měním raději téma.

„Já vím. Mohla bych tě, ještě než odejdu, poprosit o jednu věc?“

„Nechť je tvé přání předem splněno, má paní,“ odpovědím jí jako její věrný služebník.

„Pověz mi své jméno, tajemný cizinče.“

„Brol ti ho nepověděl?“ jsem překvapen.

„Neptala jsem se ho. Chtěla jsem ho slyšet od tebe.“

Vstanu, natáhnu si kalhoty a zvednu ze země dlouhou kápi, ve které přišla. Nefeí se v tichosti postaví také. Přehodím jí oděv přes ramena a zapnu u krku.

„Jmenuji se Welgred,“ pošeptám jí a zabouchám na mříže na Brola. Jistě už musí být nervózní, protože se velice rychle blíží doba střídání stráží.

Jeho výraz, když sešel do podzemních prostor, mou domněnku potvrzuje. Bez jakéhokoliv otálení odemkne, bere vědro opět do ruky, nechává Nefeí vyjít a znovu otáčí klíčem, aby zase zamknul.

„Děkuji ti, Brole. Jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekne mu.

Chytím ji ještě zpoza mříže za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Je mi jedno, že to Brol vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ skloním se k ní a políbím ji na rozloučenou.

Brol ji doprovází ven. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a uvědomit si, co se vlastně stalo, a už se vrací.

„Zbláznil ses? Ty ses dočista pomátl, Welgrede. Co si sakra myslíš?“ hubuje mě z plných plic.

„Nevím, Brole. Sám nevím. Jen je těžké se tomu ubránit. Nikdy jsem ještě k žádné dívce neměl tak blízko.“

„Probuď se. Je to maendera. Nesmíš na ni myslet jako na dívku. Je to polodémon.“

„Jistě, hladová stvůra, která zabíjí muže pro jejich krev. Měl jsem její nůž těsně u krku a podívejte se, i přes to ještě stále žiju.“

„Propašovala do vězení zbraň?“ zhrozí se.

„Ano, jak si myslíte, že by mě jinak oholila?“

Je vidět, že až teď si uvědomuje, že mám hladkou tvář bez vousů. Před tím si toho asi přes své rozhořčení nevšiml, i když to bilo do očí.

„Chceš říct, že sem přišla jen proto, aby tě oholila a umyla?“

Přikývnu.

„Taky mi ještě vrátila košili, již jsem jí v obětní zahradě půjčil,“ ukážu mu ji a rovnou si ji i oblékám. Je krásně bílá, čistá, ne jako když jsem jí ji dával. Voní po ní.

Konečně se trochu uklidní.

„Musím uznat, že Nefeí svou práci odvedla dokonale. Vůbec nevypadáš jako vězeň čekající skoro měsíc na soud. Král to jistě…“

„…ocení,“ dořeknu spolu s ním. „Přesně to mi řekla i ona.“

„Cítíš k ní víc, že ano?“ zeptá se, ale to už zase zaskřípají dveře a přichází strážný na jeho vystřídání.

Pozdraví se mezi sebou a Brol se ještě na mě otočí.

„Tak se uvidíme v deset hodin u soudu.“

Lehce přivřu oči a přikývnu. Ano, uvidíme, říkám si u toho v duchu.

Jsem předvlečen před panovníka. Brol už stojí po jeho boku.

„Chci to mít rychle z krku,“ povídá a Brol to překládá, i když ví, že jsem králi rozuměl též. Oba jsme připraveni na vyřčení smrtelného ortele a Brol má už na jazyku prosbu o mé převedení k rekrutům.

„Po tom, co mi bylo řečeno, jsem se rozhodl udělit ti milost. Dostaneš odměnu za záchranu Nefeí v takové výši, aby ti vystačila na cestu do tvé vlasti,“ šokuje nás ale panovník.

Brol ustrne, aniž by se mi snažil rozsudek přeložit.

„Vaše milosti,“ spustím tak nějak automaticky ginejlinsky, „já nemám kam jít. Vrátit se do Středohorského království tak je na mě hned vzápětí vypsaná odměna. Vlastně jsem Vás chtěl prostřednictvím tady Brola požádat, jestli bych nemohl nastoupit jako rekrut k němu do výcviku. Se zbraní mám už zkušenosti…“

„Aby ne, když jsi v té obětní zahradě spolu s tím, co utekl, zabil tolik maender,“ skočí mi do řeči. Má poněkud zkreslené informace, ale nedovolím si ho opravovat.

Brol tomu celému jen nečinně přihlíží a nechápe mé počínání.

„Brole?“ otočí se na něj král, „Vezmeš si tohoto bojovníka tedy pod sebe?“

„Souhlasí-li s tím Vaše výsost, tak se jeho výcviku zajisté ujmu,“ říká, ale je na něm vidět, že se mu to z hloubi duše příčí. Už s tím ale nic nenadělá. O mé budoucnosti je tak rozhodnuto.

Stojím na slunném čtvercovém nádvoří obklopen takovými jako já. Jsem v řadě otroků, kteří byli vybráni k výcviku. Za několik málo okamžiků nás čeká zkouška, abychom ukázali, co umíme a co v nás je.

Ač se to snad může v mnohém podobat atmosféře, jež panovala prvně, kdy jsem tu stál, tak to s ní má jen pramálo společného. Nic není stejné.

Když jsem tehdy vstupoval za dveře, neměl jsem jimi už nikdy vyjít ven. Žádná šance neexistovala, ale i přesto tu nyní stojím. Stojím tu s nadějí, že konečně budu moct dokázat, co ve mně skutečně je. Zatím jsem to totiž ukázat nemohl.

Rád bych prohlásil, že jsem obstál u zkoušky na život a na smrt. Jenže to bych lhal. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem ve vězení hodně přemýšlel. Co stálo za tím, že jsem unikl ze spárů, jež mě stahovaly kamsi do temnot?

Někdo by to možná nazval osudem. Já to ale nazval jinak. Náhoda. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do těch dveří až po soud u krále, to byla jen jedna velká náhoda. Stačilo tak málo a vše mohlo být jinak. Navíc nic z té urputné smršti jsem nemohl nijak ovlivnit.

Jak málo rozhoduje o našich dalších krocích. Je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Hodně mě to změnilo. Všechno staré zmizelo v nenávratnu. Dalo mi to ale pochopit a hlavně pocítit něco, co se poštěstí jen málokomu. Poznal, co je opravdový život. Tady. Na pokraji smrti.

,

Přežít – třetí část

Zdroj: buttercupsaiyan.deviantart.com

Předání strážným je pro mě něco jako vysvobození. Zvláštní skloňovat toto slovo, když mě znovu spoutávají do okovů a poté zavírají za mříže. Chovají se ke mně ale, na rozdíl od maender, jako k člověku.

Sedím ve vězení. Opět se smiřuji se smrtí. Nedávám si velké naděje. Král, který dovolí, aby se na jeho panství konaly podobné rituály, jistě nebude mít slitování s nějakým otrokem.

Přemýšlím. Nic moc jiného se tu ostatně ani dělat nedá.

Kolik času člověk promarní čekáním. Nemám tušení, jak dlouho tu budu jen tak nečinně sedět. Ta pasivita mě ubíjí. Je to hrozný nezvyk.

Vstanu z nepohodlné země. Přecházím z místa na místo. Cela je poměrně velká. Běžně tu nejspíš bývá daleko víc lidí. Jenže její obyvatelé z ní dnes byli vyhnáni a stáli v řadě na slunečném nádvoří přede mnou. Už se nevrátí. Mám ji jen pro sebe.

„Tak mladej,“ zvolá na mě strážný, „král se právě vydává na diplomatickou cestu. Máš smůlu. Nejsi pro něj důležitej, takže si tu nějakou dobu pobudeš.“

„Jak dlouho?“ zeptám se.

„Nějakej moc zvědavej, ne?“ významně se na mě podívá. Tvářím se zkroušeně. Musí to být vidět, jak hodně mi na té odpovědi záleží. Strážného, ač vypadá jako relativně neoblomný muž, to evidentně obměkčuje a slituje se nade mnou.

„To nikdo neví, cizinče. V plánu je nějakých čtrnáct dnů, ale většinou se zdrží déle,“ promluví ke mně až nečekaně přívětivým hlasem.

„Děkuji,“ oceňuji to, i když se vlastně nic nedozvídám.

Rozpovídáme se o všem možném. Je to postarší zkušený muž. Nejspíš potkal hodně takových, jako jsem já. Nemusel to dělat, mohl mě ignorovat a pouze tiše konat svou práci. Ale noc, jež nadešla, bude dlouhá a mně i jemu tak čas alespoň lépe uteče.

 

Dny za mřížemi ubíhají a každý z nich vypadá úplně stejně. Noc probdělá pravidelnými rozhovory se strážným, ráno a dopoledne prospané na tvrdé kamenné dlažbě, odpoledne strávené čekáním na večer, přemýšlením a cvičením. Konečně jsem si to přestal pouze slibovat a doopravdy jsem začal na sobě pracovat.

Nikdy bych nevěřil, jakou budu mít za to sám ze sebe radost. Naplňuje mě to energií a již po několika dnech mě přestávají bolet záda, a to i když spím na té zdejší nepohodlné podlaze.

Nadávám si, že jsem s tím nezačal mnohem dřív, když teď vidím, jaké blahodárné účinky to na mě má.

Jeden den, druhý, třetí. Každý další mi splývá spolu s těmi uplynulými. Jediné, co se mění, jsou témata rozhovorů se strážným Brolem. Když nad tím teď tak přemýšlím, uvědomuji si, že jsem s ním probral už spoustu věcí, ale nevím nic o něm samotném. Vyprávěl mi hodně o zdejší kultuře, zvycích, naučil mě pár slov z jejich jazyka, abych byl schopen alespoň nějakým způsobem komunikovat se strážnými, co mě tu hlídají přes den, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si popovídali o našich osudech.

Jsem hrozný sobec, že jsem se o jeho život nezajímal už dřív. Tak moc mi tu pomáhá a já mohu jen hádat, kdo vlastně je ten muž, co má tu trochu soucitu, že mě tu nenechává v mučivém tichu samotného.

Osm hodin večer. Čas ke střídání stráží. Vidina této chvíle mě držela celý den.

„Tak jak se vede, mladej?“ usměju se, když konečně slyším jeho otázkou. Pokaždé začíná stejně. O to víc v tom ale slyším tu vidinu dobře strávené noci.

„Tak jak se dá předpokládat v mé situaci,“ odvětím a rychle se nadechnu, abych mohl pokračovat o tom, o čem chci mluvit. „Povězte mi něco o sobě, Brole!“

„A co bys chtěl vědět?“

„Třeba jak to, že jako jediný umíte hovořit mým jazykem. Kde jste se to naučil?“ napadne mě jako první. Nic konkrétního jsem připravené neměl.

„Běžně nehlídám vězně, ale cvičím otroky k vzájemným střetům v arénách. Vždy mi přivedou rekruty, abych je naučil umění boje s mečem. Pak se pořádají hry k pobavení široké veřejnosti. Jsou postaveni proti zkušeným ve zbroji oděným válečníkům a umírají pro pobavení davu. Ti slabších z nich spatří zdi tohoto vězení a jsou předhozeni maenderám. Většinou to jsou otroci koupení cestou z diplomatických výprav, a proto jen málokterý umí náš jazyk. Abych je vycvičil, potřebuju, aby mi rozuměli. Musel jsem se jazyku severních království naučit, protože jejich jediná starost je přežít. Přežít tak dlouho, jak jen to půjde, aby se ti mocní nad nimi pobavili a viděli krev.“

„Až se král vrátí, přiveze vám zase nové muže a začnete s nimi výcvik od znovu, mám pravdu?“

„Dá se to předpokládat, že jeho služebníci někoho najdou a nepřijedou s prázdnou. Proč?“ zajímá se pro změnu zase on.

„Král mě bude chtít nejspíš beztak odsoudit k smrti. Tak mě teď napadlo…“

„Že by ses tím zachránil?” dokončí větu místo mě.

Zakroutím hlavou.

„To ne,” vydechnu, „žil bych zase o něco déle. Možná to zní bláznivě, ale baví mě to.”

„Co tě baví?” nechápavě na mě pohlédne. Nedivím se. Na jeho místě bych reagoval asi stejně.

„To balancování mezi životem a smrtí. Nikdy jsem se necítil víc na živu než teď. Asi to nejde vysvětlit. Je to něco, co jsem pocítil mezi stromy a křovím v té obětní džungli maender. Byl jsem smířený s tím, co se stane, a o to silněji jsem prožíval každý okamžik.”

Jediné, co vidím, je odlesk jeho očí. Kouká se jimi udiveně na mě. Vyčíst něco víc z jeho tváře je nemožné. Louče planoucí na zdech za mřížemi vpouští do prostoru jen málo světla.

„Asi rozumím, co tím myslíš, hochu. Ale něco takového nejde do nekonečna. Ta hranice, po které se chodí někde mezi životem a smrtí, je velmi vratká. Nesmírně tenká. Nelze se po ní pohybovat věčně. Mám pocit, že očekáváš víc, než se ti může splnit.”

„Možná a možná ne. Nemám ve zvyku si dělat plané naděje. Ale na druhou stranu už nemám co ztratit.”

„Je to dril. Poslední týdny a měsíce strávíš bolestivým tréninkem. Ti otroci, které přivezou, jsou zvířata,” nadnese zcela bez obalu.

„Horší než maendery být nemohou,” zasmějeme se společně.

„Jak se ti vůbec podařilo přežít?” zeptá se z ničeho nic. Nejspíš tu otázku chtěl položit už delší dobu, ale až doposavad se mu nenaskytla vhodná příležitost.

„Zachránila mě Nefeí.”

Ztratím se na okamžik v myšlenkách o ní.

„To vím. Jen nechápu, proč to udělala. V lecčem není jako ostatní její sestry. Stojí v hierarchii nad nimi. Jsou živy z krve jejich obětí. Z krve, jež v sobě obsahuje látky, které do ní vyplavuje vzrušení a strach. Proto pořádají tyto hony. Vysát muže na dřeň není to, o co jim jde v prvé řadě. Bez těch vzácných přísad by se pro ně nijak nelišila od běžné vody.”

„Proč je nad nimi?” probouzí tím ve mně zvědavost.

„Dávní démoni měli také mezi sebou jisté uspořádání. Pochází z linie těch nejvyšších. A podle toho s ní také nakládají. Slouží jí. Ona zásadně neloví. Nezahazuje se s otroky jako ostatní. Pouze po milostném aktu přijde k oběti a napije se její krve. Saje ji, když ještě srdce bije. Teprve až ona odstoupí, tak mají právo nasytit se i ostatní. Říká se o ní, že jako jediná z nich je ještě panna a že krev z jejího lůna může oživit její již dávno v zemi pohřbené mocné předky.”

Zní to tajemně, ale i přes sebevážnější Brolovo podání se musím v duchu smát. Kdyby tak věděl. Nesmím ale ji ani sebe prozradit. Zvlášť když je to evidentně pro ni a její sestry tak podstatné.

„Takže zpátky k tématu, chci to slyšet i od tebe. Proč tě zachránila?”

Zpozorním. I? I od tebe?

„Vy jste s ní o tom mluvil?” je okamžitě to první, co mě teď zajímá.

„Nějak moc ti na ní záleží,” podotkne.

Nevím co mu na to říct. Naštěstí ale pokračuje, aniž bych ze sebe cokoliv vyloudil.

„Jak jsem říkal, je jiná. O mnoho krvelačnější, bez sebemenšího náznaku soucitu s někým druhým. Ale s velkým zájmem o věci kolem. Často pozoruje výcvik rekrutů. Je to už dávno, co za mnou přišla, že by se chtěla naučit jazyk, kterým se mluví na sever od nás. Nedovolil jsem si říct ne. V rámci výuky si povídáme o hodně věcech, i o těch důvěrných.”

Cože? Jak moc důvěrných? Řekla mu snad o tom, co se mezi námi stalo? Byl to jen trik zmínit naschvál slovo panna, aby mě vyvedl z míry a pak pozoroval, jak budu reagovat? znejistím.

Hlavně klid, honí se mi hlavou. Neřekla by mu to. Tohle ne. Mlč. Jen mlč! nabádám sám sebe.

„Možná se v ní mýlíte. Má city,” vyloudím ze sebe konečně něco kloudného.

„Spíš si jen přeješ, aby je měla. Znám ji mnohem déle, než ty. Věř mi. Ani ostatní toho nejsou schopny, natož ona,” vyvrací mi něco, čím jsem si byl až do teď naprosto jistý.

Ač to nechci za nic na světě slyšet, zní to logicky. Možná to doopravdy je jen mé toužebné přání a chci si ji sám pro sebe idealizovat. Udělat z ní něco, co není, abych našel ospravedlnění pro to, že mě to k ní tak hrozně moc táhne.

Milovat bezcitnou bestii nechce přeci nikdo.

Na chvíli se oba odmlčíme. Zamyslím se. Něco mi na tom celém nesedí.

Záhy mě napadne, co za tím nejspíš je.

„Přikázala vám to. Chce vědět, co si o tom myslím. Poslala vás, abyste se mě na to zeptal, že ano?” vystřelím naslepo, ale pevně věřím v to, že nanejvýš přesně. Brol je možná zkušený ve výcviku mužů, ale nesedí mi k němu, že by přemýšlel takto. Je to tělem i duší voják. Muži jako on nehledají více pohledů. Stačilo by mu jedno vysvětlení.

Přivře oči a přikývne.

„Myslím, že by nechtěla, abys věděl, že za tímhle stojí ona.”

Tak proč tedy? začne mi ihned vrtat hlavou, ale Brola se na to ptát nechci. Beztak mi vzápětí odpovídá sám.

„Brala to jako otázku cti zachránit ti život, když jsi to samé udělal ty. Nechtěla ti být za nic vděčná. Na to je až příliš hrdá.”

Znovu se zamyslím. Zní to rozumně. Ale pořád to neodpovídá na to, proč ji zajímá zpětně, co si o tom celém myslím. Přeju si vymazat to z paměti. Jenže to nejde. Hlodá mě to. Nedává to žádný smysl. Co mi uniká? Co nevidím?

Snažím se to nechat být. Je krátce po půlnoci. Zbytek noci trávíme nad méně náročnými tématy.

„Na,” podává mi mezi železnými pruhy mříží knihu, „ať se máš čím zabavit přes den.”

Bylo to místo slov na rozloučenou. Hned vzápětí přichází strážný, který ho ve službě každé ráno pravidelně střídá. Brol očividně nechce, aby ho viděl, že se se mnou baví, takže bez čehokoliv dalšího v tichosti odchází. Ani svého nástupce pořádně nepozdraví. Jen tak symbolicky mávne rukou na znamení, že ho registruje.

Usnu. Zdá se mi o Nefeí, jak příznačné. Probudím se. O čem ten sen byl, se rozplývá stejně rychle jako on sám. Jediné, co mi zůstává, je pocit, který ve mně vyvolal, a vědomí, že byl o ní.

Slunce právě dosáhlo svého vrcholu a do podzemního prostoru přichází strážný na odpolední službu. Z těch tří, co se u mě střídají, je tento nejméně přívětivý. Čiší z něj vysoké ambice a s nimi spojená nesmlouvavost. Zběžně, ale zdvořile ho pozdravím a sáhnu po knize od Brola.

Nikdy jsem moc nečetl. Většinu znalostí jsem nabyl tím, že jsem poslouchal lidi a učil se od nich. Vždy jsem se snažil nebrat si poučení z vlastních chyb, ale z těch, co dělají ostatní. Přijde mi to chytřejší, než činit ty vlastní. Člověk tak aspoň neztrácí tolik času a energie potřebné na jejich nápravu.

Nyní je ale kniha nejlepší kamarádka, které se mi mohlo dostat. Učebnice gramatiky ginejlinštiny, přečtu název bichle. Zní to nudně, ale i tak to oceňuju. Nebudu aspoň myslet na hlouposti, jichž mám normálně plnou hlavu.

Pomalu se tím prokousávám. Večer pak všechny případné nejasnosti probírám s Brolem. Postupem času se to stává naším pravidelným zvykem. Není to těžký jazyk. Učí se hodně rychle.

„Dneska se vrátil král,“ oznámí mi po jedné z našich hodin ginejlinštiny, „zítra bude tvůj soud.“

„Půjdete na něj také?“ sevře se mi žaludek.

„Ano, i kdybych nechtěl, tak musím. Králův překladatel na jejich cestě vážně onemocněl a zemřel. Nikdo jiný teď není schopen mu tlumočit. Takže to zbylo na mně.“

Je to dobrá zpráva, moc dobrá. Představa, že tam Brol bude se mnou, mě uklidňuje. Alespoň do té míry, do níž to daná chvíle dovoluje.

„Pořád chceš ke mně do výcviku? Nerozmyslel sis to?“ ujišťuje se, „Dneska jsem už viděl ty nové, co přivezli. Tvrdí hoši. Při první příležitosti tě zmlátí. Mám strach, abys nelitoval.“

„Ještě toho o mně hodně nevíte. Podceňujete mě. Chápu to. Na vašem místě bych udělal to samé. Ale než jsem skončil jako otrok, dělal jsem u kováře. V dílně mistra Taranela.“

Taranelovo jméno mělo dobrý zvuk. V celém Středohorském království není lepšího kováře.

„Proč jsi pro něj přestal pracovat?“

„Obvinil mě, že jsem přijal velkou zakázku bez jeho vědomí a chtěl si tím zajistit vstupní kapitál na to, abych si otevřel vlastní kovárnu. Má hodně známých a hlavně hodně vlivných přátel. Zařídil, aby mě za trest zbavili svobody a prodali mě do otroctví.“

„Je těžké trpět za něco, co jsi neudělal,“ snaží se mě utěšit, když se na chvíli odmlčím.

„Neřekl jsem, že to bylo nespravedlivě. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo. Nebylo to tak černobílé, jak to možná vypadá. Přijal jsem objednávku, ale přijal jsem ji svým jménem.

Neměl jsem vlastní prostor, kde bych na ní mohl pracovat. Pořídil jsem materiál a chtěl jsem na tom pracovat u něj po pracovní době. Dlužil mi za hodně. Dělal jsem věci, na které on už nestačil. A přesně to byl problém. Bál se, že když bych se od něj odtrhl, přetáhnu mu zákazníky a budu mu konkurovat.“

„Překvapuješ mě, chlapče. Nic takového bych do tebe neřekl. Nikdo neví tak dobře, jak se správně drží zbraň jako ten, kdo ji vyrábí.“

„Ne vždy je to pravda, bohužel. Ale já se díky tomu, že jsem je nejen vyráběl, ale i s nimi poctivě cvičil, ve svém řemesle zlepšil za krátkou dobu tak, jak jen málokdo.“

„No, mám takový pocit, že je jen v našem zájmu, abys ještě neumřel. Můžeš nám evidentně dát mnohem víc, než se na začátku zdálo. Asi jsem se měl zajímat mnohem dřív, jak ses mezi tyhle zdi vlastně dostal. Promiň, že jsem tě hodil do stejného pytle jako ostatní.“

Neoddělovat nás mříže, objal bych ho. To, co mi pověděl, byla pro mě obrovská poklona. Snad ještě nikdy před tím mi nikdo neprojevil tak velkou důvěru, jako Brol v tuhle chvíli.

Rád bych mu na to něco řekl, ale nevím co. Cokoliv, co bych vyřkl, tak by ani zpola nevyjádřilo to, jak jsem mu vděčný.

Ozve se zaskřípání dveří do sklepení, jež předchozí debatu zcela uzavírá.

„Ještě nebyla ani půlnoc. Kdo sem v tuhle chvíli může jít?“ zeptám se Brola.

„To věru nevím,“ odvětí, i když z jeho překvapení ve tváři je jasně patrné, že nemá tušení, komu patří přibližující se tajemné kroky.

 

,

Přežít – druhá část

Zdroj: Maenderské ostří od Lucie Füchsové

Fakt, že se otrokovi podařilo svést polodémonku, která ho měla zabít, ještě neznamená, že se mu podaří doopavdy přežít…
Pokračování povídky na části.

Ležíme vedle sebe. Srdce se nám pomalu vrací do svého obvyklého rytmu.
Nechci vstát, ale cítím, že bych měl. Adrenalin se postupně odplavuje a do žil se mi znovu vrací strach a pocit nejistoty. Co přijde teď?

Upravím si kalhoty a zapnu pásek. Odhozenou košili jí beze slov podávám, aby se měla do čeho obléknout, když jsem jí její oblečení zničil.

Rozhlížím se po noži. Nikde ho ale nevidím. Vůbec si nevzpomínám, kam jsem ho v té rychlosti odhodil.

Nechám to být a podívám se na ni. Vypadá stejně nejistě jako já. Zvedá se a přehazuje si košili přes sebe. Všimnu si krve na místě, kde ležela. Existuje nejspíš spousta vysvětlení, odkud se tam mohla vzít, mě ale instinktivně napadá jen jedno. Byla panna.

„Pojď ke mně,“ rozevřu náruč a nechám ji, ať mi do ní sama vejde. Neoblomná a silná dívka je ta tam. Stojí přede mnou plachá laň. Nesmím k ní přistoupit, abych jí nevystrašil. Musím počkat, až za mnou přijde z vlastní vůle.

Obejmu ji.

Snažím se nemyslet na to, co bude dál, ale nejde to. Bude to její ruka, kdo ukončí můj život, nebo to raději nechá udělat nějakou jinou sestru maenderu?

Zpozorním. Slyším blížící se kroky. Přitisknu ji k sobě ještě pevněji. Maendery se blíží…
Nejsou to ony. Ne. Je to Seveřan, kdo se právě vynořil z křovisek. Zakrvácený, ale stále živý stejně jako já. Kráčí rázně a s vítězoslavným výrazem k nám.

„Díky, bratře, za tu zbraň,“ osloví mě velice osobně a přátelsky. Musí si myslet, že jsem mu ji tu nechal ležet úmyslně.

Maendera pozvedá mírně hlavu z mé hrudi a dívá se na ostří. Ihned poznává svou dýku. Cukne sebou. Chce se vymanit z mého objetí, ale nemůže. Nabodla by se totiž na zbraň, jež znovu míří na ni samotnou.

„Kde jsou ostatní?“ zmůže se přes děs v očích na vyslovení otázky. Jiný na jejím místě by asi nechtěl slyšet odpověď. Jenže, jak mi sama řekla, ona není jen tak někdo. Ten strach v ní opět probouzí temnou sílu, jíž v sobě jako potomek nejmocnějších ukrývá.

„Jsou mrtvé,“ odpoví jí chladně Seveřan, „zabity tvým vlastním ostřím. Jaká ironie, nemyslíš? Ale neboj. Nebudeš dlouho živa, aby sis to musela vyčítat. Prokážu ti službu a nechám tě je následovat.“

„Neblázni, …“ chci ho oslovit, ale uvědomuji si, že jeho skutečné jméno vlastně neznám. Jsem si jist jen jedním. Musím se do toho nějak vložit, než bude příliš pozdě. „Přemýšlej. Jak se odtud chceš dostat? Jako živá ti bude víc platná. Zná to tu.“

Skloním hlavu k ní do své náruče.

„Dokázala bys nás odsud dostat?“

Váhá. Neví co říct, ale musí se rozhodnout rychle. Moc na výběr ale nemá, jestli chce přežít alespoň ona. Nakonec jí beztak nezbude nic jiného než se zaprodat někomu, kdo ukončil život tolika z jejích lidí. Těžko hádat, jaké mezi nimi jsou vztahy či hierarchie. Ale city rozhodně má. To jsem během intimní chvíle s ní poznal s maximální možnou jistotou.

„Je tu tajný východ. Vede do svatyně maender.“

„Jsou tam stráže?“ reaguje Seveřan bez otálení.

„Ne. Je to naše posvátné místo. Žádný člověk tam nesmí. Tudíž ani stráže ne.“

„Fajn, ukaž nám tedy cestu,“ přikazuje jí.

Vede nás mezi stromy a hustý travní porost. Odhrne ho stranou a otevře poklop, jež tím odkryla.

„Bratře, ty první,“ pobídne mě.

Vstoupím a ocitám se v dlouhé temné chodbě, na jejímž konci je vidět tlumené světlo nějakého většího sálu. Z kamenných stěn plyne do prostoru chlad. Nedýchá se tu nejlépe. Vzduch je těžký a vlhký.

Ohlédnu se. Muž s maenderou stojí už za mnou.

„Tak na co čekáš, jdi,“ popohání mě Seveřanův nedočkavý hlas.

Projdeme chodbou a pohled na sál, který se nám otevírá, je doslova velkolepý. Světla svící, vysoké sloupy ženoucí se nahoru ke klenutému malovanému stropu, východním oknem pronikající zář vycházejícího měsíce. Impozantní.

„Východ je támhle,“ ukáže na dveře a nešťastně skloní hlavu k zemi.

Zaslechneme ženský křik.

„Co to je?“ vyslovíme se Seveřanem takřka nastejno otázku.

„Pláč maender, které nebyly v obětní zahradě. Nejspíš vycítily, co se stalo.“

„Zradila jsi nás. Dovedla jsi nás do pasti,“ nařkne ji a přiloží jí zbraň znovu ke krku, „se mnou si takhle, holčičko, zahrávat nebudeš. Je mi jedno, kdo jsi. Situaci vládne ten, kdo má zbraň v ruce, a to jsem já.“

„Ty dveře jsou otevřené. Máš možnost utéct a místo toho ztrácíš čas tím, že mě obviňuješ z něčeho, co jsem neudělala. Ptal ses na stráže, ne na mé sestry.“

Dusot maender běžících do svatyně se nemilosrdně blíží. Není čas na to otálet.

„Pojď, Seveřane,“ nabádám ho.

„Musí zemřít. Prozradila by nás. A ty její sestry divošky by nás pak pronásledovaly za ty dveře. Zajatce ani svědky neberu.“

„Nebýt jí, tak jsme oba mrtví,“ připomínám mu důrazně, bezpečně ji poodstrčím od blyštící se oceli u jejího krku a stoupnu si před ní sám.

„Zbláznil ses?“ nechápe mé počínání.

„Ne,“ odvětím, i když si v duchu pokládám stejnou otázku. Nevím, co mě přinutilo něco takového udělat, ale i přesto jsem to učinil a nehodlám se pohnout ani o píď.

„Nefeí,“ otočím se za vysokým tónem ozývajícím se z druhé strany místnosti a pak hned zpátky na Seveřana. Ten už ale na svém místě nestojí. Vidím jen, jak se za ním zaklapávají dveře.
Během vteřiny mám zbraň znovu u hlavy, tentokrát ji ale v ruce svírá rozzuřená maendera.

„Nedělej to, prosím,“ zastaví ji.

„Zneuctil tě, Nefeí. Proč se ho zastáváš?“ vrhne na ni maendera držící nůž zlostný pohled. Je v něm napsáno: Chci mstu.

„To ten druhý. Tenhle se mě zastal a pak mi dal svou košili, abych tam poníženě nestála nahá,“ lže kvůli mně své sestře do očí.

Přejdou do svého jazyka a dohadují se o mém osudu. Možná bylo lepší být smířen se svou budoucností, než tohle podivné martyrium. Už jsem se jednou s životem rozžehnal. Vše, co jsem dělal, bylo s vědomím, že je to naposledy, že nebude žádné příště. A teď najednou dívka, jež měla mou cestu ukončit, se mě snaží zachránit.

Po chvíli, co jsem jen tak nečinně a bezmocně přihlížel tomu, co se děje přede mnou, ke mně Nefeí přichází.

„Sestry tě odvedou ven a budeš předán strážným. Určí ti datum soudu a staneš před samotným panovníkem Deštného království, aby ses mohl hájit. Víc pro tebe udělat nemohu. Tvůj osud bohužel neleží v mých rukou,“ omlouvá se mi svým způsobem za to vše.

Vrtí lehce hlavou ze strany na stranu a poodchází ode mě po nepatrných krůčcích. Vážím si toho, co pro mě udělala. A také toho, že jí, na rozdíl od všech ostatních maender, není lhostejné, co se mnou bude. Znovu mě má svázaného svým pohledem. Díváme se jeden druhému do očí. Mlčky ode mě ustupuje, zatímco se její sestry na mě bez nějakého dlouhého čekání vrhají.

Utvoří kolem mě hlouček. S radostí a vítězoslavným výrazem si mě mezi sebou přehazují. Jako kdybych byl nějaká trofej, kterou ukořistily v honbě za pomstou svých přítelkyň. Až teprve teď doceňuji štěstí, jež jsem v té jejich obětní zahradě, nebo jak že tomu říkají, měl. Padnout do jejich spárů, zemřel bych krutou a bolestivou smrtí.

, ,

Podivný revizor

Zdroj: past1978.deviantart.com

Koleje. Odmalička mě fascinovaly. Pravidelnost. Kontinuita. Ten pohled na to, jak ubíhají, se mi asi nikdy neokouká. Uklidňuje mě to.

Stojím opřená u zadního okýnka tramvaje a jen pozoruji, jak mi železné kolejnice mizí v dáli a znovu se objevují pode mnou. Jako kdyby je někdo těsně před vozem stavěl a pak zase rozkládal.

„Kontrola jízdenek,“ vytrhne mě z mého světa mužský hlas.

Otočím se.

„Jistě,“ nepatrně se ušklíbnu. Revizor. Mladý a pohledný. Samý sval. Nevypadá moc jako člověk od dopravního podniku, pomyslím si sama pro sebe a začnu prohrabovat kabelku.

Jeden foch, druhý. Nic. Zadní kapsa. Také nic. „Někde tu určitě bude,“ řeknu poněkud nejistě. Cítím na své kůži jeho nedočkavý a hamižný pohled. Je jako lovec, který zažene zvíře do kouta a pak si s ním vítězoslavně pohrává. Vyžívá se ve své moci.

Ještě chvíli se snažím odvrátit nevyhnutelné, ale pak to vzdám.

„Nejspíš jsem ho musela někde ztratit,“ sklopím nevinně oči a začnu se červenat. Je to až nečekaně vzrušující pocit. Vždy jsem byla z těch, co striktně dodržují pravidla, jenže teď? Srdce mi pulzuje napětím. Probouzí se ve mně něco, co jsem doposud neznala. Nějaké části mě se líbí být zlobivá holka. „Nemohli bychom se nějak domluvit?“ vyrukuju s flirtováním.

„Tohle na mě neplatí, slečinko,“ odvětí přísně, ale neubrání se nepatrnému úsměvu.

„Co kdybyste mě to nechal aspoň vyzkoušet?“

„Budu hádat, díky hezký tvářičce vám asi leccos u chlapů prochází, nemám pravdu?“

„Přísahám, že to zkouším prvně,“ kousnu se lehce do rtů a pak se usměju.

Nic mi na to už neřekne. Pouze vyndá bloček s propiskou a vypíše mi pokutu. „Příště si dávejte lepší pozor, kam si schováváte lístky,“ předá mi papírek a na nejbližší zastávce vystoupí, aniž by zkontroloval kohokoliv jiného ve voze.

„Co to bylo za revizora?“ podiví se paní, která stála kousek ode mě a celé to bedlivě pozorovala.

„Nemám zdání,“ pokrčím rameny. Nijak to nerozvádím, jen se otočím zpátky k okýnku. Kdyby tak ta žena tušila… pomyslím si. Podívám se na pokutu a pak ji schovám do kabelky.

Znovu se zahledím na ubíhající koleje a v duchu si opakuju slova, co byla na lístku napsaná. Držitel je povinen vystaviteli udělat taneční vystoupení se striptýzem, směju se a kroutím tiše hlavou nad tím, co vše je přítel schopen vymyslet, abychom si okořenili náš vztah.

Jak on to dělá, že ho tak hrozně moc miluju? pomyslím si a úplně se ztratím ve svých myšlenkách, ze kterých mě probouzí až podivné deja vu.

„Připravte si prosím své cestovní doklady, kontrola jízdenek!“ ozve se od muže, co právě přistoupil.

A kruciš, probleskne mi hlavou.

O pár minut později stojím venku před tramvají a dívám se, jak odjíždí dál beze mě. Na tváři mám úsměv a v ruce lísteček s pravou pokutou. To nás ta hra přišla pěkně draho.

,

Odpočítávání

Zdroj: indigodeep.deviantart.com

Přivřela jsem víčka a spatřila před sebou velké hodiny. Ručičky ve velikosti dospělého člověka, římsky psané číslice. Zvuk zvonu odbíjející půlnoc.

Rozbušilo se mi srdce. Otevřela jsem znovu oči a podívala se na muže stojícího po mé levici. Ve tváři jsem měla napsáno: Je čas.

 

Rozběhl se bludištěm z vysokých antických sloupů a já se vydala za ním. Utíkali jsme směrem k východu z opuštěné honosné budovy, která se tyčila vysoko na kopci jako chrám zasvěcený bohům starého světa.

Po schodech dolů kol loučemi ozářených zdí. Pravidelný rytmus kroků. Jeden pohyb střídal druhý. Bok po boku.

Běželi jsme. Běželi jsme níž a níž po širokém schodišti. Stále dál až se ráz prostranství změnil a my se dostali ven.

V mysli mi znovu odbily velké hodiny. Spustilo se odpočítávání.

Deset…

Devět…

…pronesl do chladného vzduchu můj společník.

Pocítila jsem v sobě jeho poslání; úkol, který mu byl nějakou neviditelnou silou svěřen.

Doběhnout až na konec, než vyprší čas a dostane se k nule.

Jak snadně to znělo.

Osm.

Sedm.

Šest…

…kopec se zdál být nekonečný.

Pět.

Čtyři.

Tři…

…bušila nám srdce a ke mně z ničeho nic dolehlo jeho zoufalství. Najednou si uvědomil, že to nemůže stihnout. Začal zpomalovat pod tíhou beznaděje.

Dva…

…předběhla jsem ho a řekla číslo nahlas místo něj.

Cesta se dál svažovala. Chvílemi obyčejný kopec dolů, čas od času pár schodů, které jako by dělily naši pouť na menší úseky.

Zaslechla jsem zvuk lámajících se vln. Blížili jsme se k pobřeží.

Je-den a tři čtvr-tě…

…pronesla jsem s úsměvem na tváři a utíkala dál. Zpomalila jsem to odpočítávání, neříkala jsem čísla tak rychle za sebou jako on. Zmenšila jsem intervaly mezi nimi.

Je-den a půůůůl…

…zašeptala jsem. Slabiku po slabice zaznělo ono číslo. Tempo běhu však zůstalo stejné.

Jeden a čtvrt…

…předběhl mě. Zahnuli jsme prudce doleva a vydali se podél pobřeží po osvětlené cestě.

Žádná celá sedmdesát pět…

…začal odpočítávat znovu on.

Nula celá pět…

Nula celá dvacet pět…

…rozhlédl se kolem. Okolního světla ubývalo. Známky civilizace se vytrácely, jenže cesta stále pokračovala.

Znovu zpomalil, když mu došlo, že to stejně nemůže stihnout…

„NULA…“ řekla jsem mu, když jsem ho předběhla a zastavila se před ním.

„Nestihl jsem to,“ zapochyboval o sobě.

„To říká kdo? Když se rozhodnu tvrdit, že konec tvé cesty byl právě tady, tak jsi to stihl…“ nadnesla jsem, aby se nad tím zamyslel a pak jsem pokračovala: „Nelze doběhnout až do cíle, když si ten cíl nestanovíš. Je to něco nemožného. Vždy musíš vědět, kam utíkáš!“ usmála jsem se na něj a pak se ohlédla s úlevou zpátky na dlouhou rovinu, po které jsme přiběhli. Dívala jsem se do dálky na světla, co zářila teď už pěkný kus od nás, a na vysoko položený chrám na kopci.

Přistoupil ke mně a já se na něj otočila.

Nastala chvíle ticha. Ani jeden z nás nebyl zadýchaný. Jako by ono poznání mělo vliv i na tohle.

Ještě několik okamžiků jsme tam stáli naproti sobě a mlčky si hleděli do očí.

Moře utichlo. Přestalo běžet nejen odpočítávání, ale i čas.

„Ty jsi můj cíl,“ zašeptal a přivinul si mě na svou hruď.